16 March, 2017 22:28

Note: PalmBookZ

==========

Předmluva

Když jsem psal Dunu

…nemyslel jsem na to, jestli to bude úspěch nebo prohra. Staral jsem se jen o psaní. Šest let jsem sbíral materiál, než jsem si sedl a začal tvořit příběh. Prolínání všech vrstev zápletky, které jsem naplánoval, vyžadovalo takový stupeň soustředění, jaký jsem nikdy předtím nezažil.

Měl to být příběh využívající spasitelského mýtu.

Měl poskytnout další pohled na lidmi obývanou planetu jako energetický stroj.

Měl proniknout do vzájemně propojených mechanismů politiky a ekonomiky.

Měl se zabývat absolutní znalostí budoucnosti a jejími nástrahami.

Měla v něm být droga ovlivňující vědomí a příběh měl vyprávět o tom, jaké jsou důsledky závislosti na takové látce.

Pitná voda měla být analogií ropy a vody samé, tedy látek, jejichž zásoby se každým dnem zmenšují.

Měl to tedy být ekologický román s mnoha podtóny a zároveň kniha o lidech, o jejich lidských starostech a lidských hodnotách, a každou z těchto úrovní jsem musel sledovat ve všech fázích příběhu.

V hlavě mi tedy už nezbylo moc místa na přemýšlení o čemkoli jiném.

Když byla kniha poprvé vydána, zprávy od vydavatelů přicházely pomalu a byly, jak se ukázalo, nepřesné. Kritici knihu ztrhali. Dvanáct nakladatelství ji postupně odmítlo. Neměla žádnou reklamu. Ale přesto se něco dělo.

Dva roky jsem byl zaplavován stížnostmi od knihkupců a čtenářů, že nemohou knihu sehnat. Celosvětový katalog (Whole Earth Catalog) ji chválil. Pořád mi někdo volal a ptal se, jestli mám v úmyslu vytvořit kult.

Odpověď: “Proboha ne!”

Pokouším se vysvětlit, jak pomalu jsem si uvědomoval úspěch. Když byly dokončeny první tři knihy Duny, nebylo už pochyb, že je populární – prý jedna z nejpopulárnějších v historii. Po celém světě se prodalo deset milionů výtisků. Nejobvyklejší otázka, kterou mi dnes lidé kladou, je: “Co pro vás ten úspěch znamená?”

Překvapuje mě. Ale nečekal jsem ani neúspěch. Byla to práce a já jsem ji vykonal. Části Spasitele Duny a Dětí Duny jsem napsal dřív, než byla Duna hotová. Při psaní se rozrostly, ale základní příběh zůstal nedotčený. Jsem spisovatel, a tak jsem psal. Úspěch znamenal, že jsem mohl psaním strávit víc času.

Když se ohlížím zpátky, uvědomuji si, že jsem instinktivně jednal správně. Člověk nepíše proto, aby měl úspěch. To odvádí část jeho pozornosti od psaní. Když to někdo bere doopravdy, tak dělá jediné: píše.

Mezi autorem a čtenářem existuje nepsaná dohoda. Když už někdo vstoupí do knihkupectví a vydá své těžce vydělané peníze (energii) za vaši knihu, jste tomu člověku povinni dát trochu zábavy a k tomu tolik navíc, kolik jste schopni.

A to byl od samého začátku můj záměr.

Frank Herbert

Většina disciplíny je skrytá disciplína, která nemá osvobozovat, ale omezovat. Neptejte se Proč? Buďte opatrní s Jak? Proč? neúprosně vede k paradoxu. Jak? vás uvězní ve vesmíru příčiny a následku. Oboje popírá nekonečno.

ARRAKISKÉ APOKRYFY

“Tarazová ti řekla, že už máme za sebou jedenáct těch gholů Duncana Idaha, že? Tenhle je dvanáctý.”

Stará Ctihodná matka Schwangyuová promluvila se záměrnou hořkostí a podívala se přes zábradlí ve třetím patře na osamělé dítě, hrající si na ohrazeném trávníku. Jasné polední slunce planety Gammu se odráželo od bílých zdí dvora, takže pod nimi bylo tak jasné světlo, jako kdyby na mladého gholu mířil reflektor.

Máme za sebou! pomyslela si Ctihodná matka Lucillová. Krátce kývla a přemýšlela o tom, jak chladně a neosobně se Schwangyuová chová a jaká slova volí. Došly nám zásoby; pošlete další!

Dítě na trávníku vypadalo tak na dvanáct standardních let, ale u gholy, v němž ještě nebyly probuzeny původní vzpomínky, může vzhled klamat. Dítě se právě v té chvíli podívalo vzhůru na přihlížející. Byl to statný chlapec s přímým pohledem, který nebojácně vyhlížel zpod černé čapky perziánových vlasů. Žluté světlo časného jara vrhalo k jeho nohám malý stín. Pleť měl dotmava opálenou, ale při lehkém pohybu těla se mu trochu svezla modrá kombinéza a na levém rameni se objevil kousek bledé kůže.

“Nejen že jsou ti gholové nákladní, ale taky jsou nám svrchovaně nebezpeční,” řekla Schwangyuová. Mluvila bezvýrazně a bez emocí – tím to bylo působivější. Byl to hlas Ctihodné matky instruktorky hovořící k akolytce a Lucillové jen tím víc připomínal, že Schwangyuová patřila k těm, které otevřeně protestovaly proti projektu ghola.

Tarazová ji varovala: “Bude se tě snažit získat na svou stranu.”

“Jedenáct neúspěchů je až dost,” pokračovala Schwangyuová.

Lucillová pohlédla Schwangyuové do vrásčité tváře a najednou ji napadlo: Jednou i já možná budu stará a scvrklá. A možná budu mít taky mocné postavení v Bene Gesseritu.

Schwangyuová byla drobná žena s mnoha známkami svého věku, který strávila cele ve službách Sesterstva. Lucillová z vlastního předběžného studia věděla, že konvenční černé roucho Schwangyuové skrývá hubenou postavu, kterou kromě jejích akolytek-oblékaček a mužů, kteří s ní plodili, viděl jen málokdo. Schwangyuová měla široká ústa a jejich spodní ret byl scvrklý vráskami, které se táhly až na vyčnívající bradu. Chování měla tak úsečné a strohé, že ho nezasvěcení často zaměňovali za hněv. Velitelka Pevnosti na Gammu byla ještě uzavřenější než většina Ctihodných matek.

Lucillová si – pokolikáté už? – přála, aby znala celý dosah projektu ghola. Tarazová ale dost jasně vytyčila hranici: “Schwangyuové nevěř v ničem, co se týká bezpečnosti gholy.”

“Myslíme si, že většinu z těch předchozích jedenácti zabili sami Tleilaxané,” pokračovala Schwangyuová. “To by nám samo o sobě mělo něco napovědět.”

Lucillová se přizpůsobila chování Schwangyuové a zaujala postoj tichého a skoro lhostejného vyčkávání. Její chování říkalo: “Možná jsem mnohem mladší než ty, Schwangyuová, ale i já jsem plnoprávná Ctihodná matka.” Cítila na sobě její pohled.

Schwangyuová samozřejmě viděla hologramy téhle Lucillové, ale takhle z masa a kostí byla ta žena mnohem znepokojivější. Byla to vtiskovatelka s nejlepším výcvikem, o tom nebylo pochyb. Modromodré oči nezakryté čočkami propůjčovaly Lucillové pronikavý pohled, který se hodil k dlouhému oválnému obličeji. Když shrnula kapuci své černé aby dozadu jako teď, ukázaly se hnědé vlasy, stažené do těsného uzlu a pak padající dolů po zádech. Ani to nejtužší roucho nemohlo docela skrýt štědrá prsa Lucillové. Byla z genetické linie proslavené svou mateřskou povahou a už Sesterstvu porodila tři děti, dvě od stejného otce. Ano – hnědovlasá, okouzlující, s plnými prsy a mateřským založením.

“Mluvíš málo,” podotkla Schwangyuová. “Z toho soudím, že tě Tarazová přede mnou varovala.”

“Máš důvod věřit, že se assassinové pokusí zabít i tohohle dvanáctého gholu?” zeptala se Lucillová.

“Už se o to pokusili.”

Zvláštní, že mě při úvahách o Schwangyuové pořád napadá slovo “kacířství”, pomyslela si Lucillová. Může mezi Ctihodnými matkami vůbec existovat kacířství? Náboženské podtóny světa jí v souvislosti s Bene Gesseritem připadaly nemístné. Jak může vzniknout kacířské hnutí mezi lidmi, kteří mají vůči všemu náboženskému výsostně manipulativní postoj?

Lucillová se podívala dolů na gholu, který zrovna udělal celou sérii hvězd za sebou, až se nakonec vrátil na místo, odkud začal, a díval se na obě pozorovatelky u zábradlí.

“Jak hezky se předvádí!” ušklíbla se Schwangyuová. Starý hlas nedokázal docela zakrýt divokost.

Lucillová se podívala na Schwangyuovou. Kacířství. Odštěpenectví nebylo to správné slovo. Opozice nevystihovala to, co z té staré ženy cítila. Tohle bylo něco, co mohlo otřást Bene Gesseritem. Vzpoura proti Tarazové, proti Ctihodné matce představené? Nemyslitelné! Matky představené mají pravomoc monarchů. Jakmile Tarazová přijme rady a doporučení a pak se rozhodne, jsou všechny Sestry zavázány k poslušnosti.

“Není čas vytvářet nové problémy!” řekla Schwangyuová.

Bylo jasné, co tím chce říct. Lidé z Rozptylu se vraceli a záměry některých ze Ztracených ohrožovaly Sesterstvo. Ctěné matre! Jak podobné to bylo slovům “Ctihodné matky”.

Lucillová se odvážila vypustit pokusný balonek: “Takže ty myslíš, že bychom se měly soustředit na problém těch Ctěných matre z Rozptylu?”

“Soustředit? Pche! Nemají naše schopnosti. Neprokazují ani zdravý rozum. A neovládají melanž! A to právě od nás chtějí: naši schopnost zacházet s kořením.”

“Snad,” souhlasila Lucillová. Tohle nebyla na základě těch nemnoha důkazů ochotna odkývat.

“Matka představená Tarazová dala rozumu dovolenou, když se zrovna teď piplá s touhle gholovskou záležitostí,” pokračovala Schwangyuová.

Lucillová mlčela. Projekt ghola rozhodně ťal mezi Sestrami do živého. Možnost, byť vzdálená, že by mohly vytvořit dalšího Kwisatze Haderacha, vyvolala ve všech hněv a strach. Začít si něco s pozůstatky Tyrana, skrytými v červech! To bylo krajně nebezpečné.

“Nikdy bychom tohohle gholu neměly vozit na Rakis,” zamumlala Schwangyuová. “Ať jen spící červi zůstanou ležet.”

Lucillová se znova podívala na dítě – gholu. Obrátil se k zábradlí i k oběma Ctihodným matkám zády, ale něco v jeho postoji naznačovalo, že ví, že se hovoří o něm, a že čeká na jejich reakci.

“Nepochybně si uvědomuješ, že jsi sem byla vyslána v době, kdy je ještě příliš mladý,” podotkla Schwangyuová.

“Nikdy jsem ještě neslyšela o hloubkovém vtiskování na někom tak mladém,” souhlasila Lucillová. Dovolila si zlehka výsměšný tón, protože věděla, že ho Schwangyuová rozpozná a špatně si ho vyloží. Řízené plození a všechny jeho nezbytné doplňky, to byla největší specialita Bene Gesseritu. Využívej lásku, ale vyhýbej se jí, myslí si teď nejspíš Schwangyuová. Analýza Sesterstva zná kořeny lásky. Sestry je prozkoumaly už v poměrně rané fázi vývoje svého společenství, ale nikdy se neodvažovaly tuto znalost předat mimo okruh těch, na které měly vliv. Toleruj lásku, ale chraň se před ní, to bylo základní pravidlo. Měj na mysli, že její základy jsou hluboko v lidských genech, je to bezpečnostní síť, která má zajistit pokračování rodu. Sestry ji používaly, když to bylo nezbytné, vtiskovaly určité jedince (někdy navzájem) pro účely Sesterstva, protože věděly, že takoví pak k němu budou pevně přip
outáni podvědomým poutem. Jiní lidé si možná těch pout všimnou a domyslí si důsledky, ale ti připoutaní budou tančit na hudbu, kterou neuslyší.

“Nechtěla jsem naznačit, že je chyba ho vtiskovat,” ozvala se Schwangyuová, která si špatně vyložila mlčení Lucillové.

“Děláme to, co je nám přikázáno,” napomenula ji Lucillová. Ať si to Schwangyuová přebere, jak chce.

“Takže ty nemáš nic proti tomu odvézt gholu na Rakis,” pokračovala Schwangyuová. “Zajímalo by mě, jestli by ti ta tvoje bezpodmínečná poslušnost vydržela, kdybys věděla všechno.”

Lucillová se zhluboka nadechla. Dozví se teď celý účel všech těch gholů Duncana Idaha?

“Na Rakis žije dítě, děvče, jmenuje se Sheeana Brughová,” řekla Schwangyuová. “Dokáže ovládat obří červy.”

Lucillová na sobě nedala znát, že je ve střehu. Obří červy. Ne Šaj-hulúda. Ne Šajtána. Obří červy. Jezdec písku, kterého předpověděl Tyran, se konečně objevil!

“Já to neříkám jen tak pro nic za nic,” upozornila ji Schwangyuová, když Lucillová dál mlčela.

To určitě ne, myslela si Lucillová. A nazýváš tu věc jen popisnou nálepkou, ne jménem jejího mystického významu. Obří červy. Ale doopravdy máš na mysli Tyrana, Leta II., jehož nekonečný sen přetrvává jako perla vědomí v každém z těch červů. Nebo se nám to aspoň tvrdí.

Schwangyuová pokývla směrem k dítěti dole na trávníku. “Myslíš, že jejich ghola dokáže ovlivnit tu dívku, která ovládá červy?”

Konečně odkládáme slupky, napadlo Lucillovou. Řekla: “Na to nemusím odpovídat.”

“Ty ale jsi opatrná,” podotkla Schwangyuová.

Lucillová se nahrbila a protáhla. Opatrná? To je pravda! Tarazová ji varovala: “Pokud jde o Schwangyuovou, musíš jednat s krajní opatrností, ale rychle. Máme jen velmi krátký časový úsek, ve kterém můžeme uspět.”

Uspět v čem? uvažovala Lucillová. Podívala se úkosem na Schwangyuovou. “Není mi jasné, jak se Tleilaxanům mohlo podařit zabít jedenáct těch gholů. Jak dokázali proniknout obranou?”

“Teď máme bašára,” vyhnula se odpovědi Schwangyuová. “Třeba dokáže předejít katastrofě.” Její tón naznačoval, že tomu nevěří.

Matka představená Tarazová řekla: “Jsi vtiskovatelka, Lucillová. Až přijedeš na Gammu, rozpoznáš určité zákonitosti. Ale pro svůj úkol nepotřebuješ znát celý záměr.”

“Pomysli na ty náklady,” pokračovala Schwangyuová a zamračila se dolů na gholu, který teď seděl na bobku a popotahoval za trsy trávy.

Lucillová věděla, že náklady s tím nemají co dělat. Otevřené přiznání neúspěchu bylo mnohem důležitější. Sesterstvo si nesmělo dovolit odhalit svou zranitelnost. Ale fakt, že byla tak brzo povolána vtiskovatelka – ten byl klíčový. Tarazová věděla, že vtiskovatelka to pochopí a že rozpozná část celého plánu.

Schwangyuová ukázala kostnatou rukou na dítě, které se zase vrátilo ke své osamělé hře, pobíhalo a válelo se po trávě.

“Politika,” podotkla Schwangyuová.

Nebylo pochyb o tom, že základ kacířství té Schwangyuové spočívá v politice Sesterstva. Jak citlivý je ten vnitřní spor, to se dalo soudit z toho, že Schwangyuové bylo svěřeno velení Pevnosti tady na Gammu. Ty, které byly v opozici vůči Tarazové, odmítaly sedět za postranní čarou.

Schwangyuová se obrátila a zpříma se podívala na Lucillovou. Už bylo řečeno dost. Už bylo dost i vyslechnuto a rozebráno mozky cvičenými v benegesseritském vědomí. Kapitula vybrala Lucillovou velmi pečlivě.

Lucillová cítila podrobně zkoumavý pohled starší ženy, ale odmítla nechat jím ovlivnit to nejvnitrnější vědomí cíle, na které se každá Ctihodná matka může spolehnout v těžkých chvílích. Jen ať si mě pořádně prohlédne. Lucillová se obrátila a prohnula ústa v něžném úsměvu. Pohledem přejela přes střechu protější budovy.

Objevil se tam uniformovaný muž ozbrojený těžkým laserpalem. Jednou se podíval na obě Ctihodné matky před sebou a pak se soustředil na dítě dole.

“Kdo je to?” zeptala se Lucillová.

“Patrin, bašárův nejvěrnější pobočník. Říká o sobě, že je jen bašárův sluha, ale to by člověk musel být slepý a hluchý, aby tomu věřil.”

Lucillová si muže naproti nim pečlivě prohlédla. Tak to je Patrin. Narodil se na Gammu, říkala Tarazová. Bašár osobně ho pro tento úkol vybral. Byl hubený, světlovlasý a příliš starý na to, aby byl ještě ve vojenské službě – ale ostatně i bašár byl už na odpočinku, když ho povolali, a trval na tom, že Patrin musí jeho povinnosti sdílet.

Schwangyuová si všimla, jak Lucillová s nehranou obavou přejíždí pohledem od Patrina ke gholovi. Ano, pokud byl bašár povolán znova do služby, aby chránil Pevnost, musí být ghola v extrémním nebezpečí.

Lucillová sebou náhle překvapeně trhla. “Ale… on…”

“Rozkaz Milese Tega,” jmenovala Schwangyuová bašára. “Všechna ta gholova hra je vlastně trénink. Svaly musejí být připravené na chvíli, kdy mu vrátíme jeho původní já.”

“Ale to, co tam dole dělá, není žádné jednoduché cvičení,” podotkla Lucillová. Cítila, jak její vlastní svaly soucítí s cviky, na které se dobře pamatovala.

“Jediné, co gholovi tajíme, je arkána Sesterstva,” vysvětlila Schwangyuová. “Prakticky všechny ostatní naše vědomosti může mít.” Její tón naznačoval, že to považuje za krajně nevhodné.

“Nikdo přece nevěří, že z toho gholy se může stát nový Kwisatz Haderach,” namítla Lucillová.

Schwangyuová jen pokrčila rameny.

Lucillová stála nehybně a uvažovala. Bylo by možné, že by se ghola mohl změnit v mužskou verzi Ctihodné matky? Mohl by se tenhle Duncan Idaho naučit nahlédnout do svého nitra tak hluboko, jak se toho žádná Ctihodná matka neodváží?

Schwangyuová začala mluvit tak tiše, že spíš jen vrčivě a útržkovitě mumlala. “Záměr tohohle projektu… mají nebezpečný plán. Mohly by udělat stejnou chybu…” Odmlčela se.

Ony, pomyslela si Lucillová. Jejich ghola.

“Dala bych nevím co za to, abych přesně věděla, jaké postavení v tom zaujímají Rybí mluvčí a Iks,” řekla Lucillová.

“Rybí mluvčí!” Schwangyuová zavrtěla hlavou nad samotnou myšlenkou na pozůstatky ženské armády, která kdysi sloužila jen Tyranovi. “Ty věří v pravdu a spravedlnost.”

Lucillová přemáhala náhle stažené hrdlo. Schwangyuová právě v podstatě vyhlásila otevřenou opozici. Ale přesto – tady velela ona. Politické pravidlo je jednoduché: Ti, kdo jsou proti projektu, ho musejí sledovat, aby s ním při prvním náznaku potíží mohli skoncovat. Ale tam dole na trávníku byl skutečný ghola Duncan Idaho. Buněčná srovnání i Mluvčí pravdy to potvrdily.

Tarazová jí přikázala: “Naučíš ho lásce ve všech jejích podobách.”

“Je tak mladý,” řekla Lucillová a nespouštěla při tom oči z gholy.

“Mladý je,” kývla Schwangyuová. “Takže předpokládám, že v něm zatím probudíš dětské reakce na mateřskou lásku. Později…” Schwangyuová pokrčila rameny.

Lucillová na sobě nedala znát žádnou citovou reakci. Benegesseriťanka poslouchá. Jsem vtiskovatelka. Takže… Rozkazy Tarazové a specializovaný výcvik vtiskovatelky jasně určovaly budoucí sled událostí.

Schwangyuové se Lucillová zeptala: “Je tu někdo, kdo vypadá jako já a mluví mým hlasem. Vtiskuji za ni. Můžu se zeptat, kdo to je?”

“Ne.”

Lucillová mlčela. Nečekala žádné odhalení, ale už nejednou slyšela poznámky, že se až neuvěřitelně podobá vrchní velitelce bezpečnostní služby, Ctihodné matce Darwi Odradové. “Mladá Odradová.” Lucillová to slyšela při několika různých příležitostech. Jak Lucillová, tak Odradová samozřejmě pocházely z atreidské linie, která byla značně posilována Sioninými potomky. Na tyhle geny neměly Rybí mluvčí žádný monopol! Ale Zděděné vzpomínky Ctihodné matky, dokonce i při své výběrovosti po liniích a přes to, že byly omezeny na ženskou stranu, poskytovaly cenné nápovědi pro celý projekt ghola. Lucillová, která se hodně spoléhala na zkušenosti osobnosti Jessiky, skryté v hloubi pěti tisíc let genetických manipulací Sesterstva, cítila teď z toho zdroje hluboké znepokojení. Bylo v tom něco povědomého. Byla z toho tak intenzivně cítit osudovost zmaru, že Lucillová automaticky začala odříkávat Litanii proti
strachu, kterou ji naučili hned, jak byla poprvé zasvěcena do obřadů Sesterstva:

“Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.”

Lucillové se vrátil klid.

Schwangyuová, která něco z toho vycítila, si dopřála drobné uvolnění. Lucillová není žádný hlupák, žádná zvláštní Ctihodná matka s prázdným titulem a vzděláním sotva tak dostačujícím k tomu, aby mohla v Sesterstvu fungovat bez ztrapnění. Lucillová byla opravdová a některé reakce se před ní nedaly skrýt, dokonce ani reakce jiné Ctihodné matky. No dobře, tak ať zná plný rozsah opozice proti tomuto pošetilému, tomuto nebezpečnému projektu!

“Nemyslím, že jejich ghola se živý dostane až na Rakis,” řekla Schwangyuová.

Lucillová to přešla. “Pověz mi něco o jeho přátelích,” vybídla ji.

“Nemá přátele, jen učitele.”

“Kdy se s nimi setkám?” Oči nespouštěla z protějšího zábradlí, kde se Patrin nečinně opíral o nízký sloup, laserpal v pohotovosti. Lucillová si s náhlým šokem uvědomila, že Patrin se dívá na ni. Patrin byl vzkaz od bašára! Schwangyuová to zjevně viděla a pochopila také. Hlídáme ho!

“Předpokládám, že především stojíš o setkání s Milesem Tegem,” podotkla.

“Mimo jiné.”

“Nechceš se nejdřív seznámit s gholou?”

“Už jsem se s ním seznámila.” Lucillová kývla k uzavřenému dvoru, kde dítě už zase stálo skoro nehybně a dívalo se na ně. “Je přemýšlivý.”

“O těch ostatních mám jen hlášení,” odpověděla Schwangyuová, “ale vypadá to, že tenhle je z celé té série nejpřemýšlivější.”

Lucillová potlačila zachvění, které jí projelo, když si uvědomila, jaká připravenost k násilné opozici ze slov a postoje druhé Ctihodné matky čiší. Ani jednou nenaznačila, že to dítě dole je taky člověk.

Zatímco o tom Lucillová uvažovala, nebe se zatáhlo, jak tomu tady v tuto dobu často bývalo. Přes hradby Pevnosti zavál studený vítr a zatočil se ve dvoře. Dítě se obrátilo a začalo zase cvičit, aby se zvýšenou činností zahřálo.

“Kam chodí, když chce být sám?” zeptala se Lucillová.

“Většinou do svého pokoje. Pokusil se o pár nebezpečných kousků, ale od toho jsme ho odradily.”

“Musí nás hodně nenávidět.”

“Tím jsem si jistá.”

“S tím se budu muset vypořádat přímo.”

“Jistě, vtiskovatelka přece nemůže pochybovat o své schopnosti překonat nenávist.”

“Myslela jsem na Geasovou,” pohlédla Lucillová vědoucně na Schwangyuovou. “Ohromuje mě, že jsi připustila, aby Geasová udělala takovou chybu.”

“Nezasahuji do normálního průběhu učení toho gholy. Pokud se stane, že některý z jeho učitelů si k dítěti vytvoří skutečnou náklonnost, není to můj problém.”

“Atraktivní dítě,” podotkla Lucillová.

Ještě chvíli stály a dívaly se, jak ghola Duncan Idaho pokračuje ve své tréninkové hře. Obě Ctihodné matky krátce vzpomenuly na Geasovou, jednu z prvních učitelek, které sem byly přivezeny pro projekt ghola. Postoj Schwangyuové byl zřejmý: Ten neúspěch Geasové nám seslala sama Prozřetelnost. Lucillová si pomyslela jen: Schwangyuová a Geasová můj úkol zkomplikovaly. Ani jedna z žen nezauvažovala o tom, jak tyto myšlenky prokázaly, komu a čemu jsou věrné ony samy.

Když tak Lucillová sledovala dítě na dvoře, začala nově oceňovat to, čeho doopravdy dosáhl Tyran Božský imperátor Leto II. Používal tento typ gholy po nesčetné generace – asi tři a půl tisíce let, jednoho po druhém. A Božský imperátor Leto II. nebyl žádná obyčejná přírodní síla. Byl to ten největší moloch v lidské historii, který převálcoval všechno: společenské systémy, přirozené i nepřirozené nenávisti, vládní formy, rituály (jak tabu, tak nařízené), náboženství vlažná i náboženství fanatická. Drtivá váha Tyranova průchodu nenechala nedotčeno nic, dokonce ani Bene Gesserit.

Leto II. tomu říkal “Zlatá stezka” a tento typ gholy – tento Duncan Idaho, který tu teď byl před ní – byl významnou postavou té cesty. Lucillová studovala benegesseritské zprávy, patrně nejlepší ve vesmíru. Dokonce i dnes na většině starých imperiálních planet novomanželé vylévali dlaněmi vodu na východ a na západ a vyslovovali místní verzi slov: “Kéž se nám skrze tuto oběť vrátí Tvé požehnání, Bože Nekonečné moci a Nekonečné milosti.”

Vynucovat takovou poslušnost bylo kdysi úkolem Rybích mluvčích a jejich ochočených kněží. Ale rituál si vytvořil vlastní sílu a stal se sám přesvědčivým popudem. I ti nejvíc pochybující věřící říkali: “No, uškodit to nemůže.” To byl úspěch, který i ty nejlepší náboženské projektantky z benegesseritské missionarie protectivy mohly jen s trpkým úžasem obdivovat. Tyran překonal i ty nejlepší z Bene Gesseritu. A tisíc pět set let po Tyranově smrti nemělo Sesterstvo stále ještě dost sil, aby rozťalo centrální uzel toho děsivého úspěchu.

“Kdo je zodpovědný za náboženskou výchovu toho dítěte?” zeptala se Lucillová.

“Nikdo,” odpověděla Schwangyuová. “S tím se namáhat nemusíme. Až ho probudíme k původním vzpomínkám, bude mít svoje vlastní představy. A až s těmi si pak nějak poradíme, když budeme muset.”

Chlapec pod nimi ukončil předepsanou dobu tréninku. Bez jediného dalšího pohledu na přihlížející u zábradlí vešel z uzavřeného dvora do širokých dveří nalevo. I Patrin opustil svou strážní pozici, aniž by se na Ctihodné matky podíval.

“Nenech se zmást Tegovými lidmi,” varovala Schwangyuová. “Mají oči i vzadu. Tegova matka byla jedna z nás, jak jistě víš. A on toho gholu učí věci, které by bylo lépe nesdílet!”

Výbuchy jsou také zhuštěním času. Pozorovatelné změny v přirozeném vesmíru jsou všechny z určitého pohledu výbušné; jinak byste si jich nevšimli. Hladká spojitost změny, pokud je dostatečně zpomalena, zůstane nepovšimnuta pozorovateli, kteří mají příliš krátké časové rozpětí pozornosti. Proto, pravím vám, jsem viděl změny, které byste nikdy nezaznamenali.

LETO II.

Žena, stojící v ranním světle Kapitulní planety na druhé straně stolu proti Ctihodné matce představené Almě Mavis Tarazové, byla vysoká a štíhlá. Dlouhá aba, jež ji zahalovala do třpytné černi od ramen po podlahu, nedokázala úplně zakrýt grácii, kterou její tělo vyjadřovalo každým pohybem.

Tarazová se ve svém židlopsu naklonila vpřed a prolétla očima záznam, který se ve zhuštěných benegesseritských piktogramech promítal nad desku stolu tak, že ho viděla jen ona.

“Darwi Odradová,” identifikoval displej stojící ženu, pak následoval základní životopis, který Tarazová už beztak do detailů znala. Displej sloužil několika účelům – poskytoval Matce představené spolehlivou připomínku; dovoloval jí tu a tam udělat pauzu, když si potřebovala něco rozmyslet, zatímco předstírala, že čte záznamy; a byl to také konečný argument pro případ, že by z tohoto rozhovoru vzešlo něco negativního.

Odradová porodila pro Bene Gesserit devatenáct dětí, všimla si Tarazová mezi informacemi, které jí projížděly před očima. Každé dítě mělo jiného otce. Na tom nebylo nic neobvyklého, ale ani ten nejpátravější zrak by neodhalil žádné známky toho, že by tato základní služba poskytnutá Sesterstvu nějak přidala jejímu tělu na objemu. V její tváři byla přirozená povýšenost – to bylo tím nosem a hranatými tvářemi. Všechny rysy jako by směřovaly dolů k úzké bradě. Její ústa byla ale plná a slibovala vášeň, kterou Odradová dobře ovládala.

Na atreidské geny se dá vždycky spolehnout, pomyslela si Tarazová.

Za Odradovou se zatřepetala záclona a ona se po ní ohlédla. Bylo to v ranním pokoji Tarazové, v malé a elegantní místnosti zařízené v různých odstínech zelené. Jen jasná běloba židlopsa odlišovala Tarazovou od pozadí. Klenutá okna vedla na východ do zahrady a na trávník, v pozadí byly vidět zasněžené hory Kapitulní planety.

Tarazová nezvedla ani hlavu, když řekla: “Potěšilo mě, že jste ty i Lucillová přijaly tohle pověření. Značně to usnadní můj úkol.”

“S tou Lucillovou bych se byla ráda setkala,” podotkla Odradová a dívala se přitom shora na temeno hlavy Tarazové. Měla měkký kontraalt.

Tarazová si odkašlala. “Není třeba. Lucillová je jedna z našich nejlepších vtiskovatelek. Obě jste samozřejmě dostaly stejné liberální kondicionování, aby vás na to připravilo.”

V lhostejném tónu Tarazové bylo něco skoro urážlivého a jen fakt, že se už tak dlouho znaly, pomohl Odradové zahnat okamžitou nechuť. Částečně ji vyvolal ten výraz “liberální”, uvědomila si. Předkové Atreidů se při tom slově bouřili. Zdálo se, jako by její nashromážděné ženské paměti nadskočily při představě neuvědomělých předpokladů a neprozkoumaných předsudků, které se s tou představou pojily.

“Jen liberálové doopravdy přemýšlejí. Jen liberálové jsou intelektuálové. Jen liberálové chápou potřeby ostatních.”

Kolik zla se skrývá za tím slovem! pomyslela si Odradová. Kolik utajeného sobectví, které se chce cítit nadřazeno.

Odradová si připomněla, že Tarazová, i přes ten lhostejně urážlivý tón, použila to slovo jen v katolickém smyslu: Všeobecné Lucillino vzdělání bylo pečlivě přizpůsobeno tak, aby se shodovalo s tím, které měla Odradová.

Tarazová se opřela v pohodlnější pozici, ale pořád věnovala pozornost displeji před sebou. Světlo z východního okna jí padalo přímo do tváře, takže pod nosem a pod bradou jí zůstaly stíny. Byla to drobná žena, jen o něco málo starší než Odradová, a zachovala si hodně z té krásy, která z ní činila nejspolehlivější ploditelku v nesnadných případech otců. Obličej měl tvar dlouhého oválu s měkkými křivkami tváří. Černé vlasy měla hladce sčesané z vysokého čela s výrazným vrcholkem. Při řeči otvírala jen minimálně ústa: vynikající kontrola pohybů. Kdo ji viděl, obvykle se nejvíc soustředil na oči, na ty přitažlivé modromodré oči. Celkovým výsledkem byla příjemná maska, která jen velmi málo vypovídala o jejích skutečných pocitech.

Odradová tu pózu, kterou teď zaujímala Matka představená, dobře znala. Za chvíli si Tarazová začne něco mumlat pro sebe. A jako by ta myšlenka byla narážkou, Tarazová si něco zamumlala.

Matka představená přemýšlela, zatímco očima velmi pozorně sledovala životopisná data. Její pozornost zaměstnávalo mnoho věcí.

To bylo pro Odradovou uklidňující. Tarazová nevěřila, že existuje nějaká dobrá síla chránící lidstvo. V jejím vesmíru všechno začínalo a končilo missionarií protectivou a záměry Sesterstva. Všechno, co těmto záměrům sloužilo, dokonce i machinace dávno mrtvého Tyrana, mohlo být považováno za dobré. Všechno ostatní bylo zlé. Cizím vpádům z Rozptylu – zvlášť těm vracejícím se ženám, které si říkaly “Ctěné matre” – se nedalo věřit. Jen vlastní lidé, dokonce i ty Ctihodné matky, které Tarazové odporovaly v Radě, byly zdrojem síly Bene Gesseritu, tím jediným, kterému se dalo věřit.

Tarazová stále ještě nevzhlédla, když pokračovala. “Víš, že když porovnáš ta tisíciletí před Tyranem s těmi po jeho smrti, přímo fenomenálně se snížil počet velkých konfliktů. Od dob Tyrana poklesl počet takových konfliktů na necelá dvě procenta předchozího množství.”

“Pokud víme,” podotkla Odradová.

Tarazová střelila pohledem nahoru a zase zpátky. “Cože?”

“Nemůžeme nijak zjistit, kolik válek se vybojovalo mimo náš obzor. Máš snad statistiku od lidí z Rozptylu?”

“Samozřejmě že ne!”

“Takže chceš říct, že nás Leto ochočil,” pokračovala Odradová.

“Když tomu tak chceš říkat…” Tarazová si označila něco, co viděla na displeji.

“Nemělo by trochu uznání patřit taky našemu milovanému bašárovi Milesi Tegovi?” zeptala se Odradová. “Nebo jeho talentovaným předchůdcům?”

“Ty lidi vybíráme my,” podotkla Tarazová.

“V každém případě nechápu, co má tahle diskuse o válkách společného s naším současným problémem?” zeptala se Odradová.

“Jsou lidé, kteří jsou přesvědčení, že se situace může zvrátit k časům před Tyranem a že to bude moc ošklivý výbuch.”

“Ano?” Odradová stiskla rty.

“Několik skupin mezi vracejícími se Ztracenými prodává zbraně každému, kdo chce nebo může kupovat.”

“Přesněji?” zeptala se Odradová.

“Velmi moderní zbraně proudí na Gammu a není taky pochyb o tom, že Tleilaxané si dělají zásoby těch nejhorších typů.”

Tarazová se narovnala a zamnula si spánky. Promluvila tichým, skoro přemítavým hlasem: “Myslíme si, že děláme ta nejzávažnější rozhodnutí a na základě těch nejvyšších principů.”

I tohle už Odradová znala. Řekla: “Pochybuje snad Matka představená o správnosti Bene Gesseritu?”

“Jestli pochybuji? Ne, ne. Ale pociťuji jistou bezmocnost. Celý život pracujeme na těchto vznešených cílech, a co nakonec zjistíme? Zjistíme, že mnoho z těch věcí, kterým jsme zasvětily celý život, vzniklo z malicherných rozhodnutí. Jejich původ se dá vystopovat k touze po osobním pohodlí nebo výhodách a nemají nic společného s našimi vysokými ideály. To, co je opravdu v sázce, je nakonec jen nějaká obyčejná dohoda, uspokojující potřeby těch, kdo mohou rozhodovat.”

“Už jsem slyšela, jak tomu říkáš politická nezbytnost,” podotkla Odradová.

Tarazová promluvila se značným sebeovládáním, zatímco pohledem se vrátila k displeji před sebou. “Když začneme svoje úsudky institucionalizovat, bude to bezpečný způsob, jak Bene Gesserit zničit.”

“V mém životopise malicherná rozhodnutí nenajdeš,” řekla Odradová.

“Hledám zdroje slabosti, skuliny.”

“Ani ty nenajdeš.”

Tarazová skryla úsměv. Tuhle egocentrickou poznámku poznala: Odradová tak svým způsobem popichovala Matku představenou. Odradová uměla velmi dobře předstírat netrpělivost, zatímco ve skutečnosti se nořila do bezčasého toku trpělivosti.

Když Tarazová neskočila na vějičku, Odradová se vrátila ke klidnému vyčkávání – lehký dech, klidná mysl. Trpělivost přišla, aniž by na to musela myslet. Sesterstvo ji dávno naučilo, jak rozdělit minulost a přítomnost do dvou souběžných proudů. Zatímco sledovala své bezprostřední okolí, mohla vybírat střípky své minulosti a prožívat je, jako by plynuly po obrazovce překrývající přítomnost.

Práce paměti, pomyslela si Odradová. Nezbytné věci, které bylo třeba vytáhnout a uložit k odpočinku. Odstranit bariéry. Když všechno ostatní vybledlo, bylo tu pořád její spletité dětství.

Byla doba, kdy Odradová žila jako většina dětí: V domě s mužem a ženou, kteří, i když nebyli jejími rodiči, rozhodně se jako rodiče chovali. Všechny ostatní děti, které tehdy znala, byly ve stejné situaci. Měly táty a mámy. Občas mimo domov pracoval jen táta. Občas chodila do práce jen máma. V případě Odradové zůstávala žena doma a v pracovní době nehlídala Odradovou žádná chůva. Mnohem později se Odradová dozvěděla, že její skutečná matka zaplatila velkou sumu peněz, aby to tak zařídila pro svou holčičku, která tu byla ukryta všem na očích.

“Schovala tě u nás, protože tě měla ráda,” vysvětlila žena Odradové, když byla dost velká, aby to pochopila. “Proto nesmíš nikdy nikomu říct, že nejsme tvoji opravdoví rodiče.”

Odradová se později dozvěděla, že láska s tím nemá nic společného. Ctihodné matky nejednají z tak světských pohnutek. A skutečná matka Odradové byla benegesseritská Sestra.

To všechno bylo Odradové odhaleno podle původního plánu. Především jméno: Odradová. Darwi jí říkali vždycky, když ten, kdo ji oslovoval, nechtěl být roztomilý ani se nezlobil. Mladí kamarádi si to přirozeně zkrátili na Dar.

Ovšem všechno neproběhlo podle původního plánu. Odradová si vzpomínala na úzkou postel v místnosti, rozveselené obrázky zvířat a fantastických krajin na pastelově modrých stěnách. Bílé záclony na okně povlávaly v jarním a letním větříku. Odradová si vzpomínala, jak na té úzké posteli poskakovala – to byla báječná, šťastná hra: Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Spousta smíchu. Uprostřed skoku ji zachytily paže a přitiskly ji k sobě. Byly to mužské paže, kulatý obličej s malým knírkem, který ji tak lechtal, až se rozhihňala. Postel při skákání narážela do zdi a zanechávala na ní dolíky.

Odradová si teď tu vzpomínku přehrávala a nechtělo se jí odhodit ji do studny racionality. Dolíky na zdi. Znamení smíchu a radosti. Jak byly malé – na to, kolik toho představovaly.

Je to zvláštní, jak v poslední době stále častěji myslí na tátu. Všechny ty vzpomínky nebyly šťastné. Byly doby, kdy byl smutný a rozzlobený a varoval mámu, aby se “moc nevázala”. Na jeho tváři se zračilo mnoho zklamání. Když byl v téhle hněvivé náladě, místo mluvení spíš štěkal. Máma pak chodila tiše a oči měla plné obav. Odradová vycítila ten strach a obavy a neměla toho muže ráda. Žena nejlíp věděla, jak si s ním poradit. Políbila ho na krk, pohladila ho po tváři a šeptala mu do ucha.

Ty dávné “přirozené” city daly benegesseritským proktorkám-analytičkám hodně práce, než je vymýtily. Ale ještě teď z nich něco zbývalo, něco, co bylo třeba najít a odhodit. Dokonce ještě dnes Odradová věděla, že to všechno není pryč.

Když Odradová viděla, jak pečlivě studuje Tarazová biografické záznamy, napadlo ji, jestli právě to není ta slabina, kterou v ní Matka představená vidí.

Přece už musejí vědět, že si s city z těch starých časů dokážu poradit.

Bylo to všechno tak dávno. Ale musela připustit, že vzpomínka na toho muže a ženu v ní pořád ještě zbyla, zakořeněná takovou silou, že možná nikdy nevymizí docela. Zvlášť vzpomínka na mámu.

Ctihodná matka, která Odradovou porodila v těžké situaci, ji do toho úkrytu na Gammu poslala z důvodů, které teď Odradová docela dobře chápala. Odradová vůči ní nechovala žádnou zášť. Bylo to nutné pro přežití jich obou. Problém vznikl z faktu, že nevlastní matka dala Odradové to, co obvykle matky svým dětem dávají, to, čemu Sesterstvo tak nedůvěřuje – lásku.

Když přišly Ctihodné matky, nevlastní matka nebojovala proti tomu, aby jí její dítě odvedly. Dvě Ctihodné matky přišly s celým týmem proktorů – mužů i žen. Ještě dlouho potom Odradová chápala, jak důležitý ten bolestný okamžik byl. Žena v hloubi srdce od počátku věděla, že den rozloučení jednou přijde. Byla to jen otázka času. Ale když se ze dnů staly roky – skoro šest standardních roků – odvážila se doufat.

Pak přišly Ctihodné matky se svými svalnatými průvodci. Čekaly jen, až byla situace bezpečná, až si byly úplně jisté, že žádný lovec neví, že tohle je Benegesseriťanka – plánovaný atreidský potomek.

Odradová viděla, jak nevlastní matka dostala velkou sumu peněz. Hodila je na podlahu. Ale neprotestovala ani slovem. Všichni dospělí věděli, kdo je tu mocnější.

Když Odradová přivolala tehdejší zhuštěné city, pořád viděla, jak se ta žena odvlekla k židli u okna, odkud bylo vidět na ulici, pak se objala pažemi, jako by jí bylo zima, a začala se houpat – dopředu, dozadu, dopředu, dozadu. Nevydala ani hlásku.

Ctihodné matky použily Hlas a značnou dávku úskoků plus kouř omamných bylin a svou impozantní přítomnost, aby přivábily Odradovou do čekajícího vozu.

“Bude to jen na chvíli. Poslala nás tvoje skutečná matka.”

Odradová vycítila lež, ale hnala ji zvědavost. Moje skutečná matka!

Naposledy tu ženu, jedinou matku, kterou znala, viděla jako obraz v okně, jak se houpe tam a zpátky se zdrceným výrazem ve tváři a objímá se, jako by jí byla zima.

Později, když Odradová řekla něco o návratu k té ženě, byl tento vzpomínkový obraz začleněn do základní benegesseritské lekce.

“Láska vede k zoufalství. Láska je velmi stará síla, která ve své době posloužila svému účelu, ale dnes už není pro přežití druhu nezbytná. Nezapomeň na chybu, kterou ta žena udělala, a na její bolest.”

Až do nějakých patnácti šestnácti let si to Odradová kompenzovala sněním. Jednou se opravdu vrátí, až bude hotová Ctihodná matka. Vrátí se a najde tu milující ženu, najde ji, i když pro ni neměla žádná jména kromě “máma” a “Sibia”. Odradová si vzpomínala na smích dospělých přátel, kteří tu ženu oslovovali “Sibia”.

Máma Sibia.

Sestry ovšem ty sny vysledovaly a objevily i jejich zdroj. I to pak bylo zapojeno do výchovy.

“Denní snění je první známka toho, čemu říkáme simulproud. Je to základní nástroj racionálního myšlení. Můžeš si jím vyčistit mysl, aby lépe uvažovala.”

Simulproud.

Odradová se soustředila na Tarazovou, sedící u stolu v ranním pokoji. Trauma z dětství muselo být pečlivě včleněno na vhodně rekonstruované místo v paměti. To všechno se odehrálo daleko na Gammu, na planetě, kterou přestavěli lidé z Danu v dobách Hladomoru a Rozptylu. Lidé z Danu – tenkrát ještě Caladanu. Odradová se pevně chopila svého racionálního myšlení a použila přitom Zděděných vzpomínek, které se jí vlily do vědomí během melanžové agonie, kdy se skutečně stala řádnou Ctihodnou matkou.

Simulproud… filtr vědomí… Zděděné vzpomínky.

Jaké mocné nástroje jí Sesterstvo dalo. Jak nebezpečné nástroje. Všechny ty jiné životy spočívaly hned za oponou vědomí jako nástroje k přežití, ne způsob, jak uspokojit běžnou zvědavost.

Tarazová promluvila – citovala z materiálu, který jí přejížděl před očima. “Příliš se noříš do Zděděných vzpomínek. To odčerpává energii, kterou je lepší si uchovat.”

Modromodré oči Matky představené pronikavě pohlédly vzhůru na Odradovou. “Někdy dospěješ až na samou hranici toho, co tělo ještě snese. To může vést k tvé předčasné smrti.”

“Jsem s kořením opatrná, Matko.”

“A máš proč! Tělo snese jen určité množství melanže a jen určité množství takových výprav do minula!”

“Objevila jsi nějakou mou slabinu?” zeptala se Odradová.

“Gammu!” Bylo to jen jedno slovo, ale vydalo za celý proslov.

Odradová věděla, o čem je řeč. Nevyhnutelné trauma těch ztracených let na Gammu. Ty ji rozptylovaly, ty bylo potřeba vykořenit a učinit racionálně přijatelnými.

“Ale posíláš mě na Rakis,” podotkla Odradová.

“A hleď, ať nezapomínáš na aforismy o umírněnosti. Pamatuj, kdo jsi!”

Tarazová se znova sklonila ke svému displeji.

Jsem Odradová, pomyslela si Odradová.

V benegesseritských školách se obvykle na křestní jména zapomínalo a učitelé všem říkali příjmeními. I blízcí přátelé ten zvyk přejímali. Brzo se naučili, že sdílet s někým tajemství křestního jména je starý způsob, jak někoho polapit v síti citů.

Tarazová, o tři ročníky výš než Odradová, byla určena, aby “tu mladší táhla” – bylo to záměrné spojení vybrané pozornými učitelkami.

“Táhnout” někoho znamenalo trochu ho komandovat, ale také to zahrnovalo výuku některých základních věcí, u nichž bylo vhodnější, aby je předal někdo, jehož postavení se blížilo přátelství. Tarazová, která měla přístup k soukromým záznamům své svěřenky, začala mladší dívce říkat “Dar”. Odradová na to reagovala tím, že Tarazovou začala oslovovat “Tar”. Ta dvě jména se k sobě hodila – Dar a Tar. I potom, co je Ctihodné matky zaslechly a napomenuly, občas se spletly a oslovily se tak, třeba jen z legrace.

Odradová teď pohlédla na Tarazovou a řekla: “Dar a Tar.”

Tarazové to v koutcích zaškubalo úsměvem.

“Co je v mých záznamech jiného než to, co už dávno znáš?” zeptala se Odradová.

Tarazová se napřímila a čekala, až se židlopes přizpůsobí její nové poloze. Položila sepjaté ruce na desku stolu a vzhlédla k mladší ženě.

Není vlastně o tolik mladší, napadlo Tarazovou.

Od školních dob ale Tarazová uvažovala o Odradové jako o osobě z jiné, mladší generace – tu propast nedokázala vyplnit ani dlouhá léta, která mezitím uplynula.

“Základní opatrnost, Dar,” řekla Tarazová.

“Tenhle projekt začal už dávno,” podotkla Odradová.

“Ale tvoje úloha v něm začíná právě teď. A pouštíme se do takového začátku, o jaký se nikdy nikdo nepokusil.”

“Dozvím se teď celý plán pro toho gholu?”

“Ne.”

Nic víc. Všechny náznaky debaty na vysoké úrovni a “potřeby vědět” smetlo ze stolu jediné slovo. Ale Odradová to chápala. Existovala určitá organizační struktura, založená původní Kapitulou Bene Gesseritu, která jen s malými změnami přetrvala tisíciletí. Jednotlivé úseky Bene Gesseritu byly odděleny pevnými horizontálními i vertikálními bariérami, rozděleny do izolovaných skupin, které se sbíhaly pod jediné velení jen tady na špici. Povinnosti (rozuměj: přidělené role) se plnily v rámci jednotlivých buněk. Aktivní účastnice v jedné buňce neznaly své současnice z jiných paralelních buněk.

Ale já vím, že Ctihodná matka Lucillová je v paralelní buňce, pomyslela si Odradová. To je logická odpověď.

Chápala, proč je to nutné. Byl to starý plán převzatý od dávných tajných revolučních společností. Benegesseriťanky v sobě vždycky viděly permanentní revolucionářky. Byla to revoluce, která se zpomalila jen v době Tyrana Leta II.

Zpomalila se, ale nebyla odvrácena ani zastavena, připomněla si Odradová.

“V tom, co máš udělat,” řekla Tarazová, “cítíš nějaké bezprostřední nebezpečí pro Sesterstvo?”

To byla jedna z těch podivných otázek, na něž se Odradová naučila odpovídat pomocí bezeslovného instinktu, který pak bylo možno formulovat do slov. Rychle řekla: “Když nebudeme jednat, bude to horší.”

“Usoudily jsme, že v tom nebezpečí bude,” pokračovala Tarazová. Mluvila suchým, neosobním hlasem. Tarazová nerada využívala tohoto nadání Odradové. Mladší žena měla předzvěstný instinkt, kterým dokázala vycítit nebezpečí pro Sesterstvo. Samozřejmě to bylo vlivem její genetické linie – Atreidů s jejich nebezpečným nadáním. V genetickém záznamu Odradové byla zvláštní poznámka: “Pečlivě prozkoumat všechny potomky.” Dva z potomků byli tiše usmrceni.

Neměla jsem to její nadání vyvolávat, ani na okamžik, myslela si Tarazová. Ale pokušení někdy bylo hodně velké.

Tarazová zavřela projektor na svém stole a při řeči se dívala na prázdnou plochu. “I když najdeš dokonalého partnera, nesmíš plodit bez povolení, až budeš pryč.”

“Chyba mé skutečné matky,” podotkla Odradová.

“Chyba tvé skutečné matky byla, že se nechala při plození poznat!”

To všechno už Odradová slyšela. Atreidská linie vyžadovala to nejpečlivější monitorování Genetických mistryň. Šlo samozřejmě o to nepředvídatelné nadání. Věděla o něm – byla to ta síla, která zplodila Tyrana a Kwisatze Haderacha. Ale o co se Genetické mistryně snaží teď? Zaměřují se jejich snahy převážně negativně? Už žádné nebezpečné porody! Nikdy neviděla žádné ze svých dětí, když se narodily, což v Sesterstvu nebylo nic tak divného. A nikdy neviděla ani žádný zápis ve svém vlastním genetickém záznamu. I tady Sesterstvo pečlivě oddělovalo pravomoci.

A ty dřívější zábrany v mých Zděděných pamětech!

Našla ve svých vzpomínkách prázdná místa a otevřela je. Bylo pravděpodobné, že jen Tarazová a snad dvě další členky rady (pravděpodobně Bellondová a jedna další starší Ctihodná matka) měly přístup k takovým citlivým genetickým informacím.

Skutečně Tarazová a ty druhé přísahaly, že raději zemřou, než by tajné informace odhalily nepovolaným? Koneckonců, existoval velmi přesný rituál pro případ, že by klíčová Ctihodná matka zemřela odloučeně od svých Sester a neměla šanci předat nashromážděné životy. Tento rituál byl mnohokrát použit v době vlády Tyrana. Hrozné období! Vědět, že ty revoluční buňky Sesterstva jsou pro něj naprosto průhledné! Netvor! Věděla, že Sestry nikdy nepodlehly iluzi, že snad Leto II. nezničil Bene Gesserit z důvodů jakési hluboko zakořeněné věrnosti své babičce, paní Jessice.

Jsi tam, Jessiko?

Odradová ucítila hluboko v mysli zachvění. Selhání jedné Ctihodné matky: “Připustila, aby se zamilovala!” Taková drobnost, a jak obrovské následky to mělo. Tři a půl tisíce let tyranie!

Zlatá stezka. Nekonečná? Co ty ztracené megatriliony, které odešly v Rozptylu? Jakou hrozbu představují ti Ztracení, kteří se teď vracejí?

Tarazová řekla, jako by Odradové četla myšlenky (občas se zdálo, že to opravdu umí): “Ti rozptýlení tam venku číhají… jsou připravení se na nás vrhnout.”

Odradová ty argumenty už slyšela: Nebezpečí na jedné i na druhé straně, něco magneticky přitažlivého. Tolik nádherného neznáma. Sesterstvo se svými schopnostmi, které po tisíciletí zdokonalovalo pomocí melanže – co by mohlo s takovými nezměrnými zdroji lidství dokázat! Myslete na ty nespočetné geny! Myslete na ty potenciální talenty, které se volně pohybují ve vesmírech, kde mohou být navždy ztraceny!

“Nevědění působí největší hrůzy,” podotkla Odradová.

“A největší ctižádost,” dodala Tarazová.

“Pojedu tedy na Rakis?”

“V příslušnou dobu. Považuji tě za schopnou zhostit se toho úkolu.”

“Jinak bys mě nejmenovala.”

To byla stará výměna názorů, která měla kořeny v dávných školních dobách. Tarazová si ale uvědomila, že se do ní nepustila vědomě. Příliš mnoho vzpomínek je spojovalo: Dar a Tar. Na to si budu muset dávat pozor!

“Nezapomeň, ke komu máš závazky,” dodala Tarazová.

Existence nekorábů umožnila beztrestně zničit celé planety. Velký objekt, asteroid nebo jeho ekvivalent, může být vyslán proti planetě. Nebo mohou být lidé postaveni proti sobě navzájem pomocí sexuálního podvracení osobnosti a pak mohou být ozbrojeni, aby se zničili sami. Tyto Ctěné matre zřejmě dávají přednost druhé technice.

BENEGESSERITSKÁ ANALÝZA

Duncan Idaho ze svého dvora neustále sledoval pozorovatele nad sebou, i když se zdálo, že to nedělá. Byl tam samozřejmě Patrin, ale Patrin se nepočítal. To ta Ctihodná matka naproti němu, ta stála za sledování. Když uviděl Lucillovou, pomyslel si: To je ta nová. Ta myšlenka ho naplnila rozčilením, které si odreagoval ještě intenzivnějším cvičením.

Dokončil první tři série tréninkové hry, kterou mu přikázal Miles Teg, a jen mimochodem si uvědomoval, že Patrin podá zprávu o tom, jak dobře si vedl. Duncan měl rád jak Tega, tak starého Patrina, a vycítil, že tento pocit je vzájemný. Ale tahle nová Ctihodná matka – její přítomnost naznačovala zajímavé změny. Především byla mladší než ty ostatní. A taky se nesnažila skrýt oči, které byly prvním náznakem její příslušnosti k Bene Gesseritu. Když poprvé zahlédl Schwangyuovou, uviděl oči skryté za kontaktními čočkami, které napodobovaly panenky člověka nezávislého na melanži a lehce krví podlitá bělma. Slyšel také jednu z akolytek v Pevnosti říkat, že čočky upravují i “astigmatickou vadu, která byla v její genetické linii připuštěna, protože ji dostatečně vyvažují jiné kvality, které přenáší na své potomky”.

Tou dobou byla skoro celá tahle poznámka pro Duncana nesrozumitelná, ale vyhledal si jednotlivé narážky v knihovně Pevnosti. Odkazů bylo málo a jejich obsah byl přísně omezen. Schwangyuová sama odrážela všechny jeho otázky ha podobné záležitosti, ale následné chování jeho učitelů naznačovalo, že se zlobila. Bylo typické, že si svůj hněv vylila na jiných.

Předpokládal, že vůbec nejvíc ji rozzlobil jeho dotaz, zda ona je jeho matka.

Duncan už dlouho věděl, že je něco zvláštního. Ve složitých prostorách této benegesseritské Pevnosti byla místa, kam nesměl. Našel si svoje vlastní způsoby, jak se podobným zákazům vyhnout, a často se díval ven tlustým plasklem i otevřenými okny na stráže a na široké pláně vymýcené krajiny, které se daly ohlídat ze strategicky umístěných strážních budek. Miles Teg ho osobně naučil, jak je takové rozmístění důležité.

Planetě se teď říkalo Gammu. Kdysi byla známa jako Giedi Prima, ale nějaký člověk jménem Gurney Halleck to změnil. Ale to všechno byla dávná historie. Nuda. V planetární půdě stále ještě zbyl slabý hořký pach ropy z předdanských dob. Tisíce let speciální výsadby to pomalu mění, vysvětlovali mu jeho učitelé. Část z těchto osázených oblastí viděl i z Pevnosti. Všude kolem byly lesy -jehličnaté i jiné.

Duncan, stále potají pozorující obě Ctihodné matky, udělal sérii hvězd. Přitom protahoval své nápadně vypracované svaly, přesně jak ho to učil Teg.

Teg ho také poučil o planetárním obranném systému. Gammu byla na oběžných drahách obklopena sledovacími vesmírnými loděmi, jejichž posádky nesměly mít na palubě rodinu. Rodiny zůstávaly na planetě jako rukojmí zaručující ostražitost těchto orbitálních strážců. Někde mezi těmi loděmi ve vesmíru byly i nezjistitelné nekoráby, jejichž posádky se skládaly výhradně z bašárových lidí a z benegesseritských Sester.

“Nebyl bych tohle pověření přijal, kdybych neměl úplnou kontrolu nad všemi obrannými opatřeními,” vysvětloval Teg.

Duncan si uvědomil, že “tohle pověření” je on. Pevnost tu byla proto, aby ho chránila. Tegovy orbitální hlídky včetně nekorábů chránily Pevnost.

To všechno byla součást vojenské výchovy, jejíž prvky Duncanovi připadaly jaksi povědomé. Když se učil, jak bránit zdánlivě zranitelnou planetu před útoky z vesmíru, tak věděl, že ty obranné prvky jsou umístěny správně. Jako celek to bylo krajně složité, ale jednotlivé složky byly rozpoznatelné a daly se pochopit. Například tu bylo soustavné monitorování atmosféry a krevního séra obyvatel Gammu. Doktoři ze Sukovy školy, placení Bene Gesseritem, byli všude.

“Nemoci jsou zbraně,” řekl Teg. “Naše obrana proti nemocem musí být velmi pečlivá.”

Teg často kázal proti pasivní obraně. Nazýval ji “produktem mentality obležení, o které se už dávno ví, že vytváří smrtelně nebezpečné slabosti”.

Při Tegově vojenském výcviku Duncan pozorně naslouchal. Patrin i záznamy v knihovně potvrzovali, že tento mentat – bašár Miles Teg byl slavný vojevůdce Bene Gesseritu. Patrin často vzpomínal na doby, kdy spolu sloužili, a Teg byl vždycky hrdina.

“Mobilita je klíč k vojenskému úspěchu,” říkal Teg. “Když je člověk vázaný v opevnění, dokonce i v opevnění velikosti planety, je hrozně zranitelný.”

Tegovi se Gammu nijak zvlášť nelíbila.

“Vidím, že už víš, že tohle místo se kdysi jmenovalo Giedi Prima. Harkonnenové, kteří tady vládli, nás ledacos naučili. Jejich zásluhou si umíme lépe představit, jak děsivě brutální mohou také lidé být.”

Při této vzpomínce si Duncan všiml, že dvě Ctihodné matky, které ho sledují za zábradlím, zjevně mluví o něm.

Jsem já pověření té nové?

Duncan neměl rád, když ho pořád někdo sledoval, a doufal, že ta nová mu dovolí být občas sám. Nevypadala, že by byla moc tvrdá. Ne jako Schwangyuová.

Když Duncan pokračoval ve svých cvičeních, prováděl je v rytmu soukromé litanie: Zatra-cená Schwangyu-ová! Zatra-cená Schwangyu-ová!

Nenáviděl Schwangyuovou od doby, kdy mu bylo devět – to už teď byly čtyři roky. Ona o té nenávisti neví, pomyslel si. Pravděpodobně už dávno zapomněla na příhodu, která ji podnítila.

Bylo mu sotva devět, když se mu podařilo proklouznout vnitřním strážím do tunelu vedoucího k jedné ze strážních budek. V tunelu to páchlo houbou. Šero. Vlhko. Vykoukl ven střílnou jedné ze strážních budek dřív, než ho chytili a zahnali znova do nitra Pevnosti.

Po tomto dobrodružství následovalo přísné kázání Schwangyuové, vzdálené a hrozivé postavy, jejíchž rozkazů musí být uposlechnuto. Dodneška o ní tak uvažoval, i když se mezitím dozvěděl o existenci benegesseritského Příkazného hlasu, toho rafinovaného odstínu řeči, který může zlomit vůli necvičeného naslouchajícího.

Nesmí se jí odporovat.

“Způsobil jsi potrestání celé strážní jednotky,” řekla Schwangyuová. “Tvrdě to odpykají.”

To byla ta nejhroznější část její přednášky. Duncan měl strážné rád a občas některého zlákal k opravdové hře se smíchem a válením. Jeho žertík, to, že se proplížil do strážní budky, ublížil jeho přátelům.

Duncan věděl, co to je být potrestán.

Zatra-cená Schwangyu-ová! Zatra-cená Schwangyu-ová!

Po jejím kázání Duncan běžel ke své tehdejší hlavní instruktorce. Byla to Ctihodná matka Tamalanová, další z těch vrásčitých stařen s chladnými a povýšenými způsoby, se sněhobílými vlasy nad úzkou tváří a s vyschlou pletí. Chtěl od ní vědět, jak byly potrestány jeho stráže. Tamalanová se zatvářila až překvapivě zamyšleně a řekla hlasem podobným skřípání písku na dřevě:

“Jak byli potrestáni? No, tedy…”

Byli v malé učebně vedle většího cvičebního sálu, kam si Tamalanová každý večer chodila připravovat vyučování na příští den. Byla to místnost plná mikrobublinkových a cívkových čteček a jiných složitých prostředků pro uchování a vyvolání informací. Duncan ji měl mnohem raději než knihovnu, ale nesměl do učebny bez dozoru. Byla to jasná místnost, osvětlená mnoha luminami, které nadnášely suspenzory. Když tam vběhl, Tamalanová se otočila od stolu, kde připravovala jeho zítřejší lekci.

“Naše těžké tresty mají v sobě vždycky něco z obětní hostiny,” řekla. “A stráže samozřejmě dostanou těžký trest.”

“Hostiny?” Duncan byl zmaten.

Tamalanová se v otáčecí židli obrátila docela a pohlédla Duncanovi do očí. Zuby se jí v jasném světle zaleskly. “Historie byla málokdy vlídná k těm, kdo musejí být potrestáni,” řekla.

Duncan sebou škubl při slově “historie”. Byl to jeden ze známých signálů. Hodlala mu udělit lekci, další nudnou lekci.

“Benegesseritské tresty nesmějí být zapomenuty.”

Duncan se pohledem soustředil na stará ústa Tamalanové, protože náhle vycítil, že hovoří z vlastní bolestné zkušenosti. Dozví se něco zajímavého!

“V našich trestech je lekce, které se nedá uniknout,” řekla Tamalanová. “Je to mnohem víc než jen bolest.”

Duncan se posadil na podlahu k jejím nohám. Z tohoto úhlu vypadala Tamalanová jako zlověstná postava zahalená v černém.

“Netrestáme nejvyšším utrpením,” řekla. “To je vyhrazeno pro Ctihodné matky při jejich rituálu koření.”

Duncan kývl. Záznamy v knihovně hovořily o “melanžové agonii”, záhadné zkoušce, která z obyčejné Sestry udělala Ctihodnou matku.

“Ale přesto jsou těžké tresty bolestné,” řekla. “Jsou bolestné také citově. Emoce vyvolané trestem jsou vždycky ty, které považujeme za největší provinilcovu slabost, a tím trestaného také posilujeme.”

Její slova vyvolala v Duncanovi neurčitou hrůzu. Co to dělají jeho strážím? Nemohl mluvit, ale ani to nebylo třeba. Tamalanová ještě neskončila.

“Trest vždycky končí dezertem,” řekla a pleskla si dlaněmi o kolena.

Duncan se zamračil. Dezertem? To je přece součást hostiny. A jak může být hostina trestem?

“Není to skutečná hostina, ale má to stejnou myšlenku jako hostina,” pokračovala Tamalanová. Jednou vyschlou rukou opsala ve vzduchu kruh. “Přijde moučník, něco úplně nečekaného. Kajícník si myslí: Ach, konečně mi bylo odpuštěno! Rozumíš mi?”

Duncan zavrtěl hlavou. Ne, nerozuměl tomu.

“Je to tak sladká chvíle,” řekla. “Člověk prošel všemi chody bolestné hostiny a nakonec se dostal k něčemu, co může vychutnat. Ale! Když to vychutnává, teprve teď přijde ten nejbolestnější okamžik ze všech, to poznání, to pochopení, že tohle není závěrečné potěšení. Ne, není. To je ta největší bolest těžkého trestu. Benegesseritské poučení se tím definitivně vryje do paměti.”

“Ale co těm strážcům udělá?” Duncan měl co dělat, aby to ze sebe dokázal vypravit.

“Nevím, jak přesně budou jednotlivé tresty vypadat. A nepotřebuji to vědět. Můžu ti říct jen to, že pro každého z nich to bude jiné.”

Tamalanová už mu víc neřekla. Znovu se vrátila k přípravě výuky na příští den. “Zítra budeme pokračovat,” řekla, “tím, že tě naučím rozeznávat původ nejrůznějších přízvuků v mluvené galaštině.”

A nikdo jiný, dokonce ani Teg nebo Patrin, mu nechtěl odpovědět na otázky o trestech. I strážci, když je později zase viděl, odmítali o svém utrpení hovořit. Někteří na jeho snahy o sblížení reagovali úsečně a nikdo z nich si s ním už nechtěl hrát. Potrestaní mu nehodlali odpustit. To bylo jasné.

Zatra-cená Schwangyu-ová! Zatra-cená Schwangyu-ová!

Tak začala jeho hluboká nenávist. A týkala se všech těch starých čarodějnic. Bude ta nová mladá stejná jako ty staré?

Zatra-cená Schwangyu-ová!

Když se Schwangyuové ptal: “Proč jsi je musela trestat?” Schwangyuová se na chvilku odmlčela a pak odpověděla: “Tady na Gammu je pro tebe nebezpečno. Jsou lidé, kteří ti chtějí ublížit.”

Duncan se nezeptal proč. Tohle byla další oblast, v níž mu na otázky nikdo neodpovídal. Dokonce ani Teg ne, i když samotná jeho přítomnost jen podtrhovala fakt toho nebezpečí.

A Miles Teg byl mentat, a musel tedy znát mnoho odpovědí. Duncan často viděl, jak se mu lesknou oči, zatímco jeho myšlenky putovaly někam daleko. Ale ani mentat mu neodpověděl na otázky jako:

“Proč jsme tady na Gammu?”

“Proti komu mě hlídáte? Kdo mi chce ublížit?”

“Kdo jsou moji rodiče?”

Reakcí na takové otázky bylo mlčení, jen občas Teg zavrčel: “Nemůžu ti odpovědět.”

Knihovna byla k ničemu. To zjistil, když mu bylo teprve osm a jeho hlavní instruktorkou byla neúspěšná Ctihodná matka jménem Luran Geasová – ne tak hrozně stará jako Schwangyuová, ale i tak v dost pokročilém věku, rozhodně přes stovku.

Knihovna mu na jeho žádost poskytla informace o Gammu/Giedi Primě, o Harkonnenech a jejich pádu, o nejrůznějších bojích, v nichž velel Teg. Žádná z těch bitev nebyla příliš krvavá; několik zdrojů se zmiňovalo o Tegových “vynikajících diplomatických schopnostech”. Ale jeden údaj vedl k druhému a Duncan se nakonec dozvěděl o éře Božského imperátora a o tom, jak ochočil lidi. To období poutalo Duncanovu pozornost po několik týdnů. Našel v záznamech starou mapu a promítl si ji na stěnu. Poznámky k mapě mu řekly, že sama tahle Pevnost byla velícím střediskem Rybích mluvčích, které bylo opuštěno v době Rozptylu.

Rybí mluvčí!

Duncan si přál, aby byl žil v jejich době a sloužil jako jeden z mála mužských poradců v ženské armádě, která zbožňovala velkého Božského imperátora.

Kdybych tak mohl v té době žít na Rakis!

Teg mluvil o Božském imperátorovi překvapivě ochotně a říkal mu “Tyran”. Otevřel se zámek knihovny a na Duncana se začaly valit informace o Rakis.

“Uvidím někdy Rakis?” zeptal se Geasové.

“Připravujeme tě k životu na Rakis.”

Ta odpověď ho ohromila. Všechno, co ho o té vzdálené planetě naučili, dostalo novou důležitost.

“Proč tam budu žít?”

“Na to nemůžu odpovědět.”

Duncan se s novým zájmem vrátil ke studiu té záhadné planety a její ubohé Církve Šaj-hulúda, Rozděleného Boha. Červi. Božský imperátor se změnil v ty červy! Ta představa naplnila Duncana posvátnou hrůzou. Třeba na něm skutečně bylo něco hodného uctívání. Ta myšlenka ho dojala. Co mohlo člověka přimět, aby přijal tak strašlivou proměnu?

Duncan věděl, co si jeho stráže i ostatní lidé v pevnosti myslí o Rakis a o tamním kněžstvu. Posupné poznámky a smích mu řekly všechno. Teg podotkl: “Celou pravdu se asi nikdy nedozvíme, ale jedno ti řeknu, chlapče: To není náboženství pro vojáka.”

A Schwangyuová to dovršila: “Musíš se dozvědět něco o Tyranovi, ale jeho náboženství nevěř. To je pod tvou úroveň, je to opovrženíhodné.”

Kdykoli měl Duncan chvíli čas, hltal všechno, co mu knihovna poskytla: Svatou knihu Rozděleného Boha, Strážní bibli, Oraňsko-katolickou bibli a dokonce i Apokryfy. Dozvěděl se o dávno neexistujícím Úřadu víry a o “Perle, která JE Sluncem porozumění”.

Už samotná myšlenka těch červů ho fascinovala. Ta jejich obrovitost! Velký červ by dosáhl z jednoho konce Pevnosti na druhý. Před Tyranem lidé na červech jezdili, ale kněží na Rakis to dnes zakazovali.

Zaujaly ho zprávy archeologického týmu, který objevil Tyranův primitivní neprostor na Rakis. Dár-es-Balát se to místo jmenovalo. Zprávy archeoložky Hadi Benottové byly označeny “Utajeno podle příkazů rakiských kněží”. Číslo složky, pod nímž byly zprávy uloženy v benegesseristkém archivu, bylo hodně dlouhé – a to, co v nich Benottová odhalila, bylo fascinující.

“V každém červu je zrnko vědomí Božského imperátora?” zeptal se Geasové.

“Říká se to. Ale i jestli je to pravda, nemají vědomí, nevnímají. Sám Tyran řekl, že vstoupí do nekonečného snu.”

Při každé studijní lekci se našla příležitost ke zvláštním přednáškám a k benegesseritským vysvětlením náboženství, až nakonec narazil na zprávy nazvané “Devět dcer Sioniných” a “Tisíc synů Idahových”.

Šel tehdy za Geasovou a chtěl vědět: “Já se taky jmenuju Duncan Idaho. Co to znamená?”

Geasová se vždycky pohybovala tak, jako by se plížila ve stínu svého neúspěchu, dlouhou hlavu skloněnou vpřed a vodnaté oči upřené k zemi. K tomuhle rozhovoru došlo pozdě odpoledne v dlouhé chodbě vedle cvičného sálu. Geasová při jeho otázce zbledla.

Když neodpověděla, naléhal: “Jsem potomek Duncana Idaha?”

“Na to se musíš zeptat Schwangyuové.” Geasová to řekla, jako by ji každé slovo bolelo.

Tuhle odpověď znal až příliš dobře a rozčílila ho. Chtěla tím říct, že se dozví něco, aby mlčel, ale že informací v tom bude pramálo. Schwangyuová ovšem byla otevřenější, než čekal.

“Máš v žilách autentickou krev Duncana Idaha.”

“Kdo jsou moji rodiče?”

“Jsou dávno mrtví.”

“Jak zemřeli?”

“Nevím. Dostali jsme tě jako sirotka.”

“Tak proč mi chce někdo ublížit?”

“Bojí se toho, co bys mohl udělat.”

“A co bych mohl udělat?”

“Studuj. Všechno se v pravý čas dozvíš.”

Mlč a studuj! Další známá odpověď.

Poslechl, protože se už naučil poznat, kdy se před ním zavřely dveře. Ale teď jeho zvídavá inteligence narazila na další zprávy o časech Hladomoru a Rozptylu, o neprostorech a nekorábech, které nikdo nedokáže vysledovat, dokonce ani mozky s tou nejmocnější předzvěstnou schopností ve vesmíru. Tady narazil na fakt, že potomci Duncana Idaha a Siony, těch dávných lidí, kteří sloužili Tyranu Božskému imperátorovi, byli také neviditelní pro proroky a lidi s předzvěstnou schopností. Dokonce ani kormidelníci Gildy v hlubokém melanžovém transu nedokázali takové lidi vysledovat. Zprávy mu řekly, že Siona byla čistokrevná Atreidová a že Duncan Idaho byl ghola.

Ghola?

Hledal v knihovně vysvětlení toho podivného slova. Ghola. Knihovna mu poskytla jen to nejzákladnější vysvětlení: “Gholové: lidské bytosti vypěstované z buněk mrtvého těla v regeneračních nádržích Tleilaxu.”

Regenerační nádrže?

“Tleilaxanské zařízení na reprodukci lidské bytosti z buněk mrtvého těla.”

“Popiš gholu,” přikázal.

“Nevinné tělo bez původních vzpomínek. Viz Regenerační nádrže.”

Duncan se naučil vyložit si zámlky, bílá místa v tom, co mu lidé v Pevnosti odhalili. Pochopení jím smýklo jako vlna přílivu. Věděl! Bylo mu teprve deset a už věděl!

Jsem ghola.

Pozdě odpoledne v knihovně všechny ty složité přístroje kolem něj vybledly, staly se pouhým pozadím, a desetiletý chlapec seděl mlčky před snímačem a přebíral si to nové poznání.

Jsem ghola!

Nevzpomínal si na regenerační nádrže, v nichž z jeho buněk vyrostlo nemluvně. První, co si pamatoval, bylo, jak ho Geasová zvedla z kolébky, jak živý zájem se v těch starých očích objevil a jak ho rychle nahradila obezřetně přivřená víčka.

Bylo to, jako by všechny ty informace, které mu tak neochotně podali lidé v Pevnosti, a záznamy konečně vytvořily jednu ústřední podobu: jeho samého.

“Řekni mi něco o Bene Tleilax,” požádal knihovnu.

“Jsou to lidé, kteří se z vlastní vůle rozdělili na Tvarové tanečníky a Pány. Tvaroví tanečníci jsou hybridi, neplodní a podřízení Pánům.”

Proč mi to udělali?

Informační přístroje v knihovně se mu náhle zdály cizí a nebezpečné. Nebál se toho, že by jeho otázky mohly narazit na další prázdné stěny, ale naopak, že by dostal odpovědi.

Proč jsem tak důležitý pro Schwangyuovou a pro všechny ty ostatní?

Měl pocit, že mu ukřivdili, dokonce i Miles Teg a Patrin. Proč je správné vzít lidské buňky a vytvořit gholu?

Další otázku položil až po velkém váhání: “Může si ghola vzpomenout, kým byl?”

“Je to možné.”

“Jak?”

“Psychologická identita gholy s originálem tvoří předpoklady určitých reakcí, které je možno vyvolat traumatem.”

To bylo totéž jako žádná odpověď!

“Ale jak?”

V té chvíli ho přerušila Schwangyuová, která bez ohlášení vešla do knihovny. To znamenalo, že v systému bylo něco, co ji varovalo, nač se Duncan vyptává!

“Všechno se v pravý čas dozvíš,” řekla.

Mluvila s ním spatra! Vycítil, jak je to nespravedlivé, jak je to nepravdivé. Něco v jeho nitru mu říkalo, že on sám má v tom svém neprobuzeném já víc lidské moudrosti než ti, kdo se považují za tak nadřazené. Jeho nenávist k Schwangyuové se rozhořela s novou intenzitou. Ona byla ztělesněním všech těch, kdo ho trápili a odbývali jeho otázky.

Teď ovšem jeho představivost žhnula plamenem. Získá zase své původní myšlenky! Cítil, že je to pravda. Vzpomene si na své rodiče, na svou rodinu, na přátele… na nepřátele.

Zeptal se Schwangyuové: “Vytvořili jste mě kvůli mým nepřátelům?”

“Už ses naučil mlčet, dítě,” odpověděla. “Tak se na tu znalost spoléhej.”

Výborně. Takhle s tebou budu bojovat, zatracená Schwangyuová. Budu mlčet a budu se učit. Nedám ti najevo, co doopravdy cítím.

“Víš,” dodala, “myslím, že vychováváme stoika.”

Jednala s ním povýšeně! Takhle on se sebou zacházet nenechá. Bude s nimi všemi bojovat mlčením a ostražitostí. Duncan utekl z knihovny a ukryl se ve svém pokoji.

V následujících měsících mu mnoho detailů potvrdilo, že je skutečně ghola. Dokonce i dítě pozná, když se kolem něj děje něco neobvyklého. Občas viděl za zdmi jiné děti, jak se procházejí po cestách, jak se smějí a volají na sebe. V knihovně našel informace o dětech. K těm dětem nechodili dospělí a nenutili je k přísnému výcviku toho druhu, jakým procházel on sám. Ostatní děti neměly Ctihodnou matku Schwangyuovou, která by jim rozkazovala i v těch nejmenších detailech.

Objev uspíšil další změnu v Duncanově životě. Luran Geasová byla od něj odvolána a nevrátila se.

Neměla dopustit, abych se dozvěděl něco o gholech.

Pravda byla poněkud složitější, jak Schwangyuová vysvětlila Lucillové na pozorovací terase toho dne, kdy Lucillová přijela.

“Věděli jsme, že ten okamžik nevyhnutelně přijde. Že se dozví o existenci gholů a začne klást nepříjemné otázky.”

“Bylo načase, aby jeho každodenní vzdělávání převzala Ctihodná matka. Geasová byla možná omyl.”

“Chceš říct, že jsem se spletla v úsudku?” utrhla se Schwangyuová.

“Je snad tvůj úsudek tak dokonalý, že se nesmí nikdy brát v potaz?” Otázka, vyslovená Lucilliným měkkým kontraaltem, měla stejný účinek jako políček.

Schwangyuová skoro minutu mlčela. Konečně řekla: “Geasová si myslela, že ten ghola je roztomilé dítě. Plakala a říkala, že se jí po něm bude stýskat.”

“Copak ji nikdo předem nevaroval?”

“Geasová neměla náš výcvik.”

“Takže v té době jsi ji nahradila Tamalanovou. Tamalanovou neznám, ale předpokládám, že je dost stará.”

“Dost.”

“Jak reagoval na odstranění Geasové?”

“Ptal se, kde je. Neodpověděli jsme.”

“Jak to zvládla Tamalanová?”

“Když s ním byla třetí den, řekl jí naprosto klidně: ‚Nenávidím tě. Je to tak správné?'”

“Tak rychle!”

“Teď zrovna se na tebe dívá a myslí si: Nenávidím Schwangyuovou. Budu muset nenávidět i tu novou? Ale myslí si taky, že jsi jiná než ty ostatní staré čarodějnice. Jsi mladá. Určitě pochopil, že to musí být důležité.”

Lidé žijí nejlépe, když každý z nich má své místo, když každý ví, kam v pořádku věcí patří a čeho může dosáhnout. Znič místo a zničíš osobu.

BENEGESSERITSKÉ UČENÍ

Miles Teg o to přidělení na Gammu nestál. Mistr zbraní pro dítě-gholu? Dokonce i když je to takové dítě-ghola jako tohle, se vší tou historií, která se kolem něj točila? Byl to nepříjemný zásah do Tegova zaslouženého odpočinku.

Ale celý život žil jako vojenský mentat podle vůle Bene Gesseritu a dokázal si spočítat, jaké následky by mělo neuposlechnutí.

Quis custodiet ipsos custodiet?

Kdo ochrání ochránce? Kdo dohlédne, aby se ochránci nedopustili zločinu?

To byla otázka, kterou Teg při mnoha příležitostech podrobně rozebíral. Byl to jeden z pilířů jeho věrnosti Bene Gesseritu. Ať už si člověk myslel o Sesterstvu cokoli, rozhodně se u nich projevovala obdivuhodně důsledná cílevědomost.

Morální cílevědomost, ohodnotil to Teg.

Morální cílevědomost Bene Gesseritu se naprosto shodovala s Tegovými zásadami. To, že tyto zásady byly důsledkem benegesseritského kondicionování, nebylo podstatné. Racionální myšlení, zvlášť mentatsky racionální, nemohlo dojít k žádným jiným závěrům.

Teg se omezil jen na to základní: Pokud se byť jen jediný člověk řídí takovými zásadami, je vesmír o něco lepší. Nikdy nešlo o právo. Právo znamená sklonit se před zákonem – a zákon může být vrtošivá milenka, která je neustále vystavena rozmarům a předsudkům těch, kdo zákony vykonávají. Ne, šlo o spravedlnost, což je mnohem hlubší věc. Lidé, o nichž se rozhoduje, musejí cítit, že rozhodnutí je spravedlivé.

Pro Tega představovala taková tvrzení jako “litera zákona musí být dodržena” ohrožení zásad, kterými se řídil. Být spravedlivý znamená dohodu, předvídatelnou stálost a především loajalitu k těm nahoře i k těm dole. Vůdce, který se řídí těmito zásadami, nemusí být kontrolován zvenčí. Koná svou povinnost, protože je to správné. A neposlouchá proto, že se dá předvídat, že to tak je správné. Dělá to proto, že je to správné v daném okamžiku. Předvídání a předzvěstný smysl s tím nemají naprosto nic společného.

Teg věděl, že Atreidové jsou pověstní spolehlivým předzvěstným smyslem, ale nabubřele sebejisté výroky neměly v jeho vesmíru místo. Člověk prostě bral vesmír takový, jaký byl, a uplatnil své zásady, pokud mohl. Absolutních příkazů bylo v hierarchii vždycky uposlechnuto. Tarazová sice své pověření nepostavila jako absolutní příkaz, ale rozumělo se to samo sebou.

“Pro ten úkol se dokonale hodíš.”

Žil dlouhý život s mnoha vrcholy a na odpočinek odešel se ctí. Teg věděl, že je starý, pomalý a že všechny chyby stáří číhají na okraji jeho vědomí, ale povolání do služby zrychlilo jeho reakce, i když byl nucen potlačit své přání odpovědět “Ne”.

Ten úkol mu uložila Tarazová sama. Mocná nadřízená všech (včetně missionarie protectivy) si ho vybrala. Ne jen obyčejná Ctihodná matka, ale Ctihodná matka představená osobně.

Tarazová za ním přiletěla na Lernaeus, kde trávil dny svého odpočinku. Prokazovala mu tím poctu a on to věděl. Objevila se u jeho dveří bez ohlášení, doprovázena jen dvěma služebnými akolytkami a malou strážní jednotkou, v níž rozeznal některé známé tváře. Osobně je vycvičil. I čas, kdy přijela, byl zajímavý. Ráno, krátce po snídani. Znala rytmy jeho života a určitě věděla, že v tuhle hodinu je nejčilejší. To znamenalo, že chce, aby byl bdělý a na vrcholu svých schopností.

Patrin, Tegův dávný vojenský sluha, přivedl Tarazovou do obývacího pokoje ve východním křídle, malé a elegantní místnosti, zařízené jen pevným nábytkem. Tegova nechuť k židlopsům a jinému živému nábytku byla dobře známa. Když Patrin uváděl černě oděnou Matku představenou do místnosti, tvářil se kysele. Teg ten výraz okamžitě poznal. Patrinova dlouhá, bledá tvář se spoustou vrásek možná pro ostatní vypadala jako nepohnutá maska. Ale Teg si uvědomoval, jak se mu prohloubily rýhy kolem úst, jak zarputile se dívají ty staré oči. To znamenalo, že Tarazová cestou řekla něco, co Patrina znepokojilo.

Vysoká posuvná okna z těžkého plaskla nabízela na východní straně výhled na dlouhý svažitý trávník a na stromy u řeky. Tarazová se zastavila hned u vchodu a obdivovala ten výhled.

Teg stiskl knoflík. Výhled zakryly závěsy a rozsvítily se luminy. Tegovo jednání Tarazové řeklo, že si spočítal, že bude potřeba soukromí. Ještě to podtrhl tím, že Patrinovi přikázal: “Dohlédni, ať nás nikdo neruší.”

“Rozkazy pro Jižní statek,” dovolil si připomenout Patrin.

“Postarej se o to sám, prosím. Ty a Firus víte, co chci.”

Patrin za sebou zavřel dveře trochu příliš zprudka. Byl to drobný signál, ale Tegovi řekl hodně.

Tarazová udělala další krok do místnosti a rozhlédla se. “Limetově zelená,” řekla. “Jedna z mých oblíbených barev. Tvoje matka měla dobrý vkus.”

Tega ta poznámka potěšila. Měl tuhle budovu a tohle místo ze srdce rád. Jeho rodina tu žila teprve tři generace, ale ty už po sobě stačily zanechat mnoho stop. Nápady jeho matky zůstaly v mnoha místnostech nedotčené.

“Milovat zemi a místa je bezpečné,” podotkl Teg.

“Obzvlášť se mi líbily ty hnědooranžové koberce v hale a ta mozaika nad vchodovými dveřmi,” pokračovala Tarazová. “Ta je určitě starožitná.”

“Nepřijela jsi sem popovídat si o zařizování domů, že?” zarazil ji Teg.

Tarazová se zasmála.

Měla vysoko posazený hlas a Sesterstvo ji naučilo používat ho s ničivou účinností. Byl to hlas, který nebylo snadné ignorovat, dokonce i když mluvila tak záměrně obyčejně jako teď. Teg ji viděl v benegesseritské Radě. Tam jednala rozhodně a přesvědčivě, každé její slovo naznačovalo, v jak bystré mysli se zrodilo. I teď z jejího chování vycítil důležité rozhodnutí.

Teg ukázal na zeleně polstrovanou židli po své levici. Podívala se na ni, znovu se rychle rozhlédla po místnosti a potlačila úsměv.

Vsadila by se, že v celém domě není ani jediný židlopes. Teg byl starožitnost a starožitnostmi se také obklopoval. Posadila se, uhladila si háv a čekala, až se Teg posadí na stejnou židli proti ní.

“Mrzí mě, že tě musím požádat, abys přerušil svůj odpočinek, bašáre,” začala. “Bohužel za daných okolností nemám na vybranou.”

Teg si uvolněně opřel paže o opěrky křesla – póza klidného, vyčkávajícího mentata. Jeho postoj říkal: “Naplň mi mysl údaji.”

Tarazová se na okamžik zarazila. Tohle přece není možné. Teg byl pořád ještě vznešená postava, vysoká, s velkou hlavou, korunovanou šedými vlasy. Věděla, že mu chybí jen tři SR do tří set. Standardní rok byl sice asi o dvacet hodin kratší než takzvaný primitivní rok, ale i tak to byl impozantní věk věnovaný službě Bene Gesseritu, což znamenalo, že měl právo na úctu. Všimla si, že Teg má na sobě světle šedou uniformu bez insignií: dobře ušité kalhoty a sako, rozhalenou bílou košili, která odhalovala vrásčitý krk. U pasu se mu blýsklo něco zlatého: poznala bašárovo zlaté slunce, které dostal, když odcházel na odpočinek. To je celý ten praktický Teg! Udělal si z té zlaté cetky přezku k opasku. To ji uklidnilo. Teg její problém pochopí.

“Mohla bych dostat sklenici vody?” zeptala se Tarazová. “Byla to dlouhá a únavná cesta. Poslední úsek jsme cestovali jedním naším transportérem, který už se měl vyměnit před pěti sty lety.”

Teg se zvedl z křesla, došel k jednomu panelu v obložení stěny a ze skříňky za ním vytáhl láhev s chlazenou vodou a sklenici. Postavil je na nízký stolek po pravé ruce Tarazové. “Mám i melanž,” podotkl.

“Ne, díky, Milesi. Mám vlastní zásobu.”

Teg si znovu sedl a ona rozpoznala několik náznaků ztuhlosti. I tak byl ale na svůj věk pořád neobyčejně svižný.

Tarazová si nalila sklenici vody a vypila ji jedním douškem. Odložila sklenici s větším soustředěním, než bylo třeba. Jak má na to jít? Tegovo chování ji nezmátlo. Nechtěl se vrátit do služby. Její analytičky ji ostatně varovaly. Od té doby, co Teg opustil armádu, začal se velmi intenzivně zajímat o zemědělství. Jeho rozsáhlé pozemky tady na Lernaeu byly v podstatě pokusnou zahradou.

Zvedla zrak a zpříma se na něj zadívala. Mohutná ramena ještě zdůrazňovala Tegův štíhlý pas. To znamenalo, že se pořád udržuje v kondici. Ta dlouhá tvář s ostrými rysy a silnými kostmi – typický Atreides. Teg jí pohled oplatil stejně jako vždycky: vyžadoval pozornost, ale byl připraven vyslechnout všechno, co mu Matka představená řekne. Tenké rty měl prohnuté v lehkém úsměvu, který odhaloval zářivé a rovné zuby.

Ví, že jsem v nepříjemné situaci, myslela si. Sakra! On je právě tolik služebníkem Sesterstva jako já!

Teg ji nepobízel otázkami. Jeho chování se nedalo nic vytknout, jen se tvářil trochu odtažitě. Připomněla si, že to je u mentatů běžné a že tomu nesmí připisovat žádný další význam.

Náhle se Teg zvedl a došel k příborníku po levici Tarazové. Obrátil se, založil si ruce na prsou, opřel se a podíval se na ni dolů.

Tarazová musela otočit židli, aby na něj viděla. Zatracený chlap! Teg jí to nehodlal nijak usnadnit. Všechny Ctihodné matky vyšetřovatelky se zmiňovaly o tom, jak těžké je přimět Tega, aby při rozhovoru seděl. Raději stál, ramena vojensky strnule rovná, pohled upřený dolů. Jen velmi málo Ctihodných matek bylo stejně vysokých jako on – přes dva metry. Analytičky se shodly, že tenhle rys je Tegovým (patrně podvědomým) protestem proti moci, kterou nad ním má Sesterstvo. Ovšem nic z toho se jinak v jeho chování neprojevilo. Teg byl vždycky ten nejspolehlivější vojenský velitel, kterého kdy Sesterstvo mělo.

V tomhle složitém vesmíru, jehož hlavní vazebné síly se i přes jednoduché nálepky navzájem ovlivňovaly s krajní složitostí, měl spolehlivý vojenský velitel hodnotu několikanásobné vlastní váhy v melanži. Náboženství a společné vzpomínky na imperiální tyranii vždycky ve vyjednávání figurovaly, ale rozhodující slovo měly pokaždé nakonec ekonomické síly – a vojenská mince se dala vždycky přidat do kteréhokoli počítadla. Objevila se v každém vyjednávání a bude se tam objevovat tak dlouho, jak dlouho se obchodní systém bude řídit nutností – potřebou určitých věcí (například koření nebo technoproduktů z Iksu), potřebou specialistů (jako jsou mentati nebo lékaři Súkovy školy) a všech ostatních světských věcí, po kterých byla na trhu poptávka: pracovních sil, stavitelů, designérů, transformovaných zvířat a rostlin, umělců, exotických potěšení…

Žádný právní systém nemohl takovou složitost postihnout docela, a z toho přirozeně vyplývala další nutnost – neustálá potřeba schopných arbitrů. Tato role v ekonomické síti přirozeným způsobem připadla Ctihodným matkám a Miles Teg to věděl. Věděl také, že už se v té vyjednávací ruletě zase dostal do role hracího žetonu. A to, jestli ho ta role těší, nehrálo při vyjednávání žádnou roli.

“Nemáš přece žádnou rodinu, která by tě tu držela,” podotkla Tarazová.

Teg to přijal mlčky. Ano, jeho žena byla už osmatřicet let mrtvá. Jeho děti byly všechny dospělé a s výjimkou jedné dcery už dávno vyletěly z hnízda. Měl mnoho osobních zájmů, ale žádné rodinné závazky. To byla pravda.

Tarazová mu pak připomněla jeho dlouhou a věrnou službu Sesterstvu a zmínila se o několika významných úspěších. Věděla, že chvála na něj účinkovat nebude, ale poskytla jí aspoň potřebný úvod k tomu, co muselo následovat.

“Byl jsi seznámen se svou rodinnou podobností,” řekla.

Teg kývl hlavou sotva o milimetr.

“Tvoje podobnost s prvním Letem Atreidem, dědečkem Tyrana, je skutečně pozoruhodná,” pokračovala.

Teg nedal nijak najevo, že ji slyšel nebo že souhlasí. Byl to jen údaj, fakt, který už měl dávno uložený ve své bohaté paměti. Věděl, že je nositelem atreidských genů. Viděl v Kapitule portréty Leta I. Připadalo mu to tenkrát, jako by se díval do zrcadla.

“Jsi o něco vyšší,” řekla zase Tarazová.

Teg se na ni pořád nepohnutě díval.

“Kruci, bašáre,” rozčílila se, “nemohl by ses aspoň pokusit mi pomoci?”

“Je to rozkaz, Matko představená?”

“Ne, to není rozkaz!”

Teg se pomalu usmál. To, že si Tarazová dovolila před ním takhle vybuchnout, mu řeklo mnoho. Neudělala by to před někým, koho by nepovažovala za naprosto důvěryhodného. A rozhodně by se neodvážila takového citového projevu vůči osobě, kterou by považovala za pouhého podřízeného.

Tarazová se opřela a usmála se na něj. “No dobře,” řekla. “Tak ses pobavil. Patrin říkal, že budeš hodně rozčilený, když tě povolám zpátky do služby. Ale ujišťuji tě, že pro naše plány je to klíčové.”

“Pro jaké plány, Matko představená?”

“Na Gammu vychováváme gholu Duncana Idaha. Už je mu skoro šest let a je připraven na vojenský výcvik.”

Teg maličko víc otevřel oči.

“Bude to pro tebe namáhavá služba,” dodala Tarazová, “ale chci, abys převzal jeho výcvik a ochranu, a to tak brzo, jak to bude možné.”

“Moje podoba s vévodou Atreidem,” uvažoval Teg. “Použijete mě k tomu, abych probudil jeho původní vzpomínky.”

“Ano, za nějakých osm, devět let.”

“Za tak dlouho!” Teg zavrtěl hlavou. “Proč je na Gammu?”

“Bene Tleilax na náš příkaz pozměnili jeho pranabindúové schopnosti. Rychlostí reflexů se vyrovná lidem narozeným v naší době. Gammu… ten původní Duncan Idaho se tam narodil a byl tam vychován. A vzhledem ke změnám v jeho buněčné struktuře je nezbytně nutné, aby se všechno ostatní co nejvíc blížilo původním podmínkám.”

“Proč to děláte?” zeptal se věcným mentatským tónem.

“Na Rakis bylo objeveno dítě, děvče, které dokáže ovládat červy. Budeme tam gholu potřebovat.”

“Zkřížíte je?”

“Já tě nechci najmout jako mentata. Potřebujeme tvé vojenské schopnosti a tvou podobu s původním Letem Atreidem. Víš, jak mu vrátit jeho původní vzpomínky, až přijde čas.”

“Takže mě vlastně chceš do funkce Mistra zbraní.”

“Myslíš, že pro člověka, který byl nejvyšším bašárem všech našich sil, je to degradace?”

“Matko představená, ty poroučíš a já poslouchám. Ale nepřijmu to postavení, pokud nebudu mít úplné velení nad všemi obrannými systémy Gammu.”

“To už je zařízeno, Milesi.”

“Vždycky jsi věděla, jak uvažuji.”

“A vždycky jsem si byla jistá tvou věrností.”

Teg se narovnal, chvilku zamyšleně postál a pak se zeptal: “Kdo mi podá informace?”

“Bellondová ze Záznamového, jako vždycky. Taky ti dá šifru, která zajistí bezpečnou výměnu zpráv mezi námi.”

“Dám ti seznam lidí,” řekl Teg. “Staří spolubojovníci nebo děti některých z nich. Až dorazím na Gammu, chci, aby tam na mě všichni čekali.”

“Myslíš, že nikdo z nich neodmítne?”

Nebuď hloupá, říkal jeho pohled.

Tarazová se zasmála a pomyslela si: Něco jsme se od původních Atreidů naučili dobře – jak plodit lidi, kteří si získávají bezpodmínečnou věrnost a loajalitu.

“O nábor se postará Patrin,” pokračoval Teg. “Vím, že hodnost nepřijme, ale dostane plný plat a pocty náležející plukovníkovi-poradci.”

“Ty samozřejmě dostaneš zpátky hodnost nejvyššího bašára,” připomněla. “Budeme…”

“Ne. Máte Burzmaliho. Nebudeme ho oslabovat tím, že bychom najednou před něj zase postavili jeho dřívějšího velitele.”

Chvilku si ho prohlížela a pak řekla: “Ještě jsme nejmenovali Burzmaliho…”

“To samozřejmě vím. Moji staří přátelé mě dobře informují o politice Sesterstva. Ale ty a já, Matko představená, víme dobře, že je to jen otázka času. Burzmali je nejlepší.”

S tím mohla jen souhlasit. To nebyl jen závěr vojenského mentata. To byl Tegův závěr. Napadlo ji ještě něco.

“To znamená, že už víš o naší debatě v Radě!” obvinila ho. “A nechal jsi mě…”

“Matko představená, kdybych si myslel, že na Rakis stvoříte další monstrum, byl bych to řekl. Ty věříš mým rozhodnutím. Já věřím tvým.”

“Kruci, Milesi, my jsme byli až příliš dlouho každý jinde.” Tarazová vstala. “Jsem klidnější už jen proto, že vím, že jsi zpátky ve službě.”

“Ve službě,” opakoval. “Ano. Jmenujte mě bašárem se zvláštním posláním. Tak nevzniknou žádné hloupé řeči, až se to dozví Burzmali.”

Tarazová vytáhla ze záhybů roucha složku riduliánského papíru a podala ji Tegovi. “Už jsem to podepsala. Vyplň si tam vlastní jmenování. Jsou tam i všechna ostatní oprávnění, cestovní poukázky a tak dál. Tyhle rozkazy ti dávám já osobně. Musíš poslouchat mě. Jsi můj bašár, rozumíš?”

“To jsem přece byl vždycky,” podotkl.

“Teď je to důležitější než kdy předtím. Postarej se, aby ten ghola byl v bezpečí, a dobře ho vycvič. Jsi za něj zodpovědný. A já tě v tom podpořím proti komukoli.”

“Slyšel jsem, že na Gammu velí Schwangyuová.”

“Proti komukoli, Milesi. Schwangyuové nevěř.”

“Chápu. Poobědváš s námi? Moje dcera…”

“Promiň, Milesi, ale musím se vrátit co nejdřív. Bellondovou sem pošlu okamžitě.”

Teg ji doprovodil ke dveřím, vyměnil si pár komplimentů se svými dávnými žáky v jejím průvodu a díval se, jak odjíždějí. Na cestě na ně čekalo obrněné vozidlo, jeden z nových modelů, který si s sebou zjevně přivezli. Při tom pohledu Tega trochu zamrazilo.

Je to naléhavé!

Tarazová přijela osobně, sama Matka představená v úloze posla. Věděla, co to Tegovi napoví. Vzhledem k tomu, že tak přesně věděl, jak Sesterstvo funguje, mu to, co se právě stalo, odhalilo mnohé. Rozpory v benegesseritské Radě jsou mnohem hlubší, než naznačovali jeho informátoři.

“Jsi můj bašár.”

Teg prolistoval složku oprávnění a poukázek, kterou mu Tarazová nechala. Už na nich byla její pečeť a podpis. To vypovídalo o důvěře a ve spojení s ostatními věcmi, které vycítil, to jen zvýšilo jeho neklid.

“Schwangyuové nevěř.”

Zastrčil papíry do kapsy a vydal se hledat Patrina. Patrina bude třeba informovat a obměkčit. Budou spolu muset probrat, koho pro tento úkol povolat. Začal si v duchu sestavovat seznam. Kruci! Celý tenhle statek bude muset předat Firovi a Dimele. Tolik detailů! Tep se mu zrychlil, když procházel domem.

Když šel kolem domácí stráže – jednoho ze svých dávných vojáků – zastavil se: “Martine, zruš všechny moje dnešní schůzky. Najdi mou dceru a řekni jí, ať za mnou přijde do pracovny.”

Zpráva o tom, co se stalo, se už rozšířila po domě a odtud po celém statku. Služebnictvo a rodina, když se dozvěděli, že Ctihodná matka představená s ním právě osobně v soukromí rozmlouvala, se automaticky postarali o to, aby Tega nic zbytečně nerušilo. Jeho nejstarší dcera Dimela ho rychle zarazila, když jí začal podrobně vypočítávat, jak je potřeba pokračovat v jeho experimentálních pěstitelských projektech.

“Otče, nejsem malé dítě!”

Byli v malém skleníku vedle Tegovy pracovny. Na rohu pracovního pultu, kde se obvykle sázely rostlinky, ležely zbytky Tegova oběda. Vedle podnosu s jídlem byl opřený Patrinův zápisník.

Teg se na svou dceru ostře podíval. Dimela se mu podobala vzhledem, ale ne výškou. Byla příliš hranatá, než aby byla krásná, ale dobře se vdala. Měli spolu s Firem tři hezké děti.

“Kde je Firus?” zeptal se Teg.

“Dohlíží na nové osazování Jižního statku.”

“Aha, ano. Patrin se o tom zmiňoval.”

Teg se usmál. Pořád ho těšilo, že Dimela odmítla nabídku Sesterstva a raději se vdala za Fira, rodáka z Lernaeu, a zůstala u otce.

“Vím jenom to, že tě zase povolávají do služby,” podotkla Dimela. “Je to nebezpečné poslání?”

“Víš, teď mluvíš přesně jako tvoje matka,” řekl Teg.

“Takže to je nebezpečné! Sakra, copak jsi toho pro ně už neudělal dost?”

“Zřejmě ne.”

Odvrátila se od něj, když z druhé strany skleníku vešel Patrin. Když se míjeli, slyšel, jak mu říká:

“Čím je starší, tím víc se sám chová jako Ctihodná matka!”

Co jiného mohla čekat? napadlo Tega. Byl synem Ctihodné matky, jeho otec byl úředníkem Combine Honette Ober Advancer Mercantiles. Vyrostl v domácnosti, kde se všechno řídilo vůlí Sesterstva. Už od raného mládí mu bylo jasné, že poslušnost jeho otce vůči síti mezinárodního obchodu CHOAM se rozplývala, když měla jeho matka nějaké námitky.

Tenhle dům patřil jeho matce až do její smrti – to bylo necelý rok po smrti otce. Její ruka tu dodnes byla všude kolem znát.

Patrin se zastavil před ním. “Vrátil jsem se pro zápisník. Přidal jsi nějaká jména?”

“Několik. Bude lepší, když se do toho hned pustíš.”

“Rozkaz!” Patrin nasadil cílevědomý výraz a vykročil, odkud přišel. Zápisníkem si přitom pleskal o stehno.

On to taky cítí, pomyslel si Teg.

Ještě jednou se rozhlédl kolem sebe. Tenhle dům byl pořád matčin. Po všech těch letech, co tu žil, co tu vychovával děti! Pořád to byl matčin dům. Ano, on postavil tenhle skleník, ale ta pracovna patřívala jí.

Janet Roxbroughová, z lernaeuských Roxbroughů. Nábytek, dekorace, všechno její. Tarazová si toho všimla. On a jeho žena vyměnili pár kousků zařízení, ale základ pořád patřil Janet Roxbroughové. V její rodové linii byla krev Rybích mluvčích, o tom nebylo pochyb. Jak vítaným přírůstkem byla pro Sesterstvo! Jen to, že se provdala za Loschyho Tega a žila od té doby celý život tady, to bylo zvláštní. To byl těžko vysvětlitelný fakt, dokud si člověk neuvědomil, že genetické záměry Sesterstva jsou vypočítané na celé generace.

Už to udělaly zas, pomyslel si Teg. Nechávaly si mě celé ty roky v záloze přesně pro tuhle chvíli.

Copak si náboženství po celá ta tisíciletí nepřisvojovalo patent na stvoření?

TLEILAXANSKÁ OTÁZKA

Z MUAD’DIBOVÝCH PROMLUV

Tleilaxanský vzduch byl křišťálově čistý a nehybný – částečně ranním mrazem, částečně jakýmisi přikrčenými obavami, jako by ve městě Bandalong čekal život, život dychtivý a hltavý, který se nepohne, dokud nedostane jeho osobní signál. Mahai Tylwyth Waff, Pán pánů, měl tuhle hodinu z celého dne nejraději. Teď, když se díval otevřeným oknem, mu město patřilo. Bandalong ožije jen na jeho příkaz. To připomínal sám sobě. Tím strachem, který mohl zvenčí přímo vycítit, ovládal každou skutečnost, jaká jen mohla vzejít z té líhně života – z tleilaxanské civilizace, která tady vznikla a pak do daleka rozprostřela svou moc.

Jeho lidé čekali na tuhle chvíli celá tisíciletí. Waff si teď ten okamžik vychutnával. Během těžkých let Proroka Leta II. (ne Božského imperátora, ale Božího posla), během Hladomoru a Rozptylu, během všech bolestných porážek od nižších stvoření, během všech těch muk sbírali Tleilaxané trpělivě síly pro tuto chvíli.

Došli jsme ke svému okamžiku, ó Proroku!

V městě, které mu leželo pod oknem, viděl symbol, jedno výrazné znamínko na stránce tleilaxanských plánů. Jiné tleilaxanské planety, jiná velká města, propojené a vzájemně závislé, a všechno tohle dohromady poslušno jeho Boha a jeho města, čekalo na signál, o němž věděl, že už brzo musí přijít. Zdvojené síly Tvarových tanečníků a mašejků spojily svou moc a připravily se na kosmický skok. Tisíciletí čekání se blížila ke konci.

Waff o tom uvažoval jako o “dlouhém začátku”.

Ano. Kývl sám pro sebe, jak se díval na přikrčené město. Z tohoto počátku, z tohoto nekonečného semene myšlenky, poznali vůdci Bene Tleilax nebezpečí plánu tak rozsáhlého, tak dlouhodobého, tak propleteného a tak propracovaného. Věděli, že občas musejí stanout na pokraji katastrofy, že musejí přijmout strašlivé ztráty, ponížení a zneuctění. To všechno a ještě víc je stálo, než vytvořili určitý obraz Bene Tleilax. Za ta tisíciletí předstírání vytvořili mýtus.

“Ti odporní, nechutní, špinaví Tleilaxané! Ti hloupí Tleilaxané! Ti předvídatelní Tleilaxané! Ti výbušní Tleilaxané!”

Dokonce i Prorokovi oblíbenci se stali obětí toho mýtu. Jedna zajatá Rybí mluvčí stála přímo v tomhle pokoji a křičela na tleilaxanského Pána: “Dlouhé předstírání vytváří realitu! Jste opravdu odporní!” Tak ji zabili a Prorok neudělal nic.

Jak málo všechny ty cizí světy a národy chápaly tleilaxanské sebeovládání. Výbušnost? Však změní názor, až jim Bene Tleilax dokážou, kolik tisíciletí byli schopni čekat na svou vládu.

“Spannungsbogen!”

Waff to prastaré slovo převaloval na jazyku: Napětí luku! Jak daleko natáhneš luk, než vypustíš šíp. Tenhle šíp se zaryje hluboko!

“Mašejk čekal déle než kdo jiný,” zašeptal Waff. Tady, v bezpečné věži, se odvážil to slovo vyslovit: “Mašejk.”

Slunce stoupalo výš a střechy domů se zatřpytily. Už slyšel, jak se město probouzí. Vítr mu přinesl do okna sladkohořké pachy Tleilaxu. Waff se zhluboka nadechl a zavřel okno.

Ta chvíle osamělého pozorování ho osvěžila. Odvrátil se od okna, oblékl si bílé čestné roucho chilát, před nímž se musel sklonit každý domel. Roucho úplně pokrývalo jeho nevysoké tělo, takže měl pocit, že ve skutečnosti je to brnění.

Brnění Boží!

“My jsme lid jagistu,” připomínal svým poradcům naposled včera večer. “Všechno ostatní je pohraničí. My jsme po celá ta tisíciletí pěstovali mýtus o své slabosti a odporných zvycích za jedním jediným cílem. Dokonce i Bene Gesserit tomu věří!”

Jeho devět rádců, sedících v hluboké sagře bez oken, chráněné štítem neprostoru, se usmálo v tichém souhlasu s jeho slovy. Znali úsudek ghufránu. Scénou, na níž Tleilaxané určovali vlastní osud, byl odjakživa kehl se svým právem ghufránu.

Bylo správné, že dokonce i Waff, nejmocnější ze všech Tleilaxanů, nemohl opustit tento svět a vrátit se na něj, aniž by se podrobil ghufránu, aniž by se kál a prosil za odpuštění za to, že se setkal s nepředstavitelnými hříchy cizinců. Jet ven mezi póvindá může zkazit i ty nejmocnější. Chasádaři, kteří hlídali všechny tleilaxanské hranice a střežili selamliky žen, byli v právu, když podezřívali dokonce i Waffa. On byl z lidu kehlu, to ano, ale musel to prokazovat pokaždé, když opustil mateřskou planetu a vrátil se, a především pokaždé, když vstupoval do selamliku, aby rozséval své semeno.

Waff přešel k vysokému zrcadlu a pohlédl na sebe a své roucho. Věděl, že v očích póvindá vypadá jeho postava drobně a křehce – byl sotva metr a půl vysoký. Oči, vlasy a pleť měl v různých odstínech šedi, které tím víc podtrhávaly oválnou tvář s malými ústy a ostrými zuby. Tvarový tanečník by dokázal napodobit jeho rysy a postoj, mohl by ho hrát, ale přitom by žádného mašejka ani chasádara nezmátl. Jen póvindá by se nechal oklamat.

Kromě Benegesseriťanek!

Při té myšlence se zamračil. No, počkejme, až se ty čarodějnice setkají s některým z těch nových Tvarových tanečníků.

Žádný jiný lid nezvládl genetický jazyk stejně dobře jako Bene Tleilax, ujišťoval sám sebe. Právem ho nazýváme “jazykem Božím”, protože Bůh sám nám dal tuto velkou moc.

Waff došel ke dveřím a čekal na ranní zvonění. Pomyslel si, že neexistuje způsob, jak popsat to bohatství citů, které se ho teď zmocnily. Čas se před ním otevíral. Neptal se, proč pravé Prorokovo poselství slyšeli jen Bene Tleilax. Bylo to Boží dílo a Prorok při něm byl paží Boží, zasloužil si úctu jako Boží posel.

Připravil jsi je pro nás, ó Proroku.

A ten ghola na Gammu, tento ghola v této době, stál za všechno to čekání.

Zazněl ranní zvon a Waff vyšel do haly. S ostatními bíle oděnými postavami, které se vynořovaly, zahnul na východní balkon, aby pozdravil slunce. Jako mahájí a abdl svého lidu se teď mohl ztotožnit se všemi Tleilaxany.

My jsme pravověrní vykonavatelé šaríjatu, poslední svého druhu ve vesmíru.

Nikde mimo uzavřené komnaty svých bratří – máliků nemohl přiznat tuto skrytou myšlenku, ale věděl, že tuto myšlenku teď sdílejí všechny mysli kolem něj a že důsledky té myšlenky se viditelně projevují mezi mašejky, domely i Tvarovými tanečníky. Paradoxy příbuzenských vazeb a pocitu společenské jednoty, který prostupoval kehl od mašejka až po nejposlednějšího domela, pro Waffa paradoxem nebyl.

Pracujeme pro stejného Boha.

Tvarový tanečník v masce domela se uklonil a otevřel dveře na balkon. Waff vyšel do slunečního světla, těsně sledován mnoha svými společníky, a usmál se, když poznal Tvarového tanečníka. Pěkný domel! Byl to žert, jasný každému členu rodu, ale Tvaroví tanečníci členy rodu nebyli. Byly to výtvory, nástroje, stejně jako byl nástrojem ten ghola na Gammu, všichni byli vytvořeni jazykem Božím, jimž hovořili jedině mašejkové.

Waff i ostatní, namačkaní těsně u něj, se poklonili slunci. Vyrazil výkřik abdla a slyšel, jak ho opakují nesčetné hlasy i v těch nejvzdálenějších koutech města.

“Slunce není Bůh!” zvolal.

Ne, slunce bylo jen symbolem Boží nekonečné moci a milosrdenství – další výtvor, další nástroj. Waff, který se cítil očištěn včerejším ghufránem a osvěžen ranním rituálem, dokázal nyní přemýšlet o své právě skončené cestě do krajů póvindá, kvůli níž musel ghufránem projít. Ostatní zbožní mu uvolňovali cestu, když se vracel do vnitřních chodeb a vstoupil do svažujícího se průchodu k ústřední zahradě, kde se měl sejít se svými rádci.

Byl to úspěšný nájezd mezi póvindá, myslel si.

Kdykoli opustil vnitřní světy Bene Tleilax, měl pocit, že je na laškaru, válečné výpravě za tou nejvyšší pomstou, kterou jeho lid tajně nazýval Bodal (vždycky se to dokonce i myslelo s velkým písmenem a také to bylo to první, co se potvrzovalo při ghufránu nebo v kehlu). Ten poslední laškar byl skvěle úspěšný.

Waff vyšel z průchodu do ústřední zahrady, zalité sluncem odráženým hranoly z okolních střech. Uprostřed oblázkového kruhu hrála malá fontána svou vizuální fugu. Bílý dřevěný plůtek na jedné straně ohraničoval nakrátko posekaný trávník. Ten byl dost blízko k fontáně, aby tu byl vlhký vzduch, ale ne zase tak blízko, aby šplouchající voda rušila polohlasný rozhovor. Kolem trávníku bylo rozestaveno deset úzkých lavic ze starožitného plastu – devět v polokruhu, desátá trochu odděleně proti nim.

Waff se zastavil na kraji trávníku a rozhlédl se. Podivil se přitom, proč tohle místo nikdy dřív nevnímal s tak intenzivním potěšením. Plast laviček byl tmavomodře probarvený. Staletí používání v nich vyhladila měkké křivky kolem podpěrek pro ruce a v místech, kde sedaly nesčetné zadky, ale i na opotřebovaných místech byla modrá stejně intenzivní jako jinde.

Waff se posadil proti svým devíti rádcům a sbíral slova, o nichž věděl, že je musí použít. Dokument, který přinesl ze svého posledního laškaru – vlastně samotný důvod výpravy – nemohl přijít ve vhodnější čas. Jeho titulek i text představovaly pro Tleilaxany důležité poselství.

Waff vytáhl z vnitřní kapsy několik listů riduliánského krystalu. Všiml si zbystřeného zájmu svých rádců: devět tváří podobných jeho vlastní, mašejkové nejvnitrnějšího kehlu. Ve všech obličejích se zračilo očekávání. Tento dokument četli v kehlu: “Atreidský manifest”. Strávili noc úvahami nad poselstvím manifestu. Teď se s těmi slovy musejí nějak vyrovnat. Waff si položil dokument na klín.

“Navrhuji, abychom tato slova co nejvíc rozšířili,” začal Waff.

“Beze změny?” To byl Mirlat, rádce, který z nich ze všech měl největší podíl na transformaci gholy. Nebylo pochyb o tom, že Mirlat aspiruje na to stát se abdlem a mahájím. Waff se soustředil na rádcovu širokou bradu, na níž za ta století narostla chrupavka jako viditelná známka stáří jeho současného těla.

“Přesně tak, jak se nám dostala do rukou,” kývl Waff.

“Nebezpečné,” namítl Mirlat.

Waff se obrátil doprava, takže jeho rádci mohli proti fontáně dobře pozorovat jeho dětský profil. Boží ruka je po mé pravici! Nebe nad ním vypadalo jako naleštěný karneol, jako by Bandalong, nejstarší město Tleilaxanů, bylo postaveno pod jedním z těch obřích umělých krytů, které chránily průkopníky na drsnějších planetách. Když se Waff znovu vrátil pohledem ke svým rádcům, stále se tvářil mírně.

“Pro nás to nebezpečné není,” namítl.

“To je věc názoru,” zavrčel Mirlat.

“Mluvme tedy o názorech,” souhlasil Waff. “Musíme se bát Iksu nebo Rybích mluvčích? To jistě ne. Patří nám, i když to nevědí.”

Waff chvíli počkal, aby si to všichni dobře uvědomili. Dobře věděli, že noví Tvaroví tanečníci zasedají v nejvyšších radách Iksu i Rybích mluvčích, aniž na tu záměnu někdo přišel.

“Gilda se proti nám nepostaví ani proti nám nic nepodnikne, protože jsme jejich jediný bezpečný zdroj melanže,” pokračoval Waff.

“A co ty Ctěné matre, které se vracejí z Rozptylu?” nedal se Mirlat.

“S těmi si poradíme, až bude třeba,” odpověděl Waff. “A pomohou nám potomci našich vlastních lidí, kteří dobrovolně odešli v Rozptylu.”

“Doba se zdá být vhodná,” zamumlal jeden z dalších rádců.

To promluvil Torg Mladší, všiml si Waff. Dobře. Jeden jistý hlas.

“A Bene Gesserit!” odsekl Mirlat.

“Myslím, že Ctěné matre nám ty čarodějnice odstraní z cesty samy,” řekl Waff. “Už teď na sebe vrčí jako šelmy v aréně.”

“Co když bude odhalen autor toho manifestu?” nedal se Mirlat. “Co pak?”

Několik hlav pokývalo. Waff si je v duchu zapsal do paměti: Ty je třeba přesvědčit.

“V dnešní době je nebezpečné, když se někdo jmenuje Atreides,” řekl.

“Leda snad na Gammu ne,” souhlasil Mirlat. “A ten dokument je podepsaný Atreidem!”

Zvláštní, pomyslel si Waff. Zástupce CHOAM na té konferenci póvindá, kvůli které musel Waff opustit vnitřní planety Tleilaxu, zdůrazňoval přesně totéž. Ale většina lidí v CHOAM byli tajní ateisté, kteří na jakékoli náboženství hleděli s podezřením, a Atreidové byli rozhodně mocnou náboženskou silou. Obavy CHOAM byly téměř hmatatelné.

Waff teď tu reakci CHOAM opakoval svým rádcům.

“Ten poskok z CHOAM, ať je jeho bezbožná duše zatracena, má pravdu,” trval na svém Mirlat. “Ten dokument je zákeřný.”

S Mirlatem se budu muset nějak vypořádat, pomyslel si Waff. Zvedl z klína manifest a přečetl nahlas první řádku:

“Na počátku bylo slovo a to slovo bylo Bůh.”

“Přímo z Oraňsko-katolické bible,” řekl Mirlat. Hlavy znovu pokývaly, souhlasně a s obavami.

Waff se krátce usmál, až se mu v ústech zaleskly špičáky. “Chceš naznačit, že mezi póvindá jsou lidé, kteří tuší existenci šaríjatu a mašejků?”

Byl to dobrý pocit, vyslovit něco takového otevřeně, připomenout svým posluchačům, že jen tady, mezi těmi nejzasvěcenějšími Tleilaxany, se stará slova a starý jazyk dochovaly beze změny. Bojí se snad Mirlat nebo někdo z ostatních, že tato atreidská slova by mohla rozvrátit šaríjat?

Waff položil i tuto otázku a uviděl ustarané, zamračené tváře.

“Je mezi vámi někdo,” zeptal se Waff, “kdo je přesvědčen, že byť jen jediný póvindá ví, jak užíváme jazyka Božího?”

Tak. Ať o tom přemýšlejí! Všichni do jednoho se tady znovu a znovu probouzeli v tělech gholů. Tato Rada představovala takovou tělesnou kontinuitu, jaké nikdy nedosáhl žádný jiný národ. Mirlat sám viděl Proroka na vlastní oči. Skytale mluvil s Muad’Dibem! Tím, že se naučili, jak se dá obnovit tělo a zachovat vzpomínky, zhustili tuto moc do jediné vlády, jejíž síla byla omezena, protože jinak by ji požadovali všude. Jen čarodějnice měly podobné zásobníky vzpomínek, z nichž mohly čerpat, a používaly je s ustrašenou opatrností, protože se děsily, že by mohly vytvořit dalšího Kwisatze Haderacha!

To všechno Waff řekl svým rádcům a dodal: “Přišla chvíle činů.”

Když nikdo nic nenamítal, Waff pokračoval: “Tento manifest má jediného autora. Všechny analýzy souhlasí. Mirlate?”

“Byl napsán jediným člověkem a ten člověk byl skutečný Atreides, o tom není pochyb,” souhlasil Mirlat.

“Na té konferenci póvindá to všichni potvrdili,” kývl Waff. “Souhlasí dokonce i kormidelník Gildy, a je to kormidelník třetího stupně.”

“Ale ta osoba vytvořila věc, která vyvolává násilné reakce mezi nejrůznějšími národy,” namítal Mirlat.

“Pochyboval snad někdy někdo o atreidské schopnosti zneklidňovat?” zeptal se Waff. “Když mi póvindá ukázali tenhle dokument, věděl jsem, že nám Bůh seslal znamení.”

“Čarodějnice pořád ještě popírají autorství?” zeptal se Torg Mladší.

Je velmi bystrý a schopný, pomyslel si Waff.

“Tenhle manifest bere v potaz každé náboženství, které póvindá mají,” řekl Waff. “Každá víra kromě naší balancuje nad propastí.”

“A to je právě ten problém!” zvolal Mirlat.

“Ale to víme jen my,” namítl Waff. “Kdo jiný by mohl tušit existenci šaríjatu?”

“Gilda,” řekl Mirlat.

“Ti o tom nikdy nemluvili a nikdy ani mluvit nebudou. Vědí, jak bychom reagovali.”

Waff zvedl složku papírů z klína a znovu četl nahlas:

“Síly, které nemůžeme pochopit, prostupují náš vesmír. Vidíme stíny těchto sil, když se promítnou na plátno dostupné našim smyslům, ale rozumět jim nemůžeme.”

“Ten Atreides, který to napsal, ví o šaríjatu,” zamumlal Mirlat.

Waff pokračoval, jako by nebyl přerušen:

“Pochopení vyžaduje slova. Některé věci se nedají podmanit slovy. Jsou věci, které se dají vnímat jen beze slov.”

Waff si znova položil dokument na klín tak opatrně, jako by to byla nějaká svatá relikvie. Tiše, tak tiše, že se jeho rádci museli k němu naklonit a někteří si dokonce přiložili dlaň k uchu, Waff promluvil: “Tato slova říkají, že náš vesmír je magický. Říkají, že všechny věci jsou pomíjivé a podléhají magickým změnám. Věda nás přivedla k tomuto výkladu, jako by nás uvedla na cestu, z níž se nemůžeme odchýlit.”

Nechal ta slova chvíli doznít a pak dodal: “Žádný rakiský kněz Rozděleného Boha ani žádný jiný šarlatán mezi póvindá to nemůže přijmout. Jen my to víme, protože náš Bůh je magický Bůh a my hovoříme jeho jazykem.”

“Obviní nás z autorství,” řekl Mirlat. Ale už ve chvíli, kdy to říkal, zavrtěl prudce hlavou. “Ne! Už to chápu. Už vím, jak to myslíš.”

Waff mlčel. Viděl, že všichni uvažují nad svými súfickými kořeny, vzpomínají si na Velkou víru a zensunnitský ekumenismus, který zplodil Bene Tleilax. Lidé tohoto kehlu znali Bohem daný fakt svého původu, ale celé generace utajení zaručovaly, že žádný póvindá tuto vědomost nesdílel.

Waffovi tiše plynula myslí slova: “Předpoklady založené na porozumění obsahují víru v absolutní půdu, z níž všechny věci raší jako rostliny ze semínek.”

Waff věděl, že jeho rádci si také vzpomínají na tento katechismus Velké víry, a tak jim připomněl zensunnitskou výstrahu:

“Za takovými předpoklady leží víra ve slova, o které póvindá nepochybují. Jen šaríjat pochybuje – a my to děláme mlčky.”

Jeho rádci všichni společně pokývli hlavou.

Waff trochu naklonil hlavu a pokračoval: “Samotné vyslovení toho, že existují věci, které nemohou být popsány slovy, otřásá vesmírem, v němž se slova stala nejvyšší vírou.”

“Jed póvindá!” zvolali jeho rádci.

Teď už je získal všechny. Waff ještě dotvrdil svoje vítězství, když se zeptal: “Jaké je súfí-zensunnitské krédo?”

Nemohli ho vyslovit, ale přemýšleli o něm: Abychom dosáhli s’tori, nepotřebujeme pochopení. S’tori existuje beze slov, dokonce i beze jména.

Za okamžik všichni vzhlédli a vyměnili si vědoucí pohledy. Mirlat vzal na sebe úkol přednést tleilaxanský slib:

“Mohu říci Bůh, ale to není můj Bůh. Je to jen zvuk a nemá o nic větší sílu než jakýkoli jiný zvuk.”

“Vidím,” řekl Waff, “že všichni cítíte, jaká moc se nám s tímto dokumentem dostala do rukou. Miliony a miliony kopií se už šíří mezi póvindá.”

“A kdo to dělá?” zeptal se Mirlat.

“Co na tom záleží?” odsekl Waff. “Jen ať je póvindá hledají, ať pátrají po jejich původu, ať se je snaží potlačit, ať proti nim kážou. S každým takovým činem vlévají póvindá do těchto slov větší sílu.”

“Neměli bychom proti těm slovům kázat i my?” zeptal se Mirlat.

“Jen když to bude příležitost vyžadovat,” zavrtěl hlavou Waff. “Vizte!” pleskl listinami o kolena. “Póvindá omezili své vědomí na ten nejužší jeho účel, a to je jejich slabost. Musíme se postarat, aby se tento manifest co nejvíc šířil.”

“Magie našeho Boha je naším jediným mostem,” zarecitovali rádci.

Waff si všiml, že všichni znovu nabyli ústřední jistoty své víry. A bylo to docela snadné. Žádný mašejk nebyl tak hloupý jako póvindá, kteří skučívají: “Při Tvé nekonečné milosti, Bože, proč já?” V té jediné větě póvindá vzývali nekonečno a popírali ho zároveň, a přitom si ani neuvědomili, jak jsou pošetilí.

“Skytale,” začal Waff.

Ten nejmladší a nejdětštěji vyhlížející z rádců, usazený podle svého postavení až docela vlevo, se dychtivě naklonil vpřed.

“Ozbroj věrné,” řekl Waff.

“Překvapuje mě, že nám takovou zbraň poskytl Atreides,” podotkl Mirlat. “Jak je to možné, že Atreidové vždycky vytyčí ideál, za nímž pak musejí kráčet miliardy?”

“To nejsou Atreidové, to je Bůh,” opravil ho Waff. Pozvedl pak paže a pronesl závěrečnou rituální formuli: “Mašejkové se sešli v kehlu a pocítili přítomnost svého Boha.”

Waff zavřel oči a čekal, až ostatní odejdou. Mašejkové! Jak příjemné bylo pojmenovat sami sebe v kehlu, mluvit jazykem islámíjatu, kterým žádný Tleilaxan nikdy nepromluvil mimo tajné rady; nemluvili jím dokonce ani před Tvarovými tanečníky. Nikde ve wekhtu jandoly, ani na nejvzdálenějších okrajích tleilaxanského jagistu, nežil jediný póvindá, který by to tajemství znal.

Jagist, pomyslel si Waff a zvedl se z lavičky. Jagist, země neovládaných.

Měl dojem, že cítí, jak se mu dokument v ruce chvěje. Tenhle Atreidský manifest byl právě tím, za čím masy póvindá půjdou do zkázy.

Někdy je to melanž; někdy je to hořký prach.

RAKISKÝ AFORISMUS

V třetím roce svého života u rakiských kněží ležela dívka Sheeana natažená na vrcholu vysoké obloukové duny. Upřeně se dívala do dálky, odkud bylo slyšet hřmotivé tření. Světlo bylo přízračně stříbrné a pokrývalo obzor lehkým oparem. Na písku dosud ležel noční chlad.

Věděla, že kněží se na ni dívají z bezpečí své vodou ohrazené věže asi dva kilometry za ní, ale nestarala se o to. Chvění písku pod jejím tělem si vyžadovalo plnou pozornost.

Je veliký, myslela si. Nejmíň sedmdesát metrů. Krásně veliký.

Cítila, jak jí hladké šedé filtršaty přiléhají k tělu. Nebyla na nich žádná drsná místa jako na těch starých z kdoví kolikáté ruky, které nosila, než ji kněží převzali do péče. Byla vděčná za ty pěkné filtršaty i za silné bílé a purpurové roucho, které je pokrývalo, ale především pociťovala vzrušení z toho, že je tady. V takových chvílích, jako byla tahle, ji naplňovalo něco velmi silného a nebezpečného.

Kněží nechápali, co se tu děje. To věděla. Byli to zbabělci. Ohlédla se přes rameno na vzdálenou věž a zahlédla záblesk dalekohledů.

Byla předčasně zralé dítě, staré jedenáct standardních roků, štíhlé, s tmavou pletí a hnědými vlasy, v nichž slunce vybělilo světlejší pramínky. Dokázala si přesně představit, co kněží těmi svými pozorovacími dalekohledy vidí.

Vidí, jak dělám to, nač si oni netroufnou. Vidí, jak stojím v cestě Šajtánovi. Vypadám na písku hodně malinká a Šajtán hodně veliký. Oni už ho vidí.

Podle skřípavého zvuku věděla, že i ona už brzo uvidí obřího červa. Sheeana neuvažovala o blížící se obludě jako o Šaj-hulúdovi, Bohu písků, jak to každé ráno prozpěvovali kněží, když vzdávali poctu perle vědomí Leta II., která spočívala uzavřena v každém z těch prstencovitých vládců pouště. Ona na červy myslela především jako na “ty, kdo mě ušetřili”, nebo jim v duchu říkala Šajtán.

Teď patřili jí.

Tento vztah začal přibližně před třemi lety, v tom měsíci, kdy měla osmé narozeniny, podle starého kalendáře v měsíci igatu. Její vesnice byla chudá, byla to průkopnická osada ležící daleko za bezpečnějšími hranicemi kanátů a prstencových kanálů Kénu. Tahle průkopnická sídla chránil jen příkop s vlhkým pískem. Šajtán se vodě vyhýbal, ale píseční pstruzi rychle zlikvidovali každé mokro. Cenná vlhkost, nachytaná větrolapy, se musela denně obětovat na obnovení bariéry. Její vesnice byla jen ubohý chumel chatrčí a kůlen se dvěma malými větrolapy, které stačily na pitnou vodu, ale jen zřídka vytvořily nějaký přebytek, který by se dal použít na ochranu proti červům.

To ráno – hodně podobné dnešnímu ránu, ranní chlad štípal v nose a v plících, obzor byl zahalen přízračným oparem – se většina dětí rozběhla do pouště hledat kousíčky melanže, které za sebou občas zanechával Šajtán. V noci nedaleko odtud zaslechli hned dva, a velké. Za melanž, dokonce i při moderní značně snížené ceně, se daly koupit polévané cihly na obložení třetího větrolapu.

Každé hledající dítě se nejen rozhlíželo po melanži, ale pátralo i po náznacích, které by odhalily některou ze starých fremenských síčových pevností. Dnes to už byly jen rozvaliny, ale skalní stěny poskytovaly větší bezpečí proti Šajtánovi. A říkalo se také, že některé zbytky síčů obsahují i ukryté zásoby melanže. Každý vesničan snil o takovém objevu.

Sheeana se ve svých vyspravovaných filtršatech a lehkém rouchu vypravila sama na severovýchod, ke vzdálenému kouřovému kopci vzduchu, který naznačoval, že tam leží velké město Kén se svým bohatstvím vlhkosti, stoupající v sluncem zahřátých váncích.

Hledat v poušti kousky melanže znamenalo soustředit všechnu pozornost do nosu. Takové soustředění ponechávalo už jen kousek vědomí, který mohl pátrat po skřípavých zvucích naznačujících příchod Šajtána. Svaly na nohou se automaticky pohybovaly v tom nerytmickém kroku, který splýval s přirozenými zvuky pouště.

Sheeana ten křik nejdřív neslyšela. Docela zapadl do nepravidelného šustění písku hnaného větrem na barachánech, které jí zakrývaly vesnici. Zvuk jí pomalu pronikl do vědomí a pak si vyžádal její pozornost.

Křik mnoha hlasů!

Sheeana zavrhla pouštní bezpečnostní opatření náhodných kroků. Tak rychle, jak jí její dětské svaly nesly, se vyšplhala po barachánu na vrchol a zadívala se ke zdroji toho děsivého zvuku. Doběhla tam právě včas, aby viděla, proč odumřely poslední výkřiky.

Vítr a píseční pstruzi vysušili široký oblouk bariéry na vzdálenější straně její vesnice. Tou mezerou pronikl dovnitř divoký červ. Ten teď kroužil uvnitř zbylé části příkopu. Obrovitá plamenná ústa lapala lidi a chatrče v kruhu, který se rychle zmenšoval.

Sheeana viděla ty poslední, kdo přežili, jak se k sobě tisknou uprostřed té zkázy, v místě, odkud už zmizely primitivní boudy a kde se válely zbytky větrolapů. Viděla, jak se někteří lidé pokoušejí dostat se do pouště. Mezi zoufalými běžci poznala i svého otce. Neunikl nikdo. Obrovská ústa všechny pohltila a pak se pustila do konečné zkázy zbytku vesnice.

Z maličké osady, která se opovážila činit si nárok na kousíček Šajtánovy říše, zbyl jen kouřící písek a nic jiného. Místo, kde vesnice stávala, bylo stejně nedotčené lidským osídlením jako předtím, než sem vkročila první lidská noha.

Sheeana zalapala po dechu – vdechovala nosem jako každé poslušné dítě pouště, aby zbytečně nepřipravovala tělo o vlhkost. Rozhlédla se po obzoru, jestli neuvidí některé jiné dítě, ale Šajtánovy stopy se táhly ve velkých obloucích a smyčkách daleko kolem vesnice. V dohledu nezůstal ani jediný člověk. Vykřikla – vysokým, ječivým hlasem, který se v suchém vzduchu musel nést daleko. Ale neuslyšela žádnou odpověď.

Sama.

Jako v transu vykročila k místu, kde bývala její vesnice. Když se blížila, udeřila ji do nosu silná vlna skořicové vůně, nesená větrem, který stále ještě sfoukával vrcholky dun. V té chvíli si uvědomila, co se stalo. Vesnice, ke své zkáze, stála právě na místě předkořenného výbuchu. Když skrytá zásoba dozrála a vybuchla melanží, přišel Šajtán. Každé dítě ví, že výbuchu koření Šajtán prostě neodolá.

Sheeany se začal zmocňovat hněv a divoké zoufalství. Bez přemýšlení se hnala z duny dolů směrem k Šajtánovi a dostihla ho právě ve chvíli, kdy se obrátil zpátky k suchému místu, kudy pronikl do vesnice. Bez uvažování doběhla k ocasu, vyšplhala se na něj a řítila se po obrovském prstencovém hřbetě vpřed. Na hrbu za hlavou se zastavila, dřepla a začala do nepoddajné kůže bušit pěstmi.

Červ se zastavil.

Její hněv se náhle změnil v hrůzu. Sheeana přestala červa mlátit. Teprve v té chvíli si uvědomila, že celou tu dobu ječí. Zmocnil se jí strašlivý pocit osamělosti a zranitelnosti. Nevěděla, jak se sem dostala. Věděla jen to, kde je, a to ji plnilo zoufalou hrůzou.

Červ klidně dál ležel na písku.

Sheeana nevěděla, co dělat. Červ se mohl každou chvíli převalit a rozdrtit ji. Nebo se mohl zavrtat do písku a nechat ji na povrchu, kde ji mohl lapit, kdy se mu zlíbilo.

Náhle červovým tělem proběhlo dlouhé zachvění – od ocasu až k místu, kde se krčila Sheeana. Červ se dal do pohybu. Obrátil se širokým obloukem a nabíral stále větší rychlost směrem k severovýchodu.

Sheeana se naklonila dopředu a popadla přední okraj prstence na červově hřbetě. Bála se, že se červ každým okamžikem zaryje do písku. Co by pak mohla dělat? Ale Šajtán se nezahrabal. Jak ubíhaly minuty a červ pořád pokračoval v té přímé a svižné cestě přes duny, Sheeana zase dokázala přemýšlet. O takovéhle jízdě slyšela. Kněží Rozděleného Boha ji zakazovali, ale historie, jak psaná, tak ústní, říkala, že fremeni takhle v dávných dobách jezdívali. Fremeni stáli na Šajtánových zádech, podepření tenkými tyčemi s háky na konci. Kněží vyhlásili, že to se dělalo předtím, než se Leto II. rozdělil o Své vědomí s Bohem pouště. Teď nebylo dovoleno nic, co by mohlo ponížit ty rozptýlené kousíčky Leta II.

Červ nesl Sheeanu s ohromující rychlostí k zamlžené siluetě Kénu. Velké město vypadalo na pokřiveném obzoru jako fata morgana. Sheeanino rozedrané roucho pleskalo o vyspravované filtršaty. Prsty ji bolely, jak se křečovitě držela obrovského prstence. Střídavě cítila závany skořice, rozžhaveného kamene a ozonu z červovy tepelné výměny.

Kén před ní začal nabývat jasných obrysů.

Kněží mě uvidí a budou se zlobit, napadlo ji.

Rozeznala nízké cihlové stavby, které označovaly první linii kanátů, a za nimi uzavřenou válcovou křivku nadzemního akvaduktu. Nad nimi se zdvíhaly terasovité zahrady a vysoké siluety obřích větrolapů a pak chrámový komplex s vlastní vodní bariérou.

Denní pochod přes poušť za necelou hodinu!

Její rodiče a sousedé z vesnice tuto cestu vykonali mnohokrát – za obchodem nebo aby se účastnili tanců – ale Sheeana je doprovázela jen dvakrát. Pamatovala se hlavně na tance a na násilí, které následovalo. Rozměry Kénu ji naplňovaly posvátnou úctou. Tolik domů! Tolik lidí! Takovému místu Šajtán ublížit nemůže.

Ale červ se hnal přímo vpřed, jako by chtěl prorazit kanát i akvadukt. Sheeana si prohlížela město, které se nad ní tyčilo výš a výš. Byla tak fascinována, že se zapomněla i bát. Šajtán se nezastaví!

Červ zabrzdil.

Válcové povrchové ventily kanátů ležely ani ne padesát metrů před jeho otevřenými ústy. Ucítila horké skořicové výpary, slyšela hluboké dunění Šajtánova vnitřního žáru.

Konečně jí došlo, že její cesta skončila. Sheeana pomalu pustila prstenec. Vstala – čekala přitom, že červ se každým okamžikem dá znovu do pohybu. Šajtán zůstal nehybný. Opatrně sklouzla ze své výšky a dopadla na písek. Zastavila se. Pohne se červ teď? Maně ji napadlo, že by se měla vrhnout ke kanátů, ale ten červ ji fascinoval. Klopýtala a klouzala v rozrytém písku, až červa obešla a zadívala se do jeho děsivých úst. Mezi křišťálovými zuby se tam a zpátky válely plameny. Zalil ji ostrý pach koření.

Sheeaně se vrátila ta šílená odvaha, s jakou původně seběhla z duny a vyšplhala na červa. “Proklínám tě, Šajtáne!” vykřikla a zahrozila pěstí na odporná ústa. “Co jsme ti kdy udělali?”

Stejná slova slyšela kdysi pronést svou matku nad zničenou zelinářskou zahradou. Žádná část Sheeanina vědomí nikdy nezapochybovala o tom jméně Šajtán ani o matčině hněvu. Byla z těch nejchudších ubožáků na samém dně rakiského stohu a věděla to. Její lidé věřili nejdřív v Šajtána a až pak v Šaj-hulúda. Červi byli červi a často ještě něco mnohem horšího. Venku v otevřených píscích neexistovala žádná spravedlnost. Tam číhalo jen nebezpečí. Chudoba a obavy z kněží mohly vyhnat lidi na nebezpečné duny, ale i tehdy postupovali se stejnou hněvivou tvrdohlavostí, jaká hnala fremeny.

Tentokrát ale Šajtán vyhrál.

Sheeana si uvědomila, že stojí na smrtelně nebezpečném místě. Její myšlenky, ještě ne docela dotvořené, rozpoznaly jen to, že udělala něco bláznivého. Mnohem později, když výchova Sesterstva vybrousila její vědomí, si uvědomila, že ji přemohla hrůza z osamělosti. Chtěla, aby ji Šajtán poslal za jejími mrtvými.

Zpod červa se ozvalo zaskřípání.

Sheeana potlačila výkřik.

Červ nejdřív pomalu a pak rychleji o několik metrů zacouval. Obrátil se a stále rychleji jel zpátky podle dvojité brázdy vlastní stopy. Skřípot, který tím působil, se vzdáleností slábl. Sheeana si uvědomila jiný zvuk. Zvedla pohled k nebi. S těžkým plácáním nad ní přelétla kněžská ornitoptéra a na okamžik ji zastínila. Letoun následoval červa do pouště a v ranním slunci se třpytil.

V té chvíli Sheeana pocítila známější strach.

Kněží!

Nespouštěla oči z toptéry. Ta se chvíli vznášela kus od ní, pak se vrátila a jemně dosedla na písek, který červ před chvílí uhladil. Sheeana cítila mazadla a nepříjemně kyselý pach paliva toptéry. Ta vypadala jako obrovský hmyz sedící na písku, který se na ni chystá skočit.

Poklop se otevřel.

Sheeana se vzdorně narovnala a zůstala stát na místě. No dobře; tak ji chytili. Věděla, co teď může čekat. Kdyby utíkala, nepomohla by si. Toptéry užívali jen kněží. Mohli letět kamkoli a vidět cokoli.

Dva bohatě oblečení kněží ve zlatých a bílých rouchách s purpurovými ozdobami vystoupili a rozběhli se po písku k ní. Poklekli před Sheeanou tak blízko, že cítila jejich pot a pižmové melanžové kadidlo, kterým byly prosyceny jejich šaty. Byli mladí, ale hodně podobní všem kněžím, které Sheeana znala: měkké rysy, ruce bez mozolů, lehkovážní, pokud šlo o vodní ztráty. Ani jeden z nich neměl pod rouchem filtršaty.

Ten po levici, který měl oči ve stejné výši se Sheeaninýma, promluvil.

“Dítě Šaj-hulúdovo, viděli jsme, jak tě tvůj Otec přivezl ze Své země.”

Ta slova nedávala Sheeaně žádný smysl. Kněží byli lidé, jichž bylo třeba se bát. Její rodiče a všichni dospělí, které kdy znala, jí to vštěpovali slovy i činy. Kněží vlastnili ornitoptéry. Kněží člověka předhodili Šajtánovi pro to nejmenší provinění nebo i docela bez důvodu, jen proto, že se jim zachtělo. Sheeanini lidé znali hodně takových příkladů.

Sheeana couvla od klečících mužů a rozhlédla se kolem. Kam může prchnout?

Ten, který mluvil, k ní prosebně vztáhl ruku. “Zůstaň s námi.”

“Jste zlí!” Sheeaně se zlomil hlas přívalem citu.

Oba kněží padli tváří na písek.

Daleko na věžích města se slunce odrazilo na čočkách dalekohledů. Sheeana je viděla. O takových záblescích slyšela. Ve městech kněží člověka pořád sledují. Když někdo uvidí takový záblesk, je to signál, aby se choval co nejméně podezřele, aby byl “hodný”.

Sheeana sepnula ruce před sebou, aby se jí přestaly třást. Podívala se napravo, nalevo a pak na ležící kněží. Tady něco nehrálo.

Kněží bořili tváře do písku, třásli se strachem a čekali. Ani jeden z nich nepromluvil.

Sheeana nevěděla, jak má reagovat. Osmiletá mysl nedokázala zpracovat nápor všech těch událostí. Věděla, že její rodiče a všechny sousedy pohltil Šajtán. Viděla to na vlastní oči. A Šajtán ji přivezl sem, odmítl ji přijmout do svých děsivých ohňů. Ušetřil ji.

Tomuhle slovu rozuměla. Ušetřit. Vysvětlili jí to, když se učila píseň k tanci.

“Šaj-hulúde, ušetři nás!

Zažeň Šajtána…”

Pomalu, aby nevzburcovala ležící kněží, Sheeana začala se šoupavými, nerytmickými pohyby tance. Jak jí v duchu stále sílila známá hudba, pustila ruce a doširoka je rozepjala. V majestátních pohybech vysoko zdvíhala nohy. Její tělo se otáčelo, nejdřív pomalu, pak stále rychleji, jak se extáze tance stupňovala. Dlouhé hnědé vlasy ji šlehaly do tváře.

Oba kněží se odvážili zvednout hlavy. To divné dítě předvádělo Tanec! Rozeznali ty pohyby: Tanec smíření. Žádala Šaj-hulúda, aby odpustil svému lidu. Žádala Boha, aby odpustil jim!

Obrátili hlavy, podívali se na sebe a společně se znovu zvedli na kolena. Pak začali tleskat v dávné a tradiční snaze zmást tančící. Jejich dlaně rytmicky tleskaly, zatímco oba prozpěvovali pradávná slova:

“Naši otcové jsou mana na poušti

ve žhnoucích místech, kde se rodí smršť!”

Kněží zapomněli na všechno kromě dívenky. Viděli, že je štíhlá, s pevnými svaly, tenkýma rukama a nohama. Roucho i filtršaty měla obnošené a spravované, jak je mívají ti nejchudší. Lícní kosti měla vysedlé, takže vrhaly stín na její olivovou pleť. Hnědé oči, všimli si. Ve vlasech jí slunce vykreslilo načervenalé pramínky. Rysy měla ostré, typické pro lidi, kteří musejí šetřit vodou – úzký nos a brada, široké čelo, široká tenká ústa, dlouhý krk. Vypadala jako fremenské portréty v nejsvětější svatyni v Dár-es-Balátu. Samozřejmě! Šaj-hulúdovo dítě musí vypadat takhle.

A tančila dobře. Ani jediný třeba jen vzdáleně opakovaný rytmus se v jejích pohybech neobjevil. Ne, rytmus v nich byl, ale obdivuhodně rozsáhlý – opakoval se nejméně po stu krocích. Tančila dál, i když slunce stoupalo výš a výš. Bylo skoro poledne, když padla vyčerpána na písek.

Kněží vstali a zahleděli se do pouště, kam zmizel Šaj-hulúd. Dupot tance Ho nepřivolal zpět. Dostalo se jim odpuštění.

Tak začal Sheeanin nový život.

Nejvyšší kněží se o ni ve svých komnatách po mnoho dnů velmi hlasitě hádali. Nakonec své rozepře a zprávy předložili veleknězi Hedleymu Tuekovi. Sešli se odpoledne v Sále malých shromáždění – Tuek a šest jeho kněžských rádců. Ze stěn na ně vlídně shlížela freska Leta II., lidské tváře v obřím červím těle.

Tuek se posadil na kamennou lavici, která byla nalezena v síči Větrného průsmyku. Údajně na ní kdysi seděl i sám Muad’Dib. Na jedné z jejích nožiček byla stále ještě zřetelná podoba atreidského sokola.

Jeho rádci se posadili na nižší moderní lavičky naproti němu.

Velekněz byl impozantní postava; hedvábné šedé vlasy měl hladce sčesané k ramenům. Tvořily odpovídající rámec pro hranatou tvář se širokými silnými rty a těžkou bradou. Tuekovy oči si zachovaly původní jasná bělma kolem tmavomodrých panenek. Stínilo je husté, neupravené obočí.

Rádci tvořili pestrou směs. Byli to potomci starých kněžských rodin a každý z nich byl v hloubi srdce přesvědčen, že všechno by běželo mnohem lépe, kdyby na Tuekově lavici seděl on sám.

Šlachovitý Stiros se špičatým obličejem byl mluvčím opozice: “Ta holka je obyčejný chudý pouštní sirotek a jela na Šaj-hulúdovi. To je zakázané a je nutno ji potrestat.”

Okamžitě se ozvali jiní. “Ne! Ne, Stirosi. To se pleteš! Ona Šaj-hulúdovi nestála na hřbetě, jak to dělali fremeni. Neměla tvůrcovské háky ani…”

Stiros se je pokusil překřičet.

Tuek viděl, že je to půl napůl: tři a tři, přičemž Umfrud, obtloustlý požitkář, se přimlouval za “opatrné přijetí”.

“Nemohla nijak řídit Šaj-hulúdův směr,” argumentoval Umfrud. “Všichni jsme viděli, jak bez obav sestoupila a mluvila s Ním.”

Ano, to viděli všichni, buď hned, nebo na holofotu, které pořídil pohotový pozorovatel. Ať už byla pouštní sirotek nebo ne, stála tváří v tvář Šaj-hulúdovi a rozmlouvala s Ním. A Šaj-hulúd ji nepohltil. Skutečně. Červ-Bůh ustoupil na pokyn toho dítěte a vrátil se do pouště.

“Vyzkoušíme ji,” rozhodl Tuek.

Příští den časně ráno odletěla ornitoptéra řízená dvěma kněžími, kteří Sheeanu přivezli z pouště, dost daleko na to, aby ji nebylo vidět z Kénu. Oba kněží vysadili Sheeanu na vrchol duny a vedle ní zastrčili do písku věrnou napodobeninu fremenského tlouku. Když uvolnili uzávěr tlouku, rozlehlo se pouští těžké bušení – staré přivolávání Šaj-hulúda. Kněží prchli do své toptéry a čekali vysoko ve vzduchu, zatímco vyděšená Sheeana, jejíž nejhorší obavy se splnily, stála sama asi dvacet metrů od tlouku.

Přišli dva červi. Nebyli největší, jaké kněží kdy viděli, ani jeden neměl přes třicet metrů. Jeden z nich pohltil tlouk a umlčel ho. Oba společně zahnuli a zastavili se bok po boku asi šest metrů před Sheeanou.

Stála odevzdaně, pěsti zaťaté, ruce svěšené. Tohle kněží dělají. Předhodí člověka Šajtánovi.

Kněží ve své vysoko se vznášející toptéře fascinovaně sledovali celou scénu. Jejich objektivy ji přenášely stejně fascinovaným pozorovatelům v pokojích velekněze v Kénu. Všichni už něco podobného viděli. Byl to standardní trest, který se hodil k odstraňování neposlušných občanů nebo kněží, také se tak dala otevřít cesta k pořízení nové konkubíny. Nikdy ale neviděli jako oběť osamělé dítě. A jaké dítě!

Červi-Bohové se po své první zastávce plížili pomalu vpřed. Znovu se zastavili, když byli asi tři metry od Sheeany.

Sheeana, odevzdaná osudu, neutíkala. Myslela na to, že už brzo bude se svými rodiči a přáteli. Když se červi nehýbali, vystřídal její strach hněv. Ti zlí kněží ji tady nechali! Slyšela nad hlavou jejich toptéru. Vzduch kolem ní byl cítit horkými výpary koření. Prudce zvedla ruku a ukázala na toptéru.

“Tak mě už sežerte! To přece chtějí!”

Kněží ve výšce neslyšeli, co říká, ale to gesto bylo jasné a viděli také, že dítě se dvěma Červy-Bohy hovoří. Ten prst mířící na ně nevěstil nic dobrého.

Červi se nepohnuli.

Sheeana spustila ruku. “Zabili jste mou matku a otce a všechny moje přátele!” obvinila je. Udělala krok vpřed a pohrozila jim pěstí.

Červi couvli, aby si zachovali stále stejnou vzdálenost od ní.

“Když mě nechcete, tak se vraťte tam, odkud jste přišli!” Gestem je poslala do pouště.

Poslušně couvli a jako jeden se obrátili.

Kněží v toptéře je sledovali, dokud se po víc než kilometru neponořili pod zem. Teprve pak se kněží se strachem a znepokojením vrátili. Vyzvedli Šaj-hulúdovo dítě z písku a vrátili se do Kénu.

Vyslanectví Bene Gesseritu v Kénu mělo úplnou zprávu ještě před soumrakem. Příští ráno už byla zpráva na cestě do Kapituly.

Konečně se to stalo!

Potíž s některými druhy války (a buďte si jisti, že Tyran to věděl, protože z jeho lekce to jasně vyplývá) je ta, že ničí všechnu slušnost a morálku v těch typech lidí, které k tomu mají sklon. Válka těchto druhů vrhne ty, kdo přežili, ale byli zničeni, zpátky mezi nevinné obyvatele, kteří si nedokážou ani představit, čeho jsou takoví navrátivší se vojáci schopni.

UČENÍ O ZLATÉ STEZCE,

ARCHIVY BENE GESSERITU

Jednou z prvních vzpomínek Milese Tega bylo, jak sedí u večeře se svými rodiči a s mladším bratrem Sabinem. Tegovi tehdy bylo teprve sedm, ale ty události se mu nesmazatelně vryly do paměti: jídelna na Lernaeu, rozzářená čerstvě nařezanými květinami, šikmé světlo žlutého slunce rozptýlené starožitnými roletami. Stůl zdobilo jasně modré nádobí a lesknoucí se stříbro. Kolem stály připravené služebnice-akolytky, protože ačkoli jeho matka měla stálý zvláštní úkol, její funkce benegesseritské učitelky nesměla být zanedbávána.

Janet Roxbrough-Tegová, žena s mohutnými kostmi, která vypadala jako stvořená pro roli velké dámy, dohlížela pečlivě ze svého konce stolu, aby obsluha u večeře nebyla pokažena ani tím nejmenším nedostatkem. Loschy Teg, Milesův otec, to vždycky sledoval poněkud pobaveně. Byl to hubený muž s vysokým čelem, tvář měl tak úzkou, až se zdálo, že jeho tmavé oči se po stranách poulí. Černé vlasy tvořily dokonalý kontrast k plavosti jeho ženy.

Při tichých zvucích večeře a lákavé vůni kořeněné polévky edu instruovala matka otce, jak jednat s jistým dotěrným svobodným obchodníkem. Když pronesla slovo “Tleilax”, okamžitě tím plně zaujala Tegovu pozornost. Právě nedávno se při svém vzdělávání něco o Bene Tleilax dozvěděl.

Dokonce Sabine, který o mnoho let později podlehl traviči na Romu, poslouchal tak pozorně, jak to jen jeho čtyřleté vědomí svedlo. Sabine zbožňoval svého staršího bratra a považoval ho za hrdinu. Cokoli, co zaujalo Milese, zajímalo i Sabina. Oba chlapci tiše naslouchali.

“Ten člověk je nastrčená figurka Tleilaxanů,” prohlásila paní Janet. “Slyším mu to v hlase.”

“Nepochybuji o tom, že takové věci dokážeš rozpoznat, miláčku,” odpověděl Loschy Teg. “Ale co mám dělat? Má příslušná osvědčení kreditu a chce koupit -”

“Ta objednávka rýže je v téhle chvíli nepodstatná. Nikdy nepředpokládej, že to, co Tvarový tanečník chce navenek, chce i doopravdy.”

“Nejsem si jistý, jestli je to Tvarový tanečník. Je -”

“Loschy! Vím, že ses to pod mým vedením dobře naučil a že dokážeš rozpoznat Tvarového tanečníka. Souhlasím s tebou, že ten, svobodný obchodník k nim nepatří. Tvaroví tanečníci zůstali v jeho lodi. Vědí, že jsem tady.”

“Vědí, že by tě nedokázali oklamat. Ano, ale -”

“Tleilaxanská strategie je vždycky vpletená do sítě dalších strategií, a ta pravá může být kterákoli z nich. To se naučili od nás.”

“Miláčku, pokud tedy jednáme s Tleilaxany, a já o tvém úsudku nepochybuji, tak to automaticky znamená, že jde o koření.”

Paní Janet jemně pokývla hlavou. Dokonce i Miles věděl o spojení Tleilaxanů a koření. To byla jedna z věcí, které ho na Tleilaxanech fascinovaly. Na každý miligram melanže vyprodukovaný na Rakis ho tleilaxanské nádrže vyráběly tuny. Používání melanže vzhledem k rozšířené nabídce okamžitě vzrostlo a dokonce i Kosmická gilda se před touto mocí skláněla.

“Ale ta rýže…,” začal zase Loschy Teg.

“Můj milý manželi, Bene Tleilax v našem sektoru nepotřebuje takovou spoustu rýže pundi. Chtějí ji na prodej. Musíme přijít na to, kdo tu rýži potřebuje doopravdy.”

“Chceš, abych to zdržoval,” řekl.

“Přesně tak. V tom, co teď potřebujeme, jsi nepřekonatelný. Nedej tomu svobodnému obchodníkovi šanci odpovědět ano nebo ne. Člověk vycvičený Tvarovými tanečníky takové jemné nuance ocení.”

“Budeme lákat Tvarové tanečníky ven z lodi a ty zatím zařídíš pátrání jinde.”

Paní Janet se usmála. “Jsi báječný, když mi takhle čteš myšlenky.”

Vyměnili si pohled plný porozumění.

“V tomhle sektoru se nemůže obrátit na jiného dodavatele,” pokračoval Loschy Teg.

“Bude se chtít vyhnout sporu na ostří nože,” poklepala paní Janet na stůl. “Zdržovat, zdržovat a zase zdržovat. Musíš ty Tvarové tanečníky vytáhnout z lodi.”

“Oni si to ovšem samozřejmě uvědomí.”

“Ano, miláčku, a to je nebezpečné. Musíš se s ním vždycky scházet na své vlastní půdě a mít nablízku svoje stráže.”

Miles Teg si vzpomínal, že jeho otec tenkrát doopravdy dostal Tvarové tanečníky ven z lodi. Matka vzala Milese na pozorovatelnu, odkud mohl sledovat místnost s mědí obloženými stěnami, v níž jeho otec uzavřel obchod, který vynesl CHOAM vrcholnou chválu a tučný zisk.

První Tvaroví tanečníci, které Miles Teg kdy viděl: Dva drobní muži, podobní jeden druhému jako dvojčata. Kulaté tváře téměř bez brady, krátké nosy, drobná ústa, černé oči podobné knoflíkům a nakrátko ostříhané bílé vlasy, které jim odstávaly od hlavy jako štětiny na kartáči. Oba byli oblečeni stejně jako ten svobodný obchodník – černé haleny a kalhoty.

“Iluze, Milesi,” poučovala ho tehdy matka. “Iluze, to je jejich styl. Vytvářejí iluze, aby dosáhli skutečných cílů. Tak pracují Tleilaxané.”

“Jako ten kouzelník na Zimní slavnosti?” zeptal se Miles, ale nespustil oči z té scény, která mu připadala jako loutkové divadlo.

“Dost podobně,” kývla matka. I ona při řeči hleděla do místnosti, ale jednou rukou ochranářsky objala syna kolem ramen.

“Díváš se na zlo, Milesi. Dobře si ho prohlédni. Ty tváře, které vidíš, se mohou v jediném okamžiku změnit. Mohou vyrůst, mohou vypadat těžší. Mohou napodobit tvého otce tak, že jedině já tu záměnu poznám.”

Miles Teg mimovolně otevřel ústa v bezzvučném “O”. Zíral do místnosti a poslouchal, jak otec vysvětluje, že ceny rýže pundi už zase strašně stouply.

“A co je nejhroznější ze všeho,” pokračovala jeho matka, “někteří z těch novějších Tvarových tanečníků dokážou jen tím, že se dotknou těla oběti, vstřebat část jejích vzpomínek.”

“Oni čtou myšlenky?” podíval se Miles na matku.

“Ne tak docela. Domníváme se, že prostě pořídí otisk těch vzpomínek, skoro jako když se dělá holofoto. Oni ještě netuší, že to víme.”

Miles pochopil. O tomhle nesmí s nikým mluvit, dokonce ani s otcem a s matkou. Naučila ho benegesseritským způsobům zachovávání tajemství. Znovu se zadíval na figurky na scéně.

Při slovech jeho otce Tvaroví tanečníci nedali najevo žádné emoce, ale jejich oči jako by se trochu jasněji zatřpytily.

“A jak to, že jsou tak zlí?” zeptal se Miles.

“Jsou to komunální tvorové. Jsou pěstováni a vychováni tak, aby se neztotožňovali se žádným tvarem a se žádnou tváří. To, jak vypadají teď, je kvůli mně. Vědí, že se dívám. Uvolnili se do přirozeného společného tvaru. Dobře si ho všimni.”

Miles naklonil hlavu ke straně a prohlížel si Tvarové tanečníky. Vypadali tak mírně a bezmocně.

“Nemají žádné vědomí vlastního já,” pokračovala matka. “Mají jen instinkt chránit vlastní život, pokud nedostanou příkaz, aby zemřeli pro své pány.”

“A oni by to udělali?”

“Už se to mnohokrát stalo.”

“Kdo jsou jejich páni?”

“Lidé, kteří jen zřídkakdy opouštějí planety Bene Tleilax.”

“Mají děti?”

“Tvaroví tanečníci ne. Ti jsou sterilní. Ale jejich páni se rozmnožovat mohou. Pár jsme jich dostaly, ale potomstvo je divné. Jen málo narozených byly dívky a dokonce ani my jsme nedokázaly prozkoumat jejich Zděděné vzpomínky.”

Miles se zamračil. Věděl, že jeho matka je Benegesseriťanka. Věděl, že Ctihodné matky mají neuvěřitelnou zásobu Zděděných vzpomínek na celá ta tisíciletí existence Sesterstva. Dokonce věděl i něco o genetickém programu Bene Gesseritu. Ctihodné matky si vybíraly určité muže a měly s nimi děti.

“Jaké jsou tleilaxanské ženy?” zeptal se Miles.

Byla to vnímavá otázka a paní Janet pocítila prudký záchvěv hrdosti. Ano, bylo téměř jisté, že Teg je potenciální mentat. Genetické mistryně se nemýlily v odhadu genového potenciálu Loschyho Tega.

“Žádnou tleilaxanskou ženu nikdy nikdo neviděl mimo jejich domovské planety,” odpověděla paní Janet.

“Existují vůbec, nebo jsou tam jen ty nádrže?”

“Existují.”

“Jsou ženy i mezi Tvarovými tanečníky?”

“Ti mohou být muži nebo ženami podle toho, co si sami vyberou. Dobře je pozoruj. Vědí, co dělá tvůj otec, a rozčiluje je to.”

“Pokusí se otci ublížit?”

“Neodváží se. Udělali jsme bezpečnostní opatření a oni to vědí. Podívej se, jak ten vlevo pohybuje bradou. To je jedno z jejich znamení hněvu.”

“Říkala jsi, že jsou to konu- komunální tvorové.”

“Asi jako hmyz v úlu. Nemají žádný obraz sama sebe. Bez vlastního já jsou víc než nemorální. Ničemu z toho, co řeknou nebo udělají, se nedá věřit.”

Miles se otřásl.

“Nikdy jsme v nich neobjevily žádný morální kodex,” dodala paní Janet. “Jsou to živá těla proměněná v automaty. Protože nemají žádné já, nemohou si ničeho vážit a dokonce ani o ničem pochybovat. Jsou pěstováni jen proto, aby poslouchali své pány.”

“A ti jim řekli, aby přiletěli sem a koupili rýži.”

“Přesně tak. Řekli jim, aby ji koupili, a v našem sektoru není žádné jiné místo, na které by se mohli obrátit.”

“Musejí ji koupit od otce?”

“Je to jejich jediný zdroj. A zrovna teď, synku, platí v melanži. Vidíš?”

Miles viděl, jak z ruky do ruky putují hnědooranžové odměrky koření, celá vysoká hromada. Jeden z Tvarových tanečníků je vytahoval z bedničky na podlaze.

“Cena je mnohem, mnohem vyšší, než je kdy napadlo,” prohlásila paní Janet. “Tahle stopa se bude snadno sledovat.”

“Proč?”

“Tahle dodávka někoho přivede k bankrotu. Myslíme si, že víme, kdo je kupec. Ale ať je to kdokoli, dozvíme se to. A pak budeme vědět i to, o co v tomhle obchodě doopravdy šlo.”

Paní Janet pak začala Tegovi ukazovat rozpoznatelné nesrovnalosti, které cvičeným očím a uším prozradily Tvarového tanečníka. Byly to drobné náznaky, ale Miles je okamžitě chápal. Matka mu pak řekla, že si myslí, že by se Miles mohl stát mentatem… a možná dokonce i něčím víc.

Krátce před třináctými narozeninami odeslala matka Milese na benegesseritskou pevnost na Lampadu, aby se tam dál vzdělával. Tam potvrdili, že matčin odhad byl správný. Zpráva, kterou jí poslali, zněla:

“Dala jsi nám válečníka-mentata, v kterého jsme doufaly.”

Teg tuto zprávu viděl, teprve když po matčině smrti třídil její věci. Slova vepsaná na malém kousku riduliánského krystalu a znak Kapituly pod nimi ho naplnily podivným pocitem nepřiměřenosti času. Jeho paměť ho náhle přenesla na Lampadas, kde láska a posvátná úcta, které pociťoval vůči své matce, byly dovedně přeneseny na samotné Sesterstvo, jak to bylo původně zamýšleno. To pochopil až v závěrečných fázích svého mentatského výcviku, ale to, že pochopil, změnilo jen málo. Spíš ho to ještě pevněji připoutalo k Bene Gesseritu. Potvrdilo mu to, že Sesterstvo musí být jednou z jeho silných stránek. Už věděl, že Sesterstvo Bene Gesserit je jedna z nejmocnějších sil v jeho vesmíru – že se přinejmenším vyrovná Kosmické gildě, že je nadřazeno radě Rybích mluvčích, která zdědila základ starého atreidského impéria, že stojí daleko výš než CHOAM a že je nějakým způsobem v rovnováze s Výrobci z I
ksu a s Bene Tleilaxem. To, jak dalekosáhlá moc Sesterstva je, se částečně dalo odvodit z faktu, že si ji zachovalo i tehdy, když se Tleilaxané naučili pěstovat melanž ve svých nádržích, čímž prolomili monopol Rakis na koření, stejně jako iksanské navigační přístroje prolomily monopol Gildy na cestování vesmírem.

Miles Teg tou dobou už o historii hodně věděl. Navigátoři Gildy už nebyli jediní, kdo dokázal vést loď záhyby vesmíru – v jednom okamžiku v téhle galaxii, v příštím už v jiné, vzdálené.

Školské Sestry mu nezatajily skoro nic. Poprvé mu také odhalily, že pochází z Atreidů. To odhalení bylo nutné vzhledem ke zkoušce, které ho podrobily. Zjevně testovaly, jestli má předzvěstné schopnosti. Mohl by i on stejně jako navigátoři Gildy předvídat fatální překážky? Neuspěl. Pak ho zkoušely na neprostory a nekoráby. Byl k ním slepý stejně jako zbytek lidstva. Při této zkoušce mu ovšem podaly zvýšenou dávku melanže a v něm se probudilo jeho Skutečné já.

“Mysl na svém počátku,” nazvala to vyučující Sestra, když se dožadoval vysvětlení tohoto podivného pocitu.

Nějaký čas mu vesmír nazíraný tímto novým uvědoměním připadal magický. Jeho vědomí tvořilo kruh, pak kouli. Nejrůznější tvary se jevily jako pomíjivé. Upadal bez varování do transu, dokud ho Sestry nenaučily, jak to ovládat. Poskytly mu záznamy o světcích a mysticích, nutily ho malovat kruhy oběma rukama zároveň a sledovat přitom čáry vědomím.

Na konci vyučovacího období si jeho mysl znovu zvykla na konvenční vnímání, ale vzpomínka na to kouzlo v něm nikdy docela nevymizela. V nejtěžších okamžicích nacházel v té vzpomínce zdroj síly.

Když Teg přijal úkol stát se pro gholu Mistrem zbraní, uvědomil si, že ta magická vzpomínka v něm sílí. Zvlášť se mu hodila při prvním rozhovoru se Schwangyuovou v Pevnosti na Gammu. Setkali se v pracovně Ctihodné matky, což byla místnost s naleštěnými kovovými stěnami a spoustou přístrojů, z nichž většina nesla znak Iksu. Dokonce i židle, na které seděla tak, že ranní slunce pronikalo dovnitř oknem za jejími zády, takže jí nebylo vidět do tváře, dokonce i ta židle byla z těch iksanských samotvarovacích. Byl nucen posadit se na židlopsa, i když, jak si uvědomil, Schwangyuová musela vědět, jak nesnáší použití jakékoli formy života pro tak ponižující úkol.

“Byl jsi vybrán, protože na něj můžeš působit jako jeho děd,” řekla Schwangyuová. Jasné slunce jí kolem hlavy v kápi vytvářelo svatozář. Záměrně! “Svou moudrostí si u toho dítěte zjednáš lásku a úctu.”

“Nemůžu mu nahrazovat otce.”

“Podle Tarazové máš přesně ty charakteristiky, které požadovala. Vím o tvých čestných jizvách a o tom, jakou pro nás mají hodnotu.”

To jen potvrdilo jeho předchozí mentatské shrnutí: Tohle plánovaly hodně dlouho. Plodily pro to. I mne pro to zplodily. Jsem část jejich rozsáhlejšího plánu.

Řekl ale jen: “Tarazová očekává, že z toho dítěte se stane velký válečník, až mu bude vráceno jeho pravé já.”

Schwangyuová se na něj chvíli jen mlčky dívala, pak řekla: “Nesmíš odpovídat na žádné jeho otázky ohledně gholů, pokud by na něco takového narazil. Ani to slovo nepoužívej, dokud ti to nedovolím. Poskytneme ti všechny údaje o gholovi, které budeš pro své povinnosti potřebovat.”

Teg chladně odděloval slova, aby jim dodal větší důraz: “Možná že Ctihodná matka nebyla informována, že toho o tleilaxanských gholech hodně vím. Střetl jsem se s Tleilaxany v bitvě.”

“Myslíš, že víš dost o téhle idahovské sérii?”

“Idahové jsou údajně brilantní vojenští stratégové,” řekl Teg.

“Možná tedy náš velký bašár nebyl informován o ostatních rysech našeho gholy.”

V jejím hlase zcela jasně zazněl výsměch. A ještě něco: žárlivost a velký hněv, který se jí nepodařilo docela zakrýt. Tegova matka ho naučila, jak prohlédnout její vlastní masky; bylo to zakázané učení a on ho vždycky tajil. Zahrál zklamání a pokrčil rameny.

Bylo tedy zřejmé, že Schwangyuová ví, že on je bašár Tarazové. Hranice byly vytyčeny.

“Na pokyn Bene Gesseritu,” pokračovala Schwangyuová, “provedli Tleilaxané v současné sérii Idahů podstatné změny. Jeho nervosvalový systém byl modernizován.”

“Beze změny původní osobnosti?” Teg tu otázku položil mírným tónem a uvažoval při tom, jak daleko až ve svých odhaleních zajde.

“Je to ghola, ne klon!”

“Chápu.”

“Opravdu? Bude potřebovat ve všech fázích velmi pečlivý pranabindúový výcvik.”

“Přesně to mi přikázala Tarazová,” kývl Teg. “A my všichni těch rozkazů uposlechneme.”

Schwangyuová se naklonila vpřed a už ani neskrývala svůj hněv. “Byl jsi požádán, abys cvičil gholu, jehož role v určitých plánech je pro nás všechny krajně nebezpečná. Myslím, že ani zdaleka nechápeš, co to vlastně budeš cvičit!”

Co budeš cvičit. Ne koho. Tohle dítě-ghola nikdy nebude kdo pro Schwangyuovou ani pro žádnou z těch ostatních, které stojí proti Tarazové. Možná že ghola nebude kdo pro nikoho, dokud mu nebude vráceno jeho původní já, pokud se pevně nezakoření ve své identitě Duncana Idaha.

Teg teď jasně viděl, že Schwangyuová má víc než jen skryté výhrady vůči projektu ghola. Byla v aktivní opozici, přesně jak ho Tarazová varovala. Schwangyuová byla protivník a rozkazy, které mu dala Tarazová, byly jednoznačné.

“Budeš to dítě chránit před jakoukoli hrozbou.”

Už je tomu deset tisíc let, co Leto II. započal svou proměnu z člověka v písečného červa Rakis, a historikové se stále ještě přou, jaké pohnutky ho k tomu vedly. Hnala ho touha po dlouhém životě? Žil desetkrát déle než obvyklých tři sta SR, ale myslete na to, jakou cenu za to zaplatil. Bylo to vábení moci? Ne bez důvodu je nazýván Tyranem, ale co z toho, co by si mohl člověk přát, mu jeho moc přinesla? Chtěl zachránit lidstvo před ním samým? Na to nám mohou odpovědět jen jeho vlastní slova o Zlaté stezce a já nemohu přijmout záznamy z Dár-es-Balátu, které byly vytvářeny jednoznačně pro tento účel. Mohlo mu to snad přinést jiné uspokojení, které by nám mohly osvětlit jen jeho vlastní zkušenosti? Bez lepších důkazů je ta otázka sporná. Nezbývá nám než se omezit na konstatování: “Udělal to!” Sám ten fyzický fakt je nepopiratelný.

PROMĚNA LETA II.,

10 000. VÝROČÍ

ZÁVĚR PROJEVU GAUSE ANDAUDA

Waff zase jednou věděl, že je na laškaru. Tentokrát bylo v sázce tolik, kolik jen být mohlo. Jistá Ctěná matre z Rozptylu se dožadovala jeho přítomnosti. Nejhorší z póvindá! Potomci Tleilaxanů z Rozptylu mu o těch strašných ženách řekli všechno, co mohli.

“Mnohem hroznější než Ctihodné matky z Bene Gesseritu,” říkali.

A početnější, připomněl si Waff.

Ostatně nevěřil tak docela ani navráceným potomkům Tleilaxanů. Měli divný přízvuk, chování ještě divnější a to, zda a jak dodržují obřady, bylo přinejmenším pochybné. Jak by mohli být přijati zpět do Velkého kehlu? Jaký obřad ghufránu by je mohl očistit po všech těch staletích? Bylo téměř k nevíře, že po všechny ty generace udrželi tleilaxanské tajemství.

Už to nebyli bratři – málikové, ale přitom byli jediným zdrojem informací o těch navracejících se Ztracených, který Tleilaxané měli. A jaká odhalení s sebou přinesli! Odhalení, která byla zabudována do oněch gholů Duncana Idaha – ta stála za všechno to riziko znečištění zlem póvindá.

Schůzka se Ctěnými matre se konala na údajně neutrální půdě iksanského nekorábu, který obíhal kolem společně zvolené plynové obří planety ve vytěžené sluneční soustavě starého Impéria. Sám Prorok vyčerpal z této soustavy poslední zbytky bohatství. Mezi posádkou nekorábu se jako Iksané pohybovali noví Tvaroví tanečníci, ale Waff se přesto děsil toho prvního setkání. Jestli jsou tyhle Ctěné matre doopravdy hroznější než čarodějnice z Bene Gesseritu, nebyla záměna iksanských členů posádky Tvarovými tanečníky objevena?

Výběr tohoto místa schůzky a způsob jejího uspořádání vystavil Tleilaxany silnému tlaku. Je to bezpečné? Uklidňoval sám sebe: Má přece u sebe dvě zapečetěné tajné zbraně, které nikdy dřív nebyly viděny mimo mateřské planety Tleilaxu. Zbraně byly výsledkem dlouhé a usilovné snahy jeho řemeslníků: dva miniaturní vrhače šipek, ukryté v rukávech. Cvičil s nimi celé roky, až se mu pohození rukávy a vypuštění otrávených šipek stalo téměř instinktivním reflexem.

Stěny místnosti určené ke schůzce měly správnou měděnou barvu, což byl důkaz, že jsou chráněné před iksanskými špionážními zařízeními. Ale jaké přístroje si mohli lidé z Rozptylu vyvinout bez vědomí Iksu?

Waff váhavě vkročil do místnosti. Ctěná matre už seděla v koženém závěsném křesle.

“Budeš mi říkat tak, jak mi říkají všichni,” oslovila ho místo pozdravu. “Ctěná matre.”

Poklonil se, jak ho na to upozornili. “Ctěná matre.”

V jejím hlase se neozval žádný náznak skryté síly. Byl to tichý kontraalt a bylo v něm slyšet náznak pohrdání vůči němu. Vypadala jako zestárlá atletka nebo akrobatka, pomalejší a na odpočinku, ale stále v dobré svalové kondici a s některými zachovanými schopnostmi. Kůže na tváři se jí napínala přes lebku s vystouplými lícními kostmi. Ústa s tenkými rty vzbuzovala dojem arogance, když mluvila, jako by každé slovo pronášela svrchu k někomu, kdo jí nesahá ani po kotníky.

“Tak pojď a posaď se!” přikázala a gestem ukázala na závěsné křeslo proti sobě.

Waff za sebou slyšel syknutí zavíraných dveří. Byl s ní sám! Měla u sebe čichač. Viděl tenoučký kabel, který jí vedl do levého ucha. Jeho vrhače šipek byly zapečetěny a “omyty” proti čichačům a pak po pět SR udržovány při minus 340° kelvina v radiační lázni, což je mělo učinit odolnými vůči čichačům. Stačilo to?

Pomalu se posadil do křesla, které mu ukázala.

Oči Ctěné matre zakrývaly oranžově zbarvené kontaktní čočky, které jí dodávaly vzhledu divoké šelmy. Vůbec působila děsivě. A její oblečení! Červený trikot pod tmavomodrou pláštěnkou. Ta pláštěnka byla zdobena nějakým perleťovým materiálem, který vytvářel podivné ornamenty a draky. Seděla v křesle, jako by to byl trůn, a ruce podobné pařátům měla volně založené.

Waff se rozhlédl po místnosti. Jeho lidé tohle místo důkladně prověřili spolu s iksanským údržbářským týmem a se zástupci Ctěné matre.

Udělali jsme, co jsme mohli, pomyslel si a pokusil se uvolnit.

Ctěná matre se zasmála.

Waff na ni hleděl s tak klidným výrazem, jakého jen byl schopen. “Teď mě odhaduješ,” obvinil ji. “Říkáš si, že proti mě můžeš použít obrovské síly, veliké i drobné nástroje, které vykonají tvé rozkazy.”

“Tímhle tónem se mnou nemluv.” Řekla to tiše a bezvýrazně, ale z jejích slov čišela taková zloba, že Waff málem couvl.

Díval se na pevné svaly na nohou té ženy, na tu červenou látku trikotu, která ji obepínala tak, jako by byla její nedílnou součástí.

Čas jejich setkání byl zvolen tak, aby se sešli v době, kdy oba mají ve svém osobním čase dopoledne. Hodiny jejich bdění byly vyrovnány během letu. Waff se ale přesto cítil vyvedený z rytmu a měl dojem, že je v nevýhodě. Co když jeho informátoři mluvili pravdu? Ta žena tu musí mít nějaké zbraně.

Usmála se na něj bez humoru.

“Pokoušíš se mě zastrašit,” podotkl Waff.

“A úspěšně.” Waff pocítil záchvěv hněvu. Na hlase ho ale znát nedal. “Přijel jsem na tvoje pozvání.”

“Doufám, že jsi sem nepřijel vyvolat spor, ve kterém bys musel prohrát,” podotkla.

“Přijel jsem vytvořit mezi námi pouto,” řekl. A uvažoval při tom: Co od nás potřebují? Něco přece potřebovat musejí.

“Jaké pouto může mezi námi být?” zeptala se. “Stavěl bys snad palác na rozpadajícím se voru? Pcha! Dohody se dají porušit a často také rušeny jsou.”

“O čem tedy budeme vyjednávat?”

“Vyjednávat? Já nevyjednávám. Zajímá mě ten ghola, kterého jste vytvořili pro čarodějnice.” Její tón nic nenaznačoval, ale Waffovi se při její otázce rychleji rozbušilo srdce.

V jednom ze svých gholovských životů se Waff cvičil pod vedením odpadlického mentata. Schopnosti mentata byly pro něj nedosažitelné a kromě toho logické uvažování vyžadovalo slova. Toho mentata z póvindá museli nakonec zabít, ale z oné zkušenosti si Waff přece jen odnesl něco cenného. Při té vzpomínce udělal drobný znechucený úšklebek, ale na ty cenné věci se pamatoval.

Zaútoč a vstřebej údaje, které z útoku vzejdou!

“Nenabízíš mi nic výměnou!” prohlásil dost hlasitě.

“Jak ti odplatím, o tom rozhodnu já,” řekla.

Waff se na ni podíval s opovržením. “Hraješ si se mnou?”

Vycenila bílé zuby ve vlčím úšklebku. “Moji hru bys nepřežil a ani bys ji přežít nechtěl.”

“Takže musím být závislý na tvé dobré vůli!”

“Závislost!” To slovo vypustila z úst tak, jako by jí po něm zůstala nepříjemná pachuť. “Proč ty gholy prodáváte čarodějnicím a pak gholy zabíjíte?”

Waff stiskl rty a mlčel.

“Vy jste toho gholu nějak změnili a přitom jste mu zachovali schopnost vybavit si původní vzpomínky,” řekla.

“Ty toho tolik víš!” Nebyl to tak docela úšklebek a Waff doufal, že tím nic neodhalil. Špehové! Mají mezi čarodějnicemi své špehy! Je v srdci Tleilaxu také nějaký zrádce?

“Na Rakis je dítě, děvče, které se také objevuje v plánech těch čarodějnic,” pokračovala Ctěná matre.

“Jak to víš?”

“Ty čarodějnice neudělají ani krok, abychom to nevěděly! Ty myslíš na špehy, ale neumíš si představit, kam až dosáhnou naše ruce!”

Waffa to vyděsilo. Dokáže mu číst myšlenky? Je to nějaká schopnost, která vznikla v Rozptylu? Nějaký neobvyklý talent zrozený v oblastech, které normální lidé nedokážou pozorovat?

“Jak jste změnili toho gholu?” zeptala se.

Hlas!

Waff, kterého proti takovým trikům obrnil jeho učitel – mentat, téměř vyhrkl odpověď. Tahle Ctěná matre má některé schopnosti čarodějnic! Od ní to přišlo tak nečekaně. Od Ctihodné matky člověk takové věci čeká a je na ně připraven. Chvilku mu trvalo, než zase nabyl rovnováhy. Waff sepjal ruce do stříšky před bradou.

“Máš zajímavé schopnosti,” řekla.

Waff se zatvářil uličnicky. Věděl, jak odzbrojující může tenhle jeho křehce šotkovský výraz být.

Zaútoč!

“Víme, kolik jste se naučily od Bene Gesseritu,” řekl.

Přes tvář jí přelétl výraz vzteku. “Nic nás nenaučily!”

Waff naladil hlas do humorně prosebného, lichotivého tónu. “Tohle přece není vyjednávání.”

“Není?” vypadala upřímně překvapená.

Waff spustil ruce. “No tak, Ctěná matre. Tebe zajímá ten ghola. Mluvíš o tom, co se děje na Rakis. Jaké mínění to o nás máš?”

“Dost malé. A každou minutou se vaše cena zmenšuje.”

Waff vycítil z její odpovědi tu nejchladnější strojovou logiku. Nebyla to reakce mentata, ale něco děsivějšího. Ona je schopna mě tady na místě zabít!

Kde má ty zbraně? A potřebovala by vůbec nějaké zbraně? Nelíbil se mu pohled na ty silné svaly, na mozoly na jejích rukou, na lovecký záblesk v oranžových očích. Mohla snad uhodnout (nebo dokonce vědět), že má v rukávech vrhače šipek?

“Stojíme před problémem, který se nedá vyřešit logickými prostředky,” řekla.

Waff na ni zůstal šokovaně zírat. Něco takového by mohl říci zensunnitský mistr! I on sám to už nejednou pronesl.

“Taková možnost tě pravděpodobně nikdy nenapadla,” pokračovala. Bylo to, jako by jí ta slova strhla z tváře masku. Waff najednou uviděl za těmi pózami chladně vypočítavou bytost. To si o něm opravdu myslí, že je nějaký rozbředlý chudinka, dobrý tak nejvýš na sbírání slepřích výkalů?

Vložil do svého hlasu co nejvíc váhavého zmatku a zeptal se: “A jak se takový problém dá řešit?”

“Postará se o to přirozený běh věcí,” odpověděla.

Waff na ni dál zíral jakoby zmateně. Z jejích slov nevyzařovalo osvícení. Ale i tak – co to naznačovalo! Řekl: “Nevím, co si mám o tvých slovech myslet.”

“Lidstvo se může stát nekonečným,” podotkla. “To je skutečný dar Rozptylu.”

Waff se snažil skrýt vřavu, kterou v něm tato slova vyvolala. “Nekonečné vesmíry, nekonečný čas – to se pak může stát cokoli,” řekl.

“Vida, ty jsi ale chytrý človíček,” ušklíbla se. “Ale jak může člověk připustit takové ,cokoli’? To není logické.”

Waffa napadlo, že ta žena mluví jako některý z dávných vůdců Služebnického džihádu, kteří se pokoušeli zbavit lidstvo mechanických mozků. Tahle Ctihodná matre je podivně zastaralá.

“Naši předkové hledali odpovědi pomocí počítačů,” zkusil to. Uvidíme, co řekne na tohle.

“Už přece víš, že počítače nemají nekonečnou skladovací kapacitu,” řekla.

Její slova ho zase zneklidnila. Umí snad opravdu číst myšlenky? Je to nějaká podoba otiskování mysli? Co Tleilaxané udělali s Tvarovými tanečníky a s gholy, to mohou ostatní dokázat také. Soustředil své vědomí a koncentroval se na Iksany, na jejich hříšné stroje. Stroje póvindá!

Ctěná matre se rozhlédla po místnosti. “Děláme chybu, když věříme Iksanům?” zeptala se.

Waff zadržel dech.

“Myslím, že ty jim tak docela nevěříš,” podotkla. “No tak, no tak, mužíčku. Nabízím ti dobrou vůli.”

Waff až pozdě pochopil, že se snad snaží jednat s ním přátelsky a upřímně. Rozhodně odložila svůj dřívější postoj rozhněvané nadřazenosti. Waffovi informátoři mezi Ztracenými říkali, že Ctěné matre se v sexuálních otázkách rozhodují podobně jako Benegesseriťanky. Snaží se ho snad svádět? Ale zjevně chápala a odhalila slabost logiky.

Bylo to všechno hrozně matoucí!

“Hovoříme v kruzích,” prohlásil.

“Právě naopak. Kruhy uzavírají. Kruhy omezují. Lidstvo už není svázáno prostorem, ve kterém může růst.”

Už je to tu zas! Vyschlými ústy řekl: “Říká se, že to, co člověk nemůže ovládat, musí přijmout.”

Naklonila se vpřed a upřela oranžové oči na jeho tvář. “Přijímáš možnost konečné zkázy Bene Tleilaxu?”

“Kdyby to tak bylo, nebyl bych tady.”

“Když logika selže, musí se použít jiného nástroje.”

Waff se zasmál. “To zní logicky.”

“Neposmívej se mi! Co si to dovoluješ!”

Waff zvedl defenzivně ruce a nasadil chlácholivý tón: “Jaký nástroj by navrhla Ctěná matre?”

“Energii!”

Její odpověď ho překvapila. “Energii? V jaké podobě a kolik?”

“Chceš slyšet logické odpovědi,” odsekla.

Waff si se smutkem uvědomil, že ta žena přece jen není zensunnita. Ctěná matre si jen hrála se slovy na okrajích nelogiky, obcházela ji, ale jejím nástrojem byla logika.

“Hniloba v jádru se šíří směrem ven,” zkusil to.

Zdálo se, že jeho zkušební prohlášení neslyšela. “V hloubi každého člověka je nevyužitá energie, které se dotýkáme,” řekla. Natáhla kostnatý prst tak, že se zastavil jen pár milimetrů od jeho nosu.

Waff se odtáhl ve svém křesle co nejdál, dokud ruku zase nespustila. Pak řekl: “Neříkaly něco podobného Benegesseriťanky, než vytvořily svého Kwisatze Haderacha?”

“Ztratily kontrolu nad sebou i nad ním,” ušklíbla se.

Waff si pomyslel: Už zase používá logické myšlení na nelogické věci. Kolik mu těmi drobnými omyly řekla! Mohl v nich zahlédnout pravděpodobnou historii těchhle Ctěných matre. Jedna z přirozených Ctihodných matek z rakiských fremenů odešla v Rozptylu. Během časů hladomoru a po nich prchaly v nekorábech spousty nejrůznějších lidí. Nekoráb tu svobodnou čarodějnici a její myšlenky někde zasel. A semínko se vrátilo v podobě téhle lovkyně s oranžovýma očima.

Znovu na něj vyzkoušela Hlas, když chtěla vědět: “Co jste s tím gholou provedli?”

Tentokrát na to byl Waff připraven a odbyl to pokrčením ramen. Tuhle Ctěnou matre bude potřeba zmást nebo, pokud to půjde, zabít. Hodně toho od ní zjistil, ale nedalo se určit, kolik se toho ona se svými neodhadnutelnými schopnostmi dozvěděla od něj.

Jsou to sexuální netvoři, říkali jeho informátoři. Zotročují muže silou sexu.

“Jak málo víš o radostech, které bych ti mohla dát,” řekla. Její hlas se kolem něj ovinul jako bič. Jak lákavě! Jak svůdně!

Waff defenzivně řekl: “Pověz mi, proč -”

“Nic ti nemusím povídat!”

“To jsi ale tedy nepřišla vyjednávat.” Řekl to smutně. Nekoráby opravdu zasely do těch jiných vesmírů zárodky hniloby. Waff cítil, jak mu na ramena doléhá tíha nezbytnosti. Co když ji nedokáže zabít?

“Jak se opovažuješ pořád naznačovat, že by Ctěná matre měla vyjednávat?” ptala se. “Copak nevíš, že cenu určujeme my?”

“Neznám vaše zvyky, Ctěná matre,” odpověděl Waff. “Ale z tvých slov cítím, že jsem tě urazil.”

“Omluva přijata.”

To nemela být omluva! Díval se na ni mírně. Z jejího jednání se dalo vyvodit mnoho věcí. Waff si ve světle svých tisíciletých zkušeností shrnoval, co se dozvěděl. Tahle žena z Rozptylu si k němu přišla pro klíčovou informaci. To znamenalo, že nemá žádný jiný zdroj. Vycítil v ní zoufalství. Dobře maskované, ale nepochybně přítomné. Potřebovala, aby jí potvrdil nebo vyvrátil něco, čeho se bála.

Jak moc se podobala dravému ptáku, jak tu tak seděla s pařátovitýma rukama položenýma na opěradlech křesla! Hniloba v jádru se šíří směrem ven. Řekl to a ona ho neslyšela. Bylo jasné, že atomové lidstvo se dál rozpínalo v Rozptylech Rozptylů. Lidé, které zastupuje tato Ctěná matre, nenašli způsob, jak vystopovat nekoráb. To je ono, no jistě. Loví nekoráby stejně jako ty čarodějnice z Bene Gesseritu.

“Hledáte způsob, jak zrušit neviditelnost nekorábu,” řekl.

To prohlášení jí zjevně otřáslo. Nečekala něco takového od toho křehkého mužíčka, který seděl před ní. Viděl, jak po jejích rysech přeběhl strach, pak hněv a pak rozhodnost, než zase nasadila svou masku šelmy. Ale věděla. Věděla, že viděl.

“Tak tohle děláte s tím svým gholou,” prohlásila.

“O to se s ním pokoušejí čarodějnice z Bene Gesseritu,” zalhal Waff.

“Podcenila jsem tě,” pokývla. “Udělal jsi ty stejnou chybu se mnou?”

“Nemyslím, Ctěná matre. Genetické schéma, které tě vytvořilo, je zcela zjevně hrozivé. Myslím, že bys mohla kopnout nohou a zabít mě dřív, než bych stačil mrknout. Čarodějnice nejsou ani zdaleka ve stejné lize jako ty.”

Její rysy změnil potěšený úsměv. “Budou Tleilaxané našimi služebníky dobrovolně, nebo je budeme muset donutit?”

Ani se nepokoušel skrýt své rozhořčení. “Nabízíš nám otroctví?”

“Je to jedna z možností.”

Teď ji dostal! Její slabost je arogance. Poníženě se zeptal: “Co mi chceš přikázat?”

“Vezmeš s sebou jako své hosty dvě mladší Ctěné matre. Budou s tebou plodit a… naučí tě našim způsobům extáze.”

Waff se dvakrát pomalu nadechl a vydechl.

“Jsi sterilní?” zeptala se.

“Jen naši Tvaroví tanečníci jsou neplodní.” To už určitě věděla. Bylo to všeobecně známo.

“Říkáš si Pán,” ušklíbla se, “a přitom neopanuješ ani sám sebe.”

Lépe než ty, ty děvko Ctěná matre! A taky si říkám mašejk, což je věc, která tě může zničit.

“Ty dvě Ctěné matre, které s tebou pošlu, si na Tleilaxu všechno prohlédnou a vrátí se ke mně se zprávou,” dodala.

Povzdechl si, jako by rezignoval. “Jsou ty dvě mladší ženy hezké?”

“Ctěné matre!” opravila ho.

“Jiné jméno nikdy nepoužíváte?”

“Pokud se rozhodnou říct ti jméno, je to jejich věc, ne tvoje.” Naklonila se stranou a kostnatým kloubem zaklepala na podlahu. V ruce se jí zablesklo něco kovového. Znala způsob, jak proniknout ochranným štítem téhle místnosti!

Dveře se otevřely a vstoupily dvě ženy, oblečené hodně podobně jako tahle Ctěná matre. Tmavé pláštěnky byly méně zdobené a obě ženy byly mladší. Waff se na ně pozorně podíval. Jsou opravdu obě… Snažil se nedat najevo nadšení, ale nepodařilo se mu to. Ale na tom nezáleželo. Ta starší si bude myslet, že jen obdivuje krásu těch dvou. Podle náznaků známých jen Pánům poznal, že jedna z nově příchozích je nová Tvarová tanečnice. Došlo k úspěšné záměně a tyhle Rozptýlené ji nepoznaly! Tleilax se úspěšně dostal přes další překážku! Bude Bene Gesserit stejně slepý k těm novým gholům?

“Chováš se rozumně a budeš za to odměněn,” spokojeně pokývla starší Ctěná matre.

“Uznávám tvou moc, Ctěná matre,” řekl. To byla pravda. Sklonil hlavu, aby zakryl rozhodnutí, o němž věděl, že ho nedokáže nepřiznat očima.

Pokynula nově příchozím. “Tyhle dvě tě budou doprovázet. I to nejmenší jejich přání pro tebe bude rozkazem. Budeš s nimi zacházet s úctou a respektem.”

“Samozřejmě, Ctěná matre.” Nechal hlavu skloněnou a pozvedl obě ruce, jako by ji chtěl pozdravit nebo udělat podřízené gesto. V každém rukávu zasyčela šipka. Jakmile Waff odpálil šipky, vrhl se v křesle stranou. Ten pohyb přece jen nebyl dostatečně rychlý. Pravá noha staré Ctěné matre vystřelila vpřed, zasáhla ho do levého stehna a hodila ho i s křeslem dozadu.

To bylo to poslední, co stará Ctěná matre v životě udělala. Šipka z levého rukávu ji zasáhla zezadu do krku, když vlétla do otevřených úst, do úst, která měla dokořán údivem. Narkotický jed zdusil jakýkoli výkřik. Druhá šipka zasáhla do oka tu z obou nově příchozích, která nebyla Tvarová tanečnice. Jeho spojenkyně zabránila jakémukoli varovnému výkřiku prudkou ranou do oka.

Dvě těla se svezla mrtvá na zem.

Waff se bolestně vymotal z křesla, vstal a narovnal ho. Stehno ho bolelo. Jen o kousíček dál a mohla mu zlomit nohu! Uvědomil si, že její reakce nebyla zprostředkovaná centrální nervovou soustavou. Stejně jako u některých druhů hmyzu mohla útok vyvolat přímo příslušná svalová skupina. To byl vývoj, který bylo třeba prošetřit!

Jeho spojenkyně – Tvarová tanečnice poslouchala u otevřených dveří. Odstoupila, aby mohl vejít jiný Tvarový tanečník v masce iksanského strážného.

Waff si mnul poraněné stehno, zatímco jeho Tvaroví tanečníci svlékali mrtvé ženy. Ten, který napodoboval Iksana, přiložil hlavu k hlavě mrtvé staré Ctěné matre. Pak šlo všechno rychle. Najednou tu už nebyl žádný iksanský strážce, jen věrná kopie staré Ctěné matre a mladší Ctěná matre jako doprovod. Vešel další pseudo-Iksan a napodobil mladší Ctěnou matre. Za chvíli už tam, kde byly mrtvoly, zbyl jen popel. Nová Ctěná matre ho shrnula do pytle a schovala pod roucho.

Waff se pečlivě rozhlédl po místnosti. Když si do důsledků domyslel, co se dozvěděl, otřásl se. Taková arogance, jakou viděl tady, musí pocházet ze zjevně obrovských možností. A ty možnosti musejí být prozkoumány. Zadržel Tvarového tanečníka, který napodobil tu starší.

“Otiskl jsi ji?”

“Ano, Pane. Její bdělé vzpomínky byly ještě naživu, když jsem kopíroval.”

“Přenes to jí.” Ukázal na tu, která byla iksanským strážcem. Na chvilku se dotkli čely a pak odstoupili.

“Hotovo,” řekla ta starší.

“Kolik dalších kopií těch Ctěných matre jsme pořídili?”

“Čtyři, Pane.”

“Žádná z nich nebyla zjištěna?”

“Žádná, Pane.”

“Ty čtyři musejí odletět do vlasti těch Ctěných matre a zjistit o nich všechno, co se dá. Jedna z těch čtyř se k nám musí vrátit a podat zprávu, co se dozvěděly.”

“To je nemožné, Pane.”

“Nemožné?”

“Odřízly se od svého zdroje. Je to jejich způsob, Pane. Jsou nová buňka a usadily se na Gammu.”

“Ale mohli bychom přece…”

“Promiňte, Pane. Koordináty jejich místa v Rozptylu byly obsaženy jen v záznamech nekorábu a odtud byly vymazány.”

“Takže za sebou úplně zametly stopy?” V jeho hlase se ozval strach.

“Úplně, Pane.”

Katastrofa! Musel hodně ovládat své myšlenky, které náhle bezhlavě vířily. “Nesmějí se dozvědět, co jsme tady udělali,” zamumlal.

“Od nás se to nedozvědí, Pane.”

“Jaké schopnosti získaly? Jaké vlohy? Rychle!”

“Takové, jaké by člověk čekal od Ctihodné matky z Bene Gesseritu, ale bez melanžových vzpomínek.”

“Jste si jistí?”

“Nic je nenaznačuje. Jak víte, Pane, my -”

“Ano, ano, já vím.” Gestem ji umlčel. “Ale ta stará byla tak arogantní, tak…”

“Odpusťte, Pane, ale tlačí nás čas. Ty Ctěné matre zdokonalily rozkoše sexu mnohem víc než kdokoli jiný.”

“Takže to, co říkali informátoři, je pravda.”

“Vrátily se k primitivní tantře a vyvinuly vlastní způsoby sexuálního dráždění, Pane. Prostřednictvím nich přijímají zbožňování svých stoupenců.”

“Zbožňování.” To slovo vydechl. “Jsou nadřazené Genetickým mistryním Bene Gesseritu?”

“Ctihodné matre tomu věří. Máme to demon-”

“Ne!” Waff zahodil svou křehkou masku a nasadil výraz dominantního Pána. Tvaroví tanečníci pokorně sklonili hlavy. Po Waffově tváři se rozlil nadšený výraz. Tleilaxané navrátivší se z Rozptylu svědčili pravdivě! Prostým otiskem mysli potvrdil tuto novou zbraň svého lidu!

“Jaké jsou vaše rozkazy, Pane?” zeptala se ta stará.

Waff se zase zatvářil mírumilovně. “Těmito otázkami se budeme zabývat, teprve až se vrátíme do jádra Tleilaxu, na Bandalong. Do té doby dokonce ani Pán nerozkazuje Ctěným matre. Vy vládnete mně, dokud nebudeme z dohledu zvědavých očí.”

“Samozřejmě, Pane. Mám teď předat vaše rozkazy ostatním venku?”

“Ano, a moje rozkazy znějí takto: Tenhle nekoráb se nikdy nesmí vrátit na Gammu. Musí zmizet beze stopy. Nikdo nesmí přežít.”

“Stane se, Pane.”

Technika, stejně jako mnoho jiných aktivit, má tendenci začít se postupně vyhýbat jakýmkoli rizikům pro investory. Nejistota je vyloučena. Kapitálové investice se tímto pravidlem řídí, protože lidé dávají všeobecně přednost tomu, co se dá předvídat. Jen málokdo chápe, jak ničivé to může být, jak to omezuje různorodost a jak se tím celé populace stávají osudově zranitelnými vůči všem těm šokujícím způsobům, jimiž náš vesmír může vrhnout kostky.

HODNOCENÍ IKSU,

ARCHIVY BENE GESSERITU

Ráno po té úvodní zkoušce v poušti se Sheeana vzbudila v chrámové budově a zjistila, že ji obklopují bíle odění lidé.

Kněží a kněžky!

“Je vzhůru,” řekla jedna kněžka.

Sheeany se zmocnil strach. Přitáhla si přikrývku k bradě a zadívala se do těch soustředěných tváří. Nechají ji zase v poušti. Dnes v noci spala vyčerpaným spánkem v té nejměkčí posteli s nejčistšími povlaky, jaké za osm let svého života poznala, ale věděla, že všechno, co kněží dělají, může být dvojsečné. Nedá se jim věřit!

“Vyspala ses dobře?” To řekla ta kněžka, která promluvila první. Byla to šedovlasá starší žena, tvář jí rámovala bílá kápě zdobená purpurem. Staré oči měla vlhké, ale bystré. Světle modré. Nos měla krátký a obrácený vzhůru, tenké rty a vystouplou bradu.

“Budeš s námi mluvit?” naléhala žena. “Já jsem Cania, tvoje noční sloužící. Vzpomínáš si? Pomáhala jsem ti do postele.”

Aspoň tón jejího hlasu byl uklidňující. Sheeana se posadila a lépe si ty lidi prohlédla. Báli se! Nos pouštního dítěte dokáže rozeznat zrádné feromony. Pro Sheeanu to bylo prosté a jednoznačné pozorování: Tenhle pach znamená strach.

“Mysleli jste si, že mi ublížíte,” řekla. “Proč jste to udělali?”

Lidé kolem ní si vyměnili vyděšené pohledy.

Sheeanin strach se rozplynul. Vycítila, že věci se změnily, a ta včerejší zkouška v poušti znamenala ještě větší změnu. Vzpomněla si, jak poníženě ta stará žena – Cania? Ta se před ní včera večer skoro plazila. Sheeana se časem naučí, že každý člověk, který má zemřít a přežije, získá novou citovou rovnováhu. Obavy jsou pomíjivé. Tenhle nový stav byl zajímavý.

Canii se chvěl hlas, když odpověděla: “Věř nám, Dítě Boží, nechtěli jsme ti ublížit.”

Sheeana si urovnala přikrývku na klíně. “Jmenuji se Sheeana.” To byla pouštní zdvořilost. Cania už jí své jméno řekla. “Kdo jsou ti ostatní?”

“Můžou jít pryč, jestli je tu nechceš… Sheeano.” Ukázala na rudolící ženu po své levici, oblečenou v rouchu podobném jejímu. “Samozřejmě kromě Alhosy. To je tvoje denní služebná.”

Alhosa se při představení poklonila.

Sheeana se podívala do té tváře nafouklé vodním tukem, do těžkých rysů obklopených svatozáří kudrnatých světlých vlasů. Pak se podívala po mužích kolem. Hleděli na ni upřeně zpod přivřených víček, někteří s rozechvělým podezřením. Pach strachu byl velmi výrazný. Kněží!

“Pošli je pryč,” ukázala Sheeana gestem na kněží. “Jsou to haram!” To bylo hrubé slovo, ten nejurážlivější výraz pro všechno zlo.

Kněží šokovaně ucouvli.

“Jděte pryč!” přikázala Cania. Nebylo pochyb o tom, že ve tváři se jí zračí zlomyslná radost. Cania nebyla zahrnuta mezi zlé. Ale ti kněží byli jasně označeni za haram! Museli udělat něco hrozného, když Bůh poslal dítě-kněžku, aby je ztrestala. Cania by se tomu vůbec nedivila. Málokdy s ní jednali tak, jak by si zasloužila.

Kněží vycouvali z Sheeanina pokoje v poklonách jako spráskaní psi. Mezi těmi, kdo vyšli do chodby, byl i historik-jazykovědec jménem Dromind, tmavý muž s bystrou myslí, která měla ve zvyku zatínat se do myšlenek jako supí zobák do masa. Když se za nimi zavřely dveře místnosti, Dromind řekl svým chvějícím se společníkům, že jméno Sheeana je moderní forma starého jména Siona.

“Všichni víte, jaké místo zaujímala Siona v historii,” pokračoval. “Sloužila Šaj-hulúdovi při Jeho proměně z lidské podoby v Rozděleného Boha.”

Stiros, vrásčitý starý kněz s temnými rty a bledýma třpytícíma se očima, se zamyšleně podíval na Drominda. “To je krajně podivné,” podotkl Stiros. “Ústní historie tvrdí, že Siona napomáhala Jeho přechodu od Jednoho k Mnoha. Sheeana. Myslíš…”

“Nesmíme zapomínat na to, jak Hádí Benottová přeložila vlastní Boží slova,” vložil se do toho jiný kněz. “Šaj-hulúd se o Sioně mnohokrát zmiňoval.”

“Ne vždycky pochvalně,” připomněl jim Stiros. “Nezapomínejte také na to, jak znělo její celé jméno: Siona Ibn Fuad al-Sejefa Atreidová.”

“Atreidová,” zašeptal jiný kněz.

“Musíme ji pečlivě studovat,” uzavřel Dromind.

Mladý posel-akolyta spěchal chodbou ke skupince a pátral mezi nimi, až našel Stirose. “Stirosi,” oslovil ho posel, “musíte okamžitě vyklidit tuhle chodbu.”

“Proč?” ozval se znechucený hlas z hloučku odmítnutých kněží.

“Má být přestěhována do pokojů velekněze,” odpověděl posel.

“Kdo to přikázal?” chtěl vědět Stiros.

“Řekl to velekněz Tuek osobně,” řekl posel. “Všechno poslouchali.” Udělal neurčité gesto směrem, odkud přišel.

Celá skupina v chodbě tomu porozuměla. Místnosti mohou mít takové tvary, aby se hlasy z nich nesly na jiná místa. A na nich vždycky někdo poslouchal.

“Co slyšeli?” zeptal se zase Stiros. Starý hlas se mu zachvěl.

“Ptala se, jestli jsou její pokoje ty nejlepší. Budou ji stěhovat a nikoho z vás tady přitom nesmí vidět.”

“Ale co máme dělat?” tázal se Stiros.

“Studovat ji,” pokývl Dromind.

Chodba byla okamžitě vyklizena a všichni se pustili do studia Sheeany. V té chvíli začaly zvyklosti, které poznamenávaly jejich život po všechny následující roky. Rutina, která se utvořila kolem Sheeany, způsobila změny, které se projevily i v těch nejvzdálenějších koutech, kam dosahoval vliv Rozděleného Boha. A ty změny vyvolala dvě slova: “Studovat ji.”

Jak je naivní, mysleli si kněží. Jak podivně naivní. Ale uměla číst a projevovala intenzivní zájem o Svaté knihy, které našla v Tuekových pokojích. Teď vlastně už ve svých pokojích.

Od těch nejvyšších až po nejnižší se jí všichni přizpůsobovali. Tuek se přestěhoval do bytu svého hlavního zástupce a odtud to domino padalo dál dolů. Řemeslníci Sheeanu obsluhovali a měřili ji. Byly pro ni vyrobeny ty nejlepší filtršaty. Dostala nová roucha v kněžských barvách – bílé a zlaté s purpurovým zdobením.

Lidé se začali vyhýbat historikovi-jazykovědci Dromindovi. Zvykl si totiž chytat kdekoho a obšírně vykládat historii té původní Siony, jako by to mohlo být nějak důležité pro současnou nositelku toho dávného jména.

“Siona byla družkou Svatého Duncana Idaha,” připomínal Dromind každému, kdo mu byl ochoten naslouchat. “Jejich potomci jsou všude.”

“Ano? Promiň, že tě nemůžu poslouchat dál, ale musím vyřídit něco nutného.”

Tuek měl zprvu s Dromindem větší trpělivost. Historie byla zajímavá a vyplývalo z ní jasné poučení. “Bůh nám poslal novou Sionu,” řekl Tuek. “Všechno by mělo být v pořádku.”

Dromind odešel a vrátil se s dalšími podrobnostmi z minulosti. “Zprávy z Dár-es-Balátu teď nabývají nového významu,” přesvědčoval Dromind svého velekněze. “Neměli bychom tohle dítě podrobit dalším zkouškám a srovnáním?”

Dromind chytil velekněze hned po snídani. Zbytky Tuekova jídla ještě ležely na servírovacím stolku na balkoně. Otevřeným oknem slyšeli zvuky shora, ze Sheeaniných pokojů.

Tuek si položil varovně prst na ústa a řekl tlumeným hlasem: “Svaté dítě chodí do pouště, kdy samo chce.” Šel k nástěnné mapě a ukázal na oblast jihozápadně od Kénu. “Tohle je zjevně oblast, která ji zajímá, nebo bych snad měl spíš říct… která ji přitahuje.”

“Slyšel jsem, že často používá slovníky,” podotkl Dromind. “To přece nemůže být -”

“Ona zkouší nás,” zarazil ho Tuek. “Nenech se oklamat.”

“Ale pane Tueku, Canii a Alhose klade úplně dětinské otázky.”

“Pochybuješ snad o mém úsudku, Drominde?”

Dromind si příliš pozdě uvědomil, že překročil meze. Ztichl, ale jeho výraz napovídal, že má v sobě ještě spoustu nevyslovených slov.

“Bůh ji poslal, aby vyplela zlo, které se vplížilo do řad pomazaných,” uzavřel Tuek. “Jdi! Modli se a ptej se sám sebe, jestli se to zlo nezahnízdilo i v tobě!”

Když Dromind odešel, Tuek přivolal důvěryhodného pobočníka. “Kde je Svaté dítě?”

“Odešla do pouště, pane, rozmlouvat se svým Otcem.”

“K jihozápadu?”

“Ano, pane.”

“Drominda odvezete daleko na východ a necháte ho na písku. Zasaďte několik tlouků, aby bylo jisté, že se nevrátí.”

“Drominda, pane?”

“Drominda.”

I poté co byl Dromind vložen do Božích úst, kněží se drželi jeho původní rady. Studovali Sheeanu.

I Sheeana studovala.

Postupně, tak pomalu, že přesně nevěděla, kdy došlo k té změně, rozpoznala, jakou moc má nad lidmi kolem sebe. Nejdřív to bylo jako hra, neustálý dětský den, kdy dospělí poslouchají i ten nejmenší dětský rozmar. Ale zdálo se, že žádný rozmar není dost obtížný, aby se nedal splnit.

Chtěla mít na stole vzácné ovoce?

Předložili jí ho na zlatém talíři.

Zahlédla někde daleko dole v rušných ulicích nějaké dítě a chtěla si s ním hrát?

To dítě spěšně dovedli do Sheeaniných pokojů v chrámu. Když dítě přešel šok a strach, nechalo se někdy i zlákat k nějaké hře a kněží a kněžky ji pozorně sledovali. Nevinné poskakování ve střešní zahradě, hihňání a šepot – to všechno bylo podrobeno důkladné analýze. Sheeaně vadila zbožná úcta těch dětí. Málokdy si zavolala totéž dítě podruhé, raději se učila nové věci od nových kamarádů.

Kněží se neshodli v názoru na to, zda jsou taková setkání opravdu nevinná. Všichni ti malí společníci byli podrobeni výslechům, které je děsily, dokud se o tom nedozvěděla Sheeana a nerozčílila se na své strážce.

Zpráva o Sheeaně se samozřejmě rozšířila po planetě i mimo ni. Zprávy Sesterstva se množily. Celá léta byla naplněna rutinou, která měla jediný vznešený úkol – uspokojovat Sheeaninu zvědavost. Ta zvědavost se zdála být bez hranic. Nikdo z jejích bezprostředních služebníků to nepovažoval za vzdělávání: nikdo to nebral tak, že Sheeana učí rakiské kněží a oni zase učí ji. Bene Gesserit si ovšem tohoto rysu Sheeanina života všiml okamžitě a bedlivě ho sledoval.

“Je v dobrých rukou. Necháme ji tam, dokud nebude připravená pro nás,” přikázala Tarazová. “Obranné síly udržujte v neustálé pohotovosti a postarejte se o to, ať průběžně dostávám zprávy.”

Sheeana ani jednou neprozradila svůj původ ani to, co Šaj-hulúd udělal její rodině a sousedům. To byla soukromá věc mezi ní a Šajtánem. Považovala své mlčení za splátku toho, že byla ušetřena.

Některé věci Sheeaně zevšedněly. Nechodila už tak často do pouště. Zvědavost pokračovala, ale začalo být zřejmé, že vysvětlení toho, jak se k ní Šajtán chová, se možná nedá najít venku v poušti. A ačkoli věděla, že na Rakis mají svá vyslanectví jiné mocnosti, špionky Bene Gesseritu mezi jejími služebnicemi se postaraly o to, aby Sheeana nedávala příliš najevo zájem o Sesterstvo. Takový zájem byl tlumen chlácholivými odpověďmi, kterých se Sheeaně dostávalo, kdykoli to bylo třeba.

Tarazová poslala svým pozorovatelům na Rakis přímý a jednoznačný vzkaz: “Generace příprav přešly v roky zdokonalování. Budeme jednat až ve vhodnou chvíli. Už není pochyb o tom, že tohle dítě je to pravé.”

Podle mého soudu reformátoři způsobili víc neštěstí než jakákoli jiná síla v lidské historii. Ukažte mi člověka, který říká: “Něco se musí udělat!” a já vám ukážu hlavu plnou zlých záměrů, které se nemohou nijak jinak realizovat. To, o co se neustále (!) musíme snažit, je nalézt přirozený běh věcí a jít s ním.

CTIHODNÁ MATKA TARAZOVÁ,

ZÁZNAMY ROZHOVORŮ,

BG SPIS GSXXMAT9

Zatažené nebe Gammu se projasňovalo, jak slunce stoupalo a sbíralo vůni trávy a okolního lesa, vyvolanou a zhuštěnou ranním vlhkem.

Duncan Idaho stál u zakázaného okna a vdechoval ty vůně. Dnes ráno mu Patrin řekl: “Je ti patnáct let. Musíš se už považovat za mladého muže. Už nejsi dítě.”

“Mám dneska narozeniny?”

Byli v Duncanově ložnici, kde ho Patrin právě vzbudil sklenicí citrusového džusu.

“Nevím, kdy máš narozeniny.”

“Mají gholové narozeniny?”

Patrin neodpověděl. Bylo zakázáno mluvit s gholou o gholech.

“Schwangyuová ti řekla, že na tuhle otázku nesmíš odpovědět,” podotkl Duncan.

Patrin promluvil se zjevnými rozpaky. “Bašár si přeje, abych ti řekl, že tvůj výcvik se dnes dopoledne zdrží. Chce, abys prováděl cvičení nohou a kolen, dokud tě nezavolá.”

“To jsem dělal včera!”

“Předávám jen bašárovy rozkazy.” Patrin sebral prázdnou sklenici a nechal Duncana o samotě.

Duncan se rychle oblékl. Na snídani ho čekají na intendantuře. Ať se jdou vycpat! Nestojí o jejich snídani. Co dělá ten bašár? Proč nemůže začít s výcvikem včas? Cvičení nohou a kolen! To je úkol jenom tak, aby se neřeklo, protože Teg má nějakou jinou nečekanou povinnost. Duncan se vztekle rozběhl zakázanou cestou k zakázanému oknu. Jen ať ty zatracené strážce potrestají!

Vůně, které se k němu donesly otevřeným oknem, mu něco připomněly, ale ty vzpomínky, které číhaly na okrajích jeho vědomí, nedokázal zařadit. Věděl, že jsou to vzpomínky. Duncanovi to připadalo děsivé, ale přesto ohromně přitažlivé – asi jako by šel po okraji propasti nebo se přímo a se vzdorem postavil Schwangyuové. Nikdy nešel po okraji propasti ani se přímo a se vzdorem nepostavil Schwangyuové, ale uměl si takové věci představit. Už když viděl holofotografický fólisk cesty po okraji propasti, cítil, jak se mu svírá žaludek. Pokud šlo o Schwangyuovou, často si v duchu představil rozhněvanou neposlušnost a zakoušel přitom stejný fyzický pocit. V mé mysli je ještě někdo jiný, pomyslel si.

Nejen v jeho mysli – v jeho těle. Cítil jiné zkušenosti, jako by se právě probudil a věděl, že se mu něco zdálo, ale nedokázal si na ten sen vzpomenout. V souvislosti s těmi snovými představami se mu vybavovaly znalosti, o nichž věděl, že je nemůže mít.

A přesto je měl.

Dokázal pojmenovat některé ty stromy, které cítil zvenčí, ale ta jména nebyla v záznamech v knihovně.

Tohle zakázané okno bylo zakázané, protože bylo ve vnější zdi pevnosti a dalo se otevřít. Taky často otevřené bylo, třeba jako teď – kvůli větrání. K oknu se ze svého pokoje dostal tak, že přelezl zábradlí na balkoně a protáhl se větrací šachtou ze skladiště. Naučil se to dělat tak, že po sobě nenechal sebemenší stopy na zábradlí, v šachtě ani ve skladišti. Poměrně brzo pochopil, že ti, kdo prošli výcvikem Bene Gesseritu, dokážou rozeznat i neuvěřitelně malá znamení. I on sám uměl některé takové známky najít zásluhou toho, co ho naučili Teg a Lucillová.

Duncan, ukrytý hluboko ve stínech horní chodby, se díval na oblé lesnaté kopce stoupající ke skalnatým vrcholkům. Ten les ho přitahoval. Vrcholky za ním mu připadaly magické. Nebylo těžké si představit, že se té půdy ještě nikdy nedotkla lidská noha. Jak by bylo krásné ztratit se tam, nepatřit nikomu než sobě a nestarat se o to, že s ním žije ještě někdo jiný. Být tam cizincem.

Duncan se s povzdechem odvrátil a vydal se tajnou cestou zpátky do svého pokoje. Teprve když byl v bezpečí své ložnice, spokojeně si řekl, že to zase dokázal. Za tohle dobrodružství nebude nikdo potrestán.

Tresty a bolest, které se jako aura vznášely kolem míst, která pro něj byla zakázaná, měly na Duncana jediný účinek: když porušoval pravidla, naučil se to dělat s krajní opatrností.

Nerad myslel na to, jakou bolest by mu Schwangyuová připravila, kdyby ho našla u zakázaného okna. Ale ani tou největší bolestí by ho nepřinutila vykřiknout, říkal si. Ani při jejích nejhorších tricích nikdy nekřičel. Jen se na ni upřeně díval, nenáviděl ji, ale ukládal si do paměti její ponaučení. Pro něj bylo toto poučení jednoznačné: Musí zdokonalovat svou schopnost pohybovat se nepozorován, neviděn a neslyšen a nezanechat za sebou ani smítko, které by prozradilo, že tu byl.

Ve svém pokoji si Duncan sedl na okraj lůžka a zamyšleně se zadíval na prázdnou zeď před sebou. Jednou, když se na tu zeď díval, vytvořil se tam obraz – mladá žena se zlatoplavými vlasy a něžně oblými rysy. Podívala se na něj ze zdi a usmála se. Její rty se nezvučně pohybovaly. Ale Duncan se už naučil odezírat ze rtů, a tak slova jasně přečetl.

“Duncane, můj milý Duncane.”

Byla to jeho matka? uvažoval. Jeho skutečná matka?

Dokonce i gholové měli někde někdy skutečné matky. Kdysi dávno před regeneračními nádržemi existovala skutečná žena, která ho porodila a… a milovala. Ano, milovala, protože byl její dítě. Jestli ta podoba na stěně byla jeho matka, kde se tam její obraz vzal? Nepoznal tu tvář, ale přál si, aby to jeho matka byla.

Ta zkušenost ho vyděsila, ale to mu nezabránilo, aby ji toužil opakovat. Ať byla ta mladá žena kdokoli, její letmá přítomnost ho vábila. Cizinec v něm onu ženu znal. Tím si byl jistý. Občas si přál aspoň na okamžik být tím cizincem – jen na tak dlouho, aby shromáždil ty ukryté vzpomínky – ale bál se té touhy. Myslel si, že by ztratil své skutečné já, kdyby cizinec vstoupil do jeho vědomí.

Bylo by to jako smrt? uvažoval.

Duncan viděl smrt, když mu ještě nebylo ani šest. Jeho stráže odrážely útočníky a jeden ze strážců byl zabit. Také čtyři nájezdníci zemřeli. Duncan se díval, jak všech pět těl přenesli do Pevnosti – ochablé svaly, bezvládné paže. Zmizelo z nich něco podstatného. Nezbylo nic, co by přivolalo vzpomínky – vlastní ani cizí.

Těch pět odnesli někam do hlubin Pevnosti. Slyšel později jednoho strážce říkat, že ti čtyři byli plní “šéry”. To bylo poprvé, co slyšel o iksanské sondě.

“Iksanská sonda může proniknout do mozku dokonce i mrtvého člověka,” vysvětlila mu Geasová. “Šéra je droga, která tě proti sondě chrání. Tvoje buňky budou úplně mrtvé dřív, než účinky drogy vyprchají.”

Duncan se obratným nasloucháním dozvěděl, že ty čtyři nájezdníky zkoumají i jinými způsoby. Ty jiné způsoby mu nikdo nevysvětlil, ale on se domníval, že je to nějaké tajemství Bene Gesseritu. Představoval si to jako další ďábelský trik Ctihodných matek. Určitě umějí oživit mrtvé a dostat z těla informace proti jeho vůli. Duncan si představoval odlidštěné svaly, které dělají to, co jim přikáže ďábelský pozorovatel.

Tím pozorovatelem byla vždycky Schwangyuová.

Takové představy se Duncanovi honily hlavou i přes všechny snahy jeho učitelů rozptýlit “bláznovství vymýšlená nevědomými”. Učitelé tvrdili, že takové divoké historky jsou dobré jen k tomu, aby šířily strach z Bene Gesseritu mezi nezasvěcenými. Duncan odmítal považovat sám sebe za zasvěceného. Když se podíval na některou Ctihodnou matku, vždycky si pomyslel: Já nejsem jeden z nich!

Zvlášť Lucillová se k tomu v poslední době hodně často vracela. “Náboženství je zdroj energie,” říkala. “Musíš tu energii rozpoznat. Dá se usměrnit pro naše vlastní účely.”

Pro jejich účely, ne pro moje, pomyslel si.

Představoval si své vlastní účely a vytvářel si v duchu obrazy sebe sama, jak triumfuje nad Sesterstvem, především nad Schwangyuovou. Duncan cítil, že ty jeho fantastické plány jsou skrytá skutečnost, která vychází z místa, kde žil onen cizinec. Ale naučil se kývat a tvářit se, že i on považuje takovou náboženskou lehkověrnost za zábavnou.

Lucillová v něm tu dvojznačnost rozeznala. Řekla Schwangyuové: “Myslí si, že mystických sil je třeba se bát a pokud možno se jim vyhýbat. Dokud v tom přesvědčení setrvá, nedokáže se naučit používat nejdůležitější znalosti.”

Sešly se na poradě, kterou Schwangyuová nazývala “pravidelná hodnotící schůzka”, jen samy dvě v pracovně Schwangyuové. Bylo to krátce po lehké večeři. Kolem nich v Pevnosti se ozývaly zvuky změn – nastupovaly noční hlídky, personál, který neměl službu, si užíval jednu ze svých vzácných chvil volna. Pracovna Schwangyuové nebyla úplně izolovaná od takových věcí – stavitelé Sesterstva, kteří Pevnost rekonstruovali, to tak udělali záměrně. Cvičené smysly Ctihodné matky dokážou ze zvuků kolem sebe vypozorovat mnohé.

Schwangyuová byla při těchhle “hodnotících schůzkách” stále více a více v rozpacích. Bylo stále jasnější, že Lucillová se nedá zvábit na stranu opozice proti Tarazové. Kromě toho byla Lucillová imunní i vůči manipulacím a lstím Ctihodné matky. A co bylo vůbec nejhorší, Lucillová a Teg předávali gholovi znalosti, které mohly být značně dvojsečné. To bylo krajně nebezpečné. A aby těch problémů nebylo málo, Schwangyuová získávala k Lucillové stále větší obdiv.

“Myslí si, že to, co umíme, děláme pomocí magie,” pokračovala Lucillová. “Jak k takové divné představě došel?”

Schwangyuová cítila, do jak nevýhodné pozice ji ta otázka staví. Lucillová už věděla, že to mělo gholu oslabit. Lucillová tím říkala: “Neposlušnost je zločin proti našemu Sesterstvu!”

“Jestli stojí o naše vědomosti, může je jistě získat od tebe,” podotkla Schwangyuová. Podle jejího názoru to sice bylo nebezpečné, ale rozhodně to byla pravda.

“Jeho touha po poznání je ten nejlepší nástroj, který mám,” kývla Lucillová, “ale obě víme, že to nestačí.” V jejím hlase nezazněl káravý tón, ale Schwangyuová ho přesto vycítila.

Zatracená Lucillová! Snaží se mě získat na svou stranu! pomyslela si Schwangyuová.

Napadlo ji několik odpovědí. “Neprovinila jsem se proti příkazům.” Pche! Nechutná výmluva! “S gholou jsme zacházeli v souladu se standardními vzdělávacími postupy Sesterstva.” Nedostatečné a navíc nepravdivé. A kromě toho tenhle ghola nebyl žádný standardní žák. Byly v něm hlubiny, kterým se vyrovnaly jen možnosti potenciální Ctihodné matky. A v tom byl právě ten problém!

“Udělala jsem chyby,” řekla Schwangyuová.

Tak! To byla dvojsečná odpověď, kterou by jiná Ctihodná matka mohla ocenit.

“Neudělala jsi chybu, když jsi ho poškodila,” podotkla Lucillová.

“Ale nepředpokládala jsem, že jiná Ctihodná matka v něm ty slabiny objeví,” namítla Schwangyuová.

“Chce naše schopnosti jen proto, aby nám unikl,” pokračovala Lucillová. “Myslí si: Jednou budu vědět tolik jako ony a pak uteču.”

Když Schwangyuová neodpověděla, Lucillová pokračovala. “To bylo chytré. Když uteče, budeme ho muset pronásledovat a zničit ho samy.”

Schwangyuová se usmála.

“Já neudělám stejnou chybu jako ty,” dodala Lucillová. “Říkám ti otevřeně to, co vím, že bys stejně poznala. Už teď chápu, proč Tarazová poslala vtiskovatelku za někým tak mladým.”

Úsměv zmizel Schwangyuové z tváře. “Co vlastně děláš?”

“Připoutávám ho k sobě tak, jak připoutáváme naše akolytky k jejich učitelkám. Jednám s ním čestně a loajálně, jako by patřil k nám.”

“Ale vždyť je to muž!”

“Melanžová agonie mu sice bude odepřena, ale nic jiného. A myslím, že na to reaguje.”

“A až přijde čas na závěrečnou fázi vtiskování?” zeptala se Schwangyuová.

“Ano, to bude choulostivé. Myslíš si, že ho to zničí. Tak jsi to samozřejmě plánovala.”

“Lucillová, Sesterstvo nepodporuje jednomyslně plány, které má Tarazová s tímhle gholou. To určitě víš.”

Byl to nejsilnější argument, který Schwangyuová měla, a fakt, že si ho schovala na tuhle chvíli, vypovídal o mnohém. Obavy z toho, že by mohl vzniknout nový Kwisatz Haderach, byly hluboce zakořeněné a opozice v Bene Gesseritu poměrně silná.

“Je to primitivní genetický materiál a nebyl pěstován k tomu, aby se stal Kwisatzem Haderachem,” namítla Lucillová.

“Ale Tleilaxané změnili jeho genetické dědictví!”

“Ano; na náš příkaz. Zrychlili jeho nervové a svalové reakce.”

“A nic jiného už nezměnili?” zeptala se Schwangyuová.

“Viděla jsi přece buněčné studie,” odpověděla Lucillová.

“Kdybychom dokázaly tolik co Tleilaxané, nepotřebovaly bychom je,” ušklíbla se Schwangyuová. “Měly bychom vlastní regenerační nádrže.”

“Ty myslíš, že před námi něco zatajili,” řekla Lucillová.

“Byl tam devět měsíců a po těch devět měsíců jsme nad ním neměly ani nejmenší dohled!”

“Tyhle argumenty jsem už všechny slyšela,” odsekla Lucillová.

Schwangyuová zvedla ruce na znamení, že se vzdává. “V tom případě je celý tvůj, Ctihodná matko. A následky padnou na tvou hlavu. Ale neodstraníš mě z tohohle postavení, ať už do Kapituly ohlásíš cokoliv.”

“Odstranit tě? To rozhodně v úmyslu nemám. Nechci, aby nám ta tvoje frakce poslala někoho, koho neznáme.”

“I urážky, které jsem od tebe ochotná snášet, mají své meze,” zasyčela Schwangyuová.

“A meze má i velikost zrady, kterou je Tarazová ochotná přijmout,” odsekla Lucillová.

“Jestli dostaneme dalšího Paula Atreida nebo, Bůh uchovej, Tyrana, bude to vina Tarazové,” dodala Schwangyuová. “A vyřiď jí, že jsem to řekla.”

Lucillová vstala. “Jednu věc můžeš klidně vědět hned: Tarazová nechala úplně na mém rozhodnutí, kolik melanže tomu gholovi dám. Už jsem začala jeho příjem koření zvyšovat.”

Schwangyuová uhodila oběma pěstmi do stolu. “Hrom do vás do všech! Ještě nás zničíte!”

Tajemství Tleilaxanů musí být v jejich spermatu. Naše zkoušky prokázaly, že jejich sperma nepracuje přímočarým genetickým způsobem. Objevují se mezery. Každý Tleilaxan, kterého jsme zkoumaly, před námi ukryl své vnitřní já. Jsou přirozeně odolní proti iksanské sondě! Utajení na té nejhlubší úrovni, to je jejich nejsilnější pancíř a největší zbraň.

BENEGESSERITSKÁ ANALÝZA,

ARCHIVNÍ KÓD: BTXX441WOR

Jedno ráno ve čtvrtém roce Sheeanina života mezi kněžími vyvolala jedna zpráva zvědů mezi pozorovatelkami Bene Gesseritu na Rakis zvláštní zájem.

“Říkáš, že byla na střeše?” zeptala se Matka velitelka rakiské Pevnosti.

Tamalanová, velitelka, sloužila dřív na Gammu a věděla víc než většina ostatních o tom, čeho tady Sesterstvo doufá dosáhnout. Zprávy zvědů vyrušily Tamalanovou u snídaně – cirančových koláčů s přísadou melanže. Poselkyně stála klidně u stolu, zatímco se Tamalanová znova pustila do jídla a podruhé si při tom četla zprávu.

“Na střeše, ano, Ctihodná matko,” kývla poselkyně.

Tamalanová k poselkyni vzhlédla. Jmenovala se Kipunová a byla to akolytka narozená přímo tady na Rakis, která byla cvičena k plnění citlivých místních úkolů. Tamalanová polkla sousto koláče a řekla: “,Přiveďte je zpátky!’ Tohle jsou přesně její slova?”

Kipunová krátce kývla. Pochopila otázku. Promluvila Sheeana skutečně takto rozkazovačným způsobem?

Tamalanová se znova zadívala do zprávy a hledala v ní výmluvné signály. Byla ráda, že k ní poslali Kipunovou osobně. Tamalanová uznávala schopnosti téhle rakiské ženy. Kipunová měla měkké, oblé rysy a kudrnaté vlasy běžné mezi rakiskými kněžími, ale pod těmi vlasy byla bystrá a ani v nejmenším zmatená mysl.

“Sheeana se zlobila,” vysvětlovala Kipunová. “Toptéry přeletěly jen kousek kolem střechy a ona v nich jasně rozeznala dva svázané vězně. Věděla, že je vezou na smrt do pouště.”

Tamalanová odložila zprávu a usmála se. “Takže vydala rozkaz, aby vězně přivezli zpátky k ní. Je fascinující, jaká slova použila.”

“Přiveďte je zpátky?” zeptala se Kipunová. “To vypadá jako celkem jednoduchý rozkaz. Proč je to fascinující?”

Tamalanová obdivovala přímost jejího zájmu. Kipunová si nechtěla nechat ujít šanci dozvědět se, jak funguje mysl skutečné Ctihodné matky.

“Tahle část jejího jednání mě tak nezaujala,” vysvětlila Tamalanová. Sklonila se ke zprávě a četla nahlas: “,Jste služebníci Šajtána, ne služebníci služebníků.'” Tamalanová se podívala na Kipunovou. “To všechno jsi viděla a slyšela osobně?”

“Ano, Ctihodná matko. Pozorovatelé usoudili, že je důležité, abych ti to ohlásila osobně, pro případ, že bys měla další otázky.”

“Pořád mu říká Šajtán,” podotkla Tamalanová. “Jak je to musí rozčilovat! Ovšem Tyran to tak sám řekl: ,Budou mě nazývat Šajtán.'”

“Viděla jsem zprávy o skladišti nalezeném v Dár-es-Balátu,” kývla Kipunová.

“A ty dva vězně přivezli zpátky bez odkladu?” zeptala se Tamalanová.

“Tak rychle, jak se dal rozkaz přenést do toptéry, Ctihodná matko. Byli zpátky za pár minut.”

“Takže ji neustále sledují a poslouchají. Dobře. Dala Sheeana nějak najevo, že ty dva vězně zná? Řekli si něco?”

“Jsem si jistá, že pro ni byli cizí, Ctihodná matko. Dva obyčejní lidé z chudých vrstev, dost špinaví a bídně oblečení. Páchli jako ti nemytí z chatrčí na okraji města.”

“Sheeana jim nechala sundat pouta a pak ty dva nemyté oslovila. Chci slyšet její přesná slova. Co řekla?”

“,Jste moji lidé.'”

“Krásné, krásné,” kývla Tamalanová. “Sheeana pak přikázala, aby ty dva odvedli, vykoupali, dali jim nové šaty a pustili je. Řekni mi vlastními slovy, co se stalo pak.”

“Zavolala si Tueka, který přišel se třemi svými poradci. Byla to… skoro hádka.”

“Paměťový trans, prosím,” vybídla ji Tamalanová. “Přehraj mi tu výměnu názorů.”

Kipunová zavřela oči, zhluboka se nadechla a ponořila se do paměťového transu. Pak začala: “Sheeana říká: ,Nelíbí se mi, když předhazujete moje lidi Šajtánovi.’ Rádce Stiros říká: ,Jsou obětováni Šaj-hulúdovi!’ Sheeana říká: ,Šajtánovi!’ Sheeana zlostně dupe nohou. Tuek říká: ,Dost, Stirosi, už ty tvoje vzpurnosti nebudu poslouchat.’ Sheeana říká: ,Kdy se konečně poučíte?’ Stiros začne něco říkat, ale Tuek ho umlčí zamračeným pohledem a řekne: ,Poučili jsme se, Svaté dítě.’ Sheeana řekne: ,Chci -‘”

“Stačí,” zarazila ji Tamalanová.

Akolytka otevřela oči a mlčky čekala.

Konečně ji Tamalanová vybídla: “Vrať se na své místo, Kipunová. Vedla sis skutečně velice dobře.”

“Děkuji, Ctihodná matko.”

“Mezi kněžími to vzbudí ohromení,” pokračovala Tamalanová. “Sheeanino přání je pro ně příkazem, protože Tuek v ni věří. Přestanou používat červy jako způsob trestu.”

“Ti dva vězni,” kývla Kipunová.

“Ano, všímáš si velmi pozorně. Ti dva vězni budou vyprávět, co se jim stalo. Příběh se časem zkreslí. Lidé začnou říkat, že je Sheeana chrání před kněžími.”

“Ale ona to přece skutečně dělá, ne, Ctihodná matko?”

“Ano, ale vezmi v úvahu, jaké možnosti kněžím zůstanou. Zesílí jiné formy trestů – bičování a jiná strádání. Strach z Šajtána se díky Sheeaně zmírní, strach z kněží jen vzroste.”

Do dvou měsíců potvrdila Tamalanová ve své zprávě pro Kapitulu vlastní slova.

“Snižování dávek, především snižování vodních dávek, se stalo hlavní formou trestu,” hlásila Tamalanová. “Až do nejvzdálenějších koutů Rakis pronikly různé divoké pověsti a brzo se začnou šířit i na mnoho jiných planet.”

Tamalanová pečlivě zvažovala závěry, vyplývající z její zprávy. Uvidí ji mnoho očí a některé z nich nebudou patřit těm, kdo sympatizují s Tarazovou. Kterákoli Ctihodná matka si dokáže velmi dobře představit, co se asi děje na Rakis. Mnoho lidí tam vidělo, jak Sheeana přijela z pouště na hřbetě volného červa. Pokusy kněží udržet všechno v tajnosti byly od začátku odsouzeny k nezdaru. Neukojená zvědavost mívá sklon vytvářet si vlastní odpovědi. A dohady bývají často nebezpečnější než fakta. Dřívější zprávy hovořily o dětech, které přivedli, aby si hrály se Sheeanou. Značně zmatené historky o takových dětech byly opakovány stále zkresleněji a hlášení o všech takových zkresleních byla svědomitě odesílána do Kapituly. Ti dva vězni se vrátili do ulic v nové parádě a jen tím přispěli k tvořící se mytologii. Sesterstvo, které samo povýšilo mytologii na umění, dostalo na Rakis do rukou hotov ou energii, již stačilo jen jemně posilovat a řídit.

“Vložili jsme do lidí víru ve splněná přání,” hlásila Tamalanová. Když četla svou poslední zprávu, myslela na věty, které měly svůj původ v Bene Gesseritu.

“Sheeana je ta, na kterou jsme dlouho čekali.”

To bylo tak jednoduché prohlášení, že se dalo šířit bez podstatných zkreslení.

“Dítě Šaj-hulúda přichází potrestat kněží!”

Tohle bylo trochu složitější. Několik kněží zemřelo v temných uličkách v důsledku lidového vzplanutí. Kněžské pořádkové síly pak začaly být ostražitější a výsledkem byly – přesně podle předpokladu – další nespravedlnosti páchané na obyčejných lidech.

Tamalanová myslela na kněžskou delegaci, která si počkala na Sheeanu po tom zneklidnění mezi Tuekovými poradci. Sedm kněží v čele se Stirosem vyrušilo Sheeanu při obědě s jedním z dětí z ulice. Tamalanová věděla, že se něco takového stane, a byla na to připravená. Krátce po události už měla v rukou úplnou tajnou nahrávku, na níž bylo slyšet každé slovo a vidět každý výraz, takže cvičené oko Ctihodné matky rozeznalo i každou myšlenku.

“Obětovali jsme Šaj-hulúdovi!” protestoval Stiros.

“Tuek ti už řekl, že o tomhle se se mnou nemáš přít,” odsekla Sheeana.

Jak se kněžky usmály nad tím, jak zmatený je Stiros i ostatní kněží!

“Ale Šaj-hulúd -” začal Stiros.

“Šajtán!” opravila ho Sheeana a z jejího výrazu se dalo snadno vyčíst: Copak ti hloupí kněží opravdu nic nevědí?

“Ale vždycky jsme si mysleli -”

“Tak jste se pletli!” Sheeana dupla nohou.

Stiros předstíral, že potřebuje poradit. “Máme tedy věřit, že Šaj-hulúd, Rozdělený Bůh, je také Šajtán?”

Jaký hlupák to je, pomyslela si Tamalanová. Dokonce i pubertální dívenka ho dokáže vyvést z míry – a Sheeana to taky dělala.

“Tohle přece ví každé dítě z ulice málem dřív, než umí chodit!” řečnila Sheeana.

Stiros úlisně odpověděl: “Jak víš, co mají v hlavě děti z ulice?”

“Jsi hříšný, když o mně pochybuješ!” obvinila ho Sheeana. Tuhle odpověď se naučila používat často, protože věděla, že se to donese k Tuekovi a způsobí to potíže.

I Stiros to věděl víc než dobře. Čekal se sklopenýma očima, zatímco Sheeana, hovořící s těžkopádnou trpělivostí člověka, který vypráví starou pohádku dítěti, mu vysvětlovala, že v červu v poušti může sídlit bůh, ďábel nebo obojí. Lidé to mohou jen přijmout. Lidé o takových věcech nerozhodují.

Pro takové kacířství Stiros posílával lidi do pouště. Jeho výraz (pečlivě zaznamenaný pro benegesseritskou analýzu) říkal, že takové bláznivé představy se vždycky rodily z bahna na samém dně rakiského hnojiště. Ale teď! Nemohl souhlasit s Tuekovým přesvědčením, že Sheeana vyslovuje evangelium pravdy!

Když se Tamalanová dívala na záznam, napadlo ji, že konvice se začíná moc pěkně vařit. To také ohlásila Kapitule. Stirose mučily pochyby; pochyby se šířily všude, jen prostí lidé byli Sheeaně bezmezně oddáni. Špehové blízcí Tuekovi dokonce hlásili, že začíná pochybovat o tom, zda bylo dobře převést historika-jazykovědce Drominda.

“Měl Dromind pravdu, když o ní pochyboval?” ptal se Tuek lidí kolem sebe.

“Nemožné!” odpovídali patolízalové.

Co jiného mohli říct? Velekněz se v takových rozhodnutích přece nemůže mýlit. Bůh by to nepřipustil. Ale Sheeana ho zjevně také šokovala. Postavila rozhodnutí mnoha předešlých velekněží do nepříjemného vzduchoprázdna. Na všech stranách bylo potřeba přehodnocovat.

Stiros na Tueka pořád naléhal: “Co o ní vlastně doopravdy víme?”

Tamalanová měla úplnou zprávu o nejnovějším takovém střetu. Stiros a Tuek byli při ní sami dva (aspoň si to mysleli) v Tuekově bytě a debatovali dlouho do noci, pohodlně rozložení ve vzácných modrých židlopsech s melanžovým cukrovím u ruky. Holofotografický záznam schůzky, který Tamalanová dostala, ukazoval jedinou žlutou luminu, vznášející se na suspenzorech těsně nad hlavami těch dvou. Světlo bylo ztlumeno, aby tolik nenamáhalo oči.

“Možná to, jak jsme ji tenkrát poprvé nechali v poušti s tloukem, nebyla dobrá zkouška,” řekl Stiros.

Bylo to lstivé prohlášení. O Tuekovi bylo známo, že přemýšlí výjimečně složitými cestami. “Že to nebyla dobrá zkouška? Co tím myslíš?”

“Bůh si možná přeje, abychom ji podrobili ještě dalším zkouškám.”

“Sám jsi ji přece viděl! Už mockrát v poušti mluvila s Bohem!”

“Ano!” Stiros se na něj div nevrhl. Tuhle odpověď chtěl zřejmě slyšet. “Pokud dokáže stát nezraněna v přítomnosti Boha, možná by mohla naučit i jiné, jak toho dosáhnout.”

“Víš, že se rozzlobí, když to navrhneme.”

“Třeba jsme to nezkusili tím správným způsobem.”

“Stirosi! Co když má to dítě pravdu? Sloužíme Rozdělenému Bohu. Dlouho a upřímně jsem o tom přemýšlel. Proč by se Bůh rozděloval? Není to nejvyšší Boží zkouška?”

Výraz ve Stirosově tváři napovídal, že právě tohle je ten druh duševní gymnastiky, kterého se jeho klika bojí nejvíc. Snažil se odvést veleknězovu pozornost, ale Tuek se od své výpravy do metafyziky nedal odvrátit.

“Nejvyšší zkouška,” trval na svém Tuek. “Vidět zlo v dobru a dobro ve zlu.”

Stirosův výraz by se dal popsat jedině jako ohromení. Tuek byl Nejvyšší Bohem pomazaný. O tomhle nebylo žádnému knězi dovoleno pochybovat! To, k čemu teď dojde, jestli Tuek podobné myšlenky zveřejní, může podkopat samotné základy kněžské autority! Bylo zřejmé, že Stiros se ptá sám sebe, zda nepřišel čas převést velekněze.

“Nikdy bych si netroufl debatovat se svým veleknězem o takových velikých myšlenkách,” začal Stiros. “Ale možná bych mohl navrhnout něco, co by rozptýlilo mnohé pochyby.”

“Tak navrhuj,” vybídl ho Tuek.

“Do jejích šatů se dají vložit citlivé přístroje. Mohli bychom naslouchat, až zase bude mluvit s -”

“Ty myslíš, že by Bůh nepoznal, co jsme udělali?”

“Něco takového mě nikdy ani nenapadlo!”

“Nedám příkaz k tomu, aby ji odvezli do pouště,” zavrtěl hlavou Tuek.

“Ale když bude sama chtít?” Stiros se zatvářil co nejpodlézavěji. “Už to přece mnohokrát udělala.”

“Ale ne v poslední době. Zřejmě se už nepotřebuje radit s Bohem.”

“A neměli bychom jí něco takového navrhnout?” nedal se Stiros.

“Například jak?”

“Sheeano, nechtěla by sis zase promluvit se svým Otcem? Už netoužíš být v Jeho přítomnosti?”

“To zní spíš jako pobízení než jako návrh.”

“Jen jsem chtěl -”

“Svaté dítě není žádný hlupák! Hovoří s Bohem, Stirosi. Za takový předpoklad by nás Bůh mohl těžce potrestat.”

“Copak nám ji sem Bůh neposlal proto, abychom ji studovali?” zeptal se Stiros.

To se na Tuekův vkus až příliš podobalo Dromindově kacířství. Výhružně se na něj zamračil.

“Chci říct,” opravil se Stiros, “že si Bůh určitě přeje, abychom se od ní učili.”

Tohle mnohokrát řekl i sám Tuek a nikdy ho nenapadlo, že je to vlastně zvláštní ozvěna Dromindových slov.

“Nikdo ji nebude pobízet a zkoušet,” prohlásil Tuek.

“Bůh chraň!” zvolal Stiros. “Budu svatá opatrnost sama. A všechno, co se od Svatého dítěte dozvím, ti okamžitě ohlásím.”

Tuek jen kývl. Měl své vlastní způsoby, jak se ujistit, že Stiros skutečně mluví pravdu.

Následující lstivé narážky a zkoumání ohlásila Tamalanová a její podřízené okamžitě do Kapituly.

“Sheeana se tváří zamyšleně,” hlásila Tamalanová.

Mezi Ctihodnými matkami na Rakis a těmi, jimž podávaly zprávy, měl tento zamyšlený výraz jednoznačný výklad. Ctihodné matky si už dávno odvodily Sheeaninu minulost. A Stirosovo vměšování v ní vyvolávalo stesk po domově. Sheeana moudře mlčela, ale zjevně hodně vzpomínala na své dětství v primitivní vesnici. Přes všechen strach a nebezpečí to pro ni zjevně byly šťastné doby. Vzpomínala si asi na smích, na napichování písku kvůli počasí, na lovení štírů ve skulinách vesnických chatrčí, na hledání kousků koření v dunách. Ze směru, kterým Sheeana nejčastěji chodívala do pouště, Sesterstvo dost přesně odhadlo, kde asi ležela její vesnice a co se s ní stalo. Sheeana se často dívala na jednu z Tuekových starých map, zavěšených na stěnách.

Jak Tamalanová čekala, jednoho rána Sheeana zabodla prst do jednoho místa na mapě, kde už mnohokrát byla. “Odvezte mě tam,” přikázala Sheeana svým služebníkům.

Přivolali toptéru.

Kněží dychtivě naslouchali z toptéry vznášející se vysoko nad hlavou, když Sheeana zase stála tváří v tvář své písečné nemesis. Tamalanová a její pozorovatelky, naladěné na tutéž frekvenci jako kněží, naslouchaly přinejmenším stejně pozorně.

Na písečné pláni, kde se Sheeana nechala vyložit, nezbylo nic, co by třeba vzdáleně připomínalo vesnici. Tentokrát ale použila tlouk. To byl další ze Stirosových lstivých návrhů, který doprovodil pečlivými instrukcemi, jak použít tento dávný prostředek k přivolání Rozděleného Boha.

Přišel červ.

Tamalanová to sledovala na monitoru a pomyslela si, že tahle obluda je jen střední velikosti. Jeho délku odhadla na nějakých padesát metrů. Sheeana stála jen asi tři metry od otevřených úst. Hukot vnitřních ohňů červa slyšeli jasně i vzdálení pozorovatelé.

“Řekneš mi, proč jsi to udělal?” zeptala se Sheeana.

Necouvla před horkým dechem červa. Pod obludou praskal písek, ale ona nedala ani v nejmenším najevo, že něco slyšela.

“Odpověz mi!” přikázala Sheeana.

Červ nevydal ani hlásku, ale zdálo se, že Sheeana naslouchá, hlavu trochu skloněnou na stranu.

“Tak se vrať tam, odkud jsi přišel,” řekla nakonec Sheeana. Gestem poslala červa pryč.

Červ poslušně couvl a vrátil se do písku.

Kněží celé dny debatovali o tom krátkém setkání a Sesterstvo je s potěšením špehovalo. Sheeany se kněží ptát nemohli, protože by se tak dozvěděla, že ji slyšeli. A stejně jako dřív se odmítla o své návštěvě v poušti vůbec bavit.

Stiros i nadále lstivě vyzvídal. Výsledek byl přesně takový, jak Sesterstvo čekalo. Sheeana se občas bez varování někdy ráno probouzela se slovy: “Dnes půjdu do pouště.”

Občas používala tlouk, občas červa přivolala tancem. Daleko v písku, kam nebylo vidět z Kénu ani z jiných obydlených míst, k ní přicházeli červi. Sheeana stála sama před červem a mluvila, zatímco ostatní poslouchali. Tamalanová považovala hromadící se zprávy, které jí procházely rukama cestou do Kapituly, za fascinující.

“Měla bych tě nenávidět!”

Jaký zmatek to mezi kněžími vyvolalo! Tuek chtěl začít debatu: “Měli bychom všichni nenávidět Rozděleného Boha stejně tolik, jako ho milujeme?”

Stirosovi se stěží podařilo tento návrh potlačit argumentem, že Bůh nedal svá přání jasně najevo.

Jednoho ze svých obřích návštěvníků se Sheeana zeptala: “Dovolíš mi, abych na tobě znova jela?”

Když se k němu přiblížila, červ couvl a nenechal ji nastoupit.

Při jiné příležitosti se ptala: “Musím zůstat u kněží?”

Tenhle konkrétní červ byl terčem mnoha otázek, například:

“Kam se dostanou lidé, když je sníš?”

“Proč se ke mně lidé chovají falešně?”

“Mám potrestat zlé kněží?”

Té poslední otázce se Tamalanová smála, protože si představila, co to udělá s Tuekovými lidmi. A její špehové také ohlásili, že kněží se bojí.

“Jak jí Bůh odpovídá?” ptal se Tuek. “Slyšel někdo Boha nějak reagovat?”

“Možná hovoří přímo k její duši,” navrhl řešení jeden z poradců.

“To je ono!” Tuek se toho rychle chytil. “Musíme se jí zeptat, co jí Bůh říká, aby udělala.”

Sheeana odmítala nechat se zatáhnout do takových debat.

“Má poměrně dobrou představu o své moci,” hlásila Tamalanová. “Nechodí do pouště příliš často, i když ji Stiros pobízí. Jak se dalo čekat, přitažlivost pominula. Strach a nadšení ji mohou pohánět jen po určitou dobu, pak vyblednou. Naučila se ale jeden účinný rozkaz: Jděte pryč!”

Sesterstvo to označilo za důležitý vývoj. Když ji poslouchal i Rozdělený Bůh, nemohl žádný kněz ani kněžka brát v potaz její právo takový rozkaz vydat.

“Kněží budují v poušti věže,” hlásila Tamalanová. “Chtějí mít bezpečnější místa, ze kterých by mohli pozorovat Sheeanu, když tam chodí.”

Sesterstvo tento vývoj očekávalo a dokonce samo tajně tento projekt povzbuzovalo. Každá věž měla svůj vlastní větrolap, vlastní údržbáře, vlastní vodní bariéru, zahrady a další vymoženosti civilizace. Každá z nich představovala malé společenství, které rozšiřovalo lidské osídlení na Rakis dál a dál do království červů.

Průkopnické vesnice už nebyly potřeba a vděk a úctu za to sklízela Sheeana.

“Ona je naše kněžka,” říkali prostí lidé.

Tuek a jeho poradci pořád dokola probírali tu jedinou věc: Šajtán a Šaj-hulúd v jediném těle? Stiros se denně děsil, že Tuek ten fakt nechá veřejně vyhlásit. Stirosovi rádci nakonec přece jen odmítli myšlenku, že by Tuek měl být převeden. Na jiný návrh, totiž aby kněžka Sheeana měla smrtelnou nehodu, hleděli s hrůzou úplně všichni – dokonce i Stiros to považoval za příliš velké dobrodružství.

“I když tenhle trn odstraníme, může na nás Bůh seslat ještě horší věci,” řekl. A varoval: “Nejstarší knihy říkají, že nás povede malé dítě.”

Stiros byl jeden z posledních v dlouhé řadě těch, kdo k Sheeaně vzhlíželi jako k bytosti ne tak docela lidské. Bylo zřejmé, že ti, kdo jí byli blízko, včetně Canii, si Sheeanu zamilovali. Byla tak upřímná, tak chytrá a chápavá.

Mnozí si všimli, že tato vzrůstající náklonnost k Sheeaně se nevyhnula ani Tuekovi.

Sesterstvo okamžitě rozpoznalo lidi, zasažené touto silou. Bene Gesserit tento prastarý efekt znal: rostoucí zbožňování. Tamalanová hlásila, že na Rakis se projevují značné změny – lidé po celé planetě se začínají modlit k Sheeaně, ne k Šajtánovi, a dokonce ani k Šaj-hulúdovi.

“Vidí, že Sheeana zasahuje ve prospěch těch nejchudších,” hlásila Tamalanová. “Je to známá zákonitost. Všechno běží podle plánu. Kdy pošlete gholu?”

Vnější povrch balonu je vždycky větší než střed té zatracené věci! To je celý vtip Rozptylu!

ODPOVĚĎ BENE GESSERITU NA IKSANSKÝ NÁVRH,

ABY BYLY MEZI ZTRACENÉ

VYSLÁNY NOVÉ VYŠETŘOVACÍ SONDY

Jeden z rychlých člunků Sesterstva odvezl Milese Tega na transportér Gildy obíhající kolem Gammu. Nelíbilo se mu, že musí právě teď odjet z Pevnosti, ale bylo zřejmé, co je teď nejdůležitější. Také ho k tomu dohnala předtucha. Za svých tři sta let zkušeností se Teg naučil svým předtuchám důvěřovat. Na Gammu to nešlo dobře. Každá hlídka, každá zpráva ze sledovacích zařízení, hlášení Patrinových zvědů ve městech – to všechno podporovalo Tegův neklid.

Teg mentatským způsobem vnímal pohyby sil kolem Pevnosti a uvnitř ní. Jeho svěřenec-ghola byl ohrožen. Rozkaz ohlásit se na transportéru Gildy a být připraven na násilí ale přišel osobně od Tarazové – byl v něm nezaměnitelný tajný identifikátor.

V člunku, který ho nesl vzhůru, se Teg připravoval k boji. Udělal všechna opatření, která jen udělat mohl. Lucillovou varoval. Lucillové důvěřoval. Se Schwangyuovou to bylo jiné. Byl odhodlán probrat s Tarazovou některé základní změny v Pevnosti na Gammu. Nejdřív ale musí vyhrát další bitvu. Teg ani v nejmenším nepochyboval, že jde do boje.

Jak se člunek blížil k přístavu, Teg vyhlédl levým okénkem a viděl obrovský iksanský symbol v kartuši Gildy na temné straně transportéru. Byla to loď, kterou Gilda přestavěla na iksanský mechanismus, tradičního kormidelníka nahradila strojem. Na palubě jsou tedy určitě iksanští technici, aby zařízení udržovali a obsluhovali. Bude tam i skutečný kormidelník Gildy. Gilda se nikdy nenaučila tak docela důvěřovat strojům, i když tyhle přestavěné transportéry používala velmi okázale především proto, aby dala najevo Tleilaxu a Rakis:

“Vidíte to? Vaši melanž nepotřebujeme ani v nejmenším!”

To právě hlásal ten obrovský symbol Iksu na boku kosmické lodi.

Teg cítil lehké zhoupnutí přistávacích podpěr a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Cítil se tak, jak se těsně před bitvou cítil vždycky: zbaven všech falešných snů. Tohle byl neúspěch. Rozhovory selhaly a teď docházelo na krvavý konflikt… pokud nedokáže přemoci soupeře nějak jinak. Bitva v dnešní době bývala jen málokdy velká, ale i tak znamenala smrt. To pro něj představovalo ještě trvalejší neúspěch. Když si své rozpory nedokážeme vyrovnat po dobrém, jsme méně než lidé.

Služebník, jehož řeč nesla nezaměnitelné známky iksanského původu, odvedl Tega do místnosti, kde čekala Tarazová. V chodbách i pneumotunelech, jimiž směřoval k Tarazové, hledal Teg drobné náznaky, které by potvrdily tajné varování obsažené ve vzkazu Matky představené. Všechno se zdálo být klidné a obyčejné – sluha se k bašárovi choval s příslušnou úctou. “Byl jsem velitelem Tiregů na Andioyu,” řekl sluha – to byla jedna z těch skorobitev, v nichž bašár zvítězil.

Došli k obyčejným oválným dveřím ve zdi obyčejné chodby. Dveře se otevřely a Teg vešel do bílé místnosti příjemných rozměrů – závěsná křesla, nízké stolky, luminy naladěné na žluto. Dveře za ním zapadly s těžkým buchnutím a jeho doprovod zůstal venku v chodbě.

Akolytka Bene Gesseritu roztáhla pavučinkový závěs zakrývající průchod po Tegově pravici. Kývla na něj. Viděli ho. Tarazová bude upozorněna.

Teg potlačil chvění v lýtkových svalech.

Násilí?

Tajné varování Tarazové si nevyložil špatně. Ale byly jeho přípravy dostačující? Po levici měl černé závěsné křeslo, před ním dlouhý stůl a na jeho druhém konci další křeslo. Teg přešel k této straně místnosti a čekal zády ke zdi. Všiml si, že na botách mu stále ještě ulpívá hnědý prach Gammu.

V místnosti to bylo nějak divně cítit. Začichal. Šéra! Pojistila se snad Tarazová a její lidé proti iksanské sondě? Teg si vzal svou obvyklou kapsli s šérou předtím, než nastoupil do člunku. Příliš mnoho z toho, co měl v hlavě, by se mohlo hodit nepříteli. To, že Tarazová zanechala ve svých pokojích pach šéry, naznačovalo ještě něco jiného: byl to signál pro nějakého pozorovatele, jehož přítomnosti nemohla zabránit.

Tarazová vešla pavučinkovými závěsy. Pomyslel si, že vypadá unaveně. To považoval za podivné, protože Sestry byly schopny ukrývat únavu až do chvíle, kdy už téměř padaly. Měla opravdu tak málo energie, nebo to byl jen další signál skrytým pozorovatelům?

Tarazová se zastavila těsně za závěsy a pozorovala Tega. Bašár vypadá mnohem starší, než když ho viděla naposledy, napadlo Tarazovou. Povinnosti na Gammu si vybraly svou daň. Ale uklidnilo ji to. Teg dělal svou práci.

“Tvou rychlou reakci oceňuji, Milesi,” řekla.

Oceňuji! Jejich smluvené slovo pro “Tajně nás sleduje nebezpečný nepřítel”.

Teg kývl a pohledem zalétl k závěsům, kudy Tarazová vešla.

Tarazová se usmála a vešla dál do pokoje. Všimla si, že na Tegovi nejsou vidět žádné známky melanžového cyklu. Jeho vysoký věk vždycky vyvolával podezření, že se možná spoléhá na oživující účinky koření. Ale nic na něm ani v nejmenším nenaznačovalo, že by byl závislý na koření – a této závislosti občas propadají i ti nejsilnější, když cítí, že se blíží konec. Teg měl na sobě své staré sako od uniformy Nejvyššího bašára, ale bez zlatých sluncí na rameni a límci. To byl signál, který pochopila. Říkal jí tím: “Pamatuj, že tohle jsem získal ve tvých službách. Ani tentokrát jsem tě nezklamal.”

Oči, kterýma si ji prohlížel, byly klidné; nebyl v nich ani náznak odsudku. Celý jeho vzhled vypovídal o vnitřním klidu, což bylo v přímém rozporu s tím, co musel cítit doopravdy. Čekal na její signál.

“Našeho gholu musíme probudit při nejbližší příležitosti,” řekla. Gestem ho umlčela, když chtěl odpovědět. “Viděla jsem zprávy od Lucillové a vím, že je moc mladý. Ale musíme jednat.”

Uvědomil si, že mluví pro pozorovatele. Má jejím slovům věřit?

“Přikazuji ti teď probudit ho,” řekla a ohnula levé zápěstí v gestu jejich tajného jazyka, které znamenalo potvrzení.

Byla to pravda! Teg pohlédl k závěsům zakrývajícím průchod, jímž Tarazová vešla. Kdo to tu poslouchá?

Zapojil do řešení toho problému své mentatské schopnosti. Některé kusy informací mu samozřejmě chyběly, ale to ho nemohlo zastavit. Mentat se bez určitých částí obejde, pokud má tolik faktů, že může poskládat zákonitost. Občas stačí jen ten nejhrubší obrys. Poskytne mu skrytý tvar, do něhož se pak dají vkládat chybějící kousky, aby vznikl celek. Mentati zřídkakdy mají všechny údaje, které by chtěli mít, ale on byl zaměřen tak, aby vycítil zákonitosti, aby rozpoznal systémy a celky. Teg si připomněl, že byl také zaměřen ve vojenském významu toho slova: rekruti se zaměřovali, aby uměli zaměřit svou zbraň, tedy aby zbraň správně zacílili.

Tarazová se ho snažila zacílit. To potvrzovalo závěry, které si o jejich situaci udělal.

“Budou podniknuty zoufalé pokusy zabít nebo zajmout našeho gholu dřív, než bude probuzen,” pokračovala.

Její tón rozpoznal: byl chladně analytický a naznačoval, že prostě předkládá fakta mentatovi. Poznala tedy, že Teg teď funguje jako mentat.

V mysli mu nezávisle probíhal mentatský proces hledání zákonitostí. Především tu byl plán, který mělo Sesterstvo s gholou. Ten z větší části neznal, ale nějakým způsobem se vztahoval k tomu, že na Rakis je přítomna mladá dívka, která (jak se říkalo) dokáže poroučet červům. Gholové Idahové: okouzlující osobnosti, které mají v sobě ještě něco navíc, pro co je Tyran a Tleilaxané nesčetněkrát znovu vytvářeli. Duncanové na tuny! Jaké služby tento ghola poskytoval Tyranovi, že ten mu nedovolil zůstat mezi mrtvými? A Tleilaxané: Ti lovili ze svých regeneračních nádrží jednoho Duncana Idaha za druhým po celá tisíciletí, dokonce i potom, co byl Tyran mrtev. Tleilaxané prodali tohoto gholu Sesterstvu dvanáctkrát a Sesterstvo pokaždé zaplatilo tou nejtvrdší měnou: melanží ze svých drahocenných zásob. Proč Tleilaxané přijímali platbu v něčem, co sami v takovém nadbytku vyráběli? To bylo zjevné: Proto, aby
vyčerpali rezervy Sesterstva. To byla zvláštní forma chamtivosti. Tleilaxané si kupovali svrchovanost – hra o moc!

Teg se soustředil na mlčky čekající Matku představenou. “Tleilaxané zabíjeli naše gholy, aby ovlivnili naše načasování,” řekl.

Tarazová kývla, ale nepromluvila. To znamenalo, že je v tom ještě něco víc. Znovu se vrátil do mentatského stavu mysli.

Bene Gesserit představoval cenný trh pro tleilaxanskou melanž. Nebyl to sice jediný zdroj, protože vždycky tu nakonec byl ještě ten slaboučký pramínek z Rakis, ale přesto cenný; ano, velmi cenný. Nebylo tedy logické, aby si Tleilaxané odradili takové cenné zákazníky, pokud by ovšem neměli v záloze jiné, cennější odbytiště.

Kdo ještě se zajímal o činnost Bene Gesseritu? Nepochybně Iksané. Ale Iksané nepředstavovali dobrý trh pro melanž. Přítomnost Iksanů na téhle lodi vypovídala o jejich nezávislosti. A protože Iksané a Rybí mluvčí měli společné zájmy, bylo možno Rybí mluvčí při hledání zákonitostí vynechat.

Jaká velká mocnost nebo spojenectví mocností v tomhle vesmíru má k dispozici…

Teg při té myšlence ztuhl, jako by v toptéře použil pádové brzdy. Nechal svou mysl volně vznášet, zatímco třídil ostatní známá fakta.

Ne v tomhle vesmíru.

Zákonitost začínala nabývat obrysů. Bohatství. Gammu v jeho mentatských výpočtech nabyla nové role. Gammu byla už dávno vypleněna Harkonneny, opuštěna jako tlející mrtvola, dokud ji Daňané neobnovili. Byla ovšem doba, kdy Gammu ztratila i naději. Bez naděje nebyly ani sny. Když se obyvatelstvo z té žumpy drápalo ven, uchýlilo se jen k tomu nejzákladnějšímu pragmatismu. Pokud to funguje, je to dobré.

Bohatství.

Když si poprvé prohlížel Gammu, všiml si velkého množství bankovních domů. Některé byly dokonce označeny za chráněné proti Bene Gesseritu. Gammu sloužila jako těžiště, kolem něhož se otáčelo obrovské bohatství. Do mentatského vědomí mu jasně vstoupila banka, kterou navštívil, aby si ověřil, zda by se dala použít jako nouzový kontakt. Okamžitě si uvědomil, že to místo se neomezovalo jen na planetární obchody. Byla to banka pro bankéře.

Nejen bohatství, ale BOHATSTVÍ.

V Tegově mysli se ještě nerozvinul Primární vzorec, ale pro Zkušební projekci věděl dost. Bohatství, které nepocházelo z tohoto vesmíru. Lidé z Rozptylu.

Celé toto mentatské třídění netrvalo déle než pár vteřin. Když Teg došel ke zkušebnímu bodu, uvolnil svaly i nervy, jednou pohlédl na Tarazovou a přešel ke skrytému vchodu. Všiml si, že Tarazová nejevila žádné známky znepokojení nad jeho postupem. Prudce odhrnul závěs a ocitl se tváří v tvář muži skoro stejně vysokému, jako byl on sám: oblečení vojenského stylu se zkříženými kopími na límci. Měl těžké rysy, širokou bradu, zelené oči. Ve tváři měl výraz ostražitého překvapení, jednu ruku poblíž kapsy, která se nadouvala – zjevně zbraní.

Teg se na muže usmál, znovu spustil závěsy a vrátil se k Tarazové.

“Sledují nás lidé z Rozptylu,” řekl.

Tarazová se uvolnila. To, co Teg právě předvedl, bylo obdivuhodné.

Závěsy se prudce rozhrnuly. Vešel ten vysoký cizinec a zastavil se dva kroky od Tega. Ve tváři měl teď výraz mrazivého hněvu.

“Varoval jsem tě, abys mu to neříkala!” Řekl to skřípavým barytonem a s takovým přízvukem, jaký Teg ještě neslyšel.

“A já jsem tě upozornila na schopnosti tohoto mentata-bašára,” odpověděla Tarazová. Přes tvář jí přelétl znechucený výraz.

Muž trochu povadl a ve tváři se mu objevilo něco jako strach. “Ctěná matre, já -”

“Neopovažuj se mi tak říkat!” Tarazová zaujala bojový postoj, který u ní Teg ještě nikdy neviděl.

Muž se lehce uklonil. “Drahá paní, ty tady nevelíš. Musím ti připomenout, že moje rozkazy -”

Teg už slyšel dost. “Mým prostřednictvím tady velí ona,” vložil se do toho. “Než jsem sem přijel, učinil jsem určitá ochranná opatření. Tohle…,” rozhlédl se kolem sebe a pak znovu obrátil svou pozornost k vetřelci, který se teď tvářil ostražitě, “…není nekoráb. Dva naše nekoráby vás už v téhle chvíli mají na mušce.”

“Nepřežijete to!” vyštěkl muž.

Teg se přátelsky usmál. “Nikdo v téhle lodi to nepřežije.” Zaťal zuby, aby vydal nervový signál a uvedl do chodu malý pulzní časový spínač ve své lebce. Ten zobrazoval své grafické signály přímo do jeho zrakových center. “A na rozhodnutí nemáte moc času.”

“Řekni mu, jak jsi věděl, že to máš udělat,” vybídla ho Tarazová.

“Matka představená a já máme své vlastní tajné prostředky komunikace,” vysvětlil Teg. “Ale co víc, ani mě nemusela varovat. Stačilo, že mě zavolala. Matka představená v transportéru Gildy v takovéhle době? Nemožné!”

“Slepá ulička,” zavrčel muž.

“Možná,” kývl Teg. “Ale ani Gilda, ani Iks nebudou riskovat totální a všeobecný útok benegesseritských sil pod vedením velitele, kterého jsem osobně vycvičil. Tím myslím bašára Burzmaliho. Vaše podpora se právě rozplynula a zmizela.”

“Nic z toho jsem mu neřekla,” podotkla Tarazová. “Právě jsi byl svědkem toho, jak uvažuje mentat-bašár, a myslím si, že ve tvém vesmíru se nic takového nenajde. Měj to na mysli, až budeš uvažovat o tom, zda se postavit proti bašárovi Burzmalimu, proti člověku, kterého vycvičil tenhle mentat.”

Vetřelec se podíval z Tarazové na Tega a zpátky.

“Z té zdánlivě slepé uličky existuje cesta ven,” začal zase Teg. “Matka představená a její doprovod odjedou se mnou. Musíš se rozhodnout okamžitě. Čas se krátí.”

“Blufuješ.” Ale neznělo to moc přesvědčeně.

Teg se obrátil k Tarazové a uklonil se. “Bylo mi velkou ctí sloužit ti, Ctihodná matko představená. Buď sbohem.”

“Možná nás smrt nerozdělí,” odpověděla Tarazová. Bylo to tradiční rozloučení Ctihodné matky s naroveň postavenou Sestrou.

“Jděte!” Muž s těžkými rysy se rozběhl ke dveřím a prudce je otevřel. Za nimi se objevili dva iksanští strážci, kteří vypadali překvapeně. Muž chraptivě přikázal: “Odveďte je k jejich člunku.”

Teg, stále uvolněný a klidný, řekl: “Svolej své lidi, Matko představená.” Muže stojícího u dveří pak oslovil: “Příliš se bojíš o vlastní kůži, než aby z tebe byl dobrý voják. Nikdo z mých lidí by takovou chybu neudělal.”

“Na palubě lodi jsou skutečné Ctěné matre,” procedil muž mezi zuby. “Přísahal jsem, že je budu chránit.”

Teg se ušklíbl a obrátil se k Tarazové, která vedla své lidi z vedlejší místnosti: dvě Ctihodné matky a čtyři akolytky. Jednu ze Ctihodných matek Teg poznal: Darwi Odradová. Viděl ji zatím jen z dálky, ale ta oválná tvář a krásné oči byly nezapomenutelné: tolik se podobala Lucillové.

“Máme čas na představování?” zeptala se Tarazová.

“Samozřejmě, Matko představená.”

Teg kývl a stiskl postupně všem ženám ruku, jak je Tarazová představovala.

Když odcházeli, obrátil se Teg k cizinci v uniformě: “Musíme vždycky dbát na uhlazenost,” řekl. “Jinak jsme méně než lidé.”

Teprve až na palubě člunku, když Tarazová seděla vedle něj a její doprovod nedaleko, položil Teg tu základní otázku.

“Jak tě dostali?”

Člunek směřoval k planetě. Obrazovka před Tegem ukazovala, že loď Gildy se znakem Iksu uposlechla jeho příkazu zůstat na oběžné dráze, dokud jeho vlastní loď nebude bezpečně skryta za planetárním obranným systémem.

Dřív než Tarazová stačila odpovědět, Odradová se naklonila přes uličku, která je oddělovala, a řekla: “Zrušila jsem bašárův rozkaz zničit ten koráb Gildy, Matko.”

Teg se prudce obrátil a pohlédl na Odradovou. “Ale vždyť vás přece zajali a…” Zachmuřil se. “Jak jste věděly, že -”

“Milesi!”

Tarazová to vyslovila jako velmi jednoznačné pokárání. Trochu smutně se usmál. Ano, ona ho zná skoro tak dobře, jako se zná sám… v některých ohledech dokonce lépe.

“Oni nás jen tak nezajali, Milesi,” vysvětlovala Tarazová. “My jsme dovolily, aby nás zajali. Navenek jsem doprovázela Dar na Rakis. Svůj nekoráb jsme nechaly v Uzlu a požádaly jsme o nejrychlejší transportér Gildy. Celá moje Rada včetně Burzmaliho se shodla, že ti vetřelci z Rozptylu transportér unesou a odletí s ním k tobě v naději, že posbírají všechny kousky projektu ghola najednou.”

Tega to šokovalo. Takové riziko!

“Věděly jsme, že nás zachráníš,” pokračovala Tarazová. “Burzmali byl v záloze pro případ, že bys neuspěl.”

“Ta loď, kterou jste ušetřily,” namítl Teg, “přivolá pomoc a napadne -”

“Na Gammu nezaútočí,” zavrtěla hlavou Tarazová. “Na Gammu je shromážděno příliš mnoho nejrůznějších sil z Rozptylu. Neodváží se popudit si je všechny proti sobě.”

“Rád bych si tím byl tak jistý, jako jsi zřejmě ty,” zavrčel Teg.

“Buď si jistý, Milesi. Kromě toho existují ještě jiné důvody, proč tu loď nezničit. Ti z Iksu a Gildy byli přistiženi při porušení neutrality. To je špatné pro obchod a obchodu oni potřebují co nejvíc.”

“Ledaže by měli důležitější zákazníky, kteří nabízejí větší zisk.”

“Ale Milesi.” Mluvila teď zamyšleně. “My, nynější Benegesseriťanky, se doopravdy snažíme především o jedno – aby všechno běželo klidněji, vyváženěji. To přece víš.”

Teg věděl, že je to pravda, ale zaujalo ho slovo “nynější”. Řekla to, jako by účtovala před smrtí. Než se na to mohl zeptat, Tarazová pokračovala:

“Rády řešíme i ty nejvypjatější situace jinde než na bojišti. Musím připustit, že za ten postoj do značné míry vděčíme Tyranovi. Asi tě nikdy ani nenapadlo, že jsi sám produktem Tyranova kondicionování, Milesi, ale jsi.”

Teg to přijal bez poznámky. Tento faktor ovlivnil celou lidskou společnost. Žádný mentat nemohl ten údaj přehlédnout.

“Tahle tvoje vlastnost, Milesi, nás na tobě zaujala nejdřív,” pokračovala Tarazová. “Občas nás dokážeš přivést skoro k šílenství, ale nechtěly bychom, abys byl jiný.”

Podle drobných náznaků v tónu a v chování Teg pochopil, že to Tarazová neříká jen jemu, ale že oslovuje také svůj doprovod.

“Umíš si představit, jak to dokáže přivést k zuřivosti, když obhajuješ oba pohledy na nějaký problém se stejnou intenzitou? Ale tvoje vcítění je mocná zbraň. Jak se vyděsili někteří naši nepřátelé, když zjistili, že proti nim stojíš na místě, kde ani zdaleka netušili, že by ses mohl objevit!”

Teg se trochu škrobeně usmál. Pohlédl na ženy, které seděly přes uličku. Proč jim to Tarazová všechno říká? Darwi Odradová vypadala, že odpočívá, hlavu měla opřenou, oči zavřené. Několik ostatních si mezi sebou povídalo. To ale pro Tega nic neznamenalo. Benegesseritské akolytky dokážou simultánně myslet na několik různých věcí. Znovu obrátil svou pozornost k Tarazové.

“Ty cítíš věci tak, jak je cítí nepřítel,” pokračovala Tarazová. “Tak jsem to myslela. A samozřejmě, pokud funguješ jako mentat, neexistuje pro tebe žádný nepřítel.”

“Ale existuje!”

“Nevykládej si moje slova špatně, Milesi. Nikdy jsme nepochybovaly o tvé loajalitě. Ale je až zlověstné, jak nás vždycky přiměješ vidět věci, které jinak vidět nedokážeme. Občas jsi našima očima.”

Teg si všiml, že Darwi Odradová otevřela oči a dívala se teď na něj. Byla to hezká žena. V jejím vzhledu bylo něco znepokojujícího. Stejně jako Lucillová mu připomněla někoho z jeho minulosti. Ale dřív než o tom Teg mohl začít přemýšlet, promluvila znovu Tarazová.

“Má ghola tuhle schopnost vyvažovat protichůdné síly?” zeptala se.

“Mohl by být mentat,” odpověděl Teg.

“V jednom ze svých vtělení byl mentat, Milesi.”

“Skutečně ho chceš probudit tak mladého?”

“Je to nutné, Milesi. Zoufale nutné.”

Jakou chybu dělá CHOAM? Celkem jednoduchou: Ignoruje fakt, že na okrajích jeho aktivit čekají větší obchodní mocnosti, mocnosti, které by je mohly polknout tak, jak slepř polyká odpadky. To je skutečná hrozba Rozptylu – pro ně a pro nás všechny.

POZNÁMKY Z RADY BENE GESSERITU,

ARCHIVY Č. SXX9OCH

Odradová vnímala rozhovor mezi Tegem a Tarazovou jen částí svého vědomí. Člunek byl malý, kabina pro cestující stísněná. Věděla, že loď patrně použije k zpomalování sestupu odporu atmosféry a připravila se na příslušné kodrcání. Pilot takovéhohle člunku bude suspenzory používat málo kvůli úspoře energie.

Využívala těchto chvil tak, jak teď využívala veškerý volný čas: k tomu, aby se obrnila pro nadcházející nevyhnutelné události. Měla málo času; řídila se zvláštním kalendářem. Podívala se do kalendáře, než odletěla z Kapituly; často se jí stávalo, že ji zaujala vytrvalost času a jeho jazyka: vteřin, minut, hodin, dní, týdnů, měsíců, roků… standardních roků, aby byla přesná. Vytrvalost nebylo dost výstižné slovo pro ten jev. Nedotknutelnost bylo přesnější. Tradice. Nikdy neporušuj tradici. Tohle srovnání měla neustále na mysli – prastarý tok času vnucený planetám, které se neřídily podle primitivních lidských hodin. Týden je sedm dní. Sedm! Jak mocné je dodneška to číslo. Mystické. Bylo uloženo v Oraňsko-katolické bibli. Pán stvořil svět za šest dní “a sedmého dne odpočíval”.

To dělal dobře, pomyslela si Odradová. Všichni bychom měli po velkém díle odpočívat.

Odradová trochu pootočila hlavu a podívala se přes uličku na Tega. Neměl ani tušení, kolik vzpomínek na něj má. Byla by mohla přesně popsat, co s těmi pevnými rysy udělaly roky. Výcvik toho gholy ho vyčerpal, jak viděla. To dítě v pevnosti na Gammu musí být jako houba, která do sebe vstřebává všechno a všechny kolem sebe.

Milesi Tegu, víš ty, jak tě využíváme? uvažovala.

Ta myšlenka ji oslabila, ale ona ji nechala prodlít ve vědomí skoro s pocitem vzdoru. Jak snadné by bylo toho starého muže milovat! Samozřejmě ne jako partnera… ale přece milovat. Cítila, jak se v ní ozývá jakési pouto, a svými dokonalými benegesseritskými schopnostmi rozeznala jeho původ. Láska, odsouzeníhodná láska, oslabující láska.

Odradová toto vábení poznala s prvním partnerem, kterého byla vyslána svést. Zvláštní pocit. Roky benegesseritského výcviku ji naučily dávat si na něj pozor. Žádná z jejích proktorek jí nedopřála přepych bezvýhradné vřelosti a časem poznala i důvody, které je vedly k takové izolaci. Ale teď tu byla sama, vyslána Genetickými mistryněmi, s příkazem dostat se tak blízko k jedinému člověku, dovolit mu, aby do ní vstoupil. Ve vědomí měla všechny klinické údaje a dokázala na svém partnerovi rozeznat sexuální vzrušení i tehdy, když je povolila sama sobě. Koneckonců byla pro tuto roli pečlivě připravena muži, které Genetické mistryně vybraly a vycvičily právě pro tento účel.

Odradová povzdechla a podívala se jinam, pak zavřela oči při vzpomínce. Cviční muži nikdy nepřipustili, aby projevili svým studentkám nějaké city nebo odevzdání, které by k nim dívky mohly připoutat. To byl nedostatek tohoto sexuálního vzdělávání, ale jinak to nešlo.

To první svedení, za nímž byla vyslána! Byla naprosto nepřipravena na všepřemáhající extázi společného orgasmu, na vzájemnost a sdílení staré jako lidstvo samo… a ještě starší! A tak mocné, že by dokázaly překonat i rozum. Výraz ve tváři jejího společníka, sladký polibek, to, jak úplně zahodil všechny ochranné bariéry, jak se přestal ovládat a jak svrchovaně zranitelný náhle byl. To žádný cvičný muž nikdy neudělal! Zoufale se snažila připomenout si benegesseritské učení. Jeho prostřednictvím viděla ve tváři toho muže samu jeho podstatu, cítila tu podstatu až do morku kostí. Na kratičký okamžik si povolila odpovědět stejně a dosáhla nových výšin extáze – její učitelé nikdy ani nenaznačili, že je něco takového možné. V tom okamžiku chápala, co se stalo paní Jessice a ostatním neúspěšným Benegesseriťankám.

Ten pocit byla láska!

Její síla ji děsila (jak ji na to upozorňovaly Genetické mistryně) a ona se vrátila k benegesseritskému výcviku, krátký přirozený výraz ve tváři nahradila maskou potěšení, používala vypočítané něžnosti tam, kde by přirozené něžnosti byly snadnější (ale méně účinné).

Muž reagoval, jak se od něj čekalo – hloupě. Bylo pak pro ni jednodušší považovat ho za hloupého.

Její druhé svedení už bylo snadnější. Pořád si ale ještě dokázala vybavit rysy toho prvního muže a občas to i dělala s trochu okoralým pocitem úžasu. Občas se jí ta tvář vracela sama a bez zjevného důvodu, který by dokázala okamžitě určit.

Ostatní muže, s nimiž byla poslána se spojit, si pamatovala jinak. Když si je chtěla vybavit, musela hodně pátrat ve své minulosti. Smyslové záznamy těch zkušeností nebyly tak hluboké. Ne jako s tím prvním!

Taková byla nebezpečná moc lásky.

A stačilo se podívat na potíže, které tato skrytá síla během těch tisíciletí způsobila Bene Gesseritu. Paní Jessica a její láska k vévodovi byla jen jeden příklad mezi nesčetnými jinými. Láska zastírala rozum. Odvracela Sestry od jejich povinností. Láska se dala tolerovat jen tehdy, když nebyla nijak okamžitě a zjevně rušivá nebo když sloužila vyšším účelům Bene Gesseritu. Jinak bylo třeba se jí vyhnout.

Ovšem neustále zůstávala předmětem zneklidněného ostražitého sledování.

Odradová otevřela oči a znova pohlédla na Tega a Tarazovou. Matka představená začala na nové téma. Jak ta Tarazová dokáže občas rozčilovat! Odradová zavřela oči a naslouchala rozhovoru, spojena s těmi dvěma hlasy nějakou částí svého vědomí, které se nedokázala vyhnout.

“Jen málokdo si uvědomuje, kolik z infrastruktury civilizace je infrastruktura závislosti,” říkala Tarazová. “My jsme to dost studovaly.”

Láska je také infrastruktura závislosti, pomyslela si Odradová. Proč Tarazová zrovna teď začala o téhle věci? Matka představená jen zřídka dělala něco bez hlubokého důvodu. “Infrastruktura závislosti je termín, který zahrnuje všechny věci nezbytné k tomu, aby lidská civilizace přežila v současném nebo větším počtu,” pokračovala Tarazová.

“Melanž?” zeptal se Teg.

“Samozřejmě, ale většina lidí se podívá na koření a řekne: ,Jak je hezké, že ho můžeme mít a že nám může dát o tolik delší život, než měli naši předkové.'”

“Pokud si ho můžou dovolit.” Odradová si všimla, že to Teg řekl kousavě.

“Když trh neovládá jediná mocnost, ať už kterákoli, může koření mít většina lidí,” odpověděla Tarazová.

“Ekonomiku jsem se učil už jako malé dítě,” pokračoval Teg. “Jídlo, voda, dýchatelný vzduch, životní prostor nekontaminovaný jedy – existuje mnoho druhů měny a jejich cena se mění podle závislosti.”

Odradová ho poslouchala a skoro souhlasně kývla. Odpověděl, jak by odpověděla ona. Nepřežvykuj obecně známé věci, Tarazová. Jdi k věci.

“Chci, aby sis ty poznatky z dětství dobře zapamatoval,” řekla Tarazová. Jak mírně najednou mluví! V té chvíli se její hlas změnil a ona vyštěkla: “Hydraulický despotismus!”

Ten posun důrazu zvládla výborně, pomyslela si Odradová. Paměť chrlila údaje jako kohoutek, náhle otevřený naplno. Hydraulický despotismus: Ústřední kontrola nějaké základní energie, jako je voda, elektřina, palivo, léky, melanž… Poslechni tu ústřední všeovládající moc, nebo ti bude příslušná energie odepřena a ty zemřeš!

Tarazová už zase hovořila: “Ještě existuje jedna užitečná myšlenka, kterou ses určitě taky naučil – klíčová kláda.”

Odradová teď byla už velice zvědavá. Tarazová tímto rozhovorem směřovala k nějaké důležité věci. Klíčová kláda: To byl skutečně hodně starodávný příměr z dob před suspenzory, kdy dřevorubci posílali poražené klády po řekách na ústřední pily. Občas se klády vzpříčily a nahromadily se v řece. Pak byl vyslán odborník, aby našel tu jednu kládu, klíčovou kládu, jejímž odstraněním se celý zával rozpadne. Věděla, že Teg ten termín rozumově pochopí, ale ona a Tarazová si mohly přivolat skutečné svědkyně ze Zděděných vzpomínek, vidět gejzír vody a třísek dřeva, když byly vzpříčené klády uvolněny.

“Tyran byl taková klíčová kláda,” dodala Tarazová. “Vytvořil zával a pak ho uvolnil.”

Člunek se prudce rozechvěl, jak narazil na horní vrstvy atmosféry Gammu. Odradová na okamžik pocítila, jak se jí do těla zařezává bezpečnostní pás, pak se pohyb lodi uklidnil. Na tu chvilku byl rozhovor přerušen, pak Tarazová pokračovala:

“Kromě takzvaných přirozených závislostí existují určitá náboženství, která byla vytvořena psychologicky. Dokonce i fyzické nezbytnosti mají podobnou skrytou složku.”

“Což je něco, co velmi dobře chápe missionaria protectiva,” kývl Teg. Odradová zase slyšela v jeho hlase ten podtón hlubokého odporu. A také Tarazová ho určitě slyšela. Co to dělá? Vždyť může Tega oslabit!

“Ano, jistě,” kývla Tarazová. “Naše missionaria protectiva. Lidé mají tak silnou potřebu toho, aby struktura jejich vlastní víry byla tou ,pravou vírou’! Pokud člověku něco poskytuje potěšení nebo pocit bezpečí a pokud je to zároveň zakořeněno v jeho struktuře víry – jak mocná závislost pak vzniká!”

Tarazová se opět odmlčela, protože člunek už zase kodrcal atmosférou.

“Kdyby radši použil suspenzory,” stěžovala si Tarazová.

“Šetří palivo,” odpověděl Teg. “Menší závislost.”

Tarazová se zasmála. “No jistě, Milesi. Dobře to znáš. Vidím v tom vliv tvé matky. Prokletá je ta samice, jejíž mládě se vrhne nebezpečným směrem.”

“Ty mě považuješ za dítě?” ohradil se.

“Považuji tě za někoho, kdo se právě poprvé přímo setkal s machinacemi takzvaných Ctěných matre.”

Tak to je ono, pomyslela si Odradová. A šokovaně si uvědomila, že Tarazová nemíří svými slovy jen na Tega.

Teď mluví ke mně!

“Ty Ctěné matre, jak si říkají,” pokračovala Tarazová, “spojily sexuální extázi a zbožňování. Pochybuji, že vůbec odhadly, jak je to nebezpečné.”

Odradová otevřela oči a podívala se přes uličku na Matku představenou. Tarazová upřeně hleděla na Tega a její výraz byl neproniknutelný – až na oči, které planuly, jako by se mu snažily vnutit pochopení.

“Nebezpečné,” opakovala Tarazová. “Obrovská masa lidí má nezaměnitelnou společnou identitu. Může se stát jediným tělesem. Může jednat jako jeden organismus.”

“To říkal Tyran,” odsekl Teg.

“To Tyran dokázal! Kolektivní duší dokázal manipulovat, jak chtěl. Jsou doby, Milesi, kdy je pro naše přežití nezbytné, abychom se s tou duší poradili. Víš, duše vždycky hledají možnost úniku.”

“Radit se s duší v naší době trochu vyšlo z módy,” zavtipkoval Teg. Odradové se ten žertovný tón v jeho hlase nelíbil a povšimla si, že i Tarazovou to podobně rozčílilo.

“Ty myslíš, že mluvím o módách v náboženství?” zeptala se Tarazová a její vysoko posazený hlas zněl najednou velice tvrdě. “Oba víme, že náboženství se dají stvořit! Mluvím o těch Ctěných matre, které napodobují některé naše způsoby, ale nemají naše hlubší uvědomění. Opovažují se samy činit předmětem uctívání!”

“Tomu se Bene Gesserit vždycky vyhýbal,” kývl Teg. “Moje matka říkávala, že uctívači a uctívaní jsou spojeni vírou.”

“A mohou být rozděleni!”

Odradová viděla, jak Teg náhle přešel do mentatského stavu mysli – oči upíral do prázdna, rysy měl pokojné. Částečně teď chápala, kam Tarazová míří. Mentat jede po římsku, jednu nohu na každém hřebci! Každou nohou stojí v jiné skutečnosti a pohání ho síla hledání zákonitostí. Musí si osedlat různé reality, aby dospěl k jedinému cíli.

Teg promluvil mentatským zamyšleným hlasem bez přízvuku: “Rozdělené síly spolu budou bojovat o nadřazenost.”

Tarazová potěšeně povzdechla – byl to zvuk skoro smyslný.

“Infrastruktura závislosti,” kývla Tarazová. “Ty ženy z Rozptylu budou ovládat rozdělené síly a každá z těch sil se bude vší mocí snažit dostat se do popředí. Ten důstojník v korábu, když mluvil o svých Ctěných matre, mluvil s posvátnou úctou a s nenávistí zároveň. Jsem si jistá, že jsi to v jeho hlase slyšel, Milesi. Vím, že tě tvoje matka dobře vycvičila.”

“Slyšel jsem to.” Teg se znova podíval na Tarazovou a hltal každé její slovo stejně jako Odradová.

“Závislosti,” řekla Tarazová. “Jak mohou být jednoduché a jak složité. Vezmi si třeba zubní kaz.”

“Zubní kaz?” Tega to tak šokovalo, že ho to vytrhlo z mentatských úvah, a Odradová si uvědomila, že přesně tuhle reakci Tarazová chtěla vyvolat. Tarazová zacházela se svým mentatem-bašárem zkušenou rukou.

A já to mám vidět a poučit se z toho, pomyslela si Odradová.

“Zubní kaz,” opakovala Tarazová. “Úplně jednoduchý implantát hned při narození zbaví většinu lidstva téhle hrozby. Ale přesto si musíme čistit zuby a jinak se o ně starat. Je to pro nás tak přirozené, že o tom málokdy vůbec uvažujeme. Věci, které k tomu používáme, považujeme za úplně přirozenou součást našeho prostředí. Ale ty věci a materiály v nich, instruktoři zubní péče a súkovští preventisté, to všechno má své vzájemně propojené vztahy.”

“Mentat nepotřebuje, aby mu někdo vysvětloval vzájemné závislosti,” řekl Teg. V jeho hlase byla stále ještě zvědavost, ale také nezaměnitelný podtón nechuti.

“Přesně tak,” kývla Tarazová. “To je přirozené prostředí pro mentatský proces myšlení.”

“Tak proč o tom mluvíš?”

“Mentate, podívej se na to, co teď víš o těch Ctěných matre, a řekni mi: Jaká je jejich slabina?”

Teg odpověděl bez zaváhání: “Mohou přežít jen tehdy, když budou zvětšovat závislost těch, kdo je podporují. Je to slepá ulička, do jaké se dostávají narkomani.”

“Přesně tak. A jaké je v tom nebezpečí?”

“Mohou s sebou strhnout většinu lidstva.”

“To byl Tyranův problém, Milesi. Jsem si jistá, že to věděl. Teď mě velice pozorně sleduj. A ty taky, Dar.” Tarazová se podívala přes uličku a zachytila pohled Odradové. “Oba mě poslouchejte. My z Bene Gesseritu uvádíme v proudu lidstva do pohybu velmi mocné… prvky. Mohou se vzpříčit. Určitě způsobí škodu. A my…”

Člunek se zase začal nepříjemně otřásat. Rozhovor byl nemožný – všichni se drželi svých sedadel a naslouchali hřmění a skřípání kolem. Když vyrušení pominulo, Tarazová zvýšila hlas…

“Jestli tenhle hrozný stroj přežijeme a dostaneme se na Gammu, musíš si najít chvíli na to, aby sis o samotě promluvil s Dar. Viděl jsi Atreidský manifest. Ona ti o něm řekne podrobnosti a připraví tě. To je všechno.”

Teg se obrátil a podíval se na Odradovou. Její rysy v něm znovu vyvolaly vzpomínky: pozoruhodná podoba s Lucillovou, ale bylo v tom ještě něco. Zahnal tu myšlenku. Atreidský manifest? Četl ho, protože mu ho Tarazová poslala s pokynem, aby to udělal. Připravit mě? Na co?

Odradová viděla tázavý výraz v Tegově tváři. Teď už chápala, jaký motiv Tarazová měla. Příkazy Matky představené nabyly nového významu, stejně tak jako slova samotného manifestu.

“Právě tak, jak je vesmír vytvářen za účasti vědomí, člověk s předzvěstnými schopnostmi dovádí tuto tvořivou schopnost do krajnosti. To byla naprosto nepochopená síla toho atreidského parchanta, síla, kterou přenesl na svého syna Tyrana.”

Odradová znala ta slova důvěrně jako autor, ale teď se jí vracela tak, jako by je slyšela poprvé.

Zatracená Tar! myslela si Odradová. Co když se mýlíš?

Na kvantové úrovni lze náš vesmír považovat za neurčité místo, statisticky předvídatelné jediné tehdy, když použijeme dostatečně velká čísla. Mezi tímto vesmírem a tím relativně předvídatelným, kde pohyb určité planety může být změřen na pikosekundy, vstupují do hry jiné síly. Pro tento mezivesmír, kde denně žijeme, je dominantní silou to, čemu věříme. Naše přesvědčení ovlivňují běh denních událostí. Pokud nás dostatečné množství věří, může začít existovat nějaká nová věc. Struktura víry vytváří filtr, kterým se chaos mění v řád.

ANALÝZA TYRANA,

SPIS TARAZOVÉ,

ARCHIVY BENE GESSERITU

Když se Teg vrátil domů z lodi Gildy, v myšlenkách měl zmatek. Vystoupil z člunku na začernalém okraji soukromé přistávací plochy Pevnosti a rozhlédl se kolem sebe, jako by tu byl poprvé. Skoro poledne. Tak málo času uběhlo a tolik se změnilo.

Kam až je Bene Gesserit ochoten zajít, aby udělil důležitou lekci? uvažoval. Tarazová ho vykolejila ze známého mentatského procesu. Měl pocit, že celá ta příhoda na lodi byla inscenována jen pro něj. Byl vyveden z předpovídatelného směru. Jak divná mu připadala Gammu, když přecházel hlídanou cestou ke vstupním šachtám.

Teg viděl mnoho planet, naučil se znát způsoby života na nich i to, jak se podepsaly na svých obyvatelích. Některé planety měly velké žluté slunce, které bylo blízko a zahřívalo živé bytosti, takže se všechno mohlo vyvíjet a růst. Některé planety měly malá, blikotavá slunce daleko na temné obloze, jejichž světlo bylo velmi slabé. A mezi těmito dvěma extrémy – a dokonce i mimo ně – existovala spousta dalších variant. Gammu byla žlutozelená varianta se dnem 1,27 standardních hodin dlouhým a oběhem 2,6 SR. Teg si myslel, že Gammu zná.

Když Harkonnenové museli planetu opustit, přišli sem kolonisté z Danské skupiny, kteří neodešli v Rozptylu. Přeměnili od základu celou planetu a přisoudili jí jméno, které jí kdysi dal Halleck. Kolonisté byli v té době známi jako Caladaňané, ale během tisíciletí mají jména tendenci se zkracovat.

Teg se zastavil u brány v ochranném valu, která vedla z přistávací plochy dolů pod Pevnost. Tarazová a její společnice se trochu zdržely. Viděl, jak Tarazová něco naléhavě říká Odradové.

Atreidský manifest, pomyslel si

Dokonce i tady na Gammu se málokdo přiznával k harkonnenskému nebo atreidskému původu, i když ten genotyp tu k vidění byl – zvláště dominantní atreidský: dlouhé, ostré nosy, vysoká čela a smyslná ústa. Často se jednotlivé části vyskytovaly zvlášť – v jedné tváři nos, v druhé pronikavé oči a různé nespočetné směsi. Ale občas jeden člověk měl ty rysy všechny a pak člověk viděl tu hrdost, to vnitřní vědomí:

“Patřím k nim!”

Lidé, kteří se na Gammu narodili, to všechno rozpoznali a chovali se k takovým lidem s úctou, ale nemluvili o tom nahlas.

A pod tím vším se ještě skrývalo to, co v sobě měli i Harkonnenové – genetické linie sahající daleko do raných časů Řeků, Parthů a Mameluků, stíny pradávné historie, které už nedokázal pojmenovat prakticky nikdo kromě profesionálních historiků a lidí vycvičených Bene Gesseritem.

Tarazová se svou společností dohonila Tega. Slyšel, jak říká Odradové: “Musíš to Milesovi říct všechno.”

No dobře, tak mu to řekne, pomyslel si. Obrátil se a vedl je řadou vnitřních stráží do dlouhé chodby pod hradbami do samotné Pevnosti.

Zatracený Bene Gesserit! myslel si přitom. Co tady na Gammu doopravdy dělají?

Na planetě bylo vidět mnohé známky benegesseritské přítomnosti: zpětné křížení k upevnění určitých genetických rysů, tu a tam důraz na svůdné oči u žen.

Teg oplatil kapitánce pozdrav, aniž se přestal soustřeďovat. Svůdné oči, ano. Toho si všiml krátce poté, co přijel do Pevnosti, a zvlášť během první inspekční cesty po planetě. V mnoha tvářích poznal i sám sebe a vzpomněl si, co mu starý Patrin tak často říkal:

“Vypadáš, jako bys byl z Gammu, bašáre.”

Svůdné oči! I ta kapitánka stráže je měla. Ona, Lucillová i Odradová si v tomhle byly podobné. Jen málokdo si všímal toho, jak jsou pro svádění důležité oči. Na to, aby to člověk pochopil, musel mít benegesseritskou výchovu. Velká ňadra u žen a pevná bedra u muže (ten svalnatě vyhlížející zadek) – to jsou věci, které jsou samozřejmě pro sexuální přitažlivost důležité. Ale bez očí může být všechno ostatní na nic. Oči jsou podstatné. Zjistil, že ve správných očích se člověk může utopit, ponořit se do nich a vůbec netušit, co se s ním děje, dokud penis není pevně sevřený ve vagině.

Očí Lucillové si všiml hned, jak přijela na Gammu, a dával si pozor. Nebylo pochyb o tom, jak Sesterstvo jejího nadání využívalo!

A tady už byla Lucillová sama, čekala v ústřední prohlídkové a dekontaminační síni. Letmým pohybem ruky mu sdělila, že s gholou je všechno v pořádku. Teg se uvolnil a díval se, jak se Lucillová obrátila k Odradové. Ty dvě ženy měly i přes věkový rozdíl pozoruhodně podobné rysy. Jejich těla ale byla docela jiná, Lucillová byla pevnější, Odradová křehčí.

Kapitánka stráže, ta se svůdnýma očima, došla k Tegovi a naklonila se k němu. “Schwangyuová se právě dozvěděla, koho jsi s sebou přivezl,” řekla a kývla směrem k Tarazové. “A vida, už je tady.”

Schwangyuová vystoupila ze suspenzorové šachty a přešla k Tarazové. Tegovi přitom věnovala jediný zamračený pohled.

Tarazová tě chtěla překvapit, pomyslel si. A všichni víme proč.

“Nezdá se mi, že bys byla zrovna ráda, že mě vidíš,” oslovila Tarazová Schwangyuovou.

“Jsem skutečně překvapená, Matko představená,” kývla Schwangyuová. “Netušila jsem to.” Ještě jednou se podívala na Tega a v očích měla nenávist.

Odradová a Lucillová se přestaly vzájemně měřit. “Samozřejmě jsem o tom slyšela,” řekla Odradová, “ale přesto to šokuje, vidět sama sebe ve tváři někoho jiného.”

“Varovala jsem tě,” podotkla Tarazová.

“Jaké jsou tvé rozkazy, Matko představená?” zeptala se Schwangyuová. Přiměji se na účel návštěvy Tarazové zeptat nemohla.

“Ráda bych si v soukromí promluvila s Lucillovou,” řekla Tarazová.

“Dám ti připravit pokoje,” kývla Schwangyuová.

“Neobtěžuj se,” zavrtěla Tarazová hlavou. “Nezůstanu. Miles mi už zařídil dopravu. Povinnost mě volá do Kapituly. S Lucillovou si promluvím venku na dvoře. Tarazová si položila prst na tvář. “A taky bych ráda pár minut sledovala toho gholu, aniž by o tom věděl. Jsem si jistá, že to Lucillová dokáže zařídit.”

“Současný intenzivnější výcvik snáší poměrně dobře,” začala Lucillová, když spolu vykročily k suspenzorové šachtě.

Teg se obrátil k Odradové. Když přitom přejel pohledem po Schwangyuové, zahlédl v její tváři hněv, který se ani nepokoušela skrýt.

Je Lucillová sestra nebo dcera Odradové? uvažoval Teg. Najednou ho napadlo, že ta podoba je určitě nějaký benegesseritský záměr. No jistě – Lucillová je vtiskovatelka!

Schwangyuová překonala svůj hněv. Zvědavě se podívala na Odradovou. “Zrovna jsem chtěla obědvat, Sestro,” podotkla Schwangyuová. “Nechceš se ke mně přidat?”

“Musím si o samotě pohovořit s bašárem,” zavrtěla hlavou Odradová. “Nebude vadit, když si promluvíme tady? Ghola mě nesmí vidět.”

Schwangyuová se zamračila a nesnažila se před Odradovou skrýt svoje znepokojení. V Kapitule se všeobecně ví, na které straně stojí! Ale nikdo… nikdo! ji neodstraní z tohoto postavení pozorovatelky-velitelky. Opozice má svá práva!

Její myšlenky byly jasné dokonce i Tegovi. Všiml si, s jak strnulou šíjí Schwangyuová odcházela. “Je to zlé, když se Sestra obrací proti Sestře,” podotkla Odradová.

Teg dal rukou znamení své kapitánce stráže, kterým jí přikázal, aby dala vyklidit okolí. O samotě, říkala Odradová. Budeme tedy o samotě. K Odradové dodal: “Tohle je jedna z oblastí pod mou kontrolou. Tady nás nesledují žádní špehové ani technické prostředky.”

“Myslela jsem si to,” kývla Odradová.

“Támhle máme provozní místnost,” pokynul Teg vlevo. “Je tam nábytek, dokonce i židlopsi, jestli je máš ráda.”

“Nesnáším, když se se mnou pokoušejí mazlit,” ušklíbla se. “Nemohli bychom si promluvit tady?” Vzala Tega pod paží. “Možná bychom se mohli trochu procházet. V tom člunku jsem úplně ztuhla.”

“Co mi to máš říct?” zeptal se, když vykročili.

“Moje vzpomínky už nejsou selektivně vybrané,” začala. “Mám je všechny, samozřejmě jen z ženské strany.”

“Ano?” Teg stiskl rty. Takovouhle předehru nečekal. Odradová vypadala spíš na člověka, který volí přímý přístup.

“Tarazová říkala, že jsi četl Atreidský manifest. Dobře. Víš tedy, že na mnoha místech způsobí znepokojení.”

“Schwangyuová už na jeho základě pronesla kázání proti ,vám Atreidům’.”

Odradová na něj vážně hleděla. Jak upozorňovaly všechny zprávy, Teg byl stále impozantní postava, ale to věděla i bez těch zpráv.

“Jsme oba Atreidové, ty a já,” řekla.

Teg okamžitě zpozorněl.

“Tvoje matka ti to podrobně vysvětlila,” pokračovala Odradová, “když ses poprvé vrátil ze školy na prázdniny na Lernaeus.”

Teg se zastavil a zíral na ni. Jak to může vědět? Pokud se pamatoval, nikdy se ještě s touhle cizinkou, s touhle Darwi Odradovou, nesetkal ani s ní nemluvil. Byl snad předmětem zvláštních debat v Kapitule? Mlčel a nutil ji tak k dalšímu hovoru.

“Povím ti o jednom rozhovoru mezi jistým mužem a mou rodnou matkou,” pokračovala Odradová. “Jsou spolu v posteli a muž řekne: ,Měl jsem několik dětí, když jsem poprvé unikl z těsného spojení s Bene Gesseritem, když jsem se považoval za nezávislého a myslel jsem, že se můžu dát naverbovat a bojovat, kde budu chtít.'”

Teg se ani nepokusil skrýt svoje překvapení. To byla jeho vlastní slova! Mentatská paměť mu řekla, že je Odradová citovala tak přesně jako mechanický záznamník. Dokonce i jejich tón!

“Mám pokračovat?” zeptala se, když na ni dál zíral. “Tak dobře. Muž řekne: ,To bylo samozřejmě předtím, než mě poslali na mentatský výcvik. Ten mi pořádně otevřel oči! Sesterstvo mě ani na chvilku nepustilo z dohledu. Nikdy jsem nebyl nezávislý.'”

“Dokonce ani když jsem říkal tahle slova,” podotkl Teg.

“Správně.” Pobídla ho tlakem na paži, aby pokračovali v procházce síní. “Všechny děti, které jsi zplodil, patřily Bene Gesseritu. Sesterstvo neriskuje, že se náš genotyp bude náhodně šířit.”

“Ať jde moje tělo k Šajtánovi, jen když ten jejich drahocenný genotyp zůstane v péči Sesterstva,” zavrčel.

“V mojí péči,” opravila ho Odradová. “Já jsem jedna ze tvých dcer.”

Znovu ji přiměl zastavit se.

“Myslím, že víš, kdo byla moje matka,” pokračovala. Umlčela ho rukou, když chtěl něco říct. “Jména nejsou nutná.”

Teg studoval rysy její tváře a některé z nich rozpoznal. Matka a dcera si byly podobné. Ale co Lucillová?

Odradová, jako by jeho otázku slyšela, řekla: “Lucillová je z paralelní genetické linie. Je to neuvěřitelné, co dokáže pečlivé křížení, viď?”

Teg si odkašlal. Necítil žádné emocionální pouto k téhle nově nalezené dceři. Její slova a jiné důležité signály jejího jednání vyžadovaly jeho plnou pozornost.

“Tohle není žádný náhodný rozhovor,” řekl. “Je to všechno, co jsi mi měla odhalit? Myslel jsem, že Matka představená říkala…”

“To není všechno,” souhlasila Odradová. “Ten manifest – já jsem jeho autorka. Napsala jsem ho na rozkaz Tarazové a podle jejích podrobných příkazů.”

Teg se rozhlédl po rozsáhlé síni, jako by se chtěl ujistit, že je nikdo neslyšel. Promluvil tlumeným hlasem: “Tleilaxané ho šíří na všechny strany!”

“Přesně jak jsme doufaly.”

“Proč mi to povídáš? Tarazová říkala, že mě máš připravit na…”

“Přijde čas, kdy budeš potřebovat znát náš záměr. Tarazová si přeje, aby ses pak sám rozhodl, aby ses stal skutečně nezávislým.”

Už když Odradová mluvila, viděla, jak se mu do očí vloudil skelný pohled mentata.

Teg se zhluboka nadechl. Závislosti a klíčové klády! Jako mentat vycítil nějakou obrovskou zákonitost, která je těsně mimo dosah nashromážděných dat. Ani na okamžik neuvažoval o tom, že by se mu snad těchto odhalení dostalo z nějakého pocitu dceřiné lásky. Celý benegesseritský výcvik měl fundamentalistickou, dogmatickou a ritualistickou podstatu i přes veškeré pokusy zabránit tomu. Odradová, tahle dcera z jeho minulosti, byla plnoprávná Ctihodná matka s výjimečnými schopnostmi svalového a nervového ovládání – a navíc s úplnými vzpomínkami z ženské strany! Ona byla jedna z vyvolených! Znala takové triky v oblasti násilí, o nichž většina lidí neměla ani tušení. Ale přesto ta podobnost, ta podstata zůstávala a mentat ji prostě musel vidět.

Co od něj chce?

Aby potvrdil své otcovství? Už ho měla potvrzeno, jak si jen mohla přát.

Když ji teď Teg pozoroval, jak trpělivě čeká, až se jeho myšlenky rozptýlí, napadlo ho, že je pravda to, co se často říká – že Ctihodné matky už nejsou tak docela členy lidské rasy. Pohybovaly se určitým způsobem mimo hlavní proud, možná paralelně s ním, možná se do něj občas nořily za svými vlastními účely, ale vždycky zůstávaly lidstvu vzdálené. Samy se od něj oddělovaly. Tohle znamení bylo společné všem Ctihodným matkám, ten pocit výjimečné identity, který je přibližoval spíš dávno mrtvému Tyranovi než lidem, ze kterých vzešly.

Manipulace. To bylo jejich poznávací znamení. Manipulovaly vším a každým.

“Mám být očima Bene Gesseritu,” řekl Teg. “Tarazová chce, abych za vás za všechny učinil lidské rozhodnutí.”

Odradová mu se zjevným potěšením stiskla paži. “Mám báječného otce!”

“A máš opravdu otce?” zeptal se a zopakoval jí své úvahy o tom, jak se Bene Gesserit odděluje od lidstva.

“Mimo lidstvo,” opakovala. “To je zvláštní myšlenka. Stojí kormidelníci Gildy také mimo své původní lidské kořeny?”

Přemýšlel o tom. Kormidelníci Gildy se značně lišili od běžného typu lidí. Rodili se ve vesmíru a prožili svůj život v nádrži melanžového plynu. Změnili své původní tělo, prodloužili a přesunuli končetiny a orgány. Ale mladý navigátor v plodném období a předtím, než vstoupí do nádrže, se může rozmnožovat s normální partnerkou. Bylo to dokázáno. Stali se nelidskými, ale ne tak jako Benegesseriťanky.

“Kormidelníci s vámi nejsou duševně spříznění,” odpověděl. “Myslí jako lidé. Když vedou loď vesmírem, i když přitom používají předzvěstný smysl, kterým hledají bezpečnou cestu, uplatňují zákonitosti, které může člověk přijmout.”

“A naše zákonitosti nepřijímáš?”

“Pokud mohu, tak ano, ale vy se někde v průběhu vývoje původním zákonitostem vymknete. Myslím dokonce, že občas vědomě hrajete, abyste vypadaly lidské. Třeba jak mě teď držíš za paži, jako bys skutečně byla moje dcera.”

“Jsem tvoje dcera, ale překvapuje mě, že o nás máš tak špatné mínění.”

“Právě naopak; cítím posvátnou úctu.”

“K vlastní dceři?”

“Ke kterékoli Ctihodné matce.”

“Myslíš, že existuji jen proto, abych manipulovala nižšími tvory?”

“Myslím, že už necítíš lidsky. Je v tobě mezera, něco tam chybí, něco, co jsi odstranila. Už nejsi jedna z nás.”

“Děkuji,” řekla Odradová. “Tarazová mi řekla, že nebudeš váhat odpovědět upřímně, ale to jsem věděla i sama.”

“Pro co jsi mě to připravila?”

“Pochopíš to, až k tomu dojde; to je všechno, co můžu říct… co smím říct.”

Už zase manipulace! K čertu s nimi!

Odradová si odkašlala. Zdálo se, že chce ještě něco říct, ale mlčela, jen znova vykročila a přiměla Tega, aby i on pokračoval v procházce síní.

I když předem věděla, co Teg musí říct, jeho slova ji bolela. Toužila mu vysvětlit, že ona patří k těm, které stále ještě mají lidské city, ale nesměla popřít jeho soud o Sesterstvu.

Učí nás odmítat lásku. Můžeme ji simulovat, ale každá z nás je schopna ji v okamžení zavrhnout.

Za nimi se ozval nějaký zvuk. Zastavili se a obrátili. Lucillová a Tarazová vystoupily ze suspenzorové šachty a hovořily o svém pozorování gholy.

“Jednáš naprosto správně, když s ním zacházíš jako s jednou z nás,” řekla Tarazová.

Teg to slyšel, ale nekomentoval to. Mlčky čekali, až k nim obě ženy dojdou.

On to ví, myslela si Odradová. Nebude se mě ptát na mou rodnou matku. Nebylo tam žádné pouto, žádný skutečný vtisk. Ano, on to ví.

Odradová zavřela oči a paměť ji polekala tím, že si sama vybavila jistou malbu. Ta visela na zdi ranního pokoje Tarazové. Iksanští řemeslníci ochránili obraz hermeticky uzavřeným rámem krytým neviditelným plasklem. Odradová se často zastavila před tou malbou a pokaždé měla pocit, že kdyby vztáhla ruku, mohla by se skutečně dotknout starého plátna, tak obratně zachovaného Iksany.

Chalupy v Cordeville.

Umělcův název díla a jeho vlastní jméno stály na leštěné tabulce pod obrazem: Vincent van Gogh.

Ta věc pocházela z doby tak dávné, že z ní zbylo jen velmi málo fyzických památek, které by dokumentovaly duch toho času. Pokoušela se představit si, jakými cestami asi obraz prošel, tu sérii náhod, která ho přivedla neporušený až do pokoje Tarazové.

Iksané byli mistry v oboru restaurování a uchovávání památek. Pozorovatel se mohl dotknout tmavé skvrny v levém dolním rohu rámu. Okamžitě ho pohltil pocit skutečné geniality, nejen geniality umělce, ale i toho Iksana, který dílo restauroval. I jeho jméno stálo na rámu: Martin Buro. Když se tečky dotkl lidský prst, změnila se ve smyslový projektor – to byla neškodná odbočka výzkumu, který stvořil iksanskou sondu. Buro restauroval nejen obraz, ale i malíře – city, jimiž van Gogh doprovázel každý tah štětcem. Ty byly všechny zaklety v malbě, zaznamenány lidskými pohyby.

Odradová tam stála ponořená v záznamu až do samého konce tolikrát, že měla pocit, že by už dokázala ten obraz sama namalovat.

Když si teď na tu zkušenost vzpomněla tak bezprostředně po Tegově obvinění, okamžitě pochopila, proč jí její paměť ten obraz připomněla, proč ji ta malba pořád tak fascinovala. Na ten krátký okamžik, kdy představení trvalo, se cítila plně lidská, v chalupách viděla místa, kde žijí skuteční lidé, a jakýmsi plným způsobem si uvědomovala řetěz života, který se tu zastavil v osobě šíleného van Gogha, zastavil se, aby se dal zaznamenat.

Tarazová a Lucillová došly asi na dva kroky od Tega a Odradové. V dechu Tarazové byl cítit česnek.

“Zastavily jsme se na něco malého k jídlu,” vysvětlila Tarazová. “Chceš taky něco?”

To byla přesně ta nesprávná otázka. Odradová pustila Tegovu paži. Rychle se obrátila a otřela si oči rukávem. Když se znova podívala na Tega, uviděla v jeho tváři překvapení. Ano, pomyslela si, to byly skutečné slzy!

“Myslím, že jsme tu už udělaly všechno, co jsme mohly,” řekla Tarazová.

“Je čas, aby ses vypravila na Rakis, Dar.”

“Nejvyšší čas,” kývla Odradová.

Život nemůže najít důvody k tomu, aby sám sebe udržoval, nemůže být zdrojem slušných vzájemných ohledů, pokud se každý z nás nerozhodne takové vlastnosti do něj vložit.

CHENOEHOVÁ: ROZHOVORY S LETEM II.

Hedley Tuek, velekněz Rozděleného Boha, se na Stirose stále více zlobil. I když byl Stiros příliš starý, než aby mohl sám doufat, že usedne na lavici velekněze, měl syny, vnuky a spoustu synovců. Stiros svou osobní ctižádost převedl na svou rodinu. Cynický člověk, ten Stiros. Byl představitelem mocné frakce kněží, takzvaného “vědeckého společenství”, jejíž vliv byl zákeřný a pronikal všude. Jejich názory se nebezpečně blížily kacířství.

Tuek si připomněl, že nejeden velekněz se už ztratil v poušti při různých politováníhodných nehodách. Stiros a jeho klika byli schopni takovou nehodu zorganizovat.

V Kénu bylo odpoledne a Stiros právě odešel, zjevně nespokojený. Stiros chtěl, aby se Tuek osobně vypravil do pouště sledovat příští Sheeanino dobrodružství. Tuekovi ale bylo to pozvání podezřelé a odmítl ho.

Následovala podivná hádka, plná narážek a nejasných zmínek o Sheeanině chování i mnohomluvných útoků na Bene Gesserit. Stiros, vždycky podezřívavý vůči Sesterstvu, pojal okamžitou nechuť vůči nové velitelce Pevnosti Bene Gesseritu na Rakis, té… jak se vlastně jmenuje? Ano, Odradová. Divné jméno, ale Sestry obvykle mívají taková divná jména. Mají na to právo. Bůh sám nikdy neřekl, že by Bene Gesserit nebyl v zásadě v pořádku. Proti jednotlivým Sestrám se vyslovil, to ano, ale Sesterstvo jako takové sdílelo Boží Svatou vizi.

Tuekovi se nelíbilo, jak Stiros mluví o Sheeaně. Cynicky. Tuek nakonec umlčel Stirose prohlášeními vyslovenými tady ve svatyni, před vysokým oltářem a obrazy Rozděleného Boha. Paprsky přenášené přes hranoly vrhaly přes lehký opar kadidla ze spalované melanže úzké proužky záře na dvojitou řadu vysokých sloupů, které vedly k oltáři. Tuek věděl, že odtud jdou jeho slova přímo k Bohu.

“Prostřednictvím naší moderní Siony jedná Bůh,” řekl Tuek Stirosovi a všiml si přitom zmatku ve tváři starého rádce. “Sheeana je živoucí připomínkou Siony, lidského nástroje, který Ho proměnil v Jeho současná Rozdělení.”

Stiros zuřil a říkal věci, které by se neodvážil opakovat před celou Radou. Příliš se spoléhal na svou dlouhou známost s Tuekem.

“Říkám ti, že ona si tady sedí a dospělí kolem se div nepřetrhnou, jen aby se před ní ospravedlnili -”

“A před Bohem!” Taková slova nemohl Tuek nechat jen tak projít.

Stiros se naklonil těsně k veleknězi a zasyčel: “Ona je v centru výukového systému, který plní všechno, co si její fantazie vymyslí. Nic jí neodepřeme!”

“To je správné.”

Stiros ale pokračoval, jako by Tuek nic neřekl: “Cania jí donesla záznamy z Dár-es-Balátu!”

“Já jsem Kniha osudu,” protáhl zpěvavě Tuek. Citoval Boží slova z pokladu z Dár-es-Balátu.

“Přesně tak! A ona poslouchá každé slovo!”

“A proč tě to znepokojuje?” zeptal se Tuek svým nejklidnějším tónem.

“My nezkoušíme její znalosti. Ona zkouší naše!”

“Bůh si to tak asi přeje.”

Hořký hněv ve Stirosově tváři byl zjevný. Tuek si toho všiml a čekal, než starý rádce sebere další argumenty. Zdroje takových argumentů byly samozřejmě obrovské. Tuek to nepopíral. Důležitý byl jejich výklad. Proto také musí být velekněz hlavním vykladačem. I přes způsob, jakým kněží nazírají historii (nebo možná právě proto), vědí hodně o tom, jak se stalo, že se Bůh rozhodl usadit na Rakis. Mají Dár-es-Balát a celý jeho obsah – nejstarší známý neprostor ve vesmíru. Po celá tisíciletí, zatímco Šaj-hulúd měnil zelenou planetu Arrakis v pouštní Rakis, čekal Dár-es-Balát pod pískem. Z tohoto Svatého pokladu získali kněží Boží hlas, Jeho tištěná slova a dokonce holofotografie. Všechno bylo vysvětleno a oni proto věděli, že poušť na povrchu Rakis napodobuje původní podobu planety, to, jak vypadala na začátku, kdy byla jediným známým zdrojem Svatého koření.

“Ptá se na Boží rodinu,” začal zase Stiros. “Proč by se ptala na -”

“Zkouší nás. Přisuzujeme Jim takové postavení, jaké si zaslouží? Ctihodné matce Jessice, jejímu synovi Muad’Dibovi a jeho synovi Letovi II. – Svatému triumvirátu nebes?”

“Letovi III.,” zavrčel Stiros. “Co ten druhý Leto, ten, který zemřel rukou sardaukarů? Co on?”

“Opatrně, Stirosi,” varoval Tuek. “Víš dobře, že můj pradědeček se proti takovým otázkám vyslovil právě z téhle lavice. Náš Rozdělený Bůh se převtělil, část z něj zůstala v nebi, aby vykonával Vládu. Tato jeho část se tím stala bezejmennou, jak tomu vždycky je u Skutečné podstaty Boha!”

“Ano?”

Tuek slyšel v hlase starého muže cynismus. Stirosova slova jako by zůstala viset ve vzduchu prosyceném kadidlem a říkala si o hrozný trest.

“Tak proč se ptá, jak byl náš Leto proměněn v Rozděleného Boha?” nedal se Stiros.

Bere snad Stiros v potaz Svatou proměnu? Tueka to šokovalo. Řekl: “Až přijde čas, osvětlí nám to.”

“Naše ubohá vysvětlení ji musejí děsit,” ušklíbl se Stiros.

“Zacházíš příliš daleko, Stirosi!”

“Skutečně? Nepovažuješ snad za poučné, že se ptá, jak píseční pstruzi uzavírají do sebe většinu vody na Rakis a obnovují poušť?”

Tuek se snažil nedat na sobě znát svůj vzrůstající hněv. Stiros sice skutečně představoval mocnou frakci kněží, ale jeho tón a jeho slova vyvolávaly otázky, na které velekněží už dávno odpověděli. Proměnou Leta II. se zrodili nesčetní píseční pstruzi, z nichž každý měl v sobě kousek Něj. Z písečných pstruhů povstal Rozdělený Bůh: Ten sled byl znám a uctíván. Pochybovat o něm znamenalo popírat Boha.

“Sedíš tu a neděláš nic!” obvinil ho Stiros. “Jsme pěšáci na -”

“Dost!” Tuek už měl cynismu toho starce právě tak dost. Důstojně se napřímil a vyslovil Boží slova:

“Váš Pán ví velmi dobře, co máte v srdci. Vaše duše postačí, abyste byli zváženi. Nepotřebuji žádné svědky. Nenasloucháte své duši, místo toho nasloucháte své zlobě a hněvu.”

Stiros rozhněvaně odešel.

Tuek dlouho přemýšlel, pak se oblékl do toho nejvhodnějšího roucha v bílé, zlaté a purpurové barvě. Šel navštívit Sheeanu.

Sheeana byla ve střešní zahradě na vrcholku ústředního chrámového komplexu. S ní tam byla Cania a dva další – mladý kněz Balik a akolytka jménem Kipuna, která se chovala příliš jako Ctihodná matka, než aby se Tuekovi líbila. Bylo jasné, že Sesterstvo tu má své špehy, ale Tuek to nechtěl vědět. Kipuna převzala většinu Sheeanina fyzického výcviku a mezi dítětem a akolytkou vzniklo pouto, které vyvolávalo v Canii žárlivost. Ani Cania se ale nemohla vzepřít Sheeaniným rozkazům.

Všichni čtyři stáli u kamenné lavičky skoro ve stínu větrací věže. Kipuna držela Sheeanu za pravou ruku a pohybovala dítěti prsty. Tuek si všiml, že Sheeana roste. Už šest let byla v jeho péči. Viděl, jak se jí pod rouchem začínají rýsovat první náznaky prsou. Na střeše se nic ani nepohnulo a vzduch připadal Tuekovi těžký.

Tuek se rozhlédl po zahradě, aby se ujistil, že se nezanedbávají bezpečnostní opatření. Člověk nikdy neví, odkud může přijít nebezpečí. Čtyři z Tuekových osobních strážců, dobře ozbrojení, ale se skrytými zbraněmi, byli na střeše také – každý v jednom rohu. Zídka kolem zahrady byla vysoká, nad okrajem vyčnívaly jen hlavy strážců. Jediná budova vyšší než tahle věž byl hlavní větrolap Kénu asi tisíc metrů směrem na západ.

I přes to, že bylo zjevné, že se bezpečnostní příkazy dodržují, cítil Tuek nebezpečí. Varuje ho snad Bůh? Tueka stále ještě znepokojoval Stirosův cynismus. Byla snad chyba ponechat Stirosovi tolik volnosti?

Sheeana viděla Tueka přicházet a přestala s těmi podivnými cvičeními prstů, která prováděla podle Kipuniných instrukcí. Dítě stálo tiše s výrazem vědoucí trpělivosti ve tváři a s pohledem upřeným na velekněze, takže její společníci se také museli otočit a podívat se na něj.

Sheeana se Tueka nebála. Měla toho starého muže docela ráda, i když některé jeho otázky byly tak hloupé. A ty jeho odpovědi! Čirou náhodou přišla na to, které otázky Tueka nejvíc znepokojují.

“Proč?”

Někteří z jejích kněžských služebníků nahlas překládali její otázku jako: “Proč tomu věříš?” Sheeana to okamžitě postřehla a od té doby její zkoumavé otázky Tuekovi i jiným nabyly neměnné podoby: “Proč tomu věříš?”

Tuek se zastavil asi dva kroky od Sheeany a uklonil se. “Dobré odpoledne, Sheeano.” Nervózně zakroutil krkem, který mu tísnil límec roucha. Slunce ho pálilo do ramen a jeho napadlo, proč sem asi to dítě tak často chodí.

Sheeana se dál na Tueka zkoumavě dívala. Věděla, že ten pohled ho znepokojuje.

Tuek si odkašlal. Když se na něj Sheeana takhle dívala, vždycky přemýšlel: Dívá se na mě jejíma očima Bůh?

Cania promluvila: “Sheeana se dnes ptala na Rybí mluvčí.”

Tuek svým nejvroucnějším tónem dodal: “Boží Svatá armáda.”

“Samé ženy?” zeptala se Sheeana. Řekla to, jako by tomu nemohla uvěřit. Pro lidi žijící na dně rakiské společnosti byly Rybí mluvčí jménem z dávné historie, lidmi vyhnanými v dobách Hladomoru.

Zkouší mě, myslel si Tuek. Rybí mluvčí. Moderní nositelé toho jména měli na Rakis jen malou obchodní a výzvědnou delegaci složenou z mužů i žen. Dávný původ už pro jejich současnou činnost nebyl důležitý. Většinou dnes fungovali jako prodloužená ruka Iksu.

“Muži vždycky sloužili Rybím mluvčím jako poradci,” vysvětloval Tuek. Dobře přitom Sheeanu pozoroval, aby viděl, jak zareaguje.

“A taky vždycky měly některého Duncana Idaha,” dodala Cania.

“Ano, ano, samozřejmě, Duncanové.” Tuek se snažil nezamračit. Ta ženská ho pořád přerušuje! Tuek nebyl rád, když se mu připomínala tahle stránka historie přítomnosti Boha na Rakis. Neustále obnovovaní gholové a jejich postavení ve Svaté armádě příliš připomínali vliv Bene Tleilaxu. Ale ten fakt, že Rybí mluvčí chránily Duncany před nebezpečím, samozřejmě na přímý rozkaz Boha, ten se popřít nedal. Duncanové byli svatí, o tom nebylo pochyb, ale v jiné kategorii. Podle vlastních Božích slov osobně některé Duncany zabil, zjevně je tak převedl přímo do nebe.

“Kipuna mi povídala o Bene Gesseritu,” řekla Sheeana.

Jak mysl toho dítěte skáče od jedné věci ke druhé!

Tuek si znova odkašlal, protože si uvědomil vlastní dvojznačný postoj vůči Ctihodným matkám. Ty, které byly “Milované Bohem”, samozřejmě bylo nutno ctít – třeba Svatou Chenoehovou. A první velekněz vytvořil logické vylíčení toho, jak Svatá Hwi Nori, Nevěsta Boží, byla tajnou Ctihodnou matkou. Vzhledem k těmto zvláštním okolnostem pociťovalo kněžstvo nepříjemnou zodpovědnost vůči Bene Gesseritu, která se většinou projevovala tím, že Sesterstvu prodávalo melanž za ceny směšně nízké oproti těm, které si účtovali Tleilaxané.

Sheeana svým nejupřímnějším tónem požádala: “Pověz mi něco o Bene Gesseritu, Hedley.”

Tuek se rychle rozhlédl po dospělých kolem Sheeany, jestli v jejich tvářích nezahlédne úsměv. Nevěděl, jak se má zachovat, když ho Sheeana takhle osloví křestním jménem. V jistém smyslu to bylo ponižující. Ale na druhou stranu ho takovou důvěrností vyznamenávala.

Bůh mě těžce zkouší, pomyslel si.

“Jsou Ctihodné matky dobré?” zeptala se Sheeana.

Tuek si povzdechl. Všechny záznamy potvrzovaly, že Bůh měl vůči Bene Gesseritu výhrady. Boží slova byla pečlivě zkoumána a nakonec předložena veleknězi k interpretaci. Bůh nedovolil, aby Sesterstvo ohrožovalo jeho Zlatou stezku. Aspoň tohle bylo jasné.

“Mnoho z nich je dobrých,” řekl Tuek.

“Kde je nejbližší Ctihodná matka?” zeptala se Sheeana.

“Na vyslanectví Sesterstva tady v Kénu,” odpověděl Tuek.

“Znáš ji?”

“V Pevnosti Bene Gesseritu je hodně Ctihodných matek,” vysvětlil.

“Co je Pevnost?”

“Tak říkají svému zdejšímu domovu.”

“Jedna Ctihodná matka jim musí velet. Tu znáš?”

“Znal jsem její předchůdkyni Tamalanovou, ale tahle je nová. Teprve přijela. Jmenuje se Odradová.”

“To je divné jméno.”

Tuek si to také myslel, ale řekl: “Jeden z našich historiků mi říkal, že to je jedna z podob jména Atreidová.”

Sheeana o tom uvažovala. Atreidové. To byl ten rod, z něhož vyšel Šajtán. Před Atreidy byli jen fremeni a Šaj-hulúd. V Ústní historii, kterou její lidé dochovávali přes všechny kněžské zákazy, se prozpěvovaly rodokmeny většiny důležitých lidí na Rakis. Sheeana ta jména mnohokrát slyšela za horkých večerů ve své vesnici.

“Muad’Dib zplodil Tyrana.

Tyran zplodil Šajtána.”

Sheeaně se nechtělo hádat se s Tuekem o tom, co je pravda. Stejně dnes vypadal unaveně. Řekla jen: “Přiveď mi tu Ctihodnou matku Odradovou.”

Kipuna, vlastně Kipunová, skryla dlaní triumfální úsměv.

Tuek šokovaně couvl. Jak může splnit takové přání? Dokonce ani rakiští kněží nemají co poroučet Bene Gesseritu! Co když ho Sesterstvo odmítne? Může jim nabídnout dar v melanži? To by mohla být známka slabosti. Ctihodné matky by mohly začít vyjednávat! A v celém vesmíru nebylo tvrdších vyjednavačů a obchodníků než tyhle Ctihodné matky se studenými pohledy. A tahle nová, ta Odradová, vypadá, že patří k nejhorším.

To všechno prolétlo Tuekovi hlavou.

V té chvíli se do toho vložila Cania a poradila Tuekovi správný přístup: “Možná by Kipuna mohla tlumočit Sheeanino pozvání,” řekla.

Tuek se rychle podíval na mladou akolytku. Ano! Mnoho lidí mělo podezření (zjevně včetně Canii), že Kipuna špehuje pro Bene Gesserit. Samozřejmě, na Rakis každý pro někoho špehoval. Tuek nasadil svůj nejblahosklonnější úsměv a kývl na Kipunu.

“Znáš některou Ctihodnou matku, Kipuno?”

“Některé z nich znám, můj pane veleknězi,” kývla Kipuna.

Aspoň se umí chovat uctivě!

“Výborně,” řekl Tuek. “Buď tak hodná a předej na vyslanectví Bene Gesseritu tohle Sheeanino laskavé pozvání.”

“Budu dělat, co bude v mých chabých silách, můj pane veleknězi.”

“Jsem si tím jistý!”

Kipuna se začala s hrdostí obracet k Sheeaně s rostoucím pocitem úspěchu. Bylo až směšně snadné vyvolat tenhle Sheeanin požadavek, když se použily techniky Sesterstva. Kipuna se usmála a otevřela ústa, aby něco řekla. V té chvíli zaujal její pozornost pohyb na zídce, asi čtyřicet metrů za Sheeanou. něco se tam zalesklo v slunci. Něco malého a…

Kipuna se zdušeným výkřikem popadla Sheeanu, hodila ji na zděšeného Tueka a vykřikla: “Utíkejte!” Kipunová sama se vrhla k rychle se blížící lesklé věci – malému lovci-pátrači, který za sebou táhl dlouhé šigafilové vlákno.

V mladších letech hrával Tuek odpalovanou. Instinktivně Sheeanu zachytil, na okamžik zaváhal a pak si všiml nebezpečí. Sevřel kroutící se a protestující dívku v náručí a vrhl se otevřenými dveřmi do věže. Slyšel, jak zabouchly dveře, a Caniiny rychlé kroky těsně za zády.

“Co je to? Co je to?” Sheeana bušila Tueka pěstmi do prsou a do ramene.

“Klid, Sheeano! Klid!” Tuek se zastavil na první plošině. Odtud vedla do jádra budovy jak suspenzorová šachta, tak skluzavka. Cania se zastavila vedle Tueka a těžce, hlasitě oddechovala.

“Zabilo to Kipunu a dva z tvých strážců,” lapala Cania po dechu. “Podřízlo je to! Viděla jsem to. Bože, ušetři nás!”

Tuekova mysl vířila v zoufalém zmatku. Jak skluzavka, tak suspenzorová šachta procházely v uzavřeném prostoru věží. Obě mohly být sabotovány. Útok na střeše mohl být jen jedním prvkem mnohem komplikovanějšího spiknutí.

“Postav mě!” naléhala Sheeana. “Co se děje?”

Tuek ji postavil na podlahu, ale pořád ji držel za ruku. Sklonil se nad ní. “Sheeano, miláčku, někdo se nám pokouší ublížit.”

Sheena otevřela ústa v neslyšném “O”, pak řekla: “Ublížili Kipuně?”

Tuek pohlédl ke dveřím na střechu. Slyšel tam opravdu ornitoptéru? Stiros! Spiklenci mohou tak snadno odvézt tři bezbranné lidi do pouště!

Cania zase popadla dech. “Slyším toptéru,” řekla. “Neměli bychom odtud radši zmizet?”

“Půjdeme po schodech,” rozhodl Tuek.

“Ale -”

“Dělej, co říkám!”

Tuek, stále pevně svíraje Sheeaninu ruku, vykročil první po schodech na další plošinu. Odtud kromě vstupů na skluzavku a do suspenzorové šachty vedly ještě dveře do široké, stáčející se chodby. A jen pár kroků za dveřmi je vchod do Sheeaniných pokojů, dříve Tuekových. Tuek znovu zaváhal.

“Něco se děje na střeše,” zašeptala Cania.

Tuek se podíval na vyděšené, mlčící dítě vedle sebe. Dlaň měla zpocenou.

Ano, na střeše se skutečně něco dělo – křik, syčení laserpalů, dupot. Dveře ze střechy, na které teď neviděli, se rozlétly. To rozhodlo. Prudce rozrazil dveře do chodby a vběhl přímo do těsně sevřeného klínu žen v černém. S pocitem porážky poznal Tuek tu, která je vedla: Odradová!

Někdo mu sebral Sheeanu a vtiskl ji mezi postavy v černém. Než mohli Tuek nebo Cania protestovat, na ústa se jim přitiskly dlaně. Jiné ruce je přimáčkly na stěnu chodby. Některé z černých postav se rozběhly do dveří a po schodech vzhůru.

“Dítě je v bezpečí, a to je to jediné, na čem teď záleží,” zašeptala Odradová. Podívala se Tuekovi do očí. “Nekřič.” Dlaň mu sklouzla z úst. Použila Hlas: “Řekni mi, co se stalo na střeše.”

Tuek si uvědomil, že se bez protestů podrobil. “Pátrač s dlouhým šigafilem. Přiletěl přes zídku. Kipunová ho uviděla a -”

“Kde je Kipunová?”

“Mrtvá. Cania to viděla.” Tuek popsal, jak statečně se Kipunová vrhla vstříc smrti.

Kipunová mrtvá! myslela si Odradová. Zakryla palčivou bolest a hněv nad tou ztrátou. Taková škoda! Tak statečnou smrt je třeba obdivovat, ale ta ztráta! Sesterstvo vždycky potřebovalo takovou odvahu a oddanost, ale potřebovalo také genetické bohatství, které Kipunová představovala. To všechno je pryč, zničili to ti nemotorní hlupáci!

Odradová udělala gesto a dlaň sklouzla z úst i Canii. “Řekni mi, co jsi viděla,” přikázala Odradová.

“Pátrač omotal šigafil Kipunové kolem krku a…” Cania se zachvěla.

Nad nimi se ozvalo zadunění výbuchu, pak bylo ticho. Odradová mávla rukou. Ženy v černém se rozptýlily chodbou, tiše zmizely z dohledu za zatáčkou. Jen Odradová a dvě ostatní, obě mladé ženy s mrazivým pohledem a odhodlaným výrazem, zůstaly u Tueka a Canie. Sheeanu nebylo nikde vidět.

“V tomhle mají prsty Iksané,” podotkla Odradová.

Tuek souhlasil. Tolik šigafilu… “Kam jste odvedly to dítě?” zeptal se.

“Chráníme ji,” odpověděla Odradová. “Mlč.” Naklonila hlavu, poslouchala.

Za zatáčkou vyběhla žena v černém a něco zašeptala Odradové do ucha. Odradová se nevesele usmála.

“Je po všem,” řekla pak. “Půjdeme k Sheeaně.”

Sheeana seděla na měkce polstrovaném modrém křesle ve svém největším pokoji. Za ní stály v ochranném polokruhu ženy v černém. Tuekovi se zdálo, že se dítě už docela zotavilo z šoku po útoku, ale oči se Sheeaně leskly vzrušením a nevyslovenými otázkami. Sheeana se dívala na něco po Tuekově pravici. Zastavil se a podíval se tam. Při tom pohledu zalapal po dechu.

U zdi leželo nahé mužské tělo v podivně zkroucené poloze, hlavu zkroucenou tak, že brada spočívala na levém rameni. Z otevřených očí hleděla prázdnota smrti.

Stiros!

Rozedrané zbytky Stirosova roucha, které z něj zjevně někdo násilím serval, ležely v neuspořádaném chumlu u nohou mrtvoly.

Tuek se podíval na Odradovou.

“Byl do toho zapletený,” vysvětlila. “A mezi Iksany byli Tvaroví tanečníci.”

Tuek se pokusil polknout, ale v krku měl sucho.

Cania se kolem něj protáhla k mrtvole. Tuek jí neviděl do tváře, ale vzpomněl si, že Cania a Stiros spolu kdysi něco měli. Tuek instinktivně postoupil tak, aby stál mezi Canií a dítětem.

Cania se zastavila u těla a šťouchla do něj nohou. Pak se obrátila k Tuekovi s vítězným výrazem: “Musela jsem se přesvědčit, že je opravdu mrtvý,” řekla.

Odradová se podívala na jednu ze svých společnic. “Zbavte se toho těla.” Pohlédla na Sheeanu. Od chvíle, kdy přivedla bojovou jednotku, aby si poradila s útokem na chrámový komplex, teď poprvé měla příležitost pozorně si dítě prohlédnout.

Tuek promluvil Odradové za zády. “Ctihodná matko, mohla bys prosím vysvětlit, co -”

Odradová ho přerušila, aniž by se obrátila. “Později.”

Sheeanin výraz se při Tuekových slovech změnil. “Já jsem si myslela, že jsi Ctihodná matka!”

Odradová jen kývla. Skutečně fascinující dítě. Odradová měla stejný pocit, jako když stála před prastarým obrazem v pokojích Tarazové. Trochu ohně, který byl vtělen do toho uměleckého díla, teď inspirovalo i Odradovou. Divoká inspirace! To bylo to pravé poselství šíleného van Gogha. Chaos proměněný v úžasný řád. Není to také součást benegesseritského učení?

To dítě je moje plátno, myslela si Odradová. Přímo cítila v ruce prastarý štětec. Nozdry se jí chvěly vůní olejů a barev.

“Nechte mě o samotě se Sheeanou,” přikázala Odradová. “Všichni ven.”

Tuek začal protestovat, ale zarazil se, když ho jedna z černě oděných žen popadla za paži. Odradová se na něj zamračila.

“Bene Gesserit už ti mnohokrát prospěl,” řekla. “Tentokrát jsme ti zachránily život.”

Žena, která držela Tueka za paži, ho postrčila.

“Odpovězte na jeho otázky,” přikázala Odradová. “Ale udělejte to někde jinde.”

Cania postoupila o krok k Sheeaně. “To dítě je moje -”

“Jdi!” štěkla Odradová a vložila do toho příkazu celou sílu Hlasu.

Cania ztuhla.

“Skoro jsi o ni přišla kvůli nešikovné bandě spiklenců!” zamračila se Odradová na Caniu. “Teprve si rozmyslíme, jestli budeš mít ještě někdy příležitost vidět se se Sheeanou.”

V Caniiných očích se objevily slzy, ale proti odsudku Odradové nemohla nic namítat. Otočila se a utekla.

Odradová se obrátila k pozornému dítěti.

“Dlouho jsme na tebe čekaly,” řekla Odradová. “Nedáme těm bláznům další příležitost ztratit tě.”

Zákon se vždycky staví na stranu toho, kdo má větší donucovací moc. Morálka a právní jemnosti s tím mají jen málo společného. Skutečná otázka zní: Kdo má pádnější pěst?

ZÁPISY Z RADY BENE GESSERITU:

ARCHIVY Č. XOX232

Těsně po tom, co Tarazová a její společnost odletěly z Gammu, Teg se pustil do práce. Bylo nutno vytvořit nové procedury vnitřní bezpečnosti v Pevnosti, držet Schwangyuovou co nejdál od gholy. Rozkaz Tarazové.

“Může pozorovat, jak bude chtít. Dotýkat se nesmí.”

I přes to, kolik měl práce, se Teg občas přistihl, jak zírá do prázdna a pociťuje úzkost, jako by se vznášel ve vzduchoprázdnu. Záchrana Tarazové a její společnosti z lodi Gildy a podivná odhalení Odradové nezapadaly do žádné kategorie dat, kterou si vytvořil.

Závislosti… klíčové klády…

Teg si uvědomil, že sedí ve vlastní pracovně, že má před sebou rozpis služeb, v němž je potřeba schválit přesuny směn, a na okamžik neměl ponětí o tom, kolik je hodin, a dokonce ani který je den. Chvilku mu trvalo, než se vzpamatoval.

Bylo dopoledne. Tarazová a její společnost už byly dva dny pryč. Byl sám. Ano, Patrin převzal jeho plánovaný každodenní výcvik s Duncanem, takže Teg měl volné ruce pro důležité rozhodování.

Pracovna připadala Tegovi cizí. Jistě, když se podíval na jednotlivé části, všechny mu byly povědomé. Jeho osobní datový terminál. Sako od uniformy, úhledně pověšené přes opěradlo židle vedle něj. Snažil se přejít do mentatského stavu mysli a zjistil, že mu jeho vlastní mysl vzdoruje. Něco takového se mu nestalo od času výcviku.

Čas výcviku.

Tarazová a Odradová ho přinutily vrátit se zpátky k nějaké podobě výcviku nebo vzdělávání.

Samovzdělávání.

Cítil, jak mu jeho mysl mimovolně nabízí jeden dávný rozhovor s Tarazovou. Jak známé to bylo. Byl tady a zmítal se v pasti vlastní paměti.

On i Tarazová byli hodně unavení. Museli přijmout řadu rozhodnutí a udělat mnoho věcí, aby zabránili krvavé konfrontaci – střetu na Barandiku. Dnes to bylo jen malé škytnutí v historii, ale tehdy to vyžadovalo všechnu spojenou energii jich obou.

Tarazová ho po podepsání dohody pozvala do malého salonku ve svých pokojích v nekorábu. Mluvila nevzrušeně, obdivovala jeho prozíravost, to, jak objevil slabiny, které bylo možno využít k prosazení kompromisu.

Byli na nohou a v plné činnosti nepřetržitě skoro třicet hodin a Teg byl vděčný za příležitost posadit se, zatímco Tarazová vyťukávala čísla na svém jídelním zařízení. To jim vzápětí předložilo dvě vysoké sklenice krémovité hnědé tekutiny.

Když mu jednu z nich podala, Teg poznal vůni. Byl to rychlý zdroj energie, vzpružovací nápoj, který Bene Gesserit jen málokdy nabídl někomu cizímu.

Teg zaklonil hlavu a dlouze se napil s pohledem upřeným na ozdobný strop salonku. Tenhle nekoráb byl staromódní model, postavený v dobách, kdy se víc dbalo na výzdobu – bohatě vyřezávané římsy, barokní figury všude, kam oko pohlédlo.

Chuť nápoje značně posíleného melanží ho vrátila do dětství.

“Tohle mi dělávala matka, když jsem se moc přepínal,” řekl a podíval se na sklenici, kterou držel v ruce. Už teď cítil, jak mu tělem proudí uklidňující energie.

Tarazová si odnesla vlastní nápoj k židlopsu naproti němu. Byl to chlupatý bílý kus živého nábytku, který se jí přizpůsobil tak snadno, že bylo jasné, že už to dělá velmi dlouho. Tegovi nabídla tradiční zeleně polstrovanou židli, ale viděla, jak přelétl pohledem po židlopsu, a usmála se na něj.

“Vkus se může různit, Milesi.” Upila ze svého nápoje a povzdechla. “No, byla to dřina, ale taky dobrá práce. Byly chvíle, kdy jsem užuž měla chuť začít být hodně nepříjemná.”

Tega to její doznání dojalo. Žádná póza, žádná předem připravená maska, která by je rozdělovala a vymezovala jejich role v benegesseritské hierarchii. Chovala se zjevně přátelsky a nebyl v tom dokonce ani náznak svádění. Nebylo v tom nic víc, než se zdálo – pokud se něco takového vůbec kdy dalo říct o rozhovoru s kteroukoli Ctihodnou matkou.

Teg si se záchvěvem nadšení uvědomil, že už dokáže prohlédnout Almu Mavis Tarazovou dokonce i tehdy, když si nasadí některou ze svých masek.

“Tvoje matka tě naučila víc, než tě naučit měla,” podotkla Tarazová. “Moudrá žena, ale taky kacířka. Mám takový pocit, že nic jiného se nám dnes už ani nerodí.”

“Kacířka?” To ho rozzlobilo.

“To je takový náš soukromý žertík v Sesterstvu,” vysvětlila Tarazová. “Předpokládá se, že rozkazů Matky představené uposlechneme do puntíku. A taky to děláme, ledaže s nimi nesouhlasíme.”

Teg se usmál a znova se zhluboka napil.

“Je to zvláštní,” řekla Tarazová, “ale při tom napjatém střetnutí jsem si uvědomila, že s tebou jednám jako s jednou ze svých Sester.”

Teg cítil, jak mu nápoj zahřívá žaludek. Také v nose ho polechtal. Postavil prázdnou sklenici na stolek, zadíval se na ni a řekl: “Moje nejstarší dcera…”

“Myslíš Dimelu. Měl jsi nám dovolit, abychom si ji vzaly, Milesi.”

“Nerozhodl jsem to já.”

“Ale stačilo, abys řekl slovo…” Tarazová pokrčila rameny. “No, to je minulost. Co je s Dimelou?”

“Myslí si, že jsem často až příliš jako jedna z vás.”

“Až příliš?”

“Ona je vůči mně hluboce loajální, Matko představená. Nerozumí skutečné podstatě našeho vztahu a -”

“A jaká je ta skutečná podstata?”

“Ty přikazuješ, já poslouchám.”

Tarazová se na něj podívala přes okraj své sklenice. Když ji postavila, řekla: “Ano, ty jsi nikdy nebyl kacíř, Milesi. Možná… jednou…”

Rychle promluvil, protože chtěl Tarazovou od takových myšlenek odvést. “Dimela si myslí, že dlouhodobé užívání koření mnoho lidí změní tak, že se vám začne podobat.”

“Ano? Je to divné, viď, Milesi, že geriatrická látka má tolik vedlejších účinků.”

“Mně to nepřipadá divné.”

“Ne, tobě samozřejmě ne.” Dopila sklenici a odložila ji. “Měla jsem na mysli to, jak značné prodloužení života některým lidem, tobě zvlášť, umožnilo hluboké poznání lidské podstaty.”

“Žijeme déle a vidíme víc,” řekl.

“Nemyslím, že je to tak jednoduché. Někteří lidé si nikdy ničeho nevšimnou. Život se jim prostě děje. Nevidí v něm o mnoho víc než tupé trvání a s nechutí a hněvem reagují na všechno, co by je mohlo z toho falešného poklidu vyrušit.”

“Nikdy jsem nedokázal vytvořit přijatelnou bilanci pro koření,” řekl. Narážel tím na běžný mentatský proces třídění dat.

Tarazová kývla. Zřejmě narazila na stejnou potíž. “My v Sesterstvu býváme jednostranněji zaměřené než mentati,” řekla. “Máme určité postupy, jak se z toho vymanit, ale i tak se nám to neustále stává.”

“Naši předkové měli dlouho ten problém také,” řekl.

“Před kořením to bylo jiné,” namítla.

“Ale žili tak krátké životy.”

“Padesát, sto let; nám to nepřipadá příliš dlouho, ale i tak…”

“Vtěsnali do toho vymezeného času víc?”

“Ano, občas bývali frenetičtí.”

Uvědomil si, že je to svědectví jejích Zděděných vzpomínek. Nebylo to poprvé, co něco takového zažil. Jeho matka mu občas takové vzpomínky také předávala, ale vždycky pro poučení. Dělá to teď Tarazová také? Učí ho něco?

“Melanž je mnohoruká obluda,” podotkla.

“Práváš si někdy, abychom ji nikdy nebyli objevili?”

“Bene Gesserit by bez ní neexistoval.”

“Ani Gilda.”

“Ale nebyl by žádný Tyran, žádný Muad’Dib. Koření jednou rukou dává a všemi ostatními bere.”

“Která ruka obsahuje to, po čem toužíme?” zeptal se. “To je přece vždycky ta hlavní otázka.”

“Ty jsi vzácná výjimka, víš to, Milesi? Mentati se jen málokdy pouštějí do filozofie. Myslím, že to je jedna z tvých silných stránek. Máš výjimečnou schopnost pochybovat.”

Pokrčil rameny. Tenhle obrat v rozhovoru ho znepokojil.

“Nepobavilo tě to,” řekla. “Ale i tak se svých pochyb drž. Pochyby jsou pro filozofa nezbytné.”

“O tom nás ujišťují zensunnité.”

“Na tom se shodují všichni mystici, Milesi. Nikdy nepodceňuj sílu pochyb. Jsou velice přesvědčivé. S’tori drží pochybnost a jistotu ve stejné dlani.”

S opravdovým překvapením se zeptal: “Copak Ctihodná matka praktikuje zensunnitské rituály?” Něco takového ho nikdy ani nenapadlo.

“Jen jednou,” vysvětlila. “Dosahujeme exaltované a úplné formy s’tori. Dojde až do každé buňky.”

“Melanžová agonie,” uvědomil si.

“Byla jsem si jistá, že ti to tvoje matka řekla. Ale zřejmě ti nikdy nevysvětlila tuhle příbuznost se zensunnity.”

Teg těžce polkl. Fascinující! Dala mu nahlédnout do Bene Gesseritu z nové stránky. To změnilo všechny jeho představy včetně obrazu jeho vlastní matky. Všechny jsou mu vzdálené, jsou na nedosažitelném místě, kam on za nimi nikdy nebude moci. Můžou ho občas považovat za svého druha, ale do vnitřního kruhu nikdy nemůže vstoupit. Může napodobovat, nic víc. Nikdy nebude jako Muad’Dib nebo Tyran.

“Předzvěstná schopnost,” řekla Tarazová.

Ta slova ho zaujala. Změnila téma – a přitom ho nezměnila.

“Opravdu jsem myslel na Muad’Diba,” potvrdil.

“Myslíš, že předpovídal budoucnost,” kývla.

“Tak to učí mentaty.”

“Slyším v tvém hlase pochybnost, Milesi. Předpovídal, nebo tvořil? Předzvěstná schopnost může být smrtelně nebezpečná. Lidé, kteří chtějí, aby jim orákulum věštilo, chtějí doopravdy znát, jaké budou příští rok ceny velrybích kůží nebo něco podobně světského. Nikdo z nich nechce detailní předpověď svého osobního života.”

“Žádná překvapení,” pochopil Teg.

“Přesně tak. Kdybys takové vědomosti měl předem, stal by se tvůj život zoufale nudným.”

“Myslíš, že i Muad’Dibův život byl nudný?”

“A Tyranův také. Myslíme si, že celý svůj život zasvětili tomu, že se snažili roztrhnout řetězy, které si sami stvořili.”

“Ale přece věřili…”

“Nezapomínej na své filozofické pochyby, Milesi! Dej si pozor: mysl toho, kdo věří, stagnuje. Přestane se rozpínat ven do neomezeného a nekonečného vesmíru.”

Teg seděl chvíli mlčky. Cítil únavu, kterou nápoj na chvíli vytlačil z jeho bezprostředního vědomí, cítil také své myšlenky, zvířené náporem nových představ. To bylo něco, co, jak ho učili, mohlo mentata oslabit, ale on se tím naopak cítil posílený.

Učí mě, pomyslel si. To celé je lekce.

Najednou se mu před očima objevilo zensunnitské napomenutí, které učí každého začínajícího studenta v mentatské škole. Viděl ho, jako by se mu promítlo do mysli v ohnivém rámu, a soustředil se na něj celou mentatskou pozorností:

Když věříš v zrnka jednotlivostí, popíráš jakýkoli pohyb – evoluční nebo devoluční. Víra upevňuje zrnitý vesmír a působí, že takový vesmír přetrvává. Nic se nesmí změnit, protože pak by tvůj nehybný vesmír zmizel. Ale on se pohybuje sám, i když ty se nehýbáš. Vyvíjí se kolem tebe, až ti není přístupný.

“To nejpodivnější na tom všem je,” řekla Tarazová v souladu s Tegovou náladou, kterou sama vytvořila, “že vědci z Iksu nevidí, do jaké míry jejich vlastní přesvědčení dominuje jejich vesmíru.”

Teg se na ni jen díval – mlčky a vnímavě.

“Iksanská víra je úplně podřízená tomu, jak se rozhodli pohlížet na svůj vesmír,” pokračovala Tarazová. “Jejich vesmír nejedná sám o sobě, ale chová se podle toho, jaký experiment si právě zvolili.”

Teg se s trhnutím probral z těch vzpomínek a uvědomil si, že je v Pevnosti na Gammu. Pořád ještě seděl na známé židli ve své pracovně. Rozhlédl se a zjistil, že všechno je tam, kam to dal. Uběhlo jen pár minut, ale místnost a věci v ní už mu nebyly cizí. Uvedl se do mentatského stavu mysli a zase zpátky. Všechno v pořádku!

Chuť a vůni nápoje, který mu Tarazová dala před tak dávnou dobou, měl ještě na jazyku a v nose. Jeden mentatský okamžik a dokázal si celou tu scénu znova vybavit – mírné světlo ztlumených lumin, dotek křesla pod sebou, zvuky jejich hlasů. Všechno to tu bylo, mohl si to vybavit, měl to uloženo v časové buňce izolované vzpomínky.

Tím, že tu dávnou vzpomínku vyvolal, vytvořil magický vesmír, v němž se jeho schopnosti zvětšily tak, že to nečekal ani v nejdivočejších snech. V magickém vesmíru neexistovaly žádné atomy, jen vlny a strašlivý pohyb všude kolem. Byl v něm nucen zahodit všechny přehrady tvořené vírou a chápáním. Tento vesmír byl průhledný. Viděl ho přímo, bez jakýchkoli vložených zástěn, na které by se promítaly jeho obrysy. Magický vesmír ho omezil na to nejzákladnější – na aktivní představivost, v níž jeho vlastní schopnosti vytvářet obrazy byly jen plátnem, na němž bylo možno zachytit jakoukoli projekci.

Tady jsem herec i ten, koho hraji!

Pracovna kolem střídavě pronikala do Tegovy smyslové reality a zase z ní mizela. Cítil, jak se jeho vědomí svírá k tomu nejzákladnějšímu smyslu – a přitom ten smysl naplňoval celý vesmír. Byl otevřen nekonečnu.

Tarazová to udělala schválně! uvědomil si. Posílila mě!

Zmocnil se ho pocit posvátné hrůzy. Uvědomil si, že jeho vlastní dcera Odradová čerpala z těchto schopností, když pro Tarazovou vytvářela Atreidský manifest. I jeho mentatské schopnosti se podřizovaly vyšší zákonitosti.

Tarazová od něj požadovala děsivý výkon. To, že je něco takového potřeba, bylo pro něj výzvou i noční můrou zároveň. Mohlo to docela dobře znamenat i konec Sesterstva.

Základní pravidlo zní: Nikdy nepodporuj slabost; vždycky podporuj sílu.

BENEGESSERITSKÝ KODEX

“Jak to, že můžeš kněžím poroučet?” zeptala se Sheeana. “Tady je to všechno jejich.”

Odradová odpověděla co nejsamozřejměji, ale volila slova tak, aby souhlasila se znalostmi, které Sheeana už měla: “Kněží mají fremenské kořeny. Odjakživa měli kolem sebe Ctihodné matky. Ostatně, dítě, ty jim taky poroučíš.”

“To je něco jiného.”

Odradová potlačila úsměv.

Od chvíle, kdy její bojová jednotka zastavila cizí útok na klášterní komplex, uplynulo něco málo přes tři hodiny. Během té doby si Odradová zřídila velitelské stanoviště v Sheeaniných pokojích, provedla nezbytné odhady škod, určila předběžné sankce a celou tu dobu pobízela a pozorovala Sheeanu.

Simulproud.

Odradová se rozhlédla po místnosti, kterou si zvolila za velitelství. U zdi před ní pořád ještě ležel cár Stirosova rozervaného oblečení. Oběti. Tahle místnost měla podivný tvar. Ani dvě zdi nebyly souběžné. Začichala. Pořád tu ještě byl trochu cítit ozon z čichačů, jimiž se její lidé ujistili, že tu bude mít soukromí.

Proč ten divný tvar? Budova byla prastará, mnohokrát přebudovaná a dostavovaná, ale to všechno nevysvětlovalo tvar téhle místnosti. Krémová omítka na stěnách a na stropě byla příjemně hrubá. Kolem obojích dveří visely ozdobné závěsy z kořenného vlákna. Byl podvečer a slunce pronikající dovnitř ozdobnými mřížemi vykreslovalo na protější stěně světlé skvrny. Stříbrožluté luminy se vznášely u stropu, všechny byly vyladěny na stejný tón, jaký mělo sluneční světlo. Ventilačními otvory pod okny pronikaly dovnitř tlumené zvuky ulice. Měkké oranžové koberce a šedé dlaždice na zemi vypovídaly o bohatství a bezpečí, ale Odradová se náhle v bezpečí necítila.

Z vedlejší komunikační místnosti vešla vysoká Ctihodná matka. “Matko velitelko,” řekla, “poselství bylo odesláno Gildě, Iksanům a Tleilaxanům.”

“Rozumím,” odpověděla roztržitě Odradová.

Poselkyně se vrátila ke svým povinnostem.

“Co to děláš?” zeptala se Sheeana.

“Něco studuji.”

Odradová zamyšleně stiskla rty. Ti, kdo je doprovázeli klášterním komplexem, je vedli bludištěm chodeb a schodů, kde obloukovými průhledy občas zahlédli dvory, pak do vynikajícího systému iksanských suspenzorových šachet, který je tiše přenesl do jiné chodby, k dalším schodům, do ještě jedné stáčející se chodby… a nakonec do tohohle pokoje.

Odradová se znova rozhlédla po místnosti.

“Proč studuješ ten pokoj?” zeptala se Sheeana.

“Mlč, dítě!”

Pokoj byl nepravidelný mnohostěn, jeho menší strana směřovala vlevo. Dlouhý byl asi pětatřicet metrů, na šířku měřil nejvýš asi polovinu. Mnoho nízkých pohovek a křesel, různě pohodlných. Sheeana seděla jako královna v jasně žlutém křesle se širokými opěradly pro ruce. V celém pokoji nebyl jediný židlopes. Převládala hnědá, modrá a žlutá barva. Odradová se dívala na bílou mříž ventilátoru nad obrazem hor na širším konci. Ventilátory pod okny vnikal dovnitř chladný vánek a odcházel zase ventilátorem nad obrazem.

“To byl Hedleyho pokoj,” podotkla Sheeana.

“Proč ho dráždíš tím, že mu říkáš křestním jménem, dítě?”

“A ono ho to dráždí?”

“Tohle na mě nezkoušej, dítě! Víš, že ho to dráždí, proto to děláš.”

“Tak proč ses ptala?”

Odradová tu poznámku ignorovala a dál pečlivě zkoumala místnost. Stěna naproti malbě stála šikmo k vnější zdi. Už na to přišla. Chytré! Tahle místnost byla postavena tak, že někdo, kdo poslouchal za ventilátorem, mohl slyšet každé zašeptání. Nebylo pochyb o tom, že za obrazem se skrývá další otvor, který odtud nese zvuk. Žádný čichač ani jiné zařízení něco takového neodhalí. Nic “nezapípá”, aby prozradilo špehující oko nebo ucho. Jen vycvičené smysly někoho, kdo je sám dobře vyškolen v klamu, to mohly objevit.

Odradová přivolala signálem ruky čekající akolytku. Prsty zakmitaly v tichém rozhovoru: “Zjisti, kdo poslouchá za tím ventilátorem.” Kývla k ventilátoru nad obrazem. “Nech je pokračovat. Musíme vědět, komu podávají zprávy.”

“Jak jsi věděla, že mě máš přijít zachránit?” zeptala se Sheeana.

Dítě má hezký hlas, ale potřebuje cvičení, napadlo Odradovou. Ale přesto, v tom hlase bylo něco pevného, co by se mohlo změnit v mocný nástroj.

“Odpověz mi!” rozkázala Sheeana.

Ten velitelský tón Odradovou polekal a vyvolal v ní hněv, který byla nucena potlačit. Okamžitě se musí začít s opravami!

“Uklidni se, dítě,” řekla Odradová. Zvolila pro ten příkaz přesný tón Hlasu a viděla, že účinkoval.

Ale Sheeana ji znova překvapila: “To byl taky jeden druh Hlasu. Snažíš se mě uklidnit. Kipunová mi o Hlase řekla všechno.”

Odradová se obrátila k Sheeaně zpříma a podívala se na ni dolů. Sheeanin první žal pominul, ale když mluvila o Kipuně – Kipunové – byl v jejím hlase stále ještě hněv.

“Mám spoustu práce, musím naplánovat naši odpověď na ten útok,” řekla Odradová. “Proč mě rušíš? Myslela jsem, že by sis taky měla přát, aby byli potrestáni.”

“Co jim uděláš? Řekni mi to! Co uděláš?”

Překvapivě mstivé dítě, napadlo Odradovou. To bude také potřeba omezit. Nenávist je stejně nebezpečný cit jako láska. Schopnost nenávisti znamená stejnou schopnost i pro její protiklad.

Odradová odpověděla: “Odeslala jsem Gildě, Iksu a Tleilaxanům poselství, které používáme pokaždé, když nás někdo podráždí. Jediné slovo: ,Zaplatíte.'”

“A jak zaplatí?”

“Vhodné benegesseritské potrestání se už připravuje. Pocítí důsledky svého chování.”

“Ale co jim uděláte?”

“Časem se to možná dozvíš. Možná se dokonce dozvíš i to, jak takové potrestání plánujeme. Zatím to nepotřebuješ vědět.”

Sheeana se zachmuřila. Řekla: “Ty ani nejsi rozzlobená. Podrážděná. Tak jsi to říkala.”

“Drž tu svou netrpělivost na uzdě, dítě! Existují věci, kterým nerozumíš.”

Ctihodná matka z komunikační místnosti se vrátila, krátce pohlédla na Sheeanu a promluvila k Odradové: “Kapitula potvrdila příjem tvé zprávy. Schvalují tvou reakci.”

Když Ctihodná matka z komunikací neodešla, Odradová se zeptala: “Ještě něco?”

Krátký pohled na Sheeanu naznačil, že Ctihodná matka nechce mluvit otevřeně. Odradová pozvedla dlaň, aby naznačila bezeslovnou komunikaci.

Ctihodná matka na to reagovala okamžitě a její prsty se roztančily s neskrývaným vzrušením: “Vzkaz od Tarazové – řídícím prvkem jsou Tleilaxané. Gilda bude muset draze platit za svou melanž. Odřízněte jim přísun z Rakis. Gildu a Iks hoďte na jednu hromadu. Tváří v tvář drtivé konkurenci z Rozptylu sami přepnou své síly. Rybí mluvčí zatím ignorujte. Padnou s Iksem. Z Tleilaxu zareagoval Pán Pánů. Letí na Rakis. Chyťte ho do pasti.”

Odradová se lehce usmála, aby dala najevo, že rozuměla. Dívala se, jak žena odchází z místnosti. Nejen že Kapitula souhlasila s tím, jak tady na Rakis jednala, ale příslušné benegesseritské potrestání bylo připraveno s ohromující rychlostí. Bylo zjevné, že Tarazová a její poradkyně tento okamžik předvídaly.

Odradová si dopřála ulehčený povzdech. Zpráva pro Kapitulu byla zhuštěná: stručný popis útoku, seznam obětí z řad Sesterstva, identifikace útočníků a poznámka potvrzující Tarazové, že Odradová už odeslala viníkům příslušný vzkaz: “Zaplatíte.”

Ano, ti pošetilí útočníci teď věděli, že píchli do hnízda sršňů. To vyvolá strach – nedílnou součást trestu.

Sheeana se v křesle zavrtěla. Z jejího postoje bylo zjevné, že se rozhodla zkusit jiný přístup. “Někdo z tvých lidí říkal, že tam byli Tvaroví tanečníci.” Bradou ukázala směrem ke střeše.

Jak obrovská nádrž neznalosti to dítě je, myslela si Odradová. Tu prázdnotu bude třeba vyplnit. Tvaroví tanečníci! Odradová uvažovala o tělech, která prozkoumala. Tleilaxané konečně poslali své Tvarové tanečníky do akce. Byla to samozřejmě zkouška Bene Gesseritu. Ty nové bylo krajně obtížné rozeznat. Ale pořád vydávali onen nezaměnitelný pach svých jedinečných feromonů. Odradová se o tomto faktu zmínila ve své zprávě pro Kapitulu.

Problém teď byl v tom, jak udržet tuto znalost v tajnosti. Odradová přivolala akolytku-poselkyni. Krátkým pohledem označila ventilátor a prsty mlčky promluvila: “Zabijte ty, kdo poslouchají!”

“Až moc tě zajímá Hlas, dítě,” řekla Odradová a podívala se dolů na Sheeanu usazenou v křesle. “Pro učení je nejcennějším nástrojem mlčení.”

“Ale mohla bych se naučit Hlas? Chci se to naučit.”

“Říkám ti, abys mlčela a učila se z mlčení.”

“Přikazuju ti, abys mě naučila Hlas!”

Odradová uvažovala o zprávách Kipunové. Sheeana se sama naučila dost účinně hlasem ovládat všechny kolem sebe. Střední úroveň hlasu pro bezprostřední okolí. Byla přirozený talent. Tueka, Caniu i ty ostatní Sheeana děsila. K tomu strachu samozřejmě přispívaly i náboženské představy, ale její volba výšky a tónu Hlasu byla obdivuhodně přesně cílená.

Odradová věděla, že na to může reagovat jen jediným způsobem. Upřímností. Bylo to to nejmocnější lákadlo a sloužilo víc než jen jednomu účelu.

“Jsem tu, abych tě naučila mnoho věcí,” kývla Odradová. “Ale nebudu to dělat na tvůj příkaz.”

“Všichni mě poslouchají!” odpověděla Sheeana.

Je sotva v pubertě a už se chová jako aristokratka, myslela si Odradová. Bohové naší vlastní výroby! Co se z ní může stát?

Sheeana sklouzla z křesla a podívala se vzhůru na Odradovou s tázavým výrazem. Oči dítěte byly ve stejné výšce jako ramena Odradové. Sheeana bude mít vysokou, velitelskou postavu. Jestli přežije.

“Na některé moje otázky odpovídáš, ale na jiné ne,” řekla Sheeana. “Říkala jsi, že jste na mě čekaly, ale nevysvětlila jsi mi to. Proč mě neposlechneš?”

“Pošetilá otázka, dítě.”

“Proč mi pořád říkáš dítě?”

“Nejsi dítě?”

“Mám menstruaci.”

“Ale pořád jsi dítě.”

“Kněží mě poslouchají.”

“Bojí se tě.”

“Ty ne?”

“Ne, já ne.”

“To je dobře! Když se tě lidé jen bojí, tak to unavuje.”

“Kněží si myslí, že pocházíš z Boha.”

“Ty si to nemyslíš?”

“Proč bych měla? My -” Odradová se odmlčela, když vstoupila akolytka-poselkyně. Její prsty tančily v němém rozhovoru: “Poslouchali čtyři kněží. Byli zabiti. Všichni byli oblíbenci Tueka.”

Odradová odeslala poselkyni gestem pryč.

“Mluví prsty,” podotkla Sheeana. “Jak to dělá?”

“Kladeš příliš mnoho nesprávných otázek, dítě. A neřekla jsi mi, proč bych tě měla považovat za nástroj Boží.”

“Šajtán mě pokaždé ušetří. Chodím do pouště, a když Šajtán přijde, mluvím s ním.”

“Proč mu říkáš Šajtán a ne Šaj-hulúd?”

“Tu hloupou otázku mi dává každý.”

“Tak mi řekni svou hloupou odpověď.”

Sheeaně se do tváře vrátil zachmuřený výraz. “Kvůli tomu, jak jsme se potkali.”

“A jak jste se potkali?”

Sheeana naklonila hlavu ke straně a vzhlédla k Odradové, pak řekla: “To je tajemství.”

“A ty umíš zachovat tajemství?”

Sheeana se narovnala a kývla, ale Odradová viděla v tom pohybu nejistotu. Dítě poznalo, kdy je tlačeno do bezvýchodné pozice!

“Výborně!” kývla Odradová. “Umět udržet tajemství, to je to základní, co se Ctihodná matka musí naučit. Jsem ráda, že s tím se nebudeme muset zdržovat.”

“Ale já se chci naučit všechno!”

Takový nedůtklivý tón. Velmi špatně ovládá své emoce.

“Musíš mě všechno naučit!” trvala na svém Sheeana.

Čas na bič, pomyslela si Odradová. Sheeana mluvila a chovala se tak, že i akolytka pátého stupně by ji teď bezpečně ovládla.

Odradová použila plnou sílu Hlasu: “Tímhle tónem se mnou nemluv, dítě! Aspoň jestli se chceš něco naučit!”

Sheeana ztuhla. Víc než minutu jí trvalo, než se vzpamatovala z toho, co se jí stalo, a uvolnila se. Nakonec se usmála – byl to vřelý a otevřený úsměv. “Jsem hrozně ráda, že jsi přišla. V poslední době už to byla hrozná nuda.”

Nic nepředčí složitost lidské mysli.

LETO II., ZÁZNAMY Z DÁR-ES-BALÁTU

Noc, která se v téhle zeměpisné šířce na Gammu obvykle hlásila rychle, měla přijít teprve za víc než dvě hodiny. Nad Pevností se sbíraly mraky. Duncan se na příkaz Lucillové vrátil na dvůr k intenzivnímu sebezdokonalovacímu cvičení.

Lucillová ho sledovala od stejného zábradlí, odkud ho viděla poprvé.

Duncan se pohyboval ve vířivých skocích osmistupňového benegesseritského boje, vrhal se po trávníku tam a zpátky, koulel se, vymršťoval se ze strany na stranu, každou chvíli vystřelil vzhůru a vzápětí dolů.

Moc hezká ukázka náhodného unikání, myslela si Lucillová. V jeho pohybech nevypozorovala žádnou předvídatelnou zákonitost a jejich rychlost byla ohromující. Bylo mu skoro šestnáct SR a už teď se dostával na vrchol svého pranabindúového potenciálu.

Ty dokonale ovládané tréninkové pohyby toho tolik prozrazovaly! Když mu poprvé přikázala tahle večerní cvičení, reagoval rychle. První krok instrukcí, které dostala od Tarazové, byl završen. Ghola ji miloval. O tom nebylo pochyb. Fixovala se mu v mateřské roli. A dokázala to, aniž by ho nějak vážněji oslabila, i když v Tegovi to i tak probouzelo úzkost.

Na tom gholovi leží můj stín, ale on není prosebníkem ani závislým nohsledem, ujišťovala sama sebe. Teg se toho obává zbytečně.

Právě toho rána říkala Tegovi: “Pořád se volně vyjadřuje, kdykoli mu to přikazuje jeho síla.”

Teď by ho Teg měl vidět, myslela si. Tyhle nové tréninkové pohyby byly z větší části vlastním Duncanovým dílem.

Lucillová potlačila obdivný výkřik nad obzvlášť obratným skokem, kterým se Duncan přenesl téměř do středu dvora. Ghola si vytvářel takovou nervosvalovou rovnováhu, jaká za nějaký čas povede k psychologické rovnováze přinejmenším srovnatelné s tou Tegovou. To by mělo obrovský kulturní dopad. Stačí se podívat na všechny ty, kdo se instinktivně podřizovali Tegovi a jeho prostřednictvím Sesterstvu.

Za to můžeme poděkovat Tyranovi, pomyslela si.

Před Letem II. nikdy žádný rozsáhlý systém kulturního přizpůsobování nevydržel dost dlouho, aby se přiblížil k takové vyváženosti, jakou Bene Gesserit považoval za ideál. Ale tahle rovnováha – “klouzání po ostří meče” – Lucillovou fascinovala. Proto se také tak bezvýhradně oddala projektu, jehož celkový záměr neznala, ale který od ní požadoval něco, co jí bylo instinktivně nepříjemné.

Duncan je tak mladý!

To, co od ní Sesterstvo požaduje dál, jí Tarazová řekla výslovně: Sexuální vtisk. Právě toho rána Lucillová pózovala nahá před zrcadlem v těch postojích a pohybech tváře a těla, o nichž věděla, že je použije při plnění rozkazů Tarazové. Lucillová viděla ve své uměle nehybné tváři obraz prehistorické bohyně lásky – štědrost a příslib měkkosti, do níž se vzrušený muž může vrhnout po hlavě.

Při svém vzdělávání viděla Lucillová prastaré sošky z Prvních dob, malé kamenné figurky lidských samiček se širokými boky a povislými prsy, které zajišťovaly hojnost potravy pro kojence. Pokud Lucillová chtěla, dokázala vytvořit mladistvou nápodobu té prastaré podoby.

Ve dvoře pod Lucillovou se Duncan na okamžik zastavil a zdálo se, že přemýšlí o dalších svých pohybech. Nakonec pokývl, vysoko vyskočil, ve vzduchu se obrátil. Jako gazela dopadl na jednu nohu a okamžitě se na ní odrazil stranou v otočkách podobných spíš tanci než boji.

Lucillová rozhodně stiskla rty.

Sexuální vtisk

Tajemství sexu vlastně není žádné tajemství, myslela si. Jeho kořeny jsou spojeny se životem samotným. To samozřejmě vysvětlovalo, proč její první přikázané svedení pro Sesterstvo do jejího vědomí vložilo mužskou tvář. Genetická mistryně jí řekla, aby to očekávala a nenechala se tím vyvést z míry. Ale Lucillová si tehdy uvědomila, že sexuální vtisk je dvousečná zbraň. Člověk se může naučit klouzat po ostří meče, ale může se o ně také pořezat. Občas, když se jí ta mužská tvář z prvního přikázaného svedení objevila nevolána v mysli, Lucillovou to ohromilo. Ta vzpomínka se tak často vracela ve vrcholech intimních chvil, že ji stálo značné úsilí to skrýt.

“To tě posiluje,” uklidňovala ji Genetická mistryně.

Přesto ale byly chvíle, kdy měla pocit, že trivializuje něco, co by mělo raději zůstat záhadou.

Lucillové se zmocnil pocit hořkosti nad tím, co musí udělat. Večery, kdy sledovala Duncanův trénink, byly jejím nejmilejším časem dne. Chlapec dělal tak zjevné pokroky ve vývoji svalů – vytvářel si tak citlivá spojení mezi svaly a nervy – zvládal všechny ty pranabindúové zázraky, jimiž bylo Sesterstvo tak proslulé. Příští krok byl ale už skoro na dosah ruky a ona už se nedokázala soustředit jen na pozorné sledování svého svěřence.

Věděla, že za chvíli přijde ven Miles Teg. Duncanův výcvik se znova přesune dovnitř, do zkušebny a k nebezpečnějším zbraním.

Teg

Lucillová o něm uvažovala – po kolikáté už? Nejednou cítila, že ji přitahuje tím určitým způsobem, který okamžitě poznala. Vtiskovatelka se těší určité volnosti ve výběru svých plodivých partnerů za předpokladu, že nemá žádný jiný závazek a že nejedná proti rozkazu. Teg byl starý, ale jeho záznamy naznačovaly, že je možná dosud plodný. Samozřejmě že by si to dítě nemohla nechat, ale s tím se naučila vyrovnávat.

Proč ne? ptala se sama sebe.

Její plán byl víc než prostý. Dokončit vtisk na gholovi a pak počít dítě s mocným Milesem Tegem. Samozřejmě by musela svůj úmysl předem ohlásit Tarazové. Situace tedy dozrála k praktickému úvodnímu svádění, ale Teg nepodlehl. S mentatským cynismem ji zarazil jednoho odpoledne v šatně síně zbraní.

“Moje plodné dny jsou už pryč, Lucillová. Sesterstvo by se mělo spokojit s tím, co jsem už dal.”

Teg, oblečený jen v černém trikotu, si otřel zpocenou tvář ručníkem a hodil ručník do koše. Pak dodal, aniž se na ni podíval: “Mohla bys teď odejít?”

Takže on její pokusy prohlédl!

Mohla to čekat, věděla přece, kdo Teg je. Přesto si byla jistá, že by ho stejně dokázala svést. Žádná Ctihodná matka s jejím výcvikem by neměla neuspět, dokonce ani u mentata s takovými schopnostmi, jako má Teg.

Lucillová tam chvíli stála nerozhodně a v mysli automaticky plánovala, jak obejít toto první odmítnutí. Něco ji zarazilo. Ne hněv nad odmítnutím, ne ta vzdálená možnost, že by mohl být vůči jejímu umění skutečně imunní. Pýcha a její možný pád (ta možnost tu vždycky byla), s tím měla jen málo společného.

Důstojnost

V Tegovi byla klidná důstojnost a ona věděla něco o tom, co jeho schopnosti a odvaha už Sesterstvu daly. Lucillová, která si nebyla tak docela jistá svými motivy, se od něj odvrátila. Možná v tom byla vděčnost, kterou vůči němu Sesterstvo pociťovalo. Svést Tega teď by bylo ponižující, nejen pro něj, ale i pro ni samotnou. Nedokázala se k něčemu takovému přinutit, aspoň ne bez výslovného rozkazu nadřízené.

Když teď stála u zábradlí, něco z těchto vzpomínek jí zastíralo smysly. Ve stínu u vchodu z Křídla zbraní se něco pohnulo. Zahlédla tam Tega. Lucillová se lépe ovládla a soustředila se na Duncana. Ghola přestal se svým kontrolovaným vířením po trávníku. Stál tiše, zhluboka dýchal, zaměřoval svou pozornost nahoru na Lucillovou. Viděla na jeho tváři pot a temné skvrny na světlemodré kombinéze.

Lucillová se naklonila přes zábradlí a zavolala na něj: “To bylo vynikající, Duncane. Zítra tě začnu učit další kombinace nohou a pěstí.”

Ta slova z ní vylétla bez přemýšlení a ona okamžitě pochopila, odkud se vzala. Byla určena Tegovi, stojícímu ve stínu u dveří, ne gholovi. Říkala vlastně Tegovi: “Podívej! Nejsi jediný, kdo ho učí nebezpečným schopnostem.”

Lucillová si v té chvíli uvědomila, že Teg pronikl do její psychiky hlouběji, než by měla připustit. Zachmuřeně se podívala na vysokou postavu vycházející ze stínu. Duncan už k bašárovi běžel.

Když se Lucillová soustředila na Tega, projela jí reakce, která podnítila ty nejzákladnější benegesseritské odezvy. Teprve později dokázala definovat jednotlivé kroky té reakce: Něco je v nepořádku! Nebezpečí! Teg není Teg! Ovšem v tom prvním záblesku nic z toho nemělo tak jednoznačnou podobu. Odpověděla okamžitě. Se vší silou Hlasu, které byla schopna, vykřikla:

“Duncane! K zemi!”

Duncan se vrhl na trávu, ale nespouštěl přitom oči z postavy tak podobné Tegovi, která vycházela z Křídla zbraní. Ten muž měl v rukou polní model laserpalu.

Tvarový tanečník! uvědomila si Lucillová. Dokázala ho odhalit jen proto, že byla právě až v nepřirozeném střehu. Jeden z těch nových!

“Tvarový tanečník!” zavolala Lucillová.

Duncan se odrazil stranou a vymrštil se, otočil se přitom vodorovně dobrý metr nad zemí. Rychlost jeho reakce Lucillovou šokovala. Netušila, že se nějaký člověk vůbec dokáže tak rychle pohybovat. První výboj laserpalu prořízl jen vzduch, ve kterém se Duncan jakoby vznášel.

Lucillová vyskočila na zábradlí a spustila se k okennímu parapetu v nižším patře. Ještě v letu švihla pravou rukou a zachytila se vyčnívajícího chrliče, který jí připomněla paměť. Zhoupla se stranou a dopadla na okenní římsu v nižším patře. Hnalo ji zoufalství, i když věděla, že přijde příliš pozdě.

Na zdi nad ní něco zapraskalo. Uviděla ve zdi roztavenou rýhu. Vrhla se doleva, obrátila se ve vzduchu, dopadla na trávník. Už když přistávala, obsáhla jediným pohledem celou scénu.

Duncan postupoval směrem k útočníkovi, uhýbal a otáčel se. Až děsivě se to podobalo jeho předchozí tréninkové lekci. Ta rychlost pohybu!

Lucillová uviděla ve tváři falešného Tega nerozhodnost.

Vrhla se k Tvarovému tanečníkovi a přitom cítila myšlenky toho tvora: Jdou po mně dva!

Ale i tak nemohli uspět, to Lucillová věděla, už když se rozběhla. Stačilo, aby Tvarový tanečník přepnul svou zbraň na plnou sílu a krátkou vzdálenost. Mohl před sebou vytvořit ohnivou stěnu. Takovou obranou nemohlo projít nic. Zatímco v mysli zoufale pátrala po nějakém způsobu, jak útočníka porazit, uviděla, jak se na hrudi falešného Tega objevil červený dým. Rudá linie se táhla šikmo přes svaly ruky, v níž držel laserpal. Paže odpadla, jako by se ulomila část sochy. Rameno odlétlo od trupu v gejzíru krve. Postava se zhroutila, rozpadala se v dalších oblacích rudého kouře a krve, drolila se na schodech na tmavohnědé a namodrale červené kousky.

Lucillová ucítila nezaměnitelné feromony Tvarového tanečníka a zastavila se. Duncan doběhl k ní. Podíval se přes mrtvého Tvarového tanečníka do haly, kde bylo vidět pohyb.

Za mrtvým se objevil další Teg. Lucillová poznala, že tohle je Teg osobně.

“To je bašár,” kývl Duncan.

Lucillová pocítila záblesk radosti, že Duncan tak dobře pochopil lekci identity: jak rozpoznat své přátele i tehdy, když z nich vidí jen kousek. Ukázala na mrtvého Tvarového tanečníka. “Čichni si.”

Duncan se nadechl. “Ano, je mi to jasné. Ale nebyla to moc zdařilá kopie. Viděl jsem, co je zač, stejně rychle jako ty.”

Teg vyšel do dvora, o levou ruku si opíral těžký laserpal. Pravou ruku držel na spoušti. Rozhlédl se po dvoře, pak pohlédl na Duncana, nakonec na Lucillovou.

“Odveď Duncana dovnitř,” řekl Teg.

Byl to příkaz velitele v bitvě, který se spoléhá na to, že ví, co je potřeba v nebezpečí dělat. Lucillová poslechla bez jediné otázky.

Duncan neřekl nic, když ho vedla za ruku kolem krvavé hromádky, která byla kdysi Tvarovým tanečníkem, dovnitř do Křídla zbraní. Když byli uvnitř, ohlédl se po mokré kupce a zeptal se: “Kdo ho pustil dovnitř?”

Ne: “Jak se dostal dovnitř?”, uvědomila si. Duncan už se přes nepodstatnosti propracoval k jádru jejich problému.

Teg rázoval před nimi k vlastním pokojům. Zastavil se u dveří, nahlédl dovnitř a pokynem vybídl Lucillovou a Duncana, aby šli za ním.

V Tegově ložnici bylo těžce cítit zuhelnatělé maso a kouř, v němž převládal spálený pach jako od grilu. Tohle Lucillová nesnášela: usmažené lidské maso! Postava v jedné z Tegových uniforem ležela tváří dolů na podlaze, kam spadla z jeho postele.

Teg postavu otočil špičkou boty, takže se objevila tvář: skelné oči, rozšklebená ústa. Lucillová rozpoznala jednoho z obvodových strážců, jednoho z těch, kdo do Pevnosti přišli se Schwangyuovou, jak říkaly záznamy.

“Jejich průzkumník,” vysvětlil Teg. “Patrin se o něj postaral a pak jsme mu oblékli jednu mou uniformu. Tvarové tanečníky to stačilo zmást, protože jsme je nenechali podívat se mu do tváře, než jsme zaútočili. Neměli čas udělat paměťový otisk.”

“Ty o tom víš?” Lucillovou to zarazilo.

“Bellondová mě se vším dost podrobně obeznámila!”

Lucillová si náhle uvědomila další význam toho, co Teg řekl. Potlačila záchvěv hněvu. “Jak se mohlo stát, že jsi jednoho z nich nechal proniknout až na dvůr?”

Teg mírným hlasem odpověděl: “Tady vevnitř jsme měli taky poměrně nutnou práci. Musel jsem se rozhodnout, a jak se ukázalo, rozhodl jsem se správně.”

Už se nepokoušela skrýt svůj hněv. “Rozhodl ses nechat Duncana, ať se brání sám?”

“Nechat ho ve tvé péči a ostatní útočníky bezpečně vázat tady vevnitř. Patrinovi a mně dalo dost práce tohle křídlo vyčistit. Měli jsme plné ruce práce.” Teg pohlédl na Duncana. “Ale zásluhou našeho výcviku to zvládl velice dobře.”

“Ten… ta věc ho skoro dostala!”

“Lucillová!” Teg zavrtěl hlavou. “Všechno jsem měl načasované. Vy dva jste tam venku mohli obstát nejméně minutu. Věděl jsem, že by ses vrhla té věci do cesty a obětovala se pro Duncana. Dalších dvacet vteřin.”

Při Tegových slovech Duncan pohlédl na Lucillovou rozzářenýma očima. “Ty bys to udělala?”

Když Lucillová neodpovídala, Teg řekl: “Byla by to udělala.”

Lucillová to nepopřela. Vzpomínala si teď ale na neuvěřitelnou rychlost, s níž se Duncan pohyboval, na oslňující nepředvídatelnost jeho útoku.

“Bitevní rozhodnutí,” podotkl Teg k Lucillové.

Přijala to. Teg se jako obvykle rozhodl správně. Věděla ale, že se bude muset spojit s Tarazovou. Pranabindúové zrychlení tohoto gholy přesáhlo veškerá očekávání. Ztuhla, když viděla, jak se Teg narovnal, zpozorněl a upřel oči na dveře za ní. Lucillová se prudce obrátila.

Stála tam Schwangyuová, za ní Patrin s dalším těžkým laserpalem. Lucillová si všimla, že jím míří na Schwangyuovou.

“Trvala na tom,” vysvětlil Patrin. Ve tváři starého pobočníka se usadil výraz hněvivého odhodlání. Hluboké vrásky kolem jeho úst ukazovaly dolů.

“Až ven k jižní hlásce leží mrtvá těla,” začala Schwangyuová. “Tvoji lidé mě tam nechtějí pustit, abych si je prohlédla. Přikazuji ti, abys ty rozkazy okamžitě zrušil.”

“Ne dřív, než budou moje vyčišťovací týmy hotové,” zavrtěl hlavou Teg.

“Pořád ještě tam zabíjejí lidi! Slyším to!” V hlase Schwangyuové se ozval zlý podtón. Zamračila se na Lucillovou.

“Taky je tam vyslýcháme,” kývl Teg.

Schwangyuová se znova podívala na Tega, mračit se ale nepřestala. “Jestli je tu příliš nebezpečno, tak odvedu toho… toho chlapce k sobě. Hned!”

“To neuděláme,” odpověděl Teg. Řekl to tiše, ale rozhodně.

Schwangyuová ztuhla. Patrinovi zbělely klouby ruky, kterou svíral laserpal. Schwangyuová přejela pohledem zbraň a pak Lucillovou, která se na ni dívala, jako by ji odhadovala. Obě ženy se zahleděly navzájem do očí.

Teg ještě chvilku nechal napětí stoupat a pak řekl: “Lucillová, odveď Duncana ke mně do obýváku.” Kývl ke dveřím za sebou.

Lucillová poslechla, ale nápadně a významně dávala pozor, aby po celou dobu stála mezi Duncanem a Schwangyuovou.

Jakmile za Duncanem zapadly dveře, podotkl: “Skoro řekla ,toho gholu’. Ta musí být hodně rozčilená.”

“Schwangyuové vůbec pár věcí uniklo,” kývla Lucillová.

Rozhlédla se po Tegově obýváku. Bylo to poprvé, co viděla tuhle část jeho bytu – stejná směs pořádku a ledabylého zmatku. Na malém stolku ležela hromada čtecích cívek a vedle něj stála staromódní židle s teple šedým polstrováním. Čtečka cívek byla jen odsunuta, jako by její uživatel právě odešel a hodlal se brzo vrátit. Sako od černé bašárské uniformy viselo přes opěradlo tvrdé židle, na které stála otevřená krabička se šitím. Sako mělo na rukávě pečlivě vyspravenou díru.

Takže on si sám zašívá.

Tohle by od slavného Milese Tega nečekala. Kdyby o tom vůbec přemýšlela, byla by usoudila, že o takové povinnosti se stará Patrin.

“To Schwangyuová pustila útočníky dovnitř, viď?” zeptal se Duncan.

“Její lidé je pustili.” Lucillová neskrývala svůj hněv. “Zašla příliš daleko. Paktovat se s Tleilaxany!”

“Zabije ji Patrin?”

“Nevím a ani mě to nezajímá!”

Schwangyuová na druhé straně dveří mluvila rozzlobeně, nahlas a zcela zřetelně: “To tady budeme jen tak čekat, bašáre?”

“Můžeš odejít, kdy budeš chtít.” To byl Teg.

“Ale nemůžu vstoupit do jižního tunelu!”

Schwangyuová mluvila podrážděně. Lucillová věděla, že to ta stará žena dělá schválně. Co to plánuje? Teg musí teď dávat dobrý pozor. Zatím si vedl obratně, odhalil Lucillové mezery v sebekontrole Schwangyuové, ale na dno jejích možností se ještě nedostali. Lucillová uvažovala, jestli by neměla nechat Duncana tady a vrátit se k Tegovi.

Teg pokračoval: “Můžeš teď jít, ale doporučoval bych ti nevracet se do svého bytu.”

“A proč ne?” Schwangyuová byla překvapená, opravdu překvapená a špatně to skrývala.

“Okamžik,” řekl Teg.

Lucillová si uvědomila, že slyší nějaký vzdálený křik. Někde blízko zazněla těžká rána, jakoby výbuch, a pak ještě jedna, tentokrát vzdálenější. Z římsy nade dveřmi se začal sypat prach.

“Co to bylo?” Zase Schwangyuová, až příliš nahlas.

Lucillová se postavila mezi Duncana a zeď vedoucí do chodby.

Duncan upřel zrak na dveře a postavil se do obranné pozice.

“Ten první výbuch jsem od nich čekal,” zase Teg. “Ten druhý myslím nečekali oni.”

Někde blízko se ozvala píšťala tak hlasitě, že zakryla to, co odpověděla Schwangyuová.

“Je to tady, bašáre.” Patrin.

“Co se to děje?” naléhala Schwangyuová.

“První výbuch, milá Ctihodná matko, byli útočníci, kteří ničili tvůj byt. Ten druhý výbuch, to jsme my ničili útočníky.”

“Zrovna jsem dostal signál, bašáre!” Znova Patrin. “Máme je všechny. Přiletěli vznášedlem z nekorábu, přesně jak jsi předpokládal.”

“A koráb?” zeptal se Teg se zlobným důrazem.

“Zničen v okamžiku, kdy se vynořil ze záhybu prostoru. Nikdo nepřežil.”

“Vy šílenci!” zaječela Schwangyuová. “Víte vůbec, co jste udělali?”

“Splnil jsem rozkaz chránit chlapce před jakýmkoli útokem,” odpověděl Teg. “Mimochodem, neměla jsi v tuhle dobu být ve svém bytě?”

“Cože?”

“Když vyhodili do povětří tvoje pokoje, šli vlastně po tobě. Tleilaxané jsou velice nebezpeční, Ctihodná matko.”

“Nevěřím ti!”

“V tom případě doporučuji, aby ses podívala. Patrine, nech ji projít.”

Lucillová za tím vším přímo slyšela ten nevyslovený spor. Mentat-bašár se tu těší větší důvěře než Ctihodná matka a Schwangyuová to ví. Musí být zoufalá. To bylo chytré, naznačit, že byl zničen její byt. Možná tomu ale nebude věřit. Nejvíc teď Schwangyuovou tíží vědomí, že jak Teg, tak Lucillová vědí o jejím podílu na útoku. Nemůže tušit, kolik dalších lidí to ví také. Přinejmenším Patrin určitě.

Duncan se díval na zavřené dveře, hlavu nakloněnou trochu doprava. Na tváři měl podivný výraz, jako by přes dveře viděl a pozoroval lidi za nimi.

Schwangyuová promluvila hlasem, který zřejmě vší mocí ovládala. “Nevěřím, že byl můj byt zničen.” Věděla, že Lucillová poslouchá.

“Existuje jen jeden způsob, jak se o tom přesvědčit,” odpověděl Teg.

Chytré! myslela si Lucillová. Schwangyuová se nemůže rozhodnout, dokud si není jistá, zda se Tleilaxané nezachovali proradně.

“V tom případě tady na mě počkáš! To je rozkaz!” Lucillová slyšela zašustění roucha, jak Ctihodná matka odcházela.

Hodně špatně ovládané emoce, pomyslela si Lucillová. Ale stejně znepokojující bylo i to, co to prozrazovalo o Tegovi. Tohle jí provedl on! Teg vyvedl Ctihodnou matku z rovnováhy.

Dveře před Duncanem se rozlétly. Stál v nich Teg, jednu ruku na klice. “Rychle,” řekl. “Musíme být z Pevnosti pryč, než se vrátí.”

“Pryč z Pevnosti?” Lucillová neskrývala své ohromení.

“Rychle, povídám! Patrin nám připravil cestu.”

“Ale já musím -”

“Nemusíš nic! Pojď, jak jsi. Za mnou, nebo tě budu muset odvést násilím.”

“Opravdu myslíš, že můžeš jen tak odvést…” Lucillová se odmlčela. Ten Teg, který teď před ní stál, byl někdo jiný, nový, a nevyslovil by takovou hrozbu, kdyby nebyl připraven ji také splnit.”

“Tak dobře,” kývla. Vzala Duncana za ruku a následovala Tega z jeho bytu ven.

Patrin stál v chodbě a díval se doprava. “Je pryč,” řekl starý muž. Pohlédl na Tega. “Víš, co máš dělat, bašáre?”

“Pate!”

Lucillová nikdy předtím neslyšela Tega oslovit svého sluhu touhle zdrobnělinou.

Patrin se rozesmál, až ukázal všechny zuby. “Promiň, bašáre. To je tím rozčilením. Tak dobře, nechám tě. Já musím hrát vlastní roli.”

Teg ukázal Lucillové a Duncanovi gestem doprava chodbou. Poslechla a slyšela těsně za sebou Tegovy kroky. Duncanova ruka se v její dlani potila. Vymanil se a kráčel vedle ní bez jediného ohlédnutí.

Suspenzorovou šachtu na konci chodby hlídali dva Tegovi lidé. Kývl na ně. “Nikdo za námi nesmí.”

“Rozkaz, bašáre,” odpověděli v unisonu.

Když Lucillová vkročila s Duncanem a Tegem do šachty, uvědomila si, že se postavila na jednu stranu ve sporu, jehož podstatu plně nechápala. Přímo cítila rychlý pohyb politiky Sesterstva jako prudký proud vody ženoucí se kolem ní. Obvykle ten pohyb byl jen malou vlnou omývající břehy, ale teď cítila velké ničivé vzedmutí, které se chystalo vrhnout se na ni svým příbojem.

Když se vynořili ve vchodové hale k jižní hlásce, Duncan promluvil:

“Měli bychom mít zbraně,” řekl.

“Už brzo je mít budeme,” kývl Teg. “A doufám, že jsi připravený zabít každého, kdo se nás pokusí zastavit.”

Důležitý fakt je tento: Žádná žena Bene Tleilax nebyla nikdy viděna mimo ochranu vlastních mateřských planet. (Neplodní Tvaroví tanečníci, kteří simulují ženy, se do této analýzy nezahrnují. Nemohou rodit.) Tleilaxané izolují své ženy, aby je udrželi mimo náš dosah. Taková je naše prvotní dedukce. Také to znamená, že nejzákladnější tajemství Tleilaxanů se skrývají ve vajíčkách.

BENEGESSERITSKÁ ANALÝZA,

ARCHIVY Č. XOXTM99……041

“Tak se konečně setkáváme,” řekla Tarazová.

Dívala se přes dvoumetrovou mezeru oddělující jejich křesla na Tylwytha Waffa. Její analytičky ji ujistily, že tento muž je tleilaxanský Pán Pánů. Jak drobounkou, skoro skřítkovskou postavu má člověk, v jehož rukou spočívá tolik moci. Varovala sama sebe, že se nesmí nechat zmást předsudky vyvolanými jeho vzhledem.

“Jsou lidé, kteří by nevěřili, že je něco takového možné,” podotkl Waff.

Má pisklavý hlásek, všimla si Tarazová; tohle taky bude muset soudit jinými měřítky.

Seděli na neutrální půdě nekorábu Gildy. Na trupu korábu byla nalepena monitorovací zařízení Tleilaxu a Bene Gesseritu jako mrchožrouti na mršině. (Gilda se mohla přetrhnout, jen aby Bene Gesserit uchlácholila. “Zaplatíte.” Gilda to znala. Už dřív od nich bylo vymáháno zaplacení.) Malá oválná místnost, ve které se sešli, měla příjemné měděné stěny a byla “odolná proti špionáži”. Tarazová tomu ani na okamžik nevěřila. Předpokládala také, že pouta mezi Gildou a Tleilaxem, vytvořená na základě melanže, jsou stále stejně silná.

Waff si o Tarazové nedělal žádné iluze. Tahle žena je mnohem nebezpečnější než kterákoli Ctěná matre. Kdyby Tarazovou zabil, okamžitě by ji nahradila jiná žena, stejně nebezpečná, a navíc by měla i všechny podstatné informace, které má současná Matka představená.

“Vaši noví Tvaroví tanečníci jsou velmi zajímaví,” začala Tarazová.

Waff se bezděky ušklíbl. Ano, mnohem nebezpečnější než Ctěné matre, které dokonce ještě ani nepřišly na to, že Tleilaxané stojí za ztrátou celého jejich nekorábu.

Tarazová pohlédla na malé digitální hodiny se dvěma ciferníky, které stály na nízkém stolku po její pravici. To byla poloha, kde na ně pohodlně viděli oba. Ciferník na Waffově straně byl přizpůsoben jeho vnitřním hodinám. Všimla si, že oboje hodiny ukazující vnitřní čas se liší jen o deset vteřin. Na obojích bylo časné odpoledne. To byla jedna z jemností tohohle setkání, na němž i umístění křesel a vzdálenost mezi nimi byly určeny v předběžné dohodě.

Byli v místnosti sami dva. Oválný prostor kolem nich byl asi šest metrů dlouhý a tři metry široký. Seděli ve stejných závěsných křeslech s dřevěnou kostrou spojenou čepy a s oranžovými potahy. Nebyl v nich ani kousek kovu či jiného cizího materiálu. Jediným dalším zařízením místnosti byl malý stolek a hodiny. Stolek tvořila tenká černá deska z plaskla na třech tenkých nohách. Každý z účastníků setkání byl velmi pečlivě prověřen čichači. Každý z nich měl tri členy své osobní stráže těsně za jedinými dveřmi do místnosti. Tarazová se domnívala, že za těchto okolností se Tleilaxané těžko pokusí o záměnu Tvarovým tanečníkem!

“Zaplatíte.”

I Tleilaxané si byli silně vědomi své zranitelnosti, zvlášť teď, když věděli, že Ctihodná matka dokáže odhalit nové Tvarové tanečníky.

Waff si odkašlal. “Nečekám, že bychom dospěli k dohodě,” řekl.

“Tak proč jsi přijel?”

“Chci vysvětlení toho divného vzkazu, který jsme dostali z vaší Pevnosti na Rakis. Za co máme platit?”

“Prosím, Ser Waffe, aspoň v téhle místnosti nech toho pošetilého předstírání. Oba známe některá fakta, kterým se nemůžeme vyhnout.”

“Například?”

“Žádná žena Bene Tleilax nám nikdy nebyla poskytnuta pro plození.” A pomyslela si: Ať si to přebere! Bylo dost nepříjemné nemít linii tleilaxanských Zděděných vzpomínek, kterou by mohl Bene Gesserit prozkoumat, a Waff to věděl.

Waff se ušklíbl. “Přece si nemyslíš, že se budu handrkovat o život -” Odmlčel se a zavrtěl hlavou. “Nechce se mi věřit, že byste žádaly takovou platbu.”

Když Tarazová neodpověděla, Waff pokračoval. “Ten hloupý útok na chrámový komplex na Rakis podnikli nezávisle naši tamní lidé. Byli potrestáni.”

Očekávaný tah číslo tři, pomyslela si Tarazová.

Před touto schůzkou se účastnila nesčetných analytických porad, pokud se tomu dalo říkat porady. Analýz na nich bylo víc než dost. O tomhle tleilaxanském Pánovi, o tom Tylwythu Waffovi, bylo známo jen velice málo. Došly k některým velmi důležitým plánům postaveným na odvozených závěrech (pokud ty se ukážou pravdivé). Potíž byla v tom, že některé z nejzajímavějších údajů pocházely z nespolehlivých zdrojů. Na jeden významný fakt se ale dalo spoléhat bezpečně: Ta drobná postavička sedící proti ní je smrtelně nebezpečná.

Waffův tah číslo tři ji zaujal. Bylo načase reagovat. Tarazová se vědoucně usmála.

“Přesně takovouhle lež jsme od vás čekaly,” podotkla.

“Začínáme s urážkami?” Řekl to nevzrušeně.

“Začal jsi to sám. Musím tě varovat: S námi si neporadíte tak, jak jste se vypořádali s těmi děvkami z Rozptylu.”

Waffův zděšený pohled povzbudil Tarazovou k odvážnému tahu. Dedukce Sesterstva, založené částečně na zmizení iksanské konferenční lodi, byly přesné! Stále se stejným úsměvem postupovala po linii připravených dedukcí, jako by to byla známá fakta. “Myslím,” řekla, “že by se ty děvky možná rády dozvěděly, že mezi sebou měly Tvarové tanečníky.”

Waff potlačil svůj hněv. Ty zatracené čarodějnice! Ony vědí! Kdoví jak, ale vědí! Jeho poradci měli o tomto setkání značné pochyby. Část z nich doporučovala vůbec ho neuskutečnit. Ty čarodějnice jsou tak… tak ďábelské. A jejich odplata!

Je načase přenést pozornost na Gammu, myslela si Tarazová. Jen ať nestačí znova nabýt rovnováhy. Řekla: “I když se vám podaří zničit některou z nás, jak jste to udělali se Schwangyuovou na Gammu, nedozvíte se nic cenného!”

Waff vzplanul: “Myslela si, že si nás může… najmout jako bandu assassinů! Dostala jen to, co jí patřilo!”

Vida, jeho pýcha se projevuje, myslela si Tarazová. Zajímavé. Musíme prozkoumat, co taková pýcha vypovídá o struktuře morálky.

“Do našich řad jste nikdy skutečně nepronikli,” dodala Tarazová.

“A vy jste nikdy nepronikly mezi Tleilaxany!” Waff tuto vychloubačnou větu dokázal pronést celkem klidně. Potřeboval čas na přemýšlení! Na plánování!

“Možná bys rád znal cenu našeho mlčení,” podotkla Tarazová. Waffův zamračený pohled vzala jako souhlas a dodala: “Především nám sdělíte všechno, co se dozvíte o těch zplozenkyních Rozptylu, o těch děvkách, které si říkají Ctěné matre.”

Waff se otřásl. Zabitím těch Ctěných matre se potvrdilo mnohé. Ty spletitosti sexu! Jen nejsilnější psychika dokáže v takových extázích odolat a nepřipoutat se. Potenciál tohoto nástroje byl obrovský! Opravdu se o to všechno musejí podělit s těmito čarodějnicemi?

“Všechno, co se o nich dozvíte,” opakovala Tarazová.

“Proč jim říkáš děvky?”

“Snaží se nás napodobovat, ale přitom se zaprodávají pro moc a jsou výsměchem všemu, co představujeme my. Ctěné matre!”

“Je jich víc než vás – nejméně deset tisíc ku jedné! Viděli jsme důkazy.”

“Jediná z nás je může porazit všechny,” mávla rukou Tarazová.

Waff seděl mlčky a zkoumavě si ji prohlížel. Bylo to jen vychloubání? S těmi benegesseritskými čarodějnicemi si člověk nikdy nemohl být jistý. Ony skutečně ledacos dokázaly. Patřila jim temná strana magického vesmíru. Čarodějnice víc než jednou tupily šaríjat. Přeje si snad Bůh, aby skuteční věřící podstoupili další zkoušku?

Tarazová mlčela a v tom tichu napětí stoupalo. Vycítila Waffův zmatek. Připomnělo jí to předběžnou konferenci Sesterstva, která připravovala toto setkání. Bellondová položila klamně jednoduchou otázku:

“Co doopravdy víme o Tleilaxanech?”

Tarazová cítila, jak odpověď vyvstala jasně ve všech hlavách kolem konferenčního stolu v Kapitule: Jistě můžeme vědět jen to, co oni sami chtějí, abychom věděly.

Žádná z analytiček se nemohla vyhnout podezření, že Tleilaxané záměrně vytvořili maskující obraz sebe samých. Tleilaxanskou inteligenci bylo třeba posuzovat podle toho, že oni jediní vlastnili tajemství regeneračních nádrží. Byla to šťastná náhoda, jak soudili někteří? Tak proč je tedy nikdo jiný nedokázal za celá ta tisíciletí napodobit?

Gholové.

Používají snad Tleilaxané gholovského procesu, aby si vytvořili vlastní nesmrtelnost? Ve Waffově chování rozpoznala významné náznaky… nic určitého, ale rozhodně to bylo značně podezřelé.

Při konferenci v Kapitule se Bellondová opakovaně vracela k jejich základním podezřením a zdůrazňovala je: “Všechno… všechno, říkám! Všechno, co máme v archivech, může být smetí dobré leda tak ke krmení slepřů!”

Při téhle poznámce se některé ze slabších Ctihodných matek u stolu otřásly.

Slepři!

Ti pomalu se plazící kříženci mezi obřími slimáky a prasaty možná poskytovali maso pro některá z nejdražších jídel ve vesmíru, ale samotná ta stvoření ztělesňovala všechno, co Sesterstvo považovalo na Tleilaxanech za odpudivé. Slepři byli jedním z prvních obchodních artiklů Tleilaxanů – byli produktem vypěstovaným v jejich regeneračních nádržích a obdařeným útrobami toho šroubovicového tvaru, z jakého život odvozoval všechny své podoby. To, že je vytvořili Tleilaxané, jen dodávalo na ohavnosti zvířeti, které se svými mnohočetnými ústy bez ustání živilo prakticky jakýmikoli odpadky a rychle je přeměňovalo ve výkaly, které nejen že odporně páchly, ale byly navíc slizké.

“Nejlepší maso na téhle straně nebeské brány,” citovala tehdy Bellondová reklamní slogan CHOAM.

“A pochází z ohavnosti,” dodala Tarazová.

Ohavnost.

O tomhle teď Tarazová přemýšlela, když hleděla na Waffa. Jaký mohou mít lidé důvod, aby si úmyslně vytvářeli masku ohavnosti? Waffovo pyšné vzplanutí do toho obrazu nezapadalo.

Waff si lehce odkašlal do dlaně. Cítil tlak ve švech, kde měl ukryty své dva silné vrhače šipek. Určitá část jeho poradců ho upozorňovala: “Stejně jako v případě Ctěných matre i v tomhle setkání s Bene Gesseritem bude vítězem ten, kdo získá o tom druhém utajenější informaci. Smrt protivníka je zárukou úspěchu.”

Mohl bych ji zabít, ale co pak?

Venku přede dveřmi čekaly tři další plnohodnotné Ctihodné matky. Nebylo pochyb o tom, že Tarazová má připravený nějaký signál pro chvíli, kdy se dveře otevřou. Bez toho signálu bude následovat násilí a katastrofa. Nevěřil ani na chvilku, že by i jeho noví Tvaroví tanečníci dokázali přemoci ty Ctihodné matky venku. Čarodějnice budou určitě ve střehu. Určitě rozpoznaly, co jsou Waffovy stráže zač.

“Sdělíme,” kývl Waff. To, co tím připouštěl, ho bolelo, ale věděl, že nemá na vybranou. To pyšné chlubení Tarazové o schopnostech Ctihodných matek v poměru k ostatním bylo možná v tomhle konkrétním případě přehnané, ale i tak vycítil, že je to pravda. Nedělal si ovšem iluze o tom, co by následovalo, kdyby se Ctěné matre dozvěděly, co se doopravdy stalo jejich vyslankyním. Chybějící nekoráb nebylo zatím možno připisovat Tleilaxanům. Lodi se občas ztrácejí. Záměrné zničení a povraždění posádky ale je něco úplně jiného. Ctěné matre by se tak troufalého protivníka nepochybně pokusily zlikvidovat. I kdyby jen pro výstrahu. Tleilaxané, kteří se vrátili z Rozptylu, to aspoň říkali. A Waff, který Ctěné matre viděl, těm historkám věřil.

Tarazová prohlásila: “Další bod, který s tebou chci projednat, je náš ghola.”

Waff se v křesle nervózně zavrtěl.

Tarazovou odpuzovala Waffova malá očička, kulatá tvář s tupým nosem a příliš ostré zuby.

“Zabíjeli jste naše gholy, abyste ovládali postup projektu, na kterém se nepodílíte jinak, než že dodáváte jediný jeho prvek,” obvinila ho Tarazová.

Waff zase uvažoval, jestli ji bude muset zabít. Copak těm proklatým čarodějnicím nezůstane utajeno vůbec nic? Náznaky, že Bene Gesserit má svého špeha někde v samém jádru Tleilaxu, se nedaly jen tak přejít. Jak jinak by to mohly vědět?

Řekl: “Ujišťuji tě, Ctihodná matko představená, že ghola -”

“O ničem mě neujišťuj! My se ujišťujeme samy.” Vypadala teď smutně. Zavrtěla pomalu hlavou. “A vy si myslíte, že nevíme, že jste nám prodali poškozené zboží.”

Waff rychle odpověděl: “Splňuje všechny požadavky stanovené ve smlouvě!”

Tarazová znova zavrtěla hlavou. Ten maličký tleilaxanský Pán nemá ani ponětí, co tu právě odhaluje. “Do psychiky jste mu uložili svůj vlastní plán,” řekla. “Varuji tě, Ser Waffe, že pokud vaše změny ohrozí náš plán, raníme vás hlouběji, než považujete za možné.”

Waff si přejel dlaní přes tvář a ucítil na čele pot. Zatracené čarodějnice! Ale ona přece jen neví všechno. Tleilaxané navrátivší se z Rozptylu a Ctěné matre, které tak hořce proklíná, poskytli Tleilaxanům sexuální zbraň, o které se Bene Gesserit nedozví bez ohledu na všechny sliby!

Tarazová mlčky sledovala Waffovy reakce a rozhodla se pro odvážnou lež. “Když jsme zajaly vaši iksanskou konferenční loď, vaši noví Tvaroví tanečníci nezemřeli dost rychle. Hodně jsme se dozvěděly.”

Waff se jen taktak zarazil, aby nesáhl k násilí.

Zásah! uvědomila si Tarazová. Tahle troufalá lež otevřela cestu k odhalení jedné z nejodvážnějších dedukcí, k nimž došly její poradkyně. Teď už to nevypadalo tak bláznivě. “Tleilaxané se pokoušejí vytvořit úplnou pranabindúovou nápodobu,” odhadovala její poradkyně.

“Úplnou?”

Všechny Sestry na konferenci byly tou možností šokovány. Naznačovalo to možnost mentálního kopírování, které šlo daleko za hranice paměťového otisku, jaký už znaly.

Ta poradkyně, Sestra Hesterionová z Archivů, přišla vyzbrojena úhledně uspořádaným seznamem důkazního materiálu. “Už víme, že to, co iksanská sonda dělá mechanicky, Tleilaxané dělají prostřednictvím nervů a svalů. Příští krok je zjevný.”

Když Tarazová viděla, jak Waff reagoval na její lež, rozhodla se nespustit z něj oči. Teď právě byl nejnebezpečnější.

Waffovi přelétl přes tvář zuřivý výraz. Věci, které ty čarodějnice vědí, jsou příliš nebezpečné! Ani v nejmenším nepochyboval o tom, že Tarazová ví to, co tvrdí. Musím ji zabít, ať už to pro mě bude mít jakékoli následky! Musíme je zabít všechny. Zvrácenosti! To je jejich vlastní slovo a vystihuje je dokonale.

Tarazová si jeho výraz vyložila správně. Rychle se ozvala: “Naprosto nic vám od nás nehrozí, pokud nebudete škodit našim plánům. Vaše náboženství, váš způsob života, to všechno je vaše věc.”

Waff zaváhal, ani ne tak pro to, co Tarazová řekla, jako proto, že si připomněl její schopnosti. Co ještě vědí? To ale znamená zůstat dál v podřízené pozici! Poté, co odmítl takové spojenectví se Ctěnými matre. A ve chvíli, kdy je nadvláda po všech těch tisíciletích konečně na dosah ruky. Zmocnil se ho strach. Ta menšina mezi jeho poradci měla nakonec přece jen pravdu: “Mezi našimi národy nemůže být žádné pouto. Jakákoli dohoda se silami póvindá je spojení založené na zlu.”

Tarazová v něm pořád cítila možnost násilí. Tlačila na něj příliš? Připravila se k obraně. Při mimovolném škubnutí jeho rukávů zpozorněla. Má zbraně v rukávech! Možnosti Tleilaxanů se nesmějí podceňovat. Její čichače neobjevily nic.

“Víme o zbraních, které máš u sebe,” řekla. Další odvážná lež se naskýtala sama. “Jestli teď uděláš chybu, ty děvky se dozvědí i to, jak ty zbraně užíváš.”

Waff se třikrát rychle nadechl. Když promluvil, už se zase ovládal. “Nebudeme jen nohsledy Bene Gesseritu!”

Tarazová odpověděla klidným, chlácholivým tónem: “Ani slovem, ani činem jsem nenaznačila, že byste takovou roli měli hrát.”

Čekala. Waffův výraz se nezměnil, zamračený pohled, který na ni upíral, neuhnul ani o milimetr.

“Ohrožujete nás,” zamumlal. “Požadujete, abychom se s vámi podělili o všechno, co -”

“Podělili!” vyštěkla. “Člověk se nedělí s nerovnoprávnými partnery.”

“A o co se podělíte vy s námi?” zeptal se.

Odpověděla káravým tónem, kterého by použila vůči dítěti. “Ser Waffe, ptej se sám sebe, proč jsi ty, vládnoucí člen vaší oligarchie, přišel na tuhle schůzku.”

Waff stále ještě ovládaným hlasem odsekl: “A proč jsi sem přišla ty, Matka představená Bene Gesseritu?”

Mírně odpověděla: “Abych nás posílila.”

“Neodpověděla jsi mi, o co se s námi podělíte,” obvinil ji. “Pořád doufáš, že získáš výhodu.”

Tarazová ho stále pozorně sledovala. Málokdy vycítila v nějakém člověku takový potlačený hněv. “Řekni otevřeně, co požadujete.”

“A vy nám to ve své nekonečné štědrosti poskytnete!”

“Budu vyjednávat.”

“Co to bylo za vyjednávání, když jsi mi rozkázala… ROZKÁZALA! abych -”

“Přišel jsi sem pevně rozhodnut porušit jakoukoli dohodu, kterou uzavřeme,” odpověděla. “Ani jednou ses nepokusil vyjednávat! Sedíš tu s někým, kdo je ochoten se s tebou dohodnout, a dokážeš jenom -”

“Dohodnout?” Waff si při tom slově vzpomněl, jak představa dohody a vyjednávání rozčílila Ctěnou matre.

“Jak jsem řekla,” kývla Tarazová. “Dohodnout.”

Waffovi zaškubalo v koutcích čímsi, co mohl být úsměv. “Myslíš, že mám oprávnění se s tebou dohodnout?”

“Dej pozor, Ser Waffe,” varovala ho. “Ty máš to nejvyšší oprávnění. Vyplývá z té konečné možnosti úplně zničit protivníka. Já jsem tu nevyhrožovala, ale ty ano.” Pohlédla na jeho rukávy.

Waff povzdechl. Byl v rozpacích. Je to přece póvindá! Jak se může člověk dohodnout s póvindá?

“Máme problém, který se nedá vyřešit racionálními prostředky,” podotkla Tarazová.

Waff skryl svoje překvapení. Přesně tahle slova použila Ctěná matre! V duchu se bolestně přikrčil, když si uvědomil, co to může naznačovat. Mohou být Bene Gesserit a Ctěné matre spojenci? Hořkost, s kterou o nich Tarazová mluvila, tomu nenasvědčovala, ale copak se těm čarodějnicím dá věřit?

Waff znova uvažoval, jestli se má odvážit obětovat sám sebe a odstranit tuhle čarodějnici. Čemu by to prospělo? I jiné určitě vědí to, co ví ona. Jen by to vyvolalo katastrofu. Mezi čarodějnicemi sice existovaly nějaké vnitřní spory, ale na druhou stranu i to může být kamufláž.

“Chceš, abychom se s vámi o něco podělily,” začala zase Tarazová. “Co kdybychom vám nabídly některé z našich nejlepších krevních linií?”

Nebylo pochyb o tom, že Waffův zájem se zvýšil.

Řekl: “Proč bychom něco takového měli chtít od vás? Máme své nádrže a genetické vzorky můžeme získat skoro všude.”

“Vzorky čeho?” zeptala se.

Waff si povzdechl. Pronikavým otázkám Benegessetiťanek se nedalo vyhnout. Bylo to jako rána mečem. Tušil, že odhalil něco, co ji dovedlo přímo k tomuto tématu. Ke škodě už došlo. Správně odvodila (nebo jí to řekli špehové), že běžný zásobník lidských genů Tleilaxany jen málo zajímal, protože dokonaleji znali nejvnitrnější jazyk života. Nikdy nebylo dobře podceňovat jak Bene Gesserit, tak produkty jejich genetického programu. Bůh sám ví, že vytvořily Muad’Diba a Proroka!

“Co ještě byste za to chtěly výměnou?” zeptal se.

“Konečně vyjednáváme!” kývla Tarazová. “Oba samozřejmě víme, že nabízím plodné matky z atreidské linie.” A pomyslela si: Jen ať v to doufá! Budou vypadat jako příslušnice Atreidů, ale nebudou z Atreidů.

Waff cítil, jak se mu zrychluje tep. Je to možné? Má ona vůbec ponětí, co by se Tleilaxané mohli dozvědět průzkumem takového materiálu?

“Budeme chtít právo prvního výběru z jejich potomstva,” pokračovala Tarazová.

“Ne!”

“Tak druhého výběru?”

“Snad.”

“Co tím myslíš, snad?” Naklonila se vpřed. Waffovo zaujetí jí řeklo, že je na horké stopě.

“Co ještě od nás budete chtít?”

“Naše plodné matky musejí mít neomezený přístup k vašim genetickým laboratořím.”

“Zbláznila ses?” Waff unaveně zavrtěl hlavou. To si skutečně myslí, že Tleilaxané se jen tak vzdají své nejsilnější zbraně?

“V tom případě přijmeme plně funkční regenerační nádrž.”

Waff na ni jen zíral.

Tarazová pokrčila rameny. “Zkusit jsem to musela.”

“Asi ano.”

Tarazová se opřela a rekapitulovala si, co se dozvěděla. Waffova reakce na tu zensunnitskou zkoušku byla zajímavá. “Problém, který se nedá vyřešit racionálními prostředky.” Ta slova na něj měla zajímavé účinky. Zdálo se, jako by se zvedl z nějakého místa ve svém nitru a v očích měl tázavý pohled. Bohové nás všechny chraňte! Je Waff tajný zensunnita?

Tohle bylo třeba prozkoumat bez ohledu na nebezpečí. Odradová musí být na Rakis vyzbrojena všemi dosažitelnými výhodami.

“Možná že jsme udělali všechno, co jsme v téhle chvíli mohli,” podotkla Tarazová. “Je načase dokončit dohodu. Bůh sám ve Své nekonečné milosti nám daroval nekonečné vesmíry, kde se může stát cokoli.”

Waff bez přemýšlení jednou tlesknul. “Dar překvapení je ten největší dar vůbec,” řekl.

Nejen zensunnita, myslela si Tarazová. Také sufí. Sufí! Začala měnit svůj pohled na Tleilax. Jak dlouho si tohle nechávali pro sebe?

“Čas se nepočítá,” zkoumavě pokračovala Tarazová. “Člověku stačí jen se podívat na jakýkoli kruh.”

“Slunce jsou kruhy,” odpověděl Waff. “Každý vesmír je kruh.” Zadržel dech, jak čekal na odpověď.

“Kruhy uzavírají,” vybrala Tarazová ze Zděděných vzpomínek správnou odpověď. “To, co uzavírá a omezuje, se musí vystavit nekonečnu.”

Waff zvedl ruce, aby jí ukázal dlaně, a pak složil ruce do klína. Jeho ramena ztratila něco ze svého napětí. “Proč jsi tohle neřekla na začátku?” zeptal se.

Musím být velice opatrná, varovala Tarazová sama sebe. To, co připouštěla Waffova slova a chování, bylo potřeba pečlivě prozkoumat.

“To, co si říkáme, neodhaluje nic, pokud nebudeme mluvit otevřeněji,” řekla. “A i pak budeme jen používat slova.”

Waff studoval její tvář a pokoušel se v té benegesseritské masce najít nějaké potvrzení toho, co naznačovala její slova a chování. Je to póvindá, připomněl sám sobě. A póvindá se nikdy nesmí věřit… ale jestli i ona sdílí Velkou víru…

“Neposlal snad Bůh svého Proroka na Rakis, aby nás učil a zkoušel?” zeptal se.

Tarazová se ponořila hluboko do Zděděných vzpomínek. Prorok na Rakis? Muad’Dib? Ne… to se neshoduje ani se zensunnitskou, ani se sufistickou vírou v…

Tyran! Sevřela rty v zachmuřené lince. “To, co člověk nemůže ovládat, musí přijmout,” řekla.

“Protože je to nepochybně Boží dílo,” kývl Waff.

Tarazová už toho viděla a slyšela dost. Missionaria protectiva ji vybavila důkladnou znalostí všech náboženství. Zděděné vzpomínky tyto znalosti ještě prohloubily a doplnily. Cítila velkou potřebu dostat se bezpečně z téhle místnosti. Odradová musí být varována!

“Mohu něco navrhnout?” zeptala se Tarazová.

Waff zdvořile kývl.

“Možná mezi námi existuje možnost mnohem podstatnějšího pouta, než jsme si představovali,” řekla. “Nabízím ti pohostinství naší pevnosti na Rakis a služby naší tamní velitelky.”

“Je Atreidová?” zeptal se.

“Ne,” lhala Tarazová. “Ale samozřejmě upozorním naše Genetické mistryně na to, co potřebujete.”

“A já shromáždím věci, které vyžadujete jako platbu,” kývl. “Proč bude obchod dokončen na Rakis?”

“Není to snad vhodné místo?” zeptala se. “Kdo by mohl klamat v domově Prorokově?”

Waff se v křesle opřel, ruce volně složené v klíně. Tarazová rozhodně znala správné odpovědi. Něco takového by byl nečekal.

Tarazová vstala. “Každý z nás naslouchá Bohu sám,” řekla.

A společně v kehlu, pomyslel si. Vzhlédl k ní vzhůru a připomněl si znovu, že je to póvindá. Nikomu z nich se nedá věřit. Pozor! Tahle žena je koneckonců benegesseritská čarodějnice. Bylo o nich známo, že si vytvářejí náboženství pro vlastní potřebu. Póvindá!

Tarazová došla ke dveřím, otevřela je a udělala bezpečnostní signál. Znova se obrátila k Waffovi, který ještě seděl v křesle. Neodhalil náš skutečný záměr, myslela si. Ty, které k němu pošleme, musíme vybrat s krajní péčí. Nesmí mít ani stín podezření, že je součástí naší návnady.

Waff jí pohled oplácel s klidným výrazem ve skřítkovských rysech.

Jak mírně vypadá, myslela si Tarazová. Ale dá se lapit! Spojenectví mezi Sesterstvem a Tleilaxem nabízelo nové přitažlivé možnosti. Ale za našich podmínek!

“Uvidíme se na Rakis,” dodala.

Co ze společenského dědictví se rozešlo do dáli s Rozptylem? Ty časy důvěrně známe. Známe duševní i fyzické uspořádání. Ztracení s sebou vzali povědomí omezené většinou jen na lidskou sílu a technické prostředky. Existovala zoufalá touha po prostoru k expanzi, vyvolaná mýtem Svobody. Většina z nich nepochopila hlubší podstatu Tyranovy lekce, totiž že násilí si tvoří vlastní omezení. Rozptyl byl divoký a náhodný pohyb vykládaný jako růst (expanze). Byl vyvolán hlubokými obavami (často podvědomými) ze stagnace a smrti.

ROZPTYL: BENEGESSERITSKÁ ANALÝZA

(ARCHIVY)

Odradová ležela natažená na boku na římse obloukového okna, tváří se lehce dotýkala teplého plaskla, kterým viděla na Velké náměstí Kénu. Záda měla podepřená červeným polštářem, který byl cítit melanží jako tolik jiných věcí tady na Rakis. Za ní byly tři místnosti, malé, ale účelně zařízené a značně vzdálené jak od Chrámu, tak od benegesseritské Pevnosti. Toto oddělení požadovala dohoda Sesterstva s kněžími.

“Sheeana musí být lépe hlídána,” trvala na svém Odradová.

“Nemůže být jen v péči Sesterstva!” namítal Tuek.

“Ani kněží,” odrazila ho Odradová.

Šest pater pod obloukovým oknem, kde si Odradová zřídila vyhlídku, se v mírně uspořádaném zmatku rozkládal obrovský bazar, který vyplňoval skoro celé Velké náměstí. Stříbrožluté světlo klesajícího slunce zalévalo celou scénu jasem, zdůrazňovalo jasné barvy baldachýnů, kreslilo stíny na nerovné půdě. Prašný nádech dostávalo světlo v místech, kde roztroušené hloučky lidí přecházely kolem vyspravovaných slunečníků a míchanice vyrovnaného zboží.

Velké náměstí netvořilo přesný čtverec. Směrem od okna Odradové se táhlo asi kilometr daleko, odleva doprava mělo víc než dvojnásobnou délku – byl to obrovský obdélník udusané země a starých kamenů, zašlapaných do hořkého prachu nohama denních zákazníků, kteří statečně čelili vedru v naději, že tou dobou nakoupí výhodněji.

Jak večer postupoval, atmosféra pod Odradovou se začala měnit – přicházelo víc lidí, pohyb dostal rychlejší, bláznivější tempo.

Odradová naklonila hlavu, aby lépe viděla na zem těsně před svým domem. Někteří z kupců přímo pod jejím oknem se odloudali do svých blízkých domovů. Brzo se vrátí, po jídle a krátké siestě, připraveni plně využít těch cennějších hodin, kdy lidé venku mohou dýchat vzduch, který jim nespálí hrdlo.

Sheeana už tu měla být, uvědomila si Odradová. Kněží už se ji neodváží o mnoho déle zdržovat. Určitě teď pracují jako zběsilí, pálí na Sheeanu jednu otázku za druhou, kážou jí, aby nezapomínala, že je Boží vyslankyní u Jeho církve. Vtloukají jí do hlavy spoustu smyšlených závazků a povinností, které bude muset Odradová vyslídit a zesměšnit, než bude takové triviality moci odkázat do patřičné perspektivy.

Odradová nahrbila hřbet a asi minutu prováděla jednotlivé drobné cviky na zmírnění napětí. Cítila se Sheeanou určitý soucit. Myšlenky toho děvčete teď budou v hrozném zmatku. Sheeana věděla jen málo nebo spíš nic o tom, co ji čeká, až se dostane plně pod poručnictví Ctihodné matky. Nebylo pochyb o tom, že ta mladá mysl je zahlcena mýty a jinými dezinformacemi.

Jako byla moje mysl, pomyslela si Odradová.

Nemohla se vyhnout vzpomínce na okamžik podobný tomuto. Její bezprostřední úkol byl jasný: vymítání ďábla, nejen u Sheeany, ale i u sebe samé.

S oním přízračným dvojitým uvažováním Ctihodné matky se ponořila do vzpomínek. Odradová pětiletá, v pohodlném domě na Gammu. Cestu před domem lemují domy, jaké se v přímořských městech planety považují za standard střední třídy – nízké jednopatrové budovy v širokých ulicích. Domy se táhnou až daleko dolů, k oblouku mořského břehu, kde jsou mnohem širší než v ulicích. Tady na břehu moře se stávají rozpínavějšími a méně žárlivými na každý čtvereční metr.

Paměť Odradové, vybroušená Bene Gesseritem, se toulala vzdáleným domem, mezi jeho obyvateli, v ulici, mezi kamarády. Ctihodná matka cítila v prsou svírání, které jí řeklo, že ty vzpomínky se spojují i s pozdějšími událostmi.

Školka Bene Gesseritu na umělém světě Al Dhanabu, jedné z původních bezpečných planet Bene Gesseritu. (Později se dozvěděla, že Bene Gesserit jeden čas uvažoval o přeměně celé planety v neprostor. Plán byl opuštěn v důsledku neúměrných energetických nároků.)

Školka se prakticky ve všem lišila od pohodlí a přátelství Gammu. Benegesseritské vzdělání zahrnovalo intenzivní fyzický trénink. Pravidelná napomenutí hlásala, že Ctihodnou matkou není možno se stát, aniž by adeptka prošla mnohou bolestí a častými obdobími zdánlivě beznadějných svalových cvičení.

Některé z jejích společnic v této fázi neuspěly. Odešly a staly se z nich ošetřovatelky, služebnice, dělnice, běžné rodičky. Vyplňovaly mezery, kdykoli je Sesterstvo potřebovalo. Byly chvíle, kdy si Odradová s tesknou touhou myslívala, že takový neúspěch by možná neznamenal špatný život – méně zodpovědnosti, nižší cíle. To bylo předtím, než vyšla z Primárního výcviku.

Brala jsem to jako vynoření, jako vítězství. Vyšla jsem na druhé straně.

Vzápětí však zjistila, že stojí před dalšími, ještě náročnějšími požadavky.

Odradová se posadila na římse u rakiského okna a odstrčila polštář. Znova se podívala na bazar. Byl čím dál hlučnější. Zatracení kněží! To zpoždění už protahují nad všechny meze!

Musím myslet na své dětství, protože mi to pomůže se Sheeanou, pomyslela si. Okamžitě se ušklíbla nad vlastní slabostí. Další výmluva!

Některým postulantkám trvalo aspoň padesát let, než se staly Ctihodnými matkami. To do nich vtloukali během Sekundárního výcviku: trpělivost. Odradová brzo projevila sklony k hloubkovému studiu. Uvažovalo se o tom, že by se mohla stát jednou z benegesseritských mentatek a možná archivářkou. Tato myšlenka byla zavržena, když se zjistilo, že její hlavní schopnosti spočívají v jiné, výhodnější oblasti. Byla určena pro citlivější povinnosti v Kapitule.

Bezpečnost.

Ten podivný atreidský talent se často uplatňoval. Důraz na detaily, to byla hlavní deviza Odradové. Věděla, že některé ze Sester dokážou předvídat její činy prostě jen proto, ze ji dobře znají. Tarazová to dělala pravidelně. Odradová slyšela vysvětlení z jejích vlastních úst:

“Osobnost Odradové se dokonale obráží v tom, jak plní své povinnosti.”

V Kapitule se dokonce vykládal vtip: “Kam jde Odradová, když není ve službě? Do práce.”

V Kapitule nebylo potřeba nasazovat si neproniknutelné masky, které Ctihodná matka automaticky používala venku. Mohla si občas dovolit dát najevo city, otevřeně se vyrovnávat s chybami vlastními nebo jiných, být smutná, zahořklá nebo tu a tam dokonce šťastná. Muži byli k dispozici – ne pro plození, ale pro občasnou útěchu. Všichni takoví muži v Kapitule byli docela milí a pár z nich dokonce upřímně. Samozřejmě že o těch pár byl největší zájem.

City.

Myslí Odradové problesklo poznání.

Takže jsem k tomu zase došla – jako vždycky.

Odradová cítila na zádech teplé slunce Rakis. Věděla, kde sedí její tělo, ale její mysl se otevírala nadcházejícímu setkání se Sheeanou.

Láska!

Bylo by to tak snadné a tak nebezpečné.

V téhle chvíli záviděla Stacionárním matkám, těm, kterým bylo dovoleno prožít celý život s manželským partnerem. Miles Teg například pocházel z takového spojení. Zděděné vzpomínky jí řekly, jak to bylo s paní Jessikou a jejím vévodou. Dokonce i Muad’Dib si zvolil tuto formu svazku.

To není pro mne.

Odradová si připustila žárlivou hořkost nad tím, že jí takový život nebyl dovolen. Co za to mohl poskytnout život, pro jaký byla určena?

“Život bez lásky může být intenzivněji zasvěcen Sesterstvu. Zasvěceným poskytujeme své vlastní formy podpory. O sexuální potěšení neměj strach. To je k dispozici, kdykoli pocítíš potřebu.”

S okouzlujícími muži!

Od dob paní Jessiky po Tyranovy časy a i později se mnoho věcí změnilo… včetně Bene Gesseritu. To věděla každá Ctihodná matka.

Odradová se zachvěla hlubokým povzdechem. Ohlédla se přes rameno zpátky na bazar. Pořád ještě ani stopa po Sheeaně.

Nesmím to dítě milovat!

Všechno bylo hotovo. Odradová věděla, že sehrála mnemotechnickou hru v požadované benegesseritské podobě. Obrátila se a posadila se na římse se zkříženýma nohama. Měla tak impozantní rozhled po bazaru, po střechách a přes celé údolí města. Těch pár zbylých kopců na jih odtud byly, jak věděla, poslední pozůstatky Štítového valu Duny, vysokých přírodních hradeb z rostlé skály, které prolomil Muad’Dib a jeho vojsko jedoucí na červech.

Vzduch se chvěl horkem i nad kanátem a kanálem, které chránily Kén před nájezdy nových červů. Odradová se zlehka usmála. Kněží neviděli nic divného v tom, že svá společenství opevňovali příkopy, aby k nim Rozdělený Bůh nemohl proniknout.

Budeme tě uctívat, Bože, ale neobtěžuj nás. Tohle je naše náboženství, naše město. Vidíš, už mu neříkáme Arrakén. Teď je to Kén. Planeta už není Duna ani Arrakis. Teď je to Rakis. Drž se dál, Bože. Jsi minulost a minulost je na obtíž.

Odradová se dívala na ty vzdálené kopce chvějící se v horkém vzduchu. Zděděné vzpomínky na ně dokázaly promítnout pradávnou krajinu. Znala minulost.

Jestli budou kněží ještě chvíli odkládat Sheeanin příchod, tak je potrestám.

Bazar pod ní stále ještě zalévalo horko, nashromážděné v půdě a v tlustých zdech obklopujících Velké náměstí. Sálavé horko ještě zvyšoval kouř mnoha malých ohňů zapálených v okolních domech a mezi stany roztroušenými všude po tržišti a chránícími záplavu života. Byl to horký den, hodně přes osmatřicet stupňů. Tahle budova ovšem bývala za starých časů ústředím Rybích mluvčích a ochlazovalo ji iksanské zařízení s odpařovacími nádržemi na střeše.

Budeme tu mít pohodlí.

A budou tady natolik v bezpečí, jak to jen dokážou zaručit ochranná opatření Sesterstva. V těch chodbách venku chodily Ctihodné matky. I kněží měli v budově své zástupce, ale nikdo z nich tu nebude rušit, když si to Odradová nebude přát. Sheeana se tu s nimi bude občas setkávat, ale jen tehdy a tak, jak dovolí Odradová.

Děje se to, pomyslela si. Plán, který připravila Tarazová, postupuje.

Odradová měla ještě čerstvě v mysli svůj poslední rozhovor s Kapitulou. To, co se dozvěděla o Tleilaxanech, ji naplnilo rozrušením, které pečlivě utlumila. Ten Waff, ten tleilaxanský Pán, bude fascinující objekt studia.

Zensunnita! A sufí!

“Rituál, který ustrnul po tisíce let,” řekla Tarazová.

Ve zprávě od Tarazové bylo skryto ještě jiné poselství. Tarazová ve mne skládá svou plnou důvěru. Odradová cítila, jak z toho vědomí čerpá novou sílu.

Sheeana je těžiště. My jsme páka. Naše síla přijde z mnoha zdrojů.

Odradová se uvolnila. Věděla, že Sheeana už nedovolí kněžím otálet o mnoho déle. I na trpělivost samotné Odradové už útočilo očekávání. U Sheeany to bude ještě horší.

Odradová a Sheeana se staly spiklenkami. První krok. Pro Sheeanu to byla báječná hra. Narodila se a byla vychována v nedůvěře ke kněžím. Jak zábavné bylo mít konečně spojence!

Mezi lidmi přímo pod oknem se něco dělo. Odradová se zvědavě zahleděla dolů. Pět nahých mužů se tam v kruhu drželo za ruce. Jejich roucha a filtršaty ležely stranou na hromádce hlídané mladou dívkou tmavé pleti v dlouhých hnědých šatech z kořenného vlákna. Vlasy měla svázané červeným hadrem.

Tanečníci!

Odradová znala hodně zpráv o tomto fenoménu, ale tohle bylo poprvé od chvíle, kdy sem přijela, co je viděla na vlastní oči. Mezi přihlížejícími byli i tři vysocí kněží-strážci ve žlutých přilbách s dlouhými chocholy. Strážci měli na sobě krátká roucha, která neomezovala pohyb nohou, a každý držel v ruce okovanou hůl.

Jak tanečníci kroužili, pozorný dav začal být neklidný, jak se ostatně dalo čekat. Odradová tu zákonitost znala. Brzo přijde zpěvavý výkřik a po něm šarvátka. Budou se rozbíjet hlavy. Poteče krev. Lidé budou ječet a pobíhat kolem. Nakonec to všechno bez oficiálního zásahu utichne. Někteří odejdou s pláčem. Někteří odejdou se smíchem. A kněží-strážci se do toho nebudou plést.

Zbytečné šílenství tohoto tance a jeho následků fascinovalo Bene Gesserit už po staletí. Degeneraci tohoto rituálu pozorně sledovala missionaria protectiva. Lidé na Rakis tomu říkali “Taneční rozptýlení”. Měli pro to i jiná jména, z nichž nejvýznamnější bylo “Siajnok”. Z tohoto tance se kdysi stal největší Tyranův rituál, okamžik sdílení s jeho Rybími mluvčími.

Odradová chápala a respektovala energii tohoto jevu. Žádná Ctihodná matka ji nemohla nevidět. Znepokojovalo ji ovšem, jak je tato energie vyplýtvaná. Takové věci by se měly usměrnit a zaměřit. Tenhle rituál potřeboval nějaké užitečné využití. Teď jen odčerpával síly, které by se jinak mohly stát nebezpečnými kněžím.

K Odradové zavanula sladká vůně ovoce. Začichala a pohlédla na větrací otvory pod oknem; žár davu a rozpálené země vytvořil stoupavý proud. Přitiskla čelo a nos na plasklo, aby viděla přímo dolů. Aha, tanečníci nebo dav převrátili kupecký stánek. Tanečníci dupali v ovoci. Žlutá dužina jim stříkala na stehna.

Odradová mezi přihlížejícími poznala i obchodníka s ovocem, povědomý vysušený obličej, který párkrát viděla u stánku hned vedle vchodu do jejího domu. Zdálo se, že mu ta ztráta nijak nevadí. Stejně jako ostatní kolem se soustřeďoval jen na tanečníky. Pět nahých mužů trhavě zvedalo nohy do výšky, nerytmicky a zdánlivě nekoordinovaně, a jejich pohyb se čas od času vracel ke stejnému prvku – tři tanečníci s oběma nohama na zemi a dva ve vzduchu na rukou svých partnerů.

Odradová to poznala. Vztahovalo se to k starému fremenskému způsobu chůze po písku. Ten podivný tanec byla zkamenělina, jeho kořeny spočívaly v potřebě pohybovat se tak, aby člověk neprozradil svou přítomnost červům.

Lidé z velkého obdélníku bazaru se začali tlačit blíž k tanečníkům, nadskakovali jako děti, aby přes hlavy davu aspoň zahlédli pět nahých mužů.

V té chvíli uviděla Odradová Sheeanin doprovod – pohyb daleko vpravo, kde do náměstí ústila široká ulice. Stopy zvířecích nohou na budově tam hlásaly, že je to Boží cesta. Historické vědomí připomínalo, že touhle cestou přicházel Leto II. do města ze svého opevněného Saríru daleko na jihu. Když člověk pozorně sledoval detaily, dokázal dodnes rozlišit některé prvky a vzorce, které tvořily Tyranovo město Onn, slavnostní středisko vybudované kolem staršího města Arrakénu. Onn zničil mnoho rysů Arrakénu, ale některé ulice se dochovaly: některé budovy byly příliš užitečné, než aby se nahrazovaly. A budovy nevyhnutelně vyznačovaly ulice.

Sheeanin doprovod se zastavil v místech, kde ulice ústila do bazaru. Strážci ve žlutých přilbách vyrazili vpřed a svými holemi klestili cestu. Strážci byli vysocí. Když svou tlustou dvoumetrovou hůl opřeli o zem, dosahovala těm nejmenším z nich jen k ramenům. Dokonce ani v tom největším zmatku v davu člověk nemohl kněze-strážce přehlédnout, ale Sheeanini ochránci byli nejvyšší z vysokých.

Už zase se dali do pohybu a vedli svou skupinku směrem k Odradové. Jejich roucha se při každém pohybu rozevírala a odhalovala hladkou šeď nejjemnějších filtršatů. Kráčeli přímo vpřed. Bylo jich patnáct a tvořili široký klín, který míjel nejhustší shluky stánků.

Za strážemi kráčel hlouček kněžek a v jejich středu Sheeana. Odradová zahlédla mezi doprovodem nezaměnitelnou Sheeaninu postavu, ty sluncem zesvětlené vlasy a hrdě zvednutou tvář. Ale pozornost Odradové poutali nejvíc strážci ve žlutých přilbách. Pohybovali se s nadřazeností, která jim byla vtloukána do hlavy už od dětství. Ty stráže věděly, že jsou lepší než obyčejní lidé. A obyčejní lidé na to také příslušně reagovali a ustupovali Sheeanině doprovodu z cesty.

Všechno se to dělo tak přirozeně, že Odradová v tom viděla další prastarý rituál – jako by hleděla na další tanec, který se po tisíciletí nezměnil.

Jako už častokrát teď Odradová viděla sama sebe jako archeoložku, ne takovou, která prosévá zaprášené pozůstatky věků, ale spíš jako osobu, která sleduje to, na co se Sesterstvo často soustřeďuje: způsob, jakým si lidé nesou svou minulost v sobě. Byl tu jasně cítit vlastní záměr Tyrana. Sheeanin příchod bylo něco, k čemu položil základy osobně Božský imperátor.

Pět nahých mužů pod oknem pokračovalo v tanci. Mezi přihlížejícími ale Odradová zaznamenala novou ostražitost. Aniž by přihlížející viditelně otočili hlavy k blížící se jednotce kněží-strážců, věděli.

Zvířata vždycky poznají, když přijdou pastýři.

Netrpělivost davu stoupala. Nenechají si vzít svůj chaos! Hrouda hlíny vylétla z okraje davu a dopadla na zem kousek od tanečníků. Pět mužů nevynechalo ve svém prodlouženém opakování ani krok, ale zvýšili rychlost. To, jak dlouhá byla série, než se opakovala, svědčilo o pozoruhodné paměti.

Z davu vylétla další hrouda a zasáhla jednoho tanečníka do ramene. Nikdo z pěti mužů nezakolísal.

Dav začal ječet a prozpěvovat. Někteří vykřikovali kletby. K prozpěvování se připojilo tleskání, rušící tanečníky.

Ale jejich pohyby se stále neměnily.

Prozpěvování davu se změnilo v drsný rytmus, opakované výkřiky, které se odrážely od zdí Velkého náměstí. Pokoušeli se tanečníky zmást. Odradová vycítila, že ta scéna pod ní je navýsost důležitá.

Sheeanina skupina už byla skoro v polovině bazaru. Kráčeli širšími uličkami mezi stánky a teď se obrátili přímo k Odradové. Asi padesát metrů před kněžími-strážci byl dav nejhustší. Strážci kráčeli stále stejným tempem s pohrdavou netečností k těm, kdo jim spěchali z cesty. Pod žlutými přilbami upírali oči přímo vpřed, přes hlavy davu. Ani jeden z postupujících strážců nedal najevo, že viděl dav nebo tanečníky nebo jakoukoli jinou překážku, která by se mu mohla postavit do cesty.

Dav náhle přestal prozpěvovat jako umlčen neviditelným dirigentem. Pět mužů pokračovalo v tanci. V tichu pod Odradovou bylo cítit takové napětí, že se jí začala dělat husí kůže. Přímo pod oknem se tři kněží-strážci, kteří přihlíželi tanci, obrátili jako jeden muž a pokročili do budovy, kam na ně neviděla.

Z hloubi davu nějaká žena vykřikla kletbu.

Tanečníci nedali nijak najevo, že ji slyšeli.

Dav se tlačil vpřed, takže odstup mezi ním a tanečníky se zmenšil aspoň na polovinu. Dívku, která hlídala roucha a filtršaty tanečníků, už nebylo vidět.

Sheeanina jednotka pochodovala vpřed a přímo za ní i kněžky a jejich mladá svěřenkyně.

Vpravo od Odradové propuklo násilí. Lidé tam začali bít jeden druhého. K pěti tančícím mužům zalétly další předměty. Dav začal znova prozpěvovat, tentokrát rychleji.

Ve stejné chvíli se okraj davu rozestoupil před strážci. Přihlížející nespustili oči z tanečníků, nepřestali se zapojovat do vzrůstajícího zmatku, ale mezi nimi se vytvořila cesta.

Odradová fascinovaně zírala dolů. Mnoho věcí se dělo zároveň: rvačka, lidé proklínající a bijící jeden druhého, pokračující prozpěvování, nezadržitelný postup strážců.

Bylo vidět, jak mezi kněžkami Sheeana dychtivě jezdí pohledem ze strany na stranu a snaží se zahlédnout co nejvíc z toho vzrušení kolem sebe.

Někteří lidé v davu vytáhli hole a začali mlátit lidi kolem sebe, ale strážce ani jiné členy Sheeaniny skupiny neohrožoval nikdo.

Tanečníci nadále poskakovali v úžícím se kruhu diváků. Všichni se mačkali těsně ke stěně budovy, z níž hleděla Odradová, takže ta musela přitisknout tvář na plasklo a mžourat v ostrém úhlu pod sebe.

Strážci vedoucí Sheeaninu skupinu postupovali rozšiřující se cestou mezi tímto zmatkem. Kněžky se nedívaly ani napravo, ani nalevo. Strážci v žlutých přilbách hleděli přímo vpřed.

Pohrdání je ještě slabé slovo pro jejich jednání, usoudila Odradová. A také nebylo správné říci, že vířící dav přicházející skupinu ignoroval. Obě skupiny si navzájem uvědomovaly jedna druhou, ale bylo to, jako by každá z nich měla svůj oddělený svět a přísně dodržovala pravidla, která je oddělovala. Jen Sheeana ignorovala ten nepsaný protokol a nadskakovala, aby aspoň něco zahlédla přes těla, která ji obklopovala.

Přímo pod Odradovou dav vyrazil vpřed. Tanečníky ten náraz smetl, odhodil je stranou jako lodi zachycené obrovitou vlnou. Odradová viděla kousky nahých těl, na která dopadaly rány a jimiž ten ječící zmatek cloumal ze strany na stranu. Jen při největším soustředění dokázala Odradová rozlišit ty zvuky, které se k ní zdola nesly.

Bylo to šílenství!

Nikdo z tanečníků nekladl odpor. Zabijí je? Je to oběť? Analýzy Sesterstva se o téhle možnosti ještě ani nezmínily.

Žluté přilby postupovaly pod Odradovou, otevřely pro kněžky a Sheeanu cestu k budově a pak se za nimi zase shlukly. Strážci se obrátili a vytvořili ochranný oblouk kolem vchodu do budovy. Drželi přitom hole vodorovně ve výši pasu.

Chaos za nimi začal pomalu ustupovat. Nikoho z tanečníků nebylo vidět, ale došlo k obětem, pár lidí leželo na zemi, jiní se potáceli. Bylo vidět zkrvavené hlavy.

Sheeana a kněžky už byly v budově, mimo dohled Odradové. Odradová se opřela a snažila se srovnat si v hlavě to, čeho byla právě svědkem.

Neuvěřitelné.

Naprosto žádný z holofotografických záznamů Sesterstva nebo z jeho zpráv nezachytil podstatu té věci! Část tvořily pachy – prach, pot, intenzivní koncentrace lidských feromonů. Odradová se zhluboka nadechla. Cítila, jak se v nitru chvěje. Z davu se stali jedinci, kteří odcházeli z bazaru. Viděla některé plakat. Někteří kleli. Někteří se smáli.

Dveře za Odradovou se rozlétly. Sheeana se smíchem vešla. Odradová se prudce obrátila a zahlédla v hale své vlastní stráže a některé z kněžek, než Sheeana zavřela dveře.

Tmavohnědé dívčiny oči zářily vzrušením. Úzká tvář, která se už začala změkčovat křivkami, které ponese v dospělosti, byla napjatá potlačenými emocemi. Napětí se rozplynulo, jak soustředila pozornost na Odradovou.

Výborně, pomyslela si Odradová, když si toho všimla. První lekce připoutávání už začala.

“Viděla jsi tanečníky?” ptala se Sheeana, zatímco se točila a poskakovala směrem k Odradové a zastavila se těsně před ní. “Nebyli krásní? Já si myslím, že jsou moc krásní! Cania nechtěla, abych se dívala. Říkala, že je pro mě nebezpečné účastnit se Siajnoku. Ale mně je to jedno! Šajtán ty tanečníky nikdy nesní!”

Odradovou náhle zaplavila vlna absolutního poznání, jaké dosud zažila jen při melanžové agonii. Najednou pochopila úplnou zákonitost toho, co právě sledovala na Velkém náměstí. Stačila jen tato Sheeanina slova a její přítomnost, aby se všechno vyjasnilo.

Jazyk!

Hluboko v kolektivním vědomí si ti lidé nesou, aniž by to tušili, jazyk, který jim může sdělit věci, jež nechtějí slyšet. Tanečníci jím hovořili. Sheeana jím hovořila. Jazyk se skládal z tónů hlasu a z pohybů a z feromonů, byla to složitá a propracovaná kombinace, která se vyvinula tak, jak se vyvíjejí všechny jazyky.

Z nutnosti.

Odradová se usmála na šťastné děvče, které stálo před ní. Teď už věděla, jak polapit toho Tleilaxana. Chápala také víc z plánu Tarazové.

Musím při první příležitosti doprovodit Sheeanu do pouště. Počkáme jen na příjezd toho tleilaxanského Pána, toho Waffa. Vezmeme ho s sebou!

Svoboda a volnost jsou složité pojmy. Své kořeny mají v náboženských představách o svobodné vůli a vztahují se k vládcovské mystice, kterou brali jako samozřejmost absolutní monarchové. Bez absolutních monarchů vymezených vztahem k starým bohům a vládnoucích z milosti víry v náboženskou pokoru by svoboda a volnost nikdy nenabyly současného významu. Tyto ideály vděčí za samotnou svou existenci dávným příkladům útlaku. A síly, které udržují takové myšlenky, zeslábnou, pokud nebudou obnoveny dramatickým poučením z nového útlaku. To je ten základní klíč k mému životu.

LETO II., BOŽSKÝ IMPERÁTOR DUNY,

ZÁZNAMY Z DÁR-ES-BALÁTU

Asi třicet kilometrů hluboko v hustém lese na severovýchodě od Pevnosti na Gammu je Teg nechal čekat ukryté pod ochrannou přikrývkou, dokud se slunce nezanořilo za kopce na západě.

“Dnes půjdeme novým směrem,” řekl.

Už tři noci je vedl temnotou obklopenou stromy. Byla to mistrovská ukázka mentatské paměti, každý krok vedl přesně po té trase, kterou mu připravil Patrin.

“Už jsem ztuhlá z tolika sezení,” stěžovala si Lucillová. “A dnes bude zase studená noc.”

Teg složil ochrannou přikrývku a zastrčil ji navrch do svého vaku. “Vy dva se můžete trochu protáhnout,” řekl. “Ale neodejdeme odtud, dokud nebude úplná tma.”

Teg se posadil zády ke kmeni jehličnatého stromu s hustými větvemi a z hlubšího stínu se díval, jak Lucillová a Duncan vyšli na paseku. Oba tam chvíli stáli a chvěli se, protože poslední zbytky denního světla rychle prchaly před nočním chladem. Ano, dnes bude zase studená noc, myslel si Teg, ale prakticky nebudou mít kdy na to myslet.

Neočekávané.

Schwangyuová rozhodně nečekala, že budou pořád tak blízko u Pevnosti a že půjdou pěšky.

Tarazová mě měla před Schwangyuovou varovat důrazněji, pomyslel si Teg. Otevřená a násilná neposlušnost Schwangyuové vůči Matce představené byla proti všem tradicím. Mentatská logika podobnou situaci odmítala přijmout bez dalších údajů.

Na mysli mu vytanulo rčení ze školních dob, jeden z těch varovných aforismů, kterými měl mentat krotit svou logiku.

“Když mentat dostane logický řetězec, alchymické zrcadlo vypracované do nejmenších detailů, může ho taková logika dovést až k osobní zkáze.”

Logika tedy už někdy selhala.

Vzpomněl si zase na to, jak se Tarazová chovala na lodi Gildy a vzápětí potom. Chtěla, abych věděl, že budu odkázán úplně sám na sebe. Musím se na to dívat svýma očima, ne jejíma.

Takže ohrožení pocházející od Schwangyuové muselo být skutečnou hrozbou a on ji odhalil, čelil jí a vyřešil ji sám.

Tarazová nevěděla, co se v důsledku toho všeho stane s Patrinem.

Tarazové bylo jedno, co se stane s Patrinem. Nebo se mnou. Nebo s Lucillovou.

Ale co ghola?

Na tom Tarazové přece musí záležet!

Nebylo logické, že by… Teg tenhle myšlenkový postup zavrhl. Tarazová nechtěla, aby jednal logicky. Chtěla, aby dělal přesně to, co právě dělá, co v těžkých situacích dělal vždycky.

Neočekávané.

V tom všem tedy byl určitý druh logiky, ale ta vykopla zúčastněné z teplých hnízd do chaosu.

Z kterého si musíme vytvořit vlastní řád.

Mysl mu zaplavil žal. Patrin! Patrine, ty chlape zatracená! Ty jsi to věděl a já ne! Co budu dělat bez tebe?

Teg skoro slyšel odpověď starého pobočníka, ten prkenně formální hlas, který Patrin vždycky používal, když svého velitele popichoval.

“Budeš dělat, co bude v tvých silách, bašáre.”

To nejchladnější uvažování Tegovi říkalo, že Patrina už nikdy živého neuvidí, že neuslyší jeho hlas. Ale i tak… ten hlas zůstával. Osoba přetrvávala v paměti.

“Neměli bychom jít?”

Byla to Lucillová, která stála těsně před ním u stromu. Duncan čekal vedle ní. Oba měli své vaky na zádech.

Zatímco seděl ponořen v myšlenkách, padla noc. Na mýtině se v jasném světle hvězd vytvořily neurčité stíny. Teg se zvedl, vzal svůj vak, sklonil se, aby se vyhnul nejnižším větvím, a vyšel na mýtinu. Duncan pomohl Tegovi hodit vak na záda.

“Schwangyuová nakonec tuhle možnost vezme v úvahu,” řekla Lucillová. “Její pátrači nás tu nakonec najdou. To přece víš.”

“Ne dřív, než dojdou na konec naší falešné stopy,” zavrtěl hlavou Teg. “Pojďte.”

Vyrazil první směrem na západ průsekem mezi stromy.

Tři noci je vodil po “Patrinově vzpomínkové cestě”, jak tomu říkal. Když teď šel čtvrtou nocí, proklínal sám sebe, že si neuvědomil logické důsledky Patrinova chování.

Chápal jsem hloubku jeho oddanosti, ale nedomyslel jsem ten nejsamozřejmější důsledek takové oddanosti. Byli jsme spolu tolik let, že jsem si myslel, že jeho mysl znám stejně dobře jako svoji. Zatracený Patrine! Nebylo přece nutné, abys zemřel!

Pak ale Teg připustil sám sobě, že to bylo nutné. Patrin to věděl. Mentat si to nepřipustil. Logika může být stejně slepá jako jakákoli jiná schopnost.

Jak Bene Gesserit často tvrdil a dokázal.

Takže jdeme pěšky. To Schwangyuová nečeká.

Teg si musel připustit, že kráčet divočinou Gammu vytvářelo v jeho mysli úplně novou perspektivu. Celou tuhle oblast nechali zarůst býlím v čase Hladomoru a Rozptylu. Později byla znovu osázena, ale většinou jen jako neuspořádaná divočina. Dnes se sem dalo dostat jen po tajných stezkách a soukromých značkách. Teg si představoval Patrina, jak se jako mladý učí tuhle oblast znát – skalnatý výčnělek viditelný ve světle hvězd mezerou mezi stromy, ten ostrý vrcholek, ty cesty mezi obrovskými stromy.

“Budou čekat, že budeme prchat k nekorábu,” shodli se s Patrinem, když dávali dohromady tenhle plán. “Návnada musí pátrače vést tím směrem.”

Patrin tehdy neřekl, že on sám bude tou návnadou.

Teg těžce polkl.

Duncana jsme už nemohli ochránit v Pevnosti, ospravedlňoval sám sebe.

To byla pravda.

Během prvního dne stráveného pod přikrývkou, která je chránila před odhalením pomocí přístrojů a vzdušných pátračů, Lucillová pořád opakovala:

“Musíme podat zprávu Tarazové!”

“Až budeme moci.”

“Co když se ti něco stane? Musím znát celý tvůj únikový plán.”

“Jestli se mi něco stane, nebudeš schopna sledovat Patrinovu stezku. Není čas vložit ti ji do paměti.”

Duncan se toho dne účastnil rozhovoru jen málo. Mlčky je sledoval nebo klímal, budil se vždycky prudce a s hněvným pohledem v očích.

Během druhého dne pod ochrannou přikrývkou se Duncan náhle zeptal Tega: “Proč mě chtějí zabít?”

“Aby zkazili plán, který s tebou Sesterstvo má,” odpověděl Teg.

Duncan se zamračil na Lucillovou. “Jaký je to plán?”

Když Lucillová neodpověděla, Duncan pokračoval: “Ona to ví. Ví to, protože mám na ní být závislý. Mám ji milovat!”

Teg si pomyslel, že Lucillová dost slušně zamaskovala své leknutí. Plány, které měla s gholou, zřejmě upadly ve zmatek, veškeré načasování bylo tímhle útěkem vykolejeno.

Duncanovo chování naznačovalo ještě jinou možnost: Byl ghola latentní Mluvčí pravdy? Jaké další schopnosti ti lstiví Tleilaxané do tohoto gholy vložili?

Za druhého soumraku v divočině ho Lucillová začala obviňovat. “Tarazová ti přikázala, abys obnovil jeho původní vzpomínky! Jak to můžeš udělat tady venku?”

“Až se dostaneme do našeho útočiště.”

Duncan je té noci doprovázel mlčky a s krajně zbystřenou pozorností. Byla v něm nová vitalita. Slyšel to!

Tegovi se nesmí nic stát, myslel si Duncan. Ať je to útočiště cokoli a kdekoli, Teg se do něj musí bezpečně dostat. Pak budu vědět!

Duncan si nebyl jistý, co vlastně bude vědět, ale byl ochoten přijmout cokoli, co mu to přinese. Tahle divočina musí k tomu cíli vést. Vzpomněl si, jak hledíval z Pevnosti do divočiny a jak myslíval na to, jaké by to bylo být tady volný. Ten pocit nedotčené svobody zmizel. Divočina byla jen cesta k něčemu důležitějšímu.

Lucillová, která jejich malý průvod uzavírala, se přinutila zůstat klidná, ostražitá a přijmout to, co nemůže změnit. Část jejího vědomí se pevně drželo příkazů Tarazové:

“Zůstaň gholovi nablízku, a až přijde správná chvíle, dokonči své poslání.”

Teg krok za krokem zdolával kilometry. Dnes byla čtvrtá noc. Patrin odhadoval, že jim potrvá čtyři noci, než dospějí ke svému cíli.

A jaký je to cíl!

Pohotovostní únikový plán byl postaven na objevu, který Patrin učinil kdysi jako chlapec – byla to jedna z mnoha záhad Gammu. Tegovi se zase vybavila Patrinova slova: “Pod záminkou osobního průzkumu jsem se na to místo vrátil před dvěma dny. Je nedotčené. Pořád jsem ten jediný člověk, který tam kdy byl.”

“Jak si tím můžeš být jistý?”

“Udělal jsem svoje vlastní bezpečnostní opatření, když jsem před lety odlétal z Gammu. Drobné detaily, které by jiný člověk porušil. S ničím nebylo hnuto.”

“Harkonnenský neprostor?”

“Velice starý, ale místnosti jsou pořád nedotčené a funkční.”

“A co potrava, voda…”

“Je tam všechno, co můžete potřebovat, uložené v nulentropických kontejnerech v samém středu toho prostoru.”

Teg a Patrin připravili svůj plán a doufali přitom, že tohle pohotovostní doupě nebudou muset nikdy použít. Pečlivě ho tajili, jen Patrin přehrál Tegovi skrytou cestu k svému dětskému objevu.

Lucillová za Tegem zdušeně vykřikla, protože zakopla o kořen.

Měl jsem ji varovat, pomyslel si Teg. Duncan Tega zjevně následoval po zvuku. Lucillová, stejně zjevně, byla větší částí své mysli ponořena do vlastních myšlenek.

To, jak se ve tváři podobala Darwi Odradové, bylo pozoruhodné, myslel si Teg. Když tam v Pevnosti viděl obě ženy bok po boku, všiml si odlišností způsobených rozdílem jejich věku. Mládí se u Lucillové projevovalo větším množstvím podkožního tuku, kulatějšími rysy. Ale ty hlasy! Tón, přízvuk, intonace, obvyklé příznaky benegesseritských řečových návyků. Ve tmě by je člověk od sebe prakticky nedokázal rozeznat.

Protože Teg znal Bene Gesserit tak dobře, věděl, že to není náhoda. Vzhledem k tomu, že Sesterstvo mělo sklon zdvojovat a ztrojovat své genetické linie, aby chránilo své investice, musel existovat nějaký společný předek.

Atreidové, všichni jsme Atreidové, myslel si.

Tarazová zatím neodhalila plány, které měla s gholou, ale jen tím, že byl Teg součástí těch plánů, začal stále více chápat aspoň hrubé obrysy. Ještě neznal celý obraz, ale už dokázal aspoň vycítit celek.

Generaci za generací obchodovalo Sesterstvo s Tleilaxany, kupovalo jednoho gholu za druhým, cvičilo je tady na Gammu a pak o ně přicházelo vraždami. Celou tu dobu čekalo na správný okamžik. Podobalo se to děsivé hře, která nabyla naléhavé důležitosti proto, že na Rakis se objevilo děvče schopné ovládat červy.

I sama Gammu musí být součástí toho plánu. Všude tu byly znát stopy po Caladaňanech. Daňanské jemnůstky nakupené na hrubších starých zvycích. Z danského útočiště, kde dožila své dny paní Jessica, Tyranova babička, vzešlo ještě něco jiného než obyvatelstvo.

Když Teg podnikl svou první průzkumnou cestu po Gammu, viděl otevřené i skryté známky toho vlivu.

Bohatství!

Všechny náznaky tu byly, jen je přečíst. Bohatství se přelévalo vesmírem, pohybovalo se jako améba a proniklo všude, kde se mohlo usadit. Na Gammu bylo bohatství z Rozptylu, to Teg věděl. Bohatství tak obrovské, že jen málokdo tušil (nebo si dovedl představit) jeho velikost a moc.

Prudce se zastavil. Fyzické rysy kraje bezprostředně před ním si vyžadovaly plnou pozornost. Před nimi ležela odhalená skalní římsa, jejíž identifikační znaky mu vložil do mysli Patrin. Tenhle úsek cesty bude patřit k těm nejnebezpečnějším.

“Žádné jeskyně ani hustý porost, který by vás chránil. Měj přikrývku připravenou.”

Teg vytáhl ze svého vaku ochrannou přikrývku a přehodil si ji přes rameno. Znovu naznačil gestem, že budou pokračovat. Tmavě se vlnící ochranná látka mu při pohybu šustila kolem těla.

Lucillová už není taková záhada jako dřív, myslel si. Aspiruje na titul paní před jménem. Paní. Nebylo pochyb o tom, že jí to dobře znělo. Teď se zase objevovalo pár takových Ctihodných matek, když se velkorody vynořovaly z dlouhého zapomnění, které jim vnutila Tyranova Zlatá stezka.

Lucillová, svůdkyně-vtiskovatelka.

Všechny takové ženy v Sesterstvu byly sexuálně zdatné. Tegova vlastní matka ho poučila, jak takový systém funguje, posílala ho k pečlivě vybraným místním ženám, už když byl dost mladý, a tím zvýšila jeho citlivost k signálům, na něž má dávat pozor u sebe i u těch žen. Takový výcvik mimo dohled Kapituly byl zakázaný, ale Tegova matka byla jednou z kacířek Sesterstva.

“Tohle budeš potřebovat, Milesi.”

Nebylo pochyb o tom, že měla určité předzvěstné schopnosti. Ozbrojila ho proti vtiskovatelkám, které byly vycvičené v zesilování orgasmu, jímž upevňovaly nevědomá pouta – muže k ženě.

Lucillová a Duncan. Vtisk k ní bude vtisk k Odradové.

Teg skoro slyšel cvaknutí, jak do sebe v mozku zapadly jednotlivé kousky skládačky. A co ta mladá žena na Rakis? Naučí Lucillová svého žáka technikám svádění, vyzbrojí ho, aby dokázal polapit tu, která ovládá červy?

Ještě nemám dost údajů, abych provedl primární výpočet.

Teg se zastavil na konci nebezpečného úseku na skále. Zabalil přikrývku a zapnul vak, Lucillová a Duncan zatím čekali těsně za ním. Teg povzdechl. Přikrývka mu vždycky dělala starosti. Neměla ochranné schopnosti úplného bitevního štítu, ale kdyby ji zasáhl plamen laserpalu, byl by následný rychlý oheň zkázonosný.

Nebezpečné hračky!

Tak Teg charakterizoval podobné zbraně a mechanické prostředky. Je lepší spoléhat se na vlastní rozum, na vlastní tělo a na pět postojů benegesseritské Cesty, které ho naučila jeho matka.

Použij přístroje jen tehdy, když budou nezbytně nutné k znásobení schopností těla. Tak to učil Bene Gesserit.

“Proč zastavujeme?” zašeptala Lucillová.

“Poslouchám noc,” odpověděl Teg.

Duncan, jehož tvář byla ve světle hvězd pronikajícím mezi stromy jen šedou šmouhou, se pozorně zahleděl na Tega. Tegovy rysy ho uklidnily. Duncana napadlo, že jsou uloženy někde v té paměti, ke které nemá přístup. Tomu muži můžu věřit.

Lucillová měla podezření, že se zastavili proto, že Tegovo staré tělo si žádá odpočinek, ale nedokázala se přimět vyslovit to nahlas. Teg říkal, že součástí únikového plánu je i způsob, jak dostat Duncana na Rakis. Výborně. V tom okamžiku na ničem jiném nezáleželo.

Už si v duchu spočítala, že to útočiště, které leželo někde před nimi, musí být buď nekoráb, nebo neprostor. Nic jiného by nestačilo. A Patrin byl tak či onak klíčem k tomu všemu. Teg párkrát naznačil, že Patrin je původcem jejich únikové cesty.

Lucillová byla první, kdo si uvědomil, jak bude muset Patrin za jejich únik zaplatit. Patrin byl nejslabší článek.

Zůstal na místě, kde ho Schwangyuová může chytit. Polapení návnady bylo nevyhnutelné. Jen blázen by mohl předpokládat, že Ctihodná matka s takovými schopnostmi, jaké má Schwangyuová, by nebyla schopna vyrvat tajemství pouhému muži. Schwangyuová by dokonce ani nepotřebovala tvrdší přesvědčování. Jemnosti Hlasu a ty bolestné podoby výslechu, které zůstávaly monopolem Sesterstva – skříňka bolesti a tlak na nervové uzliny – víc potřebovat nebude.

Jakou podobu musí tedy na sebe vzít Patrinova věrnost, to bylo v té chvíli Lucillové už jasné. Jak může být Teg tak slepý?

Láska!

To dávné spolehlivé pouto mezi oběma muži. Schwangyuová bude jednat rychle a brutálně. Patrin to věděl. Teg to musel vědět také, ale odmítal si to připustit.

Duncanův hlas ji z podobných myšlenek násilně vytrhl.

“Toptéra! Za námi!”

“Honem!” Teg vytrhl přikrývku z vaku a přehodil ji přes ně. Choulili se ve tmě vonící zemí a poslouchali, jak jim ornitoptéra přeletěla nad hlavami. Nezastavila se, nevrátila se.

Když si byli jistí, že nebyli zpozorováni, Teg znovu vykročil na Patrinovu vzpomínkovou stezku.

“To byl pátrač,” podotkla Lucillová. “Začínají mít podezření… nebo Patrin…”

“Šetři si energii na chůzi,” okřikl ji Teg.

Nenaléhala. Oba věděli, že Patrin je mrtvý. Všechno, co se k tomu dalo říci, už řekli.

Ten mentat umí proniknout hluboko, myslela si Lucillová.

Teg byl dítětem Ctihodné matky a jeho matka ho vycvičila hlouběji, než dovolují stanovené hranice, ještě dřív, než ho do svých manipulativních rukou uchopilo Sesterstvo. Ghola tady nebyl jediný člověk, jehož schopnosti byly neznámé.

Jejich cesta se klikatila tam a zpátky, byla to stezka pro zvěř stoupající po strmém svahu hustým lesem. Mezi stromy nepronikalo světlo hvězd. Jen díky mentatově fenomenální paměti ze stezky nesešli.

Lucillová cítila pod nohama lesní půdu. Naslouchala Tegovým pohybům a řídila podle nich vlastní kroky.

Jak je Duncan tichý, napadlo ji. Jak se uzavřel do sebe. Poslouchal rozkazy. Následoval Tega, kamkoli je vedl. Vycítila, proč je Duncan tak poslušný. Řídil se tím, co sám považoval za dobré. Poslouchal, protože mu to vyhovovalo – aspoň prozatím. Vzpoura Schwangyuové vyvolala v tomto gholovi něco divoce nezávislého. A jaké vlastní úpravy do něj asi vložili Tleilaxané?

Teg se zastavil na plošince pod vysokými stromy, aby popadl dech. Lucillová slyšela, jak zhluboka dýchá. To jí znovu připomnělo, že mentat je velmi starý muž, příliš starý na podobnou námahu. Tiše se zeptala:

“Jsi v pořádku, Milesi?”

“Až nebudu, tak ti řeknu.”

“Jak je to ještě daleko?” chtěl vědět Duncan.

“Už jen kousek.”

Konečně znova vykročil do noci. “Musíme si pospíšit,” řekl. “Tenhle hřeben je poslední úsek.”

Teď, když Teg přijal fakt Patrinovy smrti, se jeho myšlenky jako střelka kompasu obrátily ke Schwangyuové a k tomu, co asi prožívá. Schwangyuová teď nejspíš cítí, jak se svět kolem ní hroutí. Uprchlíci jsou už pryč čtyři noci! Lidé, kteří dokážou takhle unikat Ctihodné matce, jsou schopni čehokoli! Samozřejmě, uprchlíci už jsou nejspíš mimo planetu. Nekoráb. Ale co když…

Schwangyuová není nejspíš schopna myslet na nic jiného než na “co když”.

Patrin byl slabý článek, ale Patrin měl dost slušný výcvik v odstraňování slabých článků – výcvik od mistra, od Milese Tega osobně.

Teg prudce zavrtěl hlavou, aby se zbavil vlhkosti v očích. Okamžitá nutnost si vyžadovala, aby se nevyhýbal ani samému jádru vnitřní upřímnosti. Teg nikdy neuměl dobře lhát, dokonce ani sobě samému. Poměrně brzo v průběhu výcviku si uvědomil, že jeho matka a ostatní lidé kolem něj do něj vložili hluboký smysl pro osobní upřímnost.

Věrnost kodexu cti.

Kodex sám byl předmětem Tegovy fascinované pozornosti od chvíle, kdy v sobě rozeznal jeho tvar. Začínal poznáním, že lidé nebyli stvořeni rovnoprávní, že vlastní různé zděděné schopnosti a mají za sebou různé zkušenosti. Tak vznikají lidé, kteří jsou různě hodnotní a různě úspěšní.

Teg si brzo uvědomil, že pokud chce tento kodex dodržovat, musí se přesně zařadit do pozorovatelných hierarchií a přijmout fakt, že může nastat okamžik, kdy se už nebude schopen dál vyvíjet.

Ten kodex měl v sobě vložený hodně hluboko. Nikdy se nedokázal dopátrat jeho kořenů. Zřejmě byly dány něčím nedílně spjatým s jeho lidskostí. S neuvěřitelnou silou stanovoval hranice chování těch, kdo byli v pyramidě hierarchie nad ním i pod ním.

Nejdůležitější zástava sdílení: loajalita.

Loajalita směrem nahoru i dolů, zakořeněná všude, kde našla vhodnou půdu. Teg věděl, že tato loajalita je v něm hluboce vryta. Nepochyboval o tom, že Tarazová by ho podpořila v čemkoli, ledaže by situace vyžadovala, aby byl obětován v zájmu Sesterstva. A tak to bylo správné. Taková loajalita byla v nich ve všech.

Jsem bašár Tarazové. Tak to říká kodex.

A ten kodex také zabil Patrina.

Doufám, že jsi netrpěl bolestí, starý příteli.

Teg se zase zastavil pod stromy. Vytáhl z pouzdra v holínce bojový nůž a vyškrábal na strom vedle sebe malé znamení.

“Co to děláš?” chtěla vědět Lucillová.

“To je tajné znamení,” vysvětlil Teg. “Znají ho jen lidé, které jsem vycvičil. A samozřejmě Tarazová.”

“Ale proč ho…”

“Vysvětlím ti to později.”

Teg vykročil vpřed, zastavil se u jiného stromu, kde zase udělal to drobné znamení, jaké by mohlo způsobit drápem nějaké zvíře, takové, které se v divočině ztratilo.

Když Teg zase vykročil, uvědomil si, že dospěl k rozhodnutí ohledně Lucillové. Její plány s Duncanem musí překazit. Vyžadovala to jakákoli mentatská projekce, které byl schopen v otázkách chlapcova bezpečí a zdravého rozumu. Probuzení Duncanových gholovských vzpomínek musí přijít dřív než vtisk od Lucillové. Nebude snadné jí v tom zabránit, to Teg věděl. Předstírat něco před Ctihodnou matkou, to chtělo lepšího lháře, než jakým Teg kdy byl.

Musí to vypadat jako náhoda, jako normální důsledek situace. Lucillová nesmí ani tušit odpor. Teg neměl nejmenší iluze o tom, jak by uspěl v boji nablízko proti rozčilené Ctihodné matce. Bylo by lepší ji zabít. To by nejspíš dokázal. Ale ty následky! Tarazovou by nikdy nedokázal přesvědčit, že tím krvavým činem plnil její rozkazy.

Ne, bude si muset dát načas, čekat a pozorovat a naslouchat.

Vyšli do malého otevřeného prostoru, kde se před nimi zvedala vysoká stěna vulkanické skály. Na ní rostly keříky a nízké trnité stromky – ve světle hvězd byly vidět jako tmavší skvrny.

Teg viděl černý obrys úkrytu pod keři.

“Odtud se musíme plazit,” řekl Teg.

“Cítím popel,” podotkla Lucillová. “Něco se tady pálilo.”

“Sem došel ten, kdo dělal návnadu,” vysvětlil Teg. “Kousek od nás vlevo za sebou nechal spálenou oblast – simuloval tak místo, odkud odstartoval nekoráb.”

Lucillová se prudce nadýchla, až to bylo slyšet. Taková opovážlivost! Kdyby se Schwangyuová odvážila přivést pátrače s předzvěstnou schopností, aby šel po Duncanových stopách (protože Duncan mezi nimi byl jediný, kdo neměl v žilách žádnou Sioninu krev, která by ho chránila), všechny stopy by shodně naznačovaly, že došli sem a uprchli z planety v nekorábu… za předpokladu…

“Ale kam nás vedeš?” zeptala se.

“Je to Harkonnenský neprostor,” odpověděl Teg. “Je tam už po tisíciletí a teď patří nám.”

Je celkem přirozené, že ti, kdo drží v rukou moc, se snaží potlačit neorganizovaný výzkum. Neomezené hledání vědomostí už mnohokrát v historii přineslo nevítanou konkurenci. Mocní chtějí “bezpečný směr zkoumání”, který bude vyvíjet jen ty produkty a myšlenky, jež se dají ovládat, a co je nejdůležitější, takové, které umožní, aby větší část zisků získali zúčastnění investoři. Bohužel náhodný vesmír plný relativních proměnných nezaručuje takové “bezpečné směry zkoumání”.

HODNOCENÍ IKSU,

ARCHIVY BENE GESSERITU

Hedley Tuek, velekněz a oficiální vládce Rakis, měl pocit, že nestačí na požadavky situace, která mu byla právě vnucena.

Město Kén zahalovala prašná noční mlha, ale tady v jeho soukromém pokoji rozháněl stíny svit mnoha lumin. Dokonce i tady, v srdci Chrámu, bylo slyšet vítr, vzdálené sténání, neustálé trápení této planety.

Audienční síň měla nepravidelný tvar sedm metrů dlouhý a na nejširším konci skoro čtyři metry široký. Protější strana byla skoro nepostřehnutelně užší. I strop se tím směrem trochu svažoval. Tyto nepravidelnosti zastíraly chytře umístěné závěsy z kořenného vlákna a zástěny v šedé a světle žluté barvě. Jeden ze závěsů zakrýval roh, který i ten nejmenší zvuk z místnosti donesl skrytým posluchačům.

S Tuekem seděla v audienční síni jen Darwi Odradová, nová velitelka benegesseritské Pevnosti na Rakis. Oba na sebe hleděli přes nevelkou mezeru, vymezenou jejich měkkými zelenými polštáři.

Tuek se snažil skrýt grimasu. Jeho normálně impozantní rysy se tím úsilím zkroutily ve výmluvnou masku. Dal si hodně záležet, když se připravoval na dnešní setkání. Oblékači pečlivě uhladili roucho na jeho vysoké, dost mohutné postavě. Dlouhé plosky nohou pokrývaly zlaté sandály. Filtršaty pod rouchem byly jen pro okrasu: neměly žádné pumpy ani jímací kapsy; žádné nepohodlné a zdržující úpravy a přizpůsobování nebyly potřeba. Hedvábné šedé vlasy měl vykartáčované hladce k ramenům, takže tvořily vhodný rámec pro čtvercovou tvář se širokými silnými rty a těžkou bradou. Oči okamžitě nabyly dobromyslného výrazu, jakému se naučil od svého dědečka. Tak vypadal, když vešel do audienční síně, aby se setkal s Odradovou. Považoval svůj zjev za impozantní, ale teď se najednou cítil nahý a neupravený.

Opravdu toho v té hlavě moc nemá, říkala si Odradová.

Tuek si myslel: Nemůžu s ní diskutovat o tom hrozném Manifestu! Rozhodně ne teď, když tleilaxanský Pán a Tvaroví tanečníci poslouchají ve vedlejším pokoji. Co mě to posedlo, že jsem to dovolil?

“Je to kacířství, zjevné a jasné kacířství,” odpověděl Tuek.

“Ale vaše náboženství je jen jedno z mnoha,” odsekla Odradová. “A teď, když se tolik lidí vrací z Rozptylu, dojde k řadě schizmat a odlišných podob víry…”

“Naše víra je jediná pravá!” vzplanul Tuek.

Odradová skryla úsměv. To řekl právě včas. A Waff ho jistě slyšel. Tueka bylo až pozoruhodně snadné vést. Jestli se Sesterstvo ve Waffovi nepletlo, tak tahle Tuekova slova musela tleilaxanského Pána rozčílit.

Odradová řekla hlubokým a zlověstným hlasem: “Manifest nastoluje otázky, k nimž se musejí vyjádřit všichni, věřící i nevěřící.”

“Co má všechno tohle společného se Svatým dítětem?” chtěl vědět Tuek. “Říkala jsi, že se musíme sejít kvůli otázkám týkajícím se -”

“Jistě! Nepokoušej se tvrdit, že nevíš, že mnoho lidí začíná Sheeanu uctívat. Manifest naznačuje -”

“Manifest! Manifest! Je to kacířský dokument, který bude zničen. A pokud jde o Sheeanu, ta musí být vrácena do naší výlučné péče!”

“Ne.” Odradová to řekla tiše.

Jak je Tuek rozčilený, myslela si. Strnulým krkem pohyboval jen minimálně, i když obracel hlavu ze strany na stranu. Všechny ty pohyby směřovaly ke zdi po pravici Odradové, jasně určovaly místo, jako by Tuek vzal ostrý reflektor a zamířil ho na jeden určitý závěs. Jak průhledný člověk je tenhle velekněz. Mohl stejně dobře nahlas oznámit, že je Waff poslouchá někde za tím závěsem.

“Za chvíli ji odvezete z Rakis,” vrčel Tuek.

“Zůstane tady,” odpověděla Odradová. “Přesně jak jsme vám slíbily.”

“Ale proč nemůže…”

“No tak! Sheeana jasně vyjádřila své přání a já jsem si jistá, že ti její slova ohlásili. Přeje si stát se Ctihodnou matkou.”

“Přece už je -”

“Pane Tueku! Nepokoušej se přede mnou něco předstírat. Vyjádřila své přání a my jí rády vyhovíme. Proč bys měl něco namítat ty? Ctihodné matky sloužily Rozdělenému Bohu ve fremenských časech. Proč by neměly i teď?”

“Vy Benegesseriťanky vždycky přinutíte lidi, aby říkali věci, které říkat nechtějí,” obvinil ji Tuek. “O tomhle bychom se neměli bavit soukromě. Moji poradci -”

“Tvoji poradci by náš rozhovor jen zkomplikovali. To, co naznačuje Atreidský manifest -”

“Budu s tebou mluvit jen o Sheeaně!” Tuek se narovnal a zaujal pózu, ve které podle vlastního mínění vypadal jako neoblomný velekněz.

“Taky o ní mluvíme,” kývla Odradová.

“V tom případě musím jasně prohlásit, že si přeji, aby v jejím doprovodu bylo víc mých lidí. Musí být hlídána proti každému -”

“Tak jako byla hlídána na té střeše?” zeptala se Odradová.

“Ctihodná matko Odradová, tohle je Svatá Rakis! Vy tady nemáte žádná práva, která vám neposkytneme my!”

“Práva? Sheeana se stala terčem, ano, terčem! mnoha ctižádostí a ty chceš se mnou mluvit o právech?”

“Moje povinnosti jako velekněze jsou jasné. Svatá církev Rozděleného Boha bude -”

“Pane Tueku! Snažím se ze všech sil zachovávat nezbytnou zdvořilost. To, co dělám, je stejně tak k vašemu jako k našemu prospěchu. Kroky, které jsme podnikly -”

“Kroky? Jaké kroky?” Ta slova ze sebe Tuek vypravil ochraptěle. Ty hrozné benegesseritské čarodějnice! Tleilaxané za ním a Ctihodná matka před ním! Tuek si připadal jako míč v nějaké příšerné hře, kterým si přehazují děsivé síly. Mírumilovná Rakis, bezpečné místo jeho každodenní rutiny, zmizela a on byl vhozen do arény, jejíž pravidla plně nechápal.

“Poslala jsem pro bašára Milese Tega,” vysvětlila Odradová. “To je všechno. První skupina jeho lidí už by měla brzo dorazit. Zesílíme vaše celoplanetární obranné systémy.”

“Vy se odvažujete převzít -”

“Nic nepřebíráme. Tegovi lidé na žádost tvého otce přeorganizovali vaši obranu. Dohoda, podle které se tak stalo, obsahuje – a to na naléhání tvého otce – klauzuli požadující pravidelné kontroly.”

Tuek seděl v ohromeném mlčení. Waff, ten zlověstný malý Tleilaxan, to všechno slyšel. Dojde ke konfliktu! Tleilaxané chtěli uzavřít tajnou dohodu o cenách melanže. Nepřipustí benegesseritské vměšování.

Odradová mluvila o Tuekově otci a Tuek si teď přál, aby tu jeho dávno mrtvý otec seděl místo něj. Tvrdý chlap. Ten by věděl, co dělat s těmi protikladnými silami. On si vždycky uměl s Tleilaxany docela dobře poradit. Tuek si vzpomněl, jak jednou poslouchal (přesně jako teď naslouchá Waff) tleilaxanského vyslance jménem Wose… a jiného, který se jmenoval Pook. Ledden Pook. Jaká divná jména mají.

Tuekovy zmatené vzpomínky mu najednou nabídly další jméno. Odradová ho před chvílí vyslovila: Teg! Copak ta stará obluda je ještě ve službě?

Odradová zase už mluvila. Tuek se pokusil polknout vyschlým hrdlem, naklonil se vpřed a přinutil se dávat pozor.

“Teg se také podívá na vaše místní planetární obrany. Po tom fiasku na střeše.”

“Oficiálně zakazuji takové vměšování do našich vnitřních záležitostí,” vzchopil se Tuek. “Není to potřeba. Naši kněží-strážci plně postačí -”

“Postačí?” Odradová smutně zavrtěla hlavou. “Jak nepostačující slovo vzhledem ke změněným podmínkám na Rakis.”

“Jakým změněným podmínkám?” V Tuekově hlase bylo slyšet strach.

Odradová jen seděla a dívala se na něj.

Tuek se zoufale snažil srovnat si myšlenky. Může snad vědět, že tam vzadu naslouchají Tleilaxané? Nemožné! Rozechvěle se nadechl. Proč mluví o obranných systémech Rakis? Obranné systémy jsou vynikající, ujišťoval sám sebe. Mají nejlepší iksanské monitory a nekoráby. A co víc, je pro všechny nezávislé mocnosti výhodné, aby Rakis jako druhý zdroj koření zůstala stejně nezávislá jako ony.

Výhodné pro všechny kromě Tleilaxanů, kteří v těch svých regeneračních nádržích pěstují koření nadbytek!

Ta myšlenka jím otřásla. Tleilaxanský Pán slyšel každé slovo, které se v téhle místnosti řeklo!

Tuek volal v duchu Šaj-hulúda, Rozděleného Boha, aby ho chránil. Ten děsivý mužíček tam vzadu hovořil také za Iksany a Rybí mluvčí. Předložil dokumenty. Co je to za “změněné podmínky”, o kterých mluvila Odradová? Před těmi čarodějnicemi se nic dlouho neutají!

Velekněz nedokázal potlačit zachvění při myšlence na Waffa: na tu kulatou hlavičku, na ty lesknoucí se oči; na ten krátký nos a příliš ostré zuby v nepříjemném úsměvu. Waff vypadal jako trochu zvětšené dítě, dokud se mu člověk nepodíval do očí a neslyšel ho mluvit tím skřípavým hlasem. Tuek si vzpomněl, že i jeho otec si na jejich hlasy stěžoval: “Tleilaxané těmi svými dětskými hlásky říkají tak strašné věci!”

Odradová na svých polštářích poposedla. Myslela na Waffa, který tam venku poslouchá. Slyšel toho dost? I její vlastní tajné posluchačky si teď asi kladou tu otázku. Ctihodné matky si podobné slovní zápasy vždycky opakují, hledají možnosti zlepšení a nové výhody pro Sesterstvo.

Waff slyšel dost, usoudila Odradová. Je načase změnit hru.

Tím nejvěcnějším tónem řekla: “Pane Tueku, někdo důležitý poslouchá to, co tady říkám. Je zdvořilé, aby takový člověk poslouchal tajně?”

Tuek zavřel oči. Ona to ví!

Otevřel oči a setkal se s nicneříkajícím pohledem Odradové. Vypadala jako někdo, kdo může na jeho odpověď čekat celou věčnost.

“Zdvořilé? Já… já…”

“Pozvi toho tajného posluchače, aby se posadil k nám,” vybídla ho Odradová.

Tuek si přejel dlaní přes vlhké čelo. Jeho otec a dědeček, kteří byli veleknězi před ním, připravili rituální odpovědi pro většinu případů, ale žádnou pro takovouhle chvíli. Pozvat Tleilaxana, aby usedl tady? V téhle síni s… Tuekovi to náhle připomnělo, že nemá rád pach tleilaxanských Pánů. Jeho otec si na to stěžoval: “Jsou cítit nějakým nechutným jídlem!”

Odradová vstala. “Jsem mnohem raději, když se můžu dívat na ty, kdo slyší moje slova,” řekla. “Mám skrytého posluchače pozvat sama?”

“Prosím!” Tuek zůstal sedět, ale zvedl ruku, aby ji zarazil. “Neměl jsem na vybranou. Přišel s pověřeními od Iksanů a Rybích mluvčích. Říkal, že nám pomůže vrátit Sheeanu do naší -”

“Pomoci vám?” Odradová se podívala dolů na zpoceného kněze s pocitem téměř podobným lítosti. Tenhle že má vládnout Rakis?

“Je z Bene Tleilax,” pokračovat Tuek. “Jmenuje se Waff a -”

“Já vím, jak se jmenuje, a vím, proč je tady, pane Tueku. Co mě šokuje, je to, že mu dovolíš špehovat -”

“To není špehování! Vyjednávali jsme. Chci říct, že jsou tu nové síly, kterým se musíme přizpůsobovat -”

“Nové síly? Aha, jistě; ty děvky z Rozptylu. Přivedl tenhle Waff některé z nich s sebou?”

Než stačil Tuek odpovědět, otevřely se postranní dveře do audienční síně. Waff vešel jako herec po své narážce, za sebou dva Tvarové tanečníky.

Bylo mu přece řečeno, že Tvarové tanečníky s sebou vodit nemá! pomyslela si Odradová.

“Jen ty!” ukázala na něj Odradová. “Ti druzí pozváni nebyli, že, pane Tueku?”

Tuek se těžce zvedl, uvědomil si, jak blízko stojí k Odradové, vzpomněl si na všechny ty hrozné historky o fyzických schopnostech Ctihodných matek. Přítomnost Tvarových tanečníků jen zvýšila jeho zmatek. Vždycky ho plnili strašnými obavami.

Obrátil se ke dveřím, pokusil se ovládnout svou tvář, tak aby vypadala, že hosta vítá. Řekl: “Jen… jen vyslanec Waff, prosím.”

Řeč bolela Tueka v krku. Tohle bylo horší než hrozné! Před těmi lidmi se cítil nahý.

Odradová ukázala na polštář vedle sebe. “Ty jsi Waff? Prosím, pojď a posaď se.”

Waff na ni kývl, jako by ji nikdy předtím neviděl. Jak zdvořilé! Gestem přikázal svým Tvarovým tanečníkům, aby zůstali venku, došel k polštáři, na který mu ukázala, ale zůstal vedle něj stát a čekal.

Odradová viděla, jak malým Tleilaxanem projel záchvěv napětí. Na rtech mu zahrálo něco jako úšklebek. Stále ještě měl ty zbraně v rukávech. Chce snad porušit jejich dohodu?

Odradová věděla, že je čas, aby Waffovo podezření nabylo své původní a snad ještě větší intenzity. Nejspíš se po manévrech Tarazové cítí v pasti. Waff chtěl svoje plodné matky! Pach jeho feromonů ohlašoval jeho hluboké obavy. Znamenalo to, že v mysli stále ještě nosí svou část jejich dohody – nebo aspoň formu toho dělení. Tarazová ani nečekala, že by se Waff skutečně podělil se Sesterstvem o všechny znalosti, které získal od Ctěných matre.

“Pan Tuek mi říkal, že jste… hm, vyjednávali,” začala Odradová. Jen ať si to slovo dobře zapamatuje! Waff věděl, kde se musí uzavřít jakékoli skutečné vyjednávání. Při řeči se Odradová spustila na kolena a pak zpátky na polštář, ale nohy měla stále opřené, tak aby ji mohly vymrštit z cesty jakémukoli případnému Waffovu útoku.

Waff se podíval nejdřív na ni a pak na polštář, který mu ukázala. Pomalu se na něj svezl, ale paže měl stále položené na kolenou a rukávy namířené na Tueka.

Co to dělá? uvažovala Odradová. Waffovy pohyby prozrazovaly, že jedná podle nějakého vlastního plánu.

Odradová pokračovala: “Snažila jsem se vysvětlit veleknězi důležitost Atreidského manifestu pro naše vzájemné -”

“Atreidského!” vyhrkl Tuek. Skoro se zhroutil na svůj polštář. “Nemůže být atreidský.”

“Velmi přesvědčivý manifest,” kývl Waff, čímž posílil Tuekovy zjevné obavy.

Aspoň tohle běží podle plánu, myslela si Odradová. Nahlas řekla: “Slib s’tori se nedá ignorovat. Mnoho lidí ztotožňuje s’tori s přítomností svého boha.”

Waff po ní střelil překvapeným a rozhněvaným pohledem.

Tuek se ozval: “Vyslanec Waff mi sdělil, že Iksany a Rybí mluvčí ten dokument vystrašil, ale ujistil jsem ho, že -”

“Myslím, že Rybí mluvčí můžeme ignorovat,” skočila mu do řeči Odradová. “Slyší ve všem Boží zvuky.”

Waff rozeznal v těch slovech ironii. Posmívá se mu snad? To, co řekla o Rybích mluvčích, byla samozřejmě pravda. Natolik se uchýlili od svých dávných závazků, že už měli jen velmi malý vliv, a to, na co vliv měli, se dalo ovládat pomocí nových Tvarových tanečníků, kteří je teď vedli.

Tuek se pokusil na Waffa usmát. “Mluvil jsi o tom, že nám pomůžete…”

“Na to bude čas později,” přerušila ho Odradová. Musela udržet Tuekovu pozornost u dokumentu, který ho tolik znepokojoval. Parafrázovala manifest: “Tvoje vůle a tvoje náboženství – tvůj systém víry – dominují tvému vesmíru.”

Tuek ta slova znal. Četl ten strašný dokument. Tenhle Manifest říkal, že Bůh a veškeré Jeho dílo nejsou nic víc než lidský výtvor. Uvažoval, jak by měl asi odpovědět. Žádný velekněz nemůže takovou věc nechat jen tak projít.

Než stačil Tuek najít slova, Waff zabodl pohled do očí Odradové a odpověděl způsobem, o němž věděl, že si ho Odradová správně vyloží. Vzhledem k tomu, kdo Odradová je, to ani jinak nebylo možné.

“Chyba předzvěstného vnímání,” řekl Waff. “Tak to přece ten dokument nazývá, ne? Neříká se tam také, že mysl věřícího stagnuje?”

“Přesně!” kývl Tuek. Byl Tleilaxanovi za jeho zásah vděčný. Tohle byla přesně podstata toho nebezpečného kacířství!

Waff se na něj nepodíval, ale pořád hleděl na Odradovou. Myslí si snad Bene Gesserit, že jejich plán je neodhalitelný? Jen ať se setká s větší silou. Ta žena si myslí, jak je mocná! Ale Bene Gesserit nemůže vědět, že Všemohoucí chrání budoucnost šaríjatu!

Tuek se nedal zastavit. “To je útok na všechno, co je nám svaté! A šíří se to všude!”

“Zásluhou Tleilaxanů,” dodala Odradová.

Waff zvedl paže a namířil rukávy na Tueka. Zaváhal jen proto, že si uvědomil, že Odradová jeho záměry částečně prohlédla.

Tuek se díval z jednoho na druhého. Bylo to obvinění, které Odradová právě pronesla, pravdivé? Nebo to je jen další benegesseritský trik?

Odradová si všimla, že Waff zaváhal, a odhadla také proč. Zalovila ve své mysli a pátrala po tom, jaký může asi mít motiv. Jaké výhody mohou Tleilaxané získat zabitím Tueka? Bylo zřejmé, že Waff chce velekněze nahradit jedním ze svých Tvarových tanečníků. Ale co by tím získal?

Odradová se snažila získat čas, a tak řekla: “Měl bys být velmi opatrný, vyslanče Waffe.”

“Kdy se velká nutnost řídila pravidly opatrnosti?” zeptal se Waff.

Tuek se těžce zvedl a vykročil stranou. Nervózně si přitom mnul ruce. “Prosím! Jsme na svatých místech. Není správné bavit se tady o kacířských myšlenkách, pokud neplánujeme, jak je zničit.” Shlédl dolů na Waffa: “Není to pravda, že ne? Nejste autory toho strašného dokumentu?”

“Není náš,” potvrdil Waff. K čertu s tím naparáděným knězem! Tuek ustoupil k jedné straně a představoval teď pohyblivý cíl.

“Já jsem to věděl!” spokojeně kývl Tuek a obcházel dlouhými kroky kolem Odradové a Waffa.

Odradová nespouštěla oči z Waffa. Plánuje vraždu! Tím si byla jistá.

Tuek promluvil za jejími zády. “Ani nevíš, jak nám křivdíš, Ctihodná matko. Ser Waff nás požádal, abychom utvořili melanžový kartel. Vysvětlil jsem mu, že cena, za kterou dodáváme vám, musí zůstat nezměněna, protože jedna z vás byla babičkou Boha.”

Waff sklonil hlavu a čekal. Ten kněz se vrátí na dostřel. Bůh nepřipustí neúspěch.

Tuek stál za Odradovou a díval se na Waffa. Znovu se otřásl. Tleilaxané jsou tak… tak odpudiví a nemorální. Nedá se jim věřit. Jak může Tuek brát Waffovo popření za bernou minci?

Odradová, aniž by spustila pohled z Waffa, řekla: “Ale pane Tueku, vám se nelíbila představa vyšších příjmů?” Viděla, jak se Waffova pravá ruka pohnula a zamířila téměř na ni. Jeho záměry začaly být jasné.

“Pane Tueku,” řekla Odradová, “tenhle Tleilaxan má v úmyslu nás oba zabít.”

Při jejích slovech Waff škubl oběma rukama do výšky a snažil se přitom mířit na dva různé a obtížné cíle. Než jeho svaly zareagovaly, Odradová už byla mimo dostřel. Slyšela tiché syknutí vrhače šipek, ale neucítila bodnutí. Její levá ruka vylétla vzhůru a sekla Waffa do pravé paže, až ji zlomila. Pravou nohou mu zlomila levou paži.

Waff zaječel.

U Benegesseriťanky nikdy nepředpokládal takovou rychlost. Mohla se skoro měřit s tím, co viděl u Ctěné matre v té iksanské konferenční lodi. I přes bolest si uvědomoval, že o tom musí podat zprávu. Ctihodné matky, pokud jsou pod tlakem, používají zkrácených synaptických spojů!

Dveře za Odradovou se rozlétly. Do místnosti se vřítili Waffovi Tvaroví tanečníci. Ale Odradová už byla za Waffem a držela ho za krk. “Stůjte, nebo zemře!” vykřikla.

Oba ztuhli.

Waff se jí v rukou kroutil.

“Ani se nehni!” přikázala Odradová. Pohlédla na Tueka nataženého na podlaze po její pravici. Jedna šipka zasáhla svůj cíl.

“Waff zabil velekněze,” řekla Odradová především pro vlastní tajené posluchačky.

Oba Tvaroví tanečníci na ni dál zírali. Bylo zřetelně vidět, jak jsou nerozhodní. Všimla si, že ani jeden z nich si neuvědomil, jak tato situace nahrává Bene Gesseritu. Skutečně, past na Tleilaxany!

Odradová oslovila Tvarové tanečníky. “Vezměte to tělo, odneste ho do chodby, zavřete za sebou a zůstaňte tam. Váš Pán udělal hloupost. Bude vás později potřebovat.” K Waffovi dodala: “Teď právě potřebuješ víc mne než své Tvarové tanečníky. Pošli je pryč.”

“Jděte,” kvikl Waff.

Když na ni Tvaroví tanečníci dál zírali, řekla Odradová: “Jestli okamžitě neodejdete, zabiju ho a pak si to vyřídím i s vámi oběma.”

“Udělejte to!” zaječel Waff.

Tvaroví tanečníci to vzali jako rozkaz a poslechli svého Pána. Odradová slyšela v jeho hlase ještě něco. Bude zřejmě nutné rozmluvit mu tu sebevražednou hysterii.

Když Odradová s Waffem osaměla, odstranila z jeho rukávů vybité zbraně a uložila si je do kapsy. Později mohou být podrobně prozkoumány. Pro jeho zlomené kosti mohla udělat jen málo, ledaže ho na chvíli přivedla do bezvědomí a narovnala je. Vytvořila improvizované dlahy z polštářů a odtržených pruhů zelené látky z veleknězova nábytku.

Waff se rychle znova vzbudil. Zasténal, když pohlédl na Odradovou.

“Ty a já jsme teď spojenci,” řekla Odradová. “To, co se stalo v téhle síni, slyšelo pár mých lidí a také zástupci frakce, která chce odstranit Tueka a nahradit ho někým z vlastních řad.”

To bylo všechno na Waffa moc rychlé. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, co to vlastně řekla. Jeho mysl se ale soustředila na to nejdůležitější.

“Spojenci?”

“Umím si představit, že s Tuekem nebylo snadné jednání,” řekla. “I když mu člověk nabízel zjevné výhody, vždycky jen žvanil. Některým těm kněžím jsi prokázal dobrou službu, že jsi ho zabil.”

“Poslouchají i teď?” kvikl Waff.

“Samozřejmě. Popovídáme si teď o tom monopolu na koření, který jste navrhovali. Náš Oplakávaný nebožtík velekněz říkal, že ses o tom zmiňoval. Zkusím odhadnout, jaký rozsah asi ta vaše nabídka měla.”

“Moje ruce!”

“Jsi ještě živý,” odsekla. “Buď vděčný za mou moudrost. Mohla jsem tě zabít.”

Odvrátil od ní hlavu. “To by bylo lepší.”

“Ne pro Bene Tleilax a rozhodně ne pro moje Sestry,” řekla. “Počkej. Ano, slíbili jste poskytnout Rakis mnoho nových těžebných vozidel, těch moderních, létajících, které se dotýkají pouště jen sklízecími hlavami.”

“Ty jsi poslouchala!” obvinil ji Waff.

“Vůbec ne. Velice lákavá nabídka, protože jsem si jistá, že Iksané by je ze svých vlastních důvodů poskytli zdarma. Mám pokračovat?”

“Říkala jsi, že jsme spojenci.”

“Monopol by přinutil Gildu kupovat víc iksanských navigačních přístrojů,” řekla. “Měli byste Gildu ve svěráku.”

Waff zvedl hlavu a zamračil se na ni. Při tom pohybu mu zlomenými pažemi projela ostrá bolest a on zasténal. I přes tu bolest si prohlížel Odradovou zpod téměř zavřených víček. Myslí si ty čarodějnice skutečně, že tohle je celý tleilaxanský plán? Sotva se odvažoval doufat, že by se Bene Gesserit dal takhle zmást.

“To samozřejmě nebyla podstata vašeho plánu,” dodala Odradová.

Waff prudce otevřel oči. Čte mu snad myšlenky? “Jsem zneuctěný,” řekl. “Když jsi mi zachránila život, zachránila jsi neužitečnou věc.” Svezl se na polštář.

Odradová se zhluboka nadechla. Je čas použít výsledky analýzy, kterou dostala z Kapituly. Naklonila se blízko k Waffovu uchu a zašeptala: “Šaríjat tě ještě potřebuje.”

Waff zalapal po dechu.

Odradová se narovnala. Ta reakce jí řekla všechno. Analýza potvrzena.

“Myslel sis, že lepší spojence máte v lidech z Rozptylu,” řekla. “Ty Ctěné matre a další hetéry toho druhu. Ptám se tě: Copak slepř uzavírá spojenectví se svými odpadky?”

Waff slyšel tuhle otázku vyslovit jen v kehlu. Tvář měl bledou, mělce dýchal. Co ta její slova naznačovala! Přinutil se ignorovat bolest v pažích. Spojenci, říkala. Věděla o šaríjatu! Jak to mohla vědět?

“Jak by kdokoli z nás mohl ignorovat mnohé výhody, které by přineslo spojenectví mezi Bene Tleilaxem a Bene Gesseritem?” zeptala se Odradová.

Spojenectví s těmi čarodějnicemi? Spojenectví s póvindá? Waff měl v hlavě zmatek. Bolest v pažích na okamžik polevila. Byl to tak citlivý okamžik! Na jazyku zacítil hořkou chuť žluči.

“Vida,” řekla Odradová. “Slyšíš to? Ten kněz, Krutansik, a jeho frakce přišli sem za dveře. Navrhnou nám, aby jeden z tvých Tvarových tanečníků zaujal místo nebožtíka Hedleyho Tueka. Jakýkoli jiný postup by vyvolal příliš mnoho zmatků. Krutansik je poměrně rozumný člověk, který se až dosud držel v pozadí. Jeho strýc Stiros ho dobře vychoval.”

“Co získá spojenectvím s námi tvoje Sesterstvo?” vypravil ze sebe Waff.

Odradová se usmála. Teď mohla mluvit pravdu. To bylo vždycky nejsnadnější a také to býval ten nejsilnější argument.

“Své přežití v té bouři, která se rodí mezi Rozptýlenými,” řekla. “A také přežití Tleilaxanů. To, co bychom si přály ze všeho nejméně, je konec těch, kdo zachovávají Velkou víru.”

Waff sebou škubl. Ona to vyslovila otevřeně! Pak pochopil. Co záleželo na tom, jestli to uslyší ostatní? Nemohli dohlédnout až na dno tajemství, která se za jejími slovy skrývala.

“Naše plodné matky jsou pro tebe připraveny,” dodala Odradová. Upřeně se mu zadívala do očí a udělala rukou znamení zensunnitského kněze.

Waff cítil, jak se mu kolem hrudi uvolňuje železná obruč. Nečekané, nepředstavitelné, neuvěřitelné se stalo pravdou! Bene Gesserit nejsou póvindá! Celý vesmír teď bude následovat Bene Tleilax k Pravé víře! Bůh nedopustí, aby tomu bylo jinak. Zvlášť ne tady, na planetě Prorokově!

Byrokracie ničí iniciativu. Jen máloco má byrokrat rád méně než novinky, zvlášť takové, které přinášejí lepší výsledky než staré zaběhané postupy. Zlepšení vždycky způsobuje, že ti, kdo jsou u moci, vypadají neschopně. A koho by těšilo vypadat neschopně?

PRŮVODCE POKUSY A OMYLY VLÁDNUTÍ,

ARCHIVY BENE GESSERITU

Zprávy, shrnutí roztroušených střípků, ležely v řadách na dlouhém stole, u kterého Tarazová seděla. Kromě nočních hlídek a základního personálu celá Kapitula kolem ní spala. Jen povědomé zvuky údržby doléhaly do jejích soukromých pokojů. Dvě luminy se vznášely nad jejím stolem a zalévaly povrch tmavého dřeva a řady listů riduliánského papíru žlutým světlem. Okno za jejím stolem bylo jako tmavé zrcadlo, v němž se místnost odrážela.

Archivy!

Holoprojektor nad deskou stolu blikal a nabízel jí další a další střípky a útržky, které si vyžádala.

Tarazová archivářkám příliš nedůvěřovala, ale uvědomovala si, že to je v podstatě dvojznačný postoj, protože chápala, že bez dat se obejít nelze. Ale kapitulní záznamy byly jedna velká džungle zkratek, speciálních značek, kódovaných vsuvek a poznámek pod čarou. Přeložit takový materiál, to často dokázal jen mentat – nebo, což bylo ještě horší, v době největšího vyčerpání bylo třeba, aby se ponořila do svých Zděděných vzpomínek. Samozřejmě že všechny archivářky byly mentatky, ale to Tarazovou nijak neuklidňovalo. Člověk nikdy nemohl prostě jen tak nahlédnout do archivních záznamů. U značné části výkladů, které z toho zdroje vzešly, bylo potřeba spolehnout se bezvýhradně na slovo toho, kdo s ním přišel, nebo (zavrženíhodné!) byl člověk závislý na mechanickém prohledávání holozáznamů. A to zase znamenalo závislost na těch, kdo systém udržovali. To všechno poskytovalo archivářkám víc moci, než jim chtěla Tarazová dát.

Závislosti!

Tarazová nesnášela závislost. To si připouštěla nerada, protože dobře věděla, že jen málokdy se situace vyvíjí přesně tak, jak si ji člověk představoval. Dokonce v těch nejlepších mentatských projekcích se hromadí chyby… časem.

Ale každý krok, který Sesterstvo podniklo, bylo třeba konzultovat s archivářkami a podrobit zdánlivě nekonečným analýzám. To platilo dokonce i pro běžný obchod. Často ji to rozčilovalo. Máme uzavřít tohle spojení? Podepsat tamtu smlouvu?

Během takové porady pokaždé přišla chvíle, kdy byla nucena připsat rozhodující poznámku:

“Analýza archivářky Hesterionové přijata.”

Nebo často také: “Zpráva archivářky odmítnuta; neodpovídající.”

Tarazová se naklonila dopředu a zahleděla se do holoprojekcí: “Možný genetický plán pro subjekt Waffa.”

Přejela pohledem čísla a genové plány získané z buněčného vzorku dodaného Odradovou. Odškrabky získané pomocí nehtů jen málokdy poskytly dostatečný materiál pro spolehlivou analýzu, ale Odradová si pod záminkou napravování zlámaných kostí počínala docela úspěšně. Tarazová nad údaji zavrtěla hlavou. Potomci budou určitě stejní jako všichni ti předchozí, o které se Benegesseriťanky s Tleilaxany pokoušely: ženy budou imunní vůči zkoumání paměti; muži budou samozřejmě představovat neproniknutelný a odpudivý chaos.

Tarazová se opřela a povzdechla si. V genetických záznamech nabývalo už tak obrovské množství křížových odkazů neuvěřitelných rozměrů. Oficiálně se jim říkalo “Knihovna dědičných odkazů”, v hantýrce archivářek KDO. Mezi Sestrami se jim všeobecně říkalo “Plemenná kniha”, což bylo sice přesné, ale nevyjadřovalo to nekonečné detaily zařazené pod správnými archivními hlavičkami. Požádala o Waffovy projekce po tři sta generací zpátky, což představovalo snadný a poměrně rychlý úkol a pro všechny praktické účely to víc než dostačovalo, “Třístovkové” genové linie (jakou měl Teg, jeho příbuzní a sourozenci) se ukázaly být spolehlivě platné po celá tisíciletí. Instinkt jí řekl, že vyplýtvat na Waffovy projekce víc času by bylo zbytečné.

Tarazovou zaplavila strašlivá únava. Složila hlavu do dlaní a opřela je na okamžik o desku stolu. Ucítila chladivé dřevo.

Co když se v záležitosti Rakis mýlím?

Argumenty opozice se nedají jen tak smést do prachu archivů. Prokletá závislost na počítačích! Sesterstvo vedlo záznamy o svých hlavních genetických liniích na počítačích dokonce i v Zakázaných dobách, poté co Služebnický džihád s fanatickým zápalem porozbíjel “myslící stroje”. V dnešních “osvícenějších” časech člověk neměl příliš chuti zkoumat, jaké podvědomé motivy tenkrát k té dávné orgii ničení vedly.

Někdy činíme velmi zodpovědná rozhodnutí z podvědomých pohnutek. Vědomý průzkum archivů nebo Zděděných vzpomínek nepřináší žádné záruky.

Tarazová vytáhla zpod čela jednu dlaň a uhodila jí o desku stolu. Nerada jednala s archivářkami, které přibíhaly s odpověďmi na její otázky. Všechny jsou pyšné a pohrdlivé, všechny do jedné; a ty jejich tajuplné žertíky. Slyšela je porovnávat svou práci na KDO se šlechtěním dobytka, s plemennými záznamy a dostihovým dohledem. K čertu s jejich vtipy! Teď je správné rozhodnutí mnohem důležitější, než si vůbec dokážou představit. Ty služebné Sestry, které jen plní rozkazy, nemají takovou zodpovědnost jako Tarazová.

Zvedla hlavu a pohlédla na druhou stranu místnosti na bustu Sestry Chenoehové, té dávné Sestry, která se setkala a hovořila s Tyranem.

Ty jsi věděla, pomyslela si Tarazová. Nikdy jsi nebyla Ctihodnou matkou, ale přesto jsi věděla. Tvoje zprávy to dosvědčují. Jak jsi věděla, které rozhodnutí je správné?

Žádost Odradové o vojenskou pomoc si vyžadovala okamžitou odpověď. Časové limity byly příliš napjaté. Ale když teď jsou Teg, Lucillová a ghola pořád ještě kdovíkde, musí být uveden v život náhradní plán.

Zatracený Teg!

Gholu samozřejmě v nebezpečí nechat nemohl. Bylo celkem zjevné, co má v úmyslu Schwangyuová.

Co ale Teg udělal? Skrývá se někde v Ysai nebo v jiném velkém městě na Gammu? Ne. Kdyby to tak bylo, Teg už by se dávno ohlásil prostřednictvím některého z tajných kontaktů, které tam Sesterstvo připravilo. Měl úplný seznam těchto kontaktů a některé z nich si osobně prověřil.

Bylo zjevné, že Teg těm kontaktům tak docela nedůvěřuje. Při své inspekční cestě viděl něco, co neohlásil prostřednictvím Bellondové.

Bude třeba zavolat a instruovat Burzmaliho. Burzmali je nejlepší, vycvičil ho Teg osobně; byl také největším kandidátem na hodnost nejvyššího bašára. Burzmaliho musíme poslat na Gammu.

Vycházím z pouhých podezření, pomyslela si Tarazová.

Ale jestli se Teg někde skrývá, začíná stopa na Gammu. A ta stopa tam taky může docela klidně skončit. Ano, Burzmali na Gammu. Rakis musí počkat. Tohle řešení mělo i další zjevné přednosti. Nepoplaší Gildu. Tleilaxané a ty z Rozptylu ovšem výzvu jistě přijmou. Jestli se Odradové nepodaří lapit toho Tleilaxana… ne, Odradová neselže. Aspoň tohle je téměř jisté.

Neočekávané.

Vidíš, Milesi? Přece jen jsem se od tebe něco naučila.

Ovšem nic z toho nepřesvědčí opozici v řadách Sesterstva.

Tarazová položila obě dlaně na desku stolu a silně je na ni přitiskla, jako by se snažila vycítit ostatní v Kapitule, ty, které sdílely názory Schwangyuové. Hlasité protesty umlkly, ale to pokaždé znamenalo, že se připravuje násilí.

Co mám udělat?

O Matce představené se předpokládá, že nepodléhá nerozhodnosti ve chvíli krize. Ale to tleilaxanské spojení vyvedlo z rovnováhy všechna data. Některá doporučení pro Odradovou se zdála být samozřejmá a byla už odeslána. Aspoň tolik bylo z plánu přijatelné a prosté.

Vzít Waffa do pouště, mimo dohled nevítaných očí. Nastrojit mezní situaci a následnou náboženskou zkušenost ve starém a spolehlivém stylu missionarie protectivy. Prozkoumat, zda Tleilaxané používají procesu tvorby gholů k vytváření vlastního druhu nesmrtelnosti. Tuto část revidovaného plánu byla Odradová schopna splnit bez nejmenších problémů. Ale všechno značně záviselo na té mladé ženě, na Sheeaně.

Sám červ představuje neznámo.

Tarazová připomněla sama sobě, že dnešní červ není ten původní červ z Rakis. I přesto, že Sheeana už mnohokrát prokázala, že je dokáže ovládat, byli pořád nevyzpytatelní. Po archivářsku řečeno, nemají žádný zpětný záznam. Tarazová nepochybovala o tom, že Odradová posoudila Rakisany a jejich tance přesně. To bylo plus.

Jazyk.

Ale ještě jím nehovoříme. To bylo minus.

Musím se rozhodnout dnes v noci!

Tarazová dovolila svému vědomí, aby se vrhlo nazpět nepřerušenou řadou Matek představených, všech těch ženských pamětí uzavřených v křehkém vědomí jí samé a dvou dalších – Bellondové a Hesterionové. Bylo to mučivé putování Zděděnými vzpomínkami a ona se cítila příliš unavená, než aby se na něj vydala. Někde na okraji té cesty budou pozorování Muad’Diba, toho atreidského parchanta, který otřásl vesmírem hned dvakrát – poprvé, když se svými fremenskými hordami ovládl Impérium, a podruhé, když zplodil Tyrana.

Pokud budeme tentokrát poraženy, může to znamenat náš konec.

Ty zplozenkyně pekla, ty ženy z Rozptylu nás mohou pohltit zaživa.

Nabízely se samozřejmě alternativy: ona dívka z Rakis by se dala odvézt někam do lůna Sesterstva a mohla by dožít svůj život někde, kam by ji dopravil nekoráb. To by ovšem byl potupný ústup.

Tolik věcí závisí na Tegovi. Zklamal přece jen nakonec Sesterstvo nebo přišel na nečekaný způsob, jak gholu ukrýt?

Musím najít nějakou zdržovací taktiku, myslela si Tarazová. Musíme dát Tegovi čas, aby se s námi spojil. Odradová bude muset na Rakis naše plány protahovat.

Bylo to nebezpečné, ale jinak to nešlo.

Tarazová se ztuhle zvedla z židlopsa a přešla k temnému oknu naproti. Kapitulní planeta ležela ve tmě a slabém přísvitu hvězd. Útočiště: Kapitulní planeta. Takové planety už ani nedostávaly jména, jen čísla někde v hloubi archivů. Tato planeta měla za sebou čtrnáct set let osídlení Bene Gesseritem, ale i to musí být považováno za dočasné. Pomyslela na hlídkové nekoráby, kroužící nad ní: Tegův vlastní obranný systém v nejlepší podobě. Ale i tak zůstávala Kapitula zranitelná.

Problém měl i své jméno: “náhodný objev”.

To byla odvěká skulina. Tam venku v Rozptylu se lidstvo exponenciálně rozpínalo, zaplavovalo neomezeně veliké prostory. Tyranova Zlatá stezka byla konečně zabezpečena. Nebo ne? Ten atreidský červ přece určitě plánoval víc než jen pouhé přežití druhu.

Něco s námi udělal, něco, co jsme ještě neobjevili – dokonce ani po všech těch tisíciletích. Myslím, že vím, co to bylo. Moje oponentky tvrdí něco jiného.

Pro Ctihodnou matku nebylo nikdy jednoduché přemýšlet o tom nevolnictví, do něhož upadly za vlády Leta II., v době, kdy po pětatřicet století hnal svým bičem Impérium po Zlaté stezce.

Když se zabýváme tou dobou, pokaždé klopýtneme.

Tarazová pohlédla na svůj vlastní obraz v ztemnělém plaskle a zamračila se. Byla to rozhněvaná tvář a únava v ní byla jasně viditelná.

Mám plné právo být unavená a rozhněvaná!

Věděla, že její výcvik ji úmyslně směřoval k negativním postojům. Ty byly její obranou a její silou. Zůstávala vzdálená všem lidským vztahům, dokonce i při svedeních, která vykonala pro Genetické mistryně. Tarazová byla věčný advokát ďáblův a z toho se stala dominantní síla celého Sesterstva – přirozený důsledek jejího povýšení do funkce Matky představené. V takovém prostředí se snadno vytvářela opozice.

Jak říkají sufíové: Hniloba v jádru se vždycky šíří směrem ven.

Už ale neříkají, že některá hniloba může být ušlechtilá a cenná.

Teď se uklidňovala spolehlivějšími údaji: Rozptyl a jeho lidské migrace roznesly Tyranovo poučení doširoka, změněné – neznámo jak – ale stále v zásadě rozpoznatelné. A časem někdo najde způsob, jak zrušit neviditelnost nekorábu. Tarazová se nedomnívala, že to lidé z Rozptylu už dokázali – aspoň ne ti, kteří se teď vraceli zpátky do míst, ze kterých vzešli.

Neexistoval absolutně žádný spolehlivý způsob, jak se vyhnout všem soupeřícím silám, ale domnívala se, že Sesterstvo se vyzbrojilo, jak jen mohlo. Bylo to podobné, jako když kormidelník Gildy vede svou loď záhyby prostoru tak, aby se vyhnul srážkám a pastem.

Pasti, v těch byl klíč, a Odradová právě chystala pasti Sesterstva pro toho Tleilaxana.

Když si Tarazová vzpomněla na Odradovou, a to bylo v dobách krizí dost často, znovu se jí vybavovalo jejich dlouhé spojenectví. Bylo to, jako by si prohlížela vybledlý gobelín, v němž některé postavy zůstaly jasné. A nejjasnější bylo to, co Odradové zajišťovalo postavení blízké velitelským místům Sesterstva: její schopnost odpreparovat detaily a dostat se až k překvapivému jádru konfliktu. To v ní tajně pracovala určitá forma té nebezpečné atreidské předzvěstné schopnosti. Právě používání tohoto skrytého talentu jí vyneslo nejvíc odpůrců, a Tarazová připouštěla, že právě tenhle argument je nejpádnější. To cosi, působící hluboko pod povrchem, ten skrytý pohyb, který naznačovalo jen občas nějaké drobné zčeření hladiny, to právě byl ten problém!

“Používejme ji, ale buďme připraveny ji odstranit,” prosazovala Tarazová. “Pořád budeme mít většinu jejích potomků.”

Tarazová věděla, že se může spolehnout na Lucillovou… za předpokladu, že Lucillová našla někde útočiště spolu s Tegem a gholou. V Pevnosti na Rakis byli ovšem i náhradní assassini. Zbraň bude možná brzo muset být nabita.

Tarazová si uvědomila náhlý zmatek ve svém nitru. Zděděné vzpomínky doporučovaly krajní opatrnost. Už nikdy nesmí Sesterstvo ztratit kontrolu nad genetickými liniemi! Ano, kdyby Odradová unikla pokusu o odstranění, stala by se z ní už navždycky nepřítelkyně. Odradová byla plnohodnotná Ctihodná matka a některé takové musejí dodnes existovat i někde v Rozptylu – ne mezi těmi Ctěnými matre, které Sesterstvo poznalo… ale i tak…

Už nikdy! To bylo heslo dne. Už nikdy další Kwisatz Haderach ani další Tyran.

Kontrolovat ploditelky; kontrolovat jejich potomstvo.

Ctihodné matky neumírají spolu se svým tělem. Noří se hlouběji a hlouběji do živoucího jádra Bene Gesseritu, až se jejich vědomá poučení a dokonce i podvědomá pozorování stanou součástí pokračujícího Sesterstva.

S Odradovou nesmím udělat chybu!

Odpověď pro Odradovou si vyžadovala speciální úpravy a výjimečnou péči. Odradová, která připouštěla určité omezené náklonnosti, “mírnou vřelost,” jak tomu říkala, tvrdila, že city poskytují cenný vhled, když jim člověk nedovolí, aby ho ovládaly. Tarazová viděla v té “mírné vřelosti” cestu k srdci Odradové, zranitelnou skulinu.

Já vím, co si o mně myslíš, Dar, s tou tvou mírnou vřelostí vůči staré kamarádce ze školních let. Myslíš si, že představuji pro Sesterstvo potenciální nebezpečí, ale že mne pozorní “přátelé” mohou zachránit přede mnou samou.

Tarazová věděla, že některé z jejích rádkyň sdílejí názor Odradové, tiše naslouchají a zdržují se soudů. Většina z nich pořád ještě stála za Matkou představenou, ale mnohé z nich věděly o té skryté schopnosti Odradové a rozpoznaly její pochybnosti. Jen jedna věc udržovala většinu Sester v mezích a Tarazová si o tom nedělala žádné iluze.

Každá Matka představená jednala na základě svrchované loajality vůči svému Sesterstvu. Nic nesmělo ohrozit kontinuitu Bene Gesseritu, dokonce ani ona sama ne. Tarazová svým přesným a ostře sebekritickým způsobem zkoumala své vztahy k trvání Sesterstva.

Bylo zjevné, že odstranit Odradovou není bezprostředně nutné. Ale Odradová teď byla tak blízko k celému plánu s gholou, že jejím citlivým pozorovacím schopnostem mohlo uniknout jen máloco z toho, co se dělo. Mnohé z toho, co jí dosud nebylo odhaleno, jí brzo známo bude. Atreidský manifest byl téměř hazard. Odradová, i když se přirozeně nabízela jako autorka Manifestu, mohla při psaní dokumentu získat jen hlubší vhled, ale samotná slova představovala nejspolehlivější překážku odhalení.

Tarazová věděla, že tohle by Waff ocenil.

Odvrátila se od ztemnělého okna a vrátila se k svému židlopsu. Okamžik kritického rozhodnutí – jít do toho nebo ne – může být odložen, ale postupné kroky je třeba udělat hned. V duchu zkusmo sestavila zprávu a zkoumala ji, zatímco k sobě poselstvím povolávala Burzmaliho. Bašárův oblíbený žák bude muset být poslán do akce, ale ne tak, jak to chtěla Odradová.

Zpráva pro Odradovou byla v podstatě jednoduchá:

“Pomoc je na cestě. Ty jsi na místě, Dar. V otázkách Sheeaniny bezpečnosti používej vlastní úsudek. Ve všech ostatních oblastech, které nejsou v konfliktu s mými příkazy, pokračuj podle plánu.”

Tak. To je ono. Odradová měla své instrukce, základní pokyny, které přijme jako “plán”, i když vycítí, že nejsou kompletní. Odradová poslechne. To “Dar” byl hezký detail, pomyslela si Tarazová. Dar a Tar. Ta skulina do omezené vřelosti Odradové nebude ze strany “Dar a Tar” nijak zvlášť chráněná.

Dlouhý stůl po pravé straně je prostřen k hostině, při níž je podáván pečený pouštní zajíc v omáčce cepeda. Ostatní jídla, od zadního konce doprava ve směru hodinových ručiček, jsou nakládaný sirian, chukka pod sklem, káva s melanží (povšimněte si atreidského erbu se sokolem na konvici), pot-a-oie a v balútské křišťálové karafě perlivé víno z Caladanu. Povšimněte si starobylého detektoru jedů ukrytého ve svícnu.

DÁR-ES-BALÁT,

POPIS V MUZEJNÍ EXPOZICI

Teg našel Duncana v malém výklenku jídelny vedle naleštěné kuchyně neprostoru. Zastavil se ve vchodu do výklenku a pozorně si Duncana prohlížel. Byli tu už pět dní a zdálo se, že chlapec se konečně vzpamatoval z toho podivného hněvu, který se ho zmocnil ve chvíli, kdy vkročili do přístupového tunelu neprostoru.

Prošli mělkou jeskyní, kde byl cítit pižmový pach místního druhu medvěda. Skály na zadní stěně doupěte nebyly skály, i když by byly spletly i toho nejpozornějšího pozorovatele. Malá prohlubenina ve skále se pohnula, když člověk znal nebo náhodou narazil na tajný kód. Ten kruhový a otáčivý pohyb otevíral celou zadní stěnu jeskyně.

Přístupový tunel, který automaticky zaplavilo jasné světlo, jen co za sebou zavřeli bránu, byl ozdoben harkonnenskými erbovními gryfy na stropě i na zdech. Teg byl zaujat představou mladého Patrina, jak na tohle místo poprvé narazil (Ten šok! Ta posvátná hrůza! To nadšení!), a nevšiml si Duncanovy reakce, dokud se uzavřeným prostorem neozvalo hluboké zavrčení.

To Duncan vrčel (znělo to skoro jako sténání), pěsti měl zaťaté, pohled upřený na harkonnenského gryfa na pravé stěně. V jeho tváři spolu bojoval vztek a zmatek. Zvedl obě pěsti a udeřil jimi do obrazu na zdi tak prudce, až mu na rukou vytryskla krev.

“Ať jsou prokleti do těch nejhlubších propastí pekelných!” vykřikl.

Byla to podivně dospělá kletba na tak mladá ústa.

Jakmile Duncan ta slova vyřkl, začal se neovladatelně třást. Lucillová ho objala a hladila ho po krku chlácholivým, skoro smyslným způsobem, dokud chvění neustalo.

“Proč jsem to udělal?” zašeptal Duncan.

“To se dozvíš, až budou obnoveny tvoje původní vzpomínky,” odpověděla.

“Harkonnenové,” zašeptal zase a do tváře se mu nahrnula krev. Vzhlédl k Lucillové. “Proč je tak strašně nenávidím?”

“To se nedá vysvětlit slovy,” řekla. “Budeš si muset počkat na vzpomínky.”

“Já ty vzpomínky nechci!” Duncan polekaně pohlédl na Tega. “Ano! Ano, chci je.”

Když teď Duncan ve výklenku vzhlédl k bašárovi, zřejmě si vzpomněl na stejný okamžik.

“Kdy, bašáre?”

“Už brzo.”

Teg se rozhlédl kolem sebe. Duncan seděl sám u samočinně vydrhnutého stolu, před sebou šálek hnědé tekutiny. Teg poznal tu vůni: Jedna z řady melanží obohacených potravin z nulentropických kontejnerů. Kontejnery byly pravá pokladnice exotických jídel, oblečení, zbraní a jiných výrobků – muzeum, jehož cenu nebylo možno vyčíslit. V celém neprostoru ležela tenká vrstva prachu, ale věcí, které tu byly uskladněny, se čas nedotkl ani v nejmenším. Každý kousek jídla byl obohacen melanží; nebylo jí tolik, aby způsobila závislost, pokud člověk nebyl hltoun, ale nikdy nechyběla. Dokonce i konzervované ovoce bylo poprášeno melanží.

Hnědá tekutina v Duncanově šálku patřila k těm věcem, které Lucillová ochutnala a potvrdila, že jsou vhodné pro udržování života. Teg přesně nevěděl, jak to Ctihodné matky dělají, ale i jeho vlastní matka to uměla. Jedno ochutnání a znají složení jídla nebo nápoje.

Krátký pohled na ozdobné hodiny na konci výklenku Tegovi řekl, že je později, než se domníval – asi polovina třetí hodiny jejich náhodně zvoleného odpoledne. Duncan by měl ještě být na perfektně vybaveném cvičebním podlaží, ale oba viděli Lucillovou, jak odchází do horních pater neprostoru, a Teg v tom viděl šanci promluvit si s Duncanem nepozorovaně.

Přitáhl si židli a posadil se ke stolu proti němu.

Duncan prohlásil: “Nesnáším ty hodiny!”

“Ty tady nesnášíš všechno,” zavrtěl hlavou Teg, ale podíval se na hodiny ještě jednou. Byla to také starožitnost – kulatý ciferník se dvěma analogovými ručičkami a digitálním počítadlem vteřin. Obě ručičky byly necudné: velký muž s obrovským penisem a menší žena s doširoka roztaženýma nohama. Pokaždé když se obě ručičky setkaly, zdálo se, že muž do ženy vstupuje.

“Hnus,” souhlasil Teg. Ukázal na Duncanův nápoj: “Chutná ti to?”

“Jde to. Lucillová říkala, že to mám po cvičení pít.”

“Moje matka mi po každé větší námaze dělala něco podobného,” kývl Teg, naklonil se dopředu a přivoněl si. Vtíravá vůně melanže mu připomněla i chuť nápoje.

“Pane, jak dlouho tu budeme muset zůstat?” zeptal se Duncan.

“Dokud nás nenajdou ti správní lidé nebo dokud si nebudeme jistí, že nalezeni nebudeme.”

“Ale… když jsme tady tak odříznutí, jak se to dozvíme?”

“Když o tom tak uvažuji, myslím, že je načase, abych vzal ochrannou přikrývku a začal hlídat venku.”

“Já to tady nenávidím!”

“To je mi jasné. Ale nenaučil ses nic o trpělivosti?”

Duncan se ušklíbl. “Pane, proč mě nikdy nenecháš s Lucillovou samotného?”

Teg, který při Duncanových slovech právě vydechoval, se v polovině výdechu zarazil a teprve po chvilce začal zase dýchat. Věděl však, že si toho chlapec všiml správně. A jestli to ví Duncan, musí to vědět i Lucillová!

“Nemyslím, že Lucillová ví, co děláš, pane,” pokračoval Duncan, “ale už to začíná být dost zjevné.” Rozhlédl se kolem. “Kdyby ji tolik nezaujalo tohle místo… Kam to pořád utíká?”

“Myslím, že je nahoře v knihovně.”

“V knihovně!”

“Souhlasím, knihovna je primitivní, ale také fascinující.” Teg zvedl hlavu a zadíval se na ozdoby na stropě kuchyně. Přišel okamžik rozhodnutí. Nemůže se už dlouho spoléhat na to, že Lucillová je rozptýlená. Teg ostatně její fascinaci sdílel. Nebylo těžké ponořit se do všech těch zázraků. Celý komplex kulového neprostoru, v průměru asi dvě stě metrů velký, byla neporušená zkamenělina z Tyranových časů.

Když o tom začal mluvit, hlas Lucillové dostal zastřený nádech a ona skoro šeptala: “Tyran určitě musel o tomhle místě vědět.”

Tegovo mentatské vědomí se té otázky okamžitě chopilo. Proč Tyran povolil rodině Harkonnenů, aby velkou část ze svého zbylého jmění vydala na něco takového?

Možná právě z tohohle důvodu – aby je to vyčerpalo.

Jen úplatky a platby Gildě za dopravu z iksanských továren musely dosáhnout astronomické částky.

“Věděl Tyran, že tohle místo budeme jednou potřebovat?”

Teg to nepopřel. Tyranově předzvěstné schopnosti, kterou tak často prokázal, těžko mohlo něco uniknout.

Teg pohlédl na Duncana, který seděl naproti němu, a cítil, jak mu na krku vstávají chloupky. V téhle harkonnenské skrýši bylo cosi přízračného, jako by tu kdysi pobýval sám Tyran. Co se stalo s Harkonneny, kteří to místo postavili? Teg ani Lucillová nenašli sebemenší náznak toho, proč byl neprostor opuštěn.

Ani jeden z nich nedokázal procházet prostorem bez intenzivního pocitu přítomnosti historie. Tega neustále pronásledovaly nezodpovězené otázky.

I Lucillová se o tom zmínila.

“Kam odešli? V mých Zděděných vzpomínkách není ani sebemenší stopa.”

“Vylákal je Tyran ven a pozabíjel je?”

“Jdu zpátky do knihovny. Třeba dnes něco najdu.”

Během prvních dvou dnů poté, co se tu usadili, prozkoumali Lucillová i Teg pečlivě celý neprostor. Zamlklý a zachmuřený Duncan jim byl v patách, jako by se bál zůstat sám. Každý nový objev je šokoval nebo naplňoval obdivem.

Jednadvacet koster zalitých v průhledném plaskle u zdi skoro uprostřed neprostoru! Děsiví pozorovatelé každého, kdo tudy procházel do strojoven a k nulentropickým kontejnerům.

Patrin Tega na ty kostry upozorňoval. Při jednom ze svých prvních zkoumání neprostoru Patrin ještě jako chlapec objevil záznam, v kterém bylo uvedeno, že ti mrtví jsou řemeslníci, kteří to místo postavili. Všechny je zabili Harkonnenové, aby uchovali tajemství.

Neprostor jako celek bylo pozoruhodné dílo, místo mimo čas, odloučené od všech vnějších vlivů. Po všech těch tisíciletích jeho stroje, postavené bez třecích ploch, vytvářely mimetické projekce, které ani ty nejmodernější přístroje nedokázaly rozlišit od okolní hlíny a skal.

“Sesterstvo musí získat tohle místo netknuté,” opakovala pořád Lucillová. “Je to úplná pokladnice! Dokonce tu vedli i rodinné genetické záznamy!”

To ale nebylo to jediné, co tady Harkonnenové zachovali. Teg každou chvíli objevil nějaký odpudivý detail, svědčící o jejich vlivu. Jako ty hodiny! Oblečení, přístroje pro udržování stálého prostředí, pro vzdělávání a pro zábavu – to všechno neslo pečeť harkonnenského nutkání chlubit se svým bezohledným přesvědčením, že jsou nadřazeni všem ostatním lidem a všem ostatním standardům.

Teg si znovu představil mladého Patrina, jak tudy prochází. Nebyl tehdy patrně starší, než je teď tenhle ghola. Co ho přimělo tajit to tolik let dokonce i před vlastní ženou? Patrin se nikdy nezmínil o důvodech, které ho k tomu vedly, ale Teg si udělal své vlastní závěry. Nešťastné dětství. Potřeba vlastního tajného místa. Přátelé, kteří nebyli přátelé, ale jen lidé čekající na to, kdy se mu budou moci vysmát. Nikomu z takových společníků nemohl dovolit, aby s ním sdílel tak úžasné tajemství. Bylo jeho! Bylo to víc než místo osamělého bezpečí. Byl to Patrinův soukromý důkaz vítězství.

“Strávil jsem tam mnoho šťastných hodin, bašáre. Všechno dodneška funguje. Záznamy jsou prastaré, ale vynikající, jen co člověk pochytí ten dialekt. V tom místě je spousta vědomostí. Ale to poznáš, až se tam dostaneš. Pochopíš i hodně dalších věcí, které jsem ti neřekl.”

Na starodávném cvičebním podlaží bylo vidět, že ho Patrin často používal. Na některých automatech změnil kódování zbraní způsobem, který Teg poznal. Časová počítadla vypovídala o mučivých hodinách komplikovaných cvičení. Tenhle neprostor vysvětloval schopnosti, které Teg vždycky na Patrinovi považoval za pozoruhodné. Přirozené schopnosti se tady zdokonalily.

Automaty v neprostoru byly něco jiného.

Většina z nich porušovala všechny dávné zápovědi týkající se podobných věcí. A co víc, některé z nich byly určeny pro potěšení a potvrzovaly ty nejodpudivější historky, které Teg o Harkonnenech slyšel. Bolest jako rozkoš! Svým způsobem tyhle věci vysvětlovaly ten neochvějný smysl pro morálku, který si Patrin přinesl z Gammu.

Odpor vytváří vlastní zákonitosti.

Duncan se zhluboka napil ze svého šálku a podíval se přes jeho okraj na Tega.

“Proč jsi přišel sám sem dolů, když jsem ti řekl, že máš dokončit tu poslední sérii cvičení?” zeptal se Teg.

“Ta cvičení neměla smysl.” Duncan postavil šálek.

Vidíš, Tarazová, mýlila ses, pomyslel si Teg. Začal bojovat o úplnou nezávislost dřív, než jsi předpokládala.

A Duncan také přestal oslovovat svého bašára “pane”.

“Ty mě odmítáš poslechnout?”

“Ne tak docela.”

“Co to tedy tak docela děláš?”

“Musím vědět!”

“Nebudeš mě mít moc rád, až budeš vědět.”

Duncan vypadal polekaně. “Jak to, pane?”

A vida, tak zase už “pane”!

“Připravoval jsem tě na určitý druh velmi intenzivní bolesti,” vysvětlil Teg. “Je to nutné, než ti budeme moci vrátit tvé původní vzpomínky.”

“Bolest, pane?”

“Neznáme jiný způsob, jak přivolat toho původního Duncana Idaha – toho, který zemřel.”

“Pane, jestli to dokážeš, budu ti jen vděčný.”

“To říkáš teď. Ale pak ve mně možná uvidíš jen další bič v rukou těch, kdo tě vyvolali znova k životu.”

“Není lepší vědět, pane?”

Teg si přejel ústa hřbetem ruky. “Když mě budeš nenávidět… nebudu ti to mít za zlé.”

“Pane, kdybys byl na mém místě, měl bys takové pocity?” Duncanův postoj, tón hlasu, výraz tváře – to všechno naznačovalo rozechvělý zmatek.

Zatím to jde dobře, pomyslel si Teg. Jednotlivé kroky celého procesu byly naplánovány s takovou přesností, že bylo třeba pozorně interpretovat každou gholovu reakci. Duncan teď byl plný nejistoty. Něco chtěl a zároveň se toho bál.

“Jsem jen tvůj učitel, ne tvůj otec!” řekl Teg.

Duncan sebou při tom ostrém tónu škubl. “Nejsi můj přítel?”

“To není jednosměrná ulice. Původní Duncan Idaho si na to bude muset odpovědět sám.”

Duncan měl zastřený pohled. “Budu si pamatovat tohle místo, Pevnost, Schwangyuovou a…”

“Všechno. Nějakou dobu budeš mít pocit, že se tvoje dvojí vzpomínky překrývají, ale budeš si pamatovat všechno.”

Po mladé tváři přelétl cynický pohled, a když Duncan promluvil, znělo to hořce. “Takže ty a já pak budeme kamarádi.”

Teg vložil do svého hlasu všechnu bašárskou autoritu a všechen velitelský tón, kterých byl schopen, a postupoval přesně podle probouzecích instrukcí.

“Nijak zvlášť nestojím o to být s tebou kamarád.” Zabodl Duncanovi do tváře pátravý pohled. “Možná že jednoho dne budeš bašárem. Je možné, že máš příslušné schopnosti. Ale to já už budu dávno mrtvý.”

“Ty se kamarádíš jenom s bašáry?”

“Patrin byl můj kamarád a přitom nikdy nebyl víc než velitel čety.”

Duncan se podíval do svého prázdného šálku a pak na Tega. “Proč si taky neobjednáš něco k pití? Taky ses tam nahoře dost nadřel.”

Bystrá otázka. Nesmím toho mladíka podceňovat. Ví, že sdílet jídlo je jeden z nejstarších rituálů sbližování.

“Stačí mi čichnout k tomu tvému,” odpověděl Teg. “Staré vzpomínky, ty teď zrovna nepotřebuji.”

“Tak proč jsi sem přišel?”

V tom mladém hlase to všechno bylo – naděje a strach. Chtěl, aby Teg řekl jednu určitou věc.

“Potřeboval jsem pečlivě posoudit, kam až tě ta cvičení dovedla,” odpověděl Teg. “Potřeboval jsem sem sejít a podívat se na tebe.”

“Proč tak pečlivě?”

Naděje a strach! Bylo načase zaměřit jeho pozornost potřebným směrem.

“Nikdy dřív jsem necvičil gholu.”

Ghola. To slovo jako by mezi nimi zůstalo viset ve vzduchu, jako by se vznášelo mezi pachy jídla, které filtry neprostoru ještě neodstranily ve vzduchu. Ghola! To slovo jako by bylo prosyceno štiplavým pachem melanže z Duncanova prázdného šálku.

Duncan se s dychtivým výrazem naklonil vpřed, ale neřekl nic. Tegovi se vybavila jedna poznámka Lucillové: “Umí používat mlčení.”

Když bylo jasné, že Teg to prosté prohlášení nehodlá nijak rozšířit, Duncan se se zklamaným výrazem znova opřel. Levý koutek jeho úst se obrátil dolů; byl to zasmušilý, skoro zlověstný výraz. Všechno se v něm zaměřovalo do nitra – přesně jak to mělo být.

“Ty jsi nepřišel sem dolů, abys byl sám,” pokračoval Teg. “Přišel ses sem schovat. Pořád ještě se tu schováváš a myslíš si, že tě nikdy nikdo nenajde.”

Duncan si zakryl rukou ústa. To gesto byl signál, na který Teg čekal. Instrukce pro tento okamžik hovořily jasně: “Ghola chce, aby v něm byly probuzeny původní vzpomínky, a přitom se toho hrozně bojí. To je hlavní překážka, kterou musíš překonat.”

“Dej tu ruku dolů!” přikázal Teg.

Duncan škubl rukou dolů, jako by se popálil. Díval se na Tega jako lapené zvíře.

“Mluv pravdu,” varovaly Tegovy instrukce. “V tomto okamžiku, se všemi smysly nepřirozeně zbystřenými, ti ghola uvidí až do srdce.”

“Chci, abys věděl,” řekl Teg, “že to, co mi Sesterstvo přikázalo s tebou udělat, považuji já osobně za nechutné.”

Zdálo se, jako by se Duncan propadl sám do sebe. “Co ti přikázaly?”

“Ty schopnosti, které jsem ti podle příkazu měl dát, mají své nedostatky.”

“Ne- nedostatky?”

“Část z toho výcviku byla úplná, ta intelektuální část. V tomhle ohledu jsi už na úrovni velitele pluku.”

“Lepší než Patrin?”

“Proč musíš být lepší než Patrin?”

“Nebyl to tvůj kamarád?”

“Ano.”

“A říkal jsi, že nikdy nebyl víc než velitel čety!”

“Patrin byl naprosto schopen velet celým mnohaplanetárním silám. Byl to taktický kouzelník a jeho moudrost jsem při mnoha příležitostech využil.”

“Ale říkal jsi, že nikdy…”

“Rozhodl se tak sám. Protože měl nízkou hodnost, působil obyčejně, a to se nám oběma mnohokrát hodilo.”

“Velitel pluku?” Duncan teď už skoro šeptal. Pohled upíral na desku stolu.

“Intelektuálně chápeš všechno. Jsou to trochu zbrklé vědomosti, ale to se obvykle zkušenostmi srovná. Tvoje schopnost zacházet se zbraní je na tvůj věk vynikající.”

Duncan se stále ještě nepodíval na Tega, když se zeptal: “A kolik mi je… pane?”

Přesně jak upozorňovaly instrukce: Ghola bude kolem toho nejpodstatnějšího obcházet v kruzích. “Kolik je mi?” Jak starý je ghola?

Teg chladně obviňujícím hlasem řekl: “Jestli chceš vědět svůj gholovský věk, proč se nezeptáš rovnou?”

“A ja… jaký je to věk, pane?”

V tom mladém hlase bylo cítit tolik neštěstí, že Teg ucítil v koutcích očí slzy. I před tím ho varovali. “Nedávej najevo příliš mnoho soucitu!” Teg to zakryl tím, že si odkašlal. Řekl: “To je otázka, kterou můžeš zodpovědět jen ty sám.”

Instrukce hovořily jasně: “Obrať to proti němu! Ať se zaměří do svého nitra. Citové utrpení je pro tento proces stejně důležité jako utrpení fyzické.”

Duncanem otřásl hluboký vzdech. Zavřel pevně oči. Když Teg na začátku usedl ke stolu, Duncan si pomyslel: Je tohle ta chvíle? Udělá to teď? Ale Tegův obviňující tón, jeho slovní útoky, to bylo něco úplně nečekaného. A teď Teg mluvil povýšeně.

On se mnou jedná spatra!

Duncana se zmocnil cynický hněv. Copak ho Teg považuje za takového hlupáka, že naletí na ten nejobyčejnější trik velitele? Samotný přístup a tón hlasu můžou podlomit vůli toho druhého. Duncan v té povýšenosti vycítil ale ještě něco jiného: plastocelové jádro, kam není možno proniknout. Integritu… záměr. A Duncan viděl i ten zárodek slz a maskující gesto.

Otevřel oči a pohlédl na Tega zpříma. Řekl: “Nechci být neuctivý ani nevděčný, ani hrubý, pane. Ale už dál nemůžu být bez odpovědí.”

Tegovy instrukce byly jasné: “Poznáš, až ghola dojde na pokraj zoufalství. Žádný ghola se to nepokusí skrýt. Je to součást jejich psychiky. Rozeznáš to podle hlasu a postoje.”

Duncan už skoro dospěl ke kritickému bodu. Teg teď musel mlčet. Donutit Duncana klást otázky, přimět ho, aby si sám zvolil cestu.

Duncan řekl: “Věděl jsi, že jsem jednou uvažoval o tom, že Schwangyuovou zabiju?”

Teg otevřel ústa a zase je bez hlesu zavřel. Ticho! Ale ten chlapec to myslel vážně!

“Bál jsem se jí,” vysvětloval Duncan. “A já se nerad bojím.” Sklopil oči. “Jednou jsi mi řekl, že nenávidíme jen to, co je nám skutečně nebezpečné.”

“Bude se k tomu přibližovat a zase couvat, přibližovat a couvat. Počkej, dokud se do toho nevrhne.”

“Nemůžu říct, že bych tě nenáviděl,” pokračoval Duncan a zase se na Tega podíval. “Bylo mi nepříjemné, když jsi mě do očí oslovil ghola. Ale Lucillová správně říkala: Pravda by nám nikdy neměla být nepříjemná,

i když bolí.”

Teg si zamnul rty. Toužil promluvit, ale ještě nepřišel ten správný okamžik.

“Nepřekvapuje tě, že jsem uvažoval o tom, že zabiju Schwangyuovou?” zeptal se Duncan.

Teg seděl úplně nehybně. Dokonce i kdyby zavrtěl hlavou, považoval by to Duncan za odpověď.

“Chtěl jsem jí něco hodit do nápoje,” pokračoval Duncan. “Ale tak to dělají zbabělci a já nejsem zbabělec. Ať jsem co jsem, zbabělec ne.”

Teg zůstával tiše nehybný.

“Myslím, že ti opravdu záleží na tom, co se se mnou stane, bašáre,” začal zase Duncan. “Ale máš pravdu: nikdy nebudeme kamarádi. Jestli to přežiju, budu lepší než ty. Pak… už bude pozdě na kamarádství. Řekl jsi to správně.”

Teg se nedokázal zdržet prudkého dlouhého nádechu, jaký přichází s mentatským uvědoměním: Ten ghola vyzařuje takové náznaky síly, že to už není možné přehlížet. Někdy nedávno, možná právě teď, v tomhle výklenku, ten chlapec přestal být chlapcem a stal se mužem. Tega to rozesmutnilo. Šlo to tak rychle! Neměl mezitím vůbec čas normálně dospívat.

“Lucillové nezáleží na tom, co se se mnou stane, aspoň ne tak jako tobě,” vysvětloval dál Duncan. “Prostě jenom plní rozkazy od své Matky představené, od Tarazové.”

Ještě ne! varoval Teg sám sebe. Navlhčil si rty jazykem.

“Překážíš Lucillové v tom, aby splnila svoje rozkazy,” řekl Duncan. “Co se mnou má udělat?”

Teď přišla ta správná chvíle. “Co myslíš, že má udělat?” odpověděl Teg otázkou.

“Nevím!”

“Původní Duncan Idaho by to věděl!”

“Ty to taky víš! Proč mi to nechceš říct?”

“Já ti mám jen pomoci znova probudit tvé původní vzpomínky.”

“Tak to udělej!”

“Opravdu to udělat můžeš jenom ty sám.”

“Nevím jak!”

Teg poposedl na židli vpřed, ale neřekl nic. Vrhne se na mě teď? Měl pocit, že Duncanovu zoufalství něco chybí.

“Víš, že umím odečítat ze rtů, pane,” začal zase Duncan. “Jednou jsem šel do věžní observatoře. Viděl jsem dole pode mnou, jak si Lucillová povídá se Schwangyuovou. Schwangyuová říkala: ,Zapomeň na to, jak je mladý! Máš svoje příkazy.'”

Teg znovu obezřetně mlčel a jen se na Duncana díval. To je celý Duncan, toulat se tajně po Pevnosti a špehovat, shledávat znalosti. A i teď byl ve stejném rozpoložení, pořád ještě špehoval a shledával… ale jinak.

“Nemyslím, že mě měla zabít,” řekl Duncan. “Ale ty víš, co měla udělat, protože jsi jí v tom pořád bránil.” Duncan udeřil pěstí do stolu. “Odpověz mi, sakra!”

Konečně úplné zoufalství!

“Můžu ti říct jen to, že její záměry jsou v rozporu s mými příkazy. Tarazová mi osobně přikázala, abych tě posílil a chránil před vším, co by ti mohlo ublížit.”

“Ale říkal jsi, že můj výcvik má… nedostatky!”

“Nezbytné nedostatky. Stalo se to proto, abychom tě připravili na tvé původní vzpomínky.”

“Co mám dělat?”

“Už to sám víš.”

“Říkám ti, že nevím! Pověz mi to, prosím!”

“Děláš hodně věcí, které tě nikdo neučil. Učili jsme tě snad neposlušnosti?”

“Prosím, pomoz mi!” Bylo to zoufalé zakvílení.

Teg se přinutil k mrazivému odstupu. “Co si u všech čertů myslíš, že dělám?”

Duncan sevřel obě pěsti a udeřil jimi do stolu, až jeho šálek nadskočil. Zamračil se na Tega. Najednou po Duncanově tváři přelétl podivný výraz – v očích měl zvláštní pochopení.

“Kdo jsi?” zašeptal Duncan.

Klíčová otázka!

Tegův hlas byl jako bič, který šlehl po náhle bezbranné oběti. “Kdo myslíš, že jsem?”

Duncanovi zkřivil tvář výraz naprostého zoufalství. Dokázal ze sebe jen koktavě vypravit: “Ty jsi… jsi…”

“Duncane! Přestaň s těmi nesmysly!” Teg vyskočil a pohlédl na něj dolů s předstíraným hněvem.

“Ty jsi…”

Tegova pravá ruka vystřelila rychlým obloukem vpřed. Otevřená dlaň dopadla Duncanovi na tvář. “Jak se opovažuješ mě neposlouchat?” Levá ruka, další ostré plesknutí. “Jak se opovažuješ?”

Duncan reagoval tak rychle, že to Tega šokovalo. Taková rychlost! I když Duncanův útok se skládal z několika oddělených prvků, zdál se být jedním plynulým a nerozlišeným pohybem: vyskočit vzhůru, obě nohy na židli, rozhoupat židli a použít ten pohyb k ráně pravou paží na Tegovy zranitelné ramenní nervy.

Teg reagoval vytrénovanými instinkty. Uskočil stranou a levou nohou vykopl přes stůl do Duncanových slabin. Ale ani Teg neunikl úplně. Klouby Duncanovy ruky pokračovaly v pohybu směrem dolů a zasáhly Tega vedle kolena vykopnuté nohy. Po té ráně mu celá noha zmrtvěla.

Duncan dopadl na desku stolu a pokoušel se sklouznout zpátky i přes ten kopanec, který ho skoro ochromil. Teg se podepřel levou rukou o stůl a pravou sekl Duncana do spodní části páteře, do bodu, který byl cvičeními posledních několika dnů vědomě oslaben.

Duncan zasténal, když mu tělem projela ochromující bolest. Každý jiný člověk by byl nehybný a jen by ječel. Duncan jen sténal, ale dál se drápal k Tegovi, stále pokračoval v útoku.

Teg věděl, co v té chvíli musí udělat, a byl proto nemilosrdný. Působil své oběti stále větší bolest a přitom pořád dával pozor, aby vždycky ve chvíli, kdy byla muka největší, viděl Duncan jasně tvář útočníka.

“Dívej se mu do očí!” varovaly instrukce. A Bellondová, když mu celou proceduru opakovala, ho upozorňovala: “Bude se ti zdát, že se dívá skrze tebe, ale osloví tě Leto.”

Později si Teg jen stěží vybavoval detaily této probouzecí procedury, kterou tak přesně vykonal. Věděl, že dál dělá to, co mu bylo přikázáno, ale jeho paměť se zatoulala jinam, jen tělo plnilo rozkazy. Bylo zvláštní, že jeho obsáhlá paměť si vybrala jiný akt neposlušnosti, cerbolskou vzpouru. Byl tehdy ve středním věku, ale byl už bašárem a měl dost strašlivou pověst. Oblékl si svou nejlepší uniformu bez medailí (to byl hezký detail) a v úmorném poledním žáru vkročil na bitevní pole Cerbolu. Úplně beze zbraně vkročil do cesty postupujícím vzbouřencům!

Mnozí z útočníků mu vděčili za život. Většina z nich mu kdysi slíbila poslušnost a nejhlubší oddanost. Teď se vzbouřili a šli proti němu se zbraní v ruce. A tím, že jim stál v cestě, Teg oněm postupujícím vojákům říkal:

“Nemám na sobě medaile, které vypovídají o tom, co jsem pro vás udělal, když jsme ještě byli spolubojovníci. Neudělám nic, co by říkalo, že jsem jeden z vás. Mám na sobě jen uniformu, která hlásá, že jsem pořád ještě bašár. Zabijte mě, jestli hodláte svou neposlušnost hnát až tak daleko.”

Když většina útočných sil odhodila zbraně a rozběhla se k němu, někteří z jejich velitelů před svým starým bašárem poklekli a on je napomenul: “Nikdy jste se mi nemuseli klanět ani přede mnou klekat! Vaši noví vůdci vás naučili divné věci.”

Později vzbouřencům řekl, že s některými jejich stížnostmi souhlasí. Cerbolu bylo nehezky zneužito. Ale také je varoval:

“Jedna z nejnebezpečnějších věcí ve vesmíru jsou nevědomí lidé s oprávněnými stížnostmi. Ale ti nejsou ani zdaleka tak nebezpeční jako informovaná a inteligentní společnost se stížnostmi. Škody, které může napáchat pomstychtivá inteligence, ty si neumíte ani představit. Tyran by vám připadal jako laskavý otec ve srovnání s tím, co jste málem způsobili vy!”

To byla samozřejmě všechno pravda, ale v benegesseritských souvislostech, a moc mu to nepomohlo v tom, co měl příkaz udělat s gholou Duncanem Idahem – způsobit duševní i fyzická muka téměř bezmocné oběti.

Nejsnadněji si vybavoval pohled Duncanových očí. Nepřestaly se mračit Tegovi přímo do tváře, dokonce ani ve chvíli posledního výkřiku:

“Sakra, Leto! Co to děláš?”

Oslovil mě Leto.

Teg kulhavě o dva kroky ustoupil. Levá noha ho brněla a bolela v místech, kde ji Duncan zasáhl. Teg si uvědomil, že lapá po dechu a že je na konci sil. Byl příliš starý na takovou námahu a to, co právě udělal, způsobilo, že si připadal podlý a špinavý. Ale proces probouzení gholů byl v jeho mysli důkladně zafixován. Věděl, že gholy kdysi probouzeli tak, že je podvědomě kondicionovali k tomu, aby zabili někoho, koho milovali. V psychice takového gholy, otřesené a přinucené se znovu sebrat, vždycky zůstaly jizvy. Tahle nová technika zanechala šrámy na tom, kdo celý proces provedl.

Duncan, který musel překonat protesty svalů a nervů ochromených bolestí, se pozpátku svezl ze stolu, opřel se o židli, chvěl se a mračil se na Tega.

Tegovy instrukce říkaly: “Musíš stát velmi klidně. Nehýbej se. Nech ho, ať si tě prohlédne, jak bude chtít.”

Teg stál nehybně, jak mu bylo přikázáno. Vzpomínka na cerbolskou vzpouru mu z mysli zmizela: jako tehdy, tak i teď udělal, co musel. Jistým způsobem byly oba ty případy podobné. Neřekl vzbouřencům žádné absolutní pravdy (pokud něco takového existovalo); řekl jim jen tolik, aby je přilákal zpátky do stáda. Bolest a její předvídatelné následky. “Je to pro vaše vlastní dobro.”

Je to skutečně dobré, to, co udělali tomuhle gholovi Duncanu Idahovi?

Teg uvažoval, co se asi děje v Duncanově vědomí. Tegovi bylo o těchto okamžicích řečeno všechno, co jen bylo známo, ale viděl, že slova nestačí. Duncanovy oči a tvář poskytovaly víc než dost důkazů vnitřního zmatku – děsivé záškuby úst a tváří, pohled zalétající na všechny strany.

Pomalu, velice pomalu se Duncanova tvář uvolnila. Jeho tělo se dál chvělo. Cítil strádání svého těla jako něco vzdáleného, bolest a bodání jako by se týkaly někoho jiného. Byl ale tady, teď, v tomto okamžiku – ať už to bylo kdekoli a kdykoli. Jeho vzpomínky se nechtěly spojit. Najednou si připadal nepatřičně ve svém příliš mladém těle, které se nehodilo k jeho předgholovské existenci. Jeho vědomí teď přeskakovalo a svíjelo se, ale všechno se to odehrávalo jen v jeho nitru.

Tegovi instruktoři říkali: “Na svých předgholovských vzpomínkách bude mít filtry, vložené během procesu znovuoživování. Některé z původních vzpomínek se mu velmi prudce vrátí. Jiné se budou objevovat pomaleji. Ale nevytvoří celek, dokud si nevybaví okamžik své původní smrti.” Bellondová pak sdělila Tegovi všechny známé podrobnosti toho osudového okamžiku.

“Sardaukaři,” zašeptal Duncan. Rozhlédl se kolem sebe po harkonnenských symbolech, které se opakovaly po celém neprostoru. “Imperátorovy úderné jednotky v harkonnenských uniformách!” Ústa mu zkřivil dravčí úšklebek. “Jak je museli nenávidět!”

Teg ho stále mlčky sledoval.

“Zabili mě,” řekl Duncan. Bylo to suše věcné konstatování, o to děsivější, že bylo tak jisté. Duncanem náhle projel prudký záškub a chvění ustalo. “V té malé místnosti jich byl aspoň tucet.” Podíval se přímo na Tega. “Jeden z nich se dostal až ke mně a udeřil mě do hlavy, jako by měl v ruce sekáček na maso.” Zaváhal, několikrát naprázdno polkl. Nespouštěl oči z Tega. “Získal jsem dost času, aby Paul stačil uniknout?”

“Odpovídej na všechny jeho otázky pravdivě.”

“Unikl.”

Teď došli k okamžiku zkoušky. Jak získali Tleilaxané buňky z Idahova těla? Zkoušky Sesterstva potvrdily, že byly skutečně pravé, ale podezření zůstávalo. Tleilaxané provedli s tímhle gholou něco po svém. Jeho vzpomínky k tomu mohou poskytnout cennou stopu.

“Ale Harkonnenové…,” začal Duncan. Jeho vzpomínky z Pevnosti znovu nabyly souvislostí. “Ano. Ano!” Divoce se zasmál. Vyrazil vítězný výkřik nad dávno mrtvým baronem Vladimirem Harkonnenem. “Oplatil jsem ti to, barone! Udělal jsem to za všechny ty, které jsi zničil!”

“Pamatuješ se na Pevnost a na to, co jsme tě učili?” zeptal se Teg.

Duncanovi se na čele vytvořila hluboká vráska. Duševní bolest se svářila s bolestí fyzickou. Na Tegovu otázku odpověděl kývnutím. Měl dva životy, jeden, který zůstal za stěnou regenerační nádrže, a druhý… druhý… Duncan se cítil neúplný. Něco v něm zůstalo potlačeno. Probuzení nebylo ještě dokončeno. Je v tom ještě něco víc? Teg se choval brutálně. Byla to nezbytná brutalita? Takhle se probouzí ghola?

“Já…” Duncan zavrtěl hlavou jako velké zraněné zvíře před lovcem.

“Máš všechny své vzpomínky?” naléhal Teg.

“Všechny? To ano. Pamatuji si Gammu, když to ještě byla Giedi Prima – krví a ropou prosáklý brloh Impéria! Ano, bašáre! Byl jsem tvůj svědomitý student. Velitel pluku!” Znovu se zasmál a pohodil přitom hlavou dozadu – podivně dospělé gesto na tak mladé tělo.

Teg náhle pocítil hluboké uspokojení, mnohem hlubší než pouhá úleva. Fungovalo to tak, jak říkali.

“Nenávidíš mě?” zeptal se.

“Nenávidět tě? Neříkal jsem, že ti budu vděčný?”

Duncan náhle zvedl ruce a zahleděl se na ně. Pak se podíval na své mladé tělo. “To je pokušení!” zamumlal. Spustil ruce a soustředil se na Tegovu tvář, hledal v ní známé rysy. “Atreides,” podotkl. “Jste si všichni hrozně podobní!”

“Všichni ne,” zavrtěl hlavou Teg.

“Nemluvím o vzhledu, bašáre.” Pohled se mu rozostřil. “Ptal jsem se, kolik mi je.” Bylo dlouho ticho, pak Duncan dodal: “Bohové v hlubinách! Uplynulo tolik času!”

Teg řekl to, co mu přikázali říct: “Sesterstvo tě potřebuje.”

“V tomhle nezralém těle? Co mám dělat?”

“Abych pravdu řekl, já to nevím, Duncane. Tělo dozraje a předpokládám, že ti Ctihodná matka všechno vysvětlí.”

“Lucillová?”

Duncan náhle vzhlédl ke zdobenému stropu, pak se rozhlédl po výklenku a po hodinách. Pamatoval si, jak sem přišel s Tegem a s Lucillovou. Bylo to tu stejné, a přesto jiné. “Harkonnenové,” zašeptal. Zamračil se na Tega. “Víš, kolik členů mé rodiny Harkonnenové mučili a zabili?”

“Jedna z archivářek Tarazové mi dala úplnou zprávu.”

“Zprávu? Myslíš, že se to dá vyjádřit slovy?”

“Ne. Ale byla to jediná odpověď na tvou otázku, kterou jsem měl.”

“Zatraceně, bašáre! Proč vy Atreidové musíte vždycky být tak pravdomluvní a čestní?”

“Asi to máme vrozené.”

“To není tak docela přesné.” Hlas patřil Lucillové a ozval se za Tegem.

Teg se neobrátil. Kolik toho slyšela? Jak dlouho už tu je?

Lucillová se postavila vedle Tega, ale soustřeďovala se na Duncana. “Vidím, že jsi to udělal, Milesi.”

“Plnil jsem doslovně příkazy Tarazové,” odpověděl Teg.

“Udělal jsi to chytře, Milesi,” kývla. “Mnohem chytřeji, než jsem od tebe čekala. Ta tvoje matka měla být tvrdě potrestána za to, co tě naučila.”

“Vida, svůdkyně Lucillová,” ozval se Duncan. Pohlédl na Tega a znova se zadíval na Lucillovou. “Ano, teď už umím odpovědět i na svou druhou otázku – co má udělat.”

“Říká se jim vtiskovatelky,” podotkl Teg.

“Milesi,” řekla Lucillová, “jestli jsi můj úkol zkomplikoval tak, že nebudu moci splnit svoje příkazy, tak tě nechám upéct na rožni.”

Řekla to tak bezvýrazně, že se Teg otřásl. Věděl, že je to metafora, ale hrozba, kterou tím naznačovala, byla víc než skutečná.

“Trestná hostina,” ušklíbl se Duncan. “Moc hezké.”

Teg Duncana oslovil; “Na tom, co jsme s tebou udělali, není nic romantického, Duncane. Posloužil jsem Sesterstvu v nejednom úkolu, po kterém jsem se cítil špinavý, ale nikdy to nebylo horší než tentokrát.”

“Ticho!” přikázala Lucillová. V tom příkazu byla plná síla Hlasu.

Teg ho nechal projít sebou a kolem sebe, jak ho to učila jeho matka, a pak řekl: “Ti z nás, kdo jsou skutečně věrní Sesterstvu, mají jen jedinou starost: přežití Bene Gesseritu. Ne přežití kteréhokoli jedince, ale Sesterstva samotného. Zrady a nečestnosti – to jsou prázdná slova, když jde o přežití Sesterstva.”

“K čertu s tou tvojí matkou, Tegu!” Lucillová mu složila kompliment tím, že neskrývala svůj hněv.

Duncan na Lucillovou upřeně zíral. Kdo je to? Lucillová? Cítil, jek se v něm budí vzpomínky. Lucillová nebyla táž osoba… vůbec ne táž, ale přesto… zlomky a části byly tytéž. Její hlas. Její rysy. Najednou zase uviděl tvář té ženy, kterou zahlédl na zdi svého pokoje v Pevnosti.

“Duncane, můj milý Duncane.”

Duncanovi se z očí vyřinuly slzy. Jeho vlastní matka – další harkonnenská oběť. Mučili ji… a kdoví co ještě? A její “milý Duncan” už ji nikdy neviděl.

“Panebože, kdybych tak teď mohl některého z nich zabít,” zasténal Duncan.

Znova se soustředil na Lucillovou. Slzy rozostřily pohled na její tvář, takže srovnávání bylo jednodušší. Obličej Lucillové splýval s tváří paní Jessiky, milované ženy Leta Atreida. Duncan pohlédl na Tega, pak znovu na Lucillovou, při tom pohybu setřásl z očí slzy. Vzpomínkové tváře se rozplynuly ve tváři skutečné Lucillové, která stála před ním. Podobnosti… ale nikdy totéž. Nikdy znova totéž.

Vtiskovatelka.

Dokázal uhodnout, co to znamená. Probudila se v něm pravá divokost Duncana Idaha. “Chceš mít v lůně moje dítě, vtiskovatelko? Já vím, že vám jen tak pro nic za nic neříkají matky.”

Lucillová chladně odpověděla: “O tom se budeme bavit jindy.”

“Pojď si o tom popovídat na nějakém vhodném místě,” řekl Duncan. “Třeba ti zazpívám píseň. Ne tak dobrou, jako zpíval starý Gurney Halleck, ale dost dobrou jako příprava na nějaké to dovádění v posteli.”

“To ti připadá zábavné?” zeptala se.

“Zábavné? Ne, ale opravdu mi to připomnělo Gurneyho. Řekni mi, bašáre, toho jste taky vzkřísili?”

“Pokud já vím, ne,” odpověděl Teg.

“To byl zpěvák!” pokračoval Duncan. “Mohl při zpívání třeba někoho zabíjet a nevynechal ani tón.”

Lucillová stále stejně ledově odvětila. “My z Bene Gesseritu jsme se naučily vyhýbat se hudbě. Vyvolává příliš mnoho matoucích emocí. Paměťových emocí, samozřejmě.”

Chtěla ho ohromit připomínkou všech Zděděných vzpomínek a benegesseritských schopností, které z toho vyplývaly, ale Duncan se jen zasmál hlasitěji.

“To je chyba,” řekl. “Přijdete v životě o hodně.” A začal si broukat starý Halleckův refrén:

“Vraťte se, přátelé, vraťte se, dávná vojska…”

Ale jeho mysl se toulala jinde, v krajích s lákavou novou příchutí těch znovuzrozených okamžiků, a on znovu pocítil dychtivý dotek čehosi mocného, co v něm zůstávalo pohřbeno. Ať to bylo cokoli, bylo to násilné a týkalo se to vtiskovatelky Lucillové. Ve svých představách ji viděl mrtvou a zalitou krví.

Lidé vždycky chtějí něco víc než okamžitou radost nebo ten hlubší pocit zvaný štěstí. To je jedno z tajemství, jimiž působíme k naplnění svých plánů. To něco víc předpokládá umocněné síly u lidí, kteří tomu nemohou dát jméno nebo kteří (to nejčastěji) ani netuší, že to existuje. Většina lidí na takové skryté síly reaguje nevědomě. Proto stačí jen vyvolat v život přesně vypočítané něco víc, definovat to a dát tomu tvar, a lidé za tím půjdou.

VŮDCOVSKÁ TAJEMSTVÍ BENE GESSERITU

Odradová a Sheeana kráčely po cestě zarostlé plevelem kolem skladiště melanže. Zamlklý Waff šel asi dvacet kroků před nimi. Všichni měli na sobě nová pouštní roucha a lesknoucí se filtršaty. Šedá ohrada z nulplaskla, která vymezovala prostor skladiště, měla ve svém mřížoví stébla trávy a bavlníková semena. Odradová měla při pohledu na ně pocit, že se tu život snaží proniknout přes lidmi vytvořenou překážku.

Hranaté budovy za nimi, které vyrostly kolem Dár-es-Balátu, se opékaly ve slunci časného odpoledne. Když se Odradová nadechla příliš prudce, horký vzduch ji pálil v hrdle. Točila se jí hlava a sama v sobě se nevyznala. Trápila ji žízeň. Kráčela tak, jako by šla po okraji propasti. Situace, kterou na příkaz Tarazové vytvořila, mohla každou chvíli vybuchnout.

Jak je to všechno křehké!

Vyvažovaly se tu tři síly, které se v podstatě navzájem nepodporovaly, ale byly spojeny motivy, jež se mohly každým okamžikem zhroutit a celé to spojenectví rozbít. Ti vojáci, které jí poslala Tarazová, Odradovou neuklidnili. Kde je Teg? Kde je Burzmali? A ostatně, kde je ghola? Už tu měl být. Proč dostala příkaz zdržovat a odkládat?

To dnešní dobrodružství bude rozhodně znamenat odklad! I když Odradová tento výlet do pouště červů podnikala s požehnáním Tarazové, domnívala se, že to může znamenat dokonce odklad navěky. A taky tu byl Waff. Jestli to přežije, zbude z něj vůbec něco, co by se dalo posbírat?

I když Odradová použila nejlepší posilovače hojení, jaké Sesterstvo mělo, Waff tvrdil, že ho paže stále bolí v místech, kde je Odradová zlomila. Nestěžoval si, jen poskytoval informace. Zdálo se, že přijal jejich křehké spojenectví, dokonce včetně změn vyvolaných nutností přibrat k němu kněžské intrikány Rakis. Nepochybně ho uklidňovalo, že křeslo velekněze obsadil jeden z jeho vlastních Tvarových tanečníků v podobě Hedleyho Tueka. Waff mluvil velmi důrazně, když se na Bene Gesseritu dožadoval svých “plodných matek” a v důsledku toho odmítl dodržet svou část smlouvy.

“Jen drobné zdržení, než Sesterstvo prozkoumá novou dohodu,” vysvětlovala Odradová. “A mezitím…”

Dnes bylo “mezitím”.

Odradová zahnala své obavy a začala se přelaďovat do rozpoložení vhodného pro toto dobrodružství. Waffovo chování ji fascinovalo, zvlášť jeho reakce na setkání se Sheeanou: zcela jasně se jí děsil a pociťoval vůči ní posvátnou úctu.

Miláček jeho Proroka.

Odradová pohlédla stranou na dívku, která poslušně kráčela po jejím boku. Ona byla skutečnou pákou, pomocí které se tyto události mohly zformovat podle benegesseritských plánů.

To, jak Sesterstvo proniklo do reality skrývající se za chováním tohoto Tleilaxana, Odradovou fascinovalo. Waffova fanatická “pravá víra” nabývala přesnějších obrysů s každou jeho novou odpovědí. Považovala se za šťastnou, že tu může být a studovat tleilaxanského Pána v náboženském prostředí. Už jen ten štěrk pod Waffovýma nohama v něm vyvolával chování, které Odradová svým cvičeným okem snadno rozpoznala.

Měly jsme to uhodnout, myslela si Odradová. Manipulace naší vlastní missionarie protectivy nám měly napovědět, jak to Tleilaxané udělali: nechávali si svou skutečnou podobu pro sebe, odblokovali každý vpád, každou dotěrnost po všechna ta plahočivá tisíciletí.

Nezdálo se, že by okopírovali strukturu Bene Gesseritu. A jaká jiná síla by mohla něco takového dokázat? Bylo to náboženství. Velká víra!

Pokud Tleilaxané nepoužívají svůj gholovský systém jako určitý druh nesmrtelnosti.

Tarazová může mít pravdu. Znovuzrození tleilaxanští Pánové by nebyli jako Ctihodné matky – neměli by žádné Zděděné vzpomínky, jen vzpomínky osobní. Ale velmi dlouhé!

Fascinující!

Odradová pohlédla na Waffova záda. Plahočivý. To slovo se k němu samo nabízelo. Vzpomněla si, že oslovil Sheeanu “Alyama”. Další souhlasný lingvistický vhled do Waffovy Velké víry. Znamenalo to “Požehnaná”. Tleilaxané zachovali dávný jazyk nejen živý, ale nezměněný.

Copak Waff neví, že něco takového dokážou jen mocné síly, jako jsou náboženství?

Máme v rukou kořeny tvé posedlosti, Waffe! Není nepodobná některým z těch, které jsme samy vytvořily. Víme, jak takové věci zpracovat ve vlastní prospěch.

Odradové se jasně vynořila před očima zpráva od Tarazové: “Tleilaxanský plán je zjevný: Nadvláda. Lidský vesmír se musí změnit v tleilaxanský vesmír. Nemohou ale doufat, že něco takového dokážou bez pomoci z Rozptylu. Takže…”

Logika Matky představené byla nesporná. Dokonce i opozice v tom hlubokém rozkolu, který hrozil rozbít celé Sesterstvo, s ní souhlasilo. Ale myšlenka na ty lidské masy v Rozptylu, jejichž počet se exponenciálně zvyšuje, vyvolala v Odradové pocit zoufalé osamělosti.

V porovnání s nimi je nás tak málo.

Sheeana se sehnula a sebrala oblázek. Chvíli na něj hleděla a pak ho hodila na plot vedle nich. Prolétl okem, aniž by se ho dotkl.

Odradová se sebrala. Zvuk jejich kroků na navátém písku byl najednou příliš hlasitý. Ta dlouhá vysoká lávka, která vedla přes okrajový kanát a přes příkop Dár-es-Balátu, ležela necelých dvě stě kroků před nimi na konci téhle úzké silnice.

Sheeana řekla: “Dělám to proto, že jsi to přikázala, Matko. Ale pořád ještě nevím proč.”

Protože tohle je tyglík, v němž budeme zkoušet Waffa a jeho prostřednictvím měnit Tleilaxany!

“Je to ukázka,” odpověděla Odradová.

To byla pravda. Ne celá pravda, ale stačilo to.

Sheeana kráčela s hlavou sklopenou, oči upřené před sebe na cestu, jako by si vybírala místa, kam položit nohy. Vždycky se takhle blíží ke svému Šajtánovi? Zamyšlená a uzavřená?

Odradová slyšela vysoko za sebou skřípavý a plácavý zvuk. Blížily se pozorné ornitoptéry. Budou se držet v uctivé vzdálenosti, ale tuto ukázku bude sledovat mnoho očí.

“Budu tančit,” oznámila Sheeana. “To obvykle přivolá některého velkého.”

Odradová cítila, jak se jí zrychlil tep. Bude ten “velký” poslouchat Sheeanu, i když s sebou bude mít dva společníky?

To je sebevražedné šílenství!

Ale muselo se to udělat. Rozkazy od Tarazové.

Odradová pohlédla na ohrazené skladiště melanže vedle nich. To místo jí připadalo podivně povědomé. Bylo to víc než déj? vu. Vnitřní jistota vycházející z informací Zděděné paměti jí řekla, že toto místo se nezměnilo od dávných dob. Tvary melanžových sil ve dvoře byly staré jako Rakis: Oválné nádrže na vysokých nohách, hmyz z kovu a plaskla, který nehybně čeká, než se vrhne na svou kořist. Měla pocit, že ti, kdo je původně navrhli, do nich ukryli své poselství: Melanž je dar i zkáza.

Za sily se rozkládala písečná pustina, kde nesmělo nic růst, kde stály jen hliněné chatrče jako měňavkovité chapadlo Dár-es-Balátu, dosahující skoro k okraji kanátu. Tyranův dlouho skrytý neprostor kolem sebe vytvořil kvetoucí náboženské společenství, které většinu svých činností skrývalo za zdmi bez oken a pod zemí.

Utajené působení naší nevědomé touhy!

Sheeana se zase ozvala: “Tuek je jiný.”

Odradová si všimla, že Waff prudce zvedl hlavu. Slyšel to. Nejspíš si myslí: Dokážeme něco utajit před poselkyní Prorokovou?

Až příliš mnoho lidí už ví o Tvarovém tanečníkovi, který hraje Tuekovu roli, myslela si Odradová. Kněžští spiklenci si samozřejmě mysleli, že poskytují Tleilaxanovi dost sítě na to, aby se do ní chytili nejen Bene Tleilax, ale i Sesterstvo.

Odradová ucítila chemikálie, jimiž se hubil plevel kolem skladiště. Ten pach ji přiměl znovu myslet na naléhavé současné problémy. Tam venku si nemůže dovolit toulat se myšlenkami kdovíkde! Bylo by tak snadné, aby se Sesterstvo chytilo do vlastní pasti.

Sheeana zakopla a lehce vykřikla, spíš podrážděně než bolestně. Waff se prudce otočil a pohlédl na Sheeanu, pak se znova zahleděl na silnici. Viděl, že dítě jen zakoplo o puklinu v silnici. Navátý písek skrýval popraskaná místa. Přízračná stavba lávky před nimi ovšem vypadala solidně. Nebyla natolik pevná, aby unesla některého z Prorokových potomků, ale víc než dostačovala k tomu, aby po ní lidský prosebník vkročil do pouště.

Waff sám sebe považoval především za prosebníka.

Přišel jsem jako žebrák do země tvého posla, ó Bože.

Vůči Odradové choval jistá podezření. Ctihodná matka ho sem přivedla, aby z něj vytáhla jeho znalosti a pak ho zabila. S Boží pomocí ji možná ještě dokážu překvapit. Věděl, že jeho tělo je odolné vůči iksanské sondě, i když ona u sebe zjevně žádné takové neskladné zařízení neměla. Ale Waffa nejvíc uklidňovala síla vlastní vůle a důvěra v milost Boží.

Ale co když tu ruku, kterou nám podávají, podávají upřímně?

Spojenectví s Bene Gesseritem, pevné držení Rakis: To byl sen! Šaríjat konečně vítězný a Bene Gesserit jako misionářky.

Když Sheeana znova zakopla a znova nespokojeně vyjekla, Odradová řekla: “Nerozmazluj se tak, dítě.”

Odradová si všimla, jak Waffovi ztuhla ramena. Neměl rád takové povýšené jednání se svou “Požehnanou”. Ten mužíček měl pevnou páteř. Odradová v tom rozpoznala sílu fanatismu. I kdyby ho červ přišel zabít, Waff by neutíkal. Víra v Boha by ho vedla přímo do náruče smrti – ledaže by jeho náboženskou jistotou něco otřáslo.

Odradová potlačila úsměv. Uměla si představit, jak asi uvažuje: Bůh už brzo dá najevo svůj záměr.

Ale Waff myslel na své buňky, které se pomalu obnovovaly v Bandalongu. Ať se tady stane cokoli, jeho buňky budou dál k dispozici Bene Tleilaxu… a Bohu – nekonečná řada Waffů sloužících Velké víře.

“Cítím Šajtána, víš?” řekla Sheeana.

“Teď?” Odradová pohlédla na lávku před nimi. Waff už udělal několik kroků na její oblouk.

“Ne, jen když přijde,” odpověděla Sheeana.

“Samozřejmě že ho cítíš. Každý ho cítí.”

“Ale já už ho cítím, když je ještě daleko.”

Odradová se zhluboka nadechla nosem a třídila jednotlivé pachy od pozadí horkého křemičitého písku: slabé závany melanže… ozon, něco zjevně kyselého. Kývla na Sheeanu, aby vkročila na lávku před ní. Waff se stále držel dvacet kroků vpředu. Lávka se skláněla do pouště nějakých šedesát metrů před ním.

Při první příležitosti ochutnám písek, pomyslela si Odradová. To mi řekne mnoho.

Když vstupovala na lávku přes vodní příkop, podívala se k jihozápadu na nízkou hradbu na obzoru. Odradové se prudce vybavila Zděděná vzpomínka. Neměla ostrost skutečné vidiny, ale rozpoznala ji – střídající se obrazy z hloubi jejího nitra.

Sakra! pomyslela si. Teď ne!

Nebylo úniku. Takové vpády měly svůj účel a vyžadovaly si její pozornost.

Varování!

Zamžourala na obzor, dovolila Zděděným vzpomínkám, aby se prosadily: tamhle vzadu byla kdysi dávno vysoká hradba… po jejím hřebeni se pohybovali lidé. V té dálce byl také jakoby pohádkový most, křehký a krásný. Spojoval jednu část toho zmizelého předělu s druhou a ona, aniž ji viděla, věděla, že pod tím dávno zmizelým mostem protékala řeka. Řeka Idaho! Teď se na vzpomínkovém obraze začalo něco dít: něco padalo z mostu dolů. Bylo to příliš daleko, než aby bylo možné rozeznat podrobnosti, ale ona už věděla, co jí ty představy ukazují. S pocitem hrůzy a nadšení tu scénu poznala.

Ten pohádkový most se hroutil! Řítil se do řeky pod sebou.

Ta vize jí neukazovala nějakou náhodnou zkázu. Tohle byla klasická násilná scéna, která se uchovala v mnohých pamětích, která se jí vybavila ve chvílích melanžové agonie. Odradová dokázala určit všechny přesně vyvážené složky té vidiny: Tisíce jejích předků byly svědky stejné scény v představové rekonstrukci. Nebyla to skutečná vizuální vzpomínka, ale soubor přesných zpráv.

Tam se to stalo!

Odradová se zastavila a dovolila představové projekci, aby zaplavila celé její vědomí. Varování! Bylo identifikováno něco nebezpečného. Nesnažila se přijít na to, co ji to varuje. Věděla, že kdyby se o to pokusila, mohlo by se to rozpadnout na jednotlivé chumáče, z nichž každý by mohl být pravdivý, ale původní jistota by se ztratila.

Ta věc tam v dáli byla součástí atreidské historie. Leto II., Tyran, se zřítil z toho mostu a rozpadl se. Velký červ Rakis, Tyran Božský imperátor osobně, byl sražen z toho mostu při své svatební pouti.

Tam! Právě tam v řece Idaho, pod svým zničeným mostem, se Tyran ponořil do vlastní agonie. Přímo tam proběhla transsubstanciace, z níž se zrodil Rozdělený Bůh – všechno začalo právě tam.

Proč je to varování?

Most i řeka se z krajiny ztratily. Vysoká zeď, která obklopovala Tyranovu poušť, jeho Sarír, se rozdrobila na tu nepravidelnou linii, chvějící se v horkém vzduchu na obzoru.

Kdyby teď přišel červ se svou perlou Tyranovy navždy snící paměti, byla by ta paměť nebezpečná? Opozice proti Tarazové v Sesterstvu něco takového tvrdila.

“Probudí se!”

Tarazová a její poradkyně popíraly samotnou tu možnost.

Ale ten varovný signál, který Odradové poslaly její Zděděné vzpomínky, nebylo možno ignorovat.

“Ctihodná matko, proč jsme se zastavily?”

Odradová ucítila, jak se její vědomí prudce vrací do bezprostřední současnosti, která si vyžadovala její pozornost. V té varovné vizi bylo místo, kde začal Tyranův nekonečný sen, ale do něj se mísily i jiné sny. Sheeana před ní stála se zmateným výrazem.

“Dívala jsem se támhle,” ukázala Odradová. “Tam začal existovat Šaj-hulúd, Sheeano.”

Waff se zastavil na konci lávky, jen krok před počátkem písku a teď asi čtyřicet kroků před Odradovou a Sheeanou. Když uslyšel Odradovou, ztuhl a zpozorněl, ale neobrátil se. Odradová cítila z jeho postoje nechuť. Waff neměl rád, když se o jeho Prorokovi hovořilo třeba jen se špetkou cynismu. A Ctihodné matky podezříval z cynismu především. Zvlášť pokud šlo o náboženské otázky. Waff nebyl ještě připraven přijmout, že by dlouho nenáviděný a obávaný Bene Gesserit mohl sdílet jeho Velkou víru. Tahle propast bude muset být vyplněna s velkou péčí – jako to ostatně bylo s každým dílem missionarie protectivy.

“Prý tam byla velká řeka,” podotkla Sheeana.

Odradová zaslechla v jejím hlase zpěvavě výsměšný tón. To dítě se učí rychle!

Waff se obrátil a zamračil se na ně. I on to slyšel. Co si asi o Sheeaně myslí teď?

Odradová držela jednou rukou Sheeanu za rameno a druhou ukazovala. “Přímo támhle byl most. Vysoký val Saríru tam byl přerušený, aby jím mohla protékat řeka Idaho. A přes tu mezeru vedl most.”

Sheeana povzdechla. “Opravdová řeka,” zašeptala.

“Ne kanát a příliš velká na kanál,” kývla Odradová.

“Nikdy jsem neviděla řeku,” řekla Sheeana.

“Tam shodili Šaj-hulúda do vody,” pokračovala Odradová. Ukázala doleva. “A tam na tu stranu, mnoho kilometrů odtud, si postavil svůj palác.”

“Není tam nic než písek,” namítla Sheeana.

“Palác strhli v časech Hladomoru,” vysvětlovala Odradová. “Lidé si mysleli, že je tam poklad koření. Samozřejmě se mýlili. Na to byl příliš chytrý.”

Sheeana se naklonila k Odradové a zašeptala: “Ale přesto existuje velký poklad koření. Zpěvy o něm vyprávějí. Mockrát jsem to slyšela. Můj… říkají, že je to v jeskyni.”

Odradová se usmála. Sheeana samozřejmě narážela na Ústní historii. A málem řekla: “Můj otec…” a myslela tím svého skutečného otce, který zemřel v poušti. Odradová už z dívky vytáhla celý ten příběh.

Sheeana stále ještě šeptala Odradové do ucha: “Proč s námi jde ten malý člověk? Nelíbí se mi.”

“Je to nutné kvůli naší ukázce,” vysvětlila Odradová.

Waff právě v té chvíli sestoupil z lávky do prvního měkkého písčitého svahu. Pohyboval se opatrně, ale nebylo na něm znát žádné zaváhání. Jakmile stál na písku, obrátil se – oči mu v horkém slunci zářily – a zahleděl se nejdřív na Sheeanu a pak na Odradovou.

Pořád se dívá na Sheeanu s tou posvátnou úctou, myslela si Odradová. Věří, že tu objeví velké věci. Bude znovuzrozen. A ta prestiž!

Sheeana si jednou rukou zastínila oči a prohlížela si poušť.

“Šajtán má rád horko,” podotkla Sheeana. “Lidé se schovávají v domech, když je horko, ale právě v tu dobu přichází Šajtán.”

Ne Šaj-hulúd, pomyslela si Odradová. Šajtán! Dobře jsi to předpověděl, Tyrane. Co ještě jsi věděl o naší době?

Dřímá Tyran skutečně v každém ze svých červích potomků?

Žádná z analýz, které Odradová prostudovala, neposkytovala bezpečné vysvětlení toho, co vlastně dohnalo lidskou bytost k tomu stát se symbiontem s původním červem Arrakis. Co mu asi táhlo myslí v průběhu tisíciletí té strašné proměny? Zůstalo něco z toho, třeba jen nejmenší zlomek, zachováno v dnešních rakiských červech?

“Je blízko, Matko,” ozvala se Sheeana. “Cítíš ho?”

Waff s obavami zamžoural na Sheeanu.

Odradová se zhluboka nadechla: sytý závan skořice, který přehlušil hořké křemenné podtóny. Oheň, síra – křišťálem ohrazené peklo obřího červa. Sehnula se a položila si na jazyk špetku navátého písku. Byla v něm celá minulost: Duna ze Zděděných vzpomínek i Rakis dnešních dnů.

Sheeana ukázala nalevo, směrem, odkud z pouště vanul lehký větřík. “Je támhle. Musíme si pospíšit.”

Sheeana nečekala na povolení od Odradové, lehce seběhla z lávky, minula Waffa a vylétla na první dunu. Zastavila se a čekala, až ji Odradová a Waff dohoní. Vedla je z duny dolů, pak vzhůru na další, kde jejich stopy okamžitě zasypával písek, a potom po hřebeni velkého obloukového barachánu, z jehož hřebenu neustále odletovaly slané obláčky prachu. Brzo byl mezi nimi a vodou ohrazeným bezpečím Dár-es-Balátu dobrý kilometr.

Sheeana se znova zastavila.

Waff došel k ní a těžce lapal po dechu. V místech, kde mu na čele končila kápě filtršatů, se leskl pot.

Odradová se zastavila krok za Waffem. Zhluboka dýchala, aby se uklidnila, a dívala se přitom přes Waffovo rameno směrem, kam byla upřena Sheeanina pozornost.

Po písku pod jejich dunou se hnala divoká vlna písku, hnaná bouřlivým větrem. Za ní zůstávala obnažená stopa původního skalního podloží, obrovské balvany, rozházené a zpřevracené jako rozbité stavební kameny šíleného obra. A v tom nepřehledném bludišti proudil písek jako řeka, zanechával po sobě známky v podobě hlubokých škrábanců a prohlubní a pak vyletoval z toho mělkého příkopu a ztrácel se v okolních dunách.

“Tam dole,” řekla Sheeana a ukázala na balvanitou stezku. Seběhla z duny, klouzala a klopýtala sypkým pískem. Na dně se zastavila u balvanu aspoň dvakrát tak vysokého, jako byla sama.

Waff a Odradová zůstali stát těsně za ní.

Mírnější strana dalšího obrovského barachánu, vybouleného jako záda velryby, se vedle nich zvedala k stříbromodrému nebi.

Odradová použila přestávky k tomu, aby obnovila svou kyslíkovou rovnováhu. Ten šílený úprk kladl na tělo velké nároky. Všimla si, že Waff je v obličeji rudý a těžce dýchá. Křemenně skořicový pach byl tady v tom uzavřeném údolíčku značně nepříjemný. Waff začichal a pak si zamnul nos hřbetem ruky. Sheeana si stoupla na jednu špičku, zatočila se a udělala deset rychlých kroků do skalnaté cesty. Jednu nohu opřela o pískový svah duny vedle sebe a zvedla obě paže k obloze. Nejdřív pomalu a pak stále rychleji začala tančit a postupovala přitom do písku.

Zvuky toptér nad hlavou zesílily.

“Poslouchejte!” zavolala Sheeana, aniž by přestala tančit.

Neupozorňovala je na toptéry. Odradová otočila hlavu tak, aby mohla oběma ušima vnímat nový zvuk, který pronikal do jejich balvanitého bludiště.

Bylo to syčení někde pod zemí, tlumené pískem – a šokující rychlostí sílilo. Byl v něm žár, takže vánek točící se v jejich skalnatém pruhu se citelně oteplil. Sykot se změnil v řev. A náhle se přímo nad Sheeanou vynořil z písku křišťálem lemovaný otvor obrovských úst.

“Šajtáne!” vykřikla Sheeana, aniž by porušila rytmus tance. “Tady jsem, Šajtáne!”

Červ se přehoupl přes vrchol duny a sklonil ústa k Sheeaně. Kolem nohou se jí nahrnulo tolik písku, že musela přestat tančit. Skalnatou prohlubeň naplnil pach skořice. Červ se zastavil nad nimi.

“Posel Boží,” vydechl Waff.

Horko vysušilo pot na odhalené tváři Odradové a automatická izolace jejích filtršatů se začala znatelně víc namáhat. Zhluboka se nadechla a snažila se rozpoznat jednotlivé složky toho pachu, zakryté všudypřítomnou skořicí. Vzduch kolem nich byl štiplavý ozonem a podíl kyslíku v něm se rychle zvyšoval. Odradová, smysly v plné pohotovosti, sbírala dojmy.

Pokud přežiji, pomyslela si.

Ano, tohle byly cenné údaje. Může přijít den, kdy je použije někdo jiný.

Sheeana couvla z písku na odhalenou skálu. Znova začala tančit, teď divočeji, při každém obratu prudce pohodila hlavou. Vlasy jí šlehaly do tváře a pokaždé, když se obrátila tváří k červovi, vykřikla: “Šajtáne!”

Opatrně, jako dítě na neznámé půdě, se červ znovu pohnul vpřed. Sklouzl z hřebene duny, svezl se dolů na odhalenou skálu a svá žhnoucí ústa přiblížil asi na dva kroky k Sheeaně.

Když se červ zastavil, Odradová si uvědomila, jak hluboko v červovi duní jeho biologická pec. Nedokázala odtrhnout zrak od odrazů plápolavých oranžových plamenů uvnitř toho tvora. Byla to jeskyně mystického ohně.

Sheeana přestala tančit. Zaťala obě pěsti, svěsila ruce a dívala se na obludu, kterou přivolala.

Odradová začala s časovaným dýcháním, jímž Ctihodné matky sbírají všechnu svou sílu. Jestli je tohle konec – budiž, plnila jen rozkazy Tarazové. Ať se Matka představená dozví aspoň od těch pozorovatelek nahoře všechno, co jen bude možné.

“Vítej, Šajtáne,” řekla Sheeana. “Přivedla jsem s sebou Ctihodnou matku a muže z Tleilaxu.”

Waff padl na kolena a poklonil se.

Odradová kolem něj proklouzla a postavila se vedle Sheeany.

Sheeana zhluboka dýchala. Tvář měla zardělou.

Odradová slyšela klapání jejich přetížených filtršatů. Horký vzduch prosycený skořicí byl plný zvuků, mezi nimiž dominovalo hučení plamenů v nehybném červím těle.

Waff se zvedl a postavil se vedle Odradové. Zíral na červa jako v transu.

“Jsem tady,” zašeptal.

Odradová ho mlčky proklela. Každý neobvyklý zvuk může na ně přivolat červovu pozornost. Věděla ale, co si Waff myslí: Žádný jiný Tleilaxan nikdy nestál tak blízko k potomku Proroka. Dokonce ani kněží z Rakis nic takového neudělali!

Sheeana náhle mávla pravou rukou. “Pojď k nám dolů, Šajtáne!” řekla.

Červ sklonil otevřená ústa, až vnitřní ohnivá jeskyně spočinula ve skalnatém příkopu před nimi.

Sheeana téměř šeptem řekla: “Vidíš, jak mě Šajtán poslouchá, Matko?”

Odradová skutečně cítila, že dítě červa ovládá. Cítila mezi nimi pulzovat nějaký tajný jazyk. Bylo to až zlověstné.

Sheeana drze zvýšila hlas a řekla: “Požádám Šajtána, aby nám dovolil jet na něm!” Vyškrábala se po svahu duny vedle červa.

Velká ústa se za ní okamžitě zvedla. “Zůstaň tam!” houkla na něj Sheeana. Červ se zastavil.

Nepřikazuje svými slovy, myslela si Odradová. Je to něco jiného… něco jiného…

“Matko, pojď se mnou,” zavolala Sheeana. Odradová poslechla, postrčila přitom Waffa před sebou. Vyškrábali se na písčitý svah vedle Sheeany. Uvolněný písek se sypal na čekajícího červa a hromadil se v prohlubni. Před nimi se červův zúžený ocas táhl po hřebeni duny. Sheeana je vedla až na samý konec. Tam se Sheeana zachytila předního okraje svrasklého prstence a vyškrábala se na pouštní zvíře.

Odradová a Waff ji o něco pomaleji následovali. Teplý povrch červova těla připadal Odradové neorganický, jako by to byl nějaký iksanský výrobek.

Sheeana skákala dopředu po zádech a nakonec si dřepla těsně za červovými ústy, kde byly prstence široké a masitě vyboulené.

“Takhle,” ukazovala Sheeana. Naklonila se dopředu a popadla přední okraj prstence. Trochu ho zvedla, takže odkryla měkkou růžovou tkáň pod ním.

Waff ji okamžitě poslechl, ale Odradová se pohybovala opatrněji, protože si ukládala do paměti dojmy. Povrch prstence byl tvrdý jako plaston a posetý nánosem drobných zrnek. Odradová prozkoumala prsty měkkou tkáň pod předním okrajem prstence. Lehce pulzovala. Povrch kolem nich se zvedal a klesal v téměř neznatelném rytmu. Odradová při každém pohybu slyšela lehké zašustění.

Sheeana kopla do červa.

“Šajtáne, jeď!” řekla.

Červ se nepohnul.

“Prosím, Šajtáne!” přemlouvala ho Sheeana.

Odradová slyšela v Sheeanině hlase zoufalství. Dítě si bylo tak jisté svým Šajtánem, ale Odradová věděla, že jet na něm směla jen jednou, tehdy poprvé. Odradová znala celý ten příběh, od chvíle, kdy si Sheeana přála zemřít, až do okamžiku, kdy ji našli zmatení kněží, ale nic z toho jí neřeklo, co se bude dít dál.

Červ se dal náhle do pohybu. Prudce se zvedl, zahnul doleva a v prudkém oblouku vyjel ze skalnaté prohlubně. Pak vyrazil přímo od Dár-es-Balátu do otevřené pouště.

“Jedeme s Bohem!” vykřikl Waff.

Zvuk jeho hlasu Odradovou šokoval. Taková divokost! Vycítila sílu jeho víry. Nad hlavou se jim zase ozvalo pleskání sledovacích ornitoptér. Jejich průlet zvířil vzduch, který šlehl kolem Odradové, plný ozonu a horkých spalin, vyvolaných třením kolem těla spěchajícího obra.

Odradová se přes rameno podívala na toptéry a myslela na to, jak snadné by pro nepřátele bylo zbavit tuhle planetu obtížného dítěte, stejně obtížné Ctihodné matky a opovrhovaného Tleilaxana – všechno v jediném zranitelném okamžiku v poušti. Věděla, že spiklenci mezi kněžími by se o to mohli pokusit v naději, že pozorovatelky, které tam nahoře měla sama Odradová, by tomu nestačily zabránit.

Zadrží je zvědavost a strach?

Odradová připustila, že i ona sama je velice zvědavá.

Kam nás veze?

Rozhodně nesměřoval ke Kénu. Zvedla hlavu a zadívala se dopředu přes Sheeaninu hlavu. Na obzoru přímo před nimi ležela známá prohlubeň plná spadaných kamenů, to místo, kde byl Tyran svržen z povrchu svého pohádkového mostu.

Místo, před kterým varovaly Zděděné vzpomínky.

Odradovou náhle zaplavila vlna poznání. Pochopila to varování. Tyran zemřel na místě, které si sám zvolil. Na tom místě zanechalo své stopy mnoho smrtí, ale ta jeho byla největší. Tyran si vybral trasu své pouti schválně. Sheeana neřekla svému červovi, aby tam jel. Vydal se tím směrem z vlastní vůle. Magnet Tyranova nekonečného spánku ho táhl zpět na místo, kde sen začal.

Byl jeden obyvatel pouště, kterého se někdo zeptal, co je důležitější, litrožon vody nebo velká nádrž vody? Obyvatel pouště se zamyslel a pak řekl: “Litrožon je důležitější. Žádný člověk nemůže vlastnit velkou nádrž vody. Ale litrožon můžeš schovat pod pláštěm a utéct s ním. A nikdo se to nedozví.”

VTIPY ZE STARÉ DUNY,

ARCHIVY BENE GESSERITU

To cvičení v tréninkové síni neprostoru bylo dost dlouhé. Duncan byl zavřený v pohyblivé kleci a cvičil. Trval na tom, že tahle série cvičení bude pokračovat, dokud si jeho nové tělo nezvykne na sedm základních postojů bojové reakce na útok z osmi směrů. Zelený trikot mu potemněl potem. Už dvacet dnů opakovali tuhle jedinou lekci!

Teg znal to staré umění, které tu Duncan oživoval, ale znal je pod jinými názvy a v jiných sekvencích. Když cvičili pět dní, začal Teg pochybovat o nadřazenosti moderních metod. Teď byl přesvědčený, že Duncan tu dělá něco docela nového – spojuje staré s tím, co se naučil v Pevnosti.

Teg seděl u vlastního ovládacího pultu a byl zároveň pozorovatelem i účastníkem. Ovladače, jimiž se při tomto cvičení řídili nebezpeční stínoví protivníci, vyžadovaly od Tega mentální přizpůsobení, ale teď už mu byly důvěrně známé a on řídil útoky lehce a často se značnou inspirací.

Občas do síně nahlédla rozhněvaná Lucillová. Chvíli se dívala a pak bez poznámky odešla. Teg nevěděl, co Duncan s vtiskovatelkou dělá, ale měl pocit, že probuzený ghola hraje se svou svůdkyní zdržovací hru. Ona už to takhle dlouho nenechá, to Teg věděl, ale to už nebylo v jeho rukou. Duncan už nebyl “příliš mladý” pro vtiskovatelku. To mladé tělo mělo v sobě zralou mužskou mysl, která měla své zkušenosti a mohla se sama rozhodovat.

Duncan a Teg byli na tomto podlaží s jedinou přestávkou celé dopoledne. Teg už měl hlad, ale nechtělo se mu cvičení zastavit. Duncanovy schopnosti dnes dosáhly nové úrovně a pořád ještě se zlepšoval.

Teg, sedící u ovladačů v pevné kleci, vedl útočné síly ve složitých manévrech, udeřil zároveň zleva, zprava a shora.

Harkonnenská zbrojnice poskytla nadbytek podobných exotických zbraní a cvičebních přístrojů, z nichž některé Teg znal jen z historických záznamů. Duncan je zjevně znal všechny, a to tak důkladně, že ho Teg musel obdivovat. Lovci-pátrači nastavení na takovou rychlost, aby pronikli silovým štítem, byli součástí stínového systému, který teď používali.

“Automaticky se zpomalí tak, aby pronikli štítem,” vysvětloval Duncan svým mladým-starým hlasem. “Když udeří příliš rychle, štít je samozřejmě odrazí.”

“Štíty toho typu už skoro vyšly z módy,” podotkl Teg. “jen některé společnosti je ještě udržují pro sportovní účely, ale jinak…”

Duncan udělal výpad takovou rychlostí, že ho skoro nebylo možné sledovat. Tři lovci-pátrači zůstali ležet na podlaze s takovým poškozením, že budou potřebovat údržbářské služby neprostoru. Otevřel klec a zastavil systém, ale nevypnul ho docela. Přešel k Tegovi, dýchal zhluboka, ale klidně. Duncan se podíval Tegovi přes rameno, usmál se a kývl. Teg se prudce obrátil, ale zahlédl už jen cíp roucha, jak Lucillová odcházela.

“Je to jako souboj,” podotkl Duncan. “Snaží se proniknout mou obranou a já podnikám protiútoky.”

“Dávej si pozor,” varoval ho Teg. “Je to plnohodnotná Ctihodná matka.”

“Já jsem jich ve své době pár znal, bašáre.”

Tega to zase ohromilo. Varovali ho, že si bude muset znova zvykat na tohoto nového Duncana Idaha, ale nedokázal si dost dobře představit, jaké duševní nároky to na něj bude neustále klást. Například právě teď měl Duncan v očích znepokojující pohled.

“Naše role se trochu změnily, bašáre,” řekl Duncan. Sebral z podlahy ručník a otřel si tvář.

“Už si nejsem jistý, co tě ještě můžu naučit,” připustil Teg. Přál si ale, aby Duncan bral vážně jeho varování před Lucillovou. Představuje si snad Duncan, že Ctihodné matky z těch dávných časů jsou stejné jako ty dnešní? Teg to považoval za krajně nepravděpodobné. Stejně jako všechny ostatní živé bytosti se i Sesterstvo vyvíjelo a měnilo.

Tegovi bylo jasné, že Duncan dospěl k nějakému rozhodnutí, pokud šlo o jeho místo v plánech Tarazové. Duncan nehrál jen o čas. Cvičil své tělo k cíli, který si sám zvolil, a udělal si o Bene Gesseritu vlastní úsudek.

Ale ten úsudek založil na nedostatečných datech, pomyslel si Teg.

Duncan odhodil ručník a chvilku se na něj díval. “To, co mě můžeš naučit, posoudím nejlépe já, bašáre.” Otočil se a ostře se zadíval na Tega v kleci.

Teg se zhluboka nadechl. Zacítil slabý pach ozonu vycházející ze všech těch vytrvalých harkonnenskych přístrojů, které tiše tikaly a čekaly, až se k nim Duncan vrátí. Hořkou dominantu tvořil gholův pot.

Duncan kýchl.

Teg začichal a rozpoznal všudypřítomný prach. Občas se dal spíš chutnat než čichat. Byl alkalický. Přehlušovala ho vůně z čističek vzduchu a regenerátorů kyslíku. Systém měl v sobě zabudovanou výraznou květinovou vůni, ale Teg tu květinu nepoznal. Za ten měsíc, co tu byli, získal neprostor také lidské pachy, které se pomalu prosazovaly do původního složení – pot, výpary jídla, štiplavý pach přeměny odpadů, který se nikdy nepodařilo docela potlačit. Tega tyto připomínky jejich přítomnosti kdovíproč urážely. A uvědomil si, že čichá a naslouchá, zda nezachytí nějaké zvuky cizích vetřelců – něco jiného než tiché ozvěny jejich vlastních kroků a tiché kovové cvakání z kuchyně.

Duncanův hlas ho vyrušil ze zamyšlení: “Ty jsi zvláštní člověk, bašáre.”

“Jak to myslíš?”

“Jsi hrozně podobný vévodovi Letovi. Podoba v obličeji je až příšerná. Byl o něco menší než ty, ale jinak…” Zavrtěl hlavou a vzpomněl si na benegesseritské plány, skrývající se za těmi genetickými shodami v Tegově tváři – za tím dravčím výrazem, za těmi vráskami a za tou vnitřní jistotou morální nadřazenosti.

Jak moc morální, jak moc nadřazené?

Podle záznamů, které viděl v Pevnosti (a Duncan si byl jistý, že tam byly umístěny speciálně proto, aby je objevil), měl Teg vynikající pověst prakticky v celé současné lidské společnosti. V bitvě na Markonu stačilo, aby se nepřítel dozvěděl, že proti nim stojí Teg osobně. Okamžitě začali vyjednávat o podmínkách. Byla to pravda?

Duncan se podíval na Tega sedícího u ovladačů a zeptal se ho na to.

“Pověst může být skvělá zbraň,” kývl Teg. “Často se tak prolije méně krve.”

“Proč jsi na Arbeloughu šel v čele svých vojsk?” zeptal se Duncan.

Teg byl překvapený: “Kde ses to dozvěděl?”

“V Pevnosti. Mohli tě zabít. Čemu by to posloužilo?”

Teg si připomněl, že to mladé tělo, které tu před ním stojí, skrývá neprobádané znalosti, které musejí ovlivňovat Duncanovu touhu po informacích. Teg měl podezření, že právě tyhle neznámé oblasti Duncanova nitra jsou pro Sesterstvo nejcennější.

“Předchozí dva dny jsme měli na Arbeloughu těžké ztráty,” vysvětloval Teg. “Neodhadl jsem správně strach a fanatismus nepřátel.”

“Ale riziko, že…”

“To, že jsem byl v čele, řeklo mým lidem: ,I já sdílím vaše rizika.'”

“Záznamy v Pevnosti říkaly, že Arbelough svedli Tvaroví tanečníci. Patrin mi vyprávěl, že jsi vetoval rady svých pobočníků, kteří chtěli planetu docela vyčistit, sterilizovat a …”

“Nebyl jsi tam, Duncane.”

“Snažím se být. Šetřil jsi svoje nepřátele, i když ti ostatní radili, abys to nedělal.”

“Kromě Tvarových tanečníků.”

“Ale pak jsi šel beze zbraně mezi řady svých nepřátel, a to ještě dřív, než složili zbraně.”

“Abych je ujistil, že s nimi nebudeme zacházet špatně.”

“To bylo hrozně nebezpečné.”

“Myslíš? Při závěrečném útoku na Kroinin, kde jsme rozdrtili síly stojící proti Sesterstvu, už bojovali mnozí z nich na naší straně.”

Duncan se upřeně díval na Tega. Nejen že tenhle starý bašár připomínal vévodu Leta vzhledem, ale měl i stejné atreidské charisma: legendární postava dokonce i mezi svými někdejšími nepřáteli. Teg říkal, že pochází z Ghanimy Atreidové, ale v tom muselo být ještě něco víc. Genetické mistrovství Bene Gesseritu ho naplňovalo posvátnou úctou.

“Vrátíme se teď ke cvičení,” řekl Duncan.

“Ublížíš si.”

“Zapomínáš, bašáre. Pamatuju se na dobu, kdy jsem měl tak mladé tělo, jako je tohle. A bylo to právě tady, na Giedi Primě.”

“Na Gammu!”

“Je dobře, že ji přejmenovali, ale moje tělo si pořád ještě pamatuje originál. Proto mě sem poslali. Já to vím.”

Samozřejmě že to ví, pomyslel si Teg.

Teg, který si při té krátké pauze odpočinul, přidal teď k útoku nový prvek a poslal zleva na Duncana nečekanou ohnivou linii.

Jak snadno Duncan útok odrazil!

Používal zvláštně smíšenou variaci pěti postojů a zdálo se, že každou reakci má připravenou dřív, než ji potřebuje.

“Každý útok je peříčko vznášející se po nekonečné cestě,” řekl Duncan. Na hlase mu nebylo znát žádnou námahu. “Jak se peříčko blíží, je odvráceno a odstraněno.”

Už při řeči odrazil další záludný útok a vyrazil do protiútoku.

Tegova mentatská logika sledovala pohyby až do míst, která považoval za nebezpečná. Závislosti a klíčové klády!

Duncan se pohyboval souběžně s útokem, předbíhal ho, spíš jako by své pohyby určoval sám, ne jako by reagoval. Teg byl donucen dojít až na samý pokraj svých schopností, stínové síly žhnuly a blikaly po celém podlaží. Duncanova pružná postava v pohyblivé kleci tančila mezi nimi. Ani jeden z Tegových lovců-pátračů nebo ohnivých linií se nedokázal dotknout jeho unikajícího těla. Duncan byl nad nimi, pod nimi, zdálo se, že se ani v nejmenším nebojí skutečné bolesti, kterou by mu tohle zařízení mohlo způsobit.

Duncan znovu zvýšil rychlost útoku.

Tegovi projela paží bodavá bolest od dlaně na ovladači až po rameno.

Duncan s ostrým výkřikem vypnul přístroje. “Promiň, bašáre. Bránil ses skvěle, ale bohužel tě asi porazil tvůj věk.”

Duncan znovu přešel k Tegovi.

“Jen malá bolest, která mi připomněla, kolik bolesti jsem způsobil já tobě,” podotkl Teg. Mnul si paži, která ho bolela.

“Bylo to v zápalu boje,” vysvětlil Duncan. “Myslím, že pro dnešek už jsme udělali dost.”

“Ne tak docela,” zavrtěl hlavou Teg. “Nestačí, aby sis posiloval jen svaly.”

Při Tegových slovech měl Duncan pocit, jako by každá buňka v jeho těle zpozorněla. Vycítil zmatený dotek té nedokončené věci, kterou ani jeho probuzení nevyvolalo k životu. Něco ve mně číhá, pomyslel si Duncan. Bylo to jako stlačené pero, které se mohlo každým okamžikem uvolnit.

“Co ještě chceš dělat?” zeptal se Duncan. Znělo to chraplavě.

“Tvoje přežití závisí na vyváženosti,” vysvětlil Teg. “Tohle všechno se děje proto, abychom tě zachránili a dostali na Rakis.”

“Z nějakých benegesseritských důvodů, o kterých tvrdíš, že je neznáš!”

“Neznám je, Duncane.”

“Ale jsi přece mentat!”

“Mentati potřebují údaje, aby mohli vytvářet projekce.”

“Myslíš, že to Lucillová ví?”

“Nejsem si jistý, ale musím tě před ní varovat. Má rozkazy postarat se, abys na Rakis dorazil připravený pro to, co tam musíš udělat.”

“Musím?” Duncan zavrtěl hlavou. “Copak nejsem nezávislý a nemohu rozhodovat sám za sebe? Koho si myslíš, že jsi tady probudil, nějakého ubohého Tvarového tanečníka, který dokáže jen plnit rozkazy?”

“Chceš říct, že nepoletíš na Rakis?”

“Říkám ti, že se budu sám rozhodovat, až se dozvím, co to mám vlastně udělat. Nejsem nájemný assassin.”

“A myslíš, že já ano, Duncane?”

“Myslím, že jsi čestný muž, že si zasloužíš obdiv. Tak mi uvěř, že i já mám své vlastní standardy povinnosti a cti.”

“Dostal jsi novou šanci žít a -”

“Ale ty nejsi můj otec a Lucillová není moje matka. Vtiskovatelka? Na co doufá, že mě tím připraví?”

“Je možné, že to sama neví, Duncane. Stejně jako já je i ona možná jen malou součástí celkového plánu. Protože vím, jak Sesterstvo funguje, je to vysoce pravděpodobné.”

“Takže vy dva mě prostě jen vycvičíte a dodáte mě na Arrakis. Tady máte ten balíček, který jste si objednali!”

“Tenhle vesmír se hodně liší od toho, do kterého ses původně narodil,” řekl Teg. “Stejně jako ve tvé době máme pořád Velkou konvenci proti atomovým zbraním a proti zbraním pseudoatomovým, které mohou vyvolat interakci s laserpalovým štítem. Pořád říkáme, že zákeřné útoky jsou zakázány. Existuje spousta papírů, které jsme podepsali a -”

“Ale nekoráby změnily základ, na kterém všechny tyhle dohody stojí,” doplnil Duncan. “Myslím, že jsem se v Pevnosti naučil o historii dost. Řekni mi, bašáre, proč si Paulův syn nechal od Tleilaxanů dodávat moje gholy – stovky mých já! – po celá ta tisíciletí?”

“Paulův syn?”

“Záznamy v Pevnosti mu říkají Božský imperátor. Vy mu říkáte Tyran.”

“Myslím, že nevíme, proč to dělal. Třeba byl osamělý a toužil po někom, kdo znal -”

“Vyvolali jste mě zpátky k životu, abyste mě postavili tváří v tvář červovi!” řekl Duncan.

Je to opravdu tak? přemýšlel Teg. Už nejednou ho ta možnost napadla, ale byla to jen možnost, ne projekce. A i tak by na tom plánu Tarazové muselo být ještě něco víc. Teg to cítil každým vlákénkem svého mentatského výcviku. Ví to Lucillová? Teg si nedělal iluze, že by snad mohl z plnohodnotné Ctihodné matky vyloudit nějaké informace. Ne… bude si muset dát načas, čekat, sledovat, naslouchat. Bylo zjevné, že Duncan se svým vlastním způsobem rozhodl pro totéž. Ale jestli tím kříží plány Lucillové, je to nebezpečný postup!

Teg zavrtěl hlavou. “Duncane, já to opravdu nevím.”

“Ale plníš rozkazy.”

“Přísahal jsem Sesterstvu.”

“Zrady a nečestnosti – to jsou prázdná slova, když jde o přežití Sesterstva,” citoval ho Duncan.

“Ano, to jsem řekl,” souhlasil Teg.

“Teď ti věřím, právě proto, že jsi to řekl,” podotkl Duncan. “Ale Lucillové nevěřím.”

Teg sklonil hlavu. Nebezpečné… nebezpečné…

Mnohem pomaleji než dřív zahnal Teg podobné myšlenky a pustil se do duševního očistného procesu. Soustřeďoval se přitom na ty nezbytnosti, které mu uložila Tarazová.

“Jsi můj bašár.”

Duncan chvíli studoval bašárovu tvář. Byly v ní jasně znát vrásky únavy. Duncan si náhle uvědomil, jak strašně starý bašár je, a napadlo ho, jestli jsou takoví muži jako Teg někdy v pokušení vyhledat Tleilaxany a stát se gholy. Spíš ne. Vědí, že by se z nich mohly stát tleilaxanské loutky.

Ta myšlenka zaplavila celé Duncanovo vědomí. Znehybněl tak, že Teg, který zvedl oči, si toho okamžitě všiml.

“Stalo se něco?”

“Tleilaxané se mnou něco provedli, něco, co ještě nevyšlo najevo,” zasípal Duncan.

“Přesně jak jsme se obávali!” To promluvila Lucillová ode dveří za Tegovými zády. Došla na dva kroky k Duncanovi. “Poslouchala jsem vás. Bylo to docela zajímavé.”

Teg jí rychle skočil do řeči v naději, že otupí hněv, který v ní cítil. “Dnes dovedl sedm postojů k dokonalosti.”

“Útočí jako oheň,” kývla Lucillová, “ale nezapomínej, že Sesterstvo proudí jako voda a pronikne všude.” Pohlédla na Tega. “Nevšiml sis, že náš ghola došel dál než k postojům?”

“Žádné pevné pozice, žádné postoje,” podotkl Duncan.

Teg prudce vzhlédl k Duncanovi, který stál s hlavou vztyčenou, čelo měl hladké, oči jasné, a klidně Tegovi pohled vracel. Duncan za tu krátkou dobu, co v něm byly probuzeny jeho původní vzpomínky, překvapivě rychle vyspěl.

“K čertu s tebou, Milesi!” zamumlala Lucillová.

Ale Teg se stále soustřeďoval na Duncana. Celé tělo toho mladíka jako by nabylo nové energie. Byl teď vyrovnaný jako nikdy dřív.

Duncan obrátil svou pozornost k Lucillové. “Myslíš, že ve svém úkolu neuspěješ?”

“To si rozhodně nemyslím,” odsekla. “Pořád jsi muž.”

A myslela si: Ano, to mladé tělo musí přetékat plodnými šťávami. Hormonální roznětky jsou nedotčené a vnímavé vůči vzrušení. Ovšem jeho současný postoj a způsob, jakým se na ni díval, ji přinutil pozvednout své vědomí na novou úroveň, která si vyžadovala značnou energii.

“Co s tebou Tleilaxané provedli?” zeptala se.

Duncan odpověděl s uštěpačností, která mu ale nešla od srdce: “Ó velká vtiskovatelko, kdybych to věděl, řekl bych ti to.”

“Myslíš, že hrajeme nějakou hru?” obořila se na něj.

“Já nevím, co to hrajeme!”

“Teď už spousta lidí ví, že nejsme na Rakis, kam jsme měli prchnout,” řekla.

“A Gammu se hemží lidmi, kteří se vracejí z Rozptylu,” dodal Teg. “Je jich tolik, že tu mohou zkoumat spoustu možností.”

“Kdo by mohl mít podezření, že tu existuje zapomenutý neprostor z harkonnenských časů?” zeptal se Duncan.

“Každý, kdo si spojí Rakis a Dár-es-Balát,” odpověděl Teg.

“Pokud myslíš, že je to hra, uvažuj o tom, jak naléhavá je,” řekla Lucillová. Obrátila se na jedné noze, aby lépe viděla na Tega. “A ty jsi neuposlechl Tarazovou!”

“Mýlíš se! Udělal jsem přesně to, co mi přikázala udělat. Jsem její bašár a ty zapomínáš, jak dobře mě zná.”

Lucillová mlčela, protože si s šokující prudkostí vybavila všechny jemnosti manévrů Tarazové…

Jsme pěšáci!

Tarazová vždycky uměla svými pěšáky posunovat s neuvěřitelnou přesností. Lucillová si nepřipadala ponížená tím, že si uvědomila, že je pěšák. To bylo vědomí, které v sobě každá Ctihodná matka měla zakořeněné výchovou i výcvikem. Dokonce i Teg to věděl. Ne ponížená, to ne. To všechno kolem ve vědomí Lucillové vyrostlo do nových výšin. Ohromila ji Tegova slova. Jak mělký byl její dřívější pohled na síly, v jejichž sítích se pohybovali. Bylo to, jako by dřív viděla jen hladinu řeky plné vírů a z ní odhadovala, co proudí pod ní. Teď ale cítila proud všude kolem sebe a s ním přišlo děsivé poznání.

Pěšáci jsou nahraditelní.

Tím, že věříte v singularity, v zrnka absolutních pravd, popíráte pohyb, dokonce i pohyb vývoje! Zatímco necháváte zrnitý vesmír přetrvávat ve svém vědomí, jste slepí vůči pohybu. Když se věci mění, váš absolutní vesmír mizí, není už dosažitelný vnímáním, které jste si sami omezili. Vesmír se pohnul mimo váš dosah.

PRVNÍ VERZE ATREIDSKÉHO MANIFESTU,

ARCHIVY BENE GESSERITU

Tarazová si položila ruce na spánky, dlaněmi před uši, a stiskla. Dokonce i její prsty cítily únavu, která tam vevnitř sídlila: přímo mezi dlaněmi – vyčerpání. Krátké mrknutí a ona upadla do relaxačního transu. Ruce na hlavě byly jedinými ohnisky, v nichž si uvědomovala materiální skutečnost.

Sto úderů srdce.

Tohle provozovala pravidelně od doby, co se to naučila jako dítě. Byla to jedna z jejích prvních benegesseritských dovedností. Přesně sto úderů srdce. Po všech těch letech cvičení je její tělo dokázalo odměřit automaticky jako podle vnitřního metronomu.

Když při čísle sto otevřela oči, cítila se lépe. Doufala, že bude moci ještě aspoň dvě hodiny pracovat, než ji únava znova přemůže. Těch sto úderů srdce jí v životě už přineslo roky bdění navíc.

Ovšem dnes se při myšlence na tenhle trik propadla hluboko do minulosti. Vrátila se do dětství, do školní ložnice, kde v noci Sestra proktorka procházela uličkami, aby se ubezpečila, že všechny zůstanou poslušně spát ve svých postelích.

Sestra Baramová, noční proktorka.

Tarazová si to jméno nevybavila už roky. Sestra Baramová byla malá a obtloustlá a byla to neúspěšná Ctihodná matka. Nebyl k tomu žádný viditelný důvod, ale Sestry lékařky a doktoři ze Súkovy školy na ní něco našli. Baramové nebylo nikdy povoleno pokusit se o melanžovou agonii. To, co o své vadě věděla, sdělovala celkem ochotně. Objevili to u ní, když jí bylo asi sedmnáct: periodické nervové chvění, které se projevovalo, když usínala. Byl to symptom něčeho hlubšího v ní, co také způsobilo, že byla sterilizována. Právě kvůli tomu chvění Baramová v noci špatně spala. Hlídat v ložnici byl tedy úkol, který jí byl přidělen celkem automaticky.

Baramová měla i jiné slabosti, které její nadřízené nezjistily. Dítě, které nemohlo spát a batolilo se do umývárny, mohlo občas zlákat Baramovou k šeptanému rozhovoru. Naivním otázkám se dostávalo většinou naivních odpovědí, ale občas Baramová prozradila i nějakou užitečnou vědomost. To ona naučila Tarazovou ten trik s relaxací.

Jednoho rána našla jedna ze starších dívek v umývárně Baramovou mrtvou. Chvění noční proktorky bylo symptomem fatální vady, což byl fakt důležitý především pro Genetické mistryně a jejich nekonečné záznamy.

Protože Bene Gesserit obvykle zařazoval “individuální výcvik smrti” až do vzdělání akolytek, a i to poměrně pozdě, byla Baramová první mrtvý člověk, kterého Tarazová kdy viděla. Tělo sestry Baramové našli ležet částečně pod umyvadlem, pravou tváří přitisknuté k dlaždicové podlaze, levou ruku měla zachycenou v trubkách pod umyvadlem. Snažila se své řítící se tělo ještě zvednout a při tom pokusu ji zastihla smrt, která poslední pohyb zvěčnila stejně jako hmyz chycený v jantaru.

Když sestru Baramovou obraceli, aby ji odnesli, Tarazová viděla červenou skvrnu v místě, kde byla tvář přitisknuta k podlaze. Denní proktorka to znamení vysvětlila s vědeckou praktičností. Tyto potenciální Ctihodné matky mohou jakoukoli zkušenost proměnit v údaje, kterých později, jako akolytky, využijí ve svých “konverzacích se smrtí”.

Posmrtná bledost.

Teď když Tarazová seděla u svého stolu v Kapitule, už tolik roků vzdálená té události, musela použít svou přesně zaměřenou sílu koncentrace k tomu, aby tu vzpomínku zahnala a aby se mohla vrátit k práci, která před ní ležela. Tolik poučení. Její paměť byla tak děsivě plná. Bylo v ní uloženo tolik životů. Znovu se ujistila, že je naživu, když se podívala na práci před sebou. Má co dělat. Je jí zapotřebí. Tarazová se dychtivě sklonila nad svými úkoly.

K čertu s tím, že bylo nezbytné cvičit gholu na Gammu!

Ale u tohoto gholy to potřeba bylo. Obeznámenost se zemí, po které chodil, musela nutně předcházet obnovení jeho původní osobnosti.

Bylo moudré vyslat Burzmaliho do arény Gammu. Jestli Miles skutečně našel nějaký úkryt… jestli se teď někdy vynoří, bude potřebovat veškerou pomoc, které se mu může dostat. Znovu uvažovala, jestli je vhodný čas sehrát předzvěstnou hru. Bylo to tak nebezpečné! A Tleilaxané byli upozorněni, že bude možná zapotřebí jejich náhradního gholy.

“Připravte ho k dodání.”

Její mysl přeskočila k problému Rakis. Ten hlupák Tuek měl být pečlivěji sledován. Jak dlouho ho může bez nebezpečí ztělesňovat Tvarový tanečník? To, jak se Odradová rozhodla přímo na místě, bylo ovšem správné. Postavila Tleilaxana do neudržitelné pozice. Podvod může být odhalen a Bene Tleilax se propadnou do propasti nenávisti.

Hra kolem plánu Bene Gesseritu byla teď velmi choulostivá. Už celé generace nabízeli rakiským kněžím vnadidlo spojenectví s Bene Gesseritem. Ale teď! Tleilaxané musejí brát v úvahu, že byli vybráni oni, ne kněží. Trojstranné spojenectví, které vytvořila Odradová, vedlo kněží k domněnce, že každá Ctihodná matka složí Přísahu poslušnosti Rozdělenému Bohu. Kněžská rada bude při myšlence na něco takového přímo koktat nadšením. Tleilaxané v tom samozřejmě viděli příležitost vytvořit monopol na koření a konečně ovládnout ten jediný zdroj, který byl na nich nezávislý.

Zaklepání na dveře řeklo Tarazové, že přišla její akolytka s čajem. Tak zněl trvalý příkaz pro dny, kdy Matka představená pracovala dlouho do noci. Tarazová se podívala na stolní časomíru, iksanský přístroj tak přesný, že se předběhne nebo zpozdí jen o vteřinu za století; 1.23,11.

Zavolala na akolytku, že může dál. Dívka, bledá plavovláska s chladně pozornýma očima, vstoupila a sklonila se, aby obsah svého tácu vyrovnala vedle Tarazové.

Tarazová si dívky nevšímala a dál upírala oči na práci, která jí dosud zbývala na stole. Ještě je tolik co dělat. Práce je mnohem důležitější než spánek. Ale hlava ji bolela a ona cítila výmluvnou otupělost jako po lehkém otřesu mozku, která jí řekla, že čaj jí příliš nepomůže. Pracovala tolik, až se ocitla ve stavu mentálního vyhladovění. To bude třeba napravit dřív, než bude schopná třeba jen vstát. Bolela ji ramena i záda.

Akolytka se chystala odejít, ale Tarazová jí pokynula, aby počkala. “Namasíruj mi záda, Sestro, prosím tě.”

Vycvičené ruce akolytky pomalu uvolňovaly křečovitě stažené svaly na zádech Tarazové. Dobré děvče! Tarazová se při té myšlence usmála. Samozřejmě že je dobrá. Matce představené by přece ani jiná nemohla být přidělena.

Když dívka odešla, Tarazová seděla mlčky, hluboce zabraná v myšlenkách. Tak málo času. Proklínala každou minutu spánku. Ale uniknout se mu nedalo. Její tělo se nakonec nevyhnutelně dožadovalo svého. Přepínala se v poslední době tak, že vzpamatovat se nebude nijak snadné. Ignorovala čaj, který vedle ní stál, vstala a vyšla do chodby ke své maličké ložnici. U noční stráže nechala příkaz, aby ji vzbudili přesně v jedenáct, a úplně oblečená se natáhla na tvrdé lůžko.

Tiše vyrovnala dech, odizolovala své smysly od všech rušivých vlivů a upadla do mezifáze.

Spánek nepřišel.

Prošla celý svůj repertoár a spánek jí stále unikal.

Tarazová tam ležela dlouho a nakonec uznala, že nutit se ke spánku kteroukoli technikou, kterou má k dispozici, je marné. Mezifáze bude muset nejdřív vykonat své pomalé hojivé dílo. Její mysl mezitím stále pracovala.

Rakiské kněžstvo nikdy nepovažovala za hlavní problém. Kněží už byli uvězněni v náboženství a pomocí náboženství bude také možné je ovládnout. V Bene Gesseritu viděli především sílu, která může prosazovat jejich dogma. Jen ať si to myslí dál. Tahle návnada je oslepí.

Zatracený Miles Teg! Tři měsíce mlčení a ani od Burzmaliho žádná pozitivní zpráva. Spálená země, náznak startu nekorábu. Kam mohl Teg odletět? Ghola je možná mrtvý. Teg nikdy dřív nic takového neudělal. Starý spolehlivec. Proto si ho vybrala. Proto a pro jeho vojenské schopnosti a pro jeho podobu s vévodou Letem – pro všechny ty věci, které si v něm připravily.

Teg a Lucillová. Dokonalý tým.

A jestli ghola není mrtvý, je snad mimo jejich dosah? Dostali ho Tleilaxané? Útočníci z Rozptylu? Možné bylo ledacos. Starý spolehlivec. Mlčí. Je jeho mlčení významné? A pokud ano, co se jím snaží sdělit?

Všechny ty události na Gammu zaváněly spiknutím, zvlášť když jak Patrin, tak Schwangyuová byli mrtví. Mohl snad už kdysi dávno Tega na jeho místo vpašovat někdo z nepřátel Sesterstva? Nemožné! Jeho vlastní rodina byla zárukou, že takové pochyby jsou neopodstatněné. Tegova dcera a jeho rodina doma byly stejně zmateny jako všichni ostatní.

Už tři měsíce a ani jediné slovo.

Opatrnost. Varovala Tega, aby byl při ochraně gholy krajně opatrný. Teg viděl, že na Gammu číhá velké nebezpečí. Poslední zprávy od Schwangyuové to říkaly jasně.

Kam mohli Teg a Lucillová toho gholu zavézt?

Kde sehnali nekoráb? Spiknutí?

Tarazová se stále nemohla zbavit svých hlubokých podezření. Bylo to dílo Odradové? Ale kdo se s Odradovou spikl? Lucillová? Odradová a Lucillová se před tou krátkou schůzkou na Gammu nikdy nepotkaly. Nebo snad ano? Kdo se k Odradové nakláněl a dýchal stejný vzduch plný významných šepotů? Odradová nedala nic najevo, ale co to bylo za důkaz? O loajalitě Lucillové se nikdy předtím nepochybovalo. Obě perfektně plnily přidělené úkoly. Ale to by spiklenky dělaly také.

Fakta! Tarazová toužila po faktech. Postel pod ní šelestila, izolace smyslů se rozplývala, podlomena nejen zvuky vlastních pohybů, ale i obavami. Tarazová se rezignovaně znovu pustila do relaxace.

Relaxace a pak spánek.

Její představivostí, zamlženou vyčerpáním, se míhaly lodi z Rozptylu. Ztracení se vrátili v nesčetných nekorábech. Našel Teg svou kosmickou loď u nich? Tahle možnost se na Gammu i jinde zkoumala tak nenápadně, jak to jen šlo. Snažila se ty imaginární lodi počítat, ale odmítaly postupovat spořádaně, jak to bylo pro navození spánku nezbytné. Tarazová se na lůžku ani nepohnula, ale její pozornost se náhle prudce zbystřila.

Nejhlubší část její mysli se snažila něco jí odhalit. Únava zablokovala spojení, ale teď – posadila se, úplně probuzená.

Tleilaxané obchodují s lidmi, kteří se vracejí z Rozptylu. S těmi děvkami Ctěnými matre i s navrácenými Tleilaxany. Tarazová vycítila za všemi těmi událostmi jediný záměr. Ztracení se nevrátili jen z obyčejné zvědavosti na své kořeny. Běžná stádní touha sjednotit zase celé lidstvo by je nestačila přivést zpátky. Ctěné matre zjevně přišly s dobyvačnými sny.

Ale co když Tleilaxané vyslaní do Rozptylu s sebou nenesli tajemství regeneračních nádrží? Co pak? Melanž. Ty děvky s oranžovýma očima zjevně používaly nedostatečnou náhražku. Lidé z Rozptylu možná nerozřešili záhadu regeneračních nádrží. Ale určitě o nádržích věděli a snažili se je znovu vytvořit. Ale jestli se jim to nepovedlo – melanž!

Začala tuto možnost zkoumat.

Ztraceným došla skutečná melanž, kterou si jejich předkové vzali s sebou do Rozptylu. Jaké zdroje pak měli? Červy na Rakis a původní Bene Tleilax. Ty děvky by se neodvážily odhalit, o co mají opravdu zájem. Jejich předkové věřili, že červy není možno přenést jinam. Bylo by možné, že Ztracení našli planetu vhodnou pro červy? Samozřejmě že to je možné. Aby odvrátili pozornost, začali obchodovat s Tleilaxany. Ale jejich skutečným cílem je Rakis. Nebo to může být naopak.

Přenosné bohatství.

Viděla Tegovy zprávy o tom, jak se na Gammu hromadí bohatství. Někteří z těch, kteří se vraceli, měli ražené peníze a jiné směnitelné žetony. Tolik bylo z bankovních aktivit zřejmé.

Ale jaká existuje cennější měna než koření?

Bohatství. To je ono, samozřejmě. A ať je platidlo jakékoli, dohadování už začalo.

Tarazová si uvědomila, že před jejími dveřmi se ozývají nějaké hlasy. Akolytka ze stráže spánku se tam s někým přela. Hlasy byly tlumené, ale Tarazová slyšela dost, aby byla ve střehu.

“Dala příkazy, aby ji nikdo nebudil dřív než pozdě dopoledne,” protestovala strážkyně spánku.

Někdo jiný šeptal: “Říkala, že chce vědět, jakmile se vrátím.”

“Říkám ti, že je hrozně unavená. Potřebuje -”

“Potřebuje, aby se její rozkazy plnily! Řekni jí, že jsem zpátky!”

Tarazová se posadila a spustila nohy přes okraj lůžka. Položila je na podlahu. Bohové! Jak ji bolí kolena. A bolelo ji také to, že nedokáže určit, komu patří ten šepot, kdo je ten člověk, co se hádá s její stráží.

Čí návrat jsem to… Burzmali!

“Jsem vzhůru!” zavolala Tarazová.

Dveře se otevřely a strážkyně spánku nahlédla dovnitř. “Matko představená, Burzmali se vrátil z Gammu.”

“Hned ho pošli dovnitř!” Tarazová aktivovala luminu u čela lůžka. Její žluté světlo zahnalo temnotu pokoje.

Burzmali vešel a zavřel za sebou dveře. Aniž by mu co řekla, stiskl tlačítko zvukové izolace na dveřích a všechny vnější zvuky zmizely.

Soukromí? To znamená, že má špatné zprávy.

Vzhlédla k Burzmalimu. Byl to nevysoký, štíhlý muž s ostře trojúhelníkovitým obličejem, zužujícím se k úzké bradě. Světlé vlasy měl sčesané přes vysoké čelo. Jeho široko posazené zelené oči byly bystré a pozorné. Vypadal příliš mladý na to, aby měl zodpovědnost bašára, ale koneckonců Teg na Arbeloughu vypadal ještě mladší. Všichni stárneme, kruci. Přinutila se uvolnit se a důvěřovat faktu, že tohoto muže cvičil sám Teg a vyjádřil v něj plnou důvěru.

“Tak mi ty špatné zprávy pověz,” pobídla ho Tarazová.

Burzmali si odkašlal. “Po bašárovi a jeho skupině není pořád ještě na Gammu ani stopa, Matko představená.” Měl temný, mužný hlas.

A to ještě není to nejhorší, pomyslela si Tarazová. Viděla na Burzmalim jasné známky nervozity.

“Pověz mi to celé,” přikázala. “Předpokládám, že jste dokončili průzkum rozvalin Pevnosti.”

“Nikdo nepřežil,” řekl. “Útočníci byli důkladní.”

“Tleilaxané?”

“Je to možné.”

“Pochybuješ o tom?”

“Útočníci používali tu novou iksanskou výbušninu, 12-Uri. Myslím… myslím, že ji možná použili proto, aby nás zmátli. A v lebce Schwangyuové se našli díry po mechanické mozkové sondě.”

“Co Patrin?”

“Přesně jak Schwangyuová ohlásila. Vyhodil sám sebe do povětří v té klamné lodi. Identifikovali ho podle zbytků dvou prstů a jednoho nedotčeného oka. Nezbylo z něj nic, co by se dalo zkoumat.”

“Ale máš svoje pochybnosti! Tak mi je řekni!”

“Schwangyuová nechala vzkaz, který jsme mohli přečíst jen my.”

“Mezi známkami opotřebení na nábytku?”

“Ano, Matko představená, a -”

“To znamená, že věděla, že bude napadena, a měla čas zanechat vzkaz. Viděla jsem tvou předešlou zprávu o tom, jak byl útok ničivý.”

“Byl rychlý a mohutný. Útočníci se ani nepokoušeli brát zajatce.”

“Co vzkázala?”

“Děvky.”

Tarazová se pokusila skrýt šok, i když to slovo vlastně čekala. Snaha zůstat klidná skoro vyčerpala její síly. To bylo hodně zlé. Tarazová si dopřála hluboký povzdech. Schwangyuová byla až do konce v opozici. Ale pak, když viděla blížící se katastrofu, rozhodla se správně. Protože věděla, že zemře, aniž by měla možnost přenést své vzpomínkové životy na jinou Ctihodnou matku, zachovala se podle té nejzákladnější loajality. Když nemůžeš udělat nic jiného, vyzbroj své Sestry a zklam nepřítele.

Takže Ctěné matre jednaly!

“Pověz mi o hledání gholy,” přikázala Tarazová.

“Nebyli jsme tam první pátrači, Matko představená. Okolo bylo hodně dalších ožehnutých stromů, skal a keřů.”

“Ale byl to nekoráb?”

“Známky nekorábu.”

Tarazová pro sebe kývla. Tichý vzkaz od starého spolehlivce?

“Jak podrobně jste oblast zkoumali?”

“Jen jsem přes ni přeletěl při běžné cestě z jednoho místa na jiné.”

Tarazová pokynula Burzmalimu, aby se posadil na židli v nohách jejího lůžka. “Posaď se a uvolni se. Chci, abys mi zkusil něco odhadnout.”

Burzmali se opatrně svezl na židli. “Odhadnout?”

“Byl jsi jeho nejmilejší student. Chci, aby sis představil, že jsi Miles Teg. Víš, že musíš dostat gholu pryč z Pevnosti. Úplně nedůvěřuješ nikomu, dokonce ani Lucillové. Co bys udělal?”

“Samozřejmě něco nečekaného.”

“Samozřejmě.”

Burzmali si mnul špičatou bradu. Nakonec řekl: “Věřím Patrinovi. Tomu věřím plně.”

“Tak dobře, ty a Patrin. Co uděláte?”

“Patrin se na Gammu narodil.”

“O tom jsem sama taky přemýšlela,” kývla.

Burzmali hleděl na podlahu před sebou. “Patrin a já si připravíme pohotovostní plán dávno předtím, než je ho zapotřebí. Vždycky si připravuji náhradní způsoby řešení problémů.”

“Výborně. A teď ten plán. Co uděláš?”

“Proč se Patrin zabil?” zeptal se Burzmali.

“Jsi si jistý, že to udělal?”

“Viděla jsi zprávy. Schwangyuová a několik dalších si tím byli jistí. Já to přijímám. Patrin byl tak loajální, že by to pro svého bašára udělal.”

“Pro tebe! Ty jsi teď Miles Teg. Jaký plán jste ty a Patrin sestavili?”

“Neposlal bych záměrně Patrina na jistou smrt.”

“Ledaže?”

“Patrin to udělal o své vlastní vůli. Mohl by to udělat, pokud by základ toho plánu vymyslel on a ne… já. Mohl by to udělat, aby mě chránil, aby si byl jistý, že nikdo ten plán neodhalí.”

“Jak mohl Patrin přivolat nekoráb, aniž bychom o tom věděli?”

“Patrin byl na Gammu doma. Jeho rodina tam žije už od dob, kdy to ještě byla Giedi Prima.”

Tarazová zavřela oči a odvrátila hlavu od Burzmaliho. Burzmali tedy sledoval stejnou lákavou stopu, jakou ve své mysli zkoumala ona. Známe Patrinův původ. Jaký význam má to spojení s Gammu? Její mysl o tom odmítla spekulovat. Takhle to dopadá, když se člověk přespříliš unaví! Znova se podívala na Burzmaliho.

“Našel Patrin nějaký způsob, jak se tajně spojit s rodinou a starými přáteli?”

“Zkoumali jsme každý kontakt, který jsme dokázali najít.”

“Můžeš si být jistý, že jste je nevysledovali všechny.”

Burzmali pokrčil rameny. “Samozřejmě že ne. To jsem ani nepředpokládal.”

Tarazová se zhluboka nadechla. “Vrať se na Gammu. Vezmi s sebou tolik lidí, kolik jich Bezpečnost může postrádat. Řekni Bellondové, že je to můj rozkaz. Musíš nasadit agenty úplně všude. Zjisti, koho Patrin znal. Kdo z jeho rodiny je ještě naživu? Přátelé? Vyšťourejte je.”

“To způsobí pozdvižení, ať už budeme jakkoli opatrní. Dozvědí se to i jiní.”

“To se nedá nic dělat. A Burzmali!”

Už stál. “Ano, Matko představená?”

“Pokud jde o ty ostatní pátrače: musíte si před nimi udržet náskok.”

“Můžu použít navigátora Gildy?”

“Ne!”

“Tak jak -”

“Burzmali, co když Miles a Lucillová a náš ghola jsou pořád ještě na Gammu?”

“Už jsem ti řekl, že nepřijímám myšlenku, že by odletěli v nekorábu!”

Dlouho bylo ticho. Tarazová si prohlížela muže stojícího v nohou jejího lůžka. Vycvičil ho Miles Teg. Oblíbený student starého bašára. Co asi Burzmalimu napovídá jeho trénovaný instinkt?

Tiše ho pobídla: “No?”

“Gammu byla Giedi Prima, patřila Harkonnenům.”

“A co ti to říká?”

“Byli bohatí, Matko představená. Velice bohatí.”

“Takže?”

“Dost bohatí, aby dokázali tajně postavit nemístnost – možná dokonce i větší neprostor.”

“Nejsou o tom žádné záznamy! Iks nikdy ani vzdáleně nenaznačil něco takového. Nikdy na Gammu neprováděli průzkum pro…”

“Úplatky, nákupy přes prostředníka, složitá doprava,” řekl Burzmali. “Časy Hladomoru byly bouřlivé a před nimi byla všechna ta tisíciletí Tyrana.”

“V těch Harkonnenové drželi hlavy pěkně skloněné, nebo o ně přišli. Ale přesto tu možnost připouštím.”

“Záznamy se mohly ztratit,” podotkl Burzmali.

“Ne u nás ani u ostatních vlád, které přežily. Co tě vede k podobným úvahám?”

“Patrin.”

“Aha.”

Rychle dodal: “Kdyby byla objevena taková věc, tak někdo, kdo se na Gammu narodil, by o ní mohl vědět.”

“Ale kolik by takových bylo? Myslíš, že by dokázali takové tajemství zachovat po… Ano! Už chápu, jak to myslíš. Kdyby to bylo tajemství Patrinovy rodiny…”

“Neodvážil jsem se nikoho z nich na to zeptat.”

“Samozřejmě že ne! Ale kde bys hledal… aniž bys upozornil…”

“Na tom místě v horách, kde zůstaly stopy po nekorábu.”

“Budu chtít, abys tam jel osobně!”

“Nebylo by snadné utajit to před špehy,” souhlasil. “Leda bych jel s velmi malou jednotkou a zdánlivě za jiným účelem.”

“Za jakým účelem?”

“Abych vztyčil náhrobní kámen za svého starého bašára.”

“A naznačil tak, že víme, že je mrtvý? Ano!”

“Už jsi přece požádala Tleilaxany o náhradního gholu.”

“To bylo prosté bezpečnostní opatření a není podstatné… Burzmali, tohle je krajně nebezpečné. Pochybuji, že dokážeme zmást lidi toho druhu, jací tě na Gammu sledují.”

“Já i ti lidé, které s sebou vezmu, budeme muset truchlit dramaticky a věrohodně.”

“To, co je věrohodné, nemusí ještě přesvědčit ostražitého pozorovatele.”

“Nevěříš snad mé loajalitě a loajalitě těch, které s sebou vezmu?”

Tarazová zamyšleně stiskla rty. Připomněla si, že upevňování loajality je věc, kterou se Sestry naučily od Atreidů a ještě ji vylepšily. Uměly vytvářet naprosto oddané lidi. Burzmali a Teg byli dva vynikající příklady.

“Možná to vyjde,” souhlasila Tarazová. Zamyšleně hleděla na Burzmaliho. Tegův oblíbený student může mít pravdu!

“Tak tedy půjdu,” řekl Burzmali. Obrátil se k odchodu.

“Ještě počkej,” zadržela ho Tarazová.

Burzmali se otočil. “Všichni se důkladně prosytíte šérou. A pokud vás zajmou Tvaroví tanečníci – ti noví! – musíte si spálit vlastní hlavy nebo je roztříštit. Udělejte příslušná bezpečnostní opatření.”

Náhle vystřízlivělý výraz v Burzmaliho tváři Tarazovou uklidnil. Na chvilku byl na sebe pyšný. Raději ať ho to trochu přejde. Ještě by začal být neopatrný.

Už dávno víme, že naše hmatatelné smyslové vjemy mohou být ovlivněny výběrem – ať už vědomým nebo nevědomým. To je dokázaný fakt, pro který není nutná víra v to, že nějaká síla v našem nitru nás přesahuje a dotýká se vesmíru. Hovořím o pragmatickém vztahu mezi vírou a tím, co považujeme za “skutečné”. Všechny naše úsudky nesou těžké břemeno víry našich předků, kterým jsme my z Bene Gesseritu přístupnější než většina ostatních. Nestačí, že jsme si toho vědomy a že se proti tomu bráníme. Neustále musíme věnovat pozornost alternativním výkladům.

MATKA PŘEDSTAVENÁ TARAZOVÁ,

ARGUMENTACE V RADĚ

“Tady nás bude soudit Bůh,” pásl se Waff pohledem na svém okolí.

Dělal to v naprosto nepředvídaných okamžicích po celou dobu dlouhé jízdy pouští. Zdálo se, že Sheeana si toho nevšímá, ale Odradovou začínal Waffův hlas a poznámky rozčilovat.

Rakiské slunce postoupilo daleko na západ, ale červ, který je vezl, se stále neunavoval a hnal se dávným Sarírem ke zbytkům Tyranova hraničního valu.

Proč tímhle směrem? uvažovala Odradová.

Žádná odpověď nevyhovovala. Ovšem fanatismus a obnovené nebezpečí z Waffovy strany si vyžadovaly okamžitou odpověď. Přivolala na pomoc slovník šaríjatu, protože věděla, že ten je pro něj svatý.

“Ať soudí Bůh, a ne lidé.”

Waff se zamračil, protože v jejím hlase slyšel vyzývavý tón. Pohlédl před sebe k obzoru a pak nahoru k toptérám, které s nimi stále udržovaly stejné tempo.

“Lidé musejí dělat Boží práci,” zamumlal.

Odradová neodpověděla. Waff byl zaujat svými pochybnostmi a teď se určitě ptal sám sebe: Skutečně tyhle benegesseritské čarodějnice sdílejí Velkou víru?

Její myšlenky se vrátily k nezodpovězeným otázkám, probíraly se vším, co věděla o červech z Rakis. Osobní vzpomínky a Zděděné vzpomínky tvořily bláznivou koláž. Dokázala si představit fremeny v dlouhých rouchách na hřbetě červa dokonce většího, než byl tenhle, a každý jezdec se opíral o dlouhou tyč s hákem na konci, která se zarývala do prstenců červa stejně jako teď její ruce svíraly tohoto. Cítila ve tváři vítr, roucho ji šlehalo po nohou. Tato jízda a všechny ty ostatní splývaly tak, že měla pocit, jako by to všechno dávno znala.

Už je to dlouho, co takhle jel některý Atreides.

Je snad v Dár-es-Balátu nějaký klíč k tomu, proč jedou právě tímhle směrem? Jak by mohl být? Ale… bylo takové horko a její mysl se tolik soustřeďovala na to, co se může stát při téhle výpravě do pouště. Nebyla tak pozorná, jak být mohla.

Stejně jako každé jiné sídlo na Rakis se i Dár-es-Balát v žáru časného odpoledne stahoval od okrajů ke středu. Odradová si vzpomínala, jak ji nové filtršaty dřely, když čekala ve stínu domů kousek od západní hranice Dár-es-Balátu. Čekala, až doprovod přiveze Sheeanu a Waffa – každého zvlášť – z bezpečných domů, kde je Odradová usadila.

Jaký lákavý cíl v té chvíli tvořila. Ale Sesterstvo si muselo být jisté, že kněží z Rakis dodrží dohodu. Benegesseritské stráže se zdržely záměrně.

“Šajtán má rád horko,” říkala Sheeana.

Lidé na Rakis se před horkem skrývali, ale červi se právě v tu dobu objevovali. Je tento fakt důležitý, skrývá se snad v něm důvod, proč je tenhle červ veze určitým směrem?

Mysl mi skáče jako dětský míč!

Co to naznačuje, že se obyvatelé Rakis skrývají před sluncem, zatímco malý Tleilaxan, Ctihodná matka a nezkrotné děvčátko jedou pouští na hřbetě červa? Na Rakis to tak bylo odjakživa. Nebylo na tom nic překvapujícího. Ale staří fremeni žili převážně v noci. Jejich moderní potomci se spíš spoléhali na stín, který je chránil před nejžhavějším sluncem.

Jak se kněží musejí cítit bezpeční za svými ochrannými vodními příkopy!

Každý, kdo bydlel na Rakis v nějakém městě, věděl, že tam venku je kanát, že jím v temných stínech hladce proudí voda, že z něj ústí drobnější potůčky napájející úzké kanály, jejichž výpary znovu sbírají větrolapy.

“Naše modlitby nás chrání,” říkají, ale dobře vědí, co je chrání doopravdy.

“Jeho svatá přítomnost pozorovaná v poušti.”

Svatý červ.

Rozdělený Bůh.

Odradová se podívala na červí prstence před sebou. A tady je!

Vzpomněla si na kněží mezi pozorovateli v toptérách. S jakým potěšením ostatní špehují! Cítila, že ji sledovali i tam v Dár-es-Balátu, když čekala na příjezd Sheeany a Waffa. Oči za vysokými mřížemi skrytých balkonů. Oči mžourající štěrbinami v tlustých zdech. Oči ukryté za zrcadlovým plasklem nebo vyhlížející ze stínů.

Odradová se přinutila ignorovat nebezpečí a soustředila se na plynutí času, které mohla měřit posunem linie stínu na zdi nad sebou: to byly v téhle zemi, kde se málokdo řídil jiným než slunečním časem, spolehlivé hodiny.

Napětí vzrůstalo o to víc, že se musela tvářit bezstarostně. Zaútočí? Odváží se toho, i když vědí, že podnikla vlastní bezpečnostní opatření? Jak moc se kněží zlobí, že byli nuceni spojit se s Tleilaxany v tom tajném triumvirátu? Ctihodným matkám, které byly v Pevnosti jejími rádkyněmi, se tohle nebezpečné lákání kněží vůbec nelíbilo.

“Ať je raději návnadou některá z nás!”

Odradová trvala na svém. “Nevěřili by tomu. Byli by podezřívaví a drželi by se proto zpátky. Ostatně určitě pošlou Alberta.”

Odradová tedy čekala ve dvoře v Dár-es-Balátu. Tam, kde stála, ležely zelené stíny, a ona hleděla na linii slunce šest pater nad sebou – na ozdobné balustrády na každém balkoně, na zelené rostliny, jasně červené, oranžové a modré květy a na obdélník stříbřitého nebe nad domem.

A na skryté oči.

Vpravo, v širokých vratech do ulice, nějaký pohyb! Osamělá postava v kněžské bílé, zlaté a purpurové vešla do dvora. Prohlížela si ho pozorně, hledala náznaky toho, že Tleilaxané se rozhodli rozšířit svůj vliv dalším Tvarovým tanečníkem. Ale tohle byl skutečný člověk, kněz, kterého znala: Albertus, senior Dár-es-Balátu.

Přesně jak jsme čekali.

Albertus přešel širokým atriem a přes dvůr až k ní. Kráčel přitom s vypočítanou důstojností. Vyzařují z něj nějaké známky nebezpečí? Dá signál svým assassinům? Krátce zvedla oči vzhůru k balkonům: Ve vyšších patrech zahlédla mihotavý pohyb. Kněz, který se blížil, nebyl sám.

Ale ani já ne!

Albertus se zastavil dva kroky od Odradové a zvedl k ní zrak, který do té chvíle upíral na složité zlaté a purpurové vzory v dláždění dvora.

Má slabé kosti, pomyslela si Odradová.

Nedala najevo, že ho poznala. Albertus byl jedním z těch, kdo věděli, že velekněz byl nahrazen Tvarovým tanečníkem.

Albertus si odkašlal a přerývaně se nadechl.

Slabé kosti! Slabé tělo!

I když ta myšlenka Odradovou pobavila, nezmenšila její ostražitost. Ctihodné matky si takových věcí vždycky všímají. Hledají známky původu. Pokud v tom Albertově vůbec fungoval nějaký řízený výběr, byl nedokonalý, byly v něm živelné prvky, které by se Sesterstvo snažilo v jeho potomstvu vymýtit, pokud by někdy uznalo za vhodné s Albertem plodit. O takové možnosti se samozřejmě bude uvažovat. Albertus se tiše, ale cílevědomě vyšvihl do mocného postavení, a je tedy třeba posoudit, zda to naznačuje, že představuje cenný genetický materiál. Albertus měl ovšem chatrné vzdělání. Zvládla by ho akolytka prvního ročníku. Kondicionování mezi rakiskými kněžími od časů Rybích mluvčích značně upadlo.

“Proč jsi tady?” zeptala se Odradová tak, že to nebyla jen otázka, ale zároveň obvinění.

Albertus se chvěl. “Nesu vzkaz od tvých lidí, Ctihodná matko.”

“Tak ven s ním!”

“Došlo k malému zdržení, říkali něco o tom, že cestu sem zná příliš mnoho lidí.”

Tuhle historku si Sestry vymyslely pro kněží. Ale Albertovi se dalo snadno vyčíst z tváře i něco jiného. Tajemství, která sdílel, byla nebezpečně blízko k odhalení.

“Skoro si přeju, abych tě byla nechala zabít,” podotkla Odradová.

Albertus o dva kroky couvl. Oči dostaly prázdný výraz, jako by tu přímo před ní na místě zemřel. Tu reakci poznala. Albertus se dostal do té fáze úplného odhalení, kdy mu mozek zatemnil strach. Věděl, že tahle strašlivá Ctihodná matka Odradová by nad ním mohla jakoby nic pronést rozsudek smrti nebo ho zabít vlastníma rukama. Nic z toho, co řekne nebo udělá, neunikne jejímu děsivému zkoumání.

“Uvažoval jsi o tom, jestli máš zabít mě a zničit naši Pevnost v Kénu,” obvinila ho Odradová.

Albertus se divoce třásl. “Proč říkáš takové věci, Ctihodná matko?” Kňoural přitom tak, že to Odradové bohatě stačilo k potvrzení.

“Nepokoušej se to popírat,” zakřikla ho. “Ráda bych věděla, kolik lidí tě má tak snadno přečteného jako já. Máš být strážcem tajemství. Nemáš chodit po světě a všechna naše tajemství nosit napsaná na čele!”

Albertus padl na kolena. Měla dojem, že se začne plazit.

“Ale poslali mě tvoji vlastní lidé!”

“A tobě se hrozně hodilo, že sem můžeš přijít a rozhodnout, jestli by mě bylo možné zabít.”

“Proč bychom -”

“Mlč! Nelíbí se vám, že Sheeanu teď máme pod kontrolou my. Bojíte se Tleilaxanů. Záležitosti se vám vymkly z vašich kněžských rukou a do pohybu se dostaly události, které vás děsí.”

“Ctihodná matko! Co máme dělat? Co máme dělat?”

“Budete nás poslouchat! A co víc, budete poslouchat Sheeanu! Máš strach z toho, do čeho se dnes pouštíme? Boj se horších věcí!”

Potřásla hlavou v předstíraných obavách, protože věděla, jaký účinek to bude mít na chudáka Alberta. Pod tíhou jejího hněvu se úplně přikrčil.

“Vstaň!” přikázala mu. “A pamatuj na to, že jsi kněz a že máš mluvit pravdu!” Albertus se nešikovně vydrápal na nohy a zůstal stát se skloněnou hlavou. Viděla, jak jeho tělo reaguje na rozhodnutí, že přestane klamat. Jak těžká zkouška to pro něj musí být! Nejen že musí být poslušen Ctihodné matky, která mu zjevně vidí až do srdce, ale musí být poslušen i svého náboženství. Musí se vyrovnat s nejvyšším paradoxem každého náboženství:

Bůh ví!

“Nic neukryješ přede mnou, nic před Sheeanou a nic před Bohem,” řekla Odradová.

“Odpusť mi, Ctihodná matko.”

“Odpustit? Není v mé moci ti odpustit a ani bys to po mně neměl žádat. Jsi přece kněz!”

Zvedl pohled k rozhněvané tváři Odradové.

Paradox si ho už úplně podmanil. Bůh byl zcela jistě tady! Ale Bůh byl obvykle daleko a konfrontace s ním se dala odložit. Zítra je taky den. Určitě je. A bylo přijatelné, aby si člověk dopřál pár malých hříšků, a možná i jednu nebo dvě lži. Jen na chvilku. A možná i velký hřích, když bylo pokušení příliš velké. Bohové bývají shovívavější k velkým hříšníkům. Vždycky je čas na pokání.

Odradová hleděla na Alberta zkoumavým pohledem missionarie protectivy.

Alberte, Alberte, myslela si. Ale teď ses ocitl v přítomnosti jiného člověka, který ví všechny ty věci, které jsi považoval za tajemství mezi sebou a svým Bohem.

Pro Alberta se současná situace příliš nelišila od smrti a toto úplné podrobení od Božího soudu. Jeho podvědomí tak bylo předem připraveno, a to vysvětlovalo, proč se teď jeho vůle tak naprosto rozsypala. Všechny jeho náboženské obavy se probudily a zaměřily se na Ctihodnou matku.

Odradová svým nejvěcnějším tónem, dokonce aniž by použila Hlas, řekla: “Tahle komedie musí okamžitě skončit.”

Albertus se pokusil polknout. Věděl, že nemůže lhát. Vzdáleně tušil, že by snad lhát mohl, ale bylo to zbytečné. Pokorně pohlédl Odradové na čelo, kde jí končila kápě filtršatů. Promluvil skoro šeptem:

“Ctihodná matko, to je všechno jenom tím, že se cítíme omezováni. Ty a ten Tleilaxan jdete do pouště s naší Sheeanou. Oba se od ní budete učit a…” Nahrbil se. “Proč s sebou berete toho Tleilaxana?”

“Sheeana si to přeje,” lhala Odradová.

Albertus otevřel ústa, ale zase je zavřel, aniž by promluvil. Viděla, jak se s tím smiřuje.

“Vrátíš se ke svým lidem s mým varováním,” vybídla ho Odradová. “Přežití Rakis a vašeho kněžstva bude záviset na tom, jak mě poslechnete. Nebudete nám klást ani ty nejmenší překážky! A pokud jde o to dětinské spiknutí proti nám – Sheeana nám odhalí každou vaši zlou myšlenku!”

V té chvíli ji Albertus překvapil. Zavrtěl hlavou a suše se zahihňal. Odradová si už všimla, že mnozí z těch kněží mají rádi zmatek, ale netušila, že by se mohli bavit vlastními neúspěchy.

“Tvůj smích je mělký,” řekla.

Albertus pokrčil rameny a znovu si nasadil jednu ze svých masek. Odradová jich na něm viděla řadu. Fasády! Měl jich na sobě několik vrstev. A pod všemi těmi ochrannými slupkami byl starostlivý a soucitný člověk, ten, kterého na okamžik probudila. Tihle kněží měli ale nebezpečný zvyk pouštět se do květnatých vysvětlení, když se jim kladlo příliš mnoho otázek.

Musím znovu probudit toho starostlivého, pomyslela si Odradová. Když Albertus začal mluvit, zarazila ho.

“Dost! Až se vrátím z pouště, budeš na mě čekat. Zatím jsi můj posel. Předej mou zprávu přesně a dostane se ti větší odměny, než o jaké se ti kdy snilo. Zklam mě a podstoupíš Šajtánova muka!”

Odradová se dívala, jak Albertus spěchá ze dvora se skloněnými rameny, hlavu vystrčenou dopředu, jako by se jeho ústa už nemohla dočkat, až budou na doslech jeho společníkům.

Celkem vzato to šlo dobře, pomyslela si. Představovalo to vypočítané riziko a pro ni osobně to bylo velmi nebezpečné. Byla si jistá, že na balkonech nad ní se skrývali assassini a čekali jen na znamení od Alberta. Ten strach, který si teď s sebou nesl, to bylo něco, co Sesterstvo za ta tisíciletí manipulací důkladně znalo. Strach stejně prudce nakažlivý jako mor. Sestry učitelky tomu říkaly “usměrněná hysterie”. Byla usměrněna (přesnější by bylo zamířena) na srdce rakiského kněžstva. Dalo se na ni spoléhat, zvlášť teď, když bude ještě posílena. Kněží se podřídí. Bylo třeba se bát jen několika imunních kacířů.

Takový je ohromující vesmír magie: Neexistují žádné atomy, jen vlny a pohyby. Tady odložíš všechna svá přesvědčení o tom, že poznání je omezené. Odložíš i poznání samotné. Tento vesmír nemůže být viděn, nemůže být slyšen, nemůže být nijak zkoumán běžným vnímáním. Je to nekonečná prázdnota, v níž se nevyskytují žádné předem určené projekční plochy, na nichž by se mohly promítat tvary. Tady máš jen své vědomí – projekční plochu magika: imaginaci! Tady se naučíš, co je to být člověkem. Jsi tvůrcem řádu, krásných tvarů a systémů, organizátorem chaosu.

ATREIDSKÝ MANIFEST,

ARCHIVY BENE GESSERITU

“To, co děláš, je nebezpečné,” řekl Teg. “Mám rozkaz chránit tě a posilovat tě. Nemůžu ti dovolit v tomhle pokračovat.”

Teg a Duncan stáli v dlouhé, dřevem obložené chodbě před cvičebním podlažím neprostoru. Podle časového sledu, který si sami zvolili, bylo pozdě odpoledne a Lucillová právě nahněvaně odšustila po značně hlasité hádce.

V poslední době se každé setkání Lucillové a Duncana podobalo bitvě. Právě před chvílí stála ve dveřích do cvičební síně – pevná postava, změkčená ženskými křivkami, a její svůdné pohyby byly oběma mužům zřejmé.

“Nech toho, Lucillová!” přikázal jí Duncan.

Jen její hlas vypovídal o tom, jak se zlobí. “Jak dlouho myslíš, že budu ještě čekat, než splním své rozkazy?”

“Dokud mi ty nebo někdo jiný neřekne, co mám -”

“Tarazová od tebe vyžaduje věci, o nichž neví nikdo z nás, co jsme tady!” přerušila ho Lucillová.

Teg se pokusil uklidnit narůstající hněv. “Prosím. Nestačí, že Duncan podává čím dál lepší výkony? Za pár dnů začnu držet pravidelné hlídky venku. Můžeme -”

“Ty můžeš přestat věčně se mi plést do cesty, sakra!” odsekla Lucillová. Prudce se obrátila a vyrazila ven.

Když teď Teg viděl pevné odhodlání v Duncanově tváři, vzbudilo se v něm něco zuřivého. Poháněly ho nezbytnosti vyvolané jejich osamělostí. Jeho intelekt, ten dokonale vybroušený mentatský nástroj, tu byl chráněn před duševní vřavou, jíž se venku přizpůsoboval. Myslel si, že kdyby jen mohl utišit svou mysl, celé okolí přimět ke klidu, všechno by mu začalo být jasné.

“Proč zadržuješ dech, bašáre?”

Duncanův hlas projel Tegem jako nůž. Stálo ho značné úsilí začít zase normálně dýchat. Cítil emoce svých dvou společníků v neprostoru jako příliv a odliv dočasně odříznutý od jiných sil.

Jiné síly.

Mentatské vědomí může být úplně hloupé ve střetu s jinými silami, které se ve vesmíru vyskytují. Ve vesmíru mohou žít lidé, jejichž životy ovládají vlivy, jaké si on neumí ani představit. Před nimi by byl smítko nesené pěnou po divokých proudech.

Kdo by se mohl ponořit do takové vřavy a vyjít z ní nedotčen?

“Co by mohla Lucillová udělat, kdybych jí dál odolával?” zeptal se Duncan.

“Použila už na tebe Hlas?” zeptal se Teg. Zdálo se mu, jako by jeho vlastní hlas přicházel odněkud z dálky.

“Jednou.”

“A odolal jsi?” Tega to překvapilo.

“Od Paula Muad’Diba jsem se naučil, jak se to dělá.”

“Ona je schopná tě ochromit a -”

“Myslím, že její rozkazy zakazují násilí.”

“Co je násilí, Duncane?”

“Jdu do sprch, bašáre. Jdeš taky?”

“Za chvilku.” Teg se zhluboka nadechl. Cítil, že nemá daleko k vyčerpání. Díval se, jak Duncan odchází. Kde je Lucillová? Co plánuje? Jak dlouho může ještě čekat? To byla základní otázka a ta ještě víc než neprostor zdůrazňovala, jak jsou odříznuti od času.

Znovu vycítil příliv a odliv, který ovlivňoval jejich tři životy. Musím mluvit s Lucillovou! Kam šla? Do knihovny? Ne! Je ještě něco jiného, co musím udělat dřív.

Lucillová seděla v malé místnůstce, kterou si vybrala za svůj pokoj. Byl to malý prostor s výklenkem, kde stála ozdobná postel. Ledacos kolem naznačovalo, že místnost patřila oblíbené harkonnenské hetéře. Všechno tu bylo světle modré s tmavšími modrými stíny. I přes barokní ornamenty na posteli, ve výklenku, na stropě a na veškerém příslušenství dokázala na celou místnost zapomenout, jakmile se tu uvolnila. Ležela na zádech na posteli a zavřela oči, aby neviděla oplzlé postavy na stropě.

S Tegem se musí něco dělat.

Bude se to muset udělat tak, aby to neurazilo Tarazovou a neoslabilo gholu. Teg byl v mnoha směrech zvláštní problém, zvlášť v tom, jak svými mentálními procesy mohl čerpat z hlubších zdrojů podobných těm, které má Bene Gesserit.

Ctihodná matka, která ho porodila, jak jinak!

Taková matka takovému dítěti vždycky něco předá. Začalo to už v děloze a patrně to neskončilo ani potom, co byli definitivně rozděleni. Nikdy neprodělal tu pustošivou proměnu, z níž vznikají Zvrácenosti… ne, to ne. Ale měl propracované a skutečné schopnosti. Ti, kdo se narodí Ctihodným matkám, se naučí věci, které jsou pro jiné nemožné.

Teg přesně věděl, jak se Lucillová dívá na lásku ve všech jejích projevech. Viděla mu to jednou na tváři v jeho pokojích v Pevnosti.

“Vypočítavá čarodějnice!”

Bylo to, jako by to řekl nahlas.

Vzpomínala si, jak se na něj tenkrát mírumilovně usmála a nasadila dominantní výraz. To byla chyba, která je oba ponížila. V takových myšlenkách vycítila skryté sympatie vůči Tegovi. Někde v jejím nitru, i přes všechen pečlivý benegesseritský výcvik, měl její krunýř pukliny. Její učitelky ji před tím mnohokrát varovaly.

“Abys byla schopná vyvolat skutečnou lásku, musíš ji cítit, ale jen dočasně. A jednou stačí!”

Tegovy reakce na gholu Duncana Idaha byly výmluvné. Tega jejich mladý svěřenec zároveň přitahoval i odpuzoval.

Jako mne.

Možná byla chyba, že Tega nesvedla.

Při svém sexuálním výcviku, kde se naučila získávat ze styku sílu, a ne se v něm ztrácet, její učitelky kladly důraz na analýzu a historická srovnání – těch měla každá Ctihodná matka dost ve svých Zděděných vzpomínkách.

Lucillová se v myšlenkách soustředila na Tegovo mužné já. Přitom cítila ženskou reakci, její tělo toužilo mít Tega blízko a do krajnosti vzrušeného – připraveného pro okamžik záhady.

Lucillová pocítila lehké pobavení. Ne orgasmus. Žádné vědecké nálepky! Tohle byla benegesseritská hantýrka v té nejkrystaličtější podobě: okamžik záhady, největší specialita každé vtiskovatelky. Takové pojetí si vyžádala dlouhá kontinuita Bene Gesseritu. Učili ji, aby z hloubi duše věřila v dualitu: ve vědecké znalosti, jimž je učily Genetické mistryně, ale zároveň v okamžik záhady, který všechny znalosti přehlušoval. Benegesseritská historie a věda učily, že pud plodnosti musí zůstat neodvolatelně uložen v psychice. Nemůže být odstraněn, aniž by se přitom zničil celý druh.

Bezpečnostní síť.

Lucillová teď sbírala všechny své sexuální síly, jak to dokáže jedině vtiskovatelka. Začala se soustřeďovat na Duncana. Teď je nejspíš ve sprše a myslí na svůj večerní výcvik se svou Ctihodnou matkou – učitelkou.

Už brzo půjdu za svým studentem, myslela si. Tu důležitou lekci musí dostat, nebo nebude plně připraven na Rakis.

Takové instrukce dostala od Tarazové.

Lucillová se v myšlenkách plně soustředila na Duncana. Téměř ho viděla stát nahého pod sprchou.

Jak málo ví, čemu by se mohl naučit!

Duncan seděl v malé šatničce u sprch přiléhajících k cvičební síni. Topil se v hlubokém smutku. Bolestivě se mu připomínaly staré rány, které jeho mladé tělo nikdy nezažilo.

Některé věci se nemění! Sesterstvo už zase hraje ty své prastaré hry.

Rozhlédl se kolem sebe po tmavém obložení stěn harkonnenského útočiště. Stěny i strop zdobily ornamenty, mozaiková podlaha nesla zvláštní vzory. Obludy a krásná lidská těla splývaly v týchž základních liniích. Jen záblesk pozornosti odděloval jedno od druhého.

Duncan se podíval na tělo, které pro něj vytvořili Tleilaxané a jejich regenerační nádrže. Pořád mu ještě občas připadalo divné. V posledním okamžiku, který si pamatoval ze své předgholovské existence – když bojoval s houfem sardaukarských vojáků, aby dal svému mladému vévodovi šanci uniknout – byl mužem a měl za sebou mnoho dospělých zkušeností.

Jeho vévoda! Paul tehdy nebyl o nic starší, než je tohle tělo dnes. Byl ovšem kondicionován stejně jako všichni Atreidové: Věrnost a čest nade vše.

Tak jak kondicionovali mě, když mě zachránili před Harkonneny.

Cosi v něm nedokázalo zapomenout na ten dávný dluh. Věděl, z čeho to pramení. Dokázal by popsat proces, kterým do něj bylo toto vědomí uloženo.

A zůstalo to v něm.

Duncan pohlédl na podlahu. Kolem zvýšeného prahu šatny tvořila mozaika slova. Jejich písmo jen část jeho vědomí identifikovala jako starobylé, ze starých harkonnenských časů, ale druhá část jeho já v nich viděla až příliš povědomou galaštinu.

“ČISTÝ SLADKÝ ČISTÝ JASNÝ ČISTÝ RYZÍ ČISTÝ”

Starobylé písmo se opakovalo kolem celého obvodu místnosti, jako by sama slova mohla vytvořit něco, co, jak Duncan věděl, bylo cizí těm Harkonnenům, na které si vzpomínal.

Nade dveřmi do sprch další nápis:

“VYZNEJ SVÉ SRDCE A NALEZNI NEVINNOST”

Náboženská poučka v harkonnenské pevnosti? Změnili se snad Harkonnenové během těch staletí po jeho smrti? To se Duncanovi nechtělo věřit. Ta slova patrně považovali za vhodná stavitelé.

Spíš cítil, než slyšel, jak za jeho zády vešla do místnosti Lucillová. Duncan vstal a zapnul si spony haleny, kterou si přisvojil z nulentropického kontejneru (ale teprve potom, co z ní odstranil všechny harkonnenské insignie!).

Aniž se obrátil, zeptal se: “Co je zase, Lucillová?”

Pohladila látku haleny na levém rukávu. “Harkonnenové měli přepychové chutě.”

Duncan tiše řekl: “Lucillová, jestli se mě bez mého dovolení ještě jednou dotkneš, tak se tě pokusím zabít. Budu se o to snažit tak úporně, že pravděpodobně budeš muset zabít ty mě.”

Couvla.

Podíval se jí do očí: “Já sakra nejsem žádný hřebec pro čarodějnice!”

“To si myslíš, že od tebe chceme?”

“Nikdo mi neřekl, co ode mě vlastně chcete, ale to, co děláš, je dost jasné!”

Stál vyváženě, váhu na špičkách nohou. To cosi, to neprobuzené v něm, se pohnulo a jemu se prudce rozběhl tep.

Lucillová si ho pečlivě prohlížela. Zatracený Miles Teg! Nečekala, že odpor doroste až do téhle podoby. Nebylo pochyb o tom, že to Duncan myslí vážně. Slova sama už nepomohou. Vůči Hlasu byl imunní.

Pravda.

To byla ta jediná zbraň, která jí zbyla.

“Duncane, já přesně nevím, co od tebe Tarazová na Rakis čeká. Můžu jen hádat, ale můžu hádat špatně.”

“Tak hádej.”

“Na Rakis žije mladá dívka, je jí sotva patnáct nebo šestnáct. Jmenuje se Sheeana. Červi na Rakis ji poslouchají. Sesterstvo musí tuto schopnost nějakým způsobem získat.”

“A co bych s tím mohl já…”

“Kdybych to věděla, tak bych ti to teď řekla.”

Slyšel, že ji zoufalství donutilo k upřímnosti.

“Co s tím má co společného tvoje nadání?” zeptal se.

“To ví jen Tarazová a její rádkyně.”

“Chtějí si mě nějak pojistit, abych nemohl uniknout!”

Lucillová k tomu závěru už sama také dospěla, ale nečekala, že na to tak rychle přijde on. Duncanova mladá tvář skrývala mysl uvažující způsobem, jehož dosah ještě ani neodhadla. Myšlenky Lucillové se daly do prudkého trysku.

“Kdo ovládá červy, může vzkřísit staré náboženství.” To byl Tegův hlas a ozval se ode dveří za Lucillovou.

Neslyšela jsem ho přijít!

Prudce se obrátila. Teg tam stál s jedním ze starodávných harkonnenských laserpalů ledabyle položeným na levé paži a mířil na ni.

“To proto, abys mě musela vyslechnout,” vysvětlil.

“Jak dlouho už jsi poslouchal?”

Vztekle se mračila, ale jeho výraz se nezměnil.

“Od té chvíle, kdy jsi přiznala, že nevíš, co Tarazová na Duncanovi chce,” odpověděl Teg. “Ani já to nevím. Ale můžu použít mentatský úsudek – ještě nic určitého, ale všechny závěry jsou zajímavé. Řekni mi, jestli se pletu.”

“V čem?”

Pohlédl na Duncana. “Jedna z věcí, které jsi měla za úkol, bylo učinit ho neodolatelným pro většinu žen.”

Lucillová se pokusila zakrýt leknutí. Tarazová ji varovala, aby tohle před Tegem tajila tak dlouho, jak to půjde. Viděla, že teď už se to skrývat nedá. Teg si její reakci správně vyložil prostřednictvím těch svých proklatých schopností, které mu předala jeho proklatá matka!

“Na Rakis se shromažďuje a zaměřuje velké množství síly,” pokračoval Teg. Pevně pohlédl na Duncana. “Bez ohledu na to, co do něj Tleilaxané vložili, má v genech pečeť dávného lidstva. Tu potřebují Genetické mistryně?”

“Plemeník Bene Gesseritu, sakra!” vybuchl Duncan.

“Co chceš dělat s tou zbraní?” zeptala se Lucillová a hlavou ukázala na starobylý laserpal v Tegových rukou.

“S tímhle? Ani jsem to nenabil.” Sklonil laserpal a opřel ho do rohu vedle sebe.

“Milesi Tegu, tebe trest nemine,” zasyčela Lucillová.

“To bude muset počkat,” odpověděl. “Venku už je skoro noc. Byl jsem tam pod ochrannou přikrývkou. Burzmali tu byl. Nechal mi znamení, které říká, že si přečetl vzkaz vepsaný v těch zvířecích škrábancích na stromech.”

Duncanovi zostražitěly oči.

“Co uděláš?” zeptala se Lucillová.

“Nechal jsem tam nová znamení smlouvající schůzku. Teď půjdeme všichni nahoru do knihovny. Prostudujeme mapy. Uložíme si je do paměti. Až budeme utíkat, měli bychom aspoň vědět, kde jsme.”

Strohým kývnutím uznala, že na tom něco je.

Duncan si jejího pohybu všiml jen částí vědomí. Jeho mysl se už hnala napřed, do starobyle vybavené harkonnenské knihovny. To on ukázal Tegovi i Lucillové, jak jí správně použít, vyvolal dávnou mapu Giedi Primy z dob, kdy byl neprostor vytvořen.

Teg se za pomoci Duncanovy předgholovské paměti a svých vlastních moderních znalostí planety snažil mapu upravit tak, aby obrážela současný stav.

Z “Lesní strážné stanice” se stala “Pevnost Bene Gesseritu.”

“Část z ní bylo harkonnenské lovecké sídlo,” vyprávěl tehdy Duncan. “Lovili lidskou kořist, kterou pro ten účel speciálně chovali a cvičili.”

Celá města mizela Tegovi pod rukou. Některá města zůstávala, ale s novými názvy. “Ysai”, nejbližší velkoměsto, bylo na původní mapě značeno jako “Baronie”.

Duncanovy oči nabyly tvrdého výrazu. “Tam mě mučili.”

Když Teg vyčerpal své znalosti planety, zbyly na mnoha místech nápisy neznámé, ale bylo tu také mnoho pokroucených benegesseritských symbolů označujících místa, o nichž mu spolupracovníci Tarazové řekli, že tam může najít dočasné útočiště.

Teg chtěl, aby si i ostatní vtiskli do paměti právě tato místa.

Když se obrátil a první vykročil do knihovny, řekl: “Až se tu mapu naučíme, vymažu ji. Člověk nikdy neví, kdo může tohle místo najít a mapu si prostudovat.”

Lucillová se přehnala kolem něj: “Je to tvoje rozhodnutí, Tegu. Já za to odmítám nést zodpovědnost.”

Teg zavolal za jejími mizejícími zády: “Mentat ti říká, že jsem udělal, co se ode mě vyžadovalo.”

Neobrátila se: “Jak logické!”

V této místnosti vidíte rekonstrukci malé části pouště Duny. Písečné vozidlo přímo před vámi pochází z atreidských dob. Kolem něj odleva ve směru hodinových ručiček je malé těžební vozidlo, karyol, primitivní továrna na koření a další doplňkové vybavení. Funkci každého z nich vysvětlím na příslušném stanovišti. Všimněte si osvětleného citátu nad expozicí: “NEBOŤ ONI BUDOU UŽÍVAT NADBYTKU Z MOŘÍ A POKLADŮ Z PÍSKU.” Tento dávný náboženský citát často opakoval proslavený Gurney Halleck.

VÝKLAD PRŮVODCE,

MUZEUM V DÁR-ES-BALÁTU

Červ se neúnavně hnal stále stejnou rychlostí až do soumraku. Tou dobou už Odradová vyčerpala všechny své otázky a stále ještě nenašla odpovědi. Jak Sheeana ovládá červy? Sheeana tvrdila, že svého Šajtána tímhle směrem neřídí. Jaký je ten skrytý jazyk, na který pouštní netvor reaguje? Odradová věděla, že Sestry strážkyně nahoře v toptéře, která je sleduje, si znova a znova kladou stejné otázky – a jednu navíc.

Proč Odradová v té jízdě pokračuje?

Možná zkoušejí i hádat: Nepřivolává nás, protože by to mohlo zvíře znepokojit. Nevěří, že bychom ji a její doprovod dokázaly bezpečně vyzvednout z jeho hřbetu.

Pravda byla mnohem prostší: zvědavost.

Sykavý pohyb červa mohl být klidně houpavou plavbou lodi na moři. Suchý křemenný pach přehřátého písku, který jim do tváří vháněl vítr, ale vypovídal o něčem jiném. Kolem nich už teď byla jen volná poušť, kilometr za kilometrem jen hřbety dun stejně pravidelných jako vlny oceánu.

Waff už dlouho mlčel. Dřepěl ve stejné pozici jako Odradová, takže vypadal jako její miniatura, oči upíral vpřed a ve tváři měl prázdný výraz. Poslední, co řekl, bylo:

“Bůh chrání věrné v hodině zkoušky!”

Odradová ho považovala za živoucí důkaz toho, že dostatečně silný fanatismus může přetrvat věky. V Tleilaxanech přežívali zensunnité i staří sufíové. Bylo to jako smrtelně nebezpečný mikrob, který celé ty tisíce let spal a čekal na správného ducha, jenž ho znovu učiní nebezpečným.

Co se stane s tím, co jsem zasela mezi kněžstvo Rakis? uvažovala. Svaté Sheeany se dočkáme určitě.

Sheeana seděla na prstenci svého Šajtána, roucho povytažené, až jí byly vidět hubené holeně. Svírala prstenec oběma dlaněmi mezi nohama.

Řekla kdysi, že její první jízda na červu vedla přímo k městu Kén. Proč tam? Vezl ji červ prostě k lidem?

Ten, kterého měli pod sebou teď, měl nepochybně jiný cíl. Sheeana už se na nic neptala, ale to mohlo být i tím, že jí Odradová přikázala, aby mlčela a trénovala hluboký trans. Když nic jiného, zachová se jí tak tahle cesta v mysli do všech podrobností a dokáže si ji pak snadno vybavit. Pokud mezi Sheeanou a červem skutečně existuje nějaký skrytý jazyk, najdou ho později.

Odradová pohlédla k obzoru. Zbytky starodávné zdi kolem Saríru byly jen pár kilometrů před nimi. Vrhaly na duny dlouhé stíny, takže Odradová poznala, že ty zbytky jsou vyšší, než si původně myslela. Byla to teď už jen rozbitá a nesouvislá silueta a kolem paty zdi ležely rozvalené balvany. Soutěska, kde se Tyran zřítil z mostu do řeky Idaho, ležela hodně napravo, aspoň tři kilometry stranou od směru jejich cesty. Žádná řeka tam teď už netekla.

Waff vedle ní se pohnul. “Jsem poslušen tvého volání, Bože,” řekl. “Waff z pokolení Entiova tě vzývá na Svatém místě.”

Odradová k němu obrátila pohled, aniž by pohnula hlavou. Entio? Ve Zděděných vzpomínkách našla jistého Entia, kmenového vůdce z časů velké zensunnitské pouti, což bylo mnohem dřív, než nastaly časy Duny. Co to mělo být? Jaké prastaré vzpomínky udržují tihle Tleilaxané naživu?

Sheeana přerušila mlčení. “Šajtán zpomaluje.”

Zbytky staré zdi jim zahradily cestu. Tyčily se přinejmenším padesát metrů nad nejvyššími dunami. Červ uhnul trochu doprava a protáhl se mezi dvěma obrovskými balvany, které byly mnohem vyšší než on. Zastavil se. Dlouhý zbrázděný hřbet teď ležel souběžně s nejzachovalejší částí zdi.

Sheeana vstala a podívala se na překážku.

“Co je to za místo?” zeptal se Waff. Skoro to zavolal, aby ho bylo slyšet přes hluk toptér kroužících nad jejich hlavami.

Odradová uvolnila únavné sevření a protáhla si prsty. Pořád klečela, ale už se rozhlížela po okolí. Stíny z rozvalených balvanů vykreslovaly na okolním písku a menších kamenech ostré linie. Takhle zblízka, ani ne z dvaceti metrů, bylo vidět, že zeď má pukliny a rozsedliny, temné vchody do prastarých základů.

Waff vstal a masíroval si ruce.

“Proč nás sem přivezl?” zeptal se. V jeho hlase se zlehka ozval obviňující tón.

Červ sebou škubl.

“Šajtán chce, abychom slezli,” řekla Sheeana.

Jak to ví? přemýšlela Odradová. Červ se pohnul tak málo, že nikdo z nich ani nezakolísal. Mohl to být jen nějaký reflexivní pohyb po dlouhé cestě.

Ale Sheeana se otočila k starým základům zdi, posadila se na bok červa a sklouzla dolů. Přistála do dřepu na měkkém písku.

Odradová a Waff postoupili dopředu a fascinovaně sledovali, jak se Sheeana brodí pískem před červa. Když se tam dostala, založila obě ruce v bok a postavila se přímo před otevřená ústa. Skryté plameny vrhaly na mladou tvář oranžové odlesky.

“Šajtáne, proč jsme tady?” ptala se Sheeana.

Červ sebou zase škubl.

“Chce, abyste z něj taky slezli,” zavolala Sheeana.

Waff se podíval na Odradovou. “Když si Bůh přeje, abys zemřel, vede tvé kroky na místo tvé smrti.”

Odradová mu to oplatila parafrází věty z učení šaríjatu: “Buď ve všem poslušen posla Božího.”

Waff povzdechl. Z jeho tváře bylo jasně znát pochyby. Ale obrátil se a slezl z červa první. Dopadl na zem těsně před Odradovou. Oba následovali Sheeanina příkladu a přešli před to stvoření. Odradová, všechny smysly zbystřené, upřela zrak na Sheeanu.

Před otevřenými ústy bylo mnohem větší horko. Vzduch plnila známá štiplavá vůně melanže.

“Jsme tady, Bože,” řekl Waff.

Odradová, kterou jeho náboženské vytržení už dost unavovalo, se krátce rozhlédla po okolí – po rozházených kamenech, po zvětralé stěně tyčící se k temnějícímu nebi, po písku vršícím se u paty omšelých kamenů a po pomalu a horce funícím žáru vnitřního ohně červa.

Ale kde je to tady? uvažovala Odradová. Co je na tomhle místě tak zvláštního, že sem červ směřoval?

Čtyři pozorovatelské toptéry jim přeletěly přes hlavu. Zvuk jejich křídel a syčení trysek na okamžik přehlušily i neustálé burácení červa.

Mám je zavolat dolů? přemýšlela Odradová. Stačilo by dát jen znamení rukou. Místo toho zvedla obě ruce jako signál, že pozorovatelé mají zůstat ve vzduchu.

Na písek už se ukládal večerní chlad. Odradová se zachvěla a přizpůsobila svůj metabolismus novým podmínkám. Byla si teď dost jistá, že červ je nepohltí, dokud vedle nich stojí Sheeana.

Sheeana se obrátila k červu zády. “Chce, abychom tu byli,” řekla.

Jako by její slova byla příkazem, červ od nich odvrátil hlavu a protáhl se zpátky mezi dvěma vysokými balvany. Slyšeli, jak uhání zpět do pouště.

Odradová se obrátila k základům staré zdi. Už brzo přijde tma, ale dlouhý pouštní soumrak poskytoval dosud tolik světla, že možná ještě uvidí nějaké vysvětlení, proč je sem to stvoření zavezlo. Napadlo ji, že své zkoumání může začít třeba vysokou puklinou ve skále po své pravici. Část pozornosti stále věnovala tomu, co dělá Waff, ale přitom už šplhala po písečném svahu k tmavému otvoru. Sheeana s ní držela krok.

“Proč jsme tady, Matko?”

Odradová zavrtěla hlavou. Slyšela, že Waff jde za nimi.

Puklina přímo před ní byla zastíněná díra do tmy. Odradová se zastavila a zadržela i Sheeanu. Odhadla, že otvor je asi metr široký a asi čtyřikrát tak vysoký. Skalní stěny byly podivně hladké, jako by je leštily lidské ruce. Vítr navál do vstupu písek. Světlo zapadajícího slunce smáčelo jednu stranu otvoru zlatou záplavou.

Waff za nimi se ozval: “Co je to?”

“Je tu spousta starých jeskyní,” odpověděla Sheeana. “Fremeni schovávali v jeskyních koření.” Zhluboka vtáhla vzduch nosem. “Cítíš ho, Matko?”

Ano, byla tu docela zřetelná vůně melanže, Odradová ji také zaznamenala.

Waff prošel kolem Odradové dovnitř. Obrátil se a podíval se nad hlavu, tam, kde se obě stěny v ostrém úhlu sbíhaly. Tváří stále obrácen k Sheeaně a Odradové couval dál do otvoru, oči upřené na stěny. Odradová a Sheeana vykročily za ním. Náhle se ozvalo zasyčení sypoucího se písku a Waff zmizel. Ve stejném okamžiku se dal do pohybu i písek kolem Odradové a Sheeany a táhl je obě s sebou dopředu. Odradová popadla Sheeanu za ruku.

“Matko!” vykřikla Sheeana.

Ten zvuk se odrážel od neviditelných skalních stěn. Obě klouzaly po dlouhém svahu sypkého písku někam do tmy. Písek se postupně zpomaloval, až se se závěrečnou lehkou sprškou obě úplně zastavily. Odradová, která byla v písku až po kolena, se z něj vymanila a pak vytáhla Sheeanu za sebou na pevnou zem.

Sheeana začala něco říkat, ale Odradová ji zarazila. “Mlč! Poslouchej!”

Někde nalevo se ozývalo jakési škrábání.

“Waffe?”

“Jsem v tom až po pás.” V hlase se mu ozvala hrůza.

Odradová věcně podotkla: “Bůh si to tak asi přál. Opatrně se vyhrabej. Vypadá to, že tady máme pod nohama skálu. Ale pomalu! Ať nestrhneš další lavinu.”

Jak si její oči zvykaly na tmu, Odradová vzhlédla vzhůru po písečném svahu, z něhož se skulili. Otvor, kterým sem vstoupili, byl vidět jako zlatá štěrbina vysoko nad nimi.

“Matko,” zašeptala Sheeana, “já se bojím.”

“Říkej litanii proti strachu,” přikázala Odradová. “A buď tiše. Naši přátelé vědí, že jsme tady. Pomohou nám ven.”

“Bůh nás sem přivedl,” řekl Waff.

Odradová neodpověděla. V tichu našpulila rty, vysokým tónem hvízdla a naslouchala ozvěnám. Uši jí řekly, že jsou ve velkém prostoru a za nimi že je nějaká nízká překážka. Obrátila se zády k úzkému otvoru a hvízdla znova.

Nízká stěna ležela asi sto metrů od nich.

Odradová vymanila ruku ze Sheeanina sevření. “Zůstaň, kde jsi, prosím. Waffe?”

“Slyším toptéry,” řekl.

“Všichni je slyšíme,” odsekla Odradová. “Přistávají. Brzo přijde pomoc. Do té doby prosím zůstaň na místě a buď tiše. Potřebuji ticho.”

Pořád hvízdala a naslouchala ozvěnám, kladla opatrně nohy a krok za krokem se propracovávala dál do tmy. Vztaženou rukou se dotkla tvrdé skály. Ohmatala ji. Byla vysoká asi jen do pasu. Za ní necítila nic. Ozvěny jejího hvízdání naznačovaly menší prostor, částečně uzavřený.

Za ní se ozval hlas: “Ctihodná matko? Jsi tam?”

Odradová se obrátila, přiložila dlaně k ústům a zavolala: “Nechoďte dál! Písek nás strhl do hluboké jeskyně. Přineste světlo a dlouhé lano.”

Maličká tmavá postava ve vzdáleném otvoru couvla. Světlo nahoře sláblo. Sklonila hlavu i dlaně a promluvila do tmy.

“Sheeano? Waffe? Udělejte asi deset kroků ke mně a počkejte tam.”

“Kde to jsme, Matko?” zeptala se Sheeana.

“Trpělivost, dítě.”

Waff vydával nějaké tiché mumlání. Odradová rozpoznala prastará slova islámíjatu. Modlil se. Waff se už úplně přestal snažit skrývat před ní své kořeny. Dobře. Věřící je schránka, do které ona může nastrkat bonbony missionarie protectivy.

Teď ale Odradovou vzrušovaly spíš skryté možnosti tohohle místa, kam je dovezl červ. Jednou rukou se přidržovala zídky a zkoumala, co je dál vlevo. Vršek zídky byl místy dost hladký. A celý se svažoval směrem od ní. Zděděné vzpomínky jí nabídly náhlé poznání:

Jímka!

Tohle byla fremenská nádrž na shromažďování vody. Odradová zhluboka vdechla a hledala stopy vlhkosti. Ale vzduch byl úplně suchý.

Od otvoru proťal tmu ostrý paprsek světla. Z dálky zavolal hlas a Odradová poznala jednu ze svých Sester.

“Už vás vidíme!”

Odradová odstoupila od zídky, obrátila se a rozhlédla se. Jeskyně byla přibližně kruhová, průměr měla asi dvě stě metrů. Vysoko nad hlavou uviděla skalní klenbu. Prozkoumala nízkou zídku vedle sebe: ano, fremenská jímka. Rozeznala i malý skalnatý ostrůvek uprostřed, kde býval chován lapený červ, přichystaný ke svržení do vody. Zděděné vzpomínky jí přehrály tu bolestnou, svíjivou smrt, vytvářející kořenný jed, který zahajoval fremenskou orgii.

Na druhé straně jímky byl temný oblouk. Viděla tam okap, jímž byla do nádrže přiváděna voda z větrolapu. Tam vzadu by měly být další jímky, celý komplex jímek, určených ke schraňování vodního bohatství pradávného kmene. Teď už znala jméno tohoto místa.

“Síč Tabr,” zašeptala Odradová.

Ta slova vyvolala celou záplavu užitečných vzpomínek. Tohle místo patřívalo Stilgarovi a pak Muad’Dibovi. Proč nás červ dovezl do síče Tabr?

Červ odvezl Sheeanu do Kénu. Proto, aby se o ní dozvěděli i ostatní? Co je tedy možno poznat tady? Jsou tam vzadu ve tmě lidé? Odradová tím směrem nevycítila žádné náznaky života.

Její myšlenky přerušila Sestra u vchodu. “Lano jsme museli nechat poslat z Dár-es-Balátu! Lidé v muzeu říkají, že tohle je zřejmě síč Tabr! Mysleli si, že byl zničen!”

“Pošlete dolů světlo, ať to tady mohu prozkoumat,” zavolala Odradova.

“Kněží žádají, abychom se ničeho nedotýkali!”

“Pošlete mi světlo!” trvala na svém.

Za chvilku se po písečném svahu skutálel tmavý předmět, který za sebou strhl spršku písku. Odradova pro něj poslala Sheeanu. Dotkla se vypínače a jasný paprsek se zabodl do temné klenuté chodby za nádrží. Ano, jímek je tu víc. A za touhle byly ve skále vysekány úzké schody. Vedly vzhůru, obracely se a mizely jí z dohledu.

Odradova se sklonila a zašeptala Sheeaně do ucha: “Dávej dobrý pozor na Waffa. Kdyby šel za námi, zavolej.”

“Ano, Matko. A kam jdeme?”

“Musím si tohle místo prohlédnout. To já jsem sem byla za nějakým účelem přivezena.” Silnějším hlasem oslovila Waffa: “Waffe, prosím, počkej na lano.”

“Co jsi to tam šeptala?” chtěl vědět. “Proč musím čekat? Co tam děláš?”

“Modlila jsem se,” odpověděla Odradova. “Teď musím v té pouti pokračovat sama.”

“Proč sama?”

Starým jazykem islámíjatu odpověděla: “Je tak psáno.”

To ho zastavilo!

Odradova svižně vykročila ke kamenným schodům.

Sheeana, která spěchala za Odradovou, řekla: “O tomhle místě musíme říct všem. Staré fremenské jeskyně jsou před Šajtánem bezpečné.”

“Mlč, dítě,” přikázala Odradova. Zamířila paprsek světla vzhůru po schodech. Ty se točily po skále a támhle nahoře prudce zahýbaly vpravo. Odradova zaváhala. Varovný pocit nebezpečí, který se ozval na počátku tohoto dobrodružství, se vrátil ještě silněji. Byl teď už téměř hmatatelný.

Co je tam nahoře?

“Počkej tady, Sheeano,” přikázala Odradova. “Nedovol Waffovi, aby šel za mnou.”

“Jak ho mám zastavit?” Sheeana vrhla postrašený pohled zpátky k místu, kde stál Waff.

“Řekni mu, že Bůh si přeje, aby tu zůstal. Řekni to takhle…” Odradová se sklonila k Sheeaně a opakovala ta slova ve Waffově starém jazyce. Pak dodala: “Nic jiného neříkej. Stůj mu v cestě a opakuj to, kdyby se pokusil projít.”

Sheeana bezzvučně opakovala nová slova. Pamatuje si je, uvědomila si Odradová. To děvče chápalo rychle.

“Bojí se tě,” dodala ještě. “Nepokusí se ti ublížit.”

“Ano, Matko.” Sheeana se obrátila, založila si ruce na prsou a pohlédla přes síň na Waffa.

Odradová znovu namířila světlo před sebe a pokračovala po kamenných schodech vzhůru. Síč Tabr! Jaká překvapení jsi nám tu ještě nechal, starý červe?

V dlouhé nízké chodbě na konci schodů narazila Odradová na první těla mumifikovaná žárem pouště. Bylo jich pět, dva muži a tři ženy, neměli žádná poznávací znamení ani šaty. Mrtví byli úplně svlečeni a ponecháni pouštnímu suchu, které je uchovalo. Dehydratace přilepila maso a kůži pevně na kosti. Těla byla opřena vedle sebe o zeď, nohy natažené do chodby. Odradová musela každou z těch hrůzných překážek překročit.

Přitom přejela světlem přes každé z těl. Ti lidé byli zabiti prakticky stejně. Ostrá čepel jim rozpárala hrudní kost.

Rituální zabíjení?

Z ran byly vytrženy kusy masa, takže po nich zůstala temnější skvrna. Odradová věděla, že ta těla nepocházejí z fremenských dob. Fremenské destilátory smrti nadělaly z každého mrtvého těla popel, aby získaly vodu.

Odradová zamířila paprskem vpřed a uvažovala o svém postavení. Objev mrtvol ještě posílil pocit nebezpečí. Měla jsem s sebou vzít zbraň. Ale to by ve Waffovi vyvolalo podezření.

Tomu vnitřnímu naléhavému varování nebylo možno se vyhnout. Tenhle pozůstatek síče Tabr byl nebezpečný.

Paprsek světla odhalil další schody na konci chodby. Odradová opatrně postupovala vpřed. Na prvním si posvítila nahoru. Nízké schody. Jenom malý kousek vzhůru, zase skála – tam nahoře nějaký širší prostor. Odradová se obrátila a přejela světlem dokola. Skalní stěny byly zbrázděné a spálené. Znovu pohlédla po schodech vzhůru.

Co je tam nahoře?

Pocit nebezpečí byl velmi intenzivní.

Jeden pomalý krok za druhým a s častými přestávkami stoupala Odradová do schodů. Vynořila se do větší chodby vytesané v rostlé skále. Před ní byla další těla. Ta zůstala v tak neuspořádaných polohách, jak je zastihla smrt. Znovu viděla jen mumifikovanou tkáň bez šatů. Těla ležela poházená po široké chodbě – bylo jich dvacet. Proplétala se mezi nimi. Některá byla probodená stejným způsobem jako těch pět dole. Některá byla podřezaná, rozsekaná a spálená laserpalovými paprsky. Jedno tělo bylo bez hlavy – lebka se zbytky kůže a masa ležela u stěny jako zakutálený míč z nějaké děsivé hry.

Tato chodba vedla přímo vpřed a po obou stranách do ní ústily menší komůrky. Posvítila si do nich, ale neviděla tam nic užitečného: Pár poházených pramínků kořenného vlákna, občas kousek roztavené skály, tu a tam ožehnuté bubliny na podlaze, na stěnách nebo na stropě.

Co to bylo za násilí?

Na podlahách některých komůrek bylo vidět výmluvné skvrny. Krev? V jedné místnosti ležela v rohu hromádka hnědého šatstva. Cáry látky měla Odradová i pod nohama.

Byl tu prach. Všude prach. Jak šla, vířila ho nohama.

Průchod končil obloukovou branou vedoucí na širokou římsu. Posvítila si za ni: obrovská síň, mnohem větší než ta dole. Klenutý strop byl tak vysoký, že musel sahat až do skalnatých základů velké zdi. Z římsy vedly dolů do síně široké nízké schody. Odradová po nich váhavě sešla na zem. Posvítila si kolem dokola. Ze síně vedly i jiné chodby. Viděla, že některé z nich byly zahrazeny kameny, které byly později vyrvány a ležely teď rozházené všude kolem na římse i na podlaze.

Odradová začichala. Kromě prachu zvířeného jejíma nohama rozeznala jasně vůni melanže. Ta vůně se mísila s jejím pocitem ohrožení. Chtěla odejít, spěchat zpátky k ostatním. Ale to nebezpečí bylo jako maják. Musela zjistit, kam ji vede.

Věděla ale, kde teď je. Tohle byla velká sněmovní síň síče Tabr, dějiště nesčetných fremenských melanžových orgií a kmenových shromáždění. Tady vládl naíb Stilgar. Pobýval tu Gurney Halleck. Paní Jessica. Paul Muad’Dib. Chani, Ghanimina matka. Tady Muad’Dib cvičil své bojovníky. Prošel tudy původní Duncan Idaho… a první idahovský ghola!

Proč jsme sem měli jet? Jaké je to nebezpečí?

Bylo tady, přímo tady! Cítila ho.

Na tomhle místě ukryl Tyran poklad koření. Benegesseritské záznamy uváděly, že zásoby naplnily tuhle síň až po strop a kromě ní mnoho okolních chodeb.

Odradová se obrátila, pohledem sledovala paprsek světla. Tamhle je terasa naíbů. A tady hlubší královská terasa, kterou nechal vytvořit Muad’Dib.

A támhle je ta chodba, kudy jsem vstoupila.

Posvítila si na podlahu a všimla si míst, kde hledači odštípli nebo spálili skálu při pátrání po zbytcích slavného Tyranova pokladu. Většinu toho koření odnesly Rybí mluvčí, jeho úkryt prozradil ghola Idaho, který byl partnerem slavné Siony. Záznamy uváděly, že později našli hledači ještě další části skryté za falešnými zdmi a podlahami. Existovalo mnoho ověřených zpráv a potvrzovaly to i Zděděné vzpomínky. V dobách Hladomoru se tu odehrávalo hodně násilí, když se zoufalí hledači probili až sem. To by mohlo vysvětlovat ty mrtvoly. Mnoho lidí bojovalo jen za možnost propátrat síč Tabr.

Odradová se pokoušela využít svůj pocit nebezpečí jako vodítko, tak jak ji to učili. Lpí snad i po těch tisíciletích na kamenech fluidum dávného násilí? Ne, to nebylo to její varování. To se vztahovalo k něčemu bezprostřednímu. Odradová levou nohou narazila na nerovné místo v podlaze. Světlo odhalilo temnější čáru v prachu. Rozhrábla prach nohou, až odkryla nejdřív písmeno a pak celé slovo vypálené v podlaze plynulými tahy.

Odradová to slovo přečetla v duchu a pak nahlas.

“Arafel.”

Znala to slovo. Ctihodné matky z Tyranových časů je vtiskly do vědomí Bene Gesseritu, vystopovaly jeho kořeny až k nejstarším zdrojům.

“Arafel: mrak temnoty na konci vesmíru.”

Odradová cítila, jak se její varovný pocit sbírá, až se jím začíná téměř zalykat. Soustřeďoval se na to jediné slovo.

“Tyranův svatý soud,” říkali tomu slovu kněží. “Mrak temnoty svatého soudu!”

Šla kolem slova, hleděla k němu dolů, povšimla si, že kudrlinka na konci tvoří malou šipku. Pohlédla směrem, kterým šipka ukazovala. Někdo jiný si toho už také všiml a v místě, kam šipka mířila, zasekl do římsy. Odradová přešla k místu, kde hledačův plamenomet zanechal v podlaze síně roztavenou stopu. V římse bylo vyhloubeno několik hlubokých děr a z nich stékaly potoky roztaveného a zase ztuhlého kamene.

Odradová se sehnula a do každé té díry si posvítila: nic. Pocítila vzrušení hledače pokladů, posilované ještě pocitem nebezpečí. Před obrovitostí bohatství, které tato síň kdysi obsahovala, zakolísala i ta nejsmělejší představivost. V nejhorších dobách mohl příruční kufřík obsahovat tolik melanže, že se za ni dala koupit celá planeta. A Rybí mluvčí ten poklad promrhaly, proplýtvaly v bezvýznamných rozmíškách, mylných úsudcích a obyčejné pošetilosti příliš malicherné na to, aby ji historie zaznamenala. Ještě rády uzavřely spojenectví s Iksem, když Tleilaxané prolomili monopol na koření.

Našli pátrači všechno? Tyran byl neuvěřitelně chytrý.

Arafel.

Na konci vesmíru.

Poslal snad přes ty dlouhé věky poselství dnešnímu Bene Gesseritu?

Ještě jednou přejela paprskem světla kolem dokola po síni a pak vzhůru.

Strop nad hlavou představoval skoro dokonalou polokouli. Odradová věděla, že to byl model noční oblohy, jak byla vidět od vchodu do síče Tabr. Ale dokonce už v dobách Lieta Kynese, prvního zdejšího planetologa, byly hvězdy původně namalované na stropě pryč, ztratily se, jak se skála po malých kouscích odštěpovala při drobných otřesech a působením každodenní lidské činnosti.

Odradové se zrychlil dech. Pocit ohrožení ještě nikdy nebyl tak silný. Maják nebezpečí zářil v jejím nitru! Rychle se rozběhla přímo ke schodům, po kterých předtím sestoupila. U nich se obrátila a vyvolala si Zděděné vzpomínky, aby jí v mysli vykreslily celé tohle místo. Přicházely pomalu, těžce se prosazovaly proti všudypřítomnému pocitu zkázy. Odradová obrátila paprsek světla vzhůru a podívala se za ním. Své dávné vzpomínky promítla přes to, co kolem sebe viděla.

Kousíčky odražené záře!

Zděděné vzpomínky je umístily: náznaky hvězd na dávno zmizelé obloze – a tady! Stříbrožlutý polokruh arakénského slunce. Věděla, že je to znak pro západ slunce.

Fremenský den začíná v noci.

Arafel!

Paprsek světla držela pořád na znaku západu, vystoupila zpátky po schodech a obešla po římse komoru až k místu, které viděla ve Zděděných vzpomínkách.

Z toho starého slunečního oblouku nezbylo nic. Na místě, kde býval, otloukli hledači zeď. Tam, kde po zdi přejel plamenomet, se leskly bubliny. Ve skále nebyly žádné trhliny.

Podle toho, jak se jí svírala hruď, Odradová poznala, že je na pokraji nebezpečného objevu. Sem ji vedl její maják!

Arafel… na hraně vesmíru. Za zapadajícím sluncem!

Přejela světlem doleva a doprava. Vlevo byl vchod do další chodby. Kameny, které ji kdysi zahrazovaly, ležely teď rozházené na římse. Srdce jí bušilo. Proklouzla otvorem a našla krátkou chodbu, na konci ucpanou roztavenou skálou. Po pravici, přímo za místem, kde bývalo znamení západu slunce, našla malou místnost silně čpící melanží. Odradová do ní vkročila a uviděla další spálené a odštípnuté stopy na stěnách a na stropě. Pocit nebezpečí byl už tak silný, že na ni všechno padalo. Tiše si opakovala litanii proti strachu a přitom si svítila kolem sebe. Komora byla skoro čtvercová, asi dvakrát dva metry. Strop byl necelého půl metru nad její hlavou. V nozdrách cítila skořici. Kýchla, zamrkala a přitom zahlédla malou odlišně zbarvenou skvrnu na podlaze vedle prahu.

Další stopa po dávných hledačích?

Sklonila se hodně blízko a přidržela světlo v ostrém úhlu. Přitom si všimla, že původně vlastně viděla jen stín čehosi, co bylo vyryto hluboko ve skále. Většinu toho skrýval prach. Klekla si a smetla ho. Rytina byla velmi jemná a velmi hluboká. Ať to bylo cokoli, mělo to přetrvat. Poslední vzkaz ztracené Ctihodné matky? Tohle byla známá benegesseritská dovednost. Přitiskla citlivé konečky prstů k rýze a v mysli si vybavila každou její kličku.

Najednou se jí v mysli rozsvítilo poznáním: jedno slovo – napsané ve staré šakobse. “Tady.”

Tohle nebylo žádné obyčejné “tady”, které by označovalo obyčejné místo, ale zdůrazněné a výmluvné “tady”, které říkalo: “Našla jsi mě!” Bušící srdce to jen zdůrazňovalo.

Odradová postavila svítilnu na podlahu vedle levého kolene a prsty zkoumala práh za tou starou výzvou. Kameny vypadaly na pohled neporušeně, ale pod prsty rozeznala jemňounký předěl. Stiskla ho, kroutila, otáčela, několikrát změnila směr tlaku a opakovala své pokusy.

Nic.

Odradová se zhoupla na bobek a studovala to místo.

“Tady.”

Varovný pocit byl ještě ostřejší. Cítila ho jako tlak, který jí ztěžoval dýchání.

Trochu couvla, posunula svítilnu zpět, položila se na podlahu a podrobně si prohlížela spodek prahu. Tady! Mohla by vedle toho slova umístit nějaký nástroj a zvednout práh? Ne… nic nenaznačovalo použití nástroje. Tohle vypadalo na Tyrana, ne na Ctihodnou matku. Pokusila se odsunout práh stranou. Nic se nepohnulo.

Odradová, jejíž napětí a pocit nebezpečí se těmi neúspěchy ještě zostřil, vstala a kopla do prahu za vyrytým slovem. Pohnul se! Nad hlavou jí něco nepříjemně zaskřípalo v písku.

Odradová couvla, když se před ní na podlahu sesypal písek. Malou místnost naplnilo temné dunění. Kameny se jí pod nohama zachvěly. Podlaha před ní se sklonila směrem ke dveřím, takže se otevřel prostor pode dveřmi a stěnou.

Odradová už podruhé klouzala dolů do neznáma. Světlo se kutálelo s ní, jeho paprsek divoce kroužil. Viděla před sebou hromady jakési červenohnědé látky. Do nosu jí vnikl štiplavý pach skořice.

Padla vedle své baterky na měkkou hromadu melanže. Otvor, kterým propadla, ležel mimo její dosah asi pět metrů nad ní. Popadla světlo. Jeho paprsek našel široké kamenné schody vysekané do skály vedle otvoru. Na stupních bylo něco napsáno, ale ona viděla jen cestu ven. Její počáteční panika ustoupila, ale pocit nebezpečí jí skoro znemožňoval dýchat a bezděky pohybovala čelistí.

Posvítila si nalevo i napravo od místa, kam spadla. Byla to dlouhá místnost přímo pod místy, kudy procházela ve velké síni. A po celé délce byly kupy melanže!

Odradová zapátrala světlem vzhůru a uviděla, proč žádný pátrač proklepávající podlahu nemohl tuhle místnost objevit. Zkřížené kamenné pilíře rozváděly všechen tlak hluboko do skalních stěn. Každý, kdo by nahoře klepal, by slyšel jen pevnou skálu.

Odradová se znova rozhlédla po melanži kolem. Věděla, že i při dnešních stlačených cenách stojí na pokladu. Tahle zásoba představovala mnoho tun.

Je tohle to nebezpečí?

Varovný pocit v ní byl stejně ostrý jako dřív. Tyranovo koření nebylo tím, čeho by se měla bát. Triumvirát se o tuhle zásobu spravedlivě rozdělí, a tím to skončí. Prémie projektu ghola.

Ještě zbývalo nějaké další nebezpečí. Nemohla ten varovný pocit ignorovat.

Znovu přejela světlem po kupách. Zaujal ji pás stěny nad nahromaděnou melanží. Zase slova! Znovu šakobsa, plynulé písmo, hluboký vryp. Další vzkaz:

“CTIHODNÁ MATKA BUDE ČÍST MÁ SLOVA!”

Odradové se v nitru usadil pocit chladu. Přejela světlem doprava, přes koření, za něž by se dalo koupit celé impérium. Vzkaz pokračoval:

“ODKAZUJI TI SVŮJ STRACH A OSAMĚLOST. TOBĚ DÁVÁM JISTOTU, ŽE TĚLO A DUŠI BENE GESSERITU POTKÁ TÝŽ OSUD JAKO VŠECHNA OSTATNÍ TĚLA A OSTATNÍ DUŠE.”

Další odstavec vzkazu byl napravo od tohoto. Brodila se omamně vonící melanží, až dokázala číst:

“CO ZNAMENÁ PŘEŽÍT, KDYŽ NEPŘEŽIJEŠ CELÝ? PTEJ SE NA TO BENE TLEILAXU! CO KDYŽ UŽ NESLYŠÍŠ HUDBU ŽIVOTA? VZPOMÍNKY NESTAČÍ, POKUD TĚ NEPOVOLAJÍ K VZNEŠENÉMU CÍLI!”

Na úzké zadní stěně dlouhé chodby bylo ještě něco. Odradová klopýtala melanží. Nakonec si musela kleknout, aby přečetla:

“PROČ TVÉ SESTERSTVO NEVYBUDOVALO ZLATOU STEZKU? VĚDĚLY JSTE, ŽE JE NUTNÁ. TO, ŽE JSTE ZKLAMALY, ODSOUDILO MNE, BOŽSKÉHO IMPERÁTORA, K TISÍCILETÍM OSOBNÍHO ZOUFALSTVÍ.”

Slova “Božského imperátora” nebyla v šakobse, ale v jazyku islámíjatu, kde pro každého, kdo ten jazyk znal, nesla ještě velmi zřetelný druhý význam:

“Tvůj Bůh a tvůj imperátor, protože jsi mě jimi učinil.”

Odradová se nevesele usmála. Tohle přivede Waffa k náboženskému šílenství. Čím výš se dostával, tím snazší bylo otřást jeho jistotou.

Nepochybovala o tom, že Tyranovo obvinění je přesné, ani o síle jeho předpovědi možného konce Sesterstva. Pocit nebezpečí ji neomylně vedl na toto místo. A ještě něco tu působilo. Červi na Rakis dodnes poslouchali dávných Tyranových příkazů. Ten možná dřímal svůj nekonečný sen, ale obludný život, který připomínala perla v každém červu, pokračoval přesně tak, jak to Tyran předpověděl.

Co to svého času sám řekl Sesterstvu? Připomněla si ta slova:

“Až odejdu, musejí mi říkat Šajtán, imperátor džehenny. Kolo se musí dál a dál točit po Zlaté stezce.”

Ano – tohle měla Tarazová na mysli. “Ale copak to nechápeš? Prostí lidé na Rakis mu říkali Šajtán víc než tisíc let!”

Tarazová to tedy věděla. Aniž by kdy viděla tato slova, věděla to.

Už chápu tvůj plán, Tarazová. A znám teď i to břímě strachu, které jsi celé ty roky nesla. Cítím každý zlomeček stejně hluboce jako ty.

Odradová věděla, že ten varovný pocit nezmizí, dokud ona nezahyne, Sesterstvo se nerozpadne nebo nebezpečí nebude zažehnáno.

Zvedla světlo, vstala a brodila se melanží k širokým schodům ven. U schodů couvla. Do každého stupně byla vyryta další Tyranova slova. Chvěla se, když je četla směrem vzhůru k otvoru.

“MÁ SLOVA JSOU VAŠE MINULOST.

MÉ OTÁZKY JSOU PROSTÉ:

S KÝM SE SPOJUJETE?

SE SAMOLIBÝMI MODLÁŘI TLEILAXU?

S BYROKRACII MÝCH RYBÍCH MLUVČÍCH?

S GILDOU, BLOUDÍCÍ VESMÍREM?

S KRVELAČNÝMI HARKONNENY?

S DOGMATIKY, KTERÉ JSTE SAMY STVOŘILY?

JAK SKONČÍTE?

JAKO POUHÁ TAJNÁ SPOLEČNOST?”

Odradová stoupala po schodech a cestou si znova četla každou otázku. Vznešený cíl? Jak křehká věc to odjakživa byla. A jak snadno se dala zkreslit. Ale ta síla tu pořád zůstávala, síla obklopená neustálým nebezpečím. Na stěnách a schodech této komory to bylo jasně napsáno. Tarazová to věděla, aniž by jí to musel někdo vysvětlovat. Tyranovo poselství bylo jasné:

“Připojte se ke mně!”

Když vystoupila do malé místnosti a našla úzkou římsu, po níž se mohla dostat ke dveřím, pohlédla znovu dolů na poklad, který objevila. Zavrtěla hlavou nad moudrostí Tarazové. Tak tedy může skončit Sesterstvo. Plán Tarazové byl jasný, všechny zlomky zapadly na správné místo. Nic jistého. Bohatství a moc, to všechno bylo nakonec jedno. Vznešený cíl započal a je nutno ho dokončit, i kdyby to mělo znamenat smrt Sesterstva.

Jak ubohé nástroje jsme si zvolily!

To děvče čekající hluboko v síni pod pouští, to děvče a gholu, připravovaného pro Rakis.

Mluvím teď tvým jazykem, starý červe. Nemá slova, ale já znám jeho srdce.

Naši otcové jedli manu v poušti,

v palčivém žáru plném vzdušných vírů.

Pane, ušetři nás té strašlivé země!

Ušetři, a-a-a-ach ušetři nás

té suché a žíznivé země.

PÍSNĚ GURNEYE HALLECKA,

MUZEUM V DÁR-ES-BALÁTU

Teg a Duncan, oba dobře ozbrojeni, se spolu s Lucillovou vynořili z neprostoru v nejchladnější době noci. Hvězdy nad hlavou byly jako špendlíkové hlavičky, vzduch byl úplně nehybný, dokud ho nerozčeřili sami.

Teg cítil především štiplavou zatuchlost sněhu. Ten pach zamořil každý jejich vdech, a když vydechli, tvořily se jim kolem tváří husté obláčky páry.

Duncanovi vstoupily do očí slzy z mrazu. Když se připravovali na odchod z neprostoru, hodně přemýšlel o starém Gurneym, o Gurneym s tváří zjizvenou harkonnenským signutovým bičem. Společníků, kterým se dá věřit, teď bude zapotřebí, myslel si Duncan. Lucillové příliš nedůvěřoval a Teg byl starý, starý. Duncan viděl, jak se Tegovi ve světle hvězd lesknou oči.

Duncan si přes levé rameno přehodil těžký starý laserpal a vrazil ruce hluboko do kapes, aby se zahřál. Už zapomněl, jak studená umí tahle planeta být. Lucillová jako by to nevnímala, zřejmě čerpala teplo z některého z těch svých benegesseritských triků.

Když se na ni Duncan díval, uvědomil si, že těm čarodějnicím nikdy moc nevěřil, dokonce ani paní Jessice. Bylo snadné myslet na ně jako na zrádkyně, které nejsou věrné ničemu a nikomu kromě svého Sesterstva. Znaly tolik tajných triků! Lucillová ho ale teď přestala svádět. Věděla, že to, co řekl, myslí vážně. Cítil, jak přímo bublá vzteky. Jen ať bublá!

Teg stál úplně bez hnutí, soustředěn na okolí, a poslouchal. Bylo správné, že se spolehl na jediný plán, který s Burzmalim vypracovali? Neměli žádnou zálohu. Opravdu se na tom domluvili teprve před osmi dny? I přes ty horečné přípravy mu to připadalo déle. Pohlédl na Duncana a Lucillovou. Duncan nesl těžký harkonnenský laserpal, ten dlouhý polní model. Dokonce i náhradní zásobníky byly těžké. Lucillová odmítla vzít si víc než malý laserpal za živůtkem. Byla v něm jen jediná neprůrazná rána. Hračka pro assassina.

“My ze Sesterstva jsme známé tím, že chodíme do bitvy ozbrojené jen svými schopnostmi,” řekla. “Je pro nás ponižující jednat jinak.”

V pochvách na stehnech měla ale nože. Teg je viděl. Nejspíš na nich byl i jed.

Teg si nadhodil těžkou zbraň, kterou měl sám: moderní polní laserpal, který si přinesl z Pevnosti. Přes rameno mu na řemenu viselo dvojče Duncanovy zbraně.

Musím se spoléhat na Burzmaliho, říkal si Teg. Vycvičil jsem ho, znám jeho schopnosti. Když on řekne, že máme těm novým spojencům věřit, tak jim budeme věřit.

Burzmali byl zjevně bez sebe radostí, že jeho starý velitel je živý a zdravý.

Ale od jejich posledního setkání sněžilo a sníh ležel všude kolem, čistá tabule, na které bude znát každá stopa. Se sněhem nepočítali. Jsou snad v Řízení počasí zrádci?

Teg se zachvěl. Vzduch byl studený. Byl jako mrazivý dech otevřeného vesmíru, prázdný tak, že světlo hvězd mohlo volně pronikat na jejich lesní paseku. Slabé světlo se jasně odráželo od země pokryté sněhem a od bílého poprašku na skalách. Z tmavých siluet jehličnanů a bezlistých větví opadavých stromů byly vidět jen bíle rozmazané okraje. Všechno ostatní byly jen hluboké stíny.

Lucillová si dýchla na prsty, naklonila se k Tegovi a zašeptala: “Neměl by tady už být?”

Věděl, že na to se ho vlastně neptá. Její skutečná otázka zněla: “Dá se věřit Burzmalimu?” To chtěla vědět. Ptala se na to nejrůznějšími způsoby od chvíle, kdy jí před osmi dny Teg vysvětlil celý plán.

Všechno, co mohl odpovědět, bylo: “Vsadil jsem na to svůj život.”

“A naše životy taky!”

Tegovi se ty nahromaděné nejistoty nelíbily, ale všechny plány jsou závislé výhradně na schopnostech těch, kdo je provádějí.

“To ty jsi trvala na tom, že se musíme dostat odtud pryč a letět na Rakis,” připomněl jí. Doufal, že si všimla jeho úsměvu, který měl ztupit ostří jeho slov.

Lucillovou to ale neuklidnilo. Teg nikdy neviděl Ctihodnou matku tak zjevně nervózní. A ještě nervóznější by byla, kdyby věděla o jejich nových spojencích! Samozřejmě, byl tu ještě fakt, že nedokázala docela splnit úkol, který dostala od Tarazové. Jak kvůli tomu musí zuřit!

“Přísahali jsme, že budeme chránit gholu,” připomněla mu.

“Burzmali přísahal totéž.”

Teg pohlédl na Duncana, který stál mlčky mezi nimi. Duncan nedal nijak najevo, že slyšel jejich spor nebo že sdílí jejich nervozitu. Dávné sebeovládání udržovalo jeho tvář bez výrazu. Teg si uvědomil, že Duncan naslouchá noci, což byla věc, kterou by byli právě teď měli dělat všichni tři. V jeho mladých rysech byl zvláštní výraz bezvěké dospělosti.

Jestli jsem někdy potřeboval důvěryhodné společníky, je to teď! pomyslel si Duncan. Jeho mysl pátrala v minulosti, v časech Giedi Primy, kde měl své předgholovské kořeny. Takovéhle noci říkali “harkonnenská”. Harkonnenové, skrytí v teple své suspenzory nadnášené zbroje, v takových nocích rádi lovili svou kořist. Zraněný uprchlík mohl zemřít chladem. Harkonnenové to věděli! Ať jsou proklety všechny jejich duše!

Lucillová samozřejmě zachytila Duncanův pohled s výrazem, který říkal: “Máme spolu ještě nevyřízenou záležitost, ty a já.”

Duncan vzhlédl k hvězdnaté obloze, aby Lucillová určitě viděla jeho úsměv, urážlivý a vědoucí pohled, při němž se musela vnitřně naježit. Shodil těžký laserpal z ramene a zkontroloval ho. Všimla si složitých rytin na pažbě a hlavni. Byla to starožitnost, ale i tak pořád vypadal nebezpečně funkčně. Duncan si ho opřel o levou paži, pravou dlaň na pažbě, prst na spoušti, přesně jako Teg držel svou moderní zbraň.

Lucillová se ke svým společníkům obrátila zády a všemi smysly zkoumala svah nad a pod nimi. Už ve chvíli, kdy se pohnula, prolomil okolní ticho doslova výbuch zvuků. Zvuky se ozývaly v záchvěvech – mohutné zadunění napravo, pak ticho. Další zadunění zdola. Ticho. Shora! Na všech stranách!

Hned při prvním zvuku se všichni tři přikrčili v skalním úkrytu před vchodem do jeskynního vchodu neprostoru.

Teg ty zvuky znal. Tam venku zuřila bitva. Slyšel vzdálené syčení plamenometů a na obloze viděl křižující se blesky obrněných laserpalů.

Nad hlavou jim cosi přeletělo a zanechalo za sebou ohon modrých a červených jisker. A znova a znova! Země se chvěla. Teg začichal: kyselý pach spáleniny a náznak česneku.

Nekoráby! Spousta nekorábů!

Přistávaly v údolí pod neprostorem.

“Zpátky dovnitř!” přikázal Teg.

Ale už když to řekl, viděl, že je pozdě. Všude kolem se vyrojili lidé. Teg zvedl dlouhý laserpal a zamířil po svahu dolů, do míst, odkud se rušivé zvuky ozývaly nejhlasitěji a kde bylo možno rozeznat nejbližší pohyb. Zdola se ozývalo volání mnoha lidí. Mezi stínícími stromy pluly volně se vznášející luminy, vypuštěné příchozími. Tančící světlo stoupalo v chladném vánku po svahu vzhůru. V tom mihotavém světle se pohybovaly tmavé postavy.

“Tvaroví tanečníci!” zavrčel Teg, který útočníky poznal. Ta plující světla budou během několika vteřin tady na mýtině a do minuty i na místě, kde se skrývají oni tři!

“Zradili nás!” sykla Lucillová.

Ze svahu nad nimi se ozvalo hřímání: “Bašáre!” Mnoho hlasů.

Burzmali? ptal se Teg sám sebe. Ohlédl se tím směrem a pak dolů na neochvějně postupující Tvarové tanečníky. Nebyl čas na dlouhé rozhodování. Naklonil se k Lucillové. “Nad námi je Burzmali. Vezmi Duncana a běžte!”

“Ale co když -”

“Je to vaše jediná šance!”

“Jsi blázen!” obvinila ho, ale to už se obracela a chystala se ho poslechnout.

Tegovo “Ano” její obavy nijak neumenšilo. Tak to dopadá, když je člověk závislý na plánech ostatních!

Duncan uvažoval o něčem jiném. Chápal, co hodlá Teg udělat – obětovat sám sebe, aby oni dva mohli utéct. Duncan zaváhal, pohlédl na postupující útočníky pod nimi.

Teg si všiml jeho váhání a zařval na něj: “To je bojový rozkaz! Jsem tvůj velitel!”

Něco tak podobného Hlasu Lucillová ještě nikdy neslyšela od muže. Zůstala na Tega zírat.

Duncan viděl jen tvář starého vévody, která mu poroučela, aby poslechl. Popadl Lucillovou za paži, ale než ji za sebou strhl vzhůru do svahu, křikl ještě: “Budeme tě krýt palbou, jen co se z toho dostaneme!”

Teg neodpověděl. Zatímco se Duncan a Lucillová škrábali pryč, přikrčil se za zasněženou skálou. Věděl, že teď se nesmí prodat lacino. A musí v tom být ještě něco: neočekávané. Poslední podpis starého bašára.

Postupující útočníci teď stoupali rychleji a vzrušeně na sebe pokřikovali.

Teg nastavil laserpal na maxipaprsek a stiskl spoušť. Ohnivý oblouk přejel po svahu. Stromy vzplály a kácely se. Lidé křičeli. Tenhle výkon zbraň dlouho nevydrží, ale i za tu dobu stačí způsobit dost velký masakr.

V náhlém tichu, které následovalo po prvním výboji, se Teg přesunul za další skálu směrem doleva a znovu vyslal po svahu plamenné kopí. Jen pár vznášejících se lumin přestálo ten první útok, padající stromy a znetvořená těla.

Při druhém protiútoku se ozval znova křik. Teg se obrátil a škrábal se přes balvany k druhému konci vstupní jeskyně neprostoru. Odtamtud přejel ohnivým paprskem i opačný svah. Další křik. Další oheň a padající stromy.

Neodpověděla mu žádná palba.

Chtějí nás živé!

Tleilaxané byli odhodláni obětovat tolik Tvarových tanečníků, kolik bylo potřeba, než mu dojdou zásobníky v laserpalu!

Teg si posunul řemen starého harkonnenského laserpalu pohodlněji na rameni, tak aby ho mohl snadno uchopit a použít. Vyhodil skoro vybitý zásobník moderního laserpalu, znova ho nabil a opřel zbraň o balvany. Pochyboval o tom, že bude mít čas znovu nabít druhou zbraň. Jen ať si tam dole myslí, že mu výbojové zásobníky došly. A jako poslední možnost měl ještě za pasem dvě harkonnenské ruční zbraně. Zblízka jsou účinné. Jen ať se objeví některý z tleilaxanských Pánů, někdo z těch, kdo velí – jen ať sem blíž přijdou oni!

Teg opatrně zvedl dlouhý laserpal z balvanu a couvl, vystoupil na vyšší skály, sklouzl doleva a pak doprava. Dvakrát se zastavil a poslal do svahu pod sebou krátké výšlehy, jako by šetřil zásobník. Nemělo smysl snažit se pohybovat nepozorovaně. Touhle dobou už na něj určitě zaměřili sledovač živých organismů a kromě toho zanechával i stopy ve sněhu.

Neočekávané! Dokáže je přilákat blíž?

Poměrně vysoko nad vstupní jeskyní neprostoru našel hlubší prohlubeň ve skále se zasněženým dnem. Teg do ní skočil a potěšilo ho, jak dobrou střeleckou pozici jeho nové postavení poskytuje. Chvilku ho studoval: Zezadu ho chránila vyšší skaliska, směrem dolů bylo postavení ze tří stran otevřené. Opatrně zvedl hlavu a snažil se zahlédnout něco nad sebou, za skalami, které mu bránily ve výhledu.

Bylo tam ticho.

Skutečně to volali Burzmaliho lidé? Ale i jestli ano, nebylo jisté, že Duncan a Lucillová dokázali za těchto okolností uniknout. Všechno teď záviselo na Burzmalim.

Je tak vynalézavý a schopný, jak jsem si vždycky myslel?

Nebyl čas na to, uvažovat o možnostech nebo na současné situaci cokoli změnit. Bitva začala. Nemohl couvnout. Teg se zhluboka nadechl a podíval se přes skály dolů.

Ano, znova se sebrali a pokračují v postupu. Tentokrát bez zrádných lumin a tiše. Už žádný povzbudivý křik. Teg si opřel dlouhý laserpal o balvan před sebou a přejel jedním dlouhým plamenným obloukem zleva doprava. Na konci ho nechal vyhasnout, aby bylo jasné, že mu došla energie.

Shodil z ramene starou harkonnenskou zbraň, připravil ji a mlčky čekal. Budou předpokládat, že prchá do kopce. Krčil se za kameny, které ho chránily, a doufal, že je kolem něj dost pohybu, aby zmátl sledovače. Na tom sežehnutém svahu pod sebou pořád slyšel lidi. Teg v duchu počítal, odhadoval vzdálenost, z dlouhé zkušenosti věděl, kolik času budou útočníci potřebovat k tomu, aby se dostali nebezpečně blízko. A ostražitě čekal zvlášť na jeden zvuk, který znal z předchozích střetnutí s Tleilaxany: ostré štěkavé rozkazy vysokých hlasů.

Tady jsou!

Pánové byli rozmístěni níže po svahu, než čekal. Děsivá stvoření! Teg nastavil starý laserpal na maxipaprsek a náhle se zvedl ze své ochranné skalní ulity.

Ve světle hořících stromů a keřů viděl oblouk postupujících Tvarových tanečníků. Vysoké rozkazující hlasy vycházely z míst za tímto předvojem, mimo dosah tančícího oranžového světla.

Namířil přes hlavy nejbližších útočníků, za klamavé plameny, a stiskl spoušť: dva dlouhé výboje, tam a zpátky. Na okamžik ho překvapilo, jak obrovskou ničivou energii ta starožitná zbraň skrývá. Byl to bezesporu vynikající výrobek, ale v neprostoru nebylo možné ho vyzkoušet.

Tentokrát zněly výkřiky jinak: ječivě a zběsile!

Teg sklonil zbraň a vyčistil svah před sebou od Tvarových tanečníků. Dal jim ochutnat plnou sílu paprsků, odhalil, že má víc než jednu zbraň. Vedl smrtící oblouk tam a zpět, dokud neměli útočníci dost příležitosti vidět i závěrečné jiskry náboje.

Teď! Teď jich dostal hodně najednou, takže budou opatrnější. Možná má dokonce šanci uniknout za Duncanem a Lucillovou. S touto myšlenkou se Teg obrátil a začal se drápat ze svého úkrytu do svahu. Při pátém kroku měl dojem, že vběhl do horké stěny. Jeho mysl měla ještě čas uvědomit si, co to bylo: ochromující výboj včelky, který dostal přímo do hrudi! Přišlo to přímo shora, ze směru, kam poslal Lucillovou a Duncana. Teg se propadal do tmy se srdcem plným zármutku.

I ostatní mohou dělat neočekávané věci!

Všechna organizovaná náboženství mají společný problém, slabé místo, jímž do nich můžeme vstoupit a pozměnit je v souladu se svými plány: Jak rozlišují zpupnost od zjevení?

MISSIONARIA PROTECTIVA,

UČENÍ ZASVĚCENÝCH

Odradová se pečlivě vyhýbala zrakem chladně zelenému čtverci pod sebou, kde seděla Sheeana s jednou ze Sester učitelek. Sestra učitelka patřila k nejlepším, přesně odpovídala potřebám této nové fáze Sheeanina vzdělání. Tarazová je všechny vybrala velmi pečlivě.

Pokračujeme v tvém plánu, myslela si Odradová. Ale předpokládala jsi, Matko představená, jak na nás může zapůsobit náhodný objev tady na Rakis?

Ale byl vůbec náhodný?

Odradová se podívala přes střechy na celou rozlohu hlavní Pevnosti Sesterstva na Rakis. Duhově zbarvené dlaždice žhavil oslepivý polední žár.

To všechno je naše.

Věděla, že to je zdaleka největší vyslanectví, jaké kněží povolili ve svém svatém městě Kénu. A její přítomnost v této benegesseritské Pevnosti byla v rozporu s ujednáním, které uzavřela s Tuekem. Ale to bylo před objevy v síči Tabr. Kromě toho Tuek už v podstatě neexistoval. Ten Tuek, který se procházel v kněžských prostorách, byl Tvarový tanečník, hrající choulostivou roli.

Odradová se v myšlenkách vrátila k Waffovi, který s dvěma Sestrami strážkyněmi stál vedle ní. Čekal u dveří do tohoto vysoko položeného útočiště, které nabízelo krásný výhled okny z neprůstřelného plaskla a bylo zařízeno impozantním černým nábytkem, s nímž Ctihodná matka v černém rouchu mohla splynout tak, že návštěvník viděl jen světlejší odstín její tváře.

Odhadla Waffa správně? Všechno bylo provedeno přesně podle učení missionarie protectivy. Otevřela tu skulinu v jeho psychickém krunýři dostatečně? Už brzo by měl být vyprovokován k řeči. Pak se to Odradová dozví.

Waff tam stál dost klidně. Viděla v plaskle jeho odraz. Nijak nedal najevo, že chápe, že ty dvě vysoké tmavovlasé Sestry po jeho boku mu mají zabránit v případném násilí. Ale rozhodně to věděl.

Moje stráže, ne jeho.

Stál s hlavou skloněnou, aby mu nebylo vidět do tváře, ale ona věděla, že je nesvůj. Tím si byla jistá. Pochyby mohou být jako vyhladovělé zvíře a ona ty hladové pochyby dobře nakrmila. Byl tak přesvědčen, že výprava do pouště mu přinese smrt. Jeho zensunnitská a súfická víra mu nyní říkala, že ho tam zachránila jen Boží vůle.

Waff si teď v duchu určitě opakoval svou dohodu s Bene Gesseritem, konečně chápal, jakým způsobem kompromitoval svůj lid, jak strašně ohrozil svou drahocennou tleilaxanskou civilizaci. Ano, jeho sebeovládání se tenčilo, ale poznaly to jen oči Benegesseriťanky. Už brzo bude čas začít jeho vědomí přebudovávat tak, aby bylo přístupnější potřebám Sesterstva. Jen ať se ještě chvíli škvaří.

Odradová se znova soustředila na výhled. Ten odklad vyvolá větší napětí. Bene Gesserit si vybral tohle místo pro své vyslanectví kvůli rozsáhlým přestavbám, které proměnily celou severovýchodní část města. Mohly tu budovat a předělávat podle vlastních potřeb. Staré cesty, které umožňovaly snadný přístup pěších, široké silnice pro oficiální vozidla i plošiny, kde mohly přistávat ornitoptéry – to všechno se změnilo.

Jdeme s duchem doby.

Tyto nové budovy stály mnohem blíž k osázeným ulicím, kde se vysoké a exotické stromy pyšnily obrovskou spotřebou vody. Toptéry teď přistávaly na upravených střechách některých domů. V nových stavbách byly zavedeny výtahové dráhy na mince, na karty nebo na dlaňové zámky. Jejich zářící energetická pole maskovaly tmavohnědé poloprůsvitné kryty. Výtahové dráhy vypadaly v jednotvárné šedi plastonu a plaskla jako tmavší páteře. Lidé, kteří byli v drahách tu a tam nejasně vidět, vzbuzovali dojem nějakých nečistot, klouzajících nahoru a dolů v jinak čistě mechanických klobásách.

Všechno ve jménu modernizace.

Waff za ní přešlápl a odkašlal si.

Odradová se neobrátila. Obě Sestry strážkyně věděly, proč to Odradová dělá, a nijak na sebe neupozorňovaly. Waffova rostoucí nervozita byla jen potvrzením faktu, že všechno běží, jak má.

Odradová ale neměla dojem, že by všechno běželo opravdu dobře.

Ten pohled z okna pro ni byl jen dalším zneklidňujícím signálem této zneklidňující planety. Vzpomněla si, že Tuekovi se modernizace města nelíbila. Stěžoval si, že je potřeba najít nějaký způsob, jak to zastavit a zachovat staré význačné stavby. Jeho Tvarový tanečník v tom sporu pokračoval.

Ten nový Tvarový tanečník byl strašně podobný Tuekovi. Myslí takoví Tvaroví tanečníci sami, nebo jen hrají role podle příkazů svých Pánů? Jsou ještě neplodní, ti noví? Jak moc se takový Tvarový tanečník liší od plnohodnotného člověka?

Na celém tom podvodu Odradovou znepokojovalo několik věcí.

Falešní Tuekovi poradci, ti, kteří byli plně zasvěceni do plánu, jemuž říkali “tleilaxanské spiknutí”, mluvili o veřejné podpoře modernizace a otevřeně se chvástali, že konečně prosadili svou. Albertus Odradové všechno pravidelně hlásil. A každá další zpráva jí dělala větší starosti. Dokonce i ta Albertova zjevná poslušnost jí dělala starosti.

“Poradci přirozeně neměli na mysli veřejnou veřejnou podporu,” říkal Albertus.

Mohla jen souhlasit. Chování poradců naznačovalo, že mají silnou podporu ve středních vrstvách kněžstva, mezi šplhavci, kteří si na víkendových večírcích dovolují žertovat o svém Rozděleném Bohu… těmi, které uchlácholil poklad, nalezený Odradovou v síči Tabr.

Devadesát tisíc tun! Půlroční sklizeň z pouští Rakis. I třetina z toho množství představovala dost slušný trumf ve změněné rovnováze sil.

Kéž bych tě nikdy nebyla potkala, Alberte.

Chtěla v něm obnovit toho starostlivého. Ale každý, kdo je zběhlý ve stylu missionarie protectivy, by poznal, co z něj udělala doopravdy.

Podlézavého patolízala!

Bylo celkem jedno, že ta podřízenost vyplývala z absolutní víry v její svaté spojení se Sheeanou. Odradová si ještě nikdy neuvědomila, jak mohou postupy missionarie protectivy snadno zničit lidskou nezávislost. To ovšem byl odjakživa hlavní cíl: Učinit z nich stoupence, poslušné našich potřeb.

Tyranova slova v té tajné místnosti v ní zažehla nejen obavu o budoucnost Sesterstva.

“Odkazuji ti svůj strach a osamělost.”

Z té tisícileté vzdálenosti do ní vsadil pochyby stejně snadno, jak ona je vsadila do Waffa.

Tyranovy otázky viděla tak jasně, jako by byly zářivými literami vepsány před jejím vnitřním zrakem.

“S KÝM SE SPOJUJETE?”

Nejsme snad víc než tajná společnost? Jak skončíme? Mezi dogmatiky, které jsme samy stvořily?

Tyranova slova se jí vpálila do vědomí. Jaký byl ten “vznešený cíl” jednání Sesterstva? Odradová skoro slyšela, jak pohrdlivě by na podobnou otázku odpověděla Tarazová.

“Přežít, Dar! To je ten jediný vznešený cíl, který potřebujeme. Přežít! To věděl dokonce i Tyran!”

Možná to věděl dokonce i Tuek. A k čemu mu to nakonec bylo?

Odradová pocítila vůči mrtvému veleknězi soucit. Tuek byl dokonalý příklad toho, co dokáže pevně semknutá rodina. Dokonce i jeho jméno něco naznačovalo: Nezměnilo se od dob, kdy na téhle planetě vládli Atreidové. Zakladatel rodu byl pašerák, důvěrník prvního Leta. Tuek pocházel z rodiny, která pevně lpěla na svých kořenech a tvrdila: “Naše minulost stojí za uchování.” Ctihodné matce nemohlo ujít, jaký příklad to dává potomkům.

Ale ty jsi selhal, Tueku.

Ty modernizované domy, které viděla z okna, byly známkou onoho selhání – úplatky nastupujícím silám rakiské společnosti, těm prvkům, které Sesterstvo tak dlouho pěstovalo a posilovalo. Tuek v tom viděl předzvěst dne, kdy bude politicky příliš slabý, aby zabránil věcem, které taková modernizace představovala:

Kratší a radostnější obřady.

Nové písně v modernějším stylu.

Změny v tancích. (“Tradiční tance trvají hrozně dlouho!”)

A především méně výprav do nebezpečné pouště pro mladé postulanty z vlivných rodin.

Odradová povzdechla a pohlédla na Waffa. Malý Tleilaxan si hryzal ret. Dobře!

Zatracený Alberte! Tvou vzpouru bych uvítala!

Za zavřenými dveřmi Chrámu se už mluvilo o změně ve velekněžské funkci. Nová rakiská generace mluvila o potřebě “jít s dobou”. Mysleli tím: “Dejte nám větší moc!”

Odjakživa to tak bylo, myslela si Odradová. Dokonce i v Bene Gesseritu.

Stejně se ale nemohla zbavit myšlenky: chudák Tuek.

Albertus hlásil, že Tuek těsně před svou smrtí a chvílí, kdy ho nahradil Tvarový tanečník, varoval své příbuzné, že se jim možná nepodaří udržet velekněžskou funkci v rodině, až on sám zemře. Tuek byl chytřejší a vynalézavější, než jeho nepřátelé čekali. Jeho rodina už teď inkasovala dluhy a shromažďovala své zdroje, aby si zachovala základnu moci.

A Tvarový tanečník na Tuekově místě svým výkonem ledacos prozrazoval. Tuekova rodina tu záměnu ještě neodhalila a člověk by skoro věřil, že původní velekněz nebyl nahrazen, tak dobrý ten Tvarový tanečník byl. Ovšem sledovat ho v akci pozorným Ctihodným matkám mnohé prozradilo. To byla samozřejmě jedna z věcí, nad kterými se Waff teď ošíval.

Odradová se prudce obrátila na podpatku a rázně vykročila k tleilaxanskému Pánovi. Je načase se do něj dát!

Zastavila se dva kroky od Waffa a zamračila se na něj shora. Waff jí pohled vzdorně oplatil.

“Měl jsi dost času rozmyslet si, v jakém jsi postavení,” vyčetla mu. “Tak proč mlčíš?”

“Rozmyslet? Ty máš dojem, že jsi nám dala na vybranou?”

“Člověk je jen oblázek vhozený do tůně,” citovala jeho vlastní víru.

Waff se přerývaně nadechl. Pronesla správná slova, ale co se za takovými slovy skrývá? Když přicházejí z úst póvindá, už neznějí tak, jak by měla.

Když Waff neodpověděl, Odradová pokračovala v citaci: “A pokud je člověk jen oblázek, všechno jeho dílo nemůže být ničím víc.”

Odradová se nechtě otřásla, což na tvářích pozorných Sester strážkyň vyvolalo dobře maskované překvapení. To zachvění nepatřilo k očekávanému postupu.

Proč právě teď myslím na Tyranova slova? uvažovala Odradová.

“TĚLO A DUŠI BENE GESSERITU POTKÁ TÝŽ OSUD JAKO VŠECHNA OSTATNÍ TĚLA A OSTATNÍ DUŠE.”

Ten osten jí pronikl hluboko do srdce.

Jak je možné, že jsem tak zranitelná? Odpověď se jí nabídla sama: Atreidský manifest!

Když jsem pod pozorným dohledem Tarazové skládala ta slova, odhalilo se ve mně slabé místo.

Mohla mít Tarazová v úmyslu právě tohle: učinit Odradovou zranitelnou? Jak by byla mohla Tarazová vědět, co bude tady na Rakis nalezeno? Matka představená nejenže neměla žádné předzvěstné schopnosti, ale snažila se podobnému nadání vyhýbat i u druhých. Při těch vzácných příležitostech, kdy Tarazová něco takového chtěla od samotné Odradové, nemohlo cvičenému oku Sestry uniknout, že to dělá nerada.

A přesto mě učinila zranitelnou.

Byla to náhoda?

Odradová si rychle přeříkala litanii proti strachu. Trvalo to jen okamžik, ale Waff se zatím zjevně stačil rozhodnout.

“Vnutily byste nám to,” prohlásil. “Ale nevíte, jaké síly jsme si pro takovou chvíli schovali!” Zvedl rukávy, aby ukázal místa, kde bývaly vrhače šipek. “Tohle byly jen ubohé hračky ve srovnání s našimi skutečnými zbraněmi.”

“Sesterstvo o tom nikdy nepochybovalo,” kývla Odradová.

“Má mezi námi dojít k násilnému střetnutí?” zeptal se.

“To záleží na tom, jak se rozhodneš,” odpověděla. “Proč si říkáte o násilí?”

“Jsou takoví, kteří by hrozně rádi viděli, aby si Bene Gesserit a Bene Tleilax šly navzájem po krku,” řekla Odradová. “Naši nepřátelé by hrozně rádi posbírali, to, co by zbylo, až bychom se navzájem dostatečně oslabili.”

“Mluvíš pro dohodu, ale přitom nám nedáváš žádný manévrovací prostor! Možná ti tvá Matka představená nedala dostatečnou pravomoc k jednání!”

Jak lákavé bylo přehrát to všechno zpátky do rukou Tarazové, přesně jak to Tarazová chtěla. Odradová pohlédla na Sestry strážkyně. Jejich tváře byly nic neříkající masky. Co doopravdy vědí? Uvědomí si, že Odradová postupuje proti rozkazům Tarazové?

“Máš takovou pravomoc?” naléhal Waff.

Vznešený cíl, myslela si Odradová. Tyranova Zlatá stezka byla rozhodně dokladem aspoň jedné vlastnosti takového cíle.

Odradová se rozhodla pro tvořivou pravdu. “Mám takovou pravomoc,” řekla. To, že to řekla, znamenalo, že je to pravda. Když na sebe vzala pravomoc, znemožnila Tarazové, aby to popřela. Odradová ale věděla, že její vlastní slova ji zavazují k postupu značně odlišnému, než jsou jednotlivé kroky naplánované Tarazovou.

Nezávislá akce. Právě to, co ona chtěla od Alberta.

Ale já jsem přímo v dějišti a vím, co je potřeba.

Odradová se obrátila na Sestry strážkyně. “Zůstaňte tu, prosím, a dohlédněte, ať nás nikdo neruší.” Waffovi řekla: “Můžeme si přinejmenším udělat pohodlí.” Ukázala na dva židlopsy, stojící v pravém úhlu k sobě na druhé straně místnosti.

V rozhovoru Odradová pokračovala teprve poté, co se oba usadili. “Musíme k sobě být upřímní do takové míry, jak to diplomacie jen málokdy umožňuje. Na rovnováze záleží příliš mnoho, než abychom se mohli zdržovat plytkou vyhýbavostí.”

Waff na ni podivně pohlédl. Řekl: “Víme, že ve vaší Nejvyšší radě jsou rozmíšky. Dostalo se nám určitých zaobalených nabídek. Je tohle součást -”

“Jsem loajální vůči Sesterstvu,” řekla. “Dokonce i ty, které vás kontaktovaly, neznají žádnou jinou loajalitu.”

“Je to další trik -”

“Žádné triky!”

“Bene Gesserit má vždycky v záloze nějaké triky,” obvinil ji.

“A čeho se vlastně od nás obáváš? Konkrétně.”

“Třeba jsem se o vás dozvěděl příliš mnoho, než abyste mě nechaly dál naživu.”

“Já bych mohla říct totéž o tobě!” odsekla. “Kdo jiný ví o vašem tajném přesvědčení? Nemluví s tebou žádná póvindá!”

Toho slova se odvážila poněkud rozechvěle, ale účinky, které mělo, nemohly být výmluvnější. Waff byl zjevně otřesen. Dlouho mu trvalo, než se vzpamatoval. Ovšem pochybnosti zůstávaly, protože mu je sama nasadila do hlavy.

“Co dokazují tvoje slova?” zeptal se. “Pořád ještě si můžeš vzít to, co ses ode mě dozvěděla, a mému lidu nenechat nic. Pořád nad námi šleháš bičem.”

“Já v rukávech žádné zbraně nenosím,” podotkla Odradová.

“Ale v hlavě máš znalosti, které nás mohou zničit!” Ohlédl se na Sestry strážkyně.

“Ano, ty jsou součástí mého arzenálu,” kývla Odradová. “Mám je poslat pryč?”

“A v jejich hlavách všechno, co tu slyšely,” ušklíbl se. Podezřívavý pohled upřel znovu na Odradovou. “Bylo by lepší, abyste všechny poslaly pryč svou paměť!”

Odradová naladila hlas na co nejrozumnější tón. “Co bychom získaly tím, že bychom odhalily váš misionářský zápal dřív, než budete připraveni jednat? Posloužilo by nám nějak očernit vás tím, že bychom odhalily, kam všude jste nasadili své Tvarové tanečníky? Jistěže víme o Iksu a o Rybích mluvčích. Když jsme ty nové prostudovaly, začaly jsme je hledat.”

“Tak vidíš!” Hlas měl nebezpečně ostrý.

“Nevidím žádný způsob, jak dokázat naše spříznění, než prozradit něco, co by podobně poškodilo nás,” pokračovala Odradová.

Waff neměl slov.

“Nasadíme Prorokovy červy na nesčetných planetách Rozptylu,” řekla. “Co by asi řeklo a udělalo kněžstvo Rakis, kdybyste to prozradili?”

Sestry strážkyně se na ni dívaly s málo zakrývaným pobavením. Myslely si, že lže.

“Já s sebou žádné stráže nemám,” řekl Waff. “Když nějakou nebezpečnou věc ví jen jeden člověk, je snadné se postarat, aby ten člověk navždycky mlčel.”

Zvedla prázdné rukávy.

On pohlédl na Sestry strážkyně.

“Tak dobře,” kývla Odradová. Podívala se na Sestry a dala jim drobný uklidňující signál rukou. “Počkejte prosím venku, Sestry.”

Když se za nimi zavřely dveře, Waff pokračoval ve svých pochybnostech. “Moji lidé tyhle místnosti neprohledali. Co já vím, jaká zařízení jsou tu kde schovaná a zaznamenávají každé slovo?”

Odradová přešla do řeči islámíjatu. “Tak bychom možná měli hovořit jiným jazykem, takovým, který známe jen my.”

Waffovi zazářily oči. Stejnou řečí odpověděl: “Dobře! Budu to riskovat. A žádám tě, abys mi řekla pravý důvod roztržek mezi… Bene Gesseritem.”

Odradová se usmála. Se změnou jazyka se změnila i celá Waffova osobnost, celé jeho jednání. Choval se přesně, jak očekávala. V tomto jazyce nebyly posíleny žádné jeho pochyby!

Odpověděla se stejnou jistotou: “Existují pošetilé obavy, že bychom mohly vytvořit dalšího Kwisatze Haderacha! To namítají některé Sestry.”

“Nikoho takového už není zapotřebí,” podotkl Waff. “Ten, kdo může být na mnoha místech současně, už žil a je pryč. Přišel jen proto, aby přivedl Proroka.”

“Bůh takové znamení nepošle dvakrát,” řekla.

Právě takové věci Waff v tomto jazyku často slýchal. Už mu nepřipadalo divné, že něco takového může vyslovit žena. Jazyk a známá slova mu stačily.

“Zavládla po smrti Schwangyuové mezi vašimi Sestrami znova jednota?” zeptal se.

“Máme společného nepřítele,” odpověděla Odradová.

“Ctěné matre!”

“Bylo moudré je zabít a učit se od nich.”

Waff se naklonil vpřed, úplně zaujat povědomým jazykem a tokem rozhovoru. “Vládnou prostřednictvím sexu!” začal nadšeně. “Pozoruhodné techniky posilování orgasmu! Mohli jsme -” Pozdě si uvědomil, kdo to před ním sedí a všechno to poslouchá.

“My už takové techniky známe,” ujistila ho Odradová. “Bude zajímavé je porovnat, ale ze zjevných důvodů jsme se nikdy nesnažily dostat k moci pomocí tak nebezpečného prostředku. Ale ty děvky jsou tak hloupé, že tu chybu udělaly!”

“Chybu?” Zjevně ho to překvapilo.

“Drží otěže samy v rukou!” vysvětlila. “Jak roste moc, musí růst i jejich kontrola. Jejich vláda se rozpadne vlastní silou!”

“Moc, pořád moc,” zamumlal Waff. Napadlo ho ještě něco. “Chceš říct, že tak padl Prorok?”

“Ten věděl, co dělá,” zavrtěla hlavou. “Tisíciletí vynuceného míru následované dobou Hladomoru a Rozptylem. Poselství přímých důsledků. Vzpomeň si! Nezničil ani Bene Tleilax, ani Bene Gesserit.”

“Co si slibujete od spojenectví mezi našimi společenstvími?” zeptal se Waff.

“Slibovat si něco je jedna věc, přežít druhá,” odpověděla.

“Pořád pragmatismus,” podotkl Waff. “A mezi vámi jsou některé, které se obávají, že byste mohly znovu nastolit na Rakis Proroka se všemi jeho neztenčenými silami?”

“Copak jsem to neřekla?” V téhle tázací podobě byl jazyk islámíjatu obzvlášť přesvědčivý. Břemeno dokazování se tak přeneslo na Waffa.

“Takže ony pochybují, že narození vašeho Kwisatze Haderacha byl zásah Boží ruky,” řekl. “Pochybují také o Prorokovi?”

“No dobře, tak já ti to tedy řeknu celé,” pustila se do připraveného klamu: “Schwangyuová a ty, které ji podporovaly, odpadly od Velké víry. Nechováme vůči Tleilaxanům žádnou zášť za to, že je zabili. Ušetřili té nutnosti nás.”

Waff to přijal bez výhrad. Za daných okolností se to dalo čekat. Věděl, že tu odhalil mnohé, co si měl nechat pro sebe, ale pořád existovaly věci, které Bene Gesserit nevěděl. A co se přitom dozvěděl on sám!

Odradová ho pak úplně ohromila, když řekla: “Waffe, jestli si myslíte, že vaši potomci z Rozptylu se vrátili nezměnění, tak jste propadli pošetilosti.”

Mlčel.

“Máte v rukou všechny dílky té skládačky,” pokračovala. “Vaši potomci patří k těm děvkám z Rozptylu. A jestli si myslíte, že některá z nich dodrží jakoukoli smlouvu, tak vaše hloupost přesahuje všechny meze!”

Waffova reakce jí řekla, že ho dostala. Všechny kousky zapadly na správné místo. Řekla mu pravdu, kde to bylo třeba. Jeho pochyby se teď zaměřily tam, kam patřily: proti lidem z Rozptylu. A to všechno v jeho vlastním jazyce.

Pokusil se promluvit, ale měl tak stažené hrdlo, že si ho musel zamnout, než se mu vrátila řeč. “Co můžeme dělat?”

“To je jasné. Ztracení nás považují jen za další cíl svých dobyvačných plánů. Zametají za sebou. Obyčejná opatrnost.”

“Ale je jich tolik!”

“Pokud se nesjednotíme na společném plánu, jak je porazit, polknou nás tak, jako slepř polyká večeři.”

“Nemůžeme se podrobit špinavým póvindá! Bůh to nedovolí!”

“Podrobit? Kdo mluví o podrobování?”

“Ale Bene Gesserit vždycky používal tu starou výmluvu: ,Když je nemůžeš porazit, dej se k nim.'”

Odradová se nevesele usmála. “Bůh vám nedovolí se podrobit. Chceš snad říct, že to dovolí nám?”

“Tak jaký tedy máte plán? Co podniknete proti takovému množství?”

“Přesně to, co plánujete vy: obrátíme je. Až dáte pokyn, Sesterstvo otevřeně přizná pravou víru.”

Waff ohromeně mlčel. Ona tedy zná podstatu tleilaxanského plánu. Ví také, jak si to Tleilax vynutí?

Odradová se na něj dívala zamyšleně. Popadni lva za ocas, když to jinak nejde, myslela si. Ale co jestli Sestry analytičky došly k nesprávným závěrům? V tom případě by celé tohle vyjednávání bylo k smíchu. A ten pohled v hloubi Waffových očí, ten náznak starší moudrosti… mnohem starší než jeho tělo. Řekla s větší jistotou, než jakou cítila:

“Za to, čeho jste dosáhli s gholy ze svých nádrží a co jste si nechali pro sebe, by mnozí jiní rádi draze zaplatili, jen aby to mohli mít také.”

Její slova byla dostatečně záhadná (Poslouchají jiní?), ale Waff ani na okamžik nepochyboval, že Bene Gesserit ví i tohle.

“Budete chtít sdílet i to?” zeptal se. V ústech mu vyschlo, chraptěl.

“Všechno! Budeme sdílet všechno.”

“Co do toho velkého sdílení přinesete vy?”

“Žádej.”

“Všechny vaše genetické záznamy.”

“Jsou vaše.”

“Plodné matky podle našeho výběru.”

“Jmenuj je.”

Waff zalapal po dechu. To bylo víc, než mu nabídla Matka představená. Bylo to, jako by se mu ve vědomí otevřel květ. Pokud jde o Ctěné matre, měla samozřejmě pravdu – a o potomcích Tleilaxanů z Rozptylu také. Nikdy jim tak docela nevěřil. Nikdy!

“Vy budete samozřejmě chtít neomezené zdroje melanže,” řekl.

“Přirozeně.”

Zíral na ni a nemohl uvěřit tomu, jak obrovské má štěstí. Regenerační nádrže poskytnou nesmrtelnost jen těm, kdo přijmou Velkou víru. Nikdo se neodváží napadnout a pokusit se uloupit věc, o které bude vědět, že by ji Tleilaxané raději zničili než ztratili. A teď! Získal služby nejmocnější a nejtrvalejší misionářské mocnosti, jakou kdy vesmír poznal. V tom bylo jasně znát Boží ruku. Waffa to nejdřív naplnilo bázní a pak vytržením. Tiše oslovil Odradovou.

“A ty, Ctihodná matko, jak pojmenuješ naši dohodu?”

“Vznešený cíl,” řekla. “Znáš už Prorokova slova ze síče Tabr. Pochybuješ o něm?”

“Nikdy! Ale… ale je tu ještě jedna věc: co chcete dělat s tím gholou Duncana Idaha a s tím děvčetem, se Sheeanou?”

“Spojíme je, jak jinak. A jejich potomci budou za nás hovořit ke všem potomkům Prorokovým.”

“Na všech těch planetách, kam je odvezete!”

“Na všech těch planetách,” souhlasila.

Waff se usadil pohodlněji. Dostal jsem tě, Ctihodná matko! myslel si. My budeme ovládat toto spojenectví, ne vy. Ghola není váš; je náš!

Odradová viděla ve Waffových očích závoj výhrad, ale věděla, že už se odvážila až na samou hranici. Kdyby pokračovala, mohla by znovu vzbudit pochyby. Ať se stalo cokoli, tento směr je už pro Sesterstvo závazný. Z tohohle spojenectví se Tarazová teď už nebude moci vyvléknout.

Waff se narovnal – bylo to zvláštně mladistvé gesto, ale zrazovala ho přitom prastará inteligence, která mu hleděla z očí. “A ještě něco,” řekl. Teď byl každým coulem Pán Pánů, který mluví vlastním jazykem a rozkazuje všem, kdo ho slyší. “Pomůžete nám také šířit ten… ten Atreidský manifest?”

“Proč ne? Psala jsem ho.”

Waff sebou škubl. “Ty?”

“Myslíš, že by to dokázal někdo s menšími schopnostmi?”

Kývl – nebylo ho třeba víc přesvědčovat. Byla to jen voda na mlýn myšlenky, která napadla jeho samotného, posledního bodu jejich spojenectví: Schopné mozky Ctihodných matek budou Tleilaxanům radit na každém kroku! Co záleží na tom, že těch děvek z Rozptylu je mnohem víc? Kdo by dokázal čelit takové spojené moudrosti a neporazitelným zbraním?

“A i název toho manifestu je pravdivý,” dodala Odradová. “Jsem skutečně potomkem Atreidů.”

“Budeš jednou z našich ploditelek?” zkusil to.

“Už skoro nejsem v plodném věku, ale jsem vám k službám.”

Kamarádi z bitev, které dlouhé roky smyly;

oni jsou ty rány, co jsme v boji utržili,

bolestivá místa, na nichž spolu jsme se bili,

bitvy nehledané, po kterých jsme netoužili.

Co jsme utratili, co jsme krví vykoupili?

PÍSNĚ ROZPTYLU

Burzmali postavil své plány na tom nejlepším, co se naučil od svého bašára, a přidal k nim vlastní úsudek o rozličných možnostech a záložních pozicích. Takové je nezadatelné právo velitele! Samozřejmě si o terénu zjistil, co se dalo.

V časech starého Impéria, a dokonce i za vlády MuaďDiba, byla oblast kolem Pevnosti na Gammu lesní rezervací, která se tyčila vysoko nad olejovitou pustinou, pokrývající jinak z valné většiny harkonnenské území. Tady Harkonnenové pěstovali svůj nejlepší pilingitam, dřevo vysoké ceny, které měli odjakživa v oblibě ti nejbohatší. Od nejstarších dob se znalci raději obklopovali vzácnými dřevy než masově vyráběnými umělými hmotami, známými tehdy pod jmény polastin, polaz a pormabat (v poslední době: tin, laz a bat). Už za starého Impéria existovala pejorativní přezdívka pro zbohatlíky a malorody, která vznikla právě ze znalosti ceny vzácných dřev.

“On je ze tří P-O,” říkalo se a znamenalo to, že se takový člověk obklopuje lacinými kopiemi vyrobenými z podřadných materiálů. Když dokonce i superbohatí museli použít některý z těchto ostudných tří P-O, ukrývali je všude, kde to jen šlo, pod J-P (Jedním P) – pilingitamem.

Tohle všechno Burzmali věděl, když poslal svoje lidi hledat strategicky umístěný pilingitam poblíž vchodu do neprostoru. Dřevo toho stromu mělo mnoho předností, pro které si ho mistři řemeslníci vážili: Čerstvě po podtětí se s ním dalo pracovat jako s měkkým dřevem; když vyschlo a vyzrálo, mělo vlastnosti dřeva tvrdého. Absorbovalo mnoho barevných pigmentů a při konečné úpravě pak vypadalo, jako by tu kterou barvu mělo přirozeně. Co bylo ještě důležitější, pilingitam nepodléhal houbě a žádný hmyz ho nikdy neuznal za vhodný oběd. V neposlední řadě odolával ohni a velmi staré živé stromy rostly do šířky kolem zvětšující se prázdné trubice uprostřed.

“Uděláme, co od nás nečekají,” řekl Burzmali svým pátračům.

Během prvního přeletu nad oblastí si všiml typické ostré zeleně pilingamových listů. Lesy na této planetě byly zničeny a vypleněny během časů Hladomoru, ale mezi jehličnany a ušlechtilými listnáči, které tu byly znovu vysazeny na příkaz Sesterstva, ještě zbylo pár úctyhodných a pečlivě ošetřovaných exemplářů J-P.

Burzmaliho pátrači našli jeden takový J-P vévodit hřebenu nad neprostorem. Jeho listí se rozkládalo na ploše téměř tří hektarů. Odpoledne kritického dne Burzmali umístil skupinky, které měly odvést pozornost, v dostatečné vzdálenosti od tohoto postavení a od nízkého křoví vyhloubil úzký tunel do prostorného nitra stromu. Tam si vybudoval velitelské stanoviště a připravil tu i záložní potřeby k úniku.

“Strom je forma života,” vysvětlil svým lidem. “Zamaskuje nás před sledovači.”

Neočekávané.

Burzmali ani zdaleka nepředpokládal, že jeho přípravy uniknou pozornosti. Mohl jen svá zranitelná místa rozložit do co největší šíře.

Když přišel útok, viděl, že zřejmě postupuje podle předvídatelného vzorce. Předpokládal, že útočníci se spolehnou na nekoráby a převahu množství stejně jako při útoku na Pevnost. Analytičky Sesterstva ho ujistily, že hlavní hrozbu představují síly z Rozptylu – potomci Tleilaxanů sešikovaní bezmezně brutálními ženami, které si říkají Ctěné matre. Považoval to za přílišnou sebedůvěru, a ne za drzost. Skutečnou drzost měl ve svém arzenálu každý student, kterého učil bašár Miles Teg. Dobré bylo i to, že Teg byl schopen v rámci daného plánu improvizovat.

Burzmali prostřednictvím svých zdrojů sledoval plahočivý útěk Duncana a Lucillové. V klamných pozicích vyvíjeli vojáci v komunikačních přilbách a brýlích pro noční vidění okázalou aktivitu, zatímco Burzmali a jeho vybrané zálohy dávali pozor na útočníky, aniž by prozradili své postavení. Tegovy pohyby se daly snadno sledovat podle zkázy, kterou mezi útočníky působil.

Burzmali ocenil, že Lucillová ani nezaváhala, když slyšela zvuky boje zesilovat. Duncan se ale pokusil zastavit a málem celý plán zničil. Lucillová zachránila situaci tím, že ho šťouchla do citlivého nervu a vyštěkla na něj: “Nemůžeš mu pomoct!”

Burzmali jasně slyšel její hlas prostřednictvím přilby a v duchu zaklel. I ostatní ji uslyší. Ale nepochybně jsou jí už stejně na stopě.

Burzmali vydal subvokální příkaz přes mikrofon implantovaný v hrdle a připravil se opustit své postavení. Většinu pozornosti soustřeďoval na blížící se Lucillovou s Duncanem. Pokud všechno půjde podle plánu, jeho lidé ty dva srazí k zemi a dvojice příslušně oblečených vojáků bez helem bude místo nich dál prchat ke klamnému postavení.

Mezitím Teg vytvářel obdivuhodný pruh zkázy, kterým by mohlo uniknout pozemní vozidlo.

Pobočník Burzmaliho vyrušil: “Dva útočníci se blíží k bašárovi zezadu!”

Burzmali ho zahnal mávnutím ruky. Nemohl myslet na Tegovy šance. Všechno se musí soustředit na záchranu gholy. Burzmali se snažil pomoci mu aspoň vůlí:

No tak! Utíkej! Utíkej, sakra!

Lucillová si myslela totéž. Pobízela Duncana vpřed, sama se držela těsně za ním, aby ho kryla zezadu. Všechny své síly sebrala k odporu. Všechno, co jí bylo vrozeno i vštěpeno, se v ní teď vzepjalo. Nikdy se nevzdat! Vzdát se znamenalo přenést své vědomí do paměťových životů jiné Sestry nebo do zapomnění. Dokonce i Schwangyuová se nakonec vykoupila odporem do poslední chvíle a zemřela obdivuhodným způsobem, v pravé benegesseritské tradici, když až do konce vzdorovala.

Burzmali to hlásil Tegovi a od něj to věděla i Lucillová. Teď sebrala své nesčetné životy a myslela si: Ani já si nepovedu hůř!

Následovala Duncana dolů do nízkého křoví u kmene velikého pilingitamu, a když se ve tmě vztyčili lidé, aby je strhli k zemi, reagovala málem zběsilým odporem. Ale jakýsi hlas jí řekl v šakobse do ucha: “Přátelé!” To její reakci o zlomek vteřiny zdrželo a ona stačila zahlédnout jejich náhradníky, jak pokračují v útěku po svahu. To víc než cokoli jiného jí potvrdilo, kdo vymyslel tento plán a kdo jsou lidé, kteří je drží u země těžce vonící listím. Když ti lidé strčili nejdřív Duncana a pak i ji do tunelu směřujícího k obřímu stromu a (stále v šakobse) pobízeli ke spěchu, Lucillová věděla, že tohle je typická tegovská bezostyšnost.

I Duncan to pochopil. U podzemního východu z tunelu ji rozeznal po vůni a ve starém atreidském bezeslovném bitevním jazyce jí vyťukal na ruku:

“Nech je vést.”

Způsob toho vzkazu ji na chvíli vyvedl z míry, než si uvědomila, že ghola tuhle metodu komunikace samozřejmě zná.

Lidé kolem nich bez řeči vzali Duncanovi mohutný starý laserpal a oba uprchlíky pobídli do poklopu vozidla, které Lucillová nepoznala. Ve tmě zazářil červený záblesk.

Burzmali subvokálně oslovil své lidi: “Jedou!”

Osmadvacet pozemních vozidel a jedenáct vážkových toptér vyrazilo z klamných stanovišť. Slušné rozptýlení pozornosti, myslel si Burzmali.

Tlak v uších Lucillové řekl, že poklop byl uzavřen. Červené světlo znovu zazářilo a zhaslo.

Výbušniny roztříštily mohutný strom kolem nich a jejich dopravní prostředek, v němž teď bylo možné poznat obrněné pozemní vozidlo, vyrazilo vpřed na suspenzorech a tryskách. Lucillová mohla sledovat cestu jen podle záblesků palby a měnících se seskupení hvězd, které bylo vidět oválnými plasklovými okénky. Vzhledem k tomu, že vůz nadnášelo suspenzorové pole, byl jeho pohyb poněkud přízračný – dal se sledovat jen očima. Seděli přikrčení v plastocelových sedadlech a jejich vozidlo se zatím řítilo ze svahu dolů, přímo přes postavení, kde se bránil Teg, kličkovalo a divoce měnilo směr. Cestující na vlastní kůži nezakoušeli nic z toho. Vnímali jen rozmazané šmouhy stromů a keřů, z nichž některé hořely, a pak hvězdy.

Drželi se těsně nad špičkami té spouště, kterou po sobě zanechaly Tegovy laserpaly! Teprve v té chvíli se odvážila doufat, že se z toho dostanou. Náhle se jejich vozidlo zachvělo a zpomalilo let. Viditelné hvězdy, rámované malými ovály plaskla, se naklonily a zmizely za nějakou temnou překážkou. Gravitace se vrátila a s ní slabé světlo. Lucillová viděla, jak Burzmali prudce otevřel poklop po její levici.

“Ven!” přikázal. “Nemáme ani vteřinu nazbyt!”

Duncan se první vyškrábal z poklopu na vlhkou zem, Lucillová za ním. Burzmali ji uhodil do zad, popadl Duncana za paži a hnal je pryč od vozu. “Honem! Tudy!” Prodírali se vysokými keři na úzkou dlážděnou silničku. Burzmali, který teď pobízel každého jednou rukou, je hnal přes silnici a ve škarpě je přitiskl k zemi. Přehodil přes ně ochrannou přikrývku a zvedl hlavu, aby viděl směrem, odkud přišli.

Lucillová se tam podívala také a uviděla zasněžený svah ozářený svitem hvězd. Cítila, jak se Duncan vedle ní zavrtěl.

Daleko nahoře na svahu se pozemní vozidlo – proti jasné obloze byly jasně znát jeho tryskové modifikace – zvedlo na rudém chocholu a stoupalo, stoupalo… stoupalo. Náhle prudce vyrazilo vpravo.

“Naše?” zašeptal Duncan.

“Ano.”

“Jak se tam dostalo, aniž by se…”

“Opuštěný tunel akvaduktu,” zašeptal Burzmali. “Vůz byl naprogramovaný na automatiku.” Dál sledoval ten vzdálený rudý chochol. Najednou se z tenké červené stopy vyvalil obrovský modrý zášleh. Po světle okamžitě následovala těžká rána.

“Tak,” vydechl Burzmali.

Duncan stejně tiše řekl: “Mají si myslet, že jsi přetížil motor.”

Burzmali se poplašeně podíval na tu mladou tvář, ve světle hvězd přízračně šedou.

“Duncan Idaho byl jeden z nejlepších pilotů v atreidských službách,” řekla Lucillová. To byla nepříliš známá informace a posloužila svému účelu. Burzmali okamžitě poznal, že není jen ochráncem dvou uprchlíků. Jeho svěřenci vládli schopnostmi, které mohly být v případě potřeby užitečné.

Červené a modré jiskry stále ještě sršely po obloze v místech, kde vybuchlo modifikované vozidlo. Tu vzdálenou kouli horkého plynu už jistě vyčichaly nekoráby. Teď šlo o to, co zjistí sledovače. Červené a modré jiskry zapadly za slabě osvětlené pahorky.

Burzmali se prudce obrátil, protože na silnici se ozvaly kroky. Duncan vytáhl příruční laserpal tak rychle, že Lucillová zalapala po dechu. Položila mu ruku na paži, aby ho zadržela, ale on ji setřásl. Copak nevidí, že Burzmalimu toto vyrušení není proti mysli?

Ze silnice nad nimi zavolal tichý hlas: “Pojďte za mnou. Honem.”

Mluvčí, pohybující se temná skvrna, seskočil vedle nich a vyrazil skulinou mezi keři podél cesty. Tmavé skvrny na zasněženém svahu za křovím se změnily v nejméně deset ozbrojených postav. Pět z nich se seskupilo kolem Duncana a Lucillové a mlčky je pobízelo po zasněžené cestě podél keřů. Zbytek ozbrojené skupiny se rozběhl bez krytí dolů po svahu k temné linii stromů.

Během sta kroků se pět mlčících postav zformovalo do těsného útvaru, dva vpředu, tři vzadu, uprchlíci chránění uprostřed. Burzmali šel v čele a Lucillová se držela těsně za Duncanem. Za chvíli dorazili k puklině v temné skále a pod římsu, kde čekali a naslouchali dalším upraveným pozemním vozidlům, která nad nimi hřměla vzduchem.

“Samé návnady,” zašeptal Burzmali. “Zahltíme je návnadami. Oni vědí, že musíme panicky prchat tak rychle, jak to jde. Teď počkáme tady v úkrytu. Pak budeme postupovat pomalu… pěšky.”

“Neočekávané,” zašeptala Lucillová.

“Teg?” To byl Duncan, i když jeho hlas nebyl silnější než vydechnutí.

Burzmali se naklonil k Duncanovu levému uchu: “Myslím, že ho dostali.” V tom šepotu se ozval hluboký smutek.

Jeden z jejich temných společníků řekl: “Teď rychle. Tam dolů.”

Vedli je úzkou rozsedlinou. Někde blízko něco zaskřípalo. Ruce je postrčily do uzavřené chodby. Skřípání se ozvalo za nimi.

“Spravte ty dveře,” řekl někdo.

Kolem se rozzářilo světlo.

Duncan a Lucillová se rozhlédli po velké a přepychově zařízené místnosti, vysekané zřejmě ve skále. Podlahu pokrývaly měkké koberce – temně červené a zlaté s figurálním vzorem, který se podobal opakovaným hradbám tvořeným světle zeleným vláknem. Na stole vedle Burzmaliho ležela naházená hromada šatstva. Burzmali sám hovořil tiše s jedním z jejich průvodců, světlovlasým mužem s vysokým čelem a pronikavýma zelenýma očima.

Lucillová pozorně poslouchala. Slovům rozuměla – týkala se rozestavení stráží – ale ten zelenooký muž mluvil s přízvukem, který nikdy předtím neslyšela. Byla to zmatená směs hrdelních hlásek a souhlásek, které rachotily překvapivě rychle.

“Je to neprostor?” zeptala se.

“Ne.” Odpověď přišla od muže za ní, který hovořil se stejným přízvukem. “Chrání nás ty řasy.”

Neobrátila se k mluvčímu, ale pohlédla na světle zelenožluté řasy, které v silné vrstvě pokrývaly strop a stěny. Tmavá skála byla vidět jen na několika málo místech u podlahy.

Burzmali se vložil do hovoru. “Jsme tady v bezpečí. Ty řasy se pěstují zvlášť pro tento účel. Sledovače hlásí jen přítomnost rostlinného života a nic jiného, ostatní zakryjí řasy.”

Lucillová se obrátila na podpatku a prohlížela si podrobně místnost: harkonnenský gryf v křišťálovém stole, exotické látky na židlích a pohovkách. Stojan na zbraně u jedné stěny obsahoval dvě řady dlouhých polních laserpalů takového typu, jaký nikdy neviděla. Každý měl hlaveň na konci rozšířenou a nad spouští ozdobný zlatý lučík.

Burzmali se vrátil k hovoru se zelenookým mužem. Přeli se o to, jak se mají přestrojit. Naslouchala jim částí mysli a přitom studovala dva členy doprovodu, kteří zůstali v místnosti. Tři zbylí odešli chodbou vedle stojanu na zbraně, jejíž vchod chránil silný závěs z lesklých stříbřitých vláken. Všimla si, že Duncan pečlivě sleduje její reakce, ruku na malém laserpalu za pasem.

Lidé z Rozptylu? uvažovala Lucillová. Komu ti jsou věrní?

Nenápadně přešla k Duncanovi, položila mu ruku na paži a pomocí jazyka doteků mu sdělila své podezření. Oba se podívali na Burzmaliho. Zrada?

Lucillová pokračovala v prohlídce místnosti. Sledují je snad neviděné oči?

Prostor ozařovalo devět lumin, kolem každé se vytvářel malý ostrůvek prudkého světla. Ty se protínaly poblíž místa, kde Burzmali pořád ještě hovořil se zelenookým mužem. Část světla vycházela přímo ze vznášejících se koulí, které byly všechny naladěné do temně zlatého tónu, a část se měkčeji odrážela od vrstvy řas. Výsledkem bylo, že nikde neležely temné stíny, dokonce ani pod nábytkem.

Třpytivá stříbřitá vlákna ve vnitřních dveřích se rozhrnula. Do místnosti vešla stará žena. Lucillová se na ni upřeně zadívala. Stařena měla zbrázděnou tvář tak tmavou jako staré růžové dřevo. Rysy měla ostře řezané a kolem nich úzký rám rozcuchaných šedých vlasů, které jí spadaly skoro až k ramenům. Měla na sobě dlouhé černé roucho zdobené mytologickými draky utkanými ze zlatých vláken. Žena se zastavila u pohovky a opřela žilnaté ruce o opěradlo.

Burzmali a jeho společník se odmlčeli.

Lucillová se podívala na vlastní roucho. Až na zlaté draky se oba šaty podobaly, kapuce na obou byly rozloženy po ramenou. Roucho s draky se lišilo jen postranním rozparkem a způsobem, jakým se vpředu rozvíralo.

Když žena mlčela, Lucillová se podívala na Burzmaliho, jako by hledala vysvětlení. Burzmali se naopak s podivným soustředěním díval na ni. Stará žena si Lucillovou dál mlčky prohlížela.

Ta pozornost Lucillovou zneklidňovala. Všimla si, že i Duncan to cítí. Ruku nespouštěl z malého laserpalu. Dlouhé ticho, doprovázené zkoumavými pohledy, jen posílilo její nervozitu. V tom, jak ta stará žena stála a jen se dívala, bylo něco téměř benegesseritského.

Ticho přerušil Duncan, který se Burzmaliho zeptal: “Kdo je to?”

“Já jsem ta, která vám zachrání krk,” řekla stará žena. Měla slabý hlas, který občas nemohoucně zaskřípal, ale mluvila stejným zvláštním přízvukem.

Lucilliny Zděděné vzpomínky našly vhodné porovnání pro roucho té staré ženy: Takové nosily starověké kurtizány.

Lucillová skoro zavrtěla hlavou. Tahle žena byla zjevně na takovou roli příliš stará. A tvar draků vetkaných v látce se lišil od těch, které se jí vybavily v paměti. Lucillová se vrátila pohledem k tváři: oči vlhké nemocemi stáří. V záhybech, kde se víčka dotýkala kanálků vedle kořene nosu, se usadila suchá krusta. Na kurtizánu příliš, příliš stará.

Stařena oslovila Burzmaliho. “Myslím, že jí to docela padne.” Začala se zbavovat svého dračího roucha. Lucillové řekla: “To je pro tebe. Nos to s úctou. Zabili jsme, abychom to pro tebe získali.”

“Koho jste zabili?” zeptala se Lucillová.

“Postulantku Ctěných matre!” V chraplavém hlase té ženy se ozvala pýcha.

“Proč bych si to roucho měla brát?” chtěla vědět Lucillová.

“Vyměníš si se mnou šaty,” vysvětlila stařena.

“Bez vysvětlení ne.” Lucillová nepřijala roucho, které jí stará žena podala.

Burzmali udělal krok vpřed. “Můžeš jí věřit.”

“Jsem přítelkyně tvých přátel,” dodala stará žena. Zatřásla rouchem před Lucillovou. “Tak si to vezmi.”

Lucillová oslovila Burzmaliho. “Musím znát tvůj plán.”

“Oba ho musíme znát,” přidal se Duncan. “Kdo nám zaručí, že můžeme těm lidem věřit?”

“Teg,” odpověděl Burzmali. “A já.” Pohlédl na starou ženu. “Můžeš jim to říct, Sirafo. Máme čas.”

“Oblékneš tohle roucho, až budeš doprovázet Burzmaliho do Ysai,” řekla Sirafa.

Sirafa, pomyslela si Lucillová. To jméno znělo skoro jako z benegesseritské Přímé linie.

Sirafa si prohlížela Duncana. “Ano, je ještě dost malý. Přestrojíme ho a odvezeme zvlášť.”

“Ne!” ohradila se Lucillová. “Já jsem dostala příkaz ho chránit!”

“To je pošetilost,” řekla Sirafa. “Budou hledat ženu tvého vzhledu, doprovázenou někým, kdo vypadá jako tenhle mladík. Nebudou hledat kurtizánu z řad Ctěných matre s jejím nočním společníkem… ani tleilaxanského Pána s doprovodem.”

Lucillová si olízla rty. Sirafa mluvila se sebejistotou Matky proktorky.

Sirafa přehodila dračí roucho přes opěradlo pohovky. Stála tu teď v přiléhavém černém trikotu, který nijak neskrýval tělo dosud pružné a ohebné, i když slušně zakulacené. To tělo vypadalo mnohem mladší než tvář. Jak na ni Lucillová hleděla, Sirafa si přejela dlaněmi přes čelo a líce a uhladila je. Vrásky se zmenšily a objevila se mladší tvář.

Tvarový tanečník?

Lucillová se na ženu pozorně podívala. Žádné jiné známky, obvykle prozrazující Tvarové tanečníky, na ní neviděla. Ale i tak…

“Sundej si to roucho!” přikázala Sirafa. Její hlas byl teď mladší a ještě velitelštější.

“Musíš to udělat,” prosil Burzmali. “Sirafa zaujme tvoje místo jako další návnada. Je to jediný způsob, jak můžeme projít.”

“Projít kam?” zeptal se Duncan.

“K nekorábu,” odpověděl Burzmali.

“A kam nás odveze?” přidala se Lucillová.

“Do bezpečí,” řekl Burzmali. “Sice se zajistíme velkou dávkou šéry, ale stejně nemůžu říct víc. I účinky šéry časem vyprchají.”

“Jak mě přestrojíte za Tleilaxana?” chtěl vědět Duncan.

“Věř nám, že se to dá udělat,” odbyl ho Burzmali. Nespouštěl pohled z Lucillové. “Ctihodná matko?”

“Nedáváš mi na vybranou,” povzdechla Lucillová. Rozepnula spony a spustila roucho. Vytáhla ze živůtku příruční laserpal a hodila ho na pohovku. Její vlastní trikot byl světle šedý. Povšimla si, že Sirafa zaznamenala jak to, tak nože ve stehenních pouzdrech.

“Občas nosíme černé spodní oděvy,” podotkla Lucillová a vklouzla do dračího roucha. Látka vypadala těžká, ale nebyla. Zatočila se v ní a cítila, jak roucho zavlálo a přizpůsobilo se jejímu tělu, skoro jako by bylo ušito na ni. Na krku zaznamenala drsné místo. Přejela přes ně prstem.

“Tam ji zasáhla šipka,” vysvětlila Sirafa. “Postupovali jsme rychle, ale žíravina trochu poškodila povrch látky. Na pohled to není znát.”

“Je ten vzhled v pořádku?” zeptal se Burzmali Sirafy.

“Je velmi dobrý. Ale musím ji poučit. Nesmí udělat chybu, nebo vás oba dostanou jako nic!” Sirafa tleskla, aby zdůraznila svá slova.

Kde jsem to gesto viděla? ptala se Lucillová sama sebe.

Duncan se zezadu dotkl pravé paže Lucillové a jeho prsty rychle a skrytě hovořily: “To tlesknutí! Manýra Giedi Primy.”

Zděděné vzpomínky to Lucillové potvrdily. Byla tato žena součástí izolovaného společenství, které zachovávalo staré zvyky?

“Chlapec by měl teď jít,” řekla Sirafa. Kývla na dva zbývající členy doprovodu. “Odveďte ho na místo.”

“Mně se to nelíbí,” namítla Lucillová.

“Nemáme na výběr!” vyštěkl Burzmali.

Lucillová nemohla než souhlasit. Věděla, že se spoléhá na Burzmaliho přísahu věrnosti Sesterstvu. A připomněla si také, že Duncan není dítě. Jeho pranabindúové reakce zdokonalil starý bašár a ona sama. Ghola vládl schopnostmi, jakých dosahovalo jen málo lidí mimo Bene Gesserit. Mlčky přihlížela, jak Duncan a oba muži odcházejí třpytivým závěsem.

Když byli pryč, Sirafa obešla pohovku a zastavila se před Lucillovou s rukama v bok. Pohlédly si do očí.

Burzmali si odkašlal a prohrábl se hromadou šatstva na stole vedle sebe.

Sirafina tvář, především oči, byly pozoruhodně přitažlivé. Oči měla světle zelené s bílými bělmy. Nezakrývaly je žádné čočky ani nic jiného.

“Máš ten správný vzhled,” kývla Sirafa. “Pamatuj si, že jsi zvláštní druh kurtizány a Burzmali je tvůj zákazník. Žádný obyčejný člověk se vám do toho nebude míchat.”

Lucillová v tom rozeznala skrytou narážku. “Ale jsou takoví, kteří by se míchat mohli?”

“Na Gammu jsou vyslanectví velkých náboženství,” vysvětlila Sirafa. “S některými z nich ses nikdy nesetkala. Jsou z toho, čemu vy říkáte Rozptyl.”

“A ty tomu říkáš jak?”

“Hledání.” Sirafa chlácholivě zvedla ruku. “Neboj se! Máme společného nepřítele.”

“Ctěné matre?”

Sirafa obrátila hlavu doleva a plivla na podlahu. “Podívej se na mě, Benegesseriťanko! Byla jsem vycvičena jen k tomu, abych je zabíjela! To je můj jediný úkol a cíl!”

Lucillová opatrně volila slova: “Podle toho, co víme, musíš být velmi dobrá.”

“V některých věcech jsem možná lepší než ty. Teď mě poslouchej. Jsi sexuální znalkyně. Rozumíš?”

“Proč by se do toho měli míchat kněží?”

“Ty jim říkáš kněží? No… dobře. Nebudou se do toho míchat ze žádného důvodu, který by sis představovala. Sex pro potěšení, nepřítel náboženství, co?”

“Nepřijímejte žádné náhražky za svaté vytržení,” kývla Lucillová.

“Tantrus nechť tě chrání, ženská! V Hledání jsou jiní kněží, takoví, kteří raději nabízejí okamžitou extázi namísto té slíbené budoucí.”

Lucillová se skoro usmála. To si tahle samozvaná zabíječka Ctěných matre myslí, že může Ctihodné matce dělat přednášku o náboženství?

“Jsou tu lidé, kteří se přestrojují za kněží,” pokračovala Sirafa. “Jsou velice nebezpeční. Nejnebezpečnější jsou ti, kdo vzývají Tantruse a prohlašují, že jejich boha lze uctít jen sexem.”

“Jak je poznám?” Lucillová rozpoznala v Sirafině hlase upřímnost a jakousi předtuchu.

“O to se nestarej. Nikdy se nesmíš chovat tak, jako bys podobné rozdíly poznávala. Tvoje první starost bude muset být, abys dostala svoje peníze. Ty bys myslím měla žádat padesát solárů.”

“Ještě jsi mi neřekla, proč by mohli zasáhnout.” Lucillová se znovu podívala na Burzmaliho. Rozložil hrubý oblek a svlékal si uniformu. Znovu se soustředila na Sirafu.

“Někteří se řídí starou konvencí, která jim zaručuje právo zrušit tvé ujednání s Burzmalim. Někteří z nich tě možná budou zkoušet.”

“Dobře poslouchej,” přidal se Burzmali. “Tohle je důležité.”

Sirafa pokračovala: “Burzmali bude oblečený jako polní nádeník. Má od zbraní takové mozoly, že by v jiném přestrojení byly příliš nápadné. Ty mu budeš říkat Skar, to je tady běžné jméno.”

“Ale jak se mám zachovat, když se do toho vloží nějaký kněz?”

Sirafa vytáhla ze živůtku malý váček a podala ho Lucillové. Ta si ho jednou rukou nadhodila. “Je v něm dvě stě osmdesát tři soláry. Když se někdo představí jako božský… To si pamatuj! Božský!”

“Jak bych to mohla zapomenout?” Lucillová to řekla s pohrdáním, ale Sirafa tomu nevěnovala pozornost.

“Když zasáhne někdo takový, vrátíš Burzmalimu s omluvou padesát solárů. V tom váčku je taky tvoje osobní karta kurtizány na jméno Pira. Vyslov to jméno.”

“Pira.”

“Ne! Mnohem silnější přízvuk na ,a’!”

“Pira!”

“To by šlo. Teď mě velice pozorně poslouchej. Ty a Burzmali budete na ulici pozdě v noci. Každý bude předpokládat, že jsi už měla nějaké zákazníky. Musí to být znát. Proto teď… ehm, pobavíš Burzmaliho, ještě než odtud odejdete. Rozumíš?”

“Taková pečlivost!” podotkla Lucillová.

Sirafa to vzala jako kompliment a usmála se, ale byl to napjatý úsměv. Její reakce byly tak zvláštní!

“Ještě něco,” řekla Lucillová. “Když budu muset pobavit nějakého božského, jak potom najdu Burzmaliho?”

“Skara!”

“Ano. Jak najdu Skara?”

“Ať půjdeš kamkoliv, počká někde poblíž. Až vyjdeš, Skar si tě najde.”

“Dobře. Když zasáhne nějaký božský, vrátím Skarovi sto solárů a -”

“Padesát!”

“Myslím, že ne, Sirafo.” Lucillová pomalu zavrtěla hlavou. “Až božského pobavím, bude vědět, že padesát solárů je příliš malá částka.”

Sirafa stiskla rty a pohlédla přes rameno Lucillové na Burzmaliho. “Varoval jsi mě, co jsou zač takové jako ona, ale nepředpokládala jsem, že…”

Lucillová jen s lehkým nádechem Hlasu řekla: “Nepředpokládej nic, co neuslyšíš ode mě!”

Sirafa se zamračila. Hlas ji zjevně polekal, ale když pokračovala, byl její tón stejně nadutý: “Mám předpokládat, že nepotřebuješ, abych ti vysvětlovala sexuální variace?”

“To klidně můžeš,” přikývla Lucillová.

“A že ti nemusím říkat, že to roucho představuje pátou hodnostní třídu Řádu Hormu?”

Teď se zase zamračila Lucillová. “Co když moje schopnosti budou vyšší, než odpovídá pátému stupni?”

“A vida,” ušklíbla se Sirafa. “Takže mě budeš ještě poslouchat?”

Lucillová krátce kývla.

“Výborně,” řekla Sirafa. “Můžu předpokládat, že ovládáš vaginální pulzaci?”

“Ano.”

“V jakékoli pozici?”

“Dokážu ovládat každý sval ve svém těle.”

Sirafa pohlédla na Burzmaliho. “Je to pravda?”

Burzmali se ozval těsně za Lucillovou. “Jinak by to netvrdila.”

Sirafa se zamyšleně dívala Lucillové na bradu. “To je ale myslím komplikace.”

“Aby sis to nezačala špatně vykládat,” podotkla Lucillová, “schopnosti, které jsem se naučila, nejsou obvykle na prodej. Mají jiný účel.”

“Ale tím jsem si jistá,” řekla Sirafa. “Ale sexuální obratnost je -”

“Obratnost!” Lucillová to řekla tónem velmi rozzlobené Ctihodné matky. Bez ohledu na to, že právě toho možná Sirafa chtěla dosáhnout, bylo potřeba ji odkázat do patřičných mezí! “Říkáš obratnost? Dokážu ovládat genitální teplotu. Znám a dokážu vzrušit jednapadesát excitačních bodů. Umím -”

“Jednapadesát? Ale je přece jen -”

“Jednapadesát!” odsekla Lucillová. “A sekvence a kombinace dosahují počtu dva tisíce osm. Kromě toho, ve spojení s dvěma sty pěti sexuálními pozicemi -”

“Dvěma sty pěti?” Sirafu to zjevně vyvedlo z míry. “To přece nemyslíš -”

“Vlastně je jich víc, když počítáš i drobné variace. Já jsem vtiskovatelka, což znamená, že jsem zvládla všech tři sta kroků posilování orgasmu!”

Sirafa si odkašlala a olízla si rty. “V tom případě tě musím varovat, aby ses držela zpátky. Nesmíš využít všechny své schopnosti, protože jinak…” Zase se podívala na Burzmaliho. “Proč jsi mě nevaroval?”

“Varoval jsem tě.”

Lucillová jasně slyšela v jeho hlase pobavení, ale neotočila se, aby si to potvrdila.

Sirafa se dvakrát zhluboka nadechla a vydechla. “Když se bude někdo na něco ptát, řekneš, že tě čekají zkoušky k povýšení. To by mohlo uklidnit podezření.”

“A když se mě budou ptát na tu zkoušku?”

“To je jednoduché. Prostě se záhadně usměješ a budeš mlčet.”

“Co když se mě někdo zeptá na Řád Hormu?”

“Pohroz, že to ohlásíš svým nadřízeným. To by mělo otázky zarazit.”

“A když ne?”

Sirafa pokrčila rameny. “Vymysli si, co chceš. Dokonce i Mluvčí pravdy by tvoje vytáčky pobavily.”

Lucillová nehnula ani brvou a přemýšlela o své situaci. Slyšela Burzmaliho – Skara! -, jak se pohybuje těsně za ní. Tohle přestrojení by jí nemělo dělat vážnější potíže. Možná se z toho vyklube i zábavná epizoda, kterou později bude moci vyprávět v Kapitule. Všimla si, že Sirafa se usmívá na Burz- Skara! Lucillová se obrátila a pohlédla na svého zákazníka.

Burzmali tam stál nahý, polní uniformu a helmu pečlivě poskládal vedle hromádky hrubých šatů.

“Vidím, že Skar nic nenamítá proti vaší přípravě na tohle dobrodružství,” ukázala Sirafa rukou na jeho naběhlý a zvednutý penis. “Nechám vás tady.”

Lucillová slyšela, jak Sirafa odchází třpytivým závěsem. Jediná myšlenka, která ji v tu chvíli napadla, bylo hněvné:

“Místo něj tady teď měl být ghola!”

Zapomnětlivost je váš osud. Všechna dávná poučení ztrácíte a znovu nabýváte, ztrácíte a nabýváte.

LETO II., JEHO HLAS, DÁR-ES-BALÁT

“Ve jménu našeho řádu a jeho neporušeného Sesterstva tato zpráva byla posouzena jako spolehlivá a hodná vložení do kronik Kapituly.”

Tarazová se na ta slova na displeji dívala znechuceně. Ranní světlo vytvářelo žluté skvrny, takže zobrazená slova vypadala poněkud záhadně.

Tarazová se vztekle odstrčila od projekčního stolu, vstala a přešla k jižnímu oknu. Den byl ještě mladý a stíny na dvoře dlouhé.

Mám tam jet osobně?

Nechtělo se jí do toho. V těchto místnostech se cítila tak… tak bezpečná. Ale byla to pošetilost a ona to cítila každou buňkou. Bene Gesserit tu sídlil už víc než čtrnáct set let, ale přesto bylo třeba tuto Kapitulní planetu považovat pouze za dočasnou.

Položila levou ruku na hladký rám okna. Každé její okno bylo umístěno tak, že z něj byl krásný výhled. Místnost sama – její proporce, vybavení, barvy – to všechno připomínalo architekty a stavitele, kteří měli na mysli jediný cíl: vytvořit pro obyvatele dojem opory.

Tarazová se pokusila ponořit se do toho ochranitelského pocitu a neuspěla.

Spor, který právě absolvovala, zanechal v místnosti hořkost, i když se hovořilo nejmírnějším tónem. Její poradkyně byly neústupné a (s tím bezvýhradně souhlasila) měly k tomu pochopitelné důvody.

Udělat ze sebe misionáře? A pro Tleilaxany?

Dotkla se ovládací destičky vedle okna a otevřela je. Do místnosti zavanul teplý vánek, vonící květy z jabloňových sadů. Sesterstvo bylo pyšné na ovoce, které pěstovalo tady, v samém centru své moci. Lepší sady nerostly v žádné z Pevností a Pobočných kapitul, spřádajících síť Bene Gesseritu na většině planet, které lidstvo obývalo v časech starého Impéria.

“Podle plodů jejich poznáte je,” napadlo ji. Z některých těch starých náboženství se dodneška dá čerpat moudrost.

Odsud z výšky Tarazová viděla celou jižní část budov Kapituly. Přes střechy a dvory se táhla nepravidelná linie stínu hlídkové věže.

Když o tom tak přemýšlela, věděla, že je to překvapivě malé sídlo na to, kolik moci se tu soustřeďuje. Za prstencem zahrad a sadů ležela úhledná šachovnice soukromých domů, z nichž každý měl kolem sebe svá pole. Na těch privilegovaných statcích hospodařily Sestry na odpočinku a vybrané věrné rodiny. Západní hranici tvořily rozeklané vrcholky hor, některé se sněhovou pokrývkou. Startovací plocha ležela dvacet kilometrů na východ. Všude kolem tohoto jádra Kapituly ležely otevřené pláně, kde se pásl zvláštní druh dobytka, dobytka tak vnímavého k nezvyklým pachům, že by se při sebemenším přiblížení lidí neoznačených místním pachem splašil a začal divoce bučet.

Nejvnitrnější sídla a ohrazená pole rozmístil jeden z prvních zdejších bašárů tak, že klikatícími se pozemními kanály nemohl ve dne ani v noci projít nikdo nepozorován.

Všechno to vypadalo náhodně a chaoticky, ale přitom v tom byl přísný řád. Tarazová věděla, že právě tak vypadá i samo Sesterstvo.

Zakašlání, které se ozvalo za jejími zády, jí připomnělo, že jedna z těch, kdo se v Radě nejprudčeji hádaly, trpělivě čeká u otevřených dveří.

Čeká na mé rozhodnutí.

Ctihodná matka Bellondová chtěla Odradovou dát “okamžitě zlikvidovat”. K žádnému rozhodnutí se nedošlo.

Tohle se ti tedy skutečně povedlo, Dar. Čekala jsem od tebe nezávislost. Dokonce jsem ji chtěla. Ale tohle!

Bellondová, stará, tlustá a růžovoučká, s chladným pohledem a vyhlášenou přirozenou zlomyslností, chtěla Odradovou odsoudit jako zrádkyni.

“Tyran by ji okamžitě rozdrtil!” připomínala Bellondová.

Je to všechno, co jsme se od něj naučily? uvažovala Tarazová.

Bellondová argumentovala tím, že Odradová není jen z rodu Atreidů, ale také z rodu Corinnů. Mezi jejími předky bylo značné množství imperátorů a viceregentů a mocných správců.

Což naznačuje obrovskou touhu po moci.

“Její předkové přežili na Saluse Secundus!” opakovala pořád Bellondová. “Copak jsme se ze svých genetických zkušeností nic nenaučily?”

Naučily jsme se, jak tvořit takové Odradové, pomyslela si Tarazová.

Když Odradová přežila melanžovou agonii, byla poslána na Al Dhanab, ekvivalent Salusy Secundus, aby tu byla záměrně připravována na planetě neustálých zkoušek: byly tu vysoké skály a suché rokliny, horký vítr a mrazivý vítr, příliš velké sucho a příliš velké vlhko. Planeta byla považována za vhodnou zkušební půdu pro někoho, koho může osud zavát na Rakis. Z takové přípravy vycházeli tvrdí, zocelení a houževnatí lidé. Vysoká, pružná a svalnatá Odradová patřila k nejtvrdším.

Jak můžu tuhle situaci zachránit?

Poslední zpráva od Odradové říkala, že jakýkoli mír, dokonce i Tyranova tisíciletí útlaku, vyzařuje falešnou auru, která může být osudná těm, kdo jí příliš důvěřují. V tom byla síla i slabina argumentů, které předkládala Bellondová.

Tarazová zvedla pohled k Bellondové, která stále ještě čekala u dveří. Je moc tlustá! A ještě se tím chlubí!

“Nemůžeme eliminovat Odradovou, stejně jako nemůžeme eliminovat gholu,” řekla Tarazová.

Bellondová promluvila tiše a vyrovnaně: “Oba jsou teď pro nás příliš nebezpeční. Jen si uvědom, jak tě Odradová oslabuje svou zprávou o těch slovech ze síče Tabr!”

“Myslíš, že mě to Tyranovo poselství oslabilo, Bell?”

“Víš, jak to myslím. Bene Tleilax nemá vůbec žádnou morálku.”

“Přestaň měnit téma, Bell. Myšlenky ti poletují jako hmyz po květech. Co v tom doopravdy cítíš?”

“Tleilaxany! Vytvořili toho gholu pro své vlastní cíle. A Odradová na nás teď chce, abychom -”

“Opakuješ se, Bell.”

“Tleilaxané používají zkratky. Jejich pohled na genetiku je jiný než náš. Není to lidský pohled. Vytvářejí stvůry.”

“Myslíš?”

Bellondová vkročila do místnosti, obešla stůl a zastavila se těsně před Tarazovou, takže zakryla Matce představené výhled na výklenek a sošku Chenoehové.

“Spojenectví s kněžími Rakis, budiž, ale s Tleilaxany ne.” Bellondová mávla rukou zaťatou v pěst a roucho jí přitom zašustilo.

“Bell! Velekněz je teď jen Tvarový tanečník. Chceš říct, že se máme spojit s ním?”

Bellondová zlostně zavrtěla hlavou. “Těch, kdo věří v Šaj-hulúda, jsou zástupy! Najdeš je všude. Jak asi budou reagovat, jestli někdy vyjde najevo náš podíl na celém tom podvodu?”

“Nech toho, Bell! Postaraly jsme se, aby byli zranitelní jen Tleilaxané. V tom má Odradová pravdu.”

“Chyba! Když se s nimi spojíme, budeme zranitelné také. Budeme nuceny sloužit tleilaxanskému plánu. Bude to ještě horší než naše dlouhá podřízenost Tyranovi.”

Tarazová viděla zlé záblesky v očích Bellondové. Její reakce byla pochopitelná. Žádná Ctihodná matka si na to poddanství, kterým prošly za vlády Božského imperátora, nedokázala vzpomenout bez přinejmenším mrazivého pocitu. Byly tehdy proti své vůli hnány s proudem a nikdy si nemohly být jisty, zda bude Bene Gesserit druhý den ještě existovat.

“Myslíš, že si takovým hloupým spojenectvím zajistíme dodávky koření?” naléhala Bellondová.

Pořád je to totéž, uvědomila si Tarazová. Bez melanže a agonie její přeměny nemohou být žádné Ctihodné matky. Ty děvky z Rozptylu určitě považují melanž za jeden ze svých cílů – koření a způsob, jakým ho Bene Gesserit ovládá.

Tarazová se vrátila ke stolu a dosedla do svého židlopsa. Opřela se a nábytek se okamžitě zformoval podle tvaru jejího těla. Byl to problém. Zvláštní problém Bene Gesseritu. I když Sesterstvo neustále experimentovalo, nikdy nenašlo za koření náhradu. Kosmická Gilda potřebovala koření, aby své kormidelníky uvedla do transu, ale oni mohli místo kormidelníků použít iksanský stroj. Na trhu Gildy si konkuroval Iks i jeho pobočky. Oni měli na vybranou.

My ne.

Bellondová přešla na protější stranu stolu, položila obě pěsti na hladký povrch a podívala se dolů na Matku představenou.

“A pořád ještě nevíme, co Tleilaxané provedli s naším gholou!”

“Odradová to zjistí.”

“To není důvod prominout jí tu zradu!”

Tarazová řekla tiše: “Na tuhle chvíli jsme čekaly generaci za generací a ty bys celý ten projekt jen tak zahodila.” Lehce udeřila dlaní do stolu.

“Ten slavný rakiský projekt už není náš projekt,” odsekla Bellondová. “A možná ani nikdy nebyl.”

Tarazová soustředila všechny své nemalé duševní schopnosti a znovu zkoumala všechny důsledky tohoto známého argumentu. Tahle věta často zaznívala už na dřívějších rozhádaných zasedáních.

Uvedl celý plán ghola do pohybu Tyran? A pokud ano, co s tím teď mohou dělat? Co by s tím měly dělat?

Během té dlouhé debaty si všechny vzpomněly na menšinovou zprávu. Schwangyuová je sice mrtvá, ale její frakce přežila a teď to vypadalo, že Bellondová se k nim přidala také. Skutečně Sesterstvo zavírá oči před tou osudovou možností? Zpráva Odradové o tom skrytém vzkazu se dala chápat jako zlověstné varování. Odradová to ještě zdůraznila líčením toho, jak ji na skrýš upozornil její vnitřní smysl pro nebezpečí. Takovou událost nemohla žádná Ctihodná matka brát na lehkou váhu.

Bellondová se narovnala a založila si ruce na prsou.

“Nikdy se úplně nezbavíme vlivu učitelů našeho dětství ani zvyků, které nás formovaly, viď?”

To byl argument příznačný pro benegesseritské spory. Připomínal jim jistou vlastní specifickou citlivost.

Jsme tajná aristokracie a náš potomek zdědí veškerou moc. Ano, jsme na to citlivé, a Miles Teg je toho zářným příkladem.

Bellondová si našla židli s rovným opěradlem a sedla si, takže teď měla oči ve stejné výši jako Tarazová. “Když vrcholil Rozptyl,” řekla, “přišly jsme asi o dvacet procent našich neúspěšných kandidátek.”

“Ti, co se teď vracejí, nejsou neúspěšní.”

“Ale Tyran určitě věděl, že se to stane!”

“Šlo mu o Rozptyl, Bell. To byla jeho Zlatá stezka, přežití lidstva!”

“Ale víme, co si myslel o Tleilaxanech, a přesto je nezničil. Mohl to udělat, ale neudělal!”

“Chtěl rozdílnost.”

Bellondová udeřila pěstí do stolu. “Tu tedy rozhodně získal!”

“Všechny tyhle argumenty jsme už mockrát probraly, Bell, a pořád ještě nevidím žádný způsob, jak uniknout tomu, co udělala Odradová.”

“Podřízenost!”

“Vůbec ne. Byly jsme kdy úplně podřízené některému imperátorovi před Tyranem? Dokonce ani MuaďDibovi ne!”

“Pořád jsme ještě v Tyranově pasti,” obvinila ji Bellondová. “Řekni mi, proč Tleilaxané pořád vytvářeli jeho oblíbeného gholu? Uplynula tisíciletí a ten ghola pořád vyskakuje z jejich nádrží jako čertík z krabičky.”

“Myslíš, že Tleilaxané se pořád ještě řídí tajným Tyranovým příkazem? Jestli ano, tak se stavíš na stranu Odradové. Ta vytvořila obdivuhodně příznivé podmínky k tomu, abychom to mohly prozkoumat.”

“Žádný takový příkaz nevydal! Jen se postaral, aby tenhle ghola byl pro Bene Tleilax obzvlášť přitažlivý.”

“A pro nás ne?”

“Matko představená, musíme se z té Tyranovy pasti okamžitě dostat! A to tím nejpřímějším způsobem.”

“Rozhodnout musím já, Bell. Pořád se ještě přikláním k opatrnému spojenectví.”

“Tak aspoň dovol zabít toho gholu. Sheeana může mít děti. Můžeme -”

“Tohle není a nikdy nebyl jen genetický projekt!”

“Ale mohl by být. Co když se pleteš v tom, jaká síla způsobuje atreidskou předzvěstnou schopnost?”

“Všechny tvoje návrhy směřují k znepřátelení s Rakis a s Tleilaxany, Bell.”

“Se svými současnými zásobami melanže může Sesterstvo vydržet padesát generací. Když budou na příděl, tak víc.”

“A ty myslíš, že padesát generací je dlouhá doba, Bell? Nevidíš, že právě pro tenhle svůj přístup nesedíš tady na mé židli ty?”

Bellondová se odstrčila od stolu, židle nepříjemně zaskřípala po podlaze. Tarazová na ní viděla, že není přesvědčená. Bellondové se už nedalo věřit. Možná že zemřít bude muset ona. A jaký v tom je vznešený cíl?

“Takhle se nedostaneme nikam,” zavrtěla hlavou Tarazová. “Nech mě o samotě.”

Když osaměla, znovu uvažovala o zprávě od Odradové. Zlověstná. Nebylo těžké pochopit, proč Bellondová i ostatní reagovaly tak divoce. Ale to svědčilo o nebezpečném nedostatku sebeovládání.

Ještě není čas napsat poslední vůli Sesterstva.

Odradová a Bellondová v určitém smyslu sdílely stejné obavy, ale v jejich důsledku došly k rozdílným rozhodnutím. Odradová interpretovala to poselství na rakiských kamenech jako prastaré varování:

I toto pomine.

Blížíme se ke svému konci, rozdrtí nás vyhladovělé hordy z Rozptylu?

Ale tajemství regeneračních nádrží už Sesterstvo mělo téměř na dosah.

Jestli získáme tohle, nic nás nedokáže zastavit!

Tarazová se rozhlédla po detailech svého pokoje. Stále ještě tu byla síla Bene Gesseritu. Kapitula byla dosud skryta za hradbou nekorábů, její umístění nebylo zaznamenáno nikde než v myslích jejích vlastních lidí. Byla neviditelná.

Dočasně neviditelná! Náhody se stávají.

Tarazová se narovnala. Udělej bezpečnostní opatření, ale nežij v jejich stínu a neustále ve střehu. Litanie proti strachu byla užitečná, když šlo o to vyhnout se stínům.

Od kohokoli jiného než od Odradové by ten varovný vzkaz a jeho znepokojující náznak, že Tyran stále ještě řídí svou Zlatou stezku, byl mnohem méně děsivý.

To prokleté atreidské nadání!

“Pouhá tajná společnost?”

Tarazová bezmocně zaťala zuby.

“Vzpomínky nestačí, pokud tě nepovolají k vznešenému cíli!”

A co když je pravda, že Sesterstvo už neslyší hudbu skutečného života?

Zatraceně! Tyran je stále ještě dokáže zasáhnout.

Co se nám to pokouší sdělit? Jeho Zlatá stezka nemůže být v nebezpečí. O to se postaral Rozptyl. Lidé se rozběhli do nesčetných stran jako ostny ježka.

Viděl snad i návrat Ztracených? Mohl předvídat tu temnou skvrnu na úpatí své Zlaté stezky?

Věděl, že vytušíme jeho moc. Věděl to!

Tarazová myslela na hromadící se zprávy o Ztracených, kteří se vraceli ke svým kořenům. Pozoruhodná rozmanitost lidí a věcí doprovázená pozoruhodným stupněm tajemství a rozsáhlými náznaky konspirace. Nekoráby zvláštní konstrukce, zbraně a předměty tak dokonalé, až braly dech. Různí lidé a různé způsoby života.

Některé neuvěřitelně primitivní. Aspoň na povrchu.

A chtěli mnohem víc než melanž. Tarazová rozeznala tu typickou formu mysticismu, která přivedla Ztracené zpátky: “Chceme vaše dávná tajemství!”

I poselství Ctěných matre bylo dost jasné: “To, co chceme, si vezmeme.”

Odradová má všechno v rukou, myslela si Tarazová. Má Sheeanu. Už brzo, jestli Burzmali uspěje, bude mít gholu. Má tleilaxanského Pána Pánů. Mohla by mít i samotnou Rakis!

Kdyby jen nebyla Atreidová.

Tarazová pohlédla na promítnutá slova, která se stále ještě chvěla nad deskou jejího stolu: porovnání tohoto nejnovějšího gholy Duncana Idaha se všemi těmi zabitými. Každý další ghola se trochu lišil od svých předchůdců. To bylo dost jasné. Tleilaxané něco vylepšovali. Ale co? Skrývá se stopa v těch nových Tvarových tanečnících? Tleilaxané se zjevně snažili vytvořit Tvarové tanečníky, které by nebylo možno objevit, jejichž mimikry by dosahovalo dokonalosti, napodobovače, kteří by dokázali kopírovat nejen povrchové vzpomínky svých obětí, ale i jejich nejhlubší myšlenky a identitu. Byla to forma nesmrtelnosti ještě lákavější než ta, kterou v současnosti užívali tleilaxanští Pánové. Proto zřejmě také touto cestou šli.

Její vlastní analýza se shodovala s tou, kterou provedla většina jejích poradkyň: takový napodobovatel se pak stane napodobenou osobou. Zpráva, kterou poslala Odradová o Tvarovém tanečníku-Tuekovi byla velmi výmluvná. Dokonce ani tleilaxanští Páni by možná nebyli schopni takového Tvarového tanečníka vytrhnout z jeho podoby a chování.

A z jeho přesvědčení.

Zatracená Odradová! Zahnala své Sestry do kouta. Neměly jinou možnost než ji následovat a Odradová to věděla!

Jak to věděla? Bylo to zase to divné nadání?

Nemůžu jednat naslepo. Musím vědět.

Tarazová se pustila do známého postupu, který jí měl vrátit klid. Neodvážila se činit závažná rozhodnutí v takovéhle náladě. Dlouhý pohled na sošku Chenoehové jí pomohl. Zvedla se ze židlopsa a vrátila se k oknu.

Často ji uklidnilo, když se dívala na tuhle krajinu, když pozorovala, jak se vzdálenosti mění s každodenním pohybem slunečního světla a změnami v dobře řízeném počasí téhle planety.

Dostala hlad.

Dnes budu jíst s akolytkami a laickými sestrami.

Občas jí pomáhalo shromáždit kolem sebe ty mladé a připomenout si vytrvalost jídelních rituálů i jejich denní načasování – ráno, poledne, večer. To vytvářelo spolehlivé pojítko. Ráda se dívala na své lidi. Byli jako příliv vypovídající o něčem hlubším, o neviděných silách a o větší moci, která přetrvávala, protože Bene Gesserit našel způsob, jak plout s vlnami toho trvání.

Takovými myšlenkami Tarazová znovu získala rovnováhu. Otázky, které ji trápily, mohla na chvíli odsunout do pozadí. Mohla se na ně podívat nezaujatě.

Odradová a Tyran měli pravdu: Bez vznešeného cíle nejsme nic.

Nemohla ovšem nijak obejít fakt, že klíčová rozhodnutí se činí na Rakis a že je činí osoba trpící těmi nevymýtitelnými atreidskými nedostatky. Odradová vždycky vykazovala typickou atreidskou slabost. Byla až příliš benevolentní k chybujícím akolytkám. Z takového jednání vznikají náklonnosti!

Nebezpečné, rozum zatemňující náklonnosti.

To oslabuje ostatní, kteří pak takovou nedbalost musejí vyrovnávat. Bylo třeba přivolat schopnější Sestry, aby vzaly chybující akolytky pevně do ruky a napravily jejich slabost. Byla samozřejmě pravda, že chování Odradové takové nedostatky akolytek odhalovalo. To bylo třeba připustit. Možná že právě tak Odradová uvažovala.

Když Tarazová přemýšlela tímhle způsobem, pohnulo se jí ve vnímání cosi subtilního a mocného. Musela násilím potlačovat hluboký pocit osamění. Sžíral ji. Melancholie může zastírat rozum stejně jako náklonnost… či dokonce láska. Tarazová a její bdělé Vzpomínkové sestry připisovaly podobné citové reakce vědomí vlastní smrtelnosti. Byla nucena se vyrovnat s faktem, že jednoho dne nebude ničím víc než souborem vzpomínek v živém těle někoho jiného.

Pochopila, že vzpomínky a náhodné objevy ji učinily zranitelnou. A zrovna v době, kdy potřebovala všechny dostupné schopnosti!

Ale já ještě nejsem mrtvá.

Tarazová věděla, jak se zase sebrat. A věděla, jaké to bude mít následky. Po těchto návalech melancholie pokaždé ještě pevněji uchopila do rukou vlastní život i jeho cíle. Nedokonalé chování Odradové bylo pro Matku představenou zdrojem síly.

Odradová to věděla. Tarazová se při té myšlence nevesele usmála. Matka představená vždycky posílila svou autoritu nad Sestrami, když se vzpamatovala z melancholie. Všimly si toho i ostatní, ale jen Odradová věděla i o jejím hněvu.

To je ono!

Tarazová si uvědomila, že právě narazila na bolestivé kořeny svých nepříjemných pocitů.

Odradová při několika příležitostech jasně rozpoznala, co leží v jádru chování Matky představené. Obrovský zuřivý výkřik protestu proti tomu, jak jiní využili jejího života. Moc toho potlačeného hněvu byla děsivá, i když se nikdy nemohla projevit otevřeně. Ten hněv se nikdy nesměl vyhojit. Jak to bolelo! A to, že o tom Odradová věděla, bolest ještě posilovalo.

Takové věci ovšem působily tak, jak měly. Nároky Bene Gesseritu posilovaly určité duševní svaly. Vytvářely vrstvy otrlosti, o nichž se nezasvěcení nesměli dozvědět. Láska patřila k nejnebezpečnějším silám vesmíru. Musely se proti ní chránit. Ctihodná matka nikdy nemohla s nikým navázat důvěrně osobní vztahy, dokonce ani ve službách Bene Gesseritu

Simulace: Hrajeme nezbytnou roli, která nás zachraňuje. Bene Gesserit přetrvá!

Jak dlouho budou podřízeny tentokrát? Dalších pětatřicet staletí? Ale co na tom! I tak to bude jen dočasné.

Tarazová se obrátila zády k oknu a jeho občerstvujícímu výhledu. Skutečně se cítila osvěžená. Měla dost síly, aby překonala váhavost, jež jí bránila učinit podstatné rozhodnutí.

Poletím na Rakis.

Už si nemohla nepřipustit, z čeho její váhavost pramení.

Možná budu muset udělat to, co chce Bellondová.

Přežití jedince, druhu a prostředí, to jsou impulzy pohánějící člověka. Můžeš sledovat, jak se v průběhu života mění pořadí důležitosti. Co komu v určitém věku dělá bezprostřední starost? Počasí? Stav zažívání? Má mě skutečně ráda (nebo rád)? Všechny ty nejrůznější druhy hladu, které může tělo vnímat a doufat v jejich uspokojení. Na čem jiném by mohlo záležet?

LETO II. K HWI NORI, JEHO HLAS,

DÁR-ES-BALÁT

Miles Teg se probudil ve tmě a zjistil, že ho vezou v nosítkách na odpadky zavěšených na suspenzorech. Podle slabé energetické záře rozeznal nad sebou řádku malých suspenzorových koulí.

V ústech měl roubík. Ruce měl pevně svázané za zády. Oči neměl zakryté.

Takže je jim jedno, co uvidím.

Kdo jsou oni, to stále ještě nevěděl. To, jak tmavé siluety kolem něj nadskakovaly, naznačovalo, že sestupují po nerovném terénu. Nějaká stezka? Odpadková nosítka hladce klouzala na suspenzorech. Když se výprava zastavila před zvlášť těžkým úsekem, aby se poradila, kudy dál, zaslechl slabé bzučení suspenzorů.

Tu a tam zahlédl přes jakousi přepážku blikající světlo vpředu. Po chvíli vešli na nějaké osvětlené prostranství a zastavili se. Viděl jedinou luminu asi tři metry nad zemí, připoutanou na kůlu a lehce vlající ve studeném větru. Při jejím žlutém světle rozeznal blátivou mýtinu s mnoha stopami ve sněhu a uprostřed ní chatrč. Kolem mýtiny viděl keře a pár stromů. Někdo mu posvítil do tváře jasnější baterkou. Nikdo nic neřekl, ale Teg uviděl gesto ruky ukazující k boudě. Málokdy viděl něco tak chatrného. Vypadalo to, že se celá stavba rozpadne při sebemenším doteku. Vsadil by se, že střechou zatéká.

Výprava se znovu dala do pohybu a vezla ho k chatrči. V tom slabém světle si prohlížel svůj doprovod – tváře zahalené až k očím jakýmisi maskami, skrývajícími ústa a bradu. Vlasy jim halily kápě. Oblečení bylo mohutné a zakrývalo všechny detaily tělesné stavby až na hrubé tvary rukou a nohou.

Lumina na kůlu zhasla.

Dveře chatrče se otevřely a na mýtinu proniklo ostré světlo. Jeho doprovod ho postrčil dovnitř a nechal ho tam. Slyšel, jak se za nimi zavřely dveře.

Po té tmě venku bylo uvnitř téměř oslepivě jasno. Teg mrkal, dokud si jeho oči na tu změnu nezvykly. S podivným pocitem nepatřičnosti se rozhlédl kolem sebe. Čekal, že vnitřek chatrče bude odpovídat jejímu vnějšímu vzhledu, ale tohle byla úhledná místnost skoro bez nábytku – jen tři židle, malý stůl a… prudce se nadechl: iksanská sonda! Copak necítili v jeho dechu šéru?

Jestli jsou tak nevědomí, tak jen ať tu sondu použijí. Pro něj to bude utrpení, ale oni z jeho mysli nedostanou nic.

Za ním něco cvaklo a on uslyšel pohyb. V jeho zorném poli se objevili tři lidé a rozestavili se kolem spodní části nosítek. Mlčky si ho prohlíželi. Teg si postupně prohlížel je. Ten po levici měl hnědou kombinézu, u krku rozhalenou. Muž. Měl hranatou tvář, jakou Teg vídal u některých rodáků z Gammu – malé korálkovité oči, které jako by se dívaly skrz Tega. Byla to tvář inkvizitora, člověka, kterého cizí utrpení ani v nejmenším nedojme. Harkonnenové jich sem svého času hodně dovezli. Jednoúčelové typy, které působí bolest bez nejmenší změny výrazu.

Ten, který stál přímo proti Tegovi, měl na sobě mohutné černošedé oblečení podobné tomu, které nosily stráže, ale kápi měl odhozenou vzad, takže se objevila jemná tvář a nakrátko ostříhané šedé vlasy. Tvář neprozrazovala nic, šaty jen málo. Nedalo se říct, jestli je to muž nebo žena. Teg si dobře zapamatoval ten obličej: široké čelo, hranatá brada, velké zelené oči nad ostrým nosem; drobná ústa, stále jakoby zkřivená ve znechuceném úšklebku.

Třetí člen skupinky zaujal Tega nejdéle: vysoký, v černé kombinéze šité na míru a přísném černém saku přes ni. Oblečení mu dokonale padlo. Muselo být drahé. Žádné ozdoby ani insignie. Rozhodně muž. Předstíral znuděnost, a to Tegovi pomohlo okamžitě ho zařadit. Úzká, povýšená tvář, hnědé oči, úzké rty. Znuděný, znuděný, znuděný! Celá ta zdejší záležitost pro něj byla jen dalším nepříjemným nárokem na jeho vzácný čas. Měl strašně důležitou práci jinde a tihle druzí dva, ti poskoci, si to musejí náležitě uvědomit.

Tohle je oficiální pozorovatel, pomyslel si Teg.

Toho znuděného sem poslali pánové tohoto místa, aby sledoval a ohlásil, co viděl. Kde má datakufřík? Aha, tamhle: opřený o zeď za sebou. Takové kufříky byly pro podobné funkcionáře něco jako služební odznak. Na své inspekční cestě viděl Teg podobné lidi na ulicích Ysai i jiných měst na Gammu. Malé, tenké kufříky. Čím důležitější funkcionář, tím menší kufřík. Do tohohle by se vešlo sotva pár datacívek a malé transoko. Rozhodně se nikdy neodloučí od “oka”, jehož prostřednictvím se může spojit se svými nadřízenými. Tenký kufřík: je to významný hodnostář.

Tega napadlo, co by ten pozorovatel asi řekl, kdyby se ho Teg zeptal: “Co jim povíš o mém sebeovládání?”

Odpověď byla už předem vepsána v té znuděné tváři. Ani by neodpověděl. Nebyl tu od toho, aby odpovídal. Tega napadlo, že až bude tenhle odcházet, půjde dlouhými kroky. Bude se soustřeďovat na dálky, v nichž ho očekává moc, kterou zná jen on sám. Bude pleskat tím kufříkem o stehno, aby si připomněl vlastní důležitost a aby ostatní upozornil na svůj odznak moci.

Mohutná postava u Tegových nohou promluvila příjemným, zvučným a zřetelně ženským hlasem.

“Vidíte, jak se ovládá a sleduje nás? Mlčení ho nezlomí. Říkala jsem vám to, než jsme sem šli. Ztrácíte čas a na takový nesmysl zas tolik času nemáme.”

Teg se na ni zadíval. V tom hlase bylo něco vzdáleně povědomého. Měl něco z té naléhavosti, jakou mívají Ctihodné matky. Bylo by to možné?

Ten s mohutným obličejem kývl. “Máš pravdu, matinko. Ale já tady nevelím.”

Matinka? uvažoval Teg. Jméno, nebo titul?

Oba se podívali na funkcionáře. Ten se obrátil a sklonil se k datakufříku. Vytáhl z něj malé transoko a postavil se tak, že na obrazovku neviděli ani jeho společníci, ani Teg. Oko se zeleně rozsvítilo a tvář pozorovatele dostala nezdravý nádech. Nadutý úsměv zmizel. Mlčky pohyboval rty, takže jeho slova mohl vidět jen ten někdo na druhém konci transoka.

O Tegovi se všeobecně nevědělo, že umí odečítat ze rtů. Ale skoro každý, koho školily Benegesseriťanky, dokáže odečítat ze rtů prakticky v jakémkoli úhlu, jen když jsou vidět. Tenhle muž mluvil nějakou verzí staré galaštiny.

“Určitě je to bašár Teg,” říkal. “Identifikoval jsem ho.”

Funkcionář se zadíval do transoka a na tváři mu zatančilo zelené světlo. Ten, kdo s ním komunikoval, dělal nepochybně nějaké vzrušené pohyby.

Funkcionářovy rty se znova nezvučně pohnuly: “Nikdo z nás nepochybuje, že byl kondicionován proti bolesti, a cítím z něj šéru. Bude…”

Odmlčel se a po tváři se mu znovu rozběhlo zelené světlo.

“Já se nevymlouvám.” Jeho rty tvořily ta slova staré galaštiny opatrně. “Víte, že uděláme, co budeme moci, ale doporučuji, abychom s nezmenšeným úsilím pokračovali i ve všech dalších snahách chytit gholu.”

Zelené světlo zhaslo.

Funkcionář si připnul oko k pásku, obrátil se ke svým společníkům a jednou kývl.

“T-sondu,” řekla žena.

Přisunuli sondu Tegovi nad hlavu.

Říkala tomu T-sonda, pomyslel si Teg. Když nad něj stahovali kápi, podíval se na ni. Nebyla na ní žádná iksanská značka.

Teg cítil podivné déj? vu. Měl pocit, že tu byl už zajat mnohokrát. Nebylo to déj? vu vztahující se k jediné události, ale věc hluboce známá: zajatec a vyšetřovatelé – tihle tři… sonda. Cítil se prázdný. Jak by mohl tenhle okamžik znát? Nikdy sám nepoužil sondu, ale studoval pečlivě jejich užití. Bene Gesserit často používal bolest, ale většinou se spoléhal na Mluvčí pravdy. A co víc, Sesterstvo věřilo, že některá zařízení by je mohla dostat až příliš pod vliv Iksu. Bylo to přiznání slabosti, znamení, že se neobejdou bez tak odporných zařízení. Teg měl dokonce podezření, že v tom postoji zbylo ještě trochu kocoviny ze Služebnického džihádu, vzpoury proti strojům, které mohou napodobit podstatu lidských myšlenek a vzpomínek.

Déj? vu!

Mentatská logika se samozřejmě ptala: Jak můžu tenhle okamžik znát? Přece věděl, že nikdy dřív zajatcem nebyl. Byla to směšná záměna rolí. Velký bašár Teg zajatcem? Skoro se usmál. Ale ten hluboký pocit povědomosti přetrvával.

Jeho věznitelé umístili kápi přímo nad jeho hlavu. Začali z ní uvolňovat jeden kontakt za druhým a připevňovali mu je na lebku. Funkcionář se díval, jak jeho společníci pracují, a na jinak nehnutém obličeji se objevily drobné známky netrpělivosti.

Teg přejel pohledem přes všechny tři tváře. Kdo z nich bude hrát “přítele”? Ano, jistě: ta, které říkají matinka. Fascinující. Je to nějaká forma Ctěné matre? Ale ani jeden z ostatních se jí nepodřizoval tak, jak by v tom případě člověk čekal podle zpráv o vracejících se Ztracených.

Ovšem lidé z Rozptylu to byli – snad až na toho muže v hnědé kombinéze. Teg si ženu pozorně prohlížel: chumly šedých vlasů, klidný pohled těch daleko posazených zelených očí, trochu vystouplá brada vzbuzující dojem spolehlivosti a solidnosti. Na roli “přítele” byla vybrána dobře. Tvář matinky byla studií ctihodnosti, patřila někomu, komu se dá věřit. Teg v ní ovšem viděl i určitou odtažitost. Sama bude sledovat situaci a vybere si vhodný okamžik, kdy zasáhnout. Určitě byla přinejmenším školená Bene Gesseritem.

Nebo ji vycvičily Ctěné matre.

Připevnili mu k hlavě všechny kontakty. Ten z Gammu přitáhl ovládání sondy do polohy, kde mohli monitor sledovat všichni tři. Teg na obrazovku neviděl.

Žena odstranila Tegovi z úst roubík a potvrdila tak jeho odhad. Ona bude zdrojem útěchy. Olízl si jazykem rty, aby v nich obnovil vnímání. Tvář a hruď měl ještě trochu necitlivé od omračující rány, která ho srazila. Před jakou dobou to bylo? Ale jestli mohl věřit bezhlesým slovům funkcionáře, Duncan unikl.

Ten z Gammu pohlédl na pozorovatele.

“Můžeš začít, Yare,” řekl funkcionář.

Yar? Yare? přemítal Teg. Divné jméno. Skoro znělo jako z Tleilaxu. Ale Yar – spíš asi Yar než Yare – nebyl Tvarový tanečník… ani tleilaxanský Pán. Na toho byl moc velký. A stigmata Tanečníka taky neměl. Teg, kterého vycvičilo Sesterstvo, si tím byl jistý.

Yar se dotkl nějakého tlačítka na ovladači sondy.

Teg slyšel sám sebe zasténat bolestí. Nic ho nepřipravilo na tak strašná muka. Nejspíš ten svůj ďábelský stroj zapnuli hned na maximum. O tom nebylo pochyb! Věděli, že je mentat. Mentat se dokáže odpoutat od některých tělesných pocitů. Ale tohle bylo strašlivé! Nemohl tomu uniknout. Agonie zachvívala celým jeho tělem a hrozila vyprázdnit mu vědomí. Dokáže ho před tím šéra ochránit?

Bolest se pomalu zmenšovala a zanechala po sobě jen chvějivou vzpomínku.

Znova!

Náhle ho napadlo, že něco takového musí být pro Ctihodnou matku melanžová agonie. Větší bolest nemůže určitě existovat. Bojoval sám se sebou, aby mlčel, ale slyšel se sténat a vzdychat. Každá schopnost, které se kdy naučil, mentatská i benegesseritská, se teď uplatnila, aby mu zabránila tvořit slova, prosit o milost, slibovat, že jim řekne všechno, jen když už přestanou.

Utrpení znovu ustupovalo a pak se vrátilo.

“Dost!” To byla ta žena. Teg se pokoušel vzpomenout si na její jméno. Matinka?

Yar mrzutě řekl: “Je nacpaný šérou, má jí v sobě tolik, že mu vydrží nejmíň rok.” Ukázal na ovládací pult. “Nic.”

Teg lapal po dechu. Ta bolest! Rostla i přes matinčinu žádost.

“Řekla jsem dost!” vyštěkla matinka.

Taková upřímnost, pomyslel si Teg. Cítil, jak bolest ustupuje, jak couvá, jako by s sebou vytahovala všechny nervy z jeho těla, změněné v pouhá vlákna vzpomínky na bolest.

“To není správné, co tady děláme,” řekla matinka. “Ten muž je -”

“Je to muž jako každý jiný,” odsekl Yar. “Mám mu připevnit zvláštní kontakt na penis?”

“Dokud jsem tady já, tak ne!” zarazila ho matinka.

Tega skoro dojala její upřímnost. Poslední vlákna utrpení odešla z jeho těla a on tu ležel s pocitem, že se vznáší nad lůžkem. Dojem déj? vu přetrvával. Je tu a zároveň není. Byl tu a zároveň nebyl.

“Nebude se jim líbit, jestli neuspějeme,” podotkl Yar. “Jsi připravená hlásit další neúspěch?”

Matinka prudce zavrtěla hlavou. Sklonila se tak, aby jí Teg přes medúzovitá chapadla sondy viděl do tváře. “Bašáre, mrzí mě, co ti děláme. Věř mi. Nevymyslela jsem si to. Všechno to považuji za nechutné. Řekni nám, co potřebujeme vědět, a já ti hned ulevím.”

Teg se na ni dokázal usmát. Byla dobrá! Přejel pohledem k pozornému funkcionáři. “Řekněte za mě svým pánům: Je v tom velice dobrá.”

Hodnostářova tvář potemněla krví. Zamračil se. “Dej mu maximum, Yare.” Jeho hlas byl přiškrcený tenor beze stopy onoho hlubokého výcviku, který byl znát u matinky.

“Prosím!” Matinka se narovnala, ale stále se Tegovi dívala do očí.

Tegovy benegesseritské učitelky ho naučily: “Dívej se do očí! Sleduj, zda se rozostřují. Když se ohnisko posunuje ven, vědomí se posunuje dovnitř.”

Záměrně zaostřil pohled na její nos. Nebyla to ošklivá tvář. Dost výrazná. Uvažoval, jaká postava se asi skrývá pod tím mohutným oblečením.

“Yare!” To byl ten funkcionář.

Yar nastavil něco na svém ovládacím pultě a stiskl tlačítko.

Mučivá bolest, která Tegem projela, mu řekla, že předchozí úroveň byla skutečně nižší. S novou bolestí přišlo podivné rozjasnění. Teg zjistil, že je téměř schopen oddělit své vědomí od tohoto vpádu. Všechna ta bolest se týkala někoho jiného. Našel přístav, kde se ho mohlo jen máloco dotknout. Existovala bolest. Dokonce krutá bolest. Přijímal zprávy o těchto pocitech. Bylo to samozřejmě částečně dílo šéry. Věděl to a byl za to vděčný.

Vložil se do toho hlas matinky: “Myslím, že ho ztrácíme. Radši povol.”

Odpověděl jiný hlas, ale zvuk zapadl do ticha dřív, než Teg stačil rozeznat slova. Náhle zjistil, že nemá ve vědomí žádný pevný bod. Nehybnost! Měl pocit, že slyší své srdce zrychleně tlouci hrůzou, ale nebyl si jistý. Zbyla jen nehybnost a absolutní ticho a nic za nimi.

Jsem ještě živý?

V té chvíli našel tlukot srdce, ale nebyl si jistý, že je jeho. Buch-buch! Buch-buch! Byl to pocit pohybu a zvuku. Nedokázal určit zdroj.

Co se to se mnou děje?

Před vizuálními centry mu zaplála slova bíle žhnoucí na černém pozadí:

“Jsem zpátky na jedné třetině.”

“Nech to tak. Zkusíme, jestli ho dokážeme přečíst pomocí fyzických reakcí.”

“Může nás ještě slyšet?”

“Vědomě ne.”

Ze žádné instruktáže se Teg nedozvěděl, že sonda může vykonat svou ďábelskou práci za přítomnosti šéry. Ale tomuhle říkali T-sonda. Mohou tělesné reakce poskytnout klíč k potlačeným myšlenkám? Dají se některá odhalení zkoumat fyzickými prostředky?

Před Tegovými vizuálními centry se opět objevila slova: “Je pořád izolovaný?”

“Úplně.”

“Pojisti se. Pošli ho trochu hloub.”

Teg se pokoušel povznést vědomí nad svůj strach.

Nesmím se přestat ovládat!

Co by mohlo jeho tělo odhalit, kdyby s ním ztratil kontakt? Uměl si představit, co dělají, a jeho mysl zaznamenala paniku, ale jeho tělo ji necítilo.

Izolovat subjekt. Nedat mu příležitost opřít o něco svou identitu.

Kdo to řekl? Někdo. Pocit déj? vu se vrátil s plnou silou.

Jsem mentat, připomněl sám sobě. Moje mysl a její činnost jsou středem mne. Vlastnil vzpomínky a zkušenosti, o které se tento střed mohl opřít.

Vrátila se bolest. A zvuky. Hlasité! Příliš hlasité!

“Už zase slyší.” To byl Yar.

“Jak je to možné?” Tenor funkcionáře.

“Třeba jsi to nastavil moc nízko.” Matinka.

Teg se pokusil otevřít oči. Víčka ho neposlechla. Pak si vzpomněl. Říkali tomu T-sonda. Tohle nebylo iksanské zařízení. Bylo to něco z Rozptylu. Dokázal rozeznat, kde to převzalo vládu nad jeho svaly a smysly. Bylo to, jako by v jeho těle byl ještě někdo, jako by ochromil jeho vlastní reakce. Dovolil sám sobě sledovat postup těchto strojových zásahů. Byl to ďábelský přístroj! Mohl mu poručit, aby mrkal, prdel, hekal, kálel, močil – cokoli. Mohl přikazovat jeho tělu, jako by jeho mozek neměl do jeho chování co mluvit. Byl odsouzen do role pozorovatele.

Zasáhly ho pachy – nechutné pachy. Nemohl si přikázat zamračit se, ale myslel na zamračení. To stačilo. Ty pachy vydávala sonda. Přehrávala si jeho smysly, učila se je.

“Máš už toho dost na to, abys ho přečetl?” Funkcionářův tenor.

“Pořád nás slyší!” Yar.

“K čertu se všemi mentaty!” Matinka.

“Dit, Dat a Dot,” řekl Teg. Byla to jména loutek z dávné Zimní podívané, kterou v dětství viděl na Lernaeu.

“Mluví!” Funkcionář.

Teg cítil, jak stroj blokuje jeho vědomí. Yar prováděl něco na ovládací desce. Teg ale věděl, že mu jeho mentatská logika právě řekla něco životně důležitého: tihle tři byli loutky. Důležití byli jen loutkáři. Jak se loutky pohybovaly – z toho se dalo poznat, co dělají loutkáři.

Sonda do něj dál zasahovala. Ale přes uplatňovanou sílu Teg cítil, že jeho vědomí se té věci přizpůsobuje. Učila se ho, ale on se zároveň učil ji.

Teď už chápal. Celé spektrum jeho smyslů se dalo okopírovat do téhle T-sondy, identifikovat a zařadit tak, aby si je Yar mohl kdykoli vyvolat. V Tegovi existoval organický řetězec reakcí. Stroj je mohl vysledovat, jako by vytvářel jeho duplikát. Šéra a jeho mentatská odolnost nepustily pátrače k jeho vzpomínkám, ale všechno ostatní se dalo okopírovat.

Nebude to jako já, ujišťoval se.

Ten stroj nebude totéž jako jeho nervy a svaly. Nebude mít Tegovy vzpomínky ani Tegovy zkušenosti. Nezrodil se z ženy. Nikdy neputoval porodní cestou a nevynořil se v tomto ohromujícím vesmíru.

Část Tegovy mysli si udělala poznámku připomínající, že toto pozorování mu odhalilo také něco o gholovi.

Duncana vytáhli z regenerační nádrže.

Ten poznatek si Teg uvědomil zároveň s ostře kyselou chutí na jazyku.

Zase T-sonda!

Teg proplouval několika souběžnými stavy vědomí. Sledoval činnost T-sondy, pokračoval ve svých úvahách o gholovi a přitom pořád poslouchal, co říkají Dit, Dat a Dot. Tři loutky byly podivně zamlklé. Ano, čekají, až jejich T-sonda dokončí svůj úkol.

Ghola: Duncan byl pokračováním buněk, které se přece jen zrodily z ženy oplodněné mužem.

Stroj a ghola!

Zjištění: Stroj nemůže sdílet zkušenost zrození, nejvýš ve vzdálené zástupné podobě, které docela jistě uniknou důležité osobní detaily.

Přesně jako mu teď v něm samém unikaly jiné věci.

T-sonda přehrávala pachy. S každým navozeným pachem se Tegovi v mysli objevovaly vzpomínky. Cítil obrovskou rychlost T-sondy, ale jeho vlastní vědomí stálo mimo to bezhlavé tempo pátrání, takže ve vzpomínkách, které se tam vybavovaly, se mohl zdržet, jak dlouho si přál.

Teď!

To byl horký vosk, který si vylil na levou ruku, když mu bylo teprve čtrnáct a studoval v benegesseritské škole. Vzpomínal si na školu a laboratoř, tak jako by to v té chvíli byla jeho jediná existence. Škola patří ke Kapitule. To, že tam byl přijat, Tegovi řeklo, že má v žilách Sioninu krev. Nemohly ho sem vysledovat žádné předzvěstné schopnosti.

Viděl laboratoř a čichal vosk – složeninu umělých esterů a přirozeného produktu včel chovaných neúspěšnými Sestrami a jejich pomocníky. Vrátil se v paměti ke chvíli, kdy sledoval včely a lidi při práci v jabloňových sadech.

Fungování benegesseritské sociální struktury vypadalo velmi složitě, dokud si ji člověk nezjednodušil až na nezbytnosti: potravu, oblečení, teplo, vzdělání, ochranu před nepřáteli (poddruh pudu sebezáchovy). K tomu, aby člověk pochopil, jak Bene Gesserit přežívá, bylo třeba, aby se poněkud přizpůsobil. Benegesseriťanky neplodily v zájmu lidstva jako takového. Žádné nekontrolované rasové vlivy! Plodily proto, aby rozšířily vlastní moc, aby zajistily pokračování Bene Gesseritu, a to považovaly za dostatečně velkou službu pro lidstvo. A možná měly pravdu. Plodivé pudy jdou do hloubky a Sesterstvo je velmi důkladné.

Zasáhl ho nový pach.

Rozeznal vlhkou vlnu svých šatů, když přišel na velitelské stanoviště po bitvě o Ponciard. Pach mu naplnil nozdry a vyvolal další: ozon z přístrojů na stanovišti, pot ostatních lidí. Vlna! Sesterstvo vždycky považovalo za poněkud podivné, že dával přednost přírodním tkaninám a zavrhoval syntetické, produkované v zabraných továrnách.

A taky neměl rád židlopsy.

Nemám rád pachy útlaku v žádné podobě.

Vědí vůbec tyhle loutky – Dit, Dat a Dot – jak jsou utlačované?

Mentatská logika se mu ušklíbla do tváře. Copak vlněné látky taky nepocházejí ze zabraných továren?

To ale je něco jiného.

Část jeho mysli namítala, že to není pravda. Syntetika se dá skladovat prakticky donekonečna. Jen se podívej, jak dlouho vydržela v nulentropických kontejnerech harkonnenského neprostoru.

“I tak dávám přednost vlně a bavlně!”

Budiž!

“Ale jak ta náklonnost ve mně vznikla?”

Je to atreidský předsudek. Zdědil jsi ho.

Teg odsunul stranou pachy a soustředil se na absolutní pohyb vetřelecké sondy. Brzo zjistil, že ho dokáže předvídat. Byl to nový sval. Cvičil ho a zároveň zkoumal navozené vzpomínky, které mu poskytovaly cenné vhledy do různých věcí.

Sedím přede dveřmi své matky na Lernaeu.

Teg odpojil část svého vědomí a sledoval tu scénu: Je mu jedenáct. Mluví s malou akolytkou Bene Gesseritu, která přiletěla v doprovodu Někoho důležitého. Akolytka je drobná, má měděně zlaté vlasy a obličej panenky. Pršáček a šedozelené oči. Ten Někdo důležitý je Ctihodná matka v černém rouchu, která vypadá hrozně stará. Teď je s Tegovou matkou za nejbližšími dveřmi. Akolytka – jmenuje se Carlanová – zkouší své klubající se schopnosti na mladém synovi domu.

Carlanová ještě nestačí vyslovit ani dvacet slov a Tegovi už je jasné, oč jí jde. Snaží se z něj vytáhnout informace! To byla jedna z prvních lekcí nenápadné přetvářky, kterou mu matka udělila. Existovali koneckonců lidé, kteří se mohli vyptávat malého chlapce na domácnost jeho matky v naději, že získají informace, které by se daly prodat. Pro údaje o Ctihodných matkách se vždycky najde kupec.

Matka mu vysvětlovala: “Posoudíš toho, kdo se ptá, a své odpovědi přizpůsobíš jeho vnímavosti…” Proti Ctihodné matce by to samozřejmě nefungovalo, ale proti akolytce, zvlášť proti téhle!

Pro Carlanovou vytvoří výraz ostýchavé neochoty. Carlanová si hodně zakládá na své přitažlivosti. Dovolí jí, aby jeho neochotu po značném vypětí svých schopností překonala. Získá za to hrstku lží, které, pokud je někdy zopakuje té Důležité za dveřmi, jí nepochybně vynesou ostré pokárání, pokud ne něco bolestivějšího.

Mluví Dit, Dat a Dot: “Myslím, že už ho máme.”

Teg poznal Yarův hlas, který ho vytrhl ze starých vzpomínek. “Přizpůsob své reakce podle vnímavosti.” Teg ta slova slyšel vyslovit hlas své matky.

Loutky.

Loutkáři.

Funkcionář říká: “Zeptej se simulace, kam odvezli gholu.”

Ticho a pak slabé bzučení.

“Žádný výsledek.” Yar.

Teg slyší jejich hlasy až bolestivě jasně. Přinutí se otevřít oči, i když mu sonda poroučí něco jiného.

“Koukejte!” řekne Yar.

Na Tega se zadívají tři páry očí. Jak pomalu se pohybují. Dit, Dat a Dot: oči dělají mrk… mrk… mezi jednotlivými mrknutími uplyne nejméně minuta. Yar sahá po něčem na svém ovládacím pultu. Jeho prstům bude trvat týden, než se tam dostanou.

Teg zkoumá pouta na rukou a pažích. Obyčejný provaz! Dává si načas, zkroutí prsty tak, aby se dotkly uzlů. Ty se uvolňují, nejdřív pomalu, pak se rozlétnou. Pokračuje popruhy poutajícími ho k nosítkům. Ty jsou snazší: Obyčejné přezky. Yarova ruka není ještě ani ve čtvrtině cesty k pultu.

Mrk… mrk… mrk…

Ve třech párech očí se objeví náznak překvapení.

Teg se vytrhne z medúzovitých chapadel kontaktů sondy. Prask-prask-prask! Úchytky se rozletí kolem. Překvapí ho, když vidí, jak pomaličku začíná krvácet ze hřbetu ruky, kterým strhl kontakty sondy.

Mentatská projekce: Pohybuji se nebezpečně rychle.

Ale to už je venku z nosítek. Funkcionář pomalu, pomalinku sahá k vyboulenině v kapse. Tegova ruka rozdrtí funkcionáři hrdlo. Funkcionář se už nikdy nedotkne toho malého laserpalu, který s sebou pořád nosí. Yarova natažená ruka není ještě ani ve třetině cesty k pultu. V jeho očích je ovšem nepokrytý úžas. Teg pochybuje, že ten člověk vůbec zahlédl ruku, která mu přerazila vaz. Matinka se pohybuje poněkud rychleji. Její levá ruka se vznesla k místu, kde byl Teg teprve před malým okamžikem. Ale stejně je pomalá! Matinka má hlavu zakloněnou a hrdlo tak vystavuje hraně Tegovy ruky.

Jak pomalu padají na podlahu!

Teg si uvědomí, že z něj leje pot, ale tím se teď nemá čas zabývat.

Znal jsem každý pohyb, který udělají, ještě než s ním začali! Co se to se mnou stalo?

Mentatská projekce: Utrpení způsobené sondou mě pozvedlo na novou úroveň schopností.

Intenzivní pocit hladu ho upozornil na to, kolik energie vydal. Zahnal ten pocit, cítil, jak se vrací k normálnímu tempu času. Tři tupé zvuky: Těla dopadající na podlahu.

Teg prozkoumal ovládací pult sondy. Rozhodně není iksanská. Ale má podobné ovládací pulty. Způsobil zkrat v datovém systému a celý jeho obsah vymazal.

Osvětlení místnosti?

Ovládá se zvenčí vedle dveří. Zhasl světla, třikrát se zhluboka nadechl. Do noci vyrazil rozmazaný vír pohybu.

Ti, kdo ho sem přinesli, navlečení v mohutných oblecích, aby jim nebyla zima, neměli skoro ani čas otočit se za tím divným zvukem, než je vír srazil.

Tentokrát se Teg vrátil k normálnímu času rychleji. Světlo hvězd mu ukázalo stopu vedoucí hustým křovím dolů ze svahu. Chvíli klouzal a klopýtal v blátivém sněhu, pak našel způsob, jak udržet rovnováhu, jak předvídat terén. Noha pokaždé došlápla tam, kam měla. Brzo se ocitl na volném prostranství, odkud bylo vidět do údolí.

Světla města a velký černý obdélník budovy uprostřed. Znal to místo: Ysai. Tam byli loutkáři.

Jsem volný!

Byl jeden muž, který každý den seděl a díval se svislým otvorem po jediném vypadlém prkně ve vysoké dřevěné ohradě. Každý den kolem úzkého otvoru procházel divoký osel z pouště – nejdřív čenich, pak hlava, přední nohy, dlouhý hnědý hřbet, zadní nohy a nakonec ocas. Jednoho dne muž vyskočil se září velkého objevu v očích a vykřikl, aby ho všichni slyšeli: “Je to jasné! Čenich je příčinou ocasu!”

PŘÍBĚHY SKRYTÉ MOUDROSTI,

Z ÚSTNÍ HISTORIE RAKIS

Odradová si uvědomila, že už poněkolikáté od té doby, co přiletěla na Rakis, myslí na staré malby zaujímající tak výrazné místo na stěně bytu Tarazové v Kapitule. Když taková vzpomínka přišla, ruce ji doslova brněly představou štětce. Nozdry intenzivně vnímaly pach olejů a pigmentů. Její city se vrhaly na plátno. A pokaždé se Odradová z té vzpomínky vymanila s pochybami, zda je Sheeana její plátno.

Která z nás maluje tu druhou?

Dnes ráno se to stalo zase. Venku byla ještě tma, když do pokojů v nejvyšším patře rakiské Pevnosti, jež Odradová obývala se Sheeanou, tiše vešla akolytka, vzbudila Odradovou a oznámila jí, že brzy přijede Tarazová. Odradová vzhlédla k měkce osvětlené tváři tmavovlasé akolytky a ty staré malby se jí okamžitě znovu vybavily.

Která z nás skutečně tvoří tu druhou?

“Nech Sheeanu ještě chvíli spát,” přikázala Odradová, než akolytku propustila.

“Budete snídat, než Matka představená přijede?” zeptala se akolytka.

“Počkáme až na Tarazovou.”

Odradová vstala, rychle se umyla a upravila a oblékla si své nejlepší černé roucho. Pak došla k východnímu oknu obývacího pokoje a pohlédla směrem k přistávací ploše. K potemnělému nebi tam vysílalo zář mnoho pohybujících se světel. Rozsvítila všechny luminy v místnosti, aby pohled ven změkčila. Luminy se jako zlaté jiskry odrážely v tlustém neprůstřelném plaskle oken. Temný povrch zrcadlil i její vlastní rysy, na nichž byly jasně znát vrásky únavy.

Věděla jsem, že přijede, myslela si Odradová.

Právě v té chvíli se rakiské slunce vyhouplo nad prašným obzorem jako oranžový dětský míč náhle vystrčený do jejího zorného pole. Okamžitě přišel i ten tepelný skok, o kterém se zmiňovalo tolik pozorovatelů Rakis. Odradová se odvrátila od toho pohledu a uviděla, jak se otevírají dveře.

Tarazová vešla, roucho kolem ní šustilo. Nějaká ruka za ní zavřela dveře, takže spolu zůstaly samy dvě. Matka představená se blížila k Odradové, černou kápi měla na hlavě, takže jí stínila obličej. Nebyl to uklidňující pohled.

Tarazová si všimla znepokojení Odradové a hned ho využila. “No, Dar, myslím, že se nakonec scházíme jako dva cizí lidé.”

Odradovou až polekal účinek, jaký na ni ta slova měla. Hrozbu si vyložila správně, ale strach ji opustil tak náhle, jako se vylévá voda ze džbánu. Odradová poprvé v životě rozpoznala přesnou chvíli přechodu přes dělicí čáru. Tohle byla hranice, o které podle jejího mínění mělo tušení jen málo Sester. Když ji překročila, uvědomila se, že o její existenci vždycky věděla: bylo to místo, kde mohla vkročit do prázdna a volně se vznést. Nebyla už zranitelná. Mohla být zabita, ale nemohla být poražena.

“Takže už žádné Dar a Tar,” podotkla Odradová.

Tarazová slyšela v jejím hlase ten jasný tón postrádající zábrany a vyložila si ho jako sebejistotu. “Možná nikdy žádné Dar a Tar nebylo,” odpověděla ledově. “Vidím, že si myslíš, jak jsi byla výjimečně chytrá.”

Bitva začala, myslela si Odradová. Ale já nestojím v cestě jejímu útoku.

Nahlas řekla: “Alternativy ke spojenectví s Tleilaxem byly nepřijatelné. Zvlášť když jsem pochopila, co pro nás doopravdy chceš.”

Tarazová se náhle cítila vyčerpaná. Byla to dlouhá cesta, i když její nekoráb samozřejmě používal skoky zkracující vesmírné vzdálenosti. Tělo vždycky pozná, že je vytrženo ze známého rytmu. Vybrala si měkkou pohovku, sedla si a spokojeně si povzdechla nad tím pohodlím.

Odradová poznala na Matce představené únavu a okamžitě pocítila soucit. Náhle tu byly jen dvě Ctihodné matky se společnými problémy.

Tarazová to zřejmě vycítila. Poklepala na polštář vedle sebe a počkala, až se Odradová posadí.

“Musíme zachovat Sesterstvo,” začala Tarazová. “To je to jediné, na čem záleží.”

“Samozřejmě.”

Tarazová se pátravě zahleděla do známých rysů Odradové. Ano, Odradová je také unavená. “Byla jsi tady, znáš lidi i celý problém zblízka,” řekla. “Chci… ne, Dar, já potřebuji tvoje názory.”

“Tleilaxané vypadají, jako by se snažili plně spolupracovat,” začala Odradová, “ale je v tom přetvářka. Začala jsem si klást některé krajně znepokojující otázky.”

“Například?”

“Co když ty regenerační nádrže nejsou… nádrže?”

“Jak to myslíš?”

“Waff se chová tak, jako když se rodina snaží utajit zmrzačené dítě nebo šíleného strýce. Přísahám ti, že přijde do rozpaků, kdykoli se dotkneme otázky nádrží.”

“Ale co by to mohlo…”

“Náhradní matky.”

“Ale to by musely být…” Tarazová se odmlčela, šokována tím, jaké možnosti by se tím otevíraly.

“Kdo kdy viděl tleilaxanskou ženu?” zeptala se Odradová.

Tarazová měla spoustu námitek: “Ale ta přesná chemická kontrola, potřeba omezit proměnné…” Shodila kápi a roztřásla vlasy. “Máš pravdu: musíme brát v úvahu všechno. Ale tohle… tohle je obludné.”

“Pořád ještě nepřiznal skutečnou pravdu o gholovi.”

“Co říká?”

“Nic než to, co jsem už hlásila: variace původního Duncana Idaha, splnění všech pranabindúových požadavků, které jsme vznesly.”

“To ovšem nevysvětluje, proč zabili nebo se pokusili zabít ty, které jsme koupily předtím.”

“Zaříká se svatou přísahou Velké víry, že jednali ze zahanbení, protože jedenáct předchozích gholů nesplnilo očekávání.”

“Jak to mohli vědět? Naznačuje snad, že mají špehy mezi…”

“Přísahá, že ne. Vyptávala jsem se ho na to a on říkal, že úspěšný ghola by mezi námi nepochybně způsobil viditelné znepokojení.”

“Viditelné znepokojení? A co tím…”

“To nechce říct. Pokaždé prohlašuje, že dodrželi smluvní podmínky. Kde je ghola, Tar?”

“Co… aha. Na Gammu.”

“Slyšela jsem pověsti, že…”

“Burzmali má situaci pevně v rukou.” Tarazová sevřela rty a doufala, že je to pravda. Poslední zprávy ji právě velkou jistotou nenaplnily.

“Zjevně uvažuješ, jestli nemáš dát gholu zabít,” podotkla Odradová.

“Nejen gholu!”

Odradová se usmála. “Tak je to tedy pravda, že mě Bellondová chce nechat definitivně odstranit.”

“Jak ses to…”

“Přátelství může být občas docela cenná hodnota, Tar.”

“Pohybuješ se po nebezpečném terénu, Ctihodná matko Odradová.”

“Ale neklopýtám, Matko představená Tarazová. Dlouho a důkladně přemýšlím o tom, co mi Waff prozradil o Ctěných matre.”

“Tak mi něco z těch myšlenek řekni.” V hlase Tarazové se ozvalo železné odhodlání.

“V jedné věci by nám mělo být jasno,” řekla Odradová. “Překonaly sexuální dovednosti našich vtiskovatelek.”

“Děvky!”

“Ano, používají svých schopností způsobem naprosto smrtícím jak pro ně samé, tak pro ostatní. Oslepila je vlastní moc.”

“Dál jsi při tom svém dlouhém a důkladném přemýšlení nedošla?”

“Řekni mi, Tar, proč napadly a zničily naši Pevnost na Gammu?”

“Zřejmě šly po našem gholovi Idahovi, chtěly ho zajmout nebo zabít.”

“Proč to pro ně bylo tak důležité?”

“Co tím chceš říct?” ptala se Tarazová.

“Mohly ty děvky jednat na základě informace, kterou jim prozradili Tleilaxané? Tar, co když to tajemství, které Waffovi lidé do našeho gholy vložili, je něco, co by z gholy udělalo mužský ekvivalent Ctěné matre?”

Tarazová si zakryla rukou ústa a pak ji rychle spustila, protože si uvědomila, jak moc to gesto prozrazuje. Bylo pozdě. Ale to bylo jedno. Pořád tu byly jen dvě Ctihodné matky.

Odradová pokračovala: “A my jsme přikázaly Lucillové, aby ho učinila neodolatelným pro většinu žen.”

“Jak dlouho už se Tleilaxané stýkají s těmi děvkami?” chtěla vědět Tarazová.

Odradová pokrčila rameny. “Lepší otázka je tahle: Jak dlouho už se stýkají se svými vlastními Ztracenými, kteří se vracejí z Rozptylu? Když Tleilaxan mluví s Tleilaxanem, může se odhalit mnoho tajemství.”

“To je od tebe vynikající projekce,” kývla Tarazová. “Jakou hodnotu pravděpodobnosti jí přičítáš?”

“Víš to stejně dobře jako já. Mnohé by to vysvětlilo.”

Tarazová trpce řekla: “Co si teď myslíš o našem spojenectví s Tleilaxany?”

“Že je nezbytnější než kdy jindy. Musíme být při věci. Musíme být na místě, kde budeme moci ovlivňovat znesvářené strany.”

“Zvrácenost!” odsekla Tarazová.

“Co?”

“Ten ghola je jako záznamník v lidské podobě. Nastrčili ho mezi nás. Jestli ho Tleilaxané dostanou do rukou, hodně se toho o nás dozvědí.”

“To by bylo dost neohrabané.”

“A pro ně typické!”

“Souhlasím s tebou v tom, že naše situace má i další důsledky,” kývla Odradová. “Ale právě to mě přesvědčuje, že se neodvážíme gholu zabít dřív, než ho prozkoumáme samy.”

“To už může být pozdě! K čertu s tím tvým spojenectvím, Dar! Oni teď díky tobě mají vliv na nás… a my na ně – a ani jedna strana se neodváží se ho vzdát.”

“Není to dokonalé spojenectví?”

Tarazová povzdechla. “Jak rychle jim musíme umožnit přístup k našim genetickým záznamům?”

“Brzo. Waff naléhá.”

“A pak uvidíme jejich regenerační… nádrže?”

“Tenhle prostředek nátlaku samozřejmě používám. Neochotně souhlasil.”

“Lezeme jeden druhému hloub a hloub do kapes,” zavrčela Tarazová.

Odradová nevinně podotkla: “Dokonalé spojenectví, přesně jak jsem říkala.”

“Sakra, sakra, sakra,” mumlala Tarazová. “A Teg probudil v gholovi původní vzpomínky!”

“Ale stačila Lucillová…”

“Nevím!” Tarazová se zamračeně podívala na Odradovou a zrekapitulovala jí poslední zprávy z Gammu: Teg a jeho společníci objeveni, jen velmi stručné zprávy o nich, od Lucillové nic; chystají se plány, jak je odtamtud dostat.

Tarazové při vlastních slovech vyvstal v mysli znepokojivý obraz. Co je ten ghola zač? Vždycky věděly, že Duncanové Idahové nejsou jen obyčejní gholové. Ale teď, s posílenou nervovou a svalovou kapacitou a s tou neznámou věcí, kterou do nich vložili Tleilaxané – to bylo jako držet v ruce hořící klacek. Člověk ví, že ten klacek bude možná muset použít, aby sám přežil, ale oheň se blíží s děsivou rychlostí.

Odradová zamyšleně řekla: “Zkusila sis někdy představit, jaké to asi musí být, když se ghola náhle probudí ve znovuoživeném těle?”

“Cože? Co tím chceš…”

“Jaké je to uvědomit si, že tvoje tělo vyrostlo z buněk mrtvoly,” pokračovala Odradová. “Pamatuje si vlastní smrt.”

“Idahové nikdy nebyli obyčejní lidé,” odpověděla Tarazová.

“Totéž se dá říct o těch tleilaxanských Pánech.”

“Co se mi to snažíš naznačit?”

Odradová si zamnula čelo a chvilku si rovnala myšlenky. Tohle se hrozně těžko vysvětlovalo někomu, kdo odmítal náklonnost, někomu, jehož celé jednání vycházelo z hněvivého jádra. Tarazová neměla nejmenší… nejmenší simpatico. Nemohla se vžít do těla a smyslů někoho jiného, leda by to bylo logické cvičení.

“Probuzení gholy musí být otřesný zážitek,” začala konečně Odradová a spustila ruku. “Přežijí ho jen lidé s největší mentální odolností.”

“Předpokládáme, že tleilaxanští Páni jsou něčím víc, než se zdají.”

“A Duncanové Idahové?”

“Přirozeně. Proč by je jinak Tyran od Tleilaxanů pořád kupoval?”

Odradová viděla, že ten spor nemá smysl. Řekla: “Duncanové byli, jak známo, neochvějně věrní Atreidům. Nesmíme zapomínat, že jsem Atreidová.”

“Myslíš, že ho ta věrnost k tobě připoutá?”

“Zvlášť potom, co Lucillová -”

“To může být příliš nebezpečné!”

Odradová se opřela do kouta pohovky. Tarazová chtěla jistotu. A životy opakovaných gholů byly jako melanž, která za rozdílných okolností rozdílně chutná. Jak si mohou být svým gholou jisté?”

“Tleilaxané si zahrávají se silami, které vytvořily Kwisatze Haderacha,” zavrčela Tarazová.

“Myslíš, že proto chtějí naše genetické záznamy?”

“Já nevím! Sakra, Dar! Copak nevidíš, co jsi provedla?”

“Myslím, že jsem neměla na vybranou,” odpověděla Odradová.

Tarazová se chladně usmála. Odradová se pořád držela skvěle, ale bylo ji třeba odkázat do patřičných mezí.

“Myslíš, že já bych byla udělala totéž?” zeptala se Tarazová.

Pořád ještě nechápe, co se mi stalo, pomyslela si Odradová. Tarazová očekávala, že její poddajná Dar bude jednat nezávisle, ale rozsah té nezávislosti otřásl Nejvyšší radou. Tarazová v tom odmítala vidět vlastní dílo.

“Obvyklý postup,” řekla Odradová.

Ta slova Tarazovou zasáhla jako úder do tváře. Jen tvrdý celoživotní benegesseritský výcvik jí zabránil v tom, aby se na Odradovou vrhla.

Obvyklý postup!

Kolikrát v tomhle sama Tarazová objevila zdroj podráždění, neustálý osten pobodávající její dobře skrývaný hněv? Odradová to často slyšela.

Odradová teď citovala Matku představenou. “Neporušitelný zvyk je nebezpečný. Nepřátelé v něm mohou najít zákonitost a použít ji proti tobě.”

Tarazová se musela hodně nutit, aby odpověděla: “To je slabost, ano.”

“Naši nepřátelé si mysleli, že znají náš styl,” pokračovala Odradová. “Dokonce i ty, Matka představená, i když jsi znala hranice, v nichž budu jednat. Byla jsem jako Bellondová. Vždycky jsi věděla, co řekne, ještě než promluvila.”

“Neudělaly jsme chybu, když jsme místo mě nepovýšily tebe?” zeptala se Tarazová. Vyslovila to ze skutečné hluboké oddanosti Sesterstvu.

“Ne, Matko představená. Kráčíme po úzké cestě, ale obě vidíme, kam musíme jít.”

“Kde je teď Waff?” zeptala se Tarazová.

“Spí pod pečlivým dohledem.”

“Zavolej Sheeanu. Musíme rozhodnout, jestli máme tuhle část projektu zrušit.”

“A posbírat svoje zbytky?”

“Přesně tak, Dar.”

Když se Sheeana objevila v obývacím pokoji, byla ještě ospalá a protírala si oči, ale zřejmě si našla čas opláchnout si tvář a obléknout se do čistého bílého roucha. Vlasy měla ještě vlhké.

Tarazová a Odradová stály u východního okna zády ke světlu.

“Tohle je Sheeana, Matko představená,” řekla Odradová.

Sheeana prudce napřímila záda a byla okamžitě ve střehu. Slyšela o téhle mocné ženě, o téhle Tarazové, která vládla Sesterstvu ze vzdálené citadely zvané Kapitula. Jasné slunce za oběma ženami zářilo Sheeaně přímo do tváře a oslňovalo ji. Tváře obou Ctihodných matek tak byly poněkud nejasné, černé siluety trochu rozmazané tou září.

Akolytky-instruktorky ji na to setkání připravily. “Budeš stát před Matkou představenou v pozoru a mluvit uctivě. Odpověz jenom tehdy, když se tě na něco zeptá.”

Sheeana stála ve strnulém pozoru, přesně jak jí řekly.

“Byla jsem informována, že se možná staneš jednou z nás,” začala Tarazová.

Obě ženy viděly, jaké účinky to na dívku mělo. Sheeana si teď už lépe uvědomovala, co všechno dokáže Ctihodná matka. Byl na ni zaměřen mocný paprsek pravdy. Začala chápat, jak obrovské množství znalostí nashromáždilo Sesterstvo za ta tisíciletí. Dozvěděla se něco o výběrovém přenosu paměti, o tom, jak fungují Zděděné vzpomínky, o melanžové agonii. A tady před ní teď stojí ta nejmocnější ze všech Ctihodných matek, před kterou nezůstane nic utajeno.

Když Sheeana neodpověděla, Tarazová pokračovala: “Nemáš co říct, dítě?”

“Co můžu říct, Matko představená? Sama jsi řekla všechno.”

Tarazová se pátravě podívala na Odradovou. “Máš pro mě schovaná ještě další překvapení, Dar?”

“Říkala jsem ti, že je vynikající,” pokrčila Odradová rameny.

Tarazová se znova podívala na Sheeanu. “Jsi na ten názor hrdá, dítě?”

“Děsí mě, Matko představená.”

Sheeana se pořád snažila udržet nezměněný výraz, ale už se jí lépe dýchalo. Vyslov jen tu nejhlubší pravdu, kterou dokážeš vycítit, připomínala si. Ta varovná slova její učitelky teď dostala nový smysl. Pohled nechala trochu rozostřený a namířený na podlahu před oběma ženami, takže se vyhnula nejhorší sluneční záři. Pořád ještě cítila, jak jí srdce příliš rychle tluče, a věděla, že to Ctihodné matky poznají. Odradová jí to už několikrát dokázala.

“Také by tě to mělo děsit,” kývla Tarazová.

Odradová se zeptala: “Chápeš, co jsi právě slyšela, Sheeano?”

“Matka představená chce vědět, jestli jsem plně oddaná Sesterstvu,” odpověděla Sheeana.

Odradová pohlédla na Tarazovou a pokrčila rameny. Už o tom dál nemusely diskutovat. Tak to chodí, když jsou dva lidé součástí jedné rodiny jako ony dvě v Bene Gesseritu.

Tarazová si dál mlčky prohlížela Sheeanu. Byl to těžký pohled a Sheeanu vyčerpával, protože věděla, že musí mlčet a to palčivé zkoumání strpět.

Odradová se snažila zbavit se soucitu. Sheeana jí v mnoha věcech připomínala ji samou jako mladou dívku. Měla ten kulovitý druh intelektu, který se rozpíná do všech stran zároveň jako nafouknutý balon. Odradová si vzpomínala, jak to její vlastní učitelky obdivovaly, ale jak byly zároveň ostražité, právě jako teď Tarazová. Odradová tu ostražitost rozpoznala, když byla ještě mladší než dnes Sheeana, a nepochybovala o tom, že Sheeana to teď vidí také. Intelekt může být užitečný.

“Hmmm,” řekla Tarazová.

Odradová vnímala ten broukavý zvuk vnitřních úvah Matky představené jako součást simulproudu. Odradová sama se v paměti vrátila zpátky. Sestry, které Odradové nosily jídlo, když studovala dlouho do noci, vždycky otálely s odchodem a sledovaly ji svým zvláštním způsobem, přesně jako teď byla neustále sledována Sheeana. Odradová ty zvláštní způsoby pozorování znala od raného věku. To bylo koneckonců jedno z velkých lákadel Bene Gesseritu. Člověk si přál, aby takové nepostižitelné schopnosti měl také. Sheeana tu touhu rozhodně měla. To byl sen každé postulantky.

Abych takové věci dokázala také!

Tarazová konečně promluvila: “Co myslíš, že od nás chceš, dítě?”

“Totéž, co sis myslela, že chceš ty, když jsi byla v mém věku, Matko představená.”

Odradová potlačila úsměv. Sheeanin prudký smysl pro nezávislost teď sklouzl až na samu hranu drzosti a Tarazová to samozřejmě poznala.

“Myslíš, že to je vhodné využití pro dar života?” zeptala se Tarazová.

“Je to jediné využití, které znám.”

“Oceňuji tvou upřímnost, ale varuji tě, abys byla opatrná na to, jak ji používáš,” řekla Tarazová.

“Ano, Matko představená.”

“Už teď jsi nám hodně dlužná a budeš nám dlužná ještě víc,” pokračovala Tarazová. “Nezapomínej na to. Naše dary nejsou laciné.”

Sheeana ani v nejmenším netuší, jak zaplatí za naše dary, myslela si Odradová.

Sesterstvo své zasvěcenkyně nikdy nenechalo zapomenout, co jsou dlužny a co musejí splatit. Ty dluhy se nesplácely láskou. Láska je nebezpečná a Sheeana se to už začínala učit. Dar života? Odradovou proběhlo zachvění a ona si odkašlala, aby to zakryla.

Žiji vůbec? Možná jsem zemřela, když mě vzali od mámy Sibii. V tom domě jsem byla živá, ale žiji ještě potom, co mne Sestry odtamtud odvezly?

Tarazová řekla: “Teď můžeš jít, Sheeano.”

Sheeana se otočila na podpatku a odešla z místnosti, ale Odradová stačila ještě zahlédnout na mladé tváři napjatý úsměv. Sheeana věděla, že ve zkoumání Matky představené obstála.

Když se za Sheeanou zavřely dveře, Tarazová řekla: “Zmiňovala ses, že má přirozené nadání pro Hlas. Samozřejmě jsem to slyšela. Pozoruhodné.”

“Dobře ho ovládala,” řekla Odradová. “Už se naučila nezkoušet ho na nás.”

“Co v ní máme, Dar?”

“Jednoho dne možná Matku představenou s neobyčejnými schopnostmi.”

“Ne příliš neobyčejnými?”

“To se uvidí.”

“Myslíš, že je schopná pro nás zabít?”

Odradová se lekla a dala to najevo. “Teď?”

“Ano, samozřejmě.”

“Gholu?”

“Teg to neudělá,” řekla Tarazová. “A mám dokonce pochybnosti i o Lucillové. Jejich zprávy jasně naznačují, že je schopen vytvořit mocná pouta… náklonnosti.”

“Tolik jako já?”

“Sama Schwangyuová nebyla úplně imunní.”

“Kde je v takovém činu jaký vznešený cíl?” zeptala se Odradová. “To nám přece Tyranovo varování -”

“Ten? Sám mnohokrát zabil.”

“A zaplatil za to.”

“My platíme za všechno, co si bereme, Dar.”

“Dokonce i za život?”

“Nikdy ani na chvilku nezapomínej, Dar, že Matka představená je schopná učinit jakékoli rozhodnutí nezbytné pro přežití Sesterstva!”

“Budiž,” kývla Odradová. “Vezmi si, co chceš, a zaplať za to.”

Byla to správná odpověď, ale jen umocnila tu novou sílu, kterou Odradová cítila, tu svobodu reagovat vlastním způsobem v novém vesmíru. Kde taková odolnost vznikla? Bylo to něco z jejího krutého benegesseritského kondicionování? Pocházelo to z jejích atreidských předků? Nesnažila se namluvit sama sobě, že to vzniklo z rozhodnutí nikdy už se nepodřizovat morálnímu vedení nikoho jiného než sebe samé. Ta vnitřní stabilita, o kterou se teď opírala, nebyla jen čistá morálka. A ani předstíraná odvaha. Ani jedno, ani druhé nikdy nestačilo.

“Hodně se podobáš svému otci,” řekla Tarazová. “Obvykle většinu odvahy předá dítěti žena, ale ve tvém případě myslím, že to byl otec.”

“Miles Teg je obdivuhodně odvážný, ale myslím, že to příliš zjednodušuješ,” zavrtěla hlavou Odradová.

“Možná ano. Ale pokud jde o tebe, měla jsem pokaždé pravdu, Dar, dokonce už v době, kdy jsme byly studentky postulantky.”

Ona to ví! pomyslela si Odradová.

“Nemusíme to vysvětlovat,” řekla nahlas. A v duchu dodala: Je to tím, že jsem se narodila tím, kým jsem, že jsem byla vycvičena a zformována právě tak, jak jsem byla… jak jsme obě byly: Dar a Tar.

“Je to něco v atreidské linii, co jsme ještě plně neanalyzovaly,” řekla Tarazová.

“Žádné genetické nedopatření?”

“Občas přemýšlím, jestli jsme od dob Tyrana vůbec měly nějaké skutečné nedopatření,” odpověděla Tarazová.

“Jestlipak se tenkrát ve své Pevnosti díval přes všechna ta tisíciletí až do téhle chvíle?”

“Jak daleko v minulosti bys hledala kořeny?” zeptala se Tarazová.

Odradová odpověděla: “Co se skutečně stane, když Matka představená přikáže Genetickým mistryním: ,Ať se ta a ta spojí s tím a tím’?”

Tarazová se chladně usmála.

Odradová měla najednou pocit, že se ocitla na hřebeni vlny, že ji její vědomí násilím postrkuje do jiné říše. Tarazová si přeje, abych se vzbouřila! Chce ve mně mít oponentku!

“Sejdeš se teď s Waffem?” zeptala se Odradová.

“Nejdřív chci slyšet tvůj názor na něj.”

“Vidí v nás nejlepší nástroj k vytvoření ,Tleilaxanského následnictví’. Jsme pro jeho lid Božím darem.”

“Na tohle čekali dlouho,” kývla Tarazová. “Když si představím, že se všichni do jednoho po ty dlouhé věky tak dokonale přetvařovali!”

“Chápou čas stejně jako my,” souhlasila Odradová. “To byla ta poslední kapka, která je přesvědčila, že sdílíme jejich Velkou víru.”

“Ale k čemu ta nešikovnost?” zeptala se Tarazová. “Nejsou přece hloupí.”

“Odvrátilo to naši pozornost od toho, jak doopravdy užívají svůj proces tvorby gholů,” vysvětlovala Odradová. “Kdo by věřil, že hloupí lidé budou schopni něčeho takového?”

“A co vytvořili?” zeptala se Tarazová. “Jen obraz zlé hlouposti?”

“Když někdo dost dlouho jedná hloupě, nakonec zhloupne doopravdy,” řekla Odradová. “Zdokonalovali mimikry svých Tvarových tanečníků, až…”

“Ať se stane cokoli, musíme je potrestat,” řekla Tarazová. “To už vidím jasně. Nech ho sem přivést.”

Odradová vydala rozkaz. Zatímco čekaly, Tarazová pokračovala: “Postup gholova vzdělávání byl v troskách ještě dřív, než unikli z Pevnosti. Předběhl svoje učitele a chápal věci, které mu jen naznačili, a to stále znepokojivějším tempem. Kdo ví, co se z něj mezitím stalo?”

Historikové mají velkou moc, a někteří z nich to vědí. Znovuvytvářejí minulost, mění ji tak, aby potvrzovala jejich vlastní výklad. Tím zároveň mění i budoucnost.

LETO II., JEHO HLAS, DÁR-ES-BALÁT

Duncan následoval svého průvodce úsvitem. Udržovali vražedné tempo. Jeho společník sice vypadal starý, ale byl pružný jako gazela a zdálo se, jako by se nikdy neměl unavit.

Teprve před pár minutami odložili brýle pro noční vidění. Duncan se jich rád zbavil. Ve světle hvězd pronikajícím mezi větvemi bylo všechno mimo zorné pole brýlí úplně černé. Svět před ním neexistoval dál než tam, kam brýlemi dohlédl. Výhled na obě strany byl trhaný a nejasný – tu chumáč nažloutlého křoví, tu dva stromy se stříbřitou kůrou, tu kamenná zeď s plastocelovou bránou hlídanou modrým blikotáním výbojového štítu, tu klenutý most z místního kamene, který pod nohama vypadal zelený a černý. Pak klenutý průchod z leštěného bílého kamene. Všechny budovy vypadaly velmi staré a přepychové, udržované nákladnou řemeslnou prací.

Duncan neměl ponětí, kde je. Tahle oblast se v jeho vzpomínkách na ztracené doby Giedi Primy vůbec neobjevovala.

Za úsvitu se ukázalo, že šplhají do kopce po zvířecí stezce mezi stromy. Stoupání začalo být velmi prudké. Mezi stromy po levici občas problesklo údolí. Po obloze se válela mlha, zakrývala vzdálenější krajinu a svírala je tím víc, čím výš šplhali. Jejich svět se stále zmenšoval a ztrácel spojení s rozsáhlejším vesmírem.

Při jedné krátké přestávce, která nebyla určena k odpočinku, ale k naslouchání zvukům okolního lesa, si Duncan prohlédl své mlhou zastřené okolí. Měl pocit, že je vytržen z kořenů, že nemá žádné pouto s vesmírem, kde existuje obloha a volná krajina tvořící spojení s jinými planetami.

Jeho přestrojení bylo prosté: Tleilaxanské oblečení do chladného počasí a vycpávky ve tvářích, aby jeho obličej vypadal plnější. Kudrnaté černé vlasy mu natáhli nějakou chemikálií aplikovanou za tepla. Pak mu je odbarvili na pískově plavé a skryli pod tmavou čepicí. Všechny chlupy v ohanbí mu oholili. Když mu pak nastavili zrcadlo, málem se nepoznal.

Špinavý Tleilaxan!

Tu proměnu provedla stará žena se zářivýma šedozelenýma očima. “Jsi tleilaxanský Pán,” řekla. “Jmenuješ se Wose. Průvodce tě teď odvede dál. Když se potkáte s někým cizím, budeš se k němu chovat jako k Tvarovému tanečníkovi. Jinak dělej, co ti přikáže.”

Vyvedli ho z jeskynního komplexu složitě zatočenou chodbou, jejíž stěny a strop pokrývala silná vrstva pižmově páchnoucích zelených řas. Vystrčili ho z chodby do mrazivé noci osvětlené jen hvězdami a do rukou muže, kterého neviděl – mohutné postavy ve vycpaném oblečení.

Nějaký hlas za Duncanem zašeptal: “Tady ho máš, Ambithorme. Veď ho.”

Průvodce odpověděl s hrdelním přízvukem. “Pojď za mnou.” Připjal Duncanovi k pásku kožené vodítko, nasadil mu brýle pro noční vidění a odvrátil se. Duncan ucítil, jak sebou vodítko škublo, a už byli na cestě.

Duncan pochopil, k čemu to vodítko je. Nešlo o to, aby se neztratil. Brýlemi viděl Ambithorma víc než dobře. Ne, podstatné bylo, že v nebezpečí ho jeho průvodce mohl snadno upozornit – stačilo ho odepnout. Nebylo třeba nic říkat.

Během noci dlouho křižovali malé zamrzlé potůčky v rovné pláni. Světlo časných měsíců Gammu jen občas proniklo porostem nad jejich hlavami. Konečně se vynořili na nízkém kopci, odkud byl výhled na křovím zarostlou pustinu, zasněženou a v měsíčním světle úplně stříbrnou. Sešli do ní. Křoví bylo asi dvakrát tak vysoké jako jeho průvodce a klenulo se nad blátivými zvířecími stezkami jen o něco většími než tunely, v nichž svou cestu začali. Bylo tu tepleji – jako v kompostu. Půda byla shnilou vegetací skoro houbovitá a nepronikalo sem téměř žádné světlo. Duncan vdechoval houbovitý pach rozkládajících se rostlin. Brýle mu ukazovaly zdánlivě nekonečně se opakující hustý porost po obou stranách. Vodítko, které ho spojovalo s Ambithormem, bylo slaboučkým poutem s neznámým světem.

Ambithorm odmítal veškerou konverzaci. Když si chtěl Duncan potvrdit, že správně rozuměl jeho jménu, řekl “ano” a vzápětí dodal: “Nemluv.”

Pro Duncana byla celá ta noc zneklidňující. Nebyl rád, když zůstal sám se svými neodbytnými myšlenkami. Nemohl se zbavit vzpomínek na Giedi Primu. Ale tohle místo se nepodobalo ničemu, co si pamatoval ze svého předgholovského mládí. Přemýšlel, jak se asi Ambithorm naučil tudy procházet a jak si ty stezky pamatuje. Jeden zvířecí tunel se podobal druhému.

Při tom pravidelném poklusu se Duncanovy myšlenky mohly volně toulat.

Musím dovolit, aby mě Sesterstvo využívalo? Co jim dlužím?

A vzpomněl si na Tega, na jeho závěrečný šlechetný odpor, který umožnil jim dvěma uniknout.

Já jsem udělal totéž pro Paula a Jessiku.

Bylo to pouto mezi ním a Tegem a Duncana to naplnilo smutkem. Teg byl věrný Sesterstvu. Koupil si tím posledním statečným činem mou věrnost?

Zatracení Atreidové!

Při té noční námaze se Duncan ještě lépe sžil se svou novou podobou. Jak mladé je tohle tělo! V mysli se mu vynořila poslední předgholovská vzpomínka; cítil sardaukarskou čepel, jak mu projela hlavou – oslepivá exploze bolesti a světla. Vědomí jisté smrti a pak… nic až do té chvíle s Tegem v harkonnenském neprostoru.

Dar dalšího života. Bylo to víc než dar nebo méně? Atreidové po něm žádali další splátku.

Těsně před úsvitem ho Ambithorm čvachtavě hnal malým potůčkem, jehož ledový chlad pronikal i přes vodotěsné izolované boty Duncanova tleilaxanského oblečení. V potůčku se zrcadlily keře a stříbro předjitřního měsíce planety, který před nimi zapadal.

Při prvním denním světle vyšli na širší, stromy zakrytou zvířecí stezku a po ní do příkrého kopce. Odtud se dostali na úzkou skalnatou římsu pod hřebenem rozeklaných skal. Ambithorm ho vedl pod suché hnědé keře, zaváté špinavým sněhem. Uvolnil vodítko na Duncanově pásku. Přímo před nimi byl mělký výklenek v kameni, ne tak docela jeskyně, ale Duncan viděl, že jim poskytne aspoň jakous takous ochranu, pokud nebude foukat ostrý vítr přímo přes keře za nimi. Na zemi tu neležel sníh.

Ambithorm došel na konec prohlubně, pečlivě odstranil vrstvu ledové hlíny a několik plochých kamenů. Objevila se malá jáma. Vytáhl z ní nějakou okrouhlou černou věc a začal s ní cosi kutit.

Duncan přidřepl pod převisem a prohlížel si svého průvodce. Ambithorm měl vpadlou tvář s pletí podobnou tmavohnědé kůži. Ano, to by mohly být rysy Tvarového tanečníka. V koutcích hnědých očí měl muž vějířky hlubokých vrásek. Vrásky se rozbíhaly i z koutků tenkých úst a po širokém čele. Lemovaly plochý nos a prohlubovaly rýhu v úzké bradě. Čas mu vepsal vrásky po celém obličeji.

Z té černé věci před Ambithormem začala stoupat lákavá vůně.

“Najíme se tady a chvíli počkáme, než půjdeme dál,” řekl Ambithorm.

Mluvil starou galaštinou, ale s hrdelním přízvukem, jaký Duncan ještě nikdy neslyšel, a s důrazem na sousedící samohlásky. Byl Ambithorm z Rozptylu, nebo se narodil na Gammu? Jazyk se nepochybně hodně změnil od časů Duny a Muad’Diba. Duncan si ostatně uvědomil, že všichni lidé v Pevnosti, včetně Tega a Lucillové, mluvili galaštinou hodně odlišnou od té, kterou se naučil v předgholovském dětství.

“Ambithorm,” řekl Duncan. “To je jméno z Gammu?”

“Budeš mi říkat Tormsa,” opravil ho průvodce.

“To je přezdívka?”

“Tak mi budeš říkat.”

“Proč tě tedy oslovovali Ambithorm?”

“Řekl jsem jim, že se tak jmenuji.”

“Ale proč…”

“Žil jsi za vlády Harkonnenů a nenaučil ses, jak měnit totožnost?”

Duncan se odmlčel. Tohle byl důvod? Další přestrojení. Ambi… Tormsa nezměnil svůj vzhled. Tormsa. Je to tleilaxanské jméno?

Průvodce podal Duncanovi šálek, z něhož se kouřilo. “Napij se, osvěží tě to, Wose. Vypij to rychle. Zahřeje tě to.”

Duncan sevřel šálek oběma rukama. Wose. Wose a Tormsa. Tleilaxanský Pán a jeho společník – Tvarový tanečník.

Duncan pozvedl šálek směrem k Tormsovi v pradávném gestu atreidských spolubojovníků, pak si ho přiložil ke rtům. Horký! Ale jak mu nápoj klouzal hrdlem, zahříval ho. Nápoj měl nasládlou zeleninovou chuť. Foukal do něj a pil ho tak, jak to viděl u Tormsy.

Je zvláštní, že ho nepodezřívám, že je v tom jed nebo nějaká droga, myslel si Duncan. Ale tenhle Tormsa a ostatní, které poznal včera v noci, v sobě měli něco ze starého bašára. Ten pozdrav spolubojovníkovi mu připadal docela přirozený.

“Proč takhle riskuješ život?” zeptal se Duncan.

“Znáš bašára a ptáš se?”

Duncan rozpačitě zmlkl.

Tormsa se naklonil vpřed a vzal od Duncana prázdný šálek. Za chvilku už všechny stopy jejich snídaně ležely ukryty pod kameny a hlínou.

Duncan si uvědomil, že potrava vypovídá o pečlivém plánování. Obrátil se a přidřepl na studenou zem. Tam venku za keři bylo stále ještě mlhavo. Holé větve dělily výhled do podivných úlomků a kousků. Díval se, jak se mlha začíná zvedat. Na vzdáleném konci údolí se objevila nejasná silueta města.

Tormsa přidřepl vedle něj. “Velice staré město,” řekl. “Harkonnenské. Koukej.” Podal Duncanovi malý dalekohled. “Tam půjdeme večer.”

Duncan si přiložil dalekohled k levému oku a snažil se zaostřit olejovou čočku. Ovládání bylo neznámé, vůbec se nepodobalo těm, jaká znal za svého předgholovského mládí nebo jaká ho naučili používat v Pevnosti. Sklonil dalekohled a prohlédl si ho.

“Iksanský?” zeptal se.

“Ne. Ten jsme vyrobili my.” Tormsa po něm sáhl a ukázal na dvě malá tlačítka na černé trubici. “Pomalu, rychle. Postrč ho doprava, když chceš posunovat ven, doleva, když dovnitř.”

Duncan znovu zvedl dalekohled k oku.

Kdo jsou ti my, co vyrobili tuhle věc?

Dotkl se rychlého tlačítka a před očima mu vyskočil obraz. V městě se pohybovaly malé tečky. Lidé! Zvětšil obraz ještě víc. Z lidí se staly malé panenky. Podle jejich rozměrů si Duncan uvědomil, že město na okraji údolí je obrovské… a že leží dál, než si myslel. Ve středu města stála mohutná hranatá budova, jejíž vrcholek se ztrácel v oblacích. Obrovská.

Duncan to místo už poznal. Okolí se změnilo, ale ústřední stavbu měl pevně vrytou v paměti.

Kolik z nás zmizelo v té černé díře a nikdy se nevrátilo?

“Devět set padesát pater,” podotkl Tormsa, který viděl, kam se Duncan dívá. “Pětačtyřicet kilometrů dlouhá, třicet kilometrů široká. Celá z plastoceli a neprůstřelného plaskla.”

“Já vím.” Duncan sklonil dalekohled a vrátil ho Tormsovi. “Říkalo se tomu Baronie.”

“Ysai,” opravil ho Tormsa.

“Tak se jmenuje teď,” vysvětlil Duncan. “Já bych ho nazval jinak.”

Duncan se zhluboka nadechl, aby potlačil dávnou nenávist. Ti lidé jsou všichni mrtví. Zůstala jen budova. A vzpomínky. Prohlížel si město kolem té obrovské stavby. Byla to nepřehledná změť domů a ulic. Tu a tam bylo vidět nepravidelně rozložené zelené plochy, vždycky chráněné vysokou zdí. Rezidence se soukromými parky, říkal mu kdysi Teg. Dalekohled odhalil i stráže procházející po vrcholcích zdí.

Tormsa si odplivl na zem. “Harkonnenské sídlo.”

“Postavili ho, aby si lidé připadali malí,” dodal Duncan.

Tormsa kývl. “Malí a bezmocní.”

Duncana napadlo, že jeho průvodce se nějak rozpovídal.

Během noci Duncan občas porušil příkaz mlčení a pokusil se o rozhovor.

“Jaká zvířata vyšlapala tyhle stezky?”

Vypadalo to jako logická otázka od člověka klusajícího zjevně zvířecí cestičkou, v níž bylo dokonce cítit pižmový pach zvěře.

“Nemluv!” odsekl Tormsa.

Později se Duncan zeptal, proč nemohou použít nějaký dopravní prostředek a uniknout v něm. Dokonce i pozemní vozidlo by bylo lepší než namáhavý pochod krajinou, kde se jedna cesta podobala druhé.

Tormsa se zastavil na místě, kam pronikalo měsíční světlo, a podíval se na Duncana tak, jako by si myslel, že jeho svěřenec z ničeho nic přišel o rozum.

“To by nás mohla sledovat jiná vozidla!”

“A pěšky nás nemůže pronásledovat nikdo?”

“Pronásledovatelé by museli taky pěšky. Tady by byli zabiti. A vědí to.”

Jak podivné místo! Jak primitivní místo.

Pod ochranou benegesseritské Pevnosti si Duncan neuvědomil, jaká je vlastně planeta kolem něj. Později v neprostoru ztratil veškerý kontakt s vnějším světem. Měl předgholovské a gholovské vzpomínky, ale jak ty byly nedostatečné! Když o tom teď přemýšlel, uvědomil si, že přece jen existovaly určité náznaky. Bylo zjevné, že Gammu má jen základní kontrolu počasí. A Teg říkal, že monitory na oběžné dráze, které planetu chrání, patří k nejlepším.

Všechno pro ochranu, hodně málo pro pohodlí! V tom ohledu se to tu podobalo Arrakis.

Rakis, opravil se.

Teg. Jestlipak to přežil? Byl zajat? Jaké to asi je, být tady v jeho věku zajatcem? Za starých harkonnenských dob to znamenalo brutální otroctví. Burzmali a Lucillová… Podíval se na Tormsu.

“Najdeme ve městě Burzmaliho a Lucillovou?”

“Jestli se tam dostanou.”

Duncan pohlédl na své oblečení. Je to dostatečné přestrojení? Tleilaxanský pán se společníkem? Lidé budou společníka samozřejmě považovat za Tvarového tanečníka. Tvaroví tanečníci jsou nebezpeční.

Pytlovité kalhoty byly z nějaké látky, kterou Duncan nikdy dřív neviděl. Na omak se zdála vlněná, ale vycítil, že je umělá. Když na ni plivl, slina na látce neulpěla a ani pach nebyl vlněný. Prsty rozeznal jednolitost materiálu, jaké nemůže docílit žádné přírodní vlákno. Vysoké měkké boty a čepice byly z téhož materiálu. Oblečení bylo volné a objemné s výjimkou kotníků. Nebylo ale prošívané. Bylo izolované nějakým výrobním trikem, jímž se mezi vrstvami látky zadržoval vzduch. Oblečení bylo zeleně a šedě skvrnité, což tady představovalo vynikající kamufláž.

Tormsa měl na sobě něco podobného.

“Jak dlouho tady budeme čekat?” zeptal se Duncan.

Tormsa zavrtěl hlavou, aby mu naznačil, že má mlčet. Průvodce teď seděl s nohama pod bradou, holeně si přidržoval pažemi, bradu opřenou o kolena, a díval se do údolí.

Duncan během noční cesty zjistil, že oblečení je mimořádně pohodlné. Kromě té jediné chvíle v potoce měl nohy pořád v teple, ale zase ne příliš. Kalhoty, košile a bunda poskytovaly tělu dost prostoru k pohybu. Nikde ho nic nedřelo.

“Kdo vyrábí takovéhle šaty?” zeptal se Duncan.

“Ty jsme vyrobili my,” zavrčel Tormsa. “A mlč.”

Tohle se podobá době, kterou jsem před svým znovuprobuzením strávil v Pevnosti, napadlo Duncana. Tormsa mu vlastně říkal: “To nepotřebuješ vědět.”

Za chvíli si Tormsa protáhl nohy a narovnal se. Vypadalo to, že se uvolnil. Pohlédl na Duncana. “Přátelé v městě dávají znamení, že ve vzduchu jsou pátrači.”

“Toptéry?”

“Ano.”

“Co budeme dělat?”

“Musíš dělat to, co já, a nic jiného.”

“Ty jenom sedíš.”

“Zatím. Už brzo sejdeme do údolí.”

“Ale jak -”

“Když procházíš takovou krajinou, jako je tahle, stane se z tebe jedno ze zdejších zvířat. Dívej se na stopy a sleduj, jak chodí a jak si lehají k odpočinku.”

“Ale copak pátrači nepoznají rozdíl mezi…”

“Když se zvířata pasou, pohybuješ se tak, jako by ses pásl také. Když se objeví pátrači, budeš pokračovat v tom, co děláš, co dělají všechna zvířata. Pátrači budou vysoko. To je štěstí. Nedokážou rozeznat zvíře od člověka, dokud nesestoupí.”

“Ale nepokusí se -”

“Důvěřují svým přístrojům a pohybům, které vidí. Jsou líní. Létají vysoko. Tak jde pátrání rychleji. Jsou přesvědčeni, že na svých přístrojích rozeznají, co je zvíře a co je člověk.”

“Takže nás prostě přeletí, když budou přesvědčení, že jsme jen divoká zvířata.”

“Když budou mít pochyby, mohou nás zkontrolovat znova. Nesmíme po přeletu začít dělat něco jiného.”

Na obvykle málomluvného Tormsu to byla dlouhá řeč. Pozorně se na Duncana zadíval. “Chápeš?”

“Jak zjistím, že nás právě sledují?”

“Divný pocit v útrobách. Ucítíš v žaludku bublinky nápoje, který by žádný člověk neměl pít.”

Duncan kývl. “Iksanské sledovače.”

“Nenech se tím vyplašit,” varoval Tormsa. “Zdejší zvířata jsou na to zvyklá. Někdy se na chvilku zarazí, ale jen na chvilku. Pak pokračují v tom, co předtím dělala, jako by se nic nestalo: Což je v jejich případě pravda. To jen nám se může stát něco zlého.”

Po chvíli se Tormsa zvedl. “Teď půjdeme dolů do údolí. Jdi těsně za mnou. Dělej přesně to, co já, a nic jiného.”

Duncan srovnal krok se svým průvodcem. Brzo se ocitli pod krytem stromů. Duncan si uvědomil, že někdy během noční cesty se začal smiřovat se svým místem v plánech jiných. Nad jeho vědomím začínala přebírat vládu nová trpělivost. A vzrušení spojené se zvědavostí.

Jaký je vesmír po atreidské době? Gammu. Jaké zvláštní místo se stalo z Giedi Primy.

Pomalu, ale zřetelně se mu odhalovala jedna věc za druhou a každá z nich otevírala průhled k něčemu dalšímu, co bylo možno se naučit. Cítil, jak se formují zákonitosti. Přemýšlel o tom, že jednoho dne zbude jen jediná zákonitost a pak pochopí, proč ho vyvolali z mrtvých.

Ano, je to jako otevírání dveří, pomyslel si. Člověk otevře jedny dveře a vejde na místo, odkud vedou další dveře. Tam si jedny vybere a zkoumá, co se mu za nimi odhalí. Jsou chvíle, kdy je člověk nucen otevírat postupně všechny dveře, ale čím víc dveří otevírá, tím jistější si je, které otevřít dál. Nakonec se jedny dveře otevřou a odhalí místo, které člověk pozná. Pak může říct: “Aha, tak tohle všechno vysvětluje.”

“Pátrači se blíží,” řekl Tormsa. “Jsme teď pasoucí se zvířata.” Sáhl po jednom keři, který je zakrýval, a utrhl malou větvičku.

Duncan udělal totéž.

“Musím vládnout okem a spárem – jako sokol mezi menšími ptáky.”

ATREIDSKÉ PŘESVĚDČENÍ

(VIZ: ARCHIVY BG)

Za úsvitu se Teg vynořil zpod ochrany větrolamů u hlavní cesty. Byla to plochá a široká dopravní tepna, zpevněná zapečením paprskomety a bez jakéhokoli porostu. Teg odhadoval, že má deset pruhů vhodných pro vozidla i pěší provoz. V tuhle hodinu se tu chodilo především pěšky.

Oklepal si ze šatů většinu prachu a ujistil se, že na nich nejsou žádné stopy prozrazující jeho hodnost. Šedé vlasy neměl tak pečlivě učesané, jak to měl obvykle rád, ale měl jen prsty, ne hřeben.

Provoz na silnici směřoval k městu Ysai, které leželo mnoho kilometrů daleko na opačné straně údolí. Bylo jasné ráno a do tváře mu vál slabý větřík směrem k moři někde za jeho zády.

Během noci uvedl své nové vědomí do křehké rovnováhy. V jeho druhém vidění probleskovaly nejrůznější věci: věděl, co se kolem něj děje, ještě než se to stalo, věděl, kam musí při příštím kroku položit nohu. Pod touto vrstvou ležel onen spouštěč reakcí, který, jak se přesvědčil, ho mohl uvést do šíleného tempa, jakého tělo normálně není schopno. Rozumem se to vysvětlit nedalo. Cítil, jako by balancoval na ostří nože.

Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal určit, co se to s ním pod T-sondou stalo. Bylo to něco podobného jako ta zkušenost, kterou zažívaly Ctihodné matky při melanžové agonii? Ale neměl pocit, že by se mu v mysli shromáždily nějaké Zděděné vzpomínky. Nemyslel si, že by Sestry dokázaly to, co teď on. Zdvojené vidění, které mu napovídalo, co má očekávat od každého pohybu, který se odehrál v dosahu jeho smyslů, mu připadalo jako nový druh pravdy.

Během mentatského výcviku učitelé Tega vždycky ujišťovali, že existuje podoba živé pravdy, která se nedá dokázat pouhým shromážděním obyčejných faktů. Občas se taková pravda předávala v pověstech a básních a často byla v přímém rozporu s přáním člověka – aspoň tak mu to říkali.

“Přijmout tuhle skutečnost je pro mentata to nejtěžší,” říkali.

Teg byl k tomuhle tvrzení vždycky skeptický, ale teď ho musel přijmout. T-sonda ho postrčila přes práh jiné reality. Netušil, proč se právě v tomhle okamžiku vynořil z úkrytu, věděl jen to, že se tak zařadil do přijatelného proudu lidí v pohybu.

Většina cestujících na silnici byli zahradníci táhnoucí koše ovoce a zeleniny na trh. Košíky nadnášely laciné suspenzory. Pohled na tu potravu v Tegovi vyvolal prudký pocit hladu, ale přinutil se nevšímat si ho. Během své dlouhé služby Bene Gesseritu měl dost zkušeností i z primitivnějších planet a všiml si proto, že tahle lidská aktivita je poněkud odlišná od případu, kdy zemědělci nakládají své zboží na zvířata. Pěší cestování mu připadalo jako podivná směs starého a moderního – sedláci jdoucí pěšky a jejich výrobky, vznášející se za nimi na zcela běžném technickém zařízení. Až na ty suspenzory se celá scéna podobala podobným dnům v nejstarší minulosti lidstva. Tažné zvíře je tažné zvíře, dokonce i když se zrodilo na montážních linkách iksanské továrny.

Teg si za pomoci svého nového dvojího vidění vybral jednoho ze sedláků, podsaditého, snědého muže s hrubými rysy a mozolnatýma rukama. Jeho vzhled byl vzdorně nezávislý. Táhl osm velkých košů naplněných melouny s hrubou slupkou. Tegovi se z jejich vůně sbíhaly sliny. Srovnal krok se sedlákem. Chvíli kráčel mlčky, pak si troufl položit otázku: “Je tohle nejlepší cesta do Ysai?”

“Je to daleko,” odpověděl muž. Měl hrdelní přízvuk a bylo v něm slyšet cosi ostražitého.

Teg se ohlédl na naložené koše.

Farmář se na Tega úkosem podíval: “Jdeme do obchodního centra. Odtud naše výrobky odvezou do Ysai jiní.”

Při hovoru si Teg všiml, že sedlák ho vymanévroval (skoro dostrkal) k okraji cesty. Muž se ohlédl a trochu škubl hlavou kupředu. Přidali se k nim další tři sedláci a obstoupili Tega a jeho společníka, až je velké koše úplně zakryly před pohledem ze silnice.

Teg zostražitěl. Co to chystají? Neměl ale pocit hrozby. Jeho druhé vidění nerozeznalo v bezprostředním okolí nic nebezpečného.

Projelo kolem nich těžké vozidlo a zmizelo někde vpředu. Teg to poznal jen podle pachu spalin, záchvěvu vzduchu, který rozechvěl košíky, hučení mohutného motoru a náhlého napětí svých společníků. Vysoké košíky ale projíždějící vozidlo úplně zakryly.

“Hledali jsme tě, abychom tě mohli chránit, bašáre,” řekl sedlák vedle něj. “Mnozí tě pronásledují, ale tady mezi námi nikdo z nich není.”

Teg sebou trhl a podíval se na něj.

“Sloužili jsme s tebou na Renditai,” vysvětlil sedlák.

Teg polkl. Renditai? Chvilku mu trvalo, než si to vybavil – jen malá šarvátka v jeho dlouhé historii konfliktů a vyjednávání.

“Promiň, ale nevím, jak se jmenuješ,” řekl Teg.

“Buď rád, že naše jména neznáš. Je to tak lepší.”

“Ale jsem vám vděčný.”

“Je to jen malá splátka a nás těší, že to můžeme udělat, bašáre.”

“Musím se dostat do Ysai,” řekl Teg.

“Je tam nebezpečno.”

“Všude je nebezpečno.”

“Uhodli jsme, že asi půjdeš do Ysai. Někdo se brzo objeví a ve skrytu tě tam doveze. Vida, tady je. Neviděli jsme tě tady, bašáre. Nebyl jsi tu.”

Jeden ze sedláků převzal od svého společníka i jeho náklad, takže teď táhl dva řetězce košíků, zatímco ten, kterého si Teg vybral, postrčil Tega pod oba provazy a do tmavého vozidla. Teg zahlédl lesklou plastocel a plasklo, ale vůz jen na okamžik zpomalil, aby ho naložil. Dveře se za ním prudce zavřely a on zjistil, že je sám na měkké polstrované sedačce v zadní části pozemního vozidla. To znovu nabralo rychlost a brzo bylo daleko od kráčejících sedláků. Okna kolem Tega byla ztemnělá, takže dění kolem sebe viděl jakoby v šeru. Řidič byl pro něj jen silueta ve stínu.

Bylo to poprvé od chvíle, co byl zajat, kdy měl Teg možnost se uvolnit v teple a pohodlí, a skoro ho to svedlo ke spánku. Necítil žádnou hrozbu. Tělo ho pořád bolelo od toho, jak ho přepínal, a od utrpení způsobeného T-sondou.

Řekl si ale, že musí zůstat vzhůru a ve střehu.

Řidič se naklonil stranou, a aniž se ohlédl, řekl přes rameno: “Už tě honí dva dny, bašáre. Někteří si myslí, že už jsi mimo planetu.”

Dva dny?

Po zásahu včelkou a po kdovíčem dalším, co s ním dělali, musel být dlouho v bezvědomí. Při té představě dostal ještě větší hlad. Snažil se přimět své vnitřní hodiny, aby se mu objevily před duševním zrakem, ale jen zablikaly jako pokaždé, když se na ně podíval po T-sondě. Jeho smysl pro čas a všechno, co s ním souviselo, se změnil.

Takže někteří si myslí, že opustil Gammu.

Teg se neptal, kdo ho pronásleduje. Tleilaxané a lidé z Rozptylu, kteří stáli za útokem a následným mučením.

Rozhlédl se po svém dopravním prostředku. Bylo to jedno z těch krásných starých pozemních vozidel ještě z doby před Rozptylem a neslo známky iksanské výroby. Nikdy dřív v žádném nejel, ale znal je. Restaurátoři je sbírali, obnovovali a přestavovali – kdoví co s nimi vlastně dělali, ale v každém případě tím vyvolávali původní starožitný dojem kvality. Teg slyšel, že taková vozidla se nacházejí na nejpodivnějších místech – ve starých zbořených budovách, v podzemních kanálech, v zamčených skladech strojů, na polích.

Jeho řidič se znova naklonil trochu stranou a promluvil přes rameno. “Máš adresu, na kterou se chceš v Ysai dostat, bašáre?”

Teg si vyvolal v paměti kontaktní místa, s nimiž se seznámil při své první obhlídce Gammu, a adresu jednoho z nich dal řidiči. “Znáš to místo?”

“Chodí se tam hlavně pít a klábosit. Slyšel jsem, že tam taky dobře vaří, ale může tam každý, kdo na to má.”

Teg nevěděl, proč se rozhodl právě pro tohle místo, ale řekl: “Zkusíme to tam.” Nepovažoval za nutné sdělit řidiči, že na stejném místě jsou i soukromé jídelny.

Zmínka o jídle mu znovu způsobila hladové křeče v žaludku. Tegovi se začaly chvět paže a trvalo mu několik minut, než se zase uklidnil. Uvědomil si, že námaha včerejší noci ho skoro vyčerpala. Zapátral po vozidle, jestli se tu někde neskrývá něco k jídlu nebo k pití. Auto bylo restaurováno s láskyplnou péčí, ale na žádné skryté přihrádky to tu nevypadalo.

Věděl, že v některých čtvrtích nejsou taková vozidla ničím výjimečným, ale každé z nich vypovídalo o velkém bohatství. Čí je asi tohle? Řidičovo určitě ne. Ten vypadal na najatého profesionála. Ale pokud mohl někdo pro tenhle vůz poslat, znamenalo to, že i jiní vědí, kde Teg je.

“Mohou nás zastavit a prohledat?” zeptal se Teg.

“Tohle auto ne, bašáre. Vlastní ho Planetární banka Gammu.”

Teg to přijal mlčky. Banka byla jedním z jeho kontaktních míst. Při inspekční cestě si podrobně prostudoval síť jejích poboček. Při té vzpomínce si znovu vzpomněl na svou zodpovědnost ochránce gholy.

“Moji společníci,” zkusil to. “Jsou to…”

“To mají v rukou jiní, bašáre. Já nemůžu nic říct.”

“Je možné poslat zprávu…”

“Až to bude bezpečné, bašáre.”

“Samozřejmě.”

Teg se znovu opřel do polstrovaného sedadla a prohlížel si své okolí. Tahle pozemní vozidla se vyráběla se spoustou plaskla a skoro nezničitelné plastoceli. To jiné věci se věkem kazily – polstrování, opěrky, elektronika, suspenzory, výstelka turbovětracích kanálků. A lepidla a tmely samozřejmě puchřely bez ohledu na to, co kdo dělal pro jejich ochranu. Restaurátoři uvedli tenhle vůz do takového stavu, jako by právě vyšel z továrny – tlumený lesk kovu, polstrování, které se se slabým praskotem přizpůsobovalo jeho tělu. A ta vůně: to nedefinovatelné aroma novosti, směs leštidla a kvalitních materiálů se slaboučkým podtónem ozonu z dokonale fungující elektroniky. Nikde v něm ale nebyla cítit potrava.

“Jak daleko je ještě do Ysai?” zeptal se Teg.

“Ještě půl hodiny, bašáre. Potřebujeme tam kvůli něčemu být rychleji? Nerad bych upoutával…”

“Mám hrozný hlad.”

Řidič se rozhlédl doprava a doleva. Tady už kolem nich nebyli žádní sedláci. Silnice byla téměř prázdná až na dvě těžké transportní plošiny s traktory, které se držely při kraji, a velkého nákladního vozu táhnoucího vysoký automatický sběrač ovoce.

“Zdržet se dlouho by bylo nebezpečné,” řekl řidič. “Ale znám jedno místo, kde bys myslím mohl dostat přinejmenším rychlý talíř polévky.”

“Přijde mi k chuti cokoli. Nejedl jsem dva dny a byly to dost namáhavé dny.”

Dojeli na křižovatku a řidič zahnul doleva, na úzkou cestu mezi vysokými, pravidelně rozloženými jehličnany. Za chvíli uhnul na jednoproudovou cestu mezi stromy. Nízký dům na konci cesty byl vystavěn z tmavých kamenů a měl střechu z černého plaskla. Okna byla úzká a blýskaly se na nich trysky ochranných paprskometů.

Řidič řekl: “Počkej chvilku, pane.” Vystoupil a Teg mu poprvé viděl do tváře: velmi úzká s dlouhým nosem a malinkými ústy. Na tvářích měl pavučinu viditelných stop po chirurgické rekonstrukci. Oči stříbrně zářily a byly zjevně umělé. Odvrátil se a vešel do domu. Když se vrátil, otevřel Tegovi dveře. “Prosím, pospěš si, pane. Ten uvnitř ti hřeje polévku. Řekl jsem, že jsi bankéř. Nemusíš mu platit.”

Půda pod nohama promrzle křupala. Teg se ve dveřích musel trochu sehnout. Vešel do temné předsíně obložené dřevem, na jejímž konci viděl dobře osvětlenou místnost. Vonělo odtud jídlo, a to ho přitahovalo jako magnet. Paže se mu už zase chvěly. U okna s výhledem na ohrazenou a zastřešenou zahradu byl prostřen malý stůl. Keře obalené červenými květy téměř zakrývaly kamennou zeď kolem zahrady. Nad celým prostorem se klenulo žluté plasklo a zalévalo ho umělým letním světlem. Teg se s povděkem svezl na jedinou židli u stolku. Všiml si, že ubrus je z jemného bílého plátna s vyšívaným okrajem a na něm leží jediná lžíce na polévku.

Po jeho pravici zaskřípaly dveře a objevila se podsaditá postava s miskou, z níž stoupala pára. Muž zaváhal, když uviděl Tega, pak donesl mísu ke stolu a postavil ji před něj. Teg, který při tom zaváhání zostražitěl, se přinutil nevšímat si lákavé vůně stoupající mu do nosu a místo toho se soustředil na svého společníka.

“Je to dobrá polévka, pane. Vařil jsem ji sám.”

Umělý hlas. Teg si všiml jizev po stranách brady. Ten člověk vypadal jako dávný automat – hlava skoro bez krku seděla na mohutných ramenou, ruce měly podivné klouby v ramenou i loktech, nohy jako by se hýbaly jen v kyčlích. Stál teď bez hnutí, ale vešel s trochu trhaným kolébáním, které prozrazovalo, že jeho tělo se skládá z větší části z umělých náhražek. V očích měl trpitelský výraz.

“Já vím, že na mě není hezký pohled,” zachraptěl. “Zničil mě alajorský výbuch.”

Teg neměl ponětí, co to byl alajorský výbuch, ale zjevně se předpokládalo, že to ví. Slovo “zničil” bylo ovšem zajímavou obžalobou osudu.

“Uvažoval jsem, jestli tě neznám,” řekl Teg.

“Tady nikdo nezná nikoho jiného,” zavrtěl hlavou ten muž. “Sněz tu polévku.” Ukázal na klidnou špičku čichače. Ta zářícím světélkem signalizovala, že prozkoumala okolí a nenašla žádný jed. “Tady je jídlo bezpečné.”

Teg se podíval na tmavohnědou tekutinu ve své misce. Byly v ní vidět kousky masa. Sáhl po lžíci. Ruka se mu chvěla tak, že dokázal lžíci uchopit teprve napodruhé, a i pak většinu polévky vyšplíchal, než ji dokázal zvednout třeba jen o milimetr.

Pevná ruka sevřela Tegovu dlaň a umělý hlas mu tiše řekl do ucha: “Já nevím, co ti udělali, bašáre, ale tady ti nikdo neublíží, leda přes mou mrtvolu.”

“Ty mě znáš?”

“Mnozí by pro tebe zemřeli, bašáre. Můj syn žije díky tobě.”

Teg si nechal pomáhat. Jinak by první sousto vůbec nedokázal polknout. Tekutina byla hustá, horká a chutná. Ruka se mu brzo uklidnila a on kývl na muže, aby mu pustil zápěstí.

“Ještě, pane?”

Teg si uvědomil, že vyprázdnil misku. Byl v pokušení říci ano, ale vzpomněl si, že řidič ho pobízel ke spěchu.

“Díky, ale musím jít.”

“Nebyl jsi tady,” rozloučil se s ním muž.

Když se vrátili na hlavní cestu, Teg se opřel o polstrované opěradlo vozidla a přemýšlel o formulaci, které užil zničený muž. Znělo to jako ozvěna. Ten sedlák říkal totéž: “Nebyl jsi tady.” Vypadalo to jako běžná odpověď a ledacos to vypovídalo o změnách, které se na Gammu udály od chvíle, kdy tu Teg konal svou obhlídku.

Za chvíli už vjeli na předměstí Ysai a Teg uvažoval, jestli by se měl pokusit o nějaké přestrojení. Ten zničený muž ho poznal velmi rychle.

“Kde mě teď Ctěné matre honí?” zeptal se Teg.

“Všude, bašáre. Nemůžeme zaručit tvou bezpečnost, ale podnikáme opatření. Oznámím, kde jsem tě vyložil.”

“Říkají něco o tom, proč mě pronásledují?”

“Ty nevysvětlují nikdy nic, bašáre.”

“Jak dlouho už jsou na Gammu?”

“Až moc dlouho, pane. Od té doby, co jsem byl dítě, a přitom já jsem už byl u Renditai balternem.”

Aspoň sto let, uvažoval Teg. To měly čas shromáždit v rukou hodně moci… pokud ty obavy, s nimiž se mu svěřila Tarazová, byly oprávněné.

Teg je za oprávněné považoval.

“Nevěř nikomu, koho ty děvky mohly ovlivnit,” říkala Tarazová.

Teg ale ve svém současném postavení necítil žádnou hrozbu. Mohl jen přijmout utajení, které ho teď zjevně obklopovalo. Nevyptával se na podrobnosti.

Už byli hodně hluboko v Ysai a on mezi zdmi velkých soukromých rezidencí občas zahlédl mohutný černý stín starého harkonnenského sídla zvaného Baronie. Auto zahnulo do ulice s malými obchůdky: laciné budovy postavené většinou z odpadových materiálů, které svůj původ prozrazovaly nesourodostí a nesladěnými barvami. Křiklavé vývěsní štíty hlásaly, že zboží uvnitř je nejvybranější, že služby jsou tu lepší než kde jinde.

Nešlo o to, že Ysai chátralo nebo snad zestárlo. Růst se tu ubíral směrem k ošklivosti, ba k něčemu ještě horšímu. Někdo se rozhodl učinit tohle místo odpudivým. To byl klíč k většině věcí, které tu ve městě viděl.

Čas se tu nezastavil, ale couval. Tohle nebylo moderní město plné nablýskaných transportních drah a izolovaných utilformových budov. Tohle byl náhodný zmatek, staré domy připojené k jiným starým domům, některé postavené podle individuálního vkusu a jiné zjevně přizpůsobené nějaké dávno zaniklé potřebě. V Ysai bylo všechno propojeno tak nepořádně, že to hraničilo s chaosem. Teg věděl, že tyhle čtvrti zachraňuje jen stará struktura velkých komunikací, kolem kterých byla tahle městská džungle postavena. Ty bránily chaosu, i když zdejší ulice dávaly jasně najevo, že nepodléhají žádnému celkovému plánu. Ulice se setkávaly a křížily v podivných úhlech, málokdy pravých. Ze vzduchu to tu vypadalo jako bláznivá sešívanina a jedině obrovský černý obdélník staré Baronie vypovídal o nějakém plánování. Zbytek byla architektonická vzpoura.

Teg si náhle uvědomil, že tohle místo je jedna velká lež slepená s jinými lžemi, a ty že jsou zase založeny na předchozích lžích, a že to všechno dohromady tvoří tak bláznivou směs, že je prakticky nemožné dobrat se nějaké použitelné pravdy. Celá Gammu byla taková. Kde mohlo podobné šílenství povstat? Bylo to dílo Harkonnenů?

“Jsme tady, pane.”

Řidič zastavil u chodníku před domem bez oken. Průčelí byla jen velká plocha plastocele s jedinými dveřmi v přízemí. Tahle stavba nebyla z odpadového materiálu. Teg to tu poznal: byla to skrýš, kterou si zvolil. Před Tegovým druhým zrakem problesklo ledacos, ale žádná bezprostřední hrozba v tom nebyla. Řidič otevřel Tegovi dveře a ustoupil.

“V tuhle hodinu se tady mnoho neděje. Být vámi, jdu rychle dovnitř.”

Teg bez ohlédnutí přeběhl přes úzký chodník do domu – do malé, jasně osvětlené chodby z naleštěného bílého plaskla. Přivítaly ho tu jen řady transočí. Vklouzl do výtahové dráhy a vyťukal údaje, které si dobře zapamatoval. Věděl, že dráha vede budovou šikmo vzhůru, do zadní části sedmapadesátého patra, kde jsou i nějaká ta okna. Pamatoval si soukromou temně červenou jídelnu s hnědým nábytkem a ženu s tvrdým pohledem, která vykazovala zjevné známky benegesseritského výcviku, ale která určitě nebyla Ctihodná matka.

Dráha ho vyložila ve známé místnosti, ale nebyl tam nikdo, kdo by ho přivítal. Teg se rozhlédl po solidním hnědém zařízení. Čtyři okna na vzdálené stěně zakrývaly těžké kaštanové závěsy.

Teg věděl, že byl viděn. Trpělivě čekal a používal své nově nabyté dvojí vidění k tomu, aby vycítil jakékoli potíže. Žádný náznak útoku nerozeznal. Postavil se stranou od východu z dráhy a znovu se rozhlédl.

Teg měl teorii o příbuznosti místností a jejich oken – počet oken, jejich umístění, jejich velikost, výška od podlahy, vztah mezi velikostí místnosti a oken, jak vysoko místnost je, zda jsou na oknech záclony nebo závěsy, to všechno si mentatským způsobem vykládal v souvislosti s tím, k čemu se místnost používá. Místnosti se dají až neuvěřitelně přesně hierarchizovat. V naléhavých případech mohou takové rozlišovací detaily vzít zasvé, ale jinak bývají celkem spolehlivé.

Pokud v nadzemní místnosti nejsou okna, je to zvlášť významný signál. Pokud takový prostor obývají lidé, nemusí to nutně znamenat, že jejich hlavním zájmem je utajení. Ve školním prostředí bývají třídy bez oken neklamnou známkou vzdalování okolnímu světu a vypovídají i o silné nechuti k dětem.

Tahle místnost ale svědčila o něčem jiném: byla tu možnost utajení, ale zároveň se zachovávala šance hlídat tu a tam svět venku. Ochranné utajení, když je ho zapotřebí. Jeho dojem se ještě potvrdil, když přešel přes místnost a trochu odsunul jeden ze závěsů. Okna byla ze ztrojeného neprůstřelného skla. Zajímavé! Hlídat vnější svět může znamenat přitahovat útok. Takový byl názor člověka, který nechal tuhle místnost podobným způsobem chránit.

Teg ještě jednou poodsunul závěs. Pohlédl do rohu okna. Byla tam hranolová odrazová zrcadla, která nabízela zvětšený pohled podél přilehlé zdi na obě strany a od střechy až k zemi.

Vida!

Při minulé návštěvě neměl čas na tak podrobné zkoumání, ale teď hodnotil místnost podstatně kladněji. Velmi zajímavá. Teg pustil závěs a obrátil se právě včas, aby uviděl muže vycházejícího z otvoru výtahové dráhy.

Dvojí vidění mu předem poskytlo přesnou představu, co je ten člověk zač. V tom muži bylo skryté nebezpečí. Byl to zjevně voják – podle držení těla, podle toho, jak si bystře všímal detailů, které může zpozorovat jen vycvičený a zkušený důstojník. A v jeho chování bylo ještě něco – Teg při té myšlence napjatě ztuhl. Tohle je zrádce! Žoldák, kterého může mít ten, kdo zaplatí nejvíc.

“Zacházeli s tebou hanebně,” přivítal ten muž Tega. Měl hluboký baryton s podvědomým podtónem osobní moci. Jeho přízvuk Teg ještě nikdy neslyšel. Tohle byl někdo z Rozptylu! Teg odhadl, že je to asi bašár nebo důstojník obdobné hodnosti.

Ale pořád se neobjevil žádný náznak okamžitého útoku.

Když Teg neodpověděl, muž pokračoval: “Promiň: Jsem Muzzáfar. Jafá Muzzáfar, oblastní velitel sil Duru.”

Teg o žádných silách Duru nikdy neslyšel.

Tegovi kroužily hlavou otázky, ale nechával si je pro sebe. Cokoli tady řekne, může prozradit slabost.

Kde jsou lidé, se kterými se tu setkal minule? Proč jsem si zvolil tohle místo? To rozhodnutí učinil s úplnou vnitřní jistotou.

“Udělej si pohodlí, prosím,” řekl Muzzáfar a ukázal na malou pohovku s nízkým servírovacím stolkem. “Ujišťuji tě, že nic z toho, co se stalo, nebylo moje dílo. Snažil jsem se to zarazit, když jsem se o tom dozvěděl, ale to už jsi… zmizel ze scény.”

Teg teď v Muzzáfarově hlase slyšel ještě něco: ostražitost hraničící se strachem. Takže tenhle muž buď slyšel o tom, co se dělo v chatrči a na mýtině, nebo to přímo viděl.

“Bylo to od tebe ohromně chytré,” pokračoval Muzzáfar. “Myslím to, že tvé útočné síly čekaly až do chvíle, kdy se tvoji věznitelé soustřeďovali na to, aby z tebe dostali nějaké informace. Dozvěděli se něco?”

Teg mlčky zavrtěl hlavou. Cítil, že je na samém kraji podobné bleskové reakce na útok jako tam v lese, ale necítil tu žádné bezprostřední nebezpečí. Co to ti Ztracení dělají? Ale jasné bylo jedno: Muzzáfar a jeho lidé špatně odhadli, co se asi v místnosti s T-sondou dělo.

“Posaď se, prosím,” opakoval Muzzáfar.

Teg přijal nabízené místo na pohovce.

Muzzáfar se usadil do hlubokého křesla, které stálo poněkud šikmo naproti Tegovi z druhé strany servírovacího stolku. Bylo v něm cítit cosi číhajícího, ostražitého. Byl připraven na násilí.

Teg si ho se zájmem prohlížel. Muzzáfar neřekl žádnou skutečnou hodnost – jen že je velitel. Byl to vysoký člověk se širokým zarudlým obličejem a velkým nosem. Oči byly šedozelené a obvykle zaostřovaly těsně nad Tegovo pravé rameno, když někdo z nich promluvil. Teg jednou znal jistého špeha, který dělával totéž.

“Víš,” začal znova Muzzáfar, “od té doby, co jsem sem přiletěl, jsem o tobě hodně četl a slyšel.”

Teg si ho dál mlčky prohlížel. Muzzáfar měl nakrátko ostříhané vlasy a přes hranici vlasů nad levým okem se táhla asi třímilimetrová červená jizva. Měl na sobě rozhalený světlezelený polní kabátec a podobné kalhoty – nebyla to přímo uniforma, ale celý Muzzáfar byl tak nažehlený, že bylo jasné, že je zvyklý na přísný armádní pořádek. I boty toho byly dokladem. Teg měl pocit, že by v jejich světlehnědém povrchu patrně uviděl vlastní obraz, kdyby se naklonil blíž.

“Samozřejmě jsem nikdy nečekal, že se s tebou skutečně setkám,” pokračoval Muzzáfar. “Pokládám to za velkou osobní čest.”

“Nevím o tobě skoro nic, jen to, že velíš silám z Rozptylu,” řekl Teg.

“Hm! Ono toho není moc k vědění, to mi věř.”

Teg znovu dostal hlad. Pohledem zalétl k tlačítku vedle výtahové dráhy, kterým, jak si pamatoval, by mohl přivolat číšníka. Tohle místo bylo z těch, kde lidé vykonávali práce obvykle přidělované automatům, což byla dobrá záminka mít po ruce připravené značné síly.

Muzzáfar si špatně vyložil Tegův zájem o výtah a řekl: “Prosím, neuvažuj o odchodu. Přivolal jsem svého lékaře, aby tě prohlédl. Měl by tu být každou chvíli. Ocenil bych, kdybys klidně počkal, než přijde.”

“Jen jsem uvažoval, že bych si objednal něco k jídlu,” vysvětlil Teg.

“Radil bych ti počkat, dokud se na tebe nepodívá doktor. Včelky mohou mít nepříjemné následky.”

“Takže o tom víš také.”

“Vím o celém tom fiasku. Ty a tvůj Burzmali jste síla, se kterou se musí počítat.”

Dřív než Teg stačil odpovědět, výtah vyložil vysokého muže v červené kombinéze a saku, muže tak kostnatého a hubeného, že na něm oblečení doslova viselo. Vysoko na čele měl vytetovaný kosočtverec – znamení lékaře Súkovy školy, ale značka byla oranžová, a ne černá jako obvykle. Lékařovy oči ukrýval lesklý oranžový povlak, takže nebylo vidět jejich skutečnou barvu.

Je na něčem závislý? uvažoval Teg. Muž nebyl cítit žádným známým narkotikem, dokonce ani melanží. Ale Teg rozeznal nakyslý pach, skoro jako ovoce.

“Tady jsi, Solitzi!” uvítal ho Muzzáfar. Ukázal na Tega. “Pořádně ho prohlédni. Předevčírem dostal ránu z včelky.”

Solitz vytáhl povědomý súkovský snímač, tak malý, že se vešel do jedné dlaně. Jeho pátrací pole tiše bzučelo.

“Takže ty jsi súkovský doktor,” ukázal Teg na oranžovou značku na čele.

“Ano, bašáre. Mám výcvik i kondicionování v nejlepších starobylých tradicích.”

“Nikdy jsem neviděl identifikační znamení téhle barvy,” pokračoval Teg.

Doktor přejel snímačem kolem Tegovy hlavy. “Na barvě tetování nezáleží, bašáre. Důležité je, co je za ním.” Sklonil snímač k Tegovým ramenům a pak po těle dolů.

Teg čekal, až bzučení přestane.

Doktor ustoupil a oslovil Muzzáfara. “Je úplně v pořádku, polní maršále. Až pozoruhodně v pořádku vzhledem k věku, ale zoufale potřebuje výživu.”

“Ano… tak to je dobře, Solitzi. Postarej se o to. Bašár je náš host.”

“Objednám jídlo podle jeho potřeb,” kývl Solitz. “Jez ho pomalu, bašáre.” Solitz se prudce obrátil, až mu šaty na těle zapleskaly. Vzápětí ho pohltila výtahová dráha.

“Polní maršál?” zeptal se Teg.

“Na Duru se oživují staré tituly,” vysvětlil Muzzáfar.

“Na Duru?” zkusil to Teg.

“Máš pravdu, jsem hlupák!” Muzzáfar vytáhl z postranní kapsy saka malé pouzdro a z něj vytáhl tenké desky. Teg v nich poznal holostat podobný tomu, jaký během své dlouholeté služby nosil u sebe on sám – obrázky domova a rodiny. Muzzáfar položil holostat na stůl mezi ně a stiskl ovládací tlačítko.

Nad deskou stolu ožila miniatura zelenající se džungle.

“Domov,” podotkl Muzzáfar. “Ten rámový keř tady uprostřed.” Ukázal prstem. “První, který mě kdy poslechl. Lidi se mi smáli, že jsem si vybral hned ten první a zůstal jsem u něj.”

Teg si prohlížel promítnutý obraz a uvědomil si, že v Muzzáfarově hlase slyší hluboký smutek. Keř, na který ukázal, byl jen ježatý trs tenkých větví, z jejichž konců se houpaly jasně modré cibule.

Rámový keř?

“Já vím, je dost tenký,” odtáhl Muzzáfar prst od obrázku. “Rozhodně nijak bezpečný. Během prvních společných měsíců jsem se musel párkrát bránit. Ale začal jsem ho mít docela rád. A to víš, na to oni reagují. A při věčných skalách Duru, teď je to ten nejlepší domov ve všech hlubokých údolích!”

Muzzáfar si uvědomil, že na něj Teg udiveně zírá. “Sakra! Vy tady samozřejmě rámové keře nemáte. Musíš mi ty hrozné neznalosti prominout. Myslím, že se od sebe navzájem můžeme hodně naučit.”

“Říkal jsi tomu domov,” připomněl Teg.

“No jistě. Když člověk takový rámový keř správně vede a samozřejmě když ho naučí poslouchat, tak z něj vyroste nádherné sídlo. Trvá to jenom čtyři nebo pět standardů.”

Standardů, všiml si Teg. Takže Ztracení stále ještě používají Standardní rok.

Východ z výtahu zasyčel a mladá žena v modrém rouchu služebnictva zacouvala do místnosti se servírovacím ohřívačem na suspenzorech, který pak umístila vedle stolku stojícího před Tegem. Její šaty byly toho typu, který Teg viděl při své první obhlídce, ale příjemně plný obličej, který k němu obrátila, byl neznámý. Vlasy měla depilované a na lebce bylo vidět zřetelně vystupující žíly. Oči měla vodově modré a v jejím postoji bylo cosi vystrašeného. Otevřela ohřívač a Teg ucítil kořennou vůni jídla.

Teg byl ve střehu, ale necítil žádnou bezprostřední hrozbu. Viděl sám sebe, jak jí předloženou potravu, aniž by mu uškodila.

Mladá žena rozložila na stolek nádoby a příbor urovnala úhledně k jedné straně.

“Nemám tu čichač, ale jestli chceš, ochutnám to nejdřív sám,” nabídl Muzzáfar.

“Není třeba,” zavrtěl Teg hlavou. Věděl, že to vyvolá řadu otázek, ale usoudil, že ho budou pravděpodobně považovat za Mluvčího pravdy. Teg upřel oči na jídlo. Bez přímého vědomého rozhodnutí se naklonil vpřed a začal jíst. Mentatský hlad znal, ale teď ho jeho vlastní reakce překvapila. Užívání mozku v mentatském režimu spalovalo kalorie neuvěřitelným tempem, ale teď ho hnala ještě jiná potřeba. Cítil, že jeho chování ovládá vlastní pud sebezáchovy. Takovýhle hlad ještě nikdy v životě neměl. Ani polévka, kterou s určitou dávkou opatrnosti snědl v domě zničeného muže, v něm nevyvolala tak naléhavou reakci.

Ten doktor to vybral správně, pomyslel si Teg. Tohle jídlo bylo připraveno přesně podle závěrů snímače.

Mladá žena nosila pořád další talíře, které objednávala a přijímala z výtahové dráhy.

Uprostřed jídla musel Teg vstát a ulevit si na přilehlé toaletě. Byl si přitom vědom transočí sledujících každý jeho pohyb. Podle svých fyzických reakcí poznal, že jeho zažívací trakt zrychlil svou činnost na úroveň odpovídající novým tělesným požadavkům. Když se vrátil ke stolu, měl takový hlad, jako by vůbec nejedl.

Obsluhující žena začala jevit známky překvapení a pak zděšení. Přesto pořád nosila další a další jídlo podle Tegových požadavků.

Muzzáfar ho sledoval se vzrůstajícím ohromením. Neřekl ale nic.

Teg doslova cítil, jak mu jídlo doplňuje v těle vyčerpané rezervy, vnímal kalorické vyrovnání, které mu předepsal súkovský doktor. Zjevně ale neuvažovali o kvantitě. Dívka stále plnila jeho požadavky, ale chodila teď už jako v šoku.

Muzzáfar konečně promluvil: “Musím říct, že jsem nikdy předtím neviděl nikoho sníst na posezení tolik jídla. Není mi jasné, jak to děláš. Nebo proč.”

Teg se konečně spokojeně narovnal. Věděl, že vyvolal otázky, na které nemůže odpovědět po pravdě.

“To je mentatská záležitost,” zalhal. “Mám za sebou hodně namáhavou dobu.”

“Úžasné,” řekl Muzzáfar a vstal.

Když se Teg začal zvedal také, Muzzáfar ho gestem zarazil. “Není třeba. Připravili jsme pro tebe ubytování hned tady vedle. Bude bezpečnější, když tě ještě nepovezeme nikam jinam.”

Mladá žena odešla s prázdnými ohřívači.

Teg si prohlížel Muzzáfara. Během jídla se něco změnilo. Muzzáfar si ho měřil chladným pohledem.

“Máš implantovaný komunikátor,” podotkl Teg. “Dostal jsi nové příkazy.”

“Nebylo by moudré, aby tvoji přátelé tohle místo napadli,” odpověděl Muzzáfar.

“Myslíš, že to plánuji?”

“A co plánuješ, bašáre?”

Teg se usmál.

“No dobře.” Muzzáfarův pohled se rozostřil, jak naslouchal komunikátoru. Když se znova soustředil na Tega, pohled se změnil v dravčí. Teg ten pohled cítil jako úder. Pochopil, že do místnosti přichází ještě někdo jiný. Polní maršál tento nový vývoj považoval za akutní nebezpečí pro svého hosta, ale Teg neviděl nic, co by mohlo překonat jeho nově nabyté dovednosti.

“Myslíš si, že jsem tvůj zajatec,” řekl Teg.

“Při věčných skalách, bašáre! Představoval jsem si tě jinak!”

“A co ta Ctěná matre, co sem jde – co čeká ona?” zeptal se Teg.

“Bašáre, varuju tě: tímhle tónem s ní nemluv. Nemáš ani nejmenší ponětí, co tě za chvíli čeká.”

“Za chvíli mě čeká nějaká Ctihodná matre,” pokrčil rameny Teg.

“A já ti přeju hodně štěstí!”

Muzzáfar se obrátil a zmizel ve výtahové dráze.

Teg se za ním díval. Zahlédl záblesk druhého vidění, jako by se vedle výtahu na okamžik rozsvítilo světlo. Ctěná matre byla blízko, ale ještě se nechystala vstoupit do téhle místnosti. Nejdřív bude konzultovat s Muzzáfarem. Ale polní maršál nebude té nebezpečné ženě schopen říct nic skutečně důležitého.

Paměť nikdy nezachycuje skutečnost. Paměť rekonstruuje. Každá rekonstrukce mění originál a stává se vnějším rámcem odkazů, které jsou nevyhnutelně nedokonalé.

MENTATSKÁ PŘÍRUČKA

Lucillová a Burzmali vstoupili do Ysai z jihu. Ležela tu chudá čtvrť a lampy na ulicích stály dost daleko od sebe. Do půlnoci zbývala jen hodina, ale tady byly ulice ještě pořád plné lidí. Někteří kráčeli tiše, někteří mluvili s nepřirozenou zdrogovanou živostí, někteří se jen rozhlíželi, jako by na něco čekali. Shromažďovali se ve skupinkách na rozích a Lucillová je po cestě fascinovaně sledovala.

Burzmali ji pobízel k rychlejší chůzi jako dychtivý zákazník, který se už nemůže dočkat, až s ní bude sám. Lucillová pořád nenápadně sledovala lidi.

Co tady dělají? Tamti muži postávající ve dveřích: na co čekají? Ze širokého průchodu se vynořili dělníci v těžkých zástěrách, právě když Lucillová a Burzmali procházeli kolem. Byli silně cítit splašky a potem. Dělníci, prakticky stejným dílem muži i ženy, byli vysocí, mohutní, s tlustými pažemi. Lucillová netušila, jaké asi mají zaměstnání, ale všichni patřili k témuž typu. Lucillová si uvědomila, jak málo zná lidi na Gammu.

Když dělníci vyšli do noci, okamžitě si odkašlali a odplivli do kanálu. Zbavují se nějaké nečistoty?

Burzmali se naklonil k Lucillové a zašeptal jí přímo do ucha: “Ti dělníci jsou bordanové.”

Když Lucillová s Burzmalim zahýbali do vedlejší ulice, Lucillová se odvážila ohlédnout. Bordanové? Aha, ano: lidé vychovaní a vycvičení k práci na kompresním zařízení zneškodňujícím bioplyny z kanálů. Byli zvlášť šlechtěni tak, aby se ztratil jejich čichový smysl a naopak posílily svaly na pažích a ramenou. Burzmali ji vedl za roh, mimo dohled bordanů.

Z temných dveří vedle nich se vynořilo pět dětí a vykročilo za Lucillovou a Burzmalim. Každé z nich drželo v ruce nějakou malou věc. Sledovaly je s podivnou cílevědomostí. Burzmali se náhle zastavil a obrátil. Děti se také zastavily a zíraly na něj. Lucillové bylo jasné, že se děti chystají k nějakému násilí.

Burzmali sepjal obě ruce před sebou a poklonil se dětem. “Guldur!” řekl.

Když Burzmali zase vykročil ulicí s Lucillovou po boku, děti už je nesledovaly.

“Byly by nás kamenovaly,” vysvětlil.

“Proč?”

“Ty děti patří k sektě vzývající Guldura – to je místní jméno pro Tyrana.”

Lucillová se ohlédla, ale děti už nebylo vidět. Šly si hledat jinou oběť.

Burzmali ji vedl za další roh. Teď byli v ulici přeplněné drobnými obchodníky, prodávajícími své zboží z vozíků – potravu, oblečení, drobné nástroje a nože. Všude bylo slyšet zpěvavé vyvolávání, jímž se prodavači pokoušeli přilákat zákazníky. V jejich hlasech byla slyšet nepřirozená veselost, jaká přicházívá s koncem pracovního dne – směs naděje ve vyplnění starých snů a zároveň vědomí, že jejich život se nezmění. Lucillové se zdálo, že lidé na těchto ulicích se honí za prchavým snem, že touží po naplnění, které nespočívá v samé té věci, ale v mýtu, který byli naučeni hledat – jako se zvířata na závodní dráze cvičí k tomu, aby se neustále kolem dokola hnala za unikající návnadou.

V ulici přímo před nimi se nějaký mohutný člověk ve vycpaném kabátě hlasitě hádal s obchodníkem, který nabízel síťovku naplněnou tmavočervenými hlízami sladkokyselého ovoce. Ovoce bylo cítit všude kolem. Kupec si stěžoval: “Okrádáš moje děti o jídlo!”

Mohutná postava promluvila pisklavým hlasem, jehož přízvuk Lucillová až příliš dobře znala: “Já mám taky děti!”

Lucillová se jen s námahou ovládla.

Když vyšli z obchodní uličky, zašeptala Burzmalimu: “Ten člověk v tom těžkém kabátě – to byl tleilaxanský Pán!”

“To určitě ne,” namítal Burzmali. “Na to byl moc vysoký.”

“Dva, jeden na ramenou druhého.”

“Jsi si jistá?”

“Úplně jistá.”

“Co jsme sem dorazili, už jsem jich pár viděl, ale nepodezříval jsem je.”

“V ulicích je hodně pátračů,” podotkla.

Lucillová zjistila, že každodenní život špinavých obyvatel téhle špinavé planety ji nijak neláká. Už nevěřila vysvětlením o tom, proč bylo nutné přivézt gholu právě sem. Proč Sesterstvo zvolilo zrovna tuhle planetu, když drahocenný ghola mohl být vychován na tolika jiných? I když – byl ghola skutečně tak drahocenný? Nemohla to být jen návnada?

Ústí úzké uličky vedle nich téměř zahradil muž mistrně vládnoucí nějakou dlouhou věcí plnou vířících světel. “Živě!” vyvolával. “Živě!”

Lucillová zpomalila, aby se lépe podívala na kolemjdoucího, jak vkročil do uličky a podal majiteli minci. Pak se sklonil k nějaké míse zářící světly. Majitel se naopak díval na Lucillovou. Byl to muž s úzkou snědou tváří – s tváří caladanského primitiva na těle jen o něco vyšším než tělo tleilaxanského Pána. Když si od zákazníka bral peníze, tvářil se pohrdavě.

Zákazník zvedl tvář z mísy, otřásl se a se skelným pohledem potácivě opustil uličku.

Lucillová to zařízení poznala. Ti, kdo ho používali, mu říkali hypnobong a na všech civilizovanějších světech bylo zakázané zákonem.

Burzmali ji popohnal mimo dohled zamyšleného majitele.

Došli do širší ulice. Naproti v rohovém domě byly velké dveře. Všude kolem jen chodci; v dohledu nebylo jediné vozidlo. Na prvním schodě dveří na rohu seděl muž s koleny přitaženými k bradě. Dlouhými pažemi si objímal nohy, hubené prsty měl propletené. Na hlavě měl černý klobouk se širokým okrajem, který mu stínil tvář před pouličními světly, ale dvojitý záblesk zpod klobouku Lucillové řekl, že s takovýmhle druhem člověka se ještě nikdy nesetkala. Bylo to něco, o čem Bene Gesserit zatím jen spekuloval.

Burzmali počkal, až byli od sedící postavy dost daleko, a pak teprve uspokojil její zvědavost.

“Futár,” zašeptal. “Tak si říkají. Na Gammu se objevili teprve nedávno.”

“Tleilaxanský experiment,” uhodla Lucillová. A myslela si: omyl, který se vrátil z Rozptylu. “Co tady dělají?” zeptala se.

“Obchodní kolonie, nebo tak nám to aspoň říkali místní.”

“Tomu nevěř. To jsou šelmy zkřížené s lidmi.”

“Tak jsme tady,” řekl Burzmali.

Vedl Lucillovou úzkým vchodem do slabě osvětlené jídelny. Lucillová věděla, že je to součást jejich přestrojení: dělat to, co dělají ostatní lidé v téhle čtvrti. Ale nijak ji netěšila představa, že tu bude jíst, aspoň podle toho, co cítila.

Uvnitř bylo plno, ale když vešli, už se tu začalo vyprazdňovat.

“Tenhle automat mi moc doporučovali,” podotkl Burzmali, když se usadili u mechadrážky a čekali, až se promítne jídelníček.

Lucillová sledovala odcházející zákazníky. Odhadla je na noční směnu z okolních továren a kanceláří. Zdálo se, že opouštějí místnost s úzkostným spěchem. Možná se obávali toho, co by se jim stalo, kdyby přišli pozdě.

Jak jsem byla v Pevnosti izolovaná, napadlo ji. To, co se dozvídala o Gammu, se jí nelíbilo. Jak zanedbaný byl tenhle automat! Stoličky u pultu po její pravici byly poškrábané a otlučené. Desku stolu před ní zřejmě drhli hrubými čistidly tak dlouho, až už ji nemohl udržet v čistotě ani vakumop, jehož hubici viděla u svého levého lokte. Nikde nebyl vidět ani ten nejlacinější sonik, který by udržoval čistotu. Ve škrábancích na stole se nashromáždily zbytky potravy a jiné stopy úpadku. Lucillová se otřásla. Nemohla se zbavit dojmu, že byla chyba odloučit se od gholy.

Viděla, že jídelníček se už promítl a Burzmali si ho prohlíží.

“Objednám ti,” řekl.

Tím chtěl říct, že si nepřeje, aby ona udělala chybu a objednala si něco, čemu by se žena z Hormu vyhnula.

Rozčilovalo ji, že se cítí závislá. Byla přece Ctihodná matka! Byla vychována k tomu, aby si v každé situaci zachovala velení, aby byla paní vlastního osudu. Jak ji tohle všechno unavovalo. Gestem ukázala na špinavé okno po levici, kterým bylo vidět lidi procházející úzkou uličkou.

“Zdržujeme se a mně utíkají obchody, Skare.”

Tak! To bylo přesně v souladu s její rolí.

Burzmali si skoro oddechl nahlas. Konečně! pomyslel si. Konečně se zase začala chovat jako Ctihodná matka. Nerozuměl jejímu roztržitému postoji, tomu, jak si prohlížela město a jeho obyvatele.

Z drážky vyjely na stůl dva mléčné nápoje. Burzmali jeden vypil jedním douškem. Lucillová ten svůj ochutnala špičkou jazyka a zkoumala jeho složení. Napodobenina kofeinátu zředěná nějakou oříškově chutnající šťávou.

Burzmali trhl bradou nahoru, aby jí naznačil, že má nápoj rychle vypít. Poslechla a měla co dělat, aby se nezašklebila nad tou umělou chutí. Burzmali se díval někam za její pravé rameno, ale neodvážila se otočit. To by se neshodovalo s její rolí.

“Pojď.” Položil na stůl minci a vedl ji rychle zpátky na ulici. Usmíval se jako nedočkavý zákazník, ale v očích měl ostražitý výraz.

Tempo provozu v ulicích se změnilo. Bylo tu méně lidí. Potemnělé dveře vypadaly hrozivěji. Lucillová si připomněla, že teď reprezentuje mocné společenství, jehož členky jsou imunní vůči běžnému pouličnímu násilí. Těch pár lidí, co na ulici zbylo, jí skutečně uvolňovalo cestu a s téměř posvátnou úctou si prohlíželo draky na jejím rouchu.

Burzmali se zastavil u jedněch dveří.

Podobaly se ostatním v téhle ulici, trochu ustupovaly od chodníku a byly tak vysoké, že vypadaly užší, než doopravdy byly. Vchod chránil staromódní bezpečnostní paprsek. Sem mezi chudinu zjevně nepronikl žádný novější systém. Svědčily o tom samy ulice: byly postavené pro pozemní vozidla. Pochybovala, že se v celé téhle oblasti najde jediná přistávací střecha. Nebylo slyšet ani vidět jedinou toptéru nebo vážku. Ale byla tu hudba – slabé ševelení připomínající semútu. Nějaká nová semútová závislost? Tohle je přesně taková oblast, v jaké by se narkomani schovávali.

Lucillová se podívala na fasádu budovy, kdežto Burzmali ji předešel a vstoupil do dráhy paprsku ve dveřích, aby ohlásil jejich příchod.

Budova neměla z této strany žádná okna. Tu a tam se jen slabě blýskaly transoči a občas bylo vidět matný lesk prastaré plastoceli. Všimla si, že i transoči jsou staromódní, mnohem větší než ty moderní.

Dveře ukryté v hlubokém stínu se nehlučně otevřely.

“Tudy.” Burzmali se k ní natáhl, vzal ji za loket a pobídl ji dál.

Vešli do slabě osvětlené chodby, kde bylo cítit exotické jídlo a nějaké hořké esence. Chvíli jí trvalo, než rozeznala něco z těch pachů, které ji zasáhly. Melanž. Zachytila tu nezaměnitelnou zralou skořicovou vůni. A semúta, ano. Rozeznala spálenou rýži a higetovou sůl. Někdo tu maskoval jiné vaření. Tady někde se vyráběly výbušniny. Uvažovala, jestli nemá Burzmaliho varovat, ale rozmyslela si to. Nebylo nutné, aby to věděl, a v tomhle omezeném prostoru se mohly vyskytovat uši naslouchající každému jejímu slovu.

Burzmali ji vedl do potemnělých schodů, které ozařoval jen slabý iluminační pás podél šikmé podlahové lišty. Nahoře našel skryté tlačítko schované pod jednou z nesčetných záplat na stále znovu vyspravované zdi. Stiskl ho. Neozval se žádný zvuk, ale Lucillová vycítila všude kolem změnu pohybu. Ticho. Byl to takový druh ticha, jaký neznala, přikrčená příprava k násilí.

Na schodech bylo chladno a ona se zachvěla, ale ne zimou. Za dveřmi vedle skrytého tlačítka se ozvaly kroky.

Šedovlasá bába ve žlutých šatech otevřela dveře a zamžourala na ně zpod ježatého obočí.

“To jste vy,” řekla roztřeseným hlasem a ustoupila, aby mohli vejít.

Lucillová slyšela, jak za nimi zapadly dveře. Rozhlédla se po místnosti. Nepozorné oko by ji mohlo považovat za ošuntělou, ale to byl jen povrchový dojem. Pod ním se skrývala kvalita. Ošuntělost byla jen další maska, vzniklá částečně proto, že tato místnost byla připravena pro mimořádně náročnou osobu. Tohle bude tady a nikde jinde! Tohle přijde tam a tam to taky zůstane! Nábytek a ozdůbky vypadaly trochu omšele, ale tomu komusi to nevadilo. Pokoj byl tak příjemnější. Prostě to byl takový druh pokoje.

Komu ta místnost patřila? Té stařeně? Namáhavě se belhala ke dveřím vlevo.

“Ať nás nikdo neruší až do úsvitu,” řekl Burzmali.

Stařena se zastavila a obrátila.

Lucillová si ji prohlížela. Je tohle další žena, která jen předstírá stáří? Ne. Její věk byl skutečný. Každý pohyb byl roztřesený a nejistý – chvění šíje, selhávání těla, které ji prozrazovalo způsoby, jimž nemohla zabránit.

“Ani kdyby přišel někdo důležitý?” zeptala se stará žena svým roztřeseným hlasem.

Oči jí při řeči škubaly. Ústy pohybovala jen tak, jak bylo nezbytně nutné, aby vydala potřebné zvuky, a mezi slovy dělala dlouhé mezery, jako by je vytahovala odněkud z hloubi svého nitra. Ramena, ohnutá léty sklánění u nějaké stále stejné práce, už nedokázala narovnat natolik, aby se mohla podívat Burzmalimu do očí. Místo toho mžourala vzhůru zpod obočí, a to dělalo podivně pokradmý dojem.

“Jakého důležitého člověka čekáš?” zeptal se Burzmali.

Stará žena se otřásla a zdálo se, že jí dlouho trvá, než porozumí.

“Sem chodí dů-ů-ůležití lidé,” řekla.

Lucillová rozeznala tělesné náznaky a vyhrkla, protože tohle Burzmali vědět musel:

“Ona je z Rakis!”

Podivný kosý pohled stařeny se stočil k Lucillové. Věkovitý hlas řekl: “Byla jsem kněžkou, dámo z Hormu.”

“Samozřejmě že je z Rakis,” kývl Burzmali. Jeho tón ji varoval, aby se dál nevyptávala.

“Neublížím vám,” kňučela stařena.

“Pořád ještě sloužíš Rozdělenému Bohu?”

Znovu bylo dlouho ticho, než stařena odpověděla.

“Mnozí slouží Velkému Guldurovi,” řekla.

Lucillová stiskla rty a znova se rozhlédla po místnosti. Stařena značně ztratila na důležitosti. “Jsem ráda, že tě nemusím zabít,” řekla Lucillová.

Stará žena otevřela ústa v parodii na překvapení a z koutku jí ukápla slina.

Tohle je potomek fremenů? Lucillové byla ta představa tak odporná, že se dlouze zachvěla. Tahle skuhrající troska vznikla z lidí, kteří kráčeli s hlavou hrdě vztyčenou, z lidí, kteří uměli statečně umírat. Až bude umírat tahle, bude přitom kňučet.

“Věř mi, prosím,” zakňučela babizna a zmizela z pokoje.

“Proč jsi to udělala?” ptal se Burzmali. “Tihle nás odvezou na Rakis!”

Mlčky se na něj podívala. Rozeznala v jeho otázce strach. Bál se o ni.

Ale vždyť jsem ho předtím přece nevtiskla, myslela si.

Šokovaně si uvědomila, že Burzmali v ní rozpoznal nenávist. Nenávidím je! myslela si. Nenávidím lidi téhle planety!

To byla pro Ctihodnou matku nebezpečná myšlenka. Ještě pořád ji pálila. Tahle planeta ji změnila způsobem, který si nepřála. Nechtěla si uvědomovat, že jsou takové věci možné. Intelektuální pochopení byla jedna věc, zkušenost druhá.

Ať je všichni bohové zatratí.

Ale oni už zatraceni byli.

Na prsou ji to svíralo. Taková bezmoc! Tomuhle novému vědomí se nedalo uniknout. Co se s těmi lidmi stalo?

Lidmi?

Slupky tu byly, ale nedalo se o nich už říct, že jsou tak docela živé. Nebezpečné ale ano. Svrchovaně nebezpečné.

“Musíme si odpočinout, dokud můžeme,” řekl Burzmali.

“Nemusím si vydělat své peníze?” zeptala se.

Burzmali zbledl. “To, co jsme udělali, bylo nutné! Měli jsme štěstí a nikdo nás nezastavil, ale mohlo se to stát!”

“A tady je bezpečno?”

“Tak bezpečno, jak se dalo. Každého, kdo tu je, jsem prověřil já nebo moji lidé.”

Lucillová našla dlouhou pohovku, která byla cítit starými parfémy, položila se na ni a chystala se očistit své city od té nebezpečné nenávisti. Kam vstoupí nenávist, může ji následovat láska! Slyšela, jak se Burzmali natahuje na polštářích u zdi. Brzo už zhluboka oddechoval, ale Lucillové se spánek vyhýbal. Pořád cítila tlak vzpomínek, které dopředu postrkovaly ty Jiné, které sdílely její vnitřní myšlenkové zásobárny. Před vnitřním zrakem se jí krátce objevila ulice a tváře, lidé kráčející v jasném slunečním světle. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že to všechno vidí z podivného úhlu – že ji někdo drží v náručí. V té chvíli věděla, že je to jedna z jejích osobních vzpomínek. Věděla dokonce, kdo ji to drží, cítila vřelý tlukot srdce vedle vřelé tváře.

Lucillová ucítila slanou chuť vlastních slz.

V té chvíli si uvědomila, že Gammu ji zasáhla hlouběji než jakákoli jiná zkušenost od první chvíle, kdy vstoupila do benegesseritských škol.

Srdce skrytá za silnými hradbami se mění v led.

DARWI ODRADOVÁ, SPOR V RADĚ

Byla to skupinka plná prudkého napětí: Tarazová (s utajeným pancířem pod rouchem a pamětliva i jiných bezpečnostních opatření, která učinila), Odradová (jistá, že může dojít k násilí, a následkem toho ostražitá), Sheeana (dobře připravená na všechny možnosti a skrytá mezi třemi Matkami-strážkyněmi, které ji obklopovaly jako živý štít), Waff (s obavami, že mu možná nějaké záhadné zařízení Bene Gesseritu zastřelo rozum), falešný Tuek (který vypadal, že každou chvíli vybuchne vzteky) a devět Tuekových rakiských poradců (z nichž každý se zuřivě snažil získat nástupnictví pro sebe nebo svou rodinu).

Navíc pět akolytek stráže, vybraných a vycvičených Sesterstvem k fyzickému násilí, se drželo poblíž Tarazové. Waffa obklopoval stejný počet nových Tvarových tanečníků.

Sešli se v nejvyšším patře muzea v Dár-es-Balátu. Byla to dlouhá místnost, jejíž celá západní stěna byla z plaskla. Tudy bylo vidět do zelenající se střešní zahrady. Interiér byl zařízen měkkými pohovkami a vyzdoben uměleckými předměty z Tyranova neprostoru.

Odradová byla proti účasti Sheeany, ale Tarazová byla neoblomná. To, jaký vliv měla dívka na Waffa a na některé kněží, představovalo pro Bene Gesserit obrovskou výhodu. Skleněnou stěnu zakrývaly dolbanové zástěny, aby je chránily před nejhorším žárem zapadajícího slunce. To, že místnost byla obrácena k západu, připadalo Odradové významné. Okna směřovala k oblasti soumraku, kde spočinul Šaj-hulúd. Byla to místnost obrácená k minulosti, k smrti.

Obdivovala dolbany před sebou. Byly to ploché černé lišty deset molekul široké, otáčející se v průhledné tekutině. Nejlepší iksanské dolbany se nastavovaly automaticky tak, aby dovnitř vpouštěly předem určené množství světla, aniž by příliš zakrývaly výhled. Odradová věděla, že umělci a obchodníci se starožitnostmi jim dávají přednost před polarizačními systémy, protože propouštějí dovnitř celé spektrum viditelného světla. Jejich instalace vypovídala o tom, k jakým účelům se tahle místnost používá – jako expozice nejlepších kusů pokladu Božského imperátora. Ano – támhle bylo roucho, které nosila jeho nevěsta.

Kněží-poradci se prudce přeli mezi sebou na jednom konci místnosti a ignorovali falešného Tueka. Tarazová stála kousek od nich a naslouchala. Její výraz naznačoval, že kněží považuje za hlupáky.

Waff stál se svými Tvarovými tanečníky poblíž širokých vchodových dveří. Pohledem přelétal od Sheeany přes Odradovou k Tarazové a jen občas k hádajícím se kněžím. Každý pohyb, který Waff udělal, prozrazoval, jak je nejistý. Skutečně ho Bene Gesserit podpoří? Dokážou společně překonat rakiskou opozici nenásilnými prostředky?

Sheeana a její strážkyně stály vedle Odradové. Ta si všimla, že na dívce je pořád ještě znát šlachovitost, ale postava se jí už vyplňovala a svaly nabývaly zjevně benegesseritských obrysů. Vysoké plochy lícních kostí pod olivovou pletí změkly, hnědé oči byly vlhčí, ale v hnědých vlasech měla ještě pořád měděné prameny vybledlé sluncem. Sledovala hádající se kněží s pozorností, která naznačovala, že si v hlavě rovná to, co se dozvěděla před schůzkou.

“Opravdu budou bojovat?” zašeptala.

“Poslouchej je,” odpověděla Odradová.

“Co udělá Matka představená?”

“Pozorně ji sleduj.”

Obě pohlédly na Tarazovou, stojící uprostřed své skupinky svalnatých akolytek. Tarazová stále ještě pozorovala kněží, ale teď se tvářila pobaveně.

Rakiská skupina začala ten spor už venku ve střešní zahradě. Jak se stíny dloužily, kněží přenesli hádku dovnitř. Vztekle funěli, občas mumlali, občas zvyšovali hlas. Copak si nevšimli, že je náhražkový Tuek sleduje?

Odradová znovu pohlédla na obzor viditelný za střešní zahradou: v poušti nebyla žádná známka života. Ať se člověk z Dár-es-Balátu podíval kamkoli, viděl jen pustý písek. Lidé tady narození a vychovaní měli jiný pohled na život a na svou planetu než většina tamtěch kněžských poradců. Tohle nebyla Rakis zelených pásů a zavlažovaných oáz, které v nižších zeměpisných šířkách bujely jako rozkvetlé prsty ukazující k dlouhým pouštním cestám. Kolem Dár-es-Balátu byla nejsušší poušť, která se táhla jako šerpa kolem pasu celé planety

“Už mám těch nesmyslů dost!” vybuchl falešný Tuek. Hrubě odstrčil jednoho z poradců stranou a vrazil doprostřed rozhádaného hloučku. Otočil se tak, aby postupně pohlédl všem do tváře. “Copak jste se všichni zbláznili?”

Jeden z kněží (starý Albertus, při všech bozích!) se podíval na druhý konec místnosti a zavolal: “Ser Waffe! Mohl bys prosím uklidnit svého Tvarového tanečníka?”

Waff zaváhal a pak vykročil k diskutujícím. Jeho doprovod se mu držel v patách.

Falešný Tuek se prudce obrátil a ukázal na Waffa prstem: “Ty! Zůstaň, kde jsi! Nepřipustím žádné tleilaxanské zasahování! Tvoje spiknutí je mi úplně jasné!”

Odradová se v té chvíli právě dívala na Waffa. Překvapení! Tleilaxanského Pána ještě nikdy dřív žádný z jeho mazlíčků neoslovil tímhle tónem. To byl šok! Rysy se mu zkřivily vztekem. Z jeho úst se začalo ozývat bzučení, jaké by mohl vydávat rozzuřený hmyz, ale bylo modulované, takže to zjevně byl nějaký typ jazyka. Tvaroví tanečníci v jeho doprovodu ztuhli, ale falešný Tuek se jen znova obrátil ke svým poradcům.

Waff přestal bzučet. Byl zděšený! Jeho Tvarový tanečník Tuek ho neposlouchá! Vykročil ke kněžím. Falešný Tuek si toho všiml a znovu na něj namířil rukou a chvějícím se prstem.

“Řekl jsem ti, ať se do toho nepleteš! Můžeš se mě zbavit, ale neosedláš si mě tou svou tleilaxanskou špínou!”

To byla poslední kapka. Waff se zastavil. Něco mu došlo. Pohlédl na Tarazovou, uviděl, jak pobaveně sleduje jeho trapné postavení. Teď měl nový terč pro svůj hněv.

“Ty jsi to věděla!”

“Tušila.”

“Ty… ty…”

“Byli jste příliš úspěšní,” řekla Tarazová. “Můžete si za to sami.”

Kněží si té výměny názorů nevšímali. Křičeli na falešného Tueka, přikazovali mu, ať zmlkne a zmizí, oslovovali ho “hnusný Tvarový tanečník”.

Odradová velmi pečlivě sledovala terč těchto útoků. Jak hluboko zasahuje otisk? Skutečně přesvědčil sám sebe, že je Tuek?

V náhlém tichu se Tuekův náhradník důstojně napřímil a opovržlivě se podíval na ty, kdo ho obviňovali. “Všichni mě znáte,” řekl. “Všichni znáte léta mé služby Rozdělenému Bohu, který je Jediným Bohem. Půjdu k Němu, pokud vaše spiknutí sahá až tak daleko, ale pamatujte si jedno: On ví, co máte v srdcích!”

Kněží se jako jeden muž podívali na Waffa. Nikdo z nich neviděl, jak Tvarový tanečník nahradil jejich velekněze. Neviděli ani mrtvolu. Všechny důkazy byly jen důkazy lidských hlasů vyslovujících slova, která mohla být lživá. Až po chvíli se několik z nich podívalo na Odradovou. Její hlas byl jedním z těch, které je přesvědčily.

I Waff hleděl na Odradovou.

Usmála se a oslovila tleilaxanského Pána: “Pro naše cíle bude dobré, aby velekněžství teď nepřešlo do jiných rukou,” řekla.

Waff okamžitě pochopil, jakou výhodu to přinese jemu samému. Tohle byl klín vražený mezi kněžstvo a Bene Gesserit. Také to odstraňovalo jednu z nejnebezpečnějších pák, kterou Sesterstvo mělo proti Tleilaxu.

“Pro mé cíle se to hodí také,” řekl.

Kněží znovu hněvivě zvýšili hlas a Tarazová se do toho vložila přesně v pravou chvíli: “Kdo z vás poruší naši dohodu?” zeptala se.

Tuek odstrčil dva ze svých poradců a rázoval přes místnost k Matce představené. Zastavil se pouhé dva kroky před ní.

“Co je tohle za hru?” obořil se na ni.

“Podporujeme tě proti těm, kdo tě chtějí nahradit,” odpověděla. “Bene Tleilax je v tom na naší straně. Tím způsobem chceme dokázat, že i my máme co mluvit do výběru velekněze.”

Zvedlo se několik kněžských hlasů naráz: “Je to Tvarový tanečník, nebo ne?”

Tarazová se na muže před sebou laskavě podívala: “Jsi Tvarový tanečník?”

“Samozřejmě že ne!”

Tarazová pohlédla na Odradovou a ta řekla: “Jak to vypadá, došlo k nějakému omylu.”

Pak Odradová vyhledala mezi kněžími Alberta a pevně se mu zadívala do očí. “Sheeano,” řekla, “co by teď měla dělat církev Rozděleného Boha?”

Sheeana podle instrukcí vystoupila zpoza svých strážkyň a promluvila se vší povýšeností, jakou ji naučily: “Měla by dál sloužit Bohu!”

“Jak se zdá, předmět tohoto jednání byl uzavřen,” řekla Tarazová. “Pokud potřebuješ ochranu, velekněže Tueku, jednotka našich strážkyň čeká v hale. Uposlechnou tvých rozkazů.”

Bylo zjevné, že to přijal a pochopil. Stal se nástrojem Bene Gesseritu. Na svůj původ Tvarového tanečníka se už nepamatoval.

Když kněží a Tuek odešli, Waff oslovil Tarazovou jediným slovem vysloveným v islámíjatu: “Vysvětli!”

Tarazová odstoupila od svých strážkyň, takže to vypadalo, že se úmyslně učinila zranitelnou. Byl to propočítaný krok, o kterém debatovaly před Sheeanou. Stejným jazykem pak Tarazová odpověděla: “Vzdáváme se svého vlivu na Bene Tleilax.”

Čekaly. Waff zvažoval její slova. Tarazová si připomněla, že Tleilaxané se sami nazývají jménem, jež by se dalo přeložit jako “nepojmenovatelný”. To byla charakteristika často vyhrazená bohům.

Tenhle bůh zjevně nespojil to, co právě před chvílí zjistil tady, s tím, co se může dít s jejich Tvarovými tanečníky mezi Iksany a Rybími mluvčími. Waffa čekaly ještě další šoky. Ale i tak vypadal dost zmateně.

Waff stál před mnoha nezodpovězenými otázkami. Nebyl spokojen se zprávami z Gammu. Hrál teď nebezpečnou dvojí hru. Hraje snad Sesterstvo podobnou? Ale tleilaxanské Ztracené nebylo možno odstavit, aniž by se Tleilax vystavil nebezpečí útoku Ctěných matre. Sama Tarazová ho před tím varovala. Představuje ten starý bašár na Gammu stále ještě sílu, s níž je třeba počítat?

Vyslovil tu otázku nahlas.

Tarazová odpověděla vlastní otázkou: “Jak jste změnili našeho gholu? Co jste chtěli získat?” Byla si jistá, že odpověď zná předem. Ale bylo nutné předstírat nevědomost.

Waff chtěl odpovědět: “Smrt všech Benegesseriťanek!” Byly příliš nebezpečné. Ale jejich cena byla nevyčíslitelná. Uchýlil se k mrzutému mlčení a prohlížel si Ctihodné matky se zamyšleným výrazem, při němž jeho jemné rysy nabyly ještě dětštějšího vzhledu.

Nevrlé dítě, pomyslela si Tarazová. Varovala sama sebe, že podceňovat Waffa je nebezpečné. Člověk rozbil tleilaxanské vejce a našel uvnitř další vejce – ad infinitum. Všechno se pořád vracelo zpátky k podezření Odradové, že spor by v téhle místnosti pořád ještě mohl vést ke krvavému násilí. Opravdu Tleilaxané prozradili, co se dozvěděli od těch děvek a od ostatních Ztracených? Byl ghola jen potenciální tleilaxanská zbraň?

Tarazová se rozhodla popíchnout ho ještě jednou, a to postupem doporučovaným “Analýzou č. 9” Rady Bene Gesseritu. Stále v jazyce islámíjatu řekla: “Zneuctíš sám sebe v Prorokově zemi? Nebyl jsi tak otevřený, jak jsi sliboval.”

“Řekli jsme vám o sexuálních -”

“Neřekli jste všechno!” přerušila ho. “Je to kvůli gholovi a my to víme.”

Viděla jeho reakci. Vypadal jako zvíře zahnané do kouta. Taková zvířata jsou krajně nebezpečná. Jednou viděla jednoho voříška, vystrašeného volně žijícího potomka dávných domácích mazlíčků z Danu, kterého parta výrostků zahnala do kouta. Zvíře se postavilo proti svým pronásledovatelům a prorazilo si cestu ke svobodě s naprosto nečekanou divokostí. Dva výrostci byli nadosmrti zmrzačení a jen jeden z toho vyšel bez zranění! Waff se teď tomu zvířeti podobal. Viděla, jak ho svrbí dlaně touhou po zbrani, ale Tleilaxané a Benegesseriťanky se navzájem krajně pečlivě prohledali, než sem vešli. Byla si jistá, že Waff žádnou zbraň nemá. Ale i tak…

Waff konečně promluvil a v jeho chování bylo cítit potlačenou hrozbu: “Ty myslíš, že nevím, jak doufáte, že nás ovládnete!”

“A tohle je ta hniloba, kterou s sebou přinesli lidé z Rozptylu,” pokývla. “Hniloba v jádru.”

Waffovo chování se změnilo. Nebylo dobře nevšímat si hlubších náznaků skrytých v téhle benegesseritské myšlence. Ale chce Tarazová rozsévat neshody?

“Prorok umístil do mozku každého člověka časované vyhledávací zařízení,” řekla Tarazová. “Do každého, ať je Rozptýlený nebo ne. Přivedl nám je zpátky se vší hnilobou nedotčenou.”

Waff zaťal zuby. Co to dělá? Pohrával si s šílenou myšlenkou, že Sesterstvo ovlivnilo jeho mozek nějakou drogou tajně rozprášenou do vzduchu. Ony vědí věci, které jsou jiným utajeny? Zíral na Tarazovou, pak na Odradovou a zase zpátky. Věděl, že zásluhou neustálého gholovského znovurození je velmi starý, ale ne tak starý jako Benegesseriťanky. Ty jsou skutečně staré! Málokdy vypadají staré, ale staré jsou, tak staré, že se ani neodvážil představit si to.

Tarazová uvažovala o něčem podobném. Zahlédla ve Waffových očích záblesk hlubšího uvědomění. Nutnost otevřela rozumu nové dveře. Jak hluboko Tleilaxan pronikl? Má tak staré oči! Měla dojem, že to, co v těchhle tleilaxanských Pánech bývalo mozkem, bylo teď něčím jiným – holozáznamem, z nějž byly vymazány všechny oslabující emoce. Sdílela onu nedůvěru k emocím, kterou v něm vycítila. Bylo to pouto, které je mohlo spojit?

Sklon ke společným myšlenkám.

“Říkáš, že se vzdáváte svého vlivu na nás,” zavrčel Waff. “Ale cítím na hrdle tvoje prsty.”

“Vy zase držíte za krk nás,” odpověděla. “Někteří z vašich Ztracených se k vám vrátili. K nám se z Rozptylu nevrátila ani jediná Ctihodná matka.”

“Ale říkala jsi, že víte všechno o -”

“Máme jiné způsoby, jak se něco dozvědět. Co myslíš, že se stalo s těmi Ctihodnými matkami, které jsme vyslali do Rozptylu?”

“Společné neštěstí?” Zavrtěl hlavou. To byla úplně nová informace. O tomhle nikdo z navrátivších se Tleilaxanů neřekl ani slovo. Ten rozpor jen posílil jeho podezření. Komu má věřit?

“Byly od nás odvráceny,” řekla Tarazová.

Odradová, která poprvé slyšela to všeobecné podezření vyslovit Matku představenou, vycítila, jak obrovskou sílu to prosté prohlášení má. Odradovou to děsilo. Znala schopnosti, pohotovostní plány, improvizované způsoby, jimiž Ctihodná matka mohla překonat překážky. Copak něco Tam venku dokázalo překonat tohle?”

Když Waff neodpověděl, Tarazová dodala: “Přicházíš k nám se špinavýma rukama.”

“Něco takového se odvažujete tvrdit vy?” zeptal se Waff. “Vy, které neustále vyčerpáváte naše zdroje všemi způsoby, které vás naučila matka toho bašára?”

“Věděly jsme, že si ty ztráty můžete dovolit, když máte zdroje z Rozptylu,” řekla Tarazová.

Waff se přerývaně nadechl. Takže Bene Gesserit ví dokonce i tohle. Částečně mu bylo jasné, jak se to dozvěděly. No dobře, musí se najít nějaký způsob, jak toho falešného Tueka znovu přinutit k poslušnosti. To, oč Ztracení skutečně stáli, byla Rakis. Stále ještě ji na Tleilaxanech mohou požadovat.

Tarazová přistoupila k Waffovi ještě blíž, sama a zranitelná. Viděla, jak její strážkyně zostražitěly. Sheeana udělala krůček k Matce představené a Odradová ji stáhla zpátky.

Odradová se dál soustřeďovala na Matku představenou, a ne na potenciální útočníky. Jsou Tleilaxané skutečně přesvědčeni, že jim budou Benegesseriťanky sloužit? Nebylo pochyb, že Tarazová zkouší, kam až sahají hranice toho přesvědčení. A to v jazyce islámíjatu. Ale jak tam tak stála bez svých stráží a tak blízko Waffovi a jeho lidem, vypadala velmi osaměle. Kam teď Waffa zavedou jeho zjevná podezření?

Tarazová se zachvěla.

Odradová to viděla. Tarazová byla jako dítě abnormálně hubená a nikdy nepřibrala ani gram zbytečného tuku. Byla proto krajně citlivá na teplotní změny, nesnášela chladno, ale Odradová žádnou změnu teploty v místnosti necítila. Znamenalo to tedy, že Tarazová dospěla k nebezpečnému rozhodnutí, tak nebezpečnému, že ji tělo prozradilo. Samozřejmě nešlo o nebezpečí pro ni samou, ale pro Sesterstvo. To byl nejhorší benegesseritský zločin: neloajálnost k vlastnímu řádu.

“Posloužíme vám všemi způsoby kromě jednoho,” řekla Tarazová. “Nikdy se nestaneme nádobami pro gholy!”

Waff zbledl.

Tarazová pokračovala: “Žádná z nás není a nikdy nebude…,” odmlčela se, “…regenerační nádrží.”

Waff zvedl pravou ruku v prvním pohybu gesta, které znala každá Ctihodná matka: signálu Tvarovým tanečníkům k útoku.

Tarazová ukázala na jeho zdviženou ruku. “Jestli to gesto dokončíš, Tleilaxané ztratí všechno. Poselkyně Boží -” Tarazová přes rameno ukázala hlavou na Sheeanu “- se k vám obrátí zády a slova Prorokova budou prachem ve vašich ústech.”

Ta slova pronesená v jazyce islámíjatu byla pro Waffa příliš. Spustil ruku, ale pořád se na Tarazovou mračil.

“Moje vyslankyně řekla, že s vámi budeme sdílet všechno, co víme,” pokračovala Tarazová. “Ty jsi řekl, že i vy budete sdílet. Poselkyně Boží naslouchá ušima Prorokovýma! S čím přijde abdl Tleilaxu?”

Waff se nahrbil.

Tarazová se k němu obrátila zády. Byl to lstivý tah, ale jak ona, tak ostatní Ctihodné matky věděly, že ho teď může provést zcela bezpečně. Tarazová se podívala přes místnost na Odradovou a dopřála si úsměv. Věděla, že Odradová si ho vyloží správně. Je čas na malý benegesseritský trest!

“Tleilaxané si přejí k plození ženy z rodu Atreidů,” řekla Tarazová. “Dávám vám Darwi Odradovou. Postupně dodáme další.”

Waff došel k rozhodnutí. “Možná víte o Ctěných matre hodně,” řekl, “ale -”

“O děvkách!” Tarazová se k němu prudce obrátila.

“Jak si přeješ. Ale tvoje slova odhalují, že něco o nich přece jen nevíte. Zpečetím naši smlouvu tím, že vám to řeknu. Dokážou zesilovat pocity na orgasmické úrovni a vysílat je do celého mužského těla. Tím dosahují totálního smyslového zapojení muže. Vznikají mnohonásobné orgasmické vlny a v těch může… může žena pokračovat po dlouhou dobu.”

“Totální smyslové zapojení?” Tarazová se nepokoušela zakrýt své ohromení.

I Odradová to poslouchala šokovaně, stejně jako všechny přítomné Sestry, dokonce i akolytky. Jen Sheeana tomu zřejmě nerozuměla.

“Říkám ti, Matko představená,” dodal Waff se samolibým úsměvem na tváři, “že jsme to opakovali se svými vlastními lidmi. Dokonce i se mnou! V hněvu jsem pak přikázal tomu Tvarovému tanečníkovi, který hrál… ženskou roli, aby se zničil. Nikdo… opakuji, nikdo! mě nesmí mít tak v moci!”

“Jak v moci?”

“Kdyby to byla jedna z těch… z těch děvek, jak jim říkáte, byl bych ji bez otázky poslechl v čemkoliv.” Otřásl se. “Sotva jsem měl dost vůle ke… ke zničení…” Při té vzpomínce ohromeně zavrtěl hlavou. “Zachránil mě hněv.”

Tarazová se pokusila polknout. “Jak…”

“Jak se to dělá? No budiž! Ale než se s vámi o tuto znalost podělím, musím vás varovat: jestli se někdy některá z vás pokusí podobnou moc uplatnit na komkoli z nás, budou následovat krvavá jatka! Připravili jsme svůj domel a všechny naše lidi na to, že mají zabít každou Ctihodnou matku, kterou najdou, při nejmenším náznaku, že se proti nám pokoušíte zneužít tuhle moc!”

“Žádná z nás to neudělá, ale ne kvůli tvé hrozbě. Zdržuje nás vědomí, že by nás to zničilo. Tvoje krvavá jatka by ani nebyla zapotřebí.”

“Ano? Tak proč to nezničí ty… ty děvky?”

“Ale ničí je to! A s nimi každého, koho se dotknou!”

“Mě to nezničilo!”

“Bůh tě chrání, můj abdle,” řekla Tarazová. “Jako chrání všechny své věrné.”

Konečně přesvědčený Waff se rozhlédl po místnosti a pak se vrátil pohledem k Tarazové. “Nechť všichni vědí, že naplňuji své pouto v zemi Prorokově. Dělá se to tedy takto…” Mávl rukou na dva Tvarové tanečníky ze své stráže. “Předvedeme.”

Mnohem později, když Odradová v podstřešní místnosti osaměla, přemýšlela o tom, jestli bylo moudré nechat Sheeanu sledovat celé to představení. No, ale proč ne? Sheeana už teď byla zavázána Sesterstvu. A poslat ji pryč by vyvolalo Waffovo podezření.

Když Sheeana sledovala produkci obou Tvarových tanečníků, bylo na ní patrné sexuální vzrušení. Proktorky výcviku budou muset pro Sheeanu přivolat své mužské asistenty dříve, než bývá obvyklé. Co Sheeana udělá pak? Pokusí se na těch mužích své nové znalosti uplatnit? V Sheeaně bude nutné vyvolat zábrany, které by jí to nedovolily! Musí se naučit, jak nebezpečné je to pro ni samotnou.

Přítomné Sestry a akolytky se ovládaly dobře a to, co se naučily, si pevně uložily do paměti. Na tomto pozorování bude třeba založit Sheeanino vzdělání. Podobné vnitřní síly zvládly i ostatní.

Pozorovatelé z řad Tvarových tanečníků se tvářili neproniknutelně, ale na Waffovi se dalo ledacos poznat. Říkal, že oba demonstrátory zničí, ale co udělá nejdřív? Podlehne pokušení? Co se mu asi honilo hlavou, když viděl Tvarového tanečníka-muže svíjet se v omamující extázi?

Ta demonstrace do jisté míry připomněla Odradové ten rakiský tanec, který viděla na Velkém náměstí Kénu. Krátkodobě byl tanec záměrně nerytmický, ale postup vytvářel dlouhodobý rytmus, který se opakoval každých dvě stě… kroků. Tanečníci svůj rytmus až pozoruhodně prodlužovali.

Stejně jako Tvaroví tanečníci-demonstrátoři.

Siajnok se stal sexuálním poutem pro nesčetné miliardy z Rozptylu!

Odradová přemýšlela o tom tanci, o jeho dlouhém rytmu následovaném chaotickým násilím. Siajnok, ta skvělá koncentrace náboženské energie, se změnil v jiný druh sdílení. Přemýšlela o tom, jak vzrušeně Sheeana reagovala na to málo, co zahlédla z tance na Velkém náměstí. Odradová si vzpomněla, jak se Sheeany ptala: “Co to tam dole měli?”

“Tanečníky, ty hloupá!”

Taková odpověď nebyla přípustná. “Varovala jsem tě před tímhle tónem, Sheeano. Chceš se dozvědět hned teď, jak tě Ctihodná matka může potrestat?”

Ta slova se Odradové sama od sebe vybavovala, když teď vyhlížela ven do houstnoucí tmy za okny. Naplňoval ji pocit veliké osamělosti. Všichni ostatní už odešli.

Zůstává jen potrestaná!

Jak tehdy v tom pokoji nad Velkým náměstím Sheeaně zářily oči, jak překypovala otázkami. “Proč pořád mluvíš o ubližování a trestech?”

“Musíš se naučit disciplíně. Jak můžeš ovládat ostatní, když nedokážeš ovládat sama sebe?”

“Tohle poučení se mi nelíbí.”

“To se moc nelíbí nikomu z nás… dokud časem z vlastní zkušenosti nepoznáme jeho hodnotu.”

Ta odpověď Sheeaně nadlouho utkvěla v paměti, přesně jak to Odradová chtěla. Nakonec prozradila všechno, co o tanci věděla.

“Někteří tanečníci uniknou. Jiní jdou přímo k Šajtánovi. Kněží říkají, že jdou k Šaj-hulúdovi.”

“A co ti, kteří přežijí?”

“Když se vzpamatují, musejí se účastnit velkého tance v poušti. Když tam přijde Šajtán, zemřou. Když nepřijde, dostanou odměnu.”

Odradové už byl celý ten postup jasný a další Sheeanino vysvětlování nepotřebovala, i když ji nechala pokračovat. Jak trpce to Sheeana říkala!

“Dostanou peníze, místo na trhu nebo tak. Kněží říkají, že dokázali, že jsou lidé.”

“A ti, co neuspějí, nejsou lidé?”

Sheeana dlouho zamyšleně mlčela. Ale Odradové to bylo jasné: zkouška lidství, jak ji praktikovalo Sesterstvo! Stejný vstup mezi lidi uznané Sesterstvem, jaký zažila Odradová, už měla Sheeana za sebou také. Jak snadné se to zdálo v porovnání s tou druhou bolestí!

V slabém světle muzejní místnosti Odradová zvedla pravou ruku, pohlédla na ni a vzpomněla si na skříňku bolesti a na gom džabbár připravený u jejího krku a přichystaný zabít ji, kdyby ucukla nebo vykřikla.

Ani Sheeana nevykřikla. Ale odpověď na otázku Odradové znala ještě před skříňkou bolesti.

“Jsou lidé, ale jiní.”

Odradová nahlas řekla v prázdné místnosti s exponáty z Tyranova neprostoru:

“Co jsi to s námi udělal, Leto? Jsi jen Šajtán, který k nám mluví? Co nás přinutíš sdílet teď?”

Má se ze zkamenělého tance stát zkamenělý sex?

“S kým to mluvíš, Matko?”

Sheeanin hlas se ozval z otevřených dveří na druhém konci místnosti. Byla z ní vidět jen nejasná silueta postulantského roucha, která se zvětšovala, jak se Sheeana blížila.

“Poslala mě pro tebe Matka představená,” řekla Sheeana, když se zastavila kousek od Odradové.

“Mluvila jsem sama k sobě,” vysvětlila Odradová. Pohlédla na podivně tichou dívku, vzpomněla si na ten nervydrásající okamžik, kdy byla Sheeaně položena Základní otázka.

“Chceš se stát Ctihodnou matkou?”

“A proč mluvíš sama k sobě, Matko?” V Sheeanině hlase bylo slyšet starost. Proktorky-učitelky budou mít plné ruce práce s tím, aby podobné emoce odstranily.

“Vzpomínala jsem, jak jsem se tě zeptala, jestli se chceš stát Ctihodnou matkou,” řekla Odradová. “A to vyvolalo další myšlenky.”

“Říkala jsi, že se ve všem musím podřídit tvému vedení, že si nesmím nic nechat pro sebe, že tě musím ve všem poslechnout.”

“A ty jsi řekla: ,A to je všechno?'”

“Moc jsem toho tenkrát nevěděla, viď? Pořád toho ještě moc nevím.”

“To nikdo z nás, dítě. Jen to, že všechny tančíme společně. A že určitě přijde Šajtán, když jen jediná z nás selže.”

Když se setkají cizí lidé, měli by počítat s velkou tolerancí vzhledem k rozdílům ve zvycích a vychování.

PANÍ JESSICA, Z “ARAKISKÉ MOUDROSTI”

Poslední zelenavá čára světla už zmizela z horizontu, když dal Burzmali znamení, že je načase vyrazit. Než došli na konec Ysai a k obvodové silnici, která je měla dovést k Duncanovi, byla už tma. Oblohu pokrývaly mraky, od nichž se odrážela světla města zpět na barabizny, mezi kterými je navigovali jejich průvodci.

Ti průvodci dělali Lucillové starosti. Vynořovali se z postranních uliček a z náhle otevřených dveří a zašeptali, kudy dál.

Příliš mnoho lidí vědělo o skrývající se dvojici a o zamýšlené schůzce!

Vyrovnala se se svou nenávistí, ale zbyla jí značná nedůvěra ke každému, koho viděli. Skrývat to za mechanickými postoji kurtizány se zákazníkem pro ni bylo pořád těžší.

Na chodníku pro pěší podle silnice byl rozbředlý blátivý sníh, který tam většinou nastříkala projíždějící pozemní vozidla. Ještě než ušli půl kilometru, bylo Lucillové zima na nohy a byla nucena vynakládat poměrně velké množství energie na doplňkové proudění krve v končetinách.

Burzmali kráčel mlčky s hlavou skloněnou, zjevně zahloubaný do vlastních obav. Lucillovou to nezmátlo. Slyšel každý zvuk kolem, viděl každý blížící se vůz. Strhl ji ke kraji pokaždé, když se blížilo pozemní vozidlo. Vozy prosvištěly kolem na svých suspenzorech, špinavá břečka jim odletovala zpod zástěrek a stříkala do křoví kolem silnice.

Burzmali ji držel vedle sebe ve sněhu, dokud si nebyl jistý, že vozidlo je bezpečně z dohledu i z doslechu. I když nikdo, kdo v něm jel, by stejně neslyšel o moc víc než zvuk vlastního vozu.

Kráčeli dvě hodiny, když se Burzmali konečně zastavil a obhlédl cestu před nimi. Jejich cílem bylo malé sídliště na předměstí, které jim popsali jako “naprosto bezpečné”. Lucillová věděla své. Žádné místo na Gammu nebylo naprosto bezpečné.

Mraky před nimi byly zespoda žlutě osvětlené a naznačovaly tak místo, kde sídliště leželo. Pročvachtali se tunelem pod silnicí a pak stoupali do nízkého kopce porostlého jakýmsi sadem. Větve byly holé.

Lucillová pohlédla vzhůru. Mraky řídly. Gammu měla mnoho malých měsíců – létajících pevností nekorábů. Některé tam umístil Teg, ale zahlédla dráhy dalších, nových, které sdílely úlohu strážců. Zdály se asi čtyřikrát větší než nejjasnější hvězdy a často kroužily společně. V takovém případě pak odrážely užitečné, ale nestálé světlo, protože se pohybovaly rychle – po obloze nahoru a za protější obzor během pár hodin. Skulinou v mracích zahlédla řetězec šesti takových měsíců a uvažovala, jestli patří k Tegovu obrannému systému.

Na chvíli se zamyslela nad nevyhnutelnou slabostí pevnostní mentality, kterou takové obranné systémy představovaly. Teg měl v tomhle pravdu. Klíčem k vojenskému úspěchu je mobilita – ale pochybovala, že by přitom měl na mysli mobilitu pěších.

Na zasněženém svahu se nebylo kam schovat a Lucillová vycítila, že Burzmali je nervózní. Co by tady mohli dělat, kdyby někdo přišel? Od místa, kde právě byli, vedlo údolíčko dolů k sídlišti. Nebyla to silnice, ale mohla to být stezka.

“Tudy dolů,” řekl Burzmali a vykročil do prohlubně.

Sníh jim dosahoval po lýtka.

“Doufám, že se těm lidem dá věřit,” řekla.

“Nenávidí Ctěné matre,” odpověděl. “To mi stačí.”

“Snad tam ghola bude!” Zdržela se hněvivější odpovědi, ale nedokázala nedodat: “Mně jejich nenávist nestačí.”

Je lepší čekat to nejhorší, pomyslela si.

Ale došla k jednomu uklidňujícímu závěru o Burzmalim. Byl jako Teg. Ani jeden by se nevydal směrem, který by je zavedl do slepé uličky – aspoň pokud by se tomu mohli vyhnout. Tušila, že dokonce i teď se v těch křovinách kolem nich skrývají zálohy.

Zasněžená stezka navázala na dlážděný chodník, který se na krajích lehce zvedal a který byl díky tavícímu systému bez sněhu. Uprostřed bylo vidět vlhký pramínek. Lucillová už po chodníku udělala několik kroků, než si uvědomila, co to musí být – maglev. Byla to stará magnetická dopravní dráha, která kdysi, v dobách před Rozptylem, vozila zboží a suroviny do továren.

“Teď to začne být prudší,” varoval ji Burzmali. “Vysekali v tom schody, ale buď opatrná. Nejsou moc hluboké.”

Po chvíli došli na konec maglevu. Končil u rozpadající se zdi – místní cihly na plastocelových zákadech. Slabé světlo hvězd odhalilo, že cihly jsou dost hrubé výroby – typická stavba z časů Hladomoru. Zeď se změnila v jednu spleť popínavých rostlin a skvrn houby. Ale porost nedokázal ukrýt nepravidelně uložené cihly a nešikovné snahy zalepit skuliny maltou. Jediná řádka úzkých oken shlížela na místo, kde maglev zarůstal keři a plevelem. Tři z oken zářila modrým elektrickým světlem a uvnitř bylo vidět nějaký pohyb doprovázený slabými praskavými zvuky.

“Tohle byla za starých časů továrna,” podotkl Burzmali.

“Mám oči a paměť,” odsekla Lucillová. Copak si tenhle nabručený muž vážně myslí, že je úplně hloupá?

Po jejich levici něco hrozivě zaskřípalo. Zvedl se čtverec hlíny a plevele zakrývající dveře do sklepa a ze země zazářilo jasně žluté světlo.

“Honem!” Burzmali se rozběhl hustým porostem a pak dolů po schodech, které se objevily pod padacími dveřmi. Dveře za nimi zapadly se skřípáním a hukotem nějakého stroje.

Lucillová zjistila, že je ve velké místnosti s nízkým stropem. Světlo vycházelo z dlouhých řad moderních lumin upoutaných na masivních plastocelových trámech pod stropem. Podlaha byla čistě umetená, ale byly na ní znát škrábance a prohlubně v místech, kde patrně stávaly stroje. Na druhém konci místnosti zahlédla nějaký pohyb. Klusala k nim mladá žena v jednodušší verzi Lucillina dračího roucha.

Lucillová začichala. V místnosti to kysele páchlo a kromě toho se zdálo, jako by se tu něco kazilo.

“Byla to harkonnenská továrna,” řekl Burzmali. “Zajímalo by mě, co tu vyráběli.”

Mladá žena se zastavila před Lucillovou. Měla pružnou postavu a přiléhavé roucho odhalovalo eleganci tvarů i pohybů. Tvář jí zářila vnitřním světlem. To svědčilo o cvičení a dobrém zdraví. Zelené oči ale byly tvrdé a mrazivé a přísně si měřily všechno, co viděly.

“Takže sem poslali hlídat ještě jednu,” podotkla.

Lucillová rukou zarazila Burzmaliho, který chtěl něco odpovědět. Tahle žena nebyla tím, čím se zdála. Stejně jako já! Lucillová pečlivě volila slova. “Jak to vypadá, jedna druhou poznáme všude.”

Mladá žena se usmála. “Dívala jsem se, jak jste přicházeli. Nevěřila jsem vlastním očím.” Pohrdlivým pohledem přejela po Burzmalim. “Tohle měl být zákazník?”

“A průvodce,” kývla Lucillová. Všimla si zmateného výrazu v Burzmaliho tváři a modlila se, aby nepoložil nějakou nevhodnou otázku. Tahle mladá žena byla nebezpečná!

“Nečekali jste nás?” zeptal se Burzmali.

“No ne, ono to mluví,” zasmála se mladá žena. Její smích byl stejně chladný jako její oči.

“Byl bych radši, kdybys o mně neříkala ,to’,” zabručel Burzmali.

“Takové štěnici z Gammu budu říkat, jak budu mít chuť,” odsekla mladá žena. “Nevykládej mi, co ty chceš nebo nechceš!”

“Jak jsi mi to řekla?” Burzmali byl unavený a při tomto nečekaném útoku vyvřel jeho hněv.

“Budu ti říkat, jak mě napadne, ty štěnice!”

Burzmali už toho měl dost. Než ho Lucillová stačila zarazit, zavrčel a rozmáchl se po ženě.

Rána nedopadla.

Lucillová fascinovaně sledovala, jak žena uhnula před útokem, popadla Burzmaliho za rukáv, jako by chytala kus látky vlající ve větru, udělala neuvěřitelně prudkou piruetu, jejíž rychlost téměř zakryla dokonalost provedení, a poslala Burzmaliho na zem. Pak se žena přikrčila na jedné noze a druhou si připravila ke kopnutí.

“A teď ho zabiju,” řekla.

Lucillová, která nevěděla, co se může dít dál, uhnula tělem stranou právě včas, aby se vyhnula náhle vykopnuté noze té ženy, a odpověděla standardním benegesseritským sabardem, po němž mladá žena skončila na zemi v klubku na zádech a bolestivě si držela žaludek v místech, kde ji zasáhla rána.

“O to, abys zabíjela mého průvodce, se tě nikdo neprosil, ať se jmenuješ jakkoli,” řekla Lucillová.

Mladá žena lapala po vzduchu a pak řekla s těžkým oddechováním mezi slovy: “Jmenuji se Murbella, velká Ctěná matre. Zahanbila jsi mě, když jsi mě porazila tak pomalým útokem. Proč jsi to udělala?”

“Potřebovala jsi lekci.”

“Oblékla jsem roucho teprve nedávno, velká Ctěná matre. Odpusť mi, prosím. Děkuji ti za tu skvělou lekci a budu ti děkovat pokaždé, když použiji tvou reakci, kterou jsem si dobře uložila do paměti.” Sklonila hlavu a pak lehce vyskočila s rozpustilým úsměvem v tváři.

Lucillová se svým nejmrazivějším hlasem zeptala: “Víš, kdo jsem?” Koutkem oka zahlédla, jak se Burzmali bolestivě hrabe na nohy. Zůstal stát stranou a sledoval obě ženy, ale tvář mu plála hněvem.

“Podle toho, jakou jsi mi dala lekci, vidím, že jsi ta, která jsi, velká Ctěná matre. Odpustíš mi?” Rozpustilý úsměv z Murbelliny tváře zmizel. Stála se sklopenou hlavou.

“Odpouštím ti. Přiletí nekoráb?”

“Říká se to. Jsme na něj připraveni.” Murbella pohlédla na Burzmaliho.

“Ještě mi bude užitečný. Chci, aby mě doprovázel,” řekla Lucillová.

“Dobře, velká Ctěná matre. Zahrnuje tvoje odpuštění i tvoje jméno?”

“Ne!”

Murbella povzdechla. “Toho gholu jsme zajali,” řekla. “Přišel od jihu jako Tleilaxan. Zrovna jsem se s ním chtěla vyspat, když jsi přišla.”

Burzmali kulhal k nim. Lucillová viděla, že už mu došel celý rozsah nebezpečí. Tohle “naprosto bezpečné” místo bylo zamořené nepřáteli! Ale nepřátelé stále ještě věděli velmi málo.

“Ghola nebyl zraněn?” zeptal se Burzmali.

“Ono to ještě mluví,” ušklíbla se Murbella. “To je zvláštní.”

“S tím gholou se nevyspíš,” řekla Lucillová. “Toho mám na starosti já!”

“Fér hra je fér hra, velká Ctěná matre. A já jsem si ho označila první. Už je částečně ochočený.”

Znova se zasmála s tak otrlou nenuceností, že to Lucillovou šokovalo. “Tudy. Je tu místo, kde se můžeš dívat.”

Nechť zemřeš na Caladanu!

DÁVNÝ PŘÍPITEK

Duncan se pokoušel rozpomenout, kde je. Věděl, že Tormsa je mrtvý. Tormsovi vystříkla z očí krev. Ano, to si pamatoval jasně. Vešli do tmavé budovy a najednou se kolem nich rozzářila oslepující světla. Duncana bolelo v zátylku. Rána? Pokusil se pohnout, ale svaly ho neposlouchaly.

Vzpomínal si, že seděl na kraji rozlehlého trávníku. Hrála se tam nějaká hra – nepravidelné koule skákaly a létaly bez zjevného záměru. Hráči byli mladíci v běžném oděvu… Giedi Primy!

“Cvičí se na stáří,” řekl. Pamatoval si, že to řekl.

Jeho společnice, mladá žena, se na něj nechápavě podívala.

“Jen starci by měli hrát takovéhle hry,” vysvětlil.

“Ano?”

Byla to otázka, na kterou nebylo možné odpovědět. Odbývala ho jen těmi nejjednoduššími slovními reakcemi.

A vzápětí mě zradila Harkonnenům!

Takže to byla předgholovská vzpomínka.

Ghola!

Vzpomněl si na Pevnost Bene Gesseritu na Gammu. Na knihovnu: holofotografie a trifotografie atreidského vévody Leta I. Tegova podobnost s ním nebyla náhodná: Byl trochu vyšší, ale jinak měl všechno – ten dlouhý, hubený obličej s orlím nosem, proslavené atreidské charisma…

Teg!

Upamatoval se na Tegův poslední hrdinský odpor v gammuské noci.

Kde to jsem?

Dovedl ho sem Tormsa. Šli po zarostlé cestě na předměstí Ysai. Baronie. Ještě než ušli dvacet metrů, začalo sněžit. Byl to vlhký sníh, který se jim lepil na šaty i tváře. Studený, nepříjemný sníh, z něhož jim za okamžik drkotaly zuby. Zastavili se, aby si zvedli kapuce a zapnuli izolované bundy. To bylo lepší. Ale brzo přijde noc. A ta je mnohem chladnější.

“Támhle nahoře je jakýs takýs úkryt,” řekl Tormsa. “Počkáme tam, než přijde noc.”

Když Duncan nic neřekl, Tormsa dodal: “Nebude tam teplo, ale aspoň sucho.”

Duncan viděl šedou siluetu toho místa asi tři sta kroků před sebou. Vystupovala proti špinavému sněhu a byla asi tři patra vysoká. Okamžitě ji poznal: harkonnenská sčítací hláska. Pozorovatelé odtud počítali (a někdy zabíjeli) procházející lidi. Byla postavená z místní hlíny změněné v jedinou velikou cihlu tím prostým postupem, že se nejdřív postavila z vepřovic a pak přežahla velkorážním plamenometem, takovým, jakým Harkonnenové ovládali davy.

Když k hlásce došli, Duncan uviděl zbytky úplného obranného pole s plamenometnými střílnami namířenými proti příchozím. Někdo celý systém už dávno rozmlátil. Díry vyrvané z výbojové mříže částečně zarostly křovím. Plamenometné střílny ale zůstaly otevřené. No jistě – aby lidé uvnitř viděli, kdo přichází.

Tormsa se zastavil a poslouchal, pozorně studoval okolí.

Duncan pohlédl na sčítací stanici. Dobře si ji pamatoval. To, co stálo před ním, jako by bylo zkrouceným výhonkem původního válcovitého semene. Povrch byl spečený do sklovita. Výstupky a prohlubně prozrazovaly, kde byl materiál žíhán. Dlouhé věky eroze zanechaly na povrchu jemné škrábance, ale základní tvar byl nezměněný. Podíval se nahoru a rozeznal část původního suspenzorového výtahového systému. K vystupujícímu trámu někdo přivázal kladku a vrátek.

Otvor v ochranném štítu vznikl tedy nedávno.

Tormsa v tom otvoru zmizel.

Duncanova vize se změnila, jako by někdo přehodil tlačítko. Byl s Tegem v knihovně neprostoru. Projektor vytvořil řadu pohledů na moderní Ysai. To slovo moderní mělo pro Duncana v této souvislosti podivný podtón. Baronie bývala moderní město, pokud si člověk vysvětloval modernost jako naprostou utilitárnost na výši doby. Spoléhala se například výhradně na suspenzorové vodicí paprsky jak pro dopravu lidí, tak materiálů – to všechno ve výšce. V přízemí nebyly žádné vstupy a otvory. Duncan to vysvětloval Tegovi.

Plán se změnil v město, kde každý čtvereční metr vertikálního i horizontálního prostoru byl využit k jiným věcem než pohybu zboží nebo lidí. Otvory pro vodicí paprsky vyžadovaly právě jen tak malý kus místa, aby se tam vešla standardní přepravní buňka pro jednoho člověka.

Teg řekl: “Ideální tvar by byl válcový s plochou střechou pro toptéry.”

“Harkonnenové měli radši čtverce a obdélníky.”

To byla pravda.

Duncan se na Baronii pamatoval tak jasně, až ho to děsilo. Protkávaly ji suspenzorové šachty jako díry po červotočích – přímé, zatočené, zahnuté v ostrých úhlech… nahoru, dolů, stranou. Až na hranaté tvary diktované harkonnenským rozmarem byla Baronie vybudována podle jediného kritéria: Umístit co nejvíc populace s co nejmenším výdajem materiálu.

“Ploché střechy byly jediný prostor, který byl v celé té zatracené věci trochu pro lidi!” Vzpomínal si, že tohle říkal jak Tegovi, tak Lucillové.

Tam nahoře byly přepychové nástavby, hlídková stanoviště na všech okrajích, na přistávacích plochách pro toptéry, u všech vchodů zespoda, kolem všech parků. Lidé žijící tam nahoře mohli zapomenout na masu těl, která se hemžila hned pod nimi. Sem nahoru nesměl z toho zmatku proniknout žádný pach a žádný hluk. Sluhové se museli koupat a převlékat do dezinfikovaných šatů, než sem vstoupili.

Teg se ptal: “A proč ti lidé namačkaní tam dole snášeli život v takové tlačenici?”

Odpověď byla jasná a Duncan to Tegovi vysvětlil. Venku bylo nebezpečno. A ti, kdo řídili město, se postarali, aby nebezpečí vypadalo ještě větší, než bylo. Kromě toho málokdo věděl něco o lepším životě Tam venku. Jediný lepší život, který znali, byl na střeše. A jediný způsob, jak se dostat nahoru, vedl přes naprosto ponižující servilitu.

“Stane se to a ty s tím nemůžeš nic dělat!”

Duncanovi se v hlavě ozval jiný hlas. Jasně ho slyšel.

Paul!

Jak je to divné, pomyslel si Duncan. V lidech s předzvěstnou schopností je podobná arogance jako v mentatech a jejich dokonalé logice.

Nikdy dřív mě nenapadlo myslet si o Paulovi, že byl arogantní.

Duncan se díval na vlastní tvář v zrcadle. Částí mysli si uvědomil, že to je také předgholovská vzpomínka. Náhle se zrcadlo změnilo v jiné a v něm byla jeho vlastní tvář, ale odlišná. Tmavý plný obličej se začal měnit v ostřejší linie, jaké by mohl mít, až dospěje. Pohlédl sám sobě do očí. Ano, tohle jsou jeho oči. Jednou slyšel kohosi popisovat ty oči jako “jeskynní zvířata”. Byly hluboko zasazené pod obočím a spočívaly na vysoko posazených lícních kostech. Říkali mu, že se dá těžko poznat, jestli jsou jeho oči tmavomodré nebo tmavozelené, leda když na ně dopadlo světlo přesně pod tím správným úhlem.

Řekla to žena. Na tu ženu si už nevzpomínal.

Pokusil se zvednout ruce a dotknout se svých vlasů, ale ruce ho neposlouchaly. Pak si vzpomněl, že má vlasy odbarvené. Kdo to udělal? Nějaká stařena. Jeho vlasy už netvořily čapku tmavých prstýnků.

Vévoda Leto stál ve dveřích jídelny na Caladanu a díval se na něj.

“Teď budeme jíst,” řekl vévoda. Byl to královský povel, který nebyl nadutý jen díky slabému poťouchlému úsměvu, který naznačoval: “Někdo to říct musí.”

Co se to děje s mým mozkem?

Pamatoval si, že šel za Tormsou na místo, kde na ně měl čekat nekoráb.

Byla to velká budova čnící do noci. Pod největší stavbou bylo několik menších přístavků. Zdálo se, že v nich někdo bydlí. Bylo z nich slyšet hlasy a zvuky strojů. V úzkých oknech se neobjevila žádná tvář. Žádné dveře se neotevřely. Když procházeli kolem největšího přístavku, Duncan ucítil jídlo. To mu připomnělo, že toho dne jedl jen suché pruhy kožovité hmoty, které Tormsa říkal “cestovní potrava”.

Vešli do temné budovy.

Zaplála světla.

Tormsovy oči vybuchly v krvi.

Tma.

Duncan hleděl do tváře nějaké ženy. Už tu tvář někdy viděl: jediné tridé vyňaté z delší holografické sekvence. Kde to bylo? Kde to viděl? Byla to skoro oválná tvář, jejíž dokonalé křivky kazilo jen lehké rozšíření v oblasti čela.

Promluvila: “Jmenuji se Murbella. Nebudeš si to pamatovat, ale říkám ti to teď, když si tě označuji. Vybrala jsem si tě.”

Ale pamatuji se na tebe, Murbello.

Zelené oči, široko posazené pod klenutým obočím, byly ohniskem její tváře. Brady a malých úst si člověk všiml až později. Rty měla plné a Duncan si byl jist, že v klidu se jí špulí.

Zelené oči se dívaly do jeho. Jak chladný ten pohled byl. Jak mocný.

Něco se dotklo jeho tváře.

Otevřel oči. Tohle nebyla vzpomínka! Tohle se mu dělo. Dělo se to právě teď!

Murbella! Byla tady předtím a zase odešla. Teď se vrátila. Vzpomněl si, jak se probudil nahý na něčem měkkém – na nízkém lehátku. To poznal rukama. Murbella se přímo nad ním svlékala a zelené oči se mu přitom zabodávaly do tváře s děsivou naléhavostí. Dotýkala se ho na mnoha místech zároveň. Ze rtů jí vycházelo tiché bzučení.

Cítil prudkou, až bolestivou erekci.

Nezbyla v něm ani špetka síly k odporu. Její ruce mu jezdily po celém těle. Její jazyk. To bzučení! Byla všude, dotýkala se ho ústy. Bradavky jejích prsou se mu třely o tváře, o hruď. Když se jí podíval do očí, viděl, že to všechno dělá s chladným záměrem.

Murbella se vrátila a dělala to znova! Za jejím pravým ramenem zahlédl široké plasklové okno – a za ním Lucillovou a Burzmaliho. Sen? Burzmali přitiskl dlaně k plasklu. Lucillová stála s rukama založenýma na prsou a ve tváři měla výraz, v němž se mísil hněv a zvědavost.

Murbella mu zamumlala do pravého ucha: “Moje ruce jsou oheň.”

Tělem mu zakryla tváře za plasklem. Cítil oheň všude, kde se ho dotkla.

Plamen mu náhle zachvátil mysl. Ožila v něm skrytá místa. Viděl, jak mu před očima putují tobolky jako řada červených buřtíků. Měl horečnaté pocity. Byl sám takovou přeplněnou tobolkou, vědomí mu plálo vzrušením. Ty tobolky! Znal je! Byl v nich on sám… byly to…

Všichni Duncanové Idahové, ten původní a každé jeho gholovské já, se mu vlili do vědomí. Byli jako pukající lusky, vytlačující všechno, co existovalo mimo nich. Viděl sám sebe, drceného pod velkým červem s lidskou tváří.

“Proklínám tě, Leto!”

Drcen a drcen a drcen… pořád znova.

“Proklínám! Proklínám! Proklínám!…”

Umíral pod sardaukarským mečem. Bolest vybuchla v bílé záři, brzo pohlcené temnotou.

Umíral při havárii toptéry. Umíral pod nožem assassinky z Rybích mluvčích. Umíral a umíral a umíral.

A žil.

Vzpomínky ho zaplavovaly, až žasl, jak je může všechny obsáhnout. Sladký pocit, s nímž držel v náručí novorozenou dceru. Pižmová vůně vášnivé milenky. Kaskáda chutí nejlepšího danského vína. Propocená námaha tréninkové haly.

Regenerační nádrž!

Vzpomínal si, jak se z ní znova a znova vynořoval: Jasná světla a vypolstrované mechanické ruce. Ty ruce ho otáčely a on rozostřeným zrakem novorozence viděl horu ženského těla – téměř nehybnou, obrovitou a tím obludnou… bludiště tmavých trubic spojovalo její tělo s obrovskými kovovými nádržemi.

Regenerační nádrž?

Zalapal po dechu nad tím přívalem vzpomínek. Všechny ty životy! Všechny ty životy!

Teď si uvědomil i to, co do něj Tleilaxané vložili, vnořené vědomí, které čekalo právě na tuhle chvíli svedení vtiskovatelkou Bene Gesseritu.

Jenže tohle byla Murbella a nepatřila k Bene Gesseritu.

Ale byla tady, byla po ruce a tleilaxanský vklad převzal vládu nad jeho reakcemi.

Duncan si začal tiše broukat a dotýkat se jí, pohyboval se s obratností, která Murbellu šokovala. Neměl by být tak vstřícný! Aspoň ne tímhle způsobem! Jeho pravá ruka se jí zatřepetala na vagině, levou rukou jí hladil samý konec páteře. Zároveň jí jemně přejel ústy po nose, dolů na rty, ještě níž do záhybu levého podpaží.

A celou tu dobu tiše broukal v rytmu, který jí pulzoval tělem, uspával… oslaboval…

Snažila se odstrčit ho. Příliš zrychloval její reakce.

Jak ví, že se mě tam má dotknout právě v tomhle okamžiku? A tam! A tam! Svatá skálo Duru, jak to ví?

Duncan si všiml vyklenutí jejích prsou, prohlubně na nose. Viděl, jak jí ztuhly a vystoupily bradavky, jak dvorce kolem nich potemněly. Zasténala a doširoka roztáhla nohy.

Velká Matre, pomoz mi!

Ale jediná velká Matre, na kterou si dokázala vzpomenout, byla bezpečně zavřena mimo tuto místnost, oddělena zamčenými dveřmi a bariérou z plaskla.

Do Murbelly vjela zoufalá energie. Reagovala jediným způsobem, který znala: dotýkala se, hladila – používala všechny techniky, které tak důkladně nacvičila během dlouhých učednických let.

Ať udělala cokoli, Duncan reagoval vášnivě vzrušujícím protitahem.

Murbella si uvědomila, že už nedokáže ovládat všechny své reakce. Reagovala automaticky, čerpala z nějaké studny vědomostí hlubší než její výcvik. Cítila, jak se jí stahují svaly ve vagině. Cítila prudký příval zvlhčující tekutiny. Když do ní Duncan vstoupil, slyšela sama sebe sténat. Její paže, ruce, nohy, celé její tělo se pohybovalo podle obou reakčních systémů – dobře naučené automatiky i hlubšího, mnohem hlubšího vědomí jiných žádostí.

Jak mi to udělal?

V hladkém svalstvu její pánve se začaly rodit vlny extatických stahů. Vycítila jeho simultánní reakci, ucítila náraz jeho ejakulace. To jen prohloubilo její vlastní pocity. Od stahů vaginy se šířilo extatické pulzování na všechny strany… dál… dál. Rozkoš jí zahltila všechny smysly. Pod víčky zahlédla šířící se záblesk oslepivě bílého světla. Každý sval se jí chvěl extází, kterou pro sebe nikdy nepovažovala za možnou.

Vlny se znovu šířily.

Znovu a znovu…

Přestala je počítat.

Když Duncan zasténal, zasténala také a vlny se začaly znovu šířit.

A znovu…

Ztratila smysl pro čas, pro své okolí, zbylo jen toto ponoření do pokračující extáze.

Přála si, aby to pokračovalo donekonečna, a přála si, aby to skončilo. Tohle by se ženě nemělo dít! Ctěná matre nesmí něco takového zažít. Tohle jsou pocity, jimiž se ovládají muži.

Duncan se konečně probral z automatických reakcí, které do něj byly vloženy. Měl teď udělat ještě něco jiného. Ale nedokázal si vzpomenout, co to bylo.

Lucillová?

Představil si ji před sebou mrtvou. Ale tahle žena nebyla Lucillová; byla to… byla to Murbella.

Zbylo v něm jen málo síly. Zvedl se z Murbelly a podařilo se mu dostat se znovu na kolena. Murbelliny ruce se třepetaly rozčilením, které nechápal.

Murbella se snažila Duncana od sebe odstrčit a on tam nebyl. Prudce otevřela oči.

Duncan nad ní klečel. Neměla ponětí, kolik uběhlo času. Snažila se najít dost energie a posadit se, ale nepodařilo se jí to. Pomalu se jí vracel rozum.

Zadívala se Duncanovi do očí a věděla, kdo musí být tenhle muž. Muž? Byl to teprve mladík. Ale udělal věci… věci… Všechny Ctěné matre byly varovány. Existuje ghola, kterého Tleilaxané ozbrojili tajnými vědomostmi. Ten ghola musí být zabit!

Pocítila ve svalech malý příliv energie. Zvedla se na lokty. Zalapala po dechu a pokusila se od něj odkutálet, ale padla zpátky na měkké lůžko.

U svaté skály Duru! Tenhle muž nesmí žít! Je to ghola a dělá věci povolené jen Ctěným matre. Chtěla na něj zaútočit a zároveň si ho chtěla přitáhnout zpátky k sobě. Taková extáze! Věděla, že ať by ji v téhle chvíli požádal o cokoli, udělala by to. Udělala by to pro něj.

Ne! Musím ho zabít!

Znovu se zvedla na lokty a pak se dokázala posadit. Oslabeným pohledem zabloudila k oknu, kam zavřela velkou Ctěnou matre a jejího průvodce. Pořád tam stáli a hleděli na ni. Tvář toho muže byla zardělá. Tvář velké Ctěné matre byla tak nehybná jako sama skála Duru.

Jak tam může jen ták stát po tom, co tu viděla? Velká Ctěná matre musí toho gholu zabít!

Murbella kývla na ženu za plasklem a odkutálela se k zamčeným dveřím vedle lůžka. Sotva se jí povedlo odemknout a otevřít dveře. Pak padla vyčerpaně zpátky. Pohlédla na klečícího mladíka. Jeho tělo se lesklo potem. Jeho krásné tělo…

Ne!

Zoufalství ji vyhnalo na zem. Klekla si a pak se jen silou vůle postavila. Energie se jí vracela, ale nohy se jí chvěly. Potácela se kolem lůžka.

Udělám to sama a bez přemýšlení. Musím to udělat.

Tělo se jí komíhalo tam a zpátky, snažila se uklidnit a udeřit ho do hrdla. Tu ránu znala z dlouhých hodin cvičení. Rozdrtí hrtan. Oběť zemře udušením.

Duncan se úderu snadno uhnul, ale byl pomalý… pomalý.

Murbella skoro padla vedle něj, ale ruce velké Ctěné matre ji zachránily.

“Zabij ho,” vyrážela ze sebe Murbella. “To je ten, před kterým nás varovali. To je on!”

Murbella ucítila na krku ruce, prsty mocně tisknoucí nervy za ušima.

To poslední, co Murbella slyšela, než ztratila vědomí, byla slova velké Ctěné matre: “Nikoho nezabijeme. Ten ghola poletí na Rakis.”

Nejhorším možným konkurentem pro jakýkoli druh života je on sám. Každý druh konzumuje určité nezbytné živiny. Růst je omezen tou živinou, které je k dispozici nejméně. Ta nejnepříznivější podmínka ovládá tempo růstu. (Zákon minima)

Z “ARAKISKÝCH POUČENÍ”

Budova ustupovala poněkud stranou z široké ulice za zástěnou stromů a pečlivě ostříhaných kvetoucích keřů. Keře tvořily bludiště, v němž bílé sloupy o velikosti člověka označovaly hranice osázených oblastí. Žádné vozidlo, které sem vjíždělo nebo vyjíždělo, to nemohlo udělat jinak než hlemýždím tempem. Tegova vojenská mysl to všechno zaznamenala, když ho pancéřové pozemní vozidlo vezlo ke dveřím. Polní maršál Muzzáfar, jediný další člověk, který s ním seděl v zadní části vozu, si všiml Tegova pozorování a řekl:

“Shora nás chrání křížová síť paprsků.”

Voják v maskovací uniformě s dlouhým laserpalem zavěšeným na rameni otevřel dveře a postavil se do pozoru, jakmile Muzzáfar vystoupil.

Teg ho následoval. Tohle místo poznal. Byla to jedna z “bezpečných” adres, které mu poskytl Bene Gesserit. Informace Sesterstva byly zjevně zastaralé, protože Muzzáfar nijak nenaznačil, že by Teg měl tohle místo znát.

Jak šli ke dveřím, všiml si Teg, že další ochranný systém, který viděl při své první prohlídce Ysai, zůstal nedotčený. Byl to téměř nepostřehnutelný rozdíl ve sloupech podél bariér ze stromů a keřů. Tyhle sloupy byly skenlyzéry, ovládané z centra někde uvnitř budovy. Jejich kosočtvercové konektory “odečítaly” prostor mezi nimi a budovou. Stačilo, aby někdo ve velíně stiskl jeden malý knoflík, a skenlyzéry změní každé živé tělo v dosahu svého pole v malé kousíčky masa.

U dveří se Muzzáfar zastavil a podíval se na Tega. “Ctěná matre, s kterou se setkáš, je ta nejmocnější ze všech, které sem přiletěly. Nepřipouští nic než naprostou poslušnost.”

“Jestli ti správně rozumím, tak to má být varování.”

“Věděl jsem, že to pochopíš. Oslovuj ji Ctěná matre. Nijak jinak. Tak jdeme. Dovolil jsem si nechat pro tebe ušít novou uniformu.”

Místnost, kam ho Muzzáfar zavedl, Teg při předchozí návštěvě neviděl. Byla malá a přeplněná černými tikajícími skříňkami tak, že pro ně dva už zbývalo jen málo místa. Osvětlovala ji jediná žlutá lumina u stropu. Muzzáfar se vtiskl do rohu. Teg se svlékal ze špinavé a pomačkané kombinézy, kterou měl na sobě od chvíle, kdy vyšel z neprostoru.

“Omlouvám se, že ti nemůžu nabídnout i koupel,” podotkl Muzzáfar. “Ale nesmíme se zdržovat. Začíná být netrpělivá.”

S novou uniformou jako by Teg nabyl i nové osobnosti. Bylo to známé černé oblečení včetně hvězdiček na límci. Měl se tedy objevit před Ctěnou matre jako bašár Sesterstva. Zajímavé. Byl zase úplně a bezvýhradně bašárem, i když tento silný pocit vlastní identity ho za celou dobu neopustil. Uniforma ho však dovršila a hlásala navenek. V téhle uniformě nemusel dávat nijak zvlášť najevo, kým je.

“To je lepší,” kývl Muzzáfar. Vedl Tega ven do vstupní haly a do dveří, na které si Teg vzpomínal. Ano, tam se setkal se svým “bezpečným” spojencem. Už tehdy poznal, k čemu místnost slouží, a od té doby se zřejmě nic nezměnilo. Hranu mezi stropem a stěnami lemovala řada mikroskopických transočí, maskovaných jako stříbrné vodicí lišty pro vznášející se luminy.

Ten, kdo je sledován, nevidí, pomyslel si. A pozorovatelé mají miliardu očí.

Jeho dvojí vidění mu řeklo, že je tu nebezpečí, ale nehrozí mu bezprostředně.

Místnost, asi pět metrů dlouhá a čtyři široká, byla určena pro nejdůležitější jednání. Tady se nikdy nepředávají skutečné peníze. Tady lidé vidí jen přenosné ekvivalenty čehokoli, co může sloužit jako měna – třeba melanž nebo mléčně bílé vikamy asi o velikosti oční bulvy, dokonale kulaté, zároveň lesklé a měkké napohled a přitom vyzařující duhové paprsky namířené ke každému světlu, které na ně dopadlo, nebo ke každé živé tkáni, které se dotkly. Tohle je místo, kde pouzdro s melanží nebo malý kapesní váček vikamů nebude nic zvláštního. Cena celé planety tu může přejít z jedněch rukou do druhých po jediném kývnutí, mrknutí nebo několika tichých slovech. Tady nikdo nevytahuje peněženku. Nejvíc se jí tu snad může podobat tenká aktovka z transluxu, z jejíhož nitra chráněného jedem se vyjmou ještě tenčí listy riduliánského krystalu popsané nepadělatelným datotiskem a představujíc í velmi vysoké částky.

“Tohle je banka,” podotkl Teg.

“Cože?” Muzzáfar se upřeně díval na zavřené dveře v protější stěně. “Ano, jistě. Ona už brzo přijde.”

“Teď nás samozřejmě sleduje.”

Muzzáfar neodpověděl, ale tvářil se zachmuřeně.

Teg se rozhlédl. Změnilo se tu něco od jeho předchozí návštěvy? Žádné významné rozdíly neviděl. Napadlo ho, jestli takovéhle svatostánky vůbec během dlouhých věků prodělají nějaké změny. Na podlaze ležel rosný koberec měkký jako prachové peří a bílý jako břicho kožešinové velryby. Třpytil se tak, že vytvářel falešný dojem vlhkosti, kterou vnímalo jen oko. Bosá noha (ne že by tady někdo někdy jen zahlédl bosou nohu) by ucítila příjemnou suchost.

Skoro uprostřed místnosti stál úzký stůl asi dva metry dlouhý. Jeho vrchní deska byla nejméně dvacet milimetrů tlustá. Teg ji odhadl na danský palisandr. Tmavohnědý povrch byl vyleštěn tak, že neomylně přitahoval pohledy a odhaloval žíly hluboko ve dřevě, které se podobaly skrytým bystřinám. Kolem stolu stály jen čtyři vysoké židle, židle vytvořené mistrovským řemeslníkem z téhož dřeva jako stůl. Jejich sedáky i opěradla byly vypolstrovány lyří kůží přesně stejného odstínu jako leštěné dřevo.

Jen čtyři židle. Víc by už bylo příliš. Při minulé návštěvě žádnou z těch židlí nevyzkoušel a neposadil se ani teď, ale věděl, jak by se tam jeho tělo cítilo – skoro tak pohodlně jako na těch opovrhovaných židlopsech. Nebyly samozřejmě tak dokonale měkké a nepřizpůsobovaly se tak přesně tvaru těla. Přílišné pohodlí může sedícího ukolébat. Tato místnost a její nábytek říkaly: “Udělej si pohodlí, ale neztrácej ostražitost.”

Tega napadlo, že tady musí mít člověk nejen všech pět pohromadě, ale také nějakou mocnou sílu za sebou. K tomu závěru už došel minule a jeho názor se nezměnil.

Nebyla tu žádná okna, ale na těch, která viděl zvenčí, zářily světelné pruhy – energetické bariéry, které měly odpuzovat vetřelce a zabraňovat únikům. Teg věděl, že takové bariéry přinášejí zase jiná rizika, ale důležité bylo, co naznačovaly. Jen energie, které bylo na jejich činnost potřeba, by postačila pro velké město na celý život jeho nejstaršího obyvatele.

Na téhle přehlídce bohatství nebylo nic náhodného.

Dveře, na které se Muzzáfar díval, se s tichým cvaknutím otevřely.

Nebezpečí!

Do místnosti vešla žena v lesklém zlatém rouchu. V látce se blýskaly tenké červenooranžové proužky.

Je stará!

Teg nečekal, že bude tak věkovitá. Tvář se podobala vrásčité masce. Oči měla jako hluboko posazené kousky zeleného ledu. Nos byl spíš dlouhý zobák, jehož stín se dotýkal tenkých rtů a kopíroval ostrý úhel brady. Šedé vlasy téměř zakrývala přiléhavá černá čapka.

Muzzáfar se uklonil.

“Nech nás o samotě,” řekla.

Odešel beze slova stejnými dveřmi, kudy vešla. Když se za ním zavřely dveře, Teg řekl: “Ctěná matre.”

“Takže ty jsi poznal, že je to banka.” Hlas se jí jen lehce chvěl.

“Samozřejmě.”

“Vždycky se najdou prostředky k převodu velkých částek nebo k prodeji sil,” podotkla. “Nemám na mysli síly, které pohánějí továrny, ale ty, které pohánějí lidi.”

“A které obvykle vystupují pod divnými názvy jako vláda, společnost nebo civilizace,” dodal Teg.

“Předpokládala jsem, že budeš velice inteligentní,” kývla. Přitáhla si židli, ale nepokynula Tegovi, aby se posadil také. “Považuji sama sebe za bankéřku. Tím ušetřím řadu nejasných a nepříjemných oklik.”

Teg neodpověděl. Patrně to ani nebylo potřeba. Dál si ji prohlížel.

“Proč se na mě tak díváš?” chtěla vědět.

“Nečekal jsem, že budeš tak stará,” odpověděl po pravdě.

“Ha ha ha. Máme pro tebe ještě mnoho překvapení, bašáre. Později ti možná některá mladší Ctěná matre zašeptá do ucha své jméno, a tak si tě označí. Jestli se to stane, děkuj Duru.”

Kývl, ale příliš nechápal, co tím chtěla říct.

“Tohle je také velice stará budova,” pokračovala. “Sledovala jsem tě, když jsi přicházel. To tě také překvapuje?”

“Ne.”

“Tato budova se v podstatě nezměnila několik tisíc let. Je postavena z materiálů, které vydrží ještě mnohem déle.”

Pohlédl na stůl.

“Ne, nemyslím dřevo. Ale pod ním je polastin, polaz a pormabat. Nad třemi P-O se neušklíbáme, když si je žádá nutnost.”

Teg mlčel.

“Nutnost,” opakovala. “Máš nějaké námitky proti těm nutným věcem, které se staly tobě?”

“Moje námitky jsou stejně nepodstatné,” odpověděl. O co jí jde? Studuje ho, jistě. Stejně jako on ji.

“Myslíš, že jiní měli někdy námitky proti věcem, které jsi jim udělal ty?”

“Nepochybně.”

“Jsi rozený velitel, bašáre. Myslím, že pro nás budeš velmi cenný.”

“Vždycky jsem si myslel, že nejcennější jsem sám pro sebe.”

“Bašáre! Podívej se mi do očí!”

Poslechl a uviděl v bělmu drobné oranžové jiskřičky. Pocit nebezpečí byl velmi akutní.

“Jestli někdy uvidíš, jak mi oči úplně zoranžovějí, měj se na pozoru!” řekla. “Bude to znamenat, že jsi mě urazil tak, že to nemohu tolerovat.”

Kývl.

“Líbí se mi, že umíš rozkazovat, ale nemůžeš rozkazovat mně! Můžeš rozkazovat blátošlapům, a to je jediná úloha, kterou pro tebe máme.”

“Blátošlapům?”

Mávla nedbale rukou. “Tam venku. Však je znáš. Jejich zvědavost je omezená. Do vědomí jim nikdy nepronikne žádná větší otázka.”

“Napadlo mě, že to tak asi myslíš.”

“Děláme všechno pro to, aby to tak zůstalo,” řekla. “Veškeré dění k nim proniká úzkým filtrem, který vylučuje všechno, co není bezprostředně nutné pro přežití.”

“Žádná větší otázka,” opakoval.

“Urazilo tě to, ale to je jedno,” podotkla. “Pro ty venku je velká otázka: ,Najím se dnes?’ ,Mám na dnešní noc přístřeší, které nepřepadnou útočníci nebo nějaká havěť?’ Luxus? Luxus znamená mít drogu nebo příslušníka opačného pohlaví, který může načas zahnat přízraky.”

A ty jsi ten přízrak, pomyslel si.

“Vynakládám na tebe čas, bašáre, protože vidím, že pro nás můžeš být dokonce ještě cennější než Muzzáfar. A ten je velice užitečný. Teď ho právě odměňujeme za to, že tě k nám přivedl ve vstřícném rozpoložení.”

Když Teg neodpověděl, zasmála se: “Ty nemáš dojem, že jsi vstřícný?”

Teg mlčel. Podali mu v jídle nějakou drogu? Zahlédl záblesk zdvojeného vidění, ale hrozba násilí ustupovala současně s oranžovými jiskrami v očích Ctěné matre. Bylo ovšem třeba se vyhnout jejím nohám. Ty představovaly vražednou zbraň.

“Ty jen přemýšlíš o těch blátošlapech nesprávným způsobem,” pokračovala. “Naštěstí se většinou omezují sami. Někde v nejtemnějších hlubinách vědomí to vědí, ale nemají čas něco dělat ani s tím, ani s čímkoli jiným kromě bezprostředního zápasu o přežití.”

“A nedá se to zlepšit?” zeptal se.

“To se nesmí zlepšit! My se samozřejmě postaráme o to, aby mezi nimi sebezdokonalování zůstalo oblíbenou zábavou. Ale není v tom přirozeně nic skutečného.”

“Další luxus, který jim musí zůstat odepřen,” řekl.

“To není luxus! To prostě neexistuje! Pokaždé je potřeba takové snahy uzavřít bariérou, kterou nazýváme ochranná nevědomost.”

“To, co nevíš, ti nemůže ublížit.”

“Tvůj tón se mi nelíbí, bašáre.”

Znova ty oranžové tečky v jejích očích. Pocit nebezpečí se ale zmenšil, když se znovu zasmála. “To, z čeho máš obavu, je pravý opak postoje, který jsi charakterizoval jako to, co nevíš. Učíme, že každá nová znalost může být nebezpečná. Ty vidíš přirozené rozšíření toho názoru: všechny nové znalosti mohou znemožnit přežití!”

Dveře za Ctěnou matre se otevřely a Muzzáfar se vrátil. Byl to jiný Muzzáfar, tvář měl zardělou, oči mu zářily. Zastavil se za židlí Ctěné matre.

“Jednoho dne ti budu moci dovolit stát takhle za mnou,” podotkla. “Je v mé moci to udělat.”

Co to s Muzzáfarem provedli? uvažoval Teg. Ten člověk vypadal skoro jako pod vlivem drogy.

“Vidíš, že jsem mocná?” zeptala se.

Odkašlal si. “To je zjevné.”

“Jsem bankéřka, na to nezapomeň. Právě jsme složily vklad do našeho věrného Muzzáfara. Jsi nám vděčný, Muzzáfare?”

“Jsem, Ctěná matre.” Řekl to chraplavě.

“Jsem si jistá, že ze všeobecného hlediska chápeš tento druh moci, bašáre,” pokračovala. “Bene Gesserit tě dobře vycvičil. Jsou docela nadané, ale bohužel ne tak nadané jako my.”

“A podle toho, co jsem slyšel, je vás hodně,” řekl.

“Klíč není v množství, bašáre. Taková moc jako ta naše se dá zaměřit tak, že ji v rukou může držet i malá hrstka.”

Podobá se Ctihodné matce, pomyslel si: také umí zdánlivě odpovědět, aniž by odhalila příliš.

“V podstatě,” pokračovala, “se taková moc jako naše může stát pro mnoho lidí podstatou přežití. Potom stačí, abychom pohrozily, že jim ji odepřeme, a můžeme vládnout.” Ohlédla se přes rameno. “Přál by sis, abychom ti odepřely svou přízeň, Muzzáfare?”

“Ne, Ctěná matre.” Skutečně se chvěl!

“Objevily jste novou drogu,” podotkl Teg.

Zasmála se spontánně a nahlas, skoro drsně. “Kdepak, bašáre. Máme jednu starou.”

“A ze mne chcete udělat narkomana?”

“Stejně jako ti ostatní, které ovládáme, máš na vybranou: smrt, nebo poslušnost.”

“To je dost stará volba,” souhlasil. Čím mu bezprostředně hrozí? Necítil žádné násilí. Právě naopak. Jeho dvojí vidění mu předvádělo roztříštěné zlomky s krajně sexuálním podtónem. Myslí si snad, že ho dokážou vtisknout?

Usmála se na něj vědoucím, ale mrazivým úsměvem.

“Bude nám dobře sloužit, Muzzáfare?”

“Věřím, že ano, Ctěná matre.”

Teg se zamyšleně zamračil. Z té dvojice bylo cítit nějaké hluboké zlo. Odporovali všem morálním zásadám, na nichž on stavěl své chování. Bylo příjemné připomenout si, že ani jeden z nich neví o té podivné věci, urychlující jeho reakce.

Zdálo se, že si vychutnávají jeho zmatené rozpaky.

Tega trochu uklidnilo, že ani jeden z těch dvou nemá ze života skutečné potěšení. To v nich jeho oči, vycvičené Sesterstvem, rozeznaly snadno. Ctěná matre a Muzzáfar zapomněli nebo ještě spíš zahodili všechno, co působí lidem radost. Měl dojem, že pravděpodobně už nejsou schopni najít skutečné zřídlo radosti ve vlastním těle. Většinou patrně žijí jako voyeuři, jako věční pozorovatelé, pořád si vzpomínají, jaké to bylo, než se změnili v to, čím byli teď. Dokonce i když provádějí něco, co jim kdysi přinášelo uspokojení, musejí pokaždé sahat po nových extrémech, aby se aspoň dotkli okraje svých vzpomínek.

Ctěná matre se usmála ještě víc, až ukázala řadu zářivě bílých zubů. “Podívej se na něj, Muzzáfare. Nemá ani nejmenší ponětí o tom, co dokážeme.”

Teg to slyšel, ale také ledacos viděl očima vycvičenýma Bene Gesseritem. Ani v jednom z těch dvou nezbyl miligram naivity. Nic je nemohlo překvapit. Nic pro ně nemohlo být skutečně nové. Ale přesto vymýšleli a plánovali v naději, že právě tenhle nový nápad vyvolá vzrušení, na jaké se pamatovali. Samozřejmě ale věděli, že k tomu nedojde, a očekávali, že si z toho pokusu odnesou jen ještě palčivější hněv, z něhož by čerpali sílu k dalšímu pokusu dosáhnout nedosažitelného. Takový byl způsob jejich myšlení.

Teg pro ně zkonstruoval úsměv, do něhož vložil všechny schopnosti, které se naučil v rukách Benegesseriťanek. Byl to úsměv plný soucitu, pochopení a skutečného potěšení z vlastní existence. Věděl, že je to nejhorší urážka, jakou jim může vmést do tváře, a viděl také, že je zasáhla. Muzzáfar se na něj zamračil. Ctěná matre změnila výraz od oranžovooké zuřivosti přes náhlé překvapení až po probouzející se potěšení. Tohle nečekala! To bylo něco nového!

“Muzzáfare,” řekla – oranžová jí přitom ustupovala z očí – “přiveď tu Ctěnou matre, která byla vybrána, aby označila našeho bašára.”

Dvojité vidění Tegovi signalizovalo bezprostřední nebezpečí a on konečně pochopil. Cítil vědomí vlastní budoucnosti, které se v něm šířilo jako vlny. Zároveň s ním narůstala i jeho síla. Ta divná změna v jeho nitru pokračovala! Cítil, jak se v něm šíří energie. A s ní přišlo pochopení a volba. Viděl sám sebe jako smršť pustošící tuto budovu – viděl těla sražená na podlahu (byli mezi nimi i Muzzáfar a Ctěná matre) a celou budovu, která po jeho odchodu vypadala jako jatky.

Musím to udělat? ptal se sám sebe.

Za každého, koho zabije, bude muset být zabito několik dalších. Ale viděl, že je to nezbytné, protože teď už chápal závěr Tyranova plánu. Viděl i svou vlastní bolest, takovou, že málem vykřikl, ale ovládl se.

“Ano, přiveďte mi tu Ctěnou matre,” řekl. Věděl, že o to méně jich bude muset najít a zničit jinde v budově. Nejdřív bude muset přepadnout velín skenlyzérů.

Ó vy, kdo víte, jak tu trpíme, vzpomeňte nás ve svých modlitbách.

NÁPIS NAD PŘISTÁVACÍ PLOCHOU V ARRAKÉNU

(HISTORICKÉ ZÁZNAMY, DÁR-ES-BALÁT)

Tarazová se dívala na třepetavé sněžení padajících květů proti stříbřitému nebi rakiského rána. Obloha měla opalizující přísvit, který přes veškerou svou přípravu neočekávala. Rakis skrývala mnohá překvapení. Vůně nepravých pomerančů byla tady, na okraji střešní zahrady v Dár-es-Balátu, velmi silná a přehlušovala všechny ostatní vůně.

Nikdy nevěř tomu, že jsi prozkoumala všechny hlubiny nějakého místa… nebo nějakého člověka, připomněla sama sobě.

Rozhovor, který se tu odehrál, už skončil, ale neskončily ozvěny nahlas vyslovených myšlenek, jež si tu vyměnili před pouhými několika minutami. Všichni se však shodli, že nastal čas něco udělat. Sheeana jim za chvíli “přitančí červa” a znovu dokáže své mistrovství.

Waff a nový zástupce kněžstva se zúčastní této “svaté události”, ale Tarazová si byla jistá, že ani jeden z nich nezná pravou podstatu toho, čeho budou svědky. Waff se samozřejmě chtěl dívat. Pořád ještě v sobě měl podrážděnou nedůvěru ke všemu, co slyšel nebo viděl. To tvořilo zvláštní směs s jeho podvědomou posvátnou úctou k Rakis. Katalyzátorem byl zjevně hněv nad tím, že tu vládnou pošetilci.

Odradová se vrátila z konferenčního sálu a zastavila se vedle Tarazové.

“Ty zprávy z Gammu mě krajně zneklidňují,” podotkla Tarazová. “Máš něco nového?”

“Ne. Zřejmě tam pořád vládne zmatek.”

“Co myslíš, Dar, co bychom měly dělat?”

“Vzpomínám si, co Tyran řekl Chenoehové: ,Bene Gesserit má tak blízko k tomu, čím by měl být, a zároveň tak daleko.'”

Tarazová ukázala do pouště za kanátem muzejního města. “On tam pořád ještě je, Dar. Tím jsem si jistá.” Pak se obrátila tváří k Odradové. “A Sheeana s ním hovoří.”

“Napovídal tolik lží,” řekla Odradová.

“Ale nelhal o vlastním převtělení. Vzpomeň si, co řekl. ,Každá moje následnická část ponese v sobě uzamčenou část mého vědomí, ztracenou a bezmocnou – perly mého já se budou slepě pohybovat pískem v nekonečném snu.'”

“Hodně jsi vsadila na svou víru v ten nekonečný sen,” podotkla Odradová.

“Musíme obnovit Tyranův plán! Celý!”

Odradová povzdechla, ale neřekla nic.

“Nikdy nepodceňuj sílu myšlenky,” pokračovala Tarazová. “Atreidové jako vládci byli odjakživa filozofové. A filozofie je nebezpečná, protože podporuje vytváření nových myšlenek.”

Odradová stále ještě neodpověděla.

“Červ to všechno nese v sobě, Dar! Všechny síly, které uvedl do pohybu, v něm stále ještě jsou.”

“Snažíš se přesvědčit mne, nebo sebe, Tar?”

“Trestám tě, Dar. Stejně jako Tyran stále trestá nás všechny.”

“Protože nejsme tím, čím bychom být měly? Vida, už sem jde Sheeana a ostatní.”

“Červův jazyk, Dar. To je to nejdůležitější.”

“Když to říkáš, Matko představená.”

Tarazová rozhněvaně pohlédla na Odradovou, která vykročila vpřed, aby přivítala nově příchozí. Odradová byla znepokojivě stísněná.

Přítomnost Sheeany však v Tarazové znovu vyvolala vědomí cíle. Ta Sheeana je velice bystrá dívenka. Výborný materiál. Sheeana předvedla svůj tanec už včera večer, v hlavní síni muzea před obrovským gobelínem. Exotický tanec před exotickou tkaninou z kořenného vlákna s obrazem pouště a červů. Dívka se zdála být téměř součástí toho gobelínu, vypadala, jako by vystoupila ze stylizovaných dun a jejich pečlivě vykreslených červů. Tarazová si vzpomínala, jak se tmavohnědé Sheeaniny vlasy rozletovaly v prudkém víření tance a tvořily vlnivý oblouk. Světlo ze strany jen podtrhovalo červenavé odlesky v jejích vlasech. Oči měla zavřené, ale nebyla to uvolněná tvář. Vzrušení se projevovalo ve vášnivém sevření širokých úst, ve chvění nozder, ve zdvižené bradě. Pohyby prozrazovaly vnitřní dokonalost, která se nehodila k jejímu mládí.

Tanec je její jazyk, myslela si Tarazová. Odradová má pravdu. Když ho uvidíme, naučíme se mu.

Waff se dnes tvářil nepřítomně. Těžko se dalo určit, jestli jeho oči hledí dovnitř nebo ven.

S Waffem přišel Tulushan, pohledný snědý rodák z Rakis, kterého si kněží vybrali jako svého zástupce při dnešní “svaté události”. Tarazová, která se s ním setkala při předvádění tance, považovala za pozoruhodné, jak Tulushan nikdy nemusí vyslovit slůvko “ale” a přitom je přítomno ve všem, co řekne. Dokonalý byrokrat. Právem se těšil na úspěšnou kariéru, ale brzo se dočká značného překvapení. Věděla to, ale líto jí ho nebylo. Tulushan byl mladík s měkkým obličejem a příliš málo zásadami na tak odpovědné postavení. Bylo v něm ovšem víc, než se navenek jevilo. A zároveň méně.

Waff přešel na jednu stranu zahrady, takže Tarazová a Odradová zůstaly samy s Tulushanem.

Mladý kněz byl samozřejmě nahraditelný. To také do značné míry vysvětlovalo, proč byl vybrán k tomuto dobrodružství. Řeklo jí to také, že už se dostala na správnou úroveň potenciálního násilí. Tarazová si ovšem nemyslela, že by se kterákoli z kněžských frakcí odvážila ublížit Sheeaně.

Zůstaneme Sheeaně nablízku.

Od ukázky sexuálních dovedností těch děvek strávily rušný týden. A také velmi znepokojivý týden. Odradová měla co dělat se Sheeanou. Tarazová by raději viděla, aby tuto výchovnou povinnost převzala Lucillová, ale člověk se musí spokojit s tím, co má k dispozici, a Odradová byla pro podobné poučení tady na Rakis jasně nejlepší.

Tarazová se znova podívala do pouště. Čekali na toptéry z Kénu a jejich náklad “velmi důležitých pozorovatelů”. VDP ještě neměli zpoždění, ale odkládali přílet do poslední chvíle, jak to takoví lidé dělají vždycky.

Zdálo se, že Sheeana tu sexuální výchovu přijímá dobře, i když Tarazová neměla valné mínění o výukových mužích, které mělo Sesterstvo na Rakis k dispozici. Když tu Tarazová byla první noc, přivolala si jednoho ze služebných mužů. Později usoudila, že to byla příliš velká námaha na tu trochu potěšení a zapomnění, kterou jí to dalo. Kromě toho, nač by měla zapomínat? Zapomínat znamenalo připustit si slabost.

Nikdy nezapomeň!

Ale děvky dělají právě tohle. Obchodují se zapomněním. A přitom ani v nejmenším nemají tušení o tom, jak Tyran dodnes železnou rukou svírá osud lidstva, ani o potřebě to sevření zlomit.

Tarazová včera tajně naslouchala lekci, kterou Odradová udělovala Sheeaně.

Proč jsem poslouchala?

Dívka a učitelka byly tady na střešní zahradě, seděly proti sobě na dvou lavičkách, přenosný iksanský tlumič skrýval jejich slova před každým, kdo neměl kódový překladač. Tlumič nadnášený suspenzorem se vznášel nad těmi dvěma jako podivný deštník, černý kotouč produkující zkreslení, které skrývalo přesné pohyby rtů i zvuky hlasů.

Tarazové, která stála v dlouhé zasedací síni s malým překladačem v levém uchu, připadala ta lekce jako stejně zkreslená vzpomínka.

Když jsem se tyhle věci učila já, nevěděly jsme ještě, co dokážou ty děvky z Rozptylu.

“Proč se mluví o složitosti sexu?” zeptala se Sheeana. “Ten muž, kterého jsi mi poslala včera v noci, to pořád opakoval.”

“Mnozí věří, že to chápou, Sheeano. Je možné, že to nikdy nikdo opravdu nepochopil, protože taková slova kladou větší požadavky na mysl než na tělo.”

“Proč nesmím použít žádnou z těch věcí, které jsme viděly dělat Tvarové tanečníky?”

“Sheeano, ve složitosti se skrývá složitost. Na popud sexuálních sil byly vykonány velké činy i velké zločiny. Mluvíme o ,sexuální síle’ a ,sexuální energii’ a o takových věcech, jako je ,neovladatelná moc touhy’. Nepopírám, že takové věci je možno pozorovat. Ale to, co vidíme tady, je síla tak mocná, že může zničit tebe i všechno, čeho si ceníš.”

“To se právě pokouším pochopit. Co ty děvky dělají špatně?”

“Ignorují moc druhu a jeho působení, Sheeano. Myslím, že jsi to už vycítila. Tyran o tom rozhodně věděl. Co jiného byla jeho Zlatá stezka než vize sexuálních sil pracujících pro to, aby lidstvo donekonečna obnovovaly?”

“A ty děvky netvoří?”

“Většinou se snaží svou mocí jen ovládnout svět.”

“Jak to vypadá, daří se jim to.”

“Ano, ale jaké síly vyvolávají proti sobě?”

“Tomu nerozumím.”

“Znáš Hlas a to, jak se jím dají ovládat někteří lidé?”

“Ale ne všichni.”

“Přesně tak. Civilizace, která je po dlouhou dobu vystavena působení Hlasu, si najde způsoby, jak se té síle přizpůsobit a zabránit tomu, aby s nimi mohli manipulovat lidé užívající Hlas.”

“Takže jsou lidé, kteří vědí, jak děvkám odolat?”

“Vidíme neklamné známky takového vývoje. A to je jeden z důvodů, proč jsme tady na Rakis.”

“Přijdou sem děvky?”